Kolik jste toho nezvládli proto, že jste to nikdy zvládnout nemuseli?
Usedám do křesla. To se mi v poslední době nestává často, sezení z mého kdysi velmi sedavého životního stylu po anglicku zmizelo. Tentokrát to ale za výjimku stojí. Rozhodně totiž je o čem psát.
Mám za sebou nejnáročnějších dvanáct měsíců svého života. Bez konkurence. Pracovala jsem pár let v korporátu, ve vědě a ve školství, ale nic nesnese srovnání s náročností raného mateřství v naší individualizované době. Nic. Mám teď za to, že tahle životní fáze není čas, který by si měla matka především užívat. Přestaňme to prosím říkat a naznačovat tak novopečeným mámám, že když pro ně každá vteřina péče o miminko není duha, jednorožci a cukrová vata, je s nimi něco špatně. Myslím, že první rok života dítěte není primárně doba zářivého štěstí, naplnění, ťuťání a nekončícího nadšení. Ne, je to čas hrdinství. Největší představitelná životní změna, začátek úplně od nuly, ztráta kontroly úplně nade vším; doba absolutního vyčerpání a fyzického strádání, kdy si saháte na dno pětkrát denně, ztrácíte sebe sama a potkáváte to nejhorší, co ve vás dřímá; čas, kdy fénix nevstává z popela, ale právě hoří. Každá matka je hrdinka. Každá. Pomohlo by mi, kdyby se to tak bralo. A možná nejen mně.
První narozeniny nejsou ani tak oslavou pro dítě, které z toho ještě vůbec nemá rozum, ale spíš pro rodiče, že ten krušný rok přežili. Když se naše jubileum blížilo, dostala jsem za úkol sednout si a sepsat všechno těžké, co jsem za uplynulý rok zvládla, a pak na to být náležitě hrdá. Dala jsem tomu úkolu vysokou prioritu (na jinou než vysokou teď nemusí dojít třeba i celé měsíce) a jeden večer si vzala zápisník. Psala jsem přes hodinu a zaplnila zhruba 9 stránek. Téměř po celou dobu psaní mi tekly slzy a nezastavily se ještě hodnou chvíli potom.
Zažila jsem bezpočet temných dní, kdy bylo všechno zahalené neprostupnou mlhou, která zdánlivě neměla konce a jediné, co jsem v ní viděla úplně zřetelně, bylo, jak moc špatně mi je. Rok jsem nespala déle než tři hodiny v kuse. Spánková deprivace to byla (a stále je) tak brutální, že mnou otřásla až do morku kostí. Zažila jsem svou první panickou ataku. Prožila dny, kdy i vyčistit si zuby byl problém. Týdny, kdy jsme neměli s manželem čas a prostor pomalu se ani obejmout na dobrou noc. V bytě byl nepořádek jako nikdy a zaplať pánbůh za existenci dovážkových služeb. Celý můj život se na čas scvrknul na jeden byt, jednu místnost, jedno tělo, které mě nikdy nepřestávalo potřebovat. Když mám teď, kdy už se věci významně zlepšily, večer třeba půl hodiny nefalšovaného volna, zvedá mi to kvalitu života o sto procent. Než přijde hrdost na to, že jsem to zvládla, budu muset odtruchlit, že jsem to zvládnout musela.
Přesto to není celá pravda. Zažila jsem i dny, které jako by posypal zlatý poprašek, kdy jsem oblékla květované šaty a nasadila náušnice a i při mytí nádobí zažívala až jakési paradoxní štěstí. Cítila jsem, že samou svou přítomností a těmi nejvšednějšími činy a slovy vytvářím domov, a radovala se z bytůstky, která mi roste pod rukama. Už to není miminko, už je to klučík. Má jasné preference, které se nebojí dát najevo, komunikuje čím dál víc a je s ním čím dál větší legrace. Fascinujeme ho úplně vším, ve všem nás chce napodobovat a pomalu začíná být možné ho integrovat do našeho běžného života. V jeho očích vidím tu nejryzejší radost, jakou nejspíš člověk dokáže zažívat, a jeho smích mě dojímá. Jsme jako soustředné láskyplné kruhy: náš syn, já, manžel. Jsme úplní.
Zlaté i temné dny prchají a pomíjejí, ubíhají ve stále stejném rytmu, až si i člověk jako já, který ve všem vidí začátek nějakého nového napořád, pomalu ale jistě na ty kyvadlové výkyvy zvyká. Uplynul jeden rok, pocitově ovšem spíš roků pět, deset, možná i dvacet. Žiju nový život, s novou identitou a v nových podmínkách, padám a zase se celá zabahněná zvedám, ale v prasklinách, které po sobě každý takový pád zanechá, čím dál častěji nacházím sílu, o které jsem do té doby vůbec neměla tušení. O čem dalším jsem si ještě myslela, že to nikdy nemůžu zvládnout?
