Ve svém životě už jsem zažila nejednu změnu společenského statusu. Některé se pojily s novou rolí, jiné s novým příjmením, další s věkem; některé šly velmi rychle, jiné zase ztěžka, zdlouhavě, namáhavě a – možná bychom mohli říct – i pomalu. Zatímco na změnu jména stačila technicky vzato nějaká ta administrativa a jeden slavnostní den, cizí lidé se mnou přestali zacházet jako s puberťačkou až kolem třicítky (vítězem se v tomhle ohledu stává vrátný na mém někdejším gymplu, kam jsem jednou zavítala dostudovaná, vdaná a na plný úvazek zaměstnaná, a on mě ve dveřích počastoval pořádně naštvaným „kde máš čip?!“). Žádná ze změn, které jsem do letošního roku zažila, se ale nedá intenzitou srovnat s tím, co se stalo, když jsem začala být zjevně těhotná.
Poté, co jsem přestala vypadat, jako že jsem se jenom pořádně přejedla, jsem totiž ke svému překvapení očividně prošla jakousi světskou obdobou transsubstanciace, jíž se ze mě v jistém smyslu stal veřejný statek. Iniciačním rituálem nového stavu mi byl moment, kdy mě v hromadné dopravě poprvé pustili sednout. Šlo o křehkou chvíli, v níž jsem si s bázní, chvěním a zatajeným dechem teprve začínala uvědomovat svá nová privilegia; oproti tomu teď ke konci těhotenství už přede mnou obstojí v podstatě jenom beznozí invalidé a na všechny ostatní nezdvořáky rovnou vrhám pohoršené pohledy.
Pouštění sednout bylo ale jen vstupní branou mého nového společenského postavení; jako těhotná jsem totiž začala spouštět celou lavinu nezvyklého chování, kamkoli jsem přišla. Kupříkladu na mě opravdu velké množství lidí začalo zírat. Tedy na mě, buďme adresní: na moje břicho. Dospělí to ještě poněkud ostýchavě maskují, děti si ale neberou žádné servítky a občas se i otáčejí. Druhá věc je, že na mě lidé sahají. Tedy, opět, na moje břicho. Není mi úplně jasné, co se v tu chvíli přesně děje a dít má, ale v tom dotyku musí být něco až rituálního, protože mám důvodné podezření, že by se to snad dalo i zpoplatnit. Na přechodu mi pravidelně zastavují i podezřele sportovně vypadající auta, případně auta, která by bývala stihla projet třikrát. A také muži mě výrazně častěji pouštějí do dveří; teď tak ale činí na popud jakéhosi ochranitelského instinktu, který lze na první pohled odlišit od běžné gentlemanské interakce.
Nejvýraznější změnu přístupu jsem ale vysledovala u žen, obzvlášť u těch středního věku a starších. V nich totiž pohled na těhotnou spouští jakýsi program daný snad už evolucí nebo možná vzpomínku kolektivního nevědomí na dobu, kdy těhotenství, porod a rané mateřství probíhaly jako tajemné záležitosti výhradně ženských kruhů – a vy se stáváte jejich chráněnkou. Ještě nikdy se mě tolik (i úplně cizích!) žen neptalo, jak se cítím; ještě nikdy mi jich tolik nezávisle na sobě nenabízelo tolik jídla a věcí; a už vůbec nikdy jsem neměla tak magickou schopnost zahajovat small talk, vyvolávat úsměvy a měnit téma konverzace. Zejména jsem to ocenila na obědech ve školní jídelně. Jen si to představte: lidi si normálně stěžují a nadávají, ale jakmile se objevíte, začnou se vás ptát, jak se cítíte, usmívat se, nabízet vám kočárky a nadšeně vyprávět o svých dětech a vnoučatech. Vpravdě čáry!
Sice žijeme ve velmi individualizované a technické společnosti, která nás téměř všemu přírodnímu a kolektivnímu úspěšně odcizila, některé věci si ale zjevně neseme tak hluboko, že nejdou jen tak vykořenit. Těhotenstvím jsem se tak dostala nejen do péče lékařů, ale ke svému překvapení i celé společnosti, která se mnou začala zacházet řádově jinak než dřív. Těhotná žena už zjevně není jako každá jiná; je nositelka života a záruka budoucnosti. Systémově to sice nijak zvlášť neoceňujeme, spíš naopak, žitou skutečností ale jako bychom stále byli koutkem duše kdesi v tlupě ve stepi. A tam všichni vědí, že těhotné ženy jsou kouzelné – a chovají se podle toho.
Možná právě to, že systémově to moc neoceňujem, nám tříbí ty starý ochranitelský instinkty… 😉
To je možné. Anebo proto, že pořád nějaký ten instinkt sem tam funguje, si v klídku můžeme dovolit to tak trochu systémově házet za hlavu? Kdo ví 🙂
Jeste by si (nejen) starsi zeny mohly udrzet laskavou protektivnost i po porodu. To se pak totiz obcas zvrhne v pranyrovani prvomatek (Kde ma cepicku? Kojis, kdykoliv si rekne? Bude rozmazlenej!)
