Je tomu, přátelé, deset let. Deset let, co nosím snubní prstýnek a jiné příjmení, než se kterým jsem se narodila; deset let od chvíle, co jsme si vyměnili svoje „dokud nás smrt nerozdělí“. Byla jsem tehdy za celý svůj život nejkrásnější; splývavé bílé šaty s našitými průsvitnými korálky, zkadeřené vlasy chycené za uchem, v ruce kytici lučního kvítí, v očích záři a na rtech smích. Ještě jsme ani neměli magisterský titul (na obhajobách nám gratulovali) a někteří příbuzní se ptali, jestli se brát musíme, ale my jsme věděli, že takhle to má být, že je to tak správně.
Ušli jsme po svém boku dlouhou cestu. Chvíle radostné, oslavy, triumfy a splněné sny, ale taky údobí bolestná, vyhoření, neúspěchy, hořká zklamání; romantické procházky i hádky. Zevšedněli jsme si, usínat vedle sebe a vedle sebe se probouzet přestalo být událostí hodnou ohňostroje, vždyť je to přece běžné a je to tak každý den. Vzdalovali jsme se a zraňovali, ale taky jsme společně překonávali překážky a podpírali se, když bylo těžko; kdo jiný by tam stál a říkal „jdi do toho, to zvládneš“. A ať se dělo cokoliv, vždycky jsme se zase vrátili a znovu sblížili.
Jsme jiní lidé, než kteří se před deseti lety brali. Soužití nás naučilo novým vzorcům komunikace a odkrylo zranění tak stará, že jsme o nich do té doby vůbec neměli tušení. Přistihujeme se, jak se chováme jako naši rodiče, a vzájemně se na to upozorňujeme; divíme se tomu, kolik si neseme toho, co nikdy nebylo naše, a usilovnou prací se snažíme ty řetězy minulosti zpřelámat a staré vzorce přepsat. Někdy to trvá a dávné hrany nám při tom rozdírají kůži, ale pevnost našeho slibu nás drží. Neslíbili jsme si, že se nezměníme; slíbili jsme, že ať půjdeme kamkoli, půjdeme spolu. A právě to děláme.
Po svém boku vykvétáme, dozráváme a sklízíme první vrásky a šediny. Už dávno nejsme ti mladičcí novomanželé, spolužáci, kteří se poznali díky filosofii a rétorice. Svatební oznámení jsi maloval ty, já textovala náš web; dnes máme doma skříň plnou autorských kopií deskovek a menší skříňku plnou akademických diplomů (proč jen jsou tak neskladné!). Naše profesionální směřování se výrazně rozrůznila a před deseti lety bychom se na svá současná já dívali nejspíš docela s obdivem. Pan grafik a ilustrátor a paní doktorka. Není to úžasné?
Srostli jsme měrou bezmála komickou. Začal jsi nosit modrou a já červenou, tvůj šatník nabral barvy, ten můj zase formálnost a uměleckost a oba jsme přijali za své květinové vzory, které jsme měli rádi vždycky, ale v průběhu let jsme na to zapomněli. Někdy jsme se nezávisle na sobě oblékli téměř totožně a pak se tomu smáli. Já jsem se zklidnila a nabrala aspoň trošku trpělivosti, ty ses stal emotivnější a expresivnější. Poznala jsem animované filmy Hayao Miyazakiho, ty zas Cimrmany. Už chápu, že v čaji je možné cítit medově oříškové tóny a v tyrkysové barvě asi opravdu je nějaké množství žluté. Ty doceňuješ rozličné přízvuky angličtiny a slovní hříčky a zjišťuješ, že vroucí voda při nalévání skutečně vydává jiný zvuk než voda studená. Když jsem učila, pomáhal jsi mi gamifikovat výuku a díky tobě jsem znala i leckteré bizarní nezávislé videohry, které moji studenti zmiňovali, a vůbec jsi ze mě udělal mnohem víc cool učitelku, než jaká bych byla sama od sebe. Já jsem tobě zase psala texty na web a dávala zpětnou vazbu na ikonky, protože když v tom jsem schopná vidět medvěda v lese já, dost možná by ho tam viděl i někdo jiný. Natáčeli jsme doma můj vědecký stand up i gameplay video pro vaši hru na Kickstarter. A když jsme spojili síly a vyrobili přáníčko, u kterého jsi udělal papírový pop up s malbou a já napsala báseň a samotné přání, vzniklo něco naprosto neopakovatelného. Stejně jako když jsme společně stvořili jedno zlatovlasé modrooké dítko, co nám teď neúnavně lozí po bytě a úplně všechno ho zajímá.