Tož gratuluji ke zvládnutí prvního roku….Černá mračna jak známo mají naštěstí stříbrné lemování….
Děkuji, věru je k čemu! 🙂 Úsloví o stříbrném lemování mám moc ráda a tohle je prvně, co ho vidím v češtině.
Já to TAK chápu, jako bys to psala o mně. Objímám tě na dálku a moc tleskám, vestoje. Super nápad si sepsat, za co se chválíš jako maminka. Na děti se myslí v první řadě, i my to děláme a na nás kolikrát zapomenou i ty nejbližší… Taky nás teď za pár dní čeká oslava prvních narozenin a upřímně – nechám udělat malý dort pro dítko a velký dort pro sebe, protože narozeniny mám i JÁ JAKO MÁMA :D. Jeden rok mámou, mám pocit, že ten nejtěžší, vyrovnávací. A upřímně ho vnímám taky docela temně, jako ty. Strašně moc to prošťouchlo všechny moje slabiny, ale fakt jako krutě.
Podporuju nápad na dva dorty, z nichž ten větší je pro tebe! To je rozhodně zasloužené 🙂 Taky myslím, že první rok mateřství je ten nejtěžší. Já vím, že jsem žádný další ještě neabsolvovala, ale ta změna oproti čemukoli jinému je tak obrovská, že když je vše plus minus v normě a ve zdraví, tak jinak to snad ani být nemůže. Jak říkáš: prošťouchne tě to naprosto šíleným způsobem. Tak na světlejší zítřky! 🙂
Napsala si to krásně a bez příkras.
Ať se vám ten kruh štěstí nikdy nerozpojí.
Posílám pozdravy, Helena
Děkujeme a také zdravíme! 🙂
Tedy gratuluji k těm prvním narozeninám, oslavujícím asi nejdelší možný rok, a ať se vše vyvíjí už jenom lépe.
Vřelé díky! Nejdelší možný rok, to je velmi trefně vystiženo 🙂
Gratuluji ke krásnému prvnímu roku a k tomu, že jste ho všichni přežili ve zdraví :).
Každé děťátko je jiné a má jiné potřeby a projevy, já měla to štěstí, že u prvního synka ta obří krize trvala jen měsíc, pak už to byla jedna velká chaotická jízda, kterou jsme si všichni užívali a brali to prostě tak, jak to bylo. Tedy když nepočítám třídenní záchvaty migrény, kdy jsem nebyla schopná se postarat sama o sebe, natož o dítě, a kdy jsem přemýšlela, jestli z toho okna skočit teď, nebo ještě počkat. U druhého synka už naštěstí existovaly léky.
Přeji ti, aby byl další rok tím zlatým popraškem zasypaný tak, že se z něj budeš muset vyhrabávat lopatkou :).
Děkujeme za krásné přání a chystáme lopatky! 🙂 Migrény znějí opravdu krutě, to mě mrzí, že jsi tu velkou náročnost mateřství ještě měla vynásobenou něčím takovým. Zaplať pánbůh za léky!
Ach, jako bych četla sama sebe! Mám už osmiletého syna, ale tenhle článek mi úplně připomněl dobu, kdy byl miminko. Jak mě každý chlácholil a vlastně mi i určoval, jak se mám cítit – že když mám miminko, musím být automaticky usměvavá a pozitivní.
Naštěstí to bylo jen krátké období. Myslím, že je důležité, aby si máma našla čas i sama pro sebe. Mně stačil jeden den v měsíci. Pomáhalo mi chodit s kočárkem ven za každého počasí. Prošli jsme celou naši vesnici křížem krážem, ať svítilo sluníčko, nebo pršelo. Nedovolovala jsem si utápět se v černých myšlenkách.
Ale krize samozřejmě byly. Jednou jsem byla tak nevyspalá, že jsem dala malého spát a šla vařit oběd. Když se vzbudil, začala jsem se mu věnovat a úplně zapomněla na jídlo na plotně. Začala nám hořet kuchyň.
Spustil se požární hlásič a já samozřejmě v panice nenapadlo nic lepšího než nalít do pánvičky s olejem vodu. Vychrstlo mi to do obličeje a popálila jsem si čelo. Naštěstí ne oči.
Naštěstí byl u nás taťka, který vzal hasicí přístroj a všechno zvládl. Já jsem aspoň instinktivně popadla malého a šla s ním ven.
