Autor: Marie Veronika

Publikováno

Největší výzvy pro člověka s vysokou citlivostí

Když s lidmi mluvím o své vysoké citlivosti, dříve nebo později obvykle zazní něco ve stylu „tyjo, to je docela hrozný“. Zpravidla to začne u hororových filmů. „Takže horory jedině pod dekou a s hrnkem kakaa, jo?“ zkouší se chytit druhá strana. Ne, milý příteli, horory nikdy a za žádných okolností. Stejně jako kofein a alkohol. A hlučné párty a čtyři hodiny spánku a přeřvané kino a… „Tyjo. Tak to je docela hrozný.“ Co vám budu povídat, je. V každodenním životě se hypersenzitivní jedinec musí potýkat s celou řadou výzev, potíží a problémů, které zdánlivě nikdy neberou konce.

Vysvětlování, vysvětlování, vysvětlování

V momentě, kdy se vysoce citlivý člověk (HSP) dozví, co způsobuje jeho podivnost, obrovsky se mu uleví. Netuší totiž ještě, že se právě ocitl na nové etapě své životní dráhy a odteď ho čeká nikdy nekončící vysvětlování. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem musela vyprávět, proč si to pivo nedám, nestačily by mi na to ruce stohlavého davu. Alkoholem to navíc ani zdaleka nekončí: vysvětlovat musím u kafe, pálivého jídla, hororových a násilných filmů, hlučných večírků, ponocování, příliš početné společnosti, hlasité hudby, blikavých světel… kdyby zkrátka šlo uvysvětlovat se k smrti, vysoce citliví lidé by nepochybně zaujímali čestné místo na seznamu ohrožených druhů.

Spánek

Vysoce citlivý člověk vnímá víc. Všímá si detailů, které běžné populaci unikají, myslí rychleji a šířeji, cítí víc a intenzivněji. Má to ovšem jeden neblahý účinek: podstatně rychleji se unaví a k regeneraci potřebuje daleko víc času, než je běžné. Já například kolem desáté večerní už zívám tak, že mi málem upadne čelist, a k plnému nabrání sil potřebuji zhruba deset hodin spánku. Ano, deset. Nejsem sova ani ranní ptáče. Jsem ta, která jde spát jako první, vstává jako poslední a je ze všech nejunavenější. Když se byť jen jeden den vyspím znatelně kratší dobu (třeba takových šest hodin), můj fyzický i duševní stav se rapidně zhorší a trvá několik dalších dní, než se dostanu na původní úroveň.

Změny a spontánní rozhodnutí

Znáte takové ty lidi, kteří mají všechno naplánované, potřebují si každé rozhodnutí dlouho dopředu promyslet a nesnášejí spontánní hurá akce? Ano? Pak je docela slušná šance, že jsou vysoce citliví. Vysoká citlivost v praxi mimo jiné znamená, že nejste spontánní. Jelikož zvažujete všechna rizika a možné dopady každého svého rozhodnutí, zpravidla toto rozhodnutí během těch několika týdnů na své původní impulzivnosti poněkud tratí. Má to, pravda, i své výhody. Když dojde na krizovou situaci, jsou vysoce citliví zpravidla ti, kdo nezpanikaří, udělají potřebné racionální kroky, a ještě uchlácholí ostatní. Jenomže když se rozhoduje o tom, co budete dělat odpoledne a jestli nevyrazit k někomu na návštěvu, už to není úplně adekvátní.

Zastání u druhých

Vysoce citlivých lidí je v populaci zhruba 20 %. Na to není potřeba kdovíjak pokročilá matematika: jsme vždycky a všude v menšině. A jelikož vnímáme věci, které ostatní nevnímají, nemůžeme se v žádném případě spolehnout, že by se nás kdokoli zastal a za naši duševní pohodu se bil. Už jsem si zvykla na to, že příšerně hlasitá hudba, popotahující člověk nebo blikající zářivka nikomu jinému nevadí. Většiny věcí, které mě rozčilují, si ostatní skoro ani nevšimnou, takže pokud chci, aby se něco změnilo, musím se zvednout a zařídit to sama. Ano, učí mě to asertivitě. Ale můžete hádat třikrát, jak asi hypersenzitivní člověk snáší případné konflikty.