Ani mi nemluv. Na fázi „výchova dětí je kolektivní záležitost, takže si k tomu, co děláš a jak, každý řekne svoje“ se ani trochu netěším. Ale aspoň ještě mám na nacvičení nějaké pěkné asertivní odpovědi nějaký ten týden 🙂
Ty nekojíš?! Ty chodíš do práce?! Tys ho dala na NOC k babičce?
Mít ty zkušenosti, co mám dneska, já bych si ty odpovědi TAK užila:)))
Eufemismus “ v jiném stavu“ možná vystihuje těhotenství lépe, než by se na první pohled zdálo
Vystihuje. Nevím, kdo ho vymyslel, ale myslím, že je opravdu trefný. Rozhodně asi tak stokrát trefnější než úsloví, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy. Ještě jsem nepotkala ženu, která by s tím souhlasila.
Jo, Maruško, SUPER. Přejeme Ti já Janička jen to nejlepší. I Tvému děťátku. I taťkovi Jindřichovi. Zatím Pa Fanda a Janička
Děkuju 🙂
Původně jsem si myslel, že tentokrát v textu nenajdu průniky s vlastní zkušeností a že se budu moct soustředit na představování si toho, co sám nikdy nezažiju. No a pak jsem si přečetl o zírání na břicho … :-).
Vážně? Tak teď jsem snad ještě o něco překvapenější, než jsi musel být při čtení článku ty! 😀
Myslím, že buď máš štěstí na lidi anebo je to tvou povahou – protože mě v těhotenství většina průpovídek i lidí nebetyčně štvala, ale když o tom tak uvažuju, tak ono to před těhotestvím nebylo lepší, takže jo, bude to povahou :)))
Každopádně ti přeju, abys tak pozitivně a s nadhledem dokázala vnímat i pak ty lidi, co se ti to, i když asi nevědomky, budou snažit zkazit obligátním „počkej až“ (až se nevyspíš, až začnou příkrmy, až začne chodit…) a samozřejmě, abys byla imunní ke všem nevyžádaným radá, protože „it takes a village to raise a child“ si dneska dost lidí představuje tak, že ti do toho může každej kafrat.
A dej nám vědět, že už! 😉 Často jsem si na tebe teď vzpomněla, protože termín jsem pět let zpátky měla asi podobně.
Já jsem si asi odbyla tu fázi, kdy mě všichni a všechno štvalo, v prvním trimestru, když ještě nebylo nic vidět – a pak už mi to nevadilo nebo jsem se tím spíš bavila 🙂 A co se týče imunity vůči nevyžádaným radám, tu rozhodně budu potřebovat. Děkuju! A vědět určitě dám 🙂
Musím říct, že tahle fáze mateřské pospolitosti mi přišla milá, a vzhledem k tomu, že na mně bylo těhotenství viditelné brzy, tak jsem si ji užila se vším všudy a dosyta, i když na sahání na břicho naštěstí nikdy nedošlo (samozřejmě mimo nejbližší, kterým jsem to nabídla sama). Je to až srandovní, že i v dnešní době je těhotenství vstupenkou do jakési tajné uzavřené komunity, jakoby se až v tu chvíli stávala z dívky žena. Hodně štěstí s posledními týdny, Maruško!
Tobě nikdo nesahal sám od sebe na břicho? Týýjo, to se mi skoro nechce věřit 😀 A je to tak – jako vstupenka do jakési tajné společnosti. Tak jsem zvědavá, jakou vstupenkou pak bude kočárek s dítětem… Děkuji 🙂
Vzhledem k naštvanosti některých lidí ti moc přeji, že máš hezké a úsměvné zkušenosti. Moc hezky si popsala to, co se myslím stávalo každé z nás – matek :o)
Opatruj se, Marie Veroniko!
Helena
Většina skutečně je hezká a úsměvná 🙂 A některé jsou až dojemné, kupříkladu mladík, co mi v autobusu hbitě přiskočil zvednout tašku, která se mi sklátila na zem v obzvlášť prudké zatáčce. To jsem skutečně nečekala! 🙂
Brrr, sahání na břicho. Kde se v lidech bere ta potřeba, to teda vůbec nechápu. :-/
Mám pocit, že v tom opravdu je něco až z dob, kdy jsme provozovali kontaktní magii. Jinak si to totiž taky nedovedu nijak vysvětlit.
Přála bych Ti, aby to tak zůstalo i po porodu, ideálně až do doby než dítě dospěje a minimalizovalo to množstív „dobře“ míněných rád a životních postřehů xDD Ale kdo ví, třeba okolí taky překvapí 🙂
Navíc je fajn číst, že jako společnost ještě nejsme ztraceni a umíme se k sobě chovat hezky 🙂
Děkuji 🙂 Zatím dobrý – ale zatím jsem stále ještě v šestinedělí, a tak příliš nevycházím a nechci dělat ukvapené závěry 😀