Po delší době opět zapínám počítač. Když začnu psát, moje prsty se zdají být jaksi neohrabané, jak vyšly ze zvyku; ač jsem dřív psala na klávesnici dennodenně, teď jsem si všechno zvykla vyřizovat z mobilu, a to zpravidla se spícím miminkem na druhé ruce.
Mateřství mě zastihlo, zhruba jako tornádo zastihuje poklidnou moravskou vísku. Úplně všechno, na co jsem byla zvyklá, bylo smeteno z povrchu zemského a rozmetáno na kousíčky. Já, která jsem vždycky dodržovala pevný řád a měla poměrně předvídatelný režim, jsem najednou nad svým životem naprosto ztratila kontrolu. Nejdřív jsem se ji zoufale pokoušela hledat, pak jsem rezignovala. Jak ostatně praví osvícený citát: nikdy jsi neměla kontrolu, měla jsi jen úzkost.
Mám za sebou tři měsíce, které působí jako věčnost. Úplně všechno bylo poprvé a úplně všechno bylo zdrojem obav. Zvládnu cestu mhd? Návštěvu u doktora? Cestu do rodného města, když manžel na týden odjel do zahraničí? Co dělat, když miminko nechce pít a místo toho dostává hysterické záchvaty? Jak to se mnou ta křehoučká bytůstka, kterou držím v náručí, přežije? A jak to přežiju já?
Mám za sebou tři měsíce plné slz. Slz dojetí a radosti, ale taky obav, vyčerpání, smutku a lítosti. Některé dny jsem si připadala jako ve vězení, ze kterého nemůžu odejít. Jako bych se úplně vytratila; všechno, co mě dělalo mnou, zmizelo; všeho jsem se musela vzdát. Na tom, co jsem znala, uměla a byla v tom dobrá, najednou úplně přestalo záležet a začínala jsem úplně od nuly. Donekonečna jsem na rukou nosila a houpala miminko, které ve dne spalo jen pomálu, proplakalo hodiny a hodiny a v nosítku plakalo ještě víc. Nedělala jsem nic a zároveň jsem nemohla dělat nic. Stýskalo se mi po studentech, po univerzitě, po knihách i po celém dřívějším životě, ve kterém jsem mohla v noci spát a ve dne odejít z bytu a jet, pro mě za mě, třeba na Můstek.
Mám za sebou tři měsíce, ve kterých se můj život otočil vzhůru nohama a já jsem se s tím pokoušela vyrovnat, přestože vyrovnávání se se změnami je disciplína, která mi tradičně ani trochu nejde. Hroutila jsem se z přestupu na univerzitu; jak bych se mohla s úsměvem na rtech vyrovnat s narozením dítěte? Nemohla. Drhlo úplně všechno, a i když sem tam přišel moment plný jiskřivě zářivé radosti, úzkost, bezmoc a frustrace zdaleka převládaly.
Mám za sebou tři měsíce, kdy mi druzí lidé poskytovali tolik pomoci a opory jako nikdy předtím. Manžel svými zásahy a svým klidem zachraňoval kdejakou situaci, kdy jsem měla dojem, že se hroutí svět. Rodiny z obou stran, zejména z té manželovy, která je fyzicky blíž, nás materiálně podpíraly obrovskou měrou. Ještě se mě nikdy tolik lidí starostlivě neptalo, jak se mám, na což jsem mohla odpovídat i s polospícím miminkem na ruce. Sblížila jsem se s některými lidmi jen na základě toho, že taky mají malé děti, a čerpala od nich hojnou emocionální podporu. Ač žijeme v dnešním světě izolovaně, je v nás zjevně stále cosi kmenového a já jsem za to velmi vděčná.
Mám za sebou tři měsíce, které plynuly zhruba tak vyrovnaně jako horská dráha. Horská dráha hormonů, emocí, nálad, spánku, všeho. Jeden den strávený v slzách a úzkostech vystřídal druhý, kdy jsem fascinovaně sledovala bytůstku před sebou a dojatě hleděla na to, že má můj tvar uší. Tohle je můj syn, človíček, který by tu bez nás nebyl, pro kterého jsme celý svět a jehož příběh píšeme úplně od začátku. Bezmála každý den se vytasí s něčím novým, se zvukem nebo pohybem, který najednou umí, a mění se doslova před očima. Vyrostl už o jedenáct centimetrů a ztěžkl o tři kila. Je to vůbec možné?