Maskování

Vysoce citliví lidé mívají zpravidla velmi kvalitní celoživotní praxi v kamuflování toho, co doopravdy prožívají a cítí. Jsme zvyklí skrývat své přemrštěné emoce, neuměřené reakce a podivné myšlenky, dokonce i sami před sebou. Když pak po nějakých dvaceti, třiceti letech zjistíme, že to asi nebude zcela optimální životní strategie, už je nesmírně náročné to změnit. Někdy se zvládneme od svých pocitů odříznout tak dokonale, že musí dojít k nějakému obzvlášť silnému výbuchu, abychom se ze všech těch zákopů dokázali vyhrabat. Sdílet to, co se nám děje v hlavě, se pak učíme jen pomalu a stěží; jinudy ovšem cesta nevede.

„Tyjo, to je docela hrozný,“ jako bych znovu slyšela hlas svého známého. Nemůžu než s ním souhlasit. Myslím, že každý hypersenzitivní člověk někdy v životě snil o tom, že bude normální. Jaká neodolatelná nabídka! Zmizely by konečně všechny ty každodenní boje, přestali bychom si připadat jako chyba v matrixu a možná bychom si už ani nikdy nepoložili otázku, jestli jsme na světě spíš ze škodolibosti nebo za trest. Jenže pak slyšíme krásnou hudbu, vidíme západ slunce nebo jdeme v odpoledních hodinách do tiché kavárny s jedním ze svých mála opravdu dobrých přátel… a v duchu si přísaháme, že svou hlavu nikdy nevyměníme. Místo toho v ní poletíme až ke hvězdám.

Publikováno

Když jede bloger na dovolenou

Co čert nechtěl, stěhování mého blogu vyšlo akorát před začátek mojí letní dovolené. Původně jsem si sice říkala, že na to mám přeci i po návratu času dost, ale ono se to celé stihlo s takovým předstihem, že se i můj někdejší příjezd do divadla o tři čtvrtě hodiny dřív musel červenat. Usoudila jsem tedy, že není nač čekat, a ještě při odjezdu jsem s jednou nohou ve dveřích odpovídala na poslední komentáře, kontrolovala barvy a instalovala pluginy.

Plody mé práce se brzy dostavily: blog mi strašil v hlavě od začátku až do konce. O čem bude další článek? Nevyschnou mi proudy inspirace, když budu psát (na své poměry velmi netypicky) i přes léto? Neměla bych alespoň zčásti přistoupit na všechny ty tipy a triky úspěšných blogerů? A jaké to u všech všudy vlastně jsou?

A dost, nakázala jsem si záhy, nad tímhle se o dovolené spekulovat nebude. O inspiraci nemá cenu nijak bádat, ta musí přijít sama a všechno ostatní ukáže čas. Chytrý telefon s sebou nemám, tak jaképak copak. Blog v mojí hlavě si ale nedal říct.

Co když spadnu – to už nikdy si nepřečtu Nedělní miniglosy! proběhlo mi hlavou, když jsem se drápala po jedné obzvlášť kluzké a ztrouchnivělé lávce nad divokými peřejemi. Možná jsem to stěhování opravdu měla odložit až po návratu, říkala jsem si jiný den při zlézání prakticky kolmé skalní stěny opatřené jen lehce prověšeným řetězem. Aby to nakonec nebyla úplně marná práce! Ačkoli blog invalidy… konec konců proč ne. Akorát by to pak chtělo upravit design a místo V křesle by se to jmenovalo V kolečkovém křesle. To by pak mohla zůstat i adresa.

To, že se moje myšlenky točí v poněkud obsedantním kruhu, mi plně došlo až při koupání. V momentě, kdy jsem nadšeně prohlásila: „Támhleta paní má plavky ve stejných barvách, jaké má můj blog!“, zarazila jsem se. Možná to už vážně přeháním. Je pěkné mít nějaký koníček, ale vocaď pocaď. Ještě se mi začnou třást ruce a bude to regulérní absťák.

Když jsem se ze své dovolené vrátila, publikovala jsem hned den nato nový článek. Abstinenční příznaky ustaly. V hlavě mi začaly strašit i jiné věci a blog, pevně ukotvený ve svých nových kolejích, se zařadil na pěkné původní místo. To je dobrá zpráva hned v několika ohledech. Nevím, jestli jste tomu věnovali náležitou pozornost, ale název blogu zůstal stejný. A design, ten se taky měnit nebude.

