Rubrika: Až z Austrálie

Mám za sebou patrně nejintenzivnější týden svého života. Dovolená, jakou jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech, které jsem se víc bála, než že bych se na ni těšila, a na místě, kam jsem si myslela, že se nikdy v životě nepodívám. Na univerzitě jsme ale měli prázdniny a já potřebovala obnovit australské vízum, abych mohla v klidu dokončit svou stáž, a tak jsem vyjela na týden na Nový Zéland. S sebou jsem měla jen batoh na zádech, výčitky, že utrácím naprosto nekřesťanské peníze, a obavy z toho, že se úplně sama vydávám po pouhém měsíci u protinožců na další cestu do totálního neznáma.

O Novém Zélandu mi všichni říkali, jak je úchvatný, moje očekávání proto postupně pod vlivem dalších a dalších vyprávění vystoupala bezmála do oblak. Uvědomovala jsem si, že to je poměrně nebezpečné nastavení, protože když hodně čekáme, můžeme se taky hodně zklamat. Opatrnosti ale nebylo třeba. Nový Zéland je nejkrásnější země, jakou jsem kdy viděla. A to jsem viděla jen severní ostrov. A ještě jen velmi omezeně. Představte si ty nejzelenější a nejoblejší kopečky, na kterých se pasou krávy a ovce, za nimi se klenou vrcholky hor ve stylu Alp (ovšem bez sněhu), mezi tím subtropický deštný prales a o kus dál mořské pobřeží s romantickými plážemi a černými sopečnými skalisky. Do toho dřevěné domy, na zahrádkách pomerančovníky, citroníky a ibišky, spousta zpěvných ptáků, na vlajce Jižní kříž a pouhých 5 milionů obyvatel. Zní to jako pohádka? Tak přesně takový je Nový Zéland.

Těžko se mi hledají slova pro všechno, co mi ten týden přinesl. Byla to jedna obrovská emoční horská dráha. Panika ze zrušeného letu, který mi nakonec zkrátil dovolenou o celý drahocenný den. Totální osamění ještě mnohem dál od domova než v Austrálii. Selhávající plány. Naštvání z nedostupné nebo neexistující veřejné dopravy. Frustrace ze zavřených přírodních parků. Vztek na předraženou turistickou infrastrukturu a povrchnost organizovaných prohlídek. Hnusné počasí. Rozkopaný Auckland se zácpami každé ráno i odpoledne. Únava. A vedle toho nejkrásnější krajina, jakou jsem v životě viděla. Nepředstavitelně přátelští lidé, kteří mě s širokým úsměvem zdravili, jen když mě míjeli na ulici, a oslovovali mě „hon“ a „love“. Pizza s kyselými okurkami a fazolemi a domácí grepová marmeláda. Úžasně sympatická a zajímavá paní domácí v romantickém staromilském domě. Černočerná sopečná skaliska a černý písek. Zpěv v jeskynní katedrále s naprosto božskou akustikou. Hobitín, snad nejmalebnější místo, jaké existuje. Maorská kultura. Vroucí bahno, sirný smrad a největší gejzír na jižní polokouli. Pták kiwi. Tanec na břehu Tasmánského moře. Žralok za sklem asi tak metr ode mě. Deštný prales v centru města. Jeskyně, která vypadá díky zvláštním svítícím červům jako noční nebe a do které jsme vjížděli na lodi za maorského zpěvu našeho průvodce. To se prostě nedá nijak popsat ani shrnout. O tom se dá jen tančit.

Mám pocit, že se za ten týden odehrály alespoň dva měsíce. Bylo to nádherné i vyčerpávající, extatické i frustrující. Už chápu, proč si všichni ti milionáři pořizují domy a bunkry právě tady. Když už apokalypsa, tak aspoň v té nejkrásnější zemi; v zemi, která je směsí zvláštně povědomého a naprosto exotického; kde nežijí žádná jedovatá zvířata a kde není ani jeden had; kde si děti mohou chodit bezpečně hrát do deštného pralesa; kde před příchodem Evropanů žil jediný savec, a to netopýr; kde se i bílí učí maorsky, všechno je dvojjazyčné, zastávky se jmenují třeba Otahuhu a kde některé maorské babičky pořád ještě nosí na hlavě věnec ibiškových květů. Bude mi ještě nějaký čas trvat, než celou tuhle kovbojku vydýchám a všechno se usadí, jedna věc je ale jistá. Aotearoa, Země bílého oblaku, se mi vryla do srdce. Tolik, že jsem sama netušila, že je to vůbec možné.