Mám za sebou tři měsíce, během nichž mi jen postupně docházelo, že teď jsem něčí máma, bezpečný přístav, zdroj obživy a vzor. Že to, jak budu se svým dítětem mluvit, se jednou stane jeho vnitřním hlasem. Že to, jak s ním budu zacházet, se stane jeho etalonem láskyplných mezilidských vztahů. Že zanedlouho začne kopírovat moje chování, zhlédne se v mém manželovi a bude se snažit být jako on a jednou si podle mě dost možná vybere partnerku. Když mu zpívám francouzské šansony na dobrou noc, usmívám se. Když mu manžel čte na uklidněnou Platóna a průběžně to komentuje, usmívám se ještě víc.
Mám za sebou tři měsíce, na jejichž začátku jsme se sice s mým synem fyzicky oddělili, spojeni ale stále zůstáváme pouty nerozbitnými. Když mu ve čtyřech týdnech řezali uzdičku pod jazykem a on u toho hrozně moc křičel, musela jsem se sama sebe ptát, jestli je normální, že rodičovská láska tak bolí. Došla jsem k závěru, že ano. Když se na mě ovšem syn zářivě usměje jenom proto, že na něj promluvím, je na tom cosi bezmála magického, jakož i když mu manžel vypráví své černě komediální vize budoucnosti s AI. Druhá strana téže mince.
Mám za sebou tři měsíce tvrdého výcviku v kontemplativních uměních. Ano, příčinou vší strázně je skutečně vlastní chtění, říkám si, když už hodinu chodím sem a tam po pokoji a houpám na rukou miminko, které pořád ne a ne zabrat. Jakož i ve tři ráno, když se mi pro změnu ne a ne spustit mléko. Nebo když chci docela obyčejně dát prádlo do pračky. Nebo si vyčistit zuby.
Mám za sebou tři měsíce. To prý má být doba, po které se věci pomalu ale jistě začnou uklidňovat a nacházet alespoň nějaký řád. Potvrzuji – konec konců jsem dnes tady a moje prsty zase běhají po klávesnici. V chaosu se začíná objevovat rytmus a my už jsme zažili historicky první úplně klidný večer bez záchvatů srdcervoucího pláče. Neručím za to, kdy zas něco napíšu znovu, jakož ani za nic jiného. Nemám kontrolu. Ale jak se v poslední době snažím učit – je to tak v pořádku.
Moc a moc držím palce.
Život se narozením dítěte rozdělí na dvě úplně odlišné etapy. Nebo vesmíry. Ale nejde to nikomu předem říct, to musí každý rodič zažít sám.
Cítila jsem se kdysi úplně stejně jako ty, ale… člověk se v té roli nakonec zažije líp, než by kdy řekl a čekal. Nakonec, mít potomka je to nejneuvěřitelnější dobrodružství života. Těch kapitol, co se teď budou postupně otvírat… 😉 A ano, někdy je to i bolavé, ale většinou jen člověk zůstává jako u vytržení, co fantastického se to děje. Vlastní dítě. Soukromý zázrak. A tebe to vytvaruje docela jinými silami, než působily dosud. A ten tvar je velmi, velmi krásný a cenný.
Ostatně, i já jsem do toho dokázala jit ještě jednou. Proč asi…
Přeji vaší čerstvé rodince vítr do plachet a tobě plnou náruč pohody!
To je dojemné! Moc děkuju za krásná a povzbudivá slova 🙂 To tvarování teď cítím doslova v přímém přenosu a někdy si říkám, že bych ocenila, kdyby nebylo až tak intenzivní. Ale tak to bohužel nefunguje, a tak se snažíme to zvládat, jak to jde 🙂
Dokonale napsáno. Úplně jsem to cítil, všechny pocity, ten strach, bezmoc i krátké okamžiky úžasu. První měsíce u nás byly přesně takové… Ale pak už se to jenom zlepšuje! Držte se.
Vřelé díky! Snažíme se, co to dá 🙂
No je to zahul
.Tak ať to jde, ať jste oba s malým zdraví.a snad se přece jen vrátí určitá pravidelnost
.
Děkuju! S tím zdravím je to teď trochu nahnuté, ale naštěstí jen trochu, tak snad to brzy bude zase dobré.
No tak hurá!
…teda jako dobře, že mrně dobře roste a žes o sobě taky dala vědět a vůbec, že jste v pořádku 🙂
Jsme v pořádku 🙂 Doufala jsem, že se mi návrat povede dřív, ale mladý pán a můj vlastní nedostatek energie rozhodli jinak. Tak aspoň takhle 🙂
Dvě věty, které dodržuji:
Keine Panik auf Titanik.
a radu od mého doktora: Dítě potřebuje silnou a zdravou matku ( to mi pomohlo přestat se chovat bezradně, když byl manžel též v zahraničí.
To s tou panikou je moc přesné. Ona totiž nejen ničemu nepomůže, ale ještě navíc dovede ledacos pořádně zkomplikovat!