Člověk si pak spoustu věcí vyčítá, ale nic se nestalo, tak se tomu dnes už jen smějeme. ❤️
Přeji krásné dny, pokud možno pořád zalité sluncem! ☀️
Ježkovy oči, to je děsivá historka! A co je na ní pro mě možná ještě děsivější – naprosto chápu, jak snadno se něco takového stane. Je každopádně smutné, jak mámám každý druhý spěchá určovat, jak by se měly cítit. Cítit se jakkoliv jinak pak člověk vnímá pomalu jako selhání… tak aspoň že to pomalu ale jistě přestává být takové tabu. Děkujeme a také přejeme krásné dny! 🙂
To téma individualizovaného mateřství ve mně docela rezonuje v souvislosti s úvahami o druhém dítěti. Nemám to sama ještě utřepané, ale někdy mi z toho vychází, že jediný způsob, jak bych to podruhý přežila, je hodit to celý na manžela, ať se z toho zblázní on. A myslím si, že to je jeden z hlavních důvodů nízké porodnosti, alespoň v kontextu rodin, co zůstaly o jedináčka. Doběhli jsme se sami tou nukleární rodinou. Protože být na dítě v jednom/ve dvou je diametrálně odlišný svět, než když ti záda kryjí funkční prarodiče nebo jiná širší rodina. A nepomůže tomu dostupné bydlení, školky ani částečné úvazky.
Jinak ti gratuluju k prvnímu roku, pojala jsi to skvěle, ať ti je těch devět stran zdrojem sebevědomí do dalších let. A plně s tebou souhlasím – dodnes bych za „užívej si, jsou to ty nejhezčí roky života“ směřované k období prvních tří let autorům jednu lištila. Za sebe můžu říct, že přestože puberta mě teprve čeká, tak zatím všechno potom bylo lepší a užívám si to mnohem víc.
Nastesti druhy dite uz neni takovej sok a taky clovek uz spoustu veci tak neresi.
Děkuji za povzbudivá slova! 🙂 A souhlasím – nukleární rodina fakt není na víc dětí dobrý společenský uspořádání. Vidím to teď na svých vrstevnících: je jich fakt hodně, co mají podobně staré dítě jako my, a fakt hodně jich říká, že žádné další už nechtějí. Uvidíme, jak to bude za pár let a jestli nějaké názory nedoznají změn, ale docela věřím tomu, že spíš ne.
Do kamene tesat!
Ta naprosta ztrata kontroly nad vlastnim telem, casem pro sebe, soukromim, objeveni absolutniho strachu, …
Poprvy to byl strasnej sok. Strasnej. Podruhy uz ten propad nebyl takovej.
Pamatuju si, ze jsem sla po ulici a tam nekdo nabizel obejmuti. A lidi fakt sli nechat se obejmout. A ja si rikala, co bych za to dala, kdyby na me pul dne nikdo nesahal. ;D
Mám naprosté pochopení! Ovšem co se toho sahání týče, já bych si klidně to objetí dala 🙂 S neustálým taháním za vlasy, kopáním, kousáním a dalšími mininčími kratochvílemi se to přeci jen nedá srovnávat 😀
S tím spaním jste to měli opravdu náročné. S malými dětmi je náročné všechno, ale po dobrém spánky se to řeší přece jen snadněji.
Ještě že mají děti talent okouzlit i ty nejvyčerpanější rodiče. 🙂
A až přijde věta ,,mám tě rád, maminko“, těžkosti jsou aspoň na chvilku úplně zapomenuty.
Měli a bohužel stále máme, což vzhledem k tomu, že je spánek nejklíčovější součást lidského zdraví a regenerace… no, vypadá to podle toho. Ale když se povede lepší noc, je hned všechno řádově lepší 🙂 A těch okouzlujících momentů je pak najednou taky nějak podezřele víc 🙂 Moc bych ti přála, abys měla i napodruhé spaní bez problémů!
Asi nemám čím tematickým přispět, protože jsem se o prázdninách poprvé stala matkou dospělého člověka. Takže ty začátky už jsou opravdu v milosrdné mlze zapomnění.
Ale stala se mi taková věc. Seděli jsme na verandě restaurace a celá rodina pozorovali maminku s asi rok a půl starým blonďatým klučíkem, který sbíral (jak jinak?) kameny a nechtěl je (jak jinak?) pustit z ruky. Byla to taková malebná viněta ze života. Zřejmě dost silná, protože mě to vrhlo do mohutné emoce. Uvědomila jsem si, že to „celý nějak rychle uteklo“, což jsem teda řekla i nahlas a z očí se mi začaly řinout slzy. Děti i manžel na mě koukali dost zaskočeně. Ono to teda dost zaskočilo i mě. Čímž chci říct, že až na dveře zaklepe menopauza, začne být žena inkontinentní i emočně.
To je pro mě teď tak vzdálená budoucnost! My jsme teď přesně v té fázi blonďatého klučíka… ale slzy jsou, myslím, v takové situaci úplně pochopitelné. Sice mi do menopauzy pár let zbývá, ale dojímací jsem velmi podobným způsobem už docela dlouho 🙂