Když jsem minulé pondělí zjistila, že ve středu je na univerzitě volno, překvapilo mě to. Nepamatovala jsem si, že bych právě v tenhle den viděla v akademickém kalendáři volno – a měla jsem pravdu. Záhada se ovšem záhy vysvětlila: nešlo totiž o svátek státní, ale pouze lokální pro Brisbane a okolí. Po celý týden tu totiž probíhala velkolepá akce zvaná Ekka a jelikož si to Australané umějí udělat pěkné, tak při té příležitosti vyhlásili v půlce týdne všeobecné volno. Nejdřív jsem se tomu trochu divila, ale uznávám, že to byla moje chyba. V zemi, která neváhá vyhlásit státní svátek při příležitosti oblíbeného sportovního zápasu, by mě něco takového opravdu nemělo překvapit.

Ekka je zkrácenina pro výstavu, tedy exhibici (o australských zkratkách určitě taky jednou napíšu), v tomhle konkrétním případě pro výstavu zemědělskou. To nezní moc lákavě, že? Počkejte ale ještě chvilku. Představte si obrovskou matějskou pouť, hromadu sportovně laděných klání od sekání dřeva přes stříhání ovcí až po zdobení plnovousů květinami, k tomu obrovskou show v hlavní aréně, exhibice motorek a aut, představení se všemi možnými zvířaty a výstavy ve všech myslitelných rukodělných oblastech. Navrch přihoďte nezřízenou hromadu jídla, pití a suvenýrů, desítky tisíc návštěvníků, tisíce kovbojských klobouků a na konec ohňostroj, který vám vyrazí dech. To je Ekka.

Nikdy jsem na žádné podobné akci nebyla. Jednak v Česku nic srovnatelného nemáme (nebo vy víte o něčem, co by mělo slogan „Venkov přijíždí do města!“ a lidé by se tam hrnuli po desetitisících?), jednak se hromadným akcím všeobecně spíš vyhýbám. Lauren z univerzity mi ale nabídla, že mě tam vezme, a pravila, že je to úplně nejvíc australská akce a teď, když už mám covid za sebou, se nemám čeho bát. A tak jsme šly.

Netrvalo mi dlouho pochopit, co měla Lauren na mysli. Austrálie má nezanedbatelnou zemědělskou historii, například chov ovcí tu býval tak velká věc, že svého času většina světové produkce vlny pocházela právě odsud. Navíc je tu částečně podobný kovbojský kolorit jako v Americe (včetně ikonických klobouků) a Australané naprosto milují soutěže a sportovní klání všeho druhu. Ekka to zvládla obsáhnout kompletně. Soutěžilo se ve všem: ve zdobení dortů, patchworku, parkuru, dostizích, agilitách, stříhání ovcí, dojení krav i aranžování květin. Vážně. Pokud máte pocit, že se v něčem nedá soutěžit (například v pokládání železnice), podívejte se na program Ekky. Dost možná to tam najdete.

Lidé se očividně skvěle bavili a byla v tom síla, jakou dovede vygenerovat jen mnohatisícový dav. Při závodech se mohutně výskalo a aplaudovalo, a to jak těm prvním, tak těm posledním (australská obliba v soutěžení se nevylučuje s obrovským rovnostářským cítěním). Právě tady jsem poprvé viděla aboridžinskou i queenslandskou vlajku a slyšela australskou hymnu. Dvakrát. Včetně druhé sloky, která se hraje asi tak často jako druhá sloka naší hymny. A když jsem sledovala koně pojmenovaného podle místní ikonické pomazánky Vegemite, jak si pod vedením svého kovboje sedá do duchny, čemuž se publikum nadšeně směje a tleská, bylo mi jasné, že nic australštějšího asi opravdu jen tak neuvidím. Bylo v tom všechno: australská historie i současnost, farmářský venkov i moderní velkoměsto, humor, vášeň pro sport i umění nikam se nehnat a dobře se pobavit i vprostřed týdne. Sice jsem přišla domů naprosto vyšťavená, ale stálo to za to. Byla to opravdu Austrálie v kostce.

