Dobrá znamení: láska na první podívání

To, že mám už řadu let v oblibě knihy Terryho Pratchetta, není žádné tajemství; knihám, které Pratchett napsal s jinými autory, jsem se ale až donedávna vyhýbala. Jednak proto, že jsem ještě nedočetla čtyřicítku zeměplošských svazků, jednak proto, že jsem si nedovedla představit, že by taková spolupráce skutečně mohla vést k něčemu lepšímu, než čeho se mi dostává od samotného Pratchetta. Pak mi ale byla velmi naléhavě a nadšeně doporučena Dobrá znamení (román i televizní minisérie) a já jsem musela uznat, že na té týmové práci něco je. Byla to láska na první pohled.

Kachny v parku sv. Jakuba jsou tak zvyklé na to, že je krmí tajní agenti, že se u nich vyvinul zvláštní Pavlovův reflex. Strčte kachnu z parku sv. Jakuba do laboratorní klece a ukažte jí fotografii dvou mužů – nejlépe jednoho v kabátě s kožešinovým límcem a druhého zasmušilého a s šátkem na krku – a ona v očekávaní žrádla natáhne krk.

Dobrá znamení (Good omens) napsal Terry Pratchett spolu s Neilem Gaimanem v roce 1990. Sledujeme v nich démona Crowleyho, kterému byl jednoho dne svěřen nenápadný košík se zdánlivě lidským dítětem. Háček je v tom, že ono dítě tak docela lidské není: jde totiž o Antikrista, který má o jedenáct let později rozpoutat Armageddon, který zničí Zemi, vybije lidstvo a zahájí velkou válku Nebe a Pekla. Crowleymu se to ovšem ani trochu nezamlouvá – na Zemi strávil spolu se svým sokem, andělem Azirafalem, posledních šest tisíc let, oba si tu zvykli a pohodlně se zabydleli. Rozhodnou se proto spojit síly a Armageddonu zabránit. Tedy… až zjistí, kam toho Antikrista zašantročili.

„Dejme si někde oběd,“ řekl. „Stejně ti jeden dlužím od..., kdy to bylo?“
„Paříž 1793,“ odpověděl Azirafal.
„Oh ano, máš pravdu. Hrůzovláda. To byla vaše akce, nebo naše?“
„Vaše to nebyla?“
„Nějak si to nedokážu vybavit. To místo, kde jsme tenkrát seděli, to byl dobrý hostinec.“

Dobrá znamení pro mě ovšem nebyla poučnou lekcí jen z hlediska týmové práce. Byl to také jeden z extrémně vzácných případů, kdy se mi televizní adaptace (režie Douglas Mackinnon, 2019, Amazon Prime) líbila ještě víc než kniha. Román je brilantně vtipný, napínavý, nápaditý, plný jazykových hříček i literárních a dobových narážek (byť takový Betamax jsem musela googlit). Seriál tohle všechno zachycuje velmi přesně – dokonce bych se nebála říct, že skoro všechno, co je v knize, je i na plátně. Neil Gaiman, který psal scénář po Pratchettově smrti, ale zvládnul téměř nemožné: příběh nejen bravurně přesadil do současnosti (věděli jste, že démon Crowley vynalezl selfíčka?), ale přidal celou řadu skvělých scén s ohromným množstvím vpravdě pratchettovských vtipů. Zatímco u knihy je sporné, kdo vlastně jsou hlavní hrdinové (osobně bych sázela na nezvedenou partu dětí s Antikristem v čele), u seriálu o tom není nejmenších pochyb. Andělsko-démonická dvojice prostě válí.

„A přehazovačku,“ vrtěla hlavou Anatéma. „Moje kolo nemělo přehazovačku. Jsem si úplně jistá, že moje kolo nemělo přehazovačku.“
Crowley se naklonil k andělovi. „Oh bože, udělej zázrak a uzdrav tenhle bicykl!“ zašeptal sarkasticky.
„Promiň, dal jsem se trochu unést,“ sykl Azirafal.

