Tři čtvrtě roku je ze mě máma a můj čas nabyl zvláštní tekutosti. Dny se mi nezdají krátké, noci se leckdy zdají ještě mnohem delší, a přesto týdny a měsíce zdánlivě plynou zhruba tak, že se člověk nadechne, vydechne a další je pryč. Myslím, že jde o obvyklou iluzi všech, kdo pečují o malé děti, protože dny se sobě navzájem podobají jako vejce vejci, při zpětném pohledu paměti chybí záchytné body a klidně tak celou řadu let vyhodnotí jako pouhý mžik.
V Japonsku existuje druh umění, kterému se říká kintsugi. Spočívá v tom, že rozbijete čajové nádobí, střepy slepíte roztaveným zlatem a vše zalijete glazurou. Výsledek je protkaný nenápadnými zlatými žilkami a je daleko jedinečnější, krásnější a cennější než původní výrobek. Je kintsugi obrazem zdravého mateřství? Stejně jako mámy v mém okolí totiž i já teď o sobě zcela automaticky používám metaforu střepů. Rozbila jsem se na střípky a uvidím, co se ze mě po mateřské seskládá – tak nějak to popisovala před lety moje někdejší spolubydlící. Já jsem se rovněž otřásla v základech a teď, když se postupně začínám krůček po krůčku vracet zpátky, mohu zvedat střípek po střípku, prohlížet je proti světlu a kriticky zkoumat, zda je vůbec chci vrátit a kam.
Můj život se zastavil a dlouho to pro mě bylo hlavně drásavé, těžké a smutné. Až teď začínám chodit s větší lehkostí a ochutnávat tu bezmála paradoxní svobodu od všeho, čím jsem byla dřív. Když jsem si v květnu uvědomila, že právě zuří na univerzitách zkouškové a na gymplech se píše hromada čtvrtletek a už už se budou uzavírat známky, připadala jsem si jako schovaná v bezpečném úkrytu. Ostatní šíleli, já jsem chodila miminkem na procházky, čichali jsme ke kvetoucím růžím, hladili kůru stromů, dívali se, jak skrz listy svítí slunce – a mě obejmula lehkost skutečnosti, že se mě netýká ani jeden umělý deadline, co si na sebe lidi upletli. V mých dnech jsou priority spánek, dobré jídlo, čerstvý vzduch, pohyb, láskyplná společnost. Všechno ostatní je podružné. Možná to takové bylo vždycky, ale ne pro mě. To až teď.
Devět měsíců. Moje dítě už na světě strávilo delší dobu než v mém břiše. Drandí nám po bytě, o všechno se zajímá a jeho touha objevovat nikdy nevyhasíná. Některé dny jsou boj a jde jen o to, aby je člověk přežil; jiné kvetou a zní jimi smích. Jednou mi tečou nervy, všechno mě štve, už nemůžu a toužím po volnu. Jindy se dívám na svoje zlatovlasé dítě, které mi připadá tak krásné, a píšu básně. Někdy se to takhle prostřídá třeba pětkrát za den. Noci jsou stále krušné a občas mi slzy bezmoci a vyčerpání tečou do polštáře. Přes den si ale zpravidla uvědomím, že už jsem tohohle režimu zvládla tři čtvrtě roku a jednoho dne to přece musí skončit. Všechno se ostatně pořád mění – tak tohle se změní taky.
Bude výsledek protkaný nenápadnými zlatými žilkami?
Ano, Japonci dobře vědí, že ke kráse se dá dobrat skrze nedokonalosti. Na tyhle zlaté žilky já věřím, i když mohou být nějakou dobu nenápadné až příliš :-).
Já taky 🙂 Jen je někdy potřeba zvolit ty správné brýle.
Na jinejch věcech záleží,, čas jinak běží.. a kolik vlastně má ten můj hrad věží…..jak zpívá visací zímek v trochu jiných souvislostech Visací zámek, ale sedí to
To skutečně sedí naprosto!
Dítě dává zabrat, ale potom stačí se dvě minuty dívat, jak krásně spí, a špatné pocity jsou rázem pryč.
Časem se to zlepší a budete se v noci budit méně. 😉 Poslední dobou se cítím jak ostřílená matka, už jsem několika služebně mladším rodičům řekla, že se pomalu něco zlepší, třeba i nemocnost v prvním roce školky. Pomalu bych to měla začít říkat i sama sobě, protože se trochu děsím, že vším projdu znovu.
Přeji krásné léto a těším se na narozeninový report. 🙂
Jo, jako ostřílenou matku tě taky beru! 🙂 Tak věřím, že takovou uklidňující rádkyní budeš i sobě, až to teď přijde podruhé – a dáš to levou zadní 🙂
Je fajn, že už se můžeš nadechnout a získat nadhled. A některé střípky minulého života se určitě dají zahodit, aniž by nový šálek byl děravý :-).
Moc fajn! A je to přesně tak. Lepší síto na podobné střípky si těžko představit 🙂
Začátky někdy bývají krušné, ale stojí za to. A i když je to otřepaná fráze, platí, že malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. Tak to prostě je.
Krásné letní dny přeji :).
To je tedy krásné přirovnání. A navíc to má smysl i v tom, že ne vždy když se něco rozbije, musí se vyhodit.
Bude to čím dál lepší, slibuji. Jako maminka a i jako babička 🙂