Jedna z mnoha věcí, které jsem během uplynulého roku zjistila, je, že život s malým dítětem vás nevídanou měrou vetkne do místa, kde žijete. Cestování na delší vzdálenosti se najednou stane obrovskou zátěží a může dopadnout i velkým fiaskem; fungování mimo domov, kde necháváte i zaběhaný pořádek věcí, je vyčerpávající, a spaní v jiných než vlastních postelích ještě horší než to už tak dost špatné, na které jste zvyklí. Stanete se tak, ať chcete nebo ne, tak trochu inventářem svého sousedství a svou čtvrť, kterou křižujete na každodenních procházkách, poznáte tak, jak se vám o tom ani nesnilo. Na jednu stranu to zní jako nudná rutina, otevírá to ovšem i možnosti k řadě objevů, které vás mohou velmi mile překvapit – jako se to stalo mně s Retrointernetem.
To jsem si takhle jednou vykračovala s kočárkem, zahnula do ulice, kterou jsem ještě neznala, a co nevidím – na jedné zahrádce stojí stožár s vlajkou. Nešlo ovšem o žádnou ambasádu, státní svátek ani vlastence, vlajka nepatřila žádnému státu ani jinému subjektu, který bych znala. Už nevím, co tehdy zpodobovala, ale klidně to mohlo být sudoku, lenochod nebo knír. Téměř každý den se totiž na téhle zahrádce vlajky mění podle toho, čeho je právě mezinárodní nebo světový den či týden, a spolu s nimi se střídají i papíry na vývěsce na plotě, kde se o dané věci něco dočtete.
Když jsem na tuhle kuriozitu narazila, dostalo mě to. Žijeme v utilitárním světě, kde si všeobecně příliš nevážíme věcí, které nemají hmatatelný užitek – a tohle je, viděno utilitární perspektivou, tak obskurně bláhová činnost, že to víc snad ani nejde. Jen si to představte: vyrobíte si přinejmenším tři sta vlajek a k nim stejné množství textů a pak je v té vaší zapadlé uličce, která rozhodně není žádným hlavním tahem, bezmála každý den obměňujete. Krom čiré radosti z tvorby z toho nemáte vůbec nic a jelikož u takového projektu nemůže být řeč ani o žádné potenciální „monetizaci trafficu“ (zdravím Čerfa!), nikdy z toho ani nic mít nebudete. Prostě si píšete o mezinárodním dni diakritiky a interpunkce, podivné hudby, poustevníků, lenochodů, vytí na měsíc nebo bojkotu McDonald’s a děláte to jenom tak. Někdy k tomu přidáte nějaký ten kulturní tip, zábavný úkol nebo z okna pustíte tematickou hudbu a vždycky tomu vyrobíte vlajku. Je to tak tvrdohlavě bezúčelné, až se to zdá jako obzvlášť pokojná forma protestu.
Chodívám od té doby kolem toho domu často a vodím k němu i návštěvy. Bydlíme na krásném místě, rozhodně tu je kam jít, na zdejší údolí s potokem, kde zjara kvetou lány sněženek, se ostatně chodí dívat kde kdo. Ale tenhle koutek je skutečný unikát; poezie ztělesněná městem, hmatatelná a stejně nádherně zbytečná jako ta psaná, protože ani z té nikdy nikdo nezbohatl a nemohla se chlubit davy příznivců. Přesto nebo možná právě proto bych neváhala tvrdit, že dělá svět o něco hezčím místem k životu.
Onehdy jsem na vývěsce našla mezinárodní den chlebíčků. Psalo se tu o tom, jak tahle pochutina vznikla, kdo za tím stál, i že je to český unikát; s dovětkem, že tento mezinárodní den sice neexistuje, ale měl by, protože autor má chlebíčky rád. Moje srdce zaplesalo. Ten pán je skutečný básník.


Tak v Neratovicích resp. v sousední Libiši je dům vyvedených ve slávistických barvách a v tomto duchu vyzdobený, že dokonce byla pojmenována zastávka U Slávisty…A vlajky vlají leckdes …Ale takovéto střídání vlajekbk významným dnům jsem ještě neviděl
Ovšem mít tak výrazný dům, že po něm pojmenují zastávku, to už je nějaké zapsání se do dějin! 😀
Tak to je naprosto nádherná „zbytečnost“ – úplně jsem se při čtení pousmále – někdo se tím krásně baví – a nejen sebe.
Úplné pohlazení, toto číst 🙂
Jinak si umím představit tento domek jako tip na výlety za retro-netem 🙂
Přesně ten účel měl článek splňovat, tak jsem moc ráda, že se povedlo 🙂 A tip na výlet je to skvělý. Jen aby se to moc neprofláklo a neproudily nám sem pak davy turistů 😉
Ježiši já miluju takovýhle podivnosti :D!
Připomnělo mi to knížku Srdce od Dana Rhodese, kde hlavní hrdinka posprejuje kus skály u moře zlatým sprejem, aby při přílivu zářil pod hladinou jenom pro to potěšení :-). Nebo mi to připomíná Amélii z Montmartru, kde většina lidí v tom filmu dělá nenápadné podivnosti pro své vlastní potěšení :-).
Teď opravdu urputně přemýšlím, jestli něco podobného jsem někde viděla ve svém okolí, ale fakt mě nic nenapadá. Je to unikátní i tou motivací člověka něco takového dělat. Ale očividně chce dělat lidem radost, protože jinak by si to vyvěšoval doma v obýváku a to by ho nejspíš tolik netěšilo
Do Amélie je to ovšem skutečně jako dělané! Ten kolorit vyloženě sedí, včetně toho nenárokového dělání drobných kapek radosti druhým 🙂 A zlatá skála se mi moc líbí!
Fakt obdivuhodné. Přemýšlím, jak to ten pán (dost bych pochyboval, že by to byla dáma, ostatní dámy prominou) dělá o dovolené (nebo prostě když chce někam jet). Asi vyvěsí vlajku Mezinárodního týdne dovolené (nebo cestování).
Jsou na ní koleje, křídla a motory. Nechybí modř moře a zeleň lesů. V pravém dolním rohu je otisk pohorky a nade vším se vznáší šídlo sítinové.
Ano, je to pán, nebylo to generické maskulinum 🙂 (Na vývěsce má uvedené i jméno.) A co se pauz týče, tak někdy už v pátek vlajka i vývěska chybí a je to tak až do pondělí a jindy je tam zase třeba celý týden stejné téma, protože je třeba mezinárodní týden nočních motýlů (nebo tak nějak). V létě jsem pauzírovala docela hodně i já, takže nevím, jak to bylo, ale tvoje řešení se mi líbí moc 🙂
Mně to přijde úplně stejné jako my všichni, co píšeme blogy, ačkoli tam skoro není návštěvnost nebo naprosto nulové komentáře, třeba na Západozemským cestopisu mám stovky normostran, no teď už možná do tisíců, a pokud to nejsou jednotky návštěv na počítadle, je to úspěch, ale nějak mě to nezajímá 😀
To je pravda, když někdo dovede blogovat bez ohledu na čtenost a návštěvnost, tak je to asi hodně podobné. Já jsem tohle vždycky obdivovala, protože čtenáře a komentáře mám jako palivo a bez nich bych to dlouhodobě nejspíš nevydržela (na soukromé věci mám šuplík, ale to je něco úplně jiného). Tedy: klobouk dolů! 🙂
To je hezká zbytečnost. Schválně bych kolem chodila co nejčastěji.
Přemýšlím, jestli vím o něčem podobném. Napadá mě květinářství, které má na tabuli kromě jmenin napsanou také nějakou jednoduchou rýmovačku. Někdy povedenější, jindy méně, je vidět, že je tvoří někdo z obchodu.
Tři roky jsem kolem denně jezdila autobusem a četla je. Jen nevím, jestli byly pokaždé nové, nebo je opakovali.
To je tááák krásný, smekám před kreativitou autora! A nebude to jen proto, že mým klientům k tréninku paměti vždycky přihodím pořádnou týdenní dávku právě těchto významných dnů :).