Crowley a Azirafal jsou v seriálových Dobrých znameních zcela po právu v centru pozornosti. Azirafalovi vdechl život Michael Sheen a udělal z něj jednu z nejroztomilejších postav, jaké znám; a Crowley v podání Davida Tennanta je skutečný sympaťák. Sledujeme tak nejen jejich interakci bezprostředně související s příběhem, ale i historický kontext jejich pozemského působení a střetávání, zdroje jejich morálních pochyb i rostoucí motivaci postavit se proti svým nebeským a pekelným šéfům. A také vývoj křehkého, ale o to pevnějšího přátelství, které postupně přerůstá do jedné z nejsubtilnějších a nejkouzelnějších romancí, jaké jsem kdy na plátně viděla.

„Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší,“ zakrákoral anděl.
„Jenže zdaleka nebude tak zajímavý. Podívej, ty víš, že mám pravdu. Budeš s harfou v ruce stejné šťastný jako já s vidlemi.“

Dobrá znamení tak jsou proklatě dobrou volbou pro všechny, kdo se rádi zasmějí, nečernobíle zauvažují o náboženství a morálce a nechají se napnout i dojmout. Příběh sice na pár místech lehce zaváhá, v celkovém ajfru se to ale úplně ztratí. Dohromady jde o chytrou, napínavou, zábavnou a nesmírně milou záležitost, kterou jsem okamžitě po zhlédnutí zařadila mezi své nejoblíbenější kusy a hned nato si ji celou dala ještě jednou (a pak ještě potřetí, ale to už přeci jen selektivně). Co vám budu povídat, něco takového se mi rozhodně nestává každý den.

4 milé a útěšné seriály na dlouhé zimní večery

Únor jsem vždycky považovala za nejzbytečnější měsíc v roce. Blátivý, šedivý, ani pořádně zimní, ani nadějně jarní. Na rozdíl od atmosférického listopadu mě k němu emocionálně neváže vůbec nic a kdyby ho někdo z kalendáře vyškrtl, vůbec bych se nezlobila. Taková možnost ovšem není po ruce, a tak nezbývá, než si tenhle otravný měsíc alespoň osladit, jak se dá – například filmovým žánrem, který v angličtině nese název feel-good a jehož cílem je zahřát u srdce, potěšit, povzbudit a pohladit. Po vážných článcích minulých týdnů proto dnes přináším 4 tipy na útěšné a milé seriály, které dovedou zpříjemnit nejeden dlouhý únorový večer.

Úzkosti a jejich lidé

Když jsem název Úzkosti a jejich lidé spatřila poprvé, ihned mě zaujal. Pak jsem si přečetla krátkou synopsi a už už jsem se zklamaně chystala okno v prohlížeči nadobro zavřít, když mi padlo oko na autora předlohy. Fredrik Backman. Ano, švédská detektivní minisérie Úzkosti a jejich lidé je adaptací románu od autora Muže jménem Ove. V tu chvíli bylo rozhodnuto: tohle chci vidět. A dobře jsem udělala – dostalo se mi nádherné symfonie lidskosti, empatie, dojemnosti, situační komiky a překvapivých rozuzlení. Pokud potřebujete obnovit víru v lidstvo, je Fredrik Backman rozhodně dobrá volba.

Ted Lasso

Kdykoli se v médiích mihne pojem feel-good television, můžete vzít jed na to, že do pěti vět na vás vykoukne Ted Lasso. Seriál s nejsympatičtější hlavní postavou ve vesmíru, vtipný a přitom emocionálně hluboký a úžasně milý. Nenechte se odradit tím, že se odehrává v kulisách fotbalu, jde opravdu jen o kulisy: Ted Lasso je totiž trenér amerického fotbalu, kterého si jednoho dne zničehonic pozvou do Británie, aby trénoval fotbalisty evropské. A že ani nezná pravidla? Co na tom… Střet americké a britské kultury nabízí studnici humoru, která patrně nikdy nevyschne, postavy jsou živé a různorodé a při sledování jejich příběhů vám dost možná bude tak dobře, že budete (stejně jako já) v pokušení zhltnout celou sérii najednou.

