Autor: Marie Veronika

Zatím byly všechny články z této rubriky o filmech. Dnes udělám výjimku a budu psát o seriálu, a to o seriálu tak děsivě dobrém, že si po jeho zhlédnutí přelepíte kameru na notebooku lepenkou a zahodíte ten poukaz na vyzkoušení virtuální reality, co jste si onehdy pořídili. Dámy a pánové, představuji vám Černé zrcadlo.

Černé zrcadlo je britský skvost, jehož první série vyšla v roce 2011, a to v počtu pouhých tří zhruba hodinových dílů. V současné době má seriál série již tři, přičemž celkový počet dílů se zatím vyšplhal na 13. Každá epizoda pojednává o něčem jiném, vystupují v ní jiné postavy a odehrává se v odlišné verzi většinou docela blízké budoucnosti; přesto je všechny spojuje velmi zřetelné společné téma, a tím jsou technologie. Technologie, které používáme již dnes, a které seriál jen dotahuje do jejich možných důsledků, jako například co by se stalo, kdyby se náš život točil kolem sociální sítě, kde se lidé navzájem hodnotí hvězdičkami, a toto hodnocení by rozhodovalo třeba i o tom, jestli vás vpustí do letadla nebo do práce (mimochodem, v Číně něco takového prý doopravdy zavádějí). Nebo kdyby o úspěchu ve vašem životě rozhodovala obří talentová show na způsob Superstar. Nebo jaký mohou mít sociální sítě vliv na politiku. Nebo jak nás mohou sledovat naše vlastní chytré přístroje. A další a další.

Jedná se o neobyčejně inteligentní a dobrý seriál, který civilní, ale o to mrazivější formou upozorňuje na možné nezamýšlené důsledky všech těch moderních vychytávek, které nosíme po kapsách. Upozorňuji předem, že jeden díl je depresivnější než druhý, ale myslím, že právě to ve svém všudypřítomném technologickém nadšení potřebujeme. Protože technologie není jen skvělý nástroj – dává nám také možnosti, které se mohou velmi snadno vymknout z rukou. Důsledky takového vymknutí je velmi těžké předvídat, obzvlášť když je daná technologie teprve ve svých počátcích, ale právě o to se seriál pokouší a pokouší se o to tak dobře, až z toho mrazí. Neboť vskutku naší současné civilizaci nastavuje zrcadlo; a je to zrcadlo vpravdě černé.

Osud tomu chtěl, že jsem v posledních dnech zavítala na poměrně značné množství blogů a narazila jsem na poměrně značné množství takzvaných „výzev“, u těch línějších překládat na „challenge“. Jedna z těchto výzev nesla název 101 věcí ve 1001 dnech (doufám, že mám správně čísla) a ta obzvlášť upoutala mou pozornost – tolik věcí! Když jsem prozkoumala některé z takto vytyčených cílů, zalapala jsem po dechu: navštívit 10 cizích zemí (a to byla, prosím pěkně, jen jedna z těch 101 věcí), třicetkrát navštívit divadlo a další a další. Abych řekla pravdu, trochu mě to vyděsilo.

Není samozřejmě nic špatného na tom, když se někdo touto formou snaží splnit si nějaké své sny či přání, o něž už dlouho usiluje – to je naopak skvělé. Ale vážně pochybuji o tom, že takových snů má někdo 101. Já bych jich měla tak pět; při troše snahy možná deset. Ale 101? Dere se mi na jazyk ikonické „sááákra“ prince Drsoně, protože to už je nějakých přání! Zbývá v takovém životě ještě nějaké místo na něco jiného než plnění cílů? Nemůžu si pomoct, ale ten, kdo má splnit tolik věcí, musí částečně změnit svůj život na hodně velké množství kolonek k odškrtání: musím navštívit tolik a tolik cizích zemí, vidět tolik a tolik filmů, koupit si tolik a tolik věcí a zažít tolik a tolik zážitků. Životní cíle jako by se scvrkly jen na plnění jednotlivých položek, ze kterých se tím stávají svého druhu povinnosti. Když už se k tomu zhlédnutí 30 divadelních představení jednou zavážu, budu mít špatný pocit, když je opravdu nenavštívím. A pak ještě těch dalších sto věcí. Chci je opravdu všechny udělat? Nebo si jen myslím, že bych měla? Nebo už jsem prostě fakt nevěděla, co do těch zbývajících dvaceti bodů napsat?

Nejpodstatnější se mi na tom celém ale zdá skutečnost, že ty nejdůležitější cíle se do výzev tohoto druhu nedají vecpat. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem nezahlédla nic jako „stát se lepším člověkem“. To totiž není tak snadná položka k odškrtnutí. Přesto mám ale nutkavý pocit, že o to by nám, navzdory všem „challenge/challengím/čelejndžím“ (teď už možná chápete, co mi vadí na neopodstatněných přejímkách), mělo jít především.

Je tomu již dlouho, co jsem si založila účet na ČSFD. Není tomu ovšem tak dlouho, co jsem zjistila, že existuje i knižní obdoba – Databáze knih. Obě stránky jsou si strukturně tak podobné, že jsem v první chvíli zaváhala, zda náhodou někdo něco neokopíroval, ale následně jsem nad tím mávla rukou, protože co na tomhle typu stránek vymýšlet nového, když to staré funguje. Taky jsem zaváhala, zda si nemám účet založit i tam – nejsem rozhodně žádný cinefil, zato knihomol jsem pořádný, tak by bylo divné tam účet nemít, ne? Po chvilce zamyšlení ovšem přišla jasná odpověď: ne.

Nebude totiž přehnané, když řeknu, že ČSFD do určité míry změnilo způsob, jakým se dívám na filmy. Zhlédnuté filmy se mi postupně a polehounku staly čímsi jako veřejně přístupnou sbírkou, tedy něčím, co není tak úplně soukromé a co mě vlastně reprezentuje. Zároveň u mě (alespoň ze začátku) vypukla jakási filmová horečka: chci vidět co nejvíc filmů, hlavně těch, co jsou tam v těch žebříčkách hodně nahoře, chci znát všechna ta neznámá americká jména, s nimiž se tam tak samozřejmě žongluje… a hlavně chci ohodnotit každý film, který jsem kdy viděla, protože čím víc jich tam bude, tím víc Adidas.

Jednoho dne mi došlo, že mě to znesvobodňuje a že to nechci. Že se na některé filmy dívám z pocitu povinnosti vůči svému vlastnímu obrazu na ČSFD. A tak jsem prošla všechna svá hodnocení, řadu z nich změnila a řadu smazala. Už nechci vidět top 10 filmů. Chci se koukat na to, co mám ráda, a to proto, že to mám ráda. Život je příliš krátký na špatné filmy – ba i na dobré filmy, které vám nesedí.

Proto si nezaložím účet na Databázi knih: nechci, aby se to opakovalo. Ještě navíc u knih, které jsou mému srdci neporovnatelně bližší než filmy. U knih, s nimiž by pro mě bylo o tolik snazší vytvořit obraz dokonalého intelektuálního snoba (totiž, vzdělance, přirozeně). Já ale tvořit seznamy a přičítat čísla nechci. Chci si prostě číst. Jen tak. Pro radost.

Jsme zvyklí, že všechno jde interpretovat, že všechno je možné zanalyzovat a rozebrat a že vždycky je nějaká jedna správná možnost. A když ne jedna, tak alespoň dvě. Jsme zvyklí, že všechno, co nás obklopuje, můžeme ovládnout rozumem, pochopit jeho proč a jak. Máme za to, že rozum je všemocný a je jen otázkou času, kdy probádá vše.

Včera jsem udělala zkušenost takřka hmatatelnou, že tomu tak není. Některé věci není možné interpretovat tak, aby to bylo správně. Respektive je možné je interpretovat prakticky na nekonečno způsobů a všechny jsou si rovné. Když jdete ve třech lidech na moderní tanec, můžete si být jisti, že vám z toho vylezou tři intepretace; možná i víc. A co na to autor? „Nehledejte děj. Je to báseň beze slov.“

Některým věcem zkrátka nemáme rozumět. Báseň je mnohoznačná, promlouvá k nám obrazy, dojmy, emocemi; jinými způsoby, než jaké ovládá rozum. Když čteme poezii, rozum by měl zůstat spát. Na to ale nejsme zvyklí, protože hloupá otázka „co tím chtěl básník říci“ nám straší v hlavě už od dětských let (a na tu přece musíme něco vymyslet). Stejně tak tanec je mnohoznačný, barvy jsou mnohoznačné a to, že se střídají a prolínají, nemusí znamenat vůbec nic a taky to může znamenat úplně všechno.

Někdy je potřeba mozek vypnout, protože některé věci jsou takové, že jim rozumět nemáme. Máme je jen vnímat, nechat je působit, a v tom spočívá jejich krása. Nemají žádné proč. Mám pocit, že jsme na to pro všechen rozum zapomněli, a proto potřebujeme umění – aby nám to připomnělo. Aby k nám promlouvalo záhadně a mnohoznačně, barevně, drásavě a něžně; ale hlavně mimo všechno „rozumění“.

Jaké máte pocity, když sledujete současnou filmovou tvorbu? Ty moje jsou značně rozporuplné. Mám totiž zejména ten pocit, že v mainstreamu nevzniká skoro nic nového: pořád samé nové adaptace již adaptovaného, staré pohádky převedené do modernější podoby, sequely, prequely, spin-offy (tak teď mi málem upadly prsty), stále nová a nová pokračování, předělávky, remaky.

Kromě toho, že jsem si právě vyčerpala svou roční kvótu anglicismů, to znamená zejména jednu věc: že v současné filmové tvorbě je nových a originálních nápadů jako šafránu. Pravda, jsou nové Star Wars, nová Popelka a Kráska a zvíře, noví X-meni a další a další nové filmy o superhrdinech, nových Padesát odstínů čehosi, dvacátý díl Pirátů z Karibiku a desátá adaptace Sherlocka Holmese. Mimo to je také Pýcha a předsudek se zombíky či nová pohádka od Disneyho, která se ani trochu nepodobá těm předešlým. Pravda, neviděla jsem letošní oscarové filmy, můj vhled do filmové scény je omezený, nereprezentativní a zcela určitě spoustě filmů křivdí. Ale nemůžu si pomoct, prostě se mi zdá, že v hlavním proudu filmové tvorby se hlavně recykluje a lidé se tam novotami a aktuálními tématy neobtěžují.

Nevím, jestli měl někdo takové pocity před deseti, patnácti, dvaceti lety, možné to je. Ale v současné době se mi to zdá velmi neodbytně: naše popkultura je z většiny prostě jen technicky stále dokonalejší opakování téhož. A zdá se, že jsme s tím náramně spokojeni, jako bychom ani nic jiného nechtěli. Proč, to je otázka k diskusi. Už však kdosi v antice pravil, že není nic nového pod sluncem. Zapomněl k tomu dodat jediné – že je to tak mimo jiné proto, že to staré je prostě daleko větší trhák.