Publikováno

O turistech

Vstávají v šest hodin ráno, sobota nesobota. Potykají si s prvními paprsky nového slunce a s úsměvem na rtech vyrážejí na trasu. Jsou tu první, dávno přede všemi, kdo v sandálkách přicupitají až před polednem. Jejich krok je jistý, ukutý stovkami kilometrů.

Jdou do přírody, stejně jako do ticha. Kráčejí mlčky a trochu zadumaně, a i když se z jejich středu ozývá družný smích, to podstatné se odehrává beze slov. Společnost motýla, který si po chladné noci zahřívá křídla, kovový lesk broučích krovek, ranní toaleta zpěváčků v louži. Aniž by znali Jakuba Demla, jsou obklopeni Svými přáteli, vlídně a tiše kvetoucími, a kdyby měli ptáčkové ještě menší zobáčky, rostlo by na keřích mléko s krupicí.

Nezáleží na tom, kam jdou a kudy se ubírají. Kamení i kapradí, vodopády i bublající potůčky, všichni jsou si rovni, všechno jedno jest. Nejmenší brouček má v sobě právě tolik dokonalosti jako všichni ostatní tvorové a mezi nádherou velehor a motýlích křídel není rozdílu. Jdi mezi ně, člověče, a osvěžíš se, budeš si zase jednou připadat docela maličký.

Na vrcholu stanou s hlavou lehkou a větrem ve vlasech. Z očí jim hledí smích; splín, který přinesli, příroda zvážila na vahách a shledala lehkým. Tvář jim zkrásněla a v jejich pohledu se zrcadlí celý svět. Svět, do něhož zapustili kořeny tak hluboko, že prorostly až do středu Země.

Publikováno

Když se blog stěhuje

Začínám psát nový článek a chvějí se mi ruce. Po čtyři a půl roku jsem byla zvyklá na poněkud infantilní design blogu.cz a strohé prostředí WordPressu mě naplňuje lehkou nervozitou. Už nejsem součástí celé bandy lidí, z nichž každý nadává na reklamy a nefungující komponenty, má názor na Autorský klub a rád si kopne do neschopných adminů. Stojím na vlastních nohou. Barevný a přeplácaný design plný třpytek a hejblátek tady nemá místo, stejně jako deníčkové třeštění v náctiletém duchu. Vlastní web je vážná věc.

Původně jsem myslela, že prvním článkem na nové adrese bude nějaký souhrn vtipných historek, které stěhování blogu doprovázely. Inu, nestalo se; s jedinou výjimkou všechno proběhlo hladce. Myslím, že Veruce se svým manželem se stali největšími hrdiny komunity blog.cz, neboť s neobyčejnou rychlostí a ochotou zařizovali přesun celých blogů včetně komentářů, za což jim patří i má nehynoucí vděčnost. Rovněž jsem nesmírně zavázána svému milovanému manželovi, který vytvořil prakticky všechno, co před sebou vidíte, a vykompenzoval tak moji (dosti značnou) grafickou neschopnost.

Co všechno se změnilo? V první řadě analytikům na Bloggeru vypadnou nad tím nenadálým přílivem nových blogů oči z důlků. Taky nejspíš bude ještě nějaký čas trvat, než opadne vlna komentářů ve stylu „článek pěkný, ale prosím tě, jak se ti povedlo udělat támhletu věc v menu?“. Rovněž množství záložek v našich internetových prohlížečích bude klesat na původní hodnoty ještě pořádně dlouho, to než si zvykneme na nové adresy svých oblíbenců. Věřím, že se neztratíme a zachováme si věrnost stejně, jako když jsme virtuálně defenestrovali dnes už bývalé administrátory.

Blog.cz skončil a já vás tímto vítám na svém novém, dospělém, úplně vlastním blogu. Uložte si ho, zapamatujte, lajkněte, okomentujte – jak je vám libo. Věřím, že sem budete chodit stejně rádi, jako jste chodili na ten předchozí. Anebo lépe: ještě raději.