Láska ve spektru

Láska ve spektru je perla, která v Česku téměř zapadla. Jde o australskou dokumentární sérii o dospělých lidech na autistickém spektru, kteří hledají romantické vztahy. Nechávají vás nahlédnout do svého života a do svých zájmů, říkají, co si o lásce myslí a proč by ji rádi zakusili. V seriálu můžeme některé z nich vidět, jak jdou na své úplně první rande nebo dostávají svůj první polibek – a zjišťujeme při tom, že sice jsou jiní než my, ale jsou to opravdoví, ryzí a hlubocí lidé, na míle vzdálení našim předsudkům a stereotypům. Některé protagonisty jsem si doopravdy zamilovala a obrovsky jim fandila a zejména druhá série byla místy tak kouzelná, že jsem se neubránila slzám.

Dobré místo

Aneb jediný sitcom, ve kterém opravdu jde o děj. Eleanor Shellstrop zemře a v posmrtném životě se probere na Dobrém místě, v harmonickém a okouzlujícím městečku obývaném lidmi, kteří byli za života nejlepší z nejlepších. To by znělo idylicky – až na to, že Eleanor bývala sobecká mrcha, která se o druhé nikdy nestarala. Někde se tu zjevně stala šeredná chyba… a dál už neřeknu ani slovo, protože bych vyzradila jeden z největších dějových zvratů, jaké jsem kdy zažila. Ano, v sitcomu. A co vám kromě překvapivého a napínavého děje Dobré místo nabídne? Spoustu vtipů, hromadu velmi kreativních nápadů (ono když designujete posmrtný život, tak to jinak snad ani nejde), hlavní postavy, které si zamilujete, a nečekaně hluboký existenciálně etický přesah v úvahách o tom, co znamená být dobrým člověkem a žít dobrý život. A to za to rozhodně stojí!

A jaké osvědčené tipy máte na dlouhé únorové večery vy?

Morning Show: nejchytřejší seriál o Me too, jaký uvidíte

Není mnoho seriálů, které by měly odvahu pustit se do tak současného a kontroverzního tématu, jako je #Metoo. Patrně ještě daleko méně je těch, které by tenhle horký námět pojednávaly opravdu chytře a vyváženě. Připočtěme k tomu požadavek na vysoce kvalitní filmařské řemeslo a strhující herecké výkony a vypadne nám nejspíš seriál jediný. Morning Show.

Morning Show je zasazená do kulis fiktivního amerického pořadu ve stylu Snídaně s Novou (v doslovném překladu ostatně Morning show znamená Ranní pořad). Jde o brzké ranní zpravodajství, laděné do tak optimistického ducha, jak je to jen u něčeho, co se zabývá zprávami, možné. A právě takový po srsti hladící pořad se otřese v samotných základech, když je jeden z moderátorů obviněn ze sexuálního obtěžování a ze dne na den z televize vyhozen.

V tu chvíli se rozehrává mocenská partie celospolečenských rozměrů. Ve víru dramatických změn si všichni snaží zachránit kůži, jak se dá: před očima nám tak defiluje celá řada různorodých postav, jejichž příběhy, motivace, traumata a intriky se vzájemně proplétají, střetávají a umocňují. Postupně se také vyjevuje skutečný rozsah skandálů, které měl bývalý moderátor na svědomí a díky nimž můžeme nahlédnout problematiku sexuálního zneužívání opravdu ze všech stran, včetně té jeho. Tady seriálu patří největší ovace, protože jestli existuje dílo, které odráží reálnou komplexitu mocenských vztahů mužů a žen na pracovišti snad ve všech podobách a se všemi důsledky, pak je jím právě Morning Show. Nenajdeme tu žádné jednoduché dělicí čáry ani černobílé násilníky z potemnělých parků. Místo toho je tu drama, které jde hluboko pod povrch a graduje způsobem, který vás přiková k obrazovce. Strhující finále už v současné době následuje druhá série.

Co se obsazení týče, pyšní se seriál zvučnými jmény jako Jeniffer Aniston, Reese Witherspoon nebo Steve Carell, z jejichž hereckého koncertu chvílemi mrazí. Za mě osobně pak velmi zabodoval i Billy Crudup, jehož Cory Ellison se zvládnul z největšího slizouna stát zajímavou a charismatickou postavou, které jsem nakonec upřímně fandila. To vše pod taktovkou zkušené režisérky Mimi Leder na půdě Apple TV+.