Na tenhle článek jsem se moc těšil a jsem moc rád, že tu je, a jaký je. Přibližně tak jsem si ho představoval – je napsaný krásně, upřímně a láskyplně. Však každá řeka si najde svou cestu, i když se po záplavách trochu polekaně ocitla v úplně jiném korytu :-). Tak ať je to cesta naplněná po okraj vším, co může poskytnout.
Moc děkuju za krásná slova! 🙂 Už abychom to koryto měli 🙂
Je to zázrak a bude to jen lepší.
Aspoň to tak jako chlap vnímám. A gratuluji!
Kéž by to tak bylo! Děkuji 🙂
Gratuluji a děkuji, vybavily se mi zároveń i mé vlastní vzpomínky. Strašně náročná etapa! Která se zároveň začne stabilizovat a zároveň minimálně během prvního roku člověk nevychází z údivu, co je zase nového, většího, jiného. Ať se vám všem daří a budu se těšit na další zprávy.
Díky! Ten údiv je skutečně dost konstantní. Stejně jako ta šílená náročnost. Sotva odezní jedna věc, objeví se druhá… kéž už by to opravdu začalo být stabilnější.
Milé, upřímné, jednoduše krásně napsáno. Vrátilas mě do prvního šestinedělí, které bylo šílené. Synek nespal, celé hodiny prokřičel a teprve po týdnech jsem pochopila, co u něj funguje (škoda, že jsem tehdy ještě nevěděla o osteodynamice, myslím, že by to bylo přesně pro něj). Z té doby si pamatuju myšlenky typu „co jsme to sakra udělali“ a „tohle nemůžeme zvládnout“. Pak už bylo jenom líp a s druhým se to nedá vůbec srovnávat, to už člověk jenom těží z těžce vydřených zkušeností. 🙂 Takže přeju, ať už je jenom líp a krásné první společné svátky!
Děkuju 🙂 Tvé první šestinedělí zní hodně děsivě… tak hrozné jsme to neměli, ale i tak manžel onehdy prohlásil, že jsme to dítě dostali na herní obtížnosti hard. Tak to teda fakt jo.
Krásné zachycení prvních mateřských radostí 🙂
Moc milé čtení, opět mi při něm vyskočily slzy dojetí a v hlavě zavířilo plno vzpomínek na všechny ty probdělé noci, které by člověk za nic na světě nevyměnil.
Přeji Tvé rodině hlavně hodně zdraví a lásky. A užij si to vše naplno, děsně rychle to uteče 🙂
Děkujeme 🙂 A víš ty, že bych ty bezesné noci klidně a bez zaváhání hned vyměnila? 😀
První tři měsíce jste zvládli, věřím, že teď už bude všechno lepší.
Přijdou jiné těžkosti, ale to už má aspoň rodina nějaký systém, rodiče zkušenosti, dítě už není tak bezbranné a s maminkou necvičí hormony.
Tak hezké Vánoce, rodinko.
Děkujeme, Vánoce skutečně byly hezké 🙂 A shrnula jsi to skutečně trefně. Tak uvidíme, jak se s tím vším poperem 🙂
Já dříve toužila po miminku, bylo to moc hezké hlídat někomu na chvíli děťátko. Nedávno se sestře narodila holčička.
Moc jsem si to rodičoství idealizovala. Je to dřina. Naštěstí mají hodnou holčičku, co alespoň přes den spí. V noci je to už jiná. Ještě sestra měla komplikovaný porod, kdy jsme o ní hodinu nevěděli, my ani její manžel. Holčičku odvezli a neukázali ji ani. Měli jsme ohromný strach o ní. Toto bych také zažít nechtěla.
Přeji Vaší rodině hodně štěstí a zdraví, ať se vám daří. Na dětech se hodně pozná, jak ty roky utíkají.
Děkujeme! 🙂 A hlídat na chvíli je, jak jsem rychle zjistila, úplně jiná liga! Hlavně člověk zpravidla hlídá až starší děti a to je oproti malinkému miminku fakt velký rozdíl. Příběh sestry zní dost děsivě… snad se jim teď už všem dobře daří!
Maruško, tak moc jsem na tebe myslela! Jak to asi zvládáte, jestli jste i s maličkým v pořádku… Ale nechtěla jsem být dotěrná, protože samotné mi byly ty zvědavé zprávy po narození dcerky spíše nepříjemné.
Jsem moc ráda, že jsi napsala, vrací mě to o dva roky zpátky v čase a div tu neslzím dojetím, jak je to období krásné a náročné zároveň. Moc držím pěsti, ať už je jen lépe a lépe! Užívejte se a mějte se rádi. 🙂
Děkuju za krásná slova! 🙂 Taky jsem na tebe v uplynulých měsících docela často vzpomínala a říkala si, kdy se podaří vrátit se na blog mně.. no, uvidíme 🙂 Ať se vám taky krásně daří!