Autor: Marie Veronika

Publikováno

Jak by škola (ne)měla připravovat na život

Jako studentka jsem zažila, jaké to je, opravdu hodně se při výuce jazyka bát. Koho zajímají detaily, může si o našem památném gymnaziálním angličtináři počíst; všem ostatním stačí vědět, že když jsme udělali chybu, začal se na celé kolo smát a volal „Shame on you!“ („Styďte se!“). Postupně jsme to s ním dotáhli do bodu, kdy jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky, protože i v jednom slově můžete vyseknout hrubku a nějaké to „shame on you“ na celou třídu si vysloužit.

Tady si možná řeknete, že když je ze mě lingvistka, která učí angličtinu, může i pedagogický teror přinést ovoce. Na to bych zareagovala protiotázkou, jestli se to všechno nestalo spíš navzdory tomu. Víte totiž, jak mozek zareaguje, když se začnete hodně bát a cítit v ohrožení? Vypne se vývojově mladší logická a racionální část a přepnete do mnohem staršího a instinktivnějšího módu „přežít“. Nechávám na vaší úvaze, kolik se toho v takovém stavu naučíte (u nás dobrá polovina třídy upadla do stavu rezignace a pasivity) a jak kvalitní bude váš výkon v čemkoli kromě boje, zamrznutí nebo útěku. Obzvlášť když jste ještě ke všemu teenager, jehož mozek není ani zdaleka hotový a má v téhle vývojové fázi o poznání silnější emoce, mnohem větší strach z odmítnutí, a ještě navíc zhoršené sebeovládání (to, že velký problém středních škol spočívá v tom, že se s teenagery na jednu stranu zachází jako s malými dětmi a na stranu druhou jako s dospělými, přičemž oni nejsou ani jedno, by bylo na samostatný článek).

Pod vlivem těchto svých zkušeností jsem se tedy hned na počátku svého pedagogického působení zařekla, že u mě ve třídě na žádné „shame on you“ nikdy nedojde. Nikdy se nebudu smát svým studentům, když udělají chybu, na něco se mě zeptají, něco nebudou vědět, něco mi budou vážně říkat nebo když omylem plácnou nebo udělají něco víc nebo míň trapného (přiznávám, že jednou jsem se neudržela, když se studentka přeřekla tak, že se z úplně normální věty stal skvělý vtip, ale to vybuchla celá třída). A nejen smát. Nebudu ani protáčet panenky, kulit oči, ostentativně vzdychat, chytat se za hlavu, pleskat se do čela, tvářit se ukřivděně nebo se uchylovat ke slovní agresi jakéhokoli druhu. Zkrátka: pokusím se vytvořit tak bezpečné prostředí, jaké jenom vytvořit dokážu.

Jak jsem ovšem zjistila, místní pedagogická tradice podle všeho většinově nestojí na mojí straně. Obrázek jsem si skládala postupně. Tu poznámka, tu rozhovor, tam komentář. Můj pohled samozřejmě není vyčerpávající, ale i tak se mi neodbytně zdá, že přístup, který v našich kabinetech i ve většinové populaci pořád frčí, by se dal vystihnout slovy „jen ať poznají, zač je toho loket“. V jeho rámci je žádoucí nechat studenty zejména zažít neúspěch, protože ten v životě přece nutně přijde, nechat je ukousnout si pořádné sousto selhání, protože to je taky stoprocentně čeká, a pořádně je vykoupat v tom, že nic není zadarmo a vždycky je někdo bude soudit a posuzovat, tak ať si zvykají.

Inu, proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si, že jdete dejme tomu na přijímací pohovor, který se má odehrávat v angličtině. Tam vás samozřejmě budou posuzovat a hodnotit (od toho ostatně pohovory jsou) a vy jste z toho pochopitelně nervózní. V jaké situaci se vám bude mluvit líp? Když budete za sebou mít jen zkušenost, že je riskantní říct nahlas i cupboard (skříň), protože i na nevelkém prostoru dvou slabik se dá udělat chyba, která si zaslouží veřejné zostuzení? Nebo když budete zvyklí na bezpečné prostředí, ve kterém jste mohli mluvit, i když vaše angličtina nebyla dokonalá, a nikdo vás za to neshazoval? Co vám pomůže nenechat se ovládnout strachem? Bude to tisíckrát vyzkoušená úzkost, která vám našeptává, že mluvit v cizím jazyce nikdy není bezpečné? Nebo přijetí, díky kterému jste se poprvé v životě přestali tolik bát a začali si trochu víc věřit? Jinými slovy: co vás „na život“ připraví líp?