Sečteno, podtrženo: Morning Show je bezpochyby jedním z nejlepších seriálů, jaké jsem v poslední době viděla. Dramatický (ale ne přehnaně deprimující), realistický, mnohovrstevnatý, skvěle napsaný a famózně zahraný. V moři zapomenutelné televizní produkce ční velmi, velmi vysoko a doufám, že se mu za to dostane odpovídající odezvy. V českých vodách se tak zatím spíš nestalo a je to dle mého názoru velká škoda. Protože takhle současné a relevantní dílo skutečně není k vidění každý den.

Upoutávka na Morning Show, dostupná bohužel jen anglicky bez českých titulků.

Netradiční hudební kusy na dlouhé podzimní večery

Ať se nám to líbí nebo ne, podzim je tady a – marno mluvit – spolu s ním i nechvalně známé kratší, chladnější a mokřejší dny. Můžeme si na to stěžovat a být z toho smutní, nebo to můžeme pojmout jako šanci najít si čas na věci, na které se během jara a léta nedostává. Za tím účelem vám dnes přináším tři tipy na netradiční hudební kusy, které posouvaly hranice zažitých žánrů a staly se díky tomu nesmrtelnou klasikou.

Hamilton

Pokud se k vám ještě nedonesla zpráva o jednom z nejúspěšnějších muzikálů všech dob, pak nastal čas to napravit. Historický epos Lin-Manuela Mirandy pojednává o americké revoluci a prvních letech existence USA prostřednictvím dramatického příběhu Alexandra Hamiltona, jednoho z otců zakladatelů. Je to pestrobarevný a strhující kus, který čerpá inspiraci z rapu, hip hopu, popu i soulu a ohromí vás chytře vybroušenými texty, jímavými melodiemi, dechberoucími tanečními čísly i samotným dějem, který v našich končinách není tolik znám. Za poznámku stojí skutečnost, že Hamilton dost možná usadí do židle i zaryté odpůrce muzikálů (jako jsem třeba já). A pokud vám moje doporučení nestačí, pak se můžete podívat, kolik posbíral ocenění. Nebo kolik stojí lístek.

Trailer na muzikál Hamilton Lin-Manuela Mirandy.

Porgy a Bess

Slavnou operu George Gershwina z roku 1935 byste v učebnicích nejspíš našli v kategorii vážná hudba, v reálu se ale celé Gershwinovo dílo pohybuje na tenké hranici klasické moderny a jazzu. Jeho nejznámější kus, Rapsodie v modrém, o tom vypovídá velmi výmluvně; a u Porgyho a Bess to není jiné. Na svou dobu šlo o velmi odvážné dílo, a to jak moderním příběhem (drogy a domácí násilí opravdu nejsou tradiční operní témata), tak tím, že je prakticky kompletně obsazené zpěváky černé pleti. To tehdejší publikum neslo dost nelibě, Porgy a Bess si nicméně cestu k srdcím diváků našli. Jejich příběh je nesmírně silný a hudebně jde o kombinaci toho nejlepšího z klasiky a afroamerické tradice.

Samotný závěr jazzové opery Porgy a Bess George Gerschwina.

West Side Story

Kdo by alespoň neslyšel o Romeovi a Julii v moderním podání ze 60. let? Když jsem se s písněmi z West Side Story setkala poprvé, udivilo mě, že se mi tolik líbí. Muzikály mě většinou nechávají zcela chladnou, tohle ale byl úplně jiný příběh: nápadité melodie, složitá harmonie, zajímavá instrumentace a husí kůže při každém kusu. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, kde je zakopaný pes – hudbu totiž skládal Leonard Bernstein, jeden z nejznámějších klasických skladatelů 20. století. Jeho tvorba je běžně o několik řádů náročnější, v případě West Side Story se mu ale velmi umně povedlo lehčímu žánru přizpůsobit a vznikla hudební perla, kterou jen tak něco nepřekoná. Ostatně věděli jste, že co nevidět vyjde nová verze West Side Story od Stephena Spielberga – a samozřejmě s původní hudbou?

Balkónová scéna neboli píseň Tonight z West Side Story, Leonard Bernstein.

A co doporučujete na dlouhé podzimní večery vy?

Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Trailer na Taxi Teherán s anglickými titulky.