Když se pasuji do role turisty, snažím se obvykle alespoň o základní úroveň sofistikovanosti. Za ideální situaci považuji, když plynně mluvím úředním jazykem cílové země a znám základy místní kultury, historie, gastronomie a filmové tvorby. Když si nalijeme čistého vína, jsou země, které tyhle podmínky splňují, na světě asi tak tři a Austrálie není jedna z nich. Asociace, které ve mně donedávna vyvolávala, proto nebyly příliš pestré. Na prvním místě opera ve tvaru krabice s papírovými kapesníky, klokani a koaly (děkuji za upozornění, že správněji jsou koalové), v těsném závěsu ostatní bizarní zvířena jako ptakopyskové, emu, žraloci a pavouci a na bronzové příčce nepočetná směska všech ostatních, zcela náhodných informací od obráceného víru v umyvadle až po Krokodýla Dundeeho. Sofistikovanost sama.

Není proto divu, že z turistických atrakcí, které Brisbane nabízí, mě zaujala právě Lone Pine Koala Sanctuary. „Má to v názvu koala!“ zařval okamžitě můj instinkt nevzdělaného turisty. „Ještě klokany a bude to dokonalé!“ A Brisbane nezklamalo; zjevně ví, co od něj návštěvníci očekávají. Lone Pine totiž sice je hlavně záchranná stanice pro koaly, které by v divočině už nepřežily, ale najdete tu i celou řadu dalších australských endemitů – včetně klokanů. Jackpot!

Pravda, moje kapsa lehce zaprotestovala, padesát dolarů za vstup přeci jen není tak docela za hubičku. Pak jsem ale zjistila, že když si žádnou koalu nepohladím ani nepochovám, ušetřím jedním vrzem dalších pětačtyřicet dolarů a to moje české srdce přeci jen poněkud ukonejšilo. Však jdu v zásadě do zoo, uklidňovala jsem se, a klokaní krmení je v ceně! I mávla jsem rukou, přestala přepočítávat na koruny, popadla papírový pytlíček s granulemi a vydala se australské fauně vstříc.

Byli tam. V otevřené, volně přístupné ohradě, kam k nim mohl přijít kdokoli, uvyklí lidské společnosti, přežraní a flegmatičtí. Tohle nebylo žádné napružené klokaní stádo, jaké jsem onehdy viděla na brisbaneském golfovém hřišti (tedy v porovnání s Lone Pine prakticky v divočině). Tady když se některý klokan rozhodl někam odskákat, byli z toho návštěvníci jako u vytržení a nadšeně si to natáčeli. A když některému z vačnatců vyhládlo dost na to, aby udělal tři kroky směrem k nejbližšímu člověku s chrastícím pytlíčkem, to bylo teprve něco!

Uznávám, že šlo o zážitek dosti umělý a můj vnitřní sofistikovaný turista nad ním poněkud povytahoval obočí. To jako vážně? Laciné! Když mi ale jeden mladý klokánek začal žrát z ruky, vzaly veškeré zbytky sofistikovanosti za své. Krmím roztomilého klokana – co může být v Austrálii lepšího? A když deset čísel ode mě prošel emu (který je jen o něco málo menší než já), viděla jsem ve vodě kroužit ptakopyska (ten je zase překvapivě malý) a obdivila obřího krokodýla jako vystřiženého z Krokodýla Dundeeho, připadala jsem si tak australsky jako nikdy. Pravda, opera ve tvaru krabice s kapesníky u toho nebyla. Ale jinak tomu nechybělo opravdu vůbec nic.