Ne, nesouhlasím ani na vteřinu s tím, že připravit někoho na život znamená nechat ho bez podpory zažít co nejvíc negativních věcí (a ideálně co nejdřív, protože pak přece bude o to připravenější). Konec konců jestli by měl mít učitel svoje studenty rád, je to ta nejočividnější věc na světě. Copak byste někomu, koho máte rádi a na kom vám záleží, dobrovolně způsobovali co nejvíc pocitů neúspěchu a selhání? Samozřejmě že ne. Právě naopak. Chtěli byste vidět, jak se přestává bát, vylézá ze svojí ulity, začíná zářit a rozkvétat a usmívá se na vás pokaždé, když ho potkáte na chodbě. Aby se něco takového stalo, je potřeba mnoho vzácných přísad. Strach mezi ně ale opravdu nepatří.

Publikováno

Jaro po půl roce aneb australské stýskání

Když bylo letos na Velikonoce chladněji než na Vánoce, ťukala jsem si na čelo. Vypadalo to, že jaro už snad nikdy nedorazí a bude navěky ošklivo a chladno; ovšem jako každý rok stačilo zanadávat si a počkat. Když konečně rozkvetly sady a trávníky zezlátly pampeliškami, zajásala jsem a můj solární pohon se zatetelil blahem. Přišel očekávaný příval energie, ovšem k mému překvapení tentokrát nepřišel sám.

Moje poslední jaro totiž skončilo právě před půl rokem v Austrálii. Pravda, na naše poměry šlo spíš o léto, pěkných třicet stupňů s jarem tady opravdu spojených nemáme, ale kvetoucí stromy, záhony plné tulipánů a jiných stoprocentně evropských květin a řvoucí ptactvo byly celkem nekompromisní i tam. Odjížděla jsem, když bylo jaro doslova v rozpuku. Právě takový rozpuk teď nastal tady. A i když voní jinak, zní jinak a do určité míry jinak i vypadá, dolehla na mě moje rozpolcená realita se vším všudy.

Austrálie, Toowoomba, karneval květin, jaro, cestování
Karneval květin, Toowoomba

Můj domov je tady. Českou krajinu mám vrytou až v kostech, čeština je jazyk, který mi koluje v žilách, a moje evropskost v Austrálii vyčuhovala na všechny strany (od oblečení přes překvapení, jak málo tam mají divadel, až po znalost klasického tance). Jenže všem povrchním odlišnostem navzdory jsem právě v Austrálii poprvé v životě zjistila, jaké to je najít lidi, mezi které i se vší svojí divností dokonale zapadnu. V našich končinách vždycky a všude něco vadilo: byla jsem moc praktická a emocionální na akademickou sféru, moc teoretická a analytická na normální lidi, moc idealistická, hlasitá a intenzivní na všechny. Tam z toho najednou nevadilo vůbec nic. Mohla jsem sedět v kavárně a v šatech z růžového květovaného mušelínu zapáleně diskutovat o sémantických invariantech a jejich potenciálu pro mezikulturní komunikaci, citovat filosofy i Pratchetta a vykládat o tom, kdo je Jára Cimrman – a zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Austrálie, Canberra, Tulip Top Gardens, jaro, květiny
Tulip Top Gardens, Canberra
Austrálie, Brisbane, jaro, bottle brush
Kvetoucí bottle brush neboli štětka na láhve

Jenže když ve vás nějaká nová zkušenost zaplní tolik míst, která tak dlouho předtím zela prázdnotou, už nikdy nezapomenete na to, že je něco takového možné – a otevře se ve vás nová prázdnota, kterou po sobě zanechají ti, s nimiž jste se cítili tak šťastní. Pro mě ji patrně nikdo neztělesňuje lépe než můj australský vedoucí Cliff. Opravdu blízké a milované lidi i nejlepší přátele tu mám. Ale žádný brilantní akademik, který by se o mě srovnatelně staral, pomáhal mi, podporoval mě, inspiroval, a ještě k tomu mě měl docela obyčejně rád, tady prostě není. Nemám s kým diskutovat o svém výzkumu (když nepočítám rozhovory typu „a tomu jako fakt věříte?“), od koho se učit, ke komu vzhlížet, komu jít zaťukat na dveře, když něco nevím nebo se mi něco povedlo. Před Austrálií to pro mě byl standard; věděla jsem, do čeho jdu, když se pouštím po cestách, které tady prakticky nikdo neprošlapal. Tam jsem ale mohla spočinout v měkké náruči výzkumného společenství, které tyhle cesty vytvořilo, a užívat si jejich plné podpory. Nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat ani se donekonečna obhajovat. Milovali totéž, věřili témuž a vsadili na to celou svou kariéru. Je to asi takový rozdíl jako bavit se s celkem normálními známými, se kterými občas zajdete na pivo, a nejlepšími přáteli, se kterými máte pocit, že jste snad jedné mysli a jednoho srdce. Je fajn mít to první, ale zažít to druhé vás dost možná přiměje přehodnotit všechny vztahy vašeho života.

