Po půl roce

I uplynuly další tři měsíce. Snad by se někomu chtělo dodat „ani jsme se nenadáli“, ale nebyla by to pravda. Nadáli jsme se mnohokrát, mnohokrát se mi zdálo, že to nadávání se snad nikdy neskončí, a mnohokrát jsem si přála, aby už bylo co nejrychleji za mnou. Na rozdíl od prosince, kdy se věci zklidnily, zpod mých prstů vylétla první vlaštovka článku z doby mateřství a užili jsme si hezké Vánoce, nabrala situace v lednu divoké obrátky. Nevím, jestli znáte termín čtyřměsíční spánková regrese, ale v našem podání tenhle vývoj dětské nervové soustavy směrem k dospělým spánkovým vzorcům znamenal buzení osmkrát až desetkrát za noc, a to po dobu zhruba šesti týdnů. Nebudu vám tu barvitě líčit dny, kdy jsem se jako depresivní zombík ploužila po bytě a myslela si, že vyčerpáním snad na místě umřu; mám už je ostatně sama trochu v mlze. Bylo to období bezbřehé hořkosti a zoufalství, kdy jsem psát nejen nedokázala, ale ani nechtěla, a kdyby se tehdy našel někdo, kdo by mi řekl ono okřídlené „užívej si každou minutu“, nejspíš bych ho popadla za flígr a díky svým nově nabitým bicepsům prohodila oknem.

„Jde to se mnou dolů!“ říkal sám sobě a smál se tomu, a jak to řekl, padl jeho pohled na řeku a on viděl, že také řeka plyne dolů, valí se stále dolů a přitom zpívá a je šťastná. (Hermann Hesse: Siddhártha, 89)

Rané rodičovství je doba šílená a vypjatá a mám za to, že kdo ji nezažil, nemůže pochopit, jaké to je. Je to jako odemknout nový level lidské existence a vstoupit na území, kam před vámi vstoupilo už nesčetně jiných lidí a s těmi nyní můžete sdílet své starosti, zatímco se všemi těmi, kdo zůstali před branami, ztrácíte jakoby veškerou společnou půdu pod nohama. Jejich starosti vám najednou připadají nesmírně daleko, jako ozvěny světa, který jste opustili. Vybledla všechna vaše někdejší dramata a objevila se nová; v dosud poklidně harmonických manželstvích se objevují semeniště konfliktů; únava z vás dělá hromádky neštěstí, které melou z posledního a každý den je něco jiného bolí. Milionkrát se vám zdá, že už to nezvládnete, že už to prostě nejde, a přece se vždycky nějakým zázrakem dožijete dalšího dne. Lidé se vás ptají, jak se máte, a vy bezmocně krčíte rameny. Pokud mají děti, vědí. Pokud nemají, vědět nemůžou. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

Nyní pocítil i on, pozdě, jedinkrát v životě, tuto nejsilnější a nejpodivuhodnější vášeň, trpěl jí, trpěl žalostně, a přece byl obšťastněn, přece byl něčím obnoven, něčím obohacen. (Hermann Hesse: Siddhártha, 112-113)

Vaše identita se roztříštila na milion kousků a nechali jste dočasně za sebou všechno, čím jste byli a žili, zmizel váš režim, vaše práce, vaše koníčky, vaši přátelé, na nic není čas, kapacita ani síly, pozvání hromadně odmítáte, nikam nevyrazíte, dítě nemůžete opustit déle než na pár hodin a namísto osoby se z vás stala služba, která je tu doslova nonstop. Váš život se zastavil, vstoupili jste do stínového bezčasí mateřství a lidé kolem vás chodí po špičkách a mají za to, že by neměli rušit, protože si právě užíváte nejšťastnější období svého života. Nikdy nejste sami, a přece jste sami v jistém smyslu skoro pořád, obklopeni velmi hlučným tichem. Mluvíte a víte, že vám není rozuměno, jednáte bez nároku na výsledek, stále a stále dokola, den po dni. A přece víte, že právě děláte tu nejdůležitější práci, jakou jste kdy dělali; zaséváte drobná semínka, o nichž doufáte, že jednou vyklíčí v důvěru, sílu a lásku, která jako kmen ponese celý lidský život.

…měkké je silnější než tvrdé, voda je silnější než skála, láska je silnější než násilí. (Hermann Hesse: Siddhártha, 110)

Vaše dítě je váš nejpřísnější otrokář a zároveň vaše největší odměna. Co chvíli pláče a volá vás a vy zase vstanete a zase k němu jdete. Ale taky mává nadšeně ručičkama a zářivě se na vás směje, kdykoli vás vidí. V jeho očích vidíte čiré a ryzí štěstí, když vás třeba jen koutkem oka zahlédne. Měl vás vůbec někdy někdo takhle rád? Takhle absolutně, bez jediné postranní myšlenky, bez ohledu na všechna pozlátka, tituly, úspěchy, čísla pracovního výkonu, vzhled, inteligenci, všechno, co jste dokázali a co vám patří? Teď nic z toho neplatí. Stačí, že jste, tady a teď.

„…mým úkolem je přepravovat lidi přes tuto řeku. Mnoho jsem jich převezl, tisíce, a pro ně pro všechny nebyla má řeka ničím jiným než překážkou na jejich cestách.“ (Hermann Hesse: Siddhártha, 98)

Váš obyčejný život se stal zdrojem hluboké fascinace. Vám už se třeba tisíckrát okoukal, ale teď na něj hledí zbrusu nové oči, modré jako pomněnky. Slova zatím nemají prostor, ale ručičky se natahují ke všemu, co jim přijde zajímavé. Cedník. Naběračka. Klika na dveřích. Šuplík na komodě. Mámo, ty barevné hračky jsou pěkné, to jo, ale s tímhle si hrajete ty a táta! A vy potřetí za den myjete ožužlanou naběračku a náhle ji také vidíte novýma očima. Není to naprosto podivuhodný předmět? Všechno je podivuhodné, když to vidíte poprvé. Pojď, jdeme vyhodit slupky na kompost. Nakoupit. Pojedeme tramvají. Bude to dobrodružství. Všechno je dobrodružství, když to děláte poprvé. A všechno je obzvlášť seriózní, když u toho provázíte někoho, kdo to dělá poprvé.

V hloubi srdce cítil lásku k uprchlíkovi jako nějakou ránu a zároveň cítil, že mu tato rána nebyla dána proto, aby v ní ryl, ale aby se proměnila v květ a zazářila. (Hermann Hesse: Siddhártha, 116)

Rodičovství je zkušenost v každém slova smyslu extrémní. Láska tak silná, až je na ní něco bezmála fyzického, a zároveň bezmála absolutní frustrace. Hlas, který vám připadá jako ten nejkrásnější na světě, když žvatlá a brouká, a jako nejkrutější tortura, když už čtvrt hodiny bez přestání křičí. Sladký smích i naprosté zoufalství. Únava a vyčerpání. Právě teď jste fénixem, který hoří, železem, které je kuto. Je to intenzivní, příliš intenzivní, než aby to mohlo být příjemné. Horská dráha pokračuje. A je sice o něco vyrovnanější, než byla pár měsíců zpátky, ale na něco, v čem by jakkoli mohlo figurovat slovo normální, si ještě počkáme.

Je bláznivá ta cesta, pohybuje se v zákrutech, pohybuje se možná v kruhu. Ať jde, kam jde, chci po ní jít. (Hermann Hesse: Siddhártha, 91)