Do Austrálie jsem přijela studovat a taky za novými zážitky. Obojí se rozjelo velmi slibně a já zažívám spoustu věcí úplně poprvé. Jeden den tak krmím klokany (o tom někdy příště) a dva dny nato si dělám první covidový samotest v životě. Velké vzrušení, obzvlášť v momentě, kdy – ejhle – test vyjde pozitivní! Ano, přátelé, prošla jsem všemi českými vlnami čistá jak lilie, abych chytila covid po dvou týdnech v Austrálii. Ale nebojte, nejsem teď izolovaná a opuštěná na samém konci světa. Test jsme si totiž v domě dělali hned tři a pozitivní vyšly úplně všechny.

Aktuálně jsme tedy covidová domácnost v karanténě. Pro mě je to jako úpornější viróza, Anjali to měla podobně, ale stihla to o pár dní dřív, a Heather působí, jako by její rázná osobnost nějaký covid prostě nepřipouštěla. Eddie z nás lehnul jako první, takže už se stihl uzdravit a Majedovi podle všeho vůbec nic není.

Jsme jako taková skutečně zvláštní rodinka. Heather je paní domu, trochu přísná a od rány, ale zároveň je s ní legrace a každému vždycky ráda pomůže. Majedovi, který se z Arábie přijel učit anglicky, asistuje s domácími úkoly a trpělivě na něj pomalounku mluví a zuřivě u toho gestikuluje, když je třeba. Stejně jako Eddie (a podle všeho patrně všichni Australané) miluje sport, sušenky TimTam a podivnou pomazánku Vegemite, která chutná, asi jako kdybyste si na chleba namazali masox. Teď v karanténě se zuřivě věnuje zahrádce; kdo ví, co nám tady v neděli všechno poroste. Eddie už je v důchodu, takže se hodně dívá na televizi, hlavně na sport, jak jinak. A sám se taky nenechá zahanbit. Když zrovna nemá covid, jezdí do tělocvičny každý den. Na kole.

Večeříme společně. To tedy děláme i jindy, ale teď jsme všichni doma, takže se scházíme skutečně pravidelně. Před jídlem se modlíme, přestože Majed je muslim a pětkrát denně si bere svůj kobereček západním směrem (ano, odsud je to západním směrem). Po večeři myjeme nádobí a Majed se při tom snaží pochytit, jak se řekne trouba a jak sporák a která pánvička patří kam. Anjali ho trpělivě naviguje, je tu z nás přeci jen nejdéle, její indický přízvuk mu ale dělá potíže, takže to občas končí tak, že se snažíme pomáhat všichni a podle toho to pak dopadá.

V tyhle dny si obzvlášť silně uvědomuju, jaké jsem zase jednou měla štěstí. Našla jsem tu skutečně něco jako druhý domov. Když mi bylo špatně a akorát jsem ležela v posteli, Anjali se se mnou podělila o oběd. Potom, co jsme zjistili, že všichni máme covid, Heather pravila, že si na oslavu uděláme čokoládové kuličky, a tak jsme vedle pozitivních testů vyskládali čokoládu, datle, kokosový olej a další propriety, motali se v kuchyni a měli z toho velkou legraci. Majed si uvařil ve svojí kovové konvičce arabskou kávu a všem ji se slovy „very, very delicious!“ nabízel. Nesklidil valný úspěch (asi jako s kafem v osm hodin večer), ale když se vytasil se zvláštně bachratými a nezvykle světlými datlemi, to už jsme si říct nechali. Věděli jste, že Arabové jedí datle teplé? Úplně jiný zážitek!

Je to můj první delší a hlubší kontakt s opravdu multikulturním prostředím. Pocházíme každý z jiných poměrů, mluvíme jiným mateřským jazykem, jsme zvyklí na jiná jídla a známe jiné věci. Je dost možné, že názorově se velmi lišíme, politicky bychom se jen tak na něčem neshodli, a kdybychom měli najít film, který by se nám líbil všem, hledali bychom hodně dlouho – v zásadě to ale vůbec ničemu nevadí. Vyprávíme si, jak se věci dělají u nás, a vzájemně se tomu divíme. Hledáme svoje země na mapě a porovnáváme jejich zeměpisnou šířku a délku. Každý den zjišťujeme, co všechno neznáme (a že toho je). Funguje to s až okouzlující lehkostí. A nejen to – je to i skutečně obohacující.

Brisbane. Zhruba dva a půl milionu obyvatel, třetí největší město Austrálie, hlavní město státu Queensland a moje současná domovina. Najdete ho na východním australském pobřeží, přibližně v polovině kontinentu. A pozor, nečte se [brizbejn], ale [brizben], autoři mezinárodní fonetické abecedy prominou. Pojďte se do queenslandské metropole podívat se mnou!

Brisbane je na naše poměry neobyčejně mladé, je mu zhruba dvě stě let, jeho centrum tedy vypadá úplně jinak, než jsme z Evropy zvyklí. Sestává prakticky kompletně z fungl nových mrakodrapů, které se na slunci oslnivě blyští a ve tmě se blyští elektrickým osvětlením. Ulice jsou tu rovné a plánovitě geometrické, nenajdete tu žádné útlé a křivolaké stezičky nebo romanticky schovaná zákoutí. Zato tu můžete velmi snadno narazit na obří parky a botanické zahrady, a to přímo v nejcentrovatějším centru.

Roma Street Parkland mě ze všech parků ohromil asi nejvíc. Viděla jsem v něm papoušky, kteří se rvali o kus pohozeného tousťáku, bojující obří ještěrky a všelijakou jinou zvířenu. A v samém středu nádhernou květinovou zahradu Spectacle Garden (osobně bych překládala jako Zahrada divů), která by si nezadala ani s těmi nejvyšperkovanějšími francouzskými parky. Stejně jako Městská botanická zahrada o kus dál ale ani tohle není žádná expozice. Botanické tu slouží zároveň jako parky, lidé tu piknikují na dekách, hrají badminton a mají tu svatební hostiny i jiné oslavy. Ono když vám dá město do parků erární altány a grily, tak to jde samo.

Skrz Brisbane protéká bohatě meandrující řeka poněkud lakonicky pojmenovaná Brisbane River. Je na ní překvapivě málo mostů, ale zrovna v centru jsem měla štěstí a dostala jsem se bez potíží na druhý břeh, do čtvrti South Bank (opět lakonicky: Jižní břeh). Tady vede nádherná promenáda South Bank Parkland, ze které se můžete kochat výhledem na řeku (má barvu chutného cappuccina) i mrakodrapy v City a užívat si všeho, co vám nabízí přímo South Bank. Bylinková a ovocná zahrada tady, tibetská stavba tam, japonská socha onde, tu kousíček deštného pralesa, tam ostrov na pikniky. A najednou zničehonic pláž. Jelikož v řece se dost dobře koupat nedá, tak si Australané prostě kousek od břehu vyhloubili koupaliště s průzračně modrou vodou, dovezli si k němu nádherně jemný bílý písek a osázeli to palmami. I teď v zimě se tam pár otužilců koupalo a vypadalo to jako skutečný tropický ráj.

Svůj den objevování Brisbane jsem zakončila proslulou říční procházkou (River Walk). Jelikož tu mají dost často záplavy a řeka rozhodně není tak bezpečně spoutaná jako třeba v Praze Vltava, jsou břehy často nepřístupné a zarostlé. To místní vykompenzovali tím, že vybudovali řadu stezek pro chodce a cyklisty na pilířích přímo nad hladinou. Ta nejikoničtější má asi pět kilometrů a vede přímo do centra. Popovezla jsem se tedy lodí, počkala na západ slunce a vyrazila. Mrakodrapy se rozsvítily, stejně jako Most příběhů (Story Bridge), který prý každý den září jinými barvami (tuhle fotku jste mohli vidět v minulém článku). Z přilehlých zařízení se linula hudba, lidé tančili na trávnících a večeřeli na zahrádkách; byla úplná tma, a přitom šest hodin večer, zima, a přitom dvacet stupňů. Neuvěřitelné mi na tom připadalo úplně všechno. Bylo to opravdu jako výlet do jiného světa.