Publikováno

O posledním hřebíčku v rakvi

Když jsem se rozhodla skončit se svou současnou prací, nesmírně se mi ulevilo. Na mém obzoru se konečně objevilo něco nového a smysluplného a ta každodenní duchaprázdná činnost mě přestala ubíjet tak, jako mě ubíjela do té doby. Začala jsem odpočítávat měsíce, které mi ještě chybí do konce, a na maličkou chviličku jsem dokonce byla v pokušení si pomyslet, jestli se mi po těch jednoduchých časech, kdy se po mně žádalo tak málo, nebude stýskat. A právě tehdy se osud rozhodl zasáhnout.
Od začátku epidemie si všichni naši manažeři nesmírně pochvalovali, jak se máme skvěle. Rosteme jako nikdy, prodeje máme jako o Vánocích, jsme tolik a tolik milionů nad plánem, nejlepší měsíc v historii firmy. Tohle do nás tlačili horem dolem – až donedávna. Pak přišla zpráva, že pro nás zlepšili zaměstnanecké slevy (které, přiznejme si to, fungovaly po technické stránkce velmi vachrlatě) a že teď už nemusíme řešit tu blbnoucí aplikaci a je to super. Musím přiznat, že jednodušší to bylo. Ale u většiny věcí se slevy zmenšily, případně úplně zmizely. Jeden z nejvýraznějších firemních benefitů byl bez jediného slova varování ze dne na den pryč.
Strhla se bouře, ale mně už to bylo v zásadě jedno. Manažeři se do nás střídavě naváželi, že opravdu nechápou ty hejty a firma přece dělá strašně moc dobrého pro všechny, a střídavě přiznávali technické nedokonalosti, že to nepracuje jak má, a tedy že uvedli v chod něco totálně nefunkčního. Jinak se to u nás ostatně ani nedělá: na oddělení už čtvrt roku testujeme technickou novinku, která nám má usnadnit práci – a zatím ji stále ještě brutálně komplikuje.
Osud seznal, že v úhrnu je to zatím ještě dost chabé, a je potřeba mi na odchodnou pořádně naložit. A tak nám na včerejším anglicky (samozřejmě) pojmenovaném meetingu jiný manažer oznámil, že se zastavuje růst mezd v celé firmě, a dokonce se budou od určité úrovně příjmů mzdy snižovat. Formuloval to tak, že se variabilní část platu naváže na obchodní analytiky celé firmy, která ovšem není v zisku, nikdy v zisku nebyla, v dohledné době v zisku nebude a všichni to vědí. Tahle synergie prý firmu lépe prováže a bude všechny motivovat. Tedy kromě těch, kdo nedosahují ve svém fixním platu určené částky, těm jejich peníze zůstanou (patrně jsou moc malé na to, aby se je vyplatilo brát).
V tu chvíli se v našem hromadném chatu strhla jedna z nejvtipnějších diskusí, jakých jsem kdy byla svědkem. Jednak proto, že nikdo z nás (kromě našeho šéfa) nedosahuje uvedené částky, takže se nás to vůbec netýká – a týkat ani nebude, protože víc nám nikdo nedá. Jednak proto, že je výsměch nás krmit zvěstmi o tom, jak se nám bezprecedentně daří, a následně prohlásit, že se zastavuje růst mezd v celé firmě a snižují se platy – a ještě tomu říkat synergie. Ale hlavně proto, že na dotaz, jestli hodlají manažeři podniknout taky něco pozitivního, jsme dostali patrně nejdelší „ne“ v dějinách.
Když jsem před třemi roky odcházela ze své tajemnické pozice na fakultě, obvinila mě tehdy jedna z vyučujících, že jsem neschopná, a ještě k tomu mám blbé řeči, jenom proto, že jsem trvala na dodržování celouniverzitních pravidel. Mám velmi silný pocit deja vu. Teď nám naši nadřízení už opravdu nemohli dát zřetelněji najevo, že jsme pro ně póvl, absolutně nikomu na nás nezáleží a je možné z nás naprosto beztrestně dělat blbce. Nikdy jsem si o svém zaměstnavateli nemyslela mnoho dobrého, tohle ale překročilo všechny hranice. Posledních pár zbývajících drobtů motivace zmizelo, jako by je odfouklo tornádo.
Osud si může věru spokojeně zamnout ruce: stýskat se mi nebude, ani na vteřinu. Na personální jsem napsala hned po schůzce a formulář pro výpověď už mám. Upřímně doufám, že moji kolegové svoje vtipné hlášky a la „půjdu se poptat harmonikáře na metru, jestli neshání někoho na duety“ mysleli vážně a naše oddělení se do tří měsíců kompletně rozpadne. Kdyby se něco takového podařilo, zbyla by mi alespoň jedna vzpomínka, která by mě naplňovala hrdostí a zadostiučiněním.