I když jsme jinde, než když jsme se brali, jisté je, že ani dnes by na našem obřadu nezazněl Mendelssohn ani Wagner, protože některé věci se nemění. Jako Filemon a Baucis se o sebe opíráme kmeny, prorůstáme kořeny, dotýkáme větvemi a hladíme listy, když fouká vítr. Narovnali jsme leccos, co bylo zkřivené, a pokračujeme v tom i nadále. Jsme tým, rovnocenní partneři, kteří se spolu dostávají dál, než kdyby šel každý sám. Amor amore complectatur.
Tak na dalších deset let!
Tož hodně štěstí do dalších let a až do diamantové svatby a dále…. teď už i s rodinou..m
Děkujeme 🙂 Do diamantové svatby nám přeci jen ještě pár let zbývá, ale do té stříbrné se to nějak povážlivě krátí!
Moc krásně napsané. Když je to jednou ono, tak je to ono se vším všudy, tedy i s tím, co snad na první pohled ono tak docela není, protože i tohle ono rozhodně stojí za to. Gratuluji nejen k výročí, ale ke každému dni, kdy tohle všechno prožíváte.
Vřelé díky! Vystihls to moc krásně 🙂
Krásné vyznání ❤️
Děkuji 🙂
Žít s někym je příšerná votrava!
…ale pak odjede na služebku a já se nevyspim, protože v tom bytě prostě chybí…
No.
…gratuluju ;‘-)
Naprosto chápu! 😀 A děkuji 🙂
Neděkuj. 😉
Krásně napsané! Ze srdce gratuluji! A jen tak dál!
Helena
Vřelé díky! 🙂
To je moc krásně napsané. Hezky se to četlo.
Páni deset let, to jste už něco spolu zažili! Přeji štěstí do dalších let a ať vám váš andílek děla radost. 🙂
To jsem moc ráda 🙂 Děkujeme!
Deset let v kostce, krásně uplácané kostce, s hranami někdy ostrými a někdy určenými k hlazení. Někdy padne šestka a někdy minus tři, nebo tři mínus, ale vždycky se dá házet znovu… Gratuluji a nezávidím, mám to taky tak nějak.
To je ovšem moc přesně vystiženo! Vždycky se dá házet znovu – to bychom obzvlášť v naší deskovkově velmi bytelně vybavené domácnosti mohli tesat 🙂 Těší mě, že jsme oba našli a vybudovali něco podobného. Je to krásné a v žádném případě samozřejmost!
Krásné vyznání 🍀
Děkuji 🙂
To je hezké. Gratuluji k výročí. 🙂
Já se momentálně raduju, že brzo oslavíme s manželem páté výročí od chvíle, co jsme tak nějak uznali, že k sobě patříme. Připadalo mi to jako nedosažitelné číslo. A je tu.
Tvůj odpor k tradičním svatebním pochodům musí být opravdu silný. Pamatuju si, že jsi mi k mému článku o svatbě psala, že jejich absence na obřadu byla tvoje velká podmínka. 😀
Vřelé díky! A gratuluju k pátému výročí, to už je taky nějaký ten pátek 🙂
Vidíš, to si už ani nevzpomínám, že jsem ti to psala ke svatebnímu článku 😀 Ale úplně tomu věřím, protože jsem měla ohledně své svatby několik velmi razantních preferencí – a provařené svatební pochody skončily v jednom pytli s házením rýže, unášením nevěsty a rozbíjením nádobí, ani nevěděly jak 🙂
Gratulace k nádhernýmu vztahu. Ať zůstanete šťastní a propojení. A zaujal mě vědecký standup, wow! Vystupovala jsi s ním někde veřejně?
Moc děkuju! A co se standupu týče, byl to ročník nejtvrdšího covidu, takže veřejné to nejen bylo, ale pohříchu stále je. Mrkni do svého blogového mailu 🙂
Krásné vyznání! Velikou gratulaci posílám a přeji spoustu dalších společných šťastných let ♡.
S manželem jsme (ne)slavili 26 let a připadá mi, že jsme si čím dál podobnější. Jsme takové dvě kopie, ale v dobrém slova smyslu – předali jsme si za ty roky to nejlepší z nás a to špatné se tak nějak naředilo, takže za mě krásný výsledek :).
Vřelé díky! 🙂 A to vzájemné kopírování, to mi připadá jako naprosto nevyhnutelná věc. Je to vtipné, svým způsobem roztomilé, a když se to povede, může být výsledek tak skvělý, jak to popisuješ. Máte ten výsledek vpravdě krásný! Joa taky to vede k některým opravdu legračním situacím a konverzacím. „Hele, nepamatuješ si, jak se jmenoval takový ten herec… no, ten, jak byl v takovým tom filmu s tím druhým…“ „Myslíš Geoffreyho Rushe?“ 😀
To je absolutně nádherné vyznání.
Moc přeji, ať se to další, za dalších deset let, nese v podobném duchu!