Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Trailer na Taxi Teherán s anglickými titulky.

Filipika proti zběsilým animákům

Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.

Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.

Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.

Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.

Dokument, který by měl vidět každý

Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, první verzi článku už jsem dokonce měla načrtnutou. Jenže pak jsem zhlédla dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě a usoudila jsem, že všechno ostatní počká. O tomhle by měl vědět každý.

Dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě najdete na Netflixu.

David Attenborough proslul jako jedna z nejznámějších televizních tváří; ten, „co dělá všechny ty dokumenty“. Během posledních šedesáti let ho poznali snad všichni, kdo někdy zabrousili do těchto televizních vod. Díky své tvorbě procestoval celý svět a přispěl k poznání a popularizaci divoké přírody jako málokdo. Život na naší planetě završuje tenhle velkolepý život dechberoucím svědectvím a velmi důrazným varováním do budoucna.

Divočina, kterou Attenborough během