Říká, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, jiný stav, radostné očekávání a já nevím, co všechno ještě. K tomu asi nemám mnoho co dodat kromě toho, že to s tím nejkrásnějším obdobím stoprocentně vymyslel (podobně jako termín mateřská dovolená) nějaký chlap. Kdybych měla svoje těhotenství shrnout jedním slovem, jako první mě napadá únava. Veliká únava, která mi brala i chuť psát a i teď mi ji bere. Nechat to celé bez komentáře mi ale nedá. Budiž tedy tyto fragmentární zápisky alespoň malou sondou do toho, co se v mém životě odehrává posledních devět měsíců.
Prosinec. Není mi dobře. Po několika měsících opravdu velkého stresu věci konečně začínají dopadat, zakončovat se a nabírat konkrétní obrysy, přesto se můj otřesený mentální stav nelepší. Jsem unavená, psychicky mi není dobře a na moje fotky z Vánoc, které obvykle bývají rozzářené, není veselý pohled. Navzdory tomu, že se mi ze všech možných objektivních hledisek daří dobře, se moje nálada pohybuje kolem bodu mrazu.
Nový rok odbil a moje kroky směřují do lékárny. V poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar, že ať si v lékárně kupujete prakticky cokoli, vyptají se vás do detailu na úplně všechno, co s tím souvisí, a nabídnou vám na to všechno pět dalších věcí. S potutelným úsměvem žádám těhotenský test a jsem velmi zvědavá na to, co přijde. Představuju si to takhle nějak: „A můžu vám nabídnout spíš potratovou pilulku a antikoncepci, nebo těhotenské multivitaminy?“ K mému značnému zklamání nic takového neproběhne.
Když se na testu objeví pověstná druhá čárka, kterou jsem dosud viděla jen na testech na covid, celá se rozklepu. Čím, ptáte se? Úplně vším.
Dějí se mi podivné věci. Je mi pořád strašná zima. Utírám si břicho ručníkem a začnou mi téct slzy. Cítím se… zvláštně, nepříjemně ve vlastním těle, jako by nebylo moje. Neumím to popsat líp. Nikdy jsem nic srovnatelného nevnímala.
Když mám chuť po státnicích napsat si na dveře kabinetu „Ph.D., baby!“, pousmívám se nad tím, že bych tím sdělovala najednou novinky obě.
Párkrát udělám pokus o to číst si o vývoji dítěte v děloze, co se mu zrovna vyvíjí, jak je veliké a ke které zelenině ho právě jde přirovnat, ale pokaždé zase všechno velmi rychle zavřu. Nechci vědět, co všechno se může kdy přesně pokazit.
Pořád je mi špatně. Nonstop zima, nepříjemně fyzicky, na dně psychicky, velká únava, velký hlad, a ještě při jídle z jakýchsi záhadných důvodů kýchám. Chudák manžel to odnáší v první linii. Když mě jednou najde se zavřenou knížkou i očima v klubíčku na křesle, přenese mě do postele.
Empatický student se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Nejsem. Je hezké, že se ptáš, ale nechci o tom mluvit.
Poprvé posloucháme tlukot srdce. Človíček měří pouhých pár centimetrů a vypadá jako gumový medvídek, a přece už mu buší jako o závod.
Student mi píše, že moc doufá, že mě budou mít na angličtinu i příští rok; jiná studentka by ráda rovnou až do maturity. Nemám, co bych jim na to řekla.
První trimestr končí, vše je v pořádku. Na ultrazvuku poprvé vidím svoje dítě, které už vypadá úplně jako normální člověk, jen má sedm a půl centimetru. Když mávne miniaturní ručičkou, dojímám se.
Začíná mi být čím dál normálněji, jen jsem pořád unavenější. Zakulacuje se mi břicho, ale zatím nejde o nic, co by nešlo schovat vhodným oblečením. Pomalu ale jistě začínáme vycházet s pravdou na světlo. Někdo reaguje nadšeně, někdo ne.
Kamarádi říkají, ať honem vyřešíme porodnici, že jinak nás už nemusejí vzít. Obratem tam volám a je mi řečeno, ať si zavolám, až budu v 36. týdnu (ze 40) a že se za současné situace v zásadě skoro nemůže stát, že by měli plno. Aneb propad porodnosti posledních dvou let v praxi.
Jaro klepe na dveře, začíná se mi povážlivě tenčit šatník a nonstop vypadám jako po opravdu blahobytném obědě. Nemají to ti lidé, co hodně přiberou snadné! Jak to dělají? Zbaví se starého šatstva a riskují, že když zhubnou, tak nebudou mít nic na sebe? Nebo se pokaždé, když otevírají skříň, nechávají deprimovat tím, že jim valná část toho, co vlastní, není? Nebo mají několik paralelních šatníků, které flexibilně střídají?
Na internetu se objeví inzerát, že náš gympl shání angličtináře, což vyvolá paniku mezi mými kolegyněmi. „Za koho to je? Víte o tom někdo něco?“ „To bude asi za mě,“ odpovídám s lehkým zaváháním. „Právě totiž dorážím čtvrtý měsíc těhotenství.“ Kolegyně gratulují, objímají mě a radují se.
Poprvé cítím pohyb v břiše. Je citelně odlišný od škrundání trávicí soustavy a dává jasně najevo, že se ve mně nachází plně autonomní bytůstka.
Vychyluje se mi těžiště, takže začínám trochu jinak chodit, a můj šatník mi definitivně přestává poskytovat úkryt (přesto někteří lidé pořád váhají, jestli jsem se jenom nepřejedla). Doktorská odyssea tří vyšetření na čtyři týdny je v plném proudu, takže ve škole co chvíli chybím; mezi mými studenty začíná propukat panika.
Pátý měsíc aneb teď už je to zjevné. Paní v metru mě poprvé pouští sednout. Ohýbání se a sbírání věcí ze země nebo zavazování tkaniček začíná být dost nepohodlné. Ti lidé s nadváhou to opravdu nemají jednoduché! Postupně si nacházím nové pohybové návyky a pomalu se přizpůsobuju tomu, že mám na břiše něco jako meloun, který se neustále zvětšuje a těžkne.
Neptejte se mě, co už mám z výbavičky! Řeším školu a pedagogické minimum a jsem unavená, takže na moc jiných věcí nemám kapacitu. Včetně rozjímání nad tím, jak moc se těším a čeho všeho se bojím.
Velké vypětí. Snažím se stihnout všechny praxe z pedagogického minima do konce školního roku, jedeme na exkurzi do Sokolova, jezdím na náslechy do Kolína i do Dejvic. Všechny moje náslechy jsou základky; žáci berou moje těhotenství vysloveně pozitivně a někteří se mě dokonce ptají, jestli už máme jména a co to bude.
Začínají si mi troufat gratulovat i muži z pedagogického sboru. A taky ti z orchestru. A z pedagogického minima. A někteří studenti.
Na manžela se ze všech stran sypou rady, co by mě neměl nechat dělat a co by mi mohlo způsobit nějaké potíže. „Já jsem z toho normálně skoro ve stresu, když vidím, že jsi úplně v pohodě.“ Nákupy už ale nosí on.
Konec školního roku. Praxe se mi dorazit podařilo a nastává veliké loučení. Studenti pláčou. Já taky.
Začínají prázdniny a pro mě to je jeden obrovský úlevný výdech. Zpomaluju. Spím po obědě. Chodím na procházky po rovince. Hodně jím. Cvičím jógu a zjišťuju, že mám svaly, o jejichž existenci jsem vůbec netušila (vy víte, co je to psoas?). Poprvé v životě je mou nejvyšší prioritou můj fyzický i mentální well-being a poprvé v životě se cítím v plném právu lidem říct, že něco dělat nebudu jenom proto, že se na to zrovna necítím.
Konečně čtu všechny ty knížky typu „Těhotenství a mateřství“, co mám na stolečku, připadám si při tom, jako bych začala studovat další školu, a žasnu. Ženské tělo dovede skutečně neuvěřitelné věci! Proč jsme se o tom v zásadě nikdy neučili? Objem krve v mém těle se zvedl cca o 40 %, tedy víc než litr, a spolu s tím se změnilo i její složení a krevní tlak. Složení mateřského mléka se upravuje v řádu hodin a je jiné v zimě a v létě, ve dne a v noci nebo třeba pro chudokrevné nebo nemocné dítě. Copak to není fascinující?
O něco méně fascinující je, když na posledním ultrazvuku vleže na zádech málem ztratím vědomí. Všechny ty romány nelžou: je to skutečně, jako když k vám hlasy začnou doléhat z větší dálky.
Dorážím to z pedagogického minima, co šlo udělat online, a pár dalších restů. Cestování na delší vzdálenost už je nepohodlné, tak se o to víc vídám s kamarády. Člověk by nevěřil, jak efektivní je pohrůžka brzkým narozením dítěte. A taky kolik má vlastně kamarádů.
Veliké shánění a spousta darů z blízkého i širokého okolí. (Aneb teď už se mě můžete ptát, co mám z výbavičky.) Doma nám začínají vznikat celé zóny věcí, které vypadají, jako bychom si zakládali lékárnu a drogerii, případně věcí jako postýlka, zavinovačky nebo oblečení tak miniaturní, že vypadá jako pro panenku. A taky dostáváme jídlo. Vejce, okurky, angrešt, rajčata, borůvky i borůvkový koláč, broskve, fíky… Obrovská, nevídaná hojnost.
Pokecávám se. Pořád. Ne že bych na pokecávání nebyla zvyklá, ale teď už opravdu všechno, co by za normálních okolností spadlo na zem, spadne na mě.
Vlna veder a já soucítím pro změnu se starými lidmi. Jsem tak unavená, že na své obvyklé procházkové trase musím nejdřív v půlce odpočívat a pak už ji neujdu vůbec. Není snadné zčistajasna nezvládat něco, co donedávna nebyl žádný problém. Část fyzických sil se mi naštěstí s poklesem teplot zase vrací, s těmi procházkami už to ale spíš vidím bledě.
Tak na tom tedy jsem. Poprvé v životě neřeším, že léto ubíhá a blíží se ke konci a pohybuji se v jakémsi zvláštním bezčasí odměřovaném jenom číslem týdne těhotenství, ve kterém se právě nacházím. Přesto i mně se prázdniny svým způsobem chýlí ke konci. Po nich mi ovšem nenastane školní ani akademický rok, ale úplně nová a nevídaná etapa mého života.