Austrálie, jaro, cestování, květiny, vlčí máky
Australské vlčí máky

Moje letošní jaro se tak odehrává v dosud nepoznaném duchu a s intenzitou, která vyhazuje z konceptu i mě – a to jsem na velmi nadstandardní emocionální intenzitu celoživotně zvyklá. Nestýská se mi už akutně jako bezprostředně po návratu, kdy mi někdy k slzám stačil jediný pohled na naši severní hvězdnou oblohu. Stýská se mi chronickou, podprahovou melancholií, která mě občas zabolí právě tak, jako mě v Austrálii někdy zabolel stesk po domově. Nechybí mi oceán, pláže, papoušci, klokani nebo palmy, nemám potřebu víc cestovat, dokonce mi ani nijak zvlášť nescházejí přátelští a neformální Australané (byť tedy psaní e-mailů bylo řádově příjemnější). Ale moji akademici, to je úplně jiný příběh. Příběh, který, zdá se, končí tak, že se mi po někom nebo po něčem prostě bude stýskat už pořád.

Publikováno

Administrativní orgie aneb peklo na zemi

Mám za sebou dva roky, které by se z jistého úhlu pohledu daly kvalifikovat jako zázrak. Abyste mi rozuměli: doktorandi v Česku jsou na tom prachbídně; tak prachbídně, že skoro vždycky vedle výzkumu i pracují (jinak by umřeli hlady), takže jich 90 % doktorát nikdy nedokončí. Když jsem ovšem doktorandské studium zahájila já, spadl mi dárek rovnou z nebe. Dostala jsem grant. Nezanedbatelnou částku z evropských peněz, které kdesi přebyly, což mi umožnilo nejen nehledat si žádnou další práci, ale dokonce vyjet do Austrálie. Nic ovšem není ani dokonalé, ani doopravdy zadarmo a tady byl háček od počátku jasný: administrativa. Akademická administrativa evropské úrovně, vedle které normální granty blednou závistí a daňové přiznání si jde rovnou hodit mašli.

Začalo to úvodním školením. To mělo dvě devadesátiminutové části a pojednávalo zejména o tom, jak se o tenhle grant žádá. Když jsme ho absolvovali, přilétly první vlaštovky: lejstra (ano, v plurálu) formulovaná tak, že jsem vůbec nepochopila, co do nich mám vyplnit a jak, a musela jsem kvůli tomu volat paní z fakulty. Jak se následně ukázalo, jejich v podstatě jediný obsah spočíval v tom, že školení proběhlo.

To, co následovalo, plně odpovídalo akademickému projektu, který někdo ušil na evropském koleně velmi horkou českou jehlou. Každý měsíc jsme já i můj vedoucí vyplňovali reporty (on na ně pravidelně zapomínal, a urgovaly jsme ho tak střídavě já i paní z fakulty) a nechávali je schvalovat. První měsíc systém skoro dva týdny nefungoval, jak měl, což se během těch dvou let ještě několikrát zopakovalo. Půl roku po zahájení grantu jsme řešili, jestli můžu publikovat v češtině, když je komunikačním jazykem grantu angličtina (článek už jsem v té době měla v recenzním řízení). Hnali jsme to tehdy až na rektorát, protože to prostě nikde nebylo uvedené a během těch úvodních šesti měsíců si toho nejspíš nikdo nevšimnul. Každý administrativní pracovník, se kterým jsem ve věci grantu přišla do kontaktu, obyčejně na úvod našeho setkání pravil něco ve stylu „Ježíšikriste!!“, chytil se za srdce a třikrát plivnul k severu. Pořád byly někde nějaké problémy. Proč nemůžu vykázat cestovní pojištění? Mám tuhle částku uvést v korunách, nebo australských dolarech? (Po tomhle dotazu se pán od vedlejšího stolu začal nenápadně dívat mým směrem.) Nebude vadit, když přiletím domů ze Sydney, když mám stáž v Brisbane? A co je teda to stravné? Moje papírování mě hnalo dokonce tak daleko, že Cliff díky mně po letech působení na svojí univerzitě zjistil, že tam mají něco jako oficiální razítko. Protože bez razítka na zprávě ze stáže bych se snad ani nemohla vrátit.

To pravé peklo (jak fanoušci mého blogového facebooku tuší) ovšem vypuklo až minulý týden. Jelikož můj zázrak s dubnem skončil, čekalo mě vypracování závěrečné zprávy. Tu jsem musela vyplnit já i můj vedoucí a následně jsme ji měli vytisknout, podepsat, doplnit vytištěnými přílohami a fyzicky odnést na rektorát. Už to zavání pořádnými administrativními orgiemi; to jsem ale ještě netušila, co mě doopravdy čeká. Psala jsem si postupně asi tak s pěti lidmi, některými z fakulty, jinými z rektorátu. Ještě to nestačí, tohle tam má být taky. Tenhle bod nemáte dost doložený, musíte přidat i tohle. A vůbec, ve kterém měsíčním reportu máte doložené tady to? Můj vedoucí závěrečnou zprávu v systému schvaloval natřikrát, protože už to několikrát vypadalo v pořádku, ale pak si vždycky ještě někdo na něco vzpomněl. S paní z fakulty, která kvůli mně mezitím nejspíš zešedivěla, jsme si v závěrečné fázi už posílaly cynická videa ze Stopařova průvodce po galaxii. Zjistila jsem například, že musím vytisknout rukopis svého dosud nevydaného článku (protože potvrzení od časopisu, kam jsem článek poslala do recenzního řízení, spolu s wordovským dokumentem nestačí), odevzdat autorský výtisk odborného časopisu, ve kterém mám jiný článek vydaný (elektronicky to není dost Adidas), vytisknout powerpointové prezentace z konferencí, jichž jsem se zúčastnila (program a certifikát o účasti jsou pro sraby), a dokonce vytisknout printscreeny webových stránek, na kterých se nacházejí české jazykové univerzálie – včetně obrazovek, které se vám ukážou, když na ten odkaz s nápisem „Czech“ kliknete. Ou jé.

Když jsem svůj elaborát asi tak po deseti hodinách práce konečně dopsala, sešla jsem se na fakultě s vedoucím a myslela jsem si, že už jsme za vodou. Tehdy jsme ovšem ke své hrůze zjistili, že absolutně netušíme, kde se závěrečná zpráva v systému dá vygenerovat a vytisknout. Prostě to tam nebylo. I zavolali jsme fakultní paní – a když to zkrátím, tak mám teď ve svém portfoliu historku, že to, že mi něco nešlo vytisknout, řešili až na rektorátu. Instrukce jsme nicméně obdrželi a slavnostně jsem vygenerovala zprávu, na které se místo mého jména skvělo „null null“. Já jsem si tedy v tu chvíli už nebyla jistá ani tím, jak se jmenuju, ale něco mi našeptávalo, že takhle to přeci jen nebude. To mají ty kolonky z toho, že se vyplňují automaticky, aniž by je při tom kontrolovali tři lidi z rektorátu.

Když mi následně na univerzitní podatelně, která se nacházela v jiném čísle popisném, než měla, odmítli vydat potvrzení, že jsem jim tam svůj fascikl donesla a odevzdala, protože „na to si musíte donést vlastní papír a ten my jenom orazítkujeme“, nejspíš už jsem ani neměla být překvapená. V tu chvíli jsem měla chuť se svatosvatě zapřísahat, že už se nikdy žádného grantu nedotknu, a nádavkem vyvraždit celé Karolinum. Pak jsem si ale vzpomněla na Austrálii a Cliffa s Lauren a nakonec nedošlo ani na přísahu, ani na vraždu. A dnes, kdy už adrenalin v mém těle klesnul pod životu nebezpečnou úroveň (míněno je zejména nebezpečí pro životy ostatních), musím uznat, že osud má vpravdě dokonalý smysl pro humor. Kam se hrabe Kafka. Lepší zakončení celé téhle eskapády si snad ani nedovedu představit.

Publikováno

O chybném pohledu na duševní zdraví

Na poli destigmatizace duševního zdraví bylo v posledních letech odvedeno mnoho dobré práce. Covid, který řadě lidí ukázal, jak snadno se dá spadnout do úzkosti nebo deprese, na tom má bezesporu lví podíl; stoupající počet slavných lidí, kteří se dělí o své psychiatrické diagnózy, nepochybně taky. Stigma přesto pořád přetrvává a drží se zuby nehty. Spolu s pohledem na duševní zdraví, který je podle mě zcela chybný.

Když mluvíme o duševních nemocech, je v tom skrytý předpoklad, že ti, kdo nejsou nemocní, jsou zdraví. Jinými slovy: výchozí stav je, že jsem v pohodě (zdraví), dokud se něco nerozbije (nemoc). Teprve tehdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a nechat se spravit. Asi jako když dostanete angínu, zajdete k doktorovi, slupnete antibiotika a jste zase jako rybička. Háček spočívá v tom, že takhle kolikrát nefunguje ani zdraví fyzické. Nemoc často není něco, co se nám prostě stane; mnohdy je to něco, co jsme si způsobili tím, jak žijeme. Jsme v chronickém stresu, a tak máme vysoký tlak, špatně nám to tráví, špatně spíme a domina už se sypou. Když v takové situaci akorát bereme prášky na tlak, na žaludek a na spaní, a přitom pokračujeme v životním stylu, který nás do téhle situace přivedl, nic se nevyřeší. Naopak: všechno se bude jenom zhoršovat. Co je na tom to znepokojivé? Na téhle cestě jsme úplně všichni. Všichni jsme ve stresu, skoro všichni moc sedíme, většina z nás nezdravě jí, málo spí, málo se hýbe. Často víme, že to, co děláme, není v pořádku. Ale děláme to, dokud nezačne hořet, protože až tehdy je to přece nemoc.

S duševním zdravím je to úplně stejné. Výchozí stav není, že jsme všichni v pohodě, dokud se něco neporouchá. Nikdo z nás neměl ideální dětství, všichni si v sobě neseme větší či menší trauma a drtivou většinu lidí nikdo nikdy nenaučil, jak zacházet s vlastními emocemi. „Nebreč, nebo ti dám důvod.“ „Nevztekej se, nebo tě tu necháme.“ Ano, dítě pak nejspíš ztichne, ale spolu s tím se naučí, že cítit se smutně nebo naštvaně je špatně. Jenže žádná emoce není špatně. Emoce jsou signál; zpráva o tom, že se nám něco děje a je třeba s tím něco udělat. Pokud je neprožijeme a akorát je šoupneme pod koberec, uloží se nám v těle a časem vyhřeznou. Bolestí zad, žaludečními vředy, depresí, úzkostí, nespavostí, panikami, fóbiemi, autoimunitními nemocemi, alergiemi, cukrovkou, rakovinou. Až tam to může dojít.

Největší chyták přitom spočívá v tom, že na rozdíl od fyzického zdraví v psychické oblasti často vůbec netušíme, že děláme něco špatně, a když už tušíme, tak nemáme nejmenší představu, co s tím. Emoce jsme se kolikrát naučili potlačovat tak dokonale, že už je vůbec nevnímáme. Jak je máme prožívat, když je necítíme? Necítíme, že se bojíme, dokud nás nesloží panická ataka. Nevnímáme, že jsme smutní, a jen se divíme, že máme pořád chuť na sladké a visíme nonstop na sociálních sítích. Nevíme o tom, že jsme naštvaní a pak s překvapením zjišťujeme, že nás bolí svaly tuhle i tamhle. Jsme tak odpojení od vlastního těla, že nedovedeme číst signály, které nám posílá, a jen se točíme v bludném kruhu rozptylování se – prací, zábavou, závislostmi. Často si vůbec neuvědomujeme, že něco takového děláme, naše tělo si to ale uvědomuje velmi dobře. Když ho neposloucháme, začne křičet. A když ignorujeme i to, pořádně nás profackuje.

Myslím, že lidé se nedělí na ty v pohodě a na ty rozbité, a psychoterapie, hlavní způsob péče o duši, by tím pádem neměla být v první řadě nástrojem, jak spravit ty rozbité. Mělo by to být naprosto základní know-how, jak zacházet se sebou tak, abychom vůbec mohli být v životě spokojení a vyrovnaní a neubližovali jsme zbytečně sobě ani druhým. Myslím, že terapií by potřeboval projít úplně každý, a kdybych měla tu moc, nejradši bych ji naordinovala jako povinnou součást školní docházky. To, že spánek, vitamíny a pohyb na čerstvém vzduchu jsou pro nás zdravé, víme všichni. Jak je možné, že se dozvídáme, co jsou emoce, jak fungují a co s nimi dělat, až když už je to s námi tak špatné, že nezvládneme vstát z postele? Jak to, že dovednosti, které v životě potřebuje úplně každý, se nikde systematicky neučí? Psychologie je zná už několik desetiletí. Copak je opravdu nutné čekat s hašením požáru až na moment, kdy už prakticky všechno lehlo popelem?

Publikováno

Jak se učí na gymplu a na fakultě

Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.

Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?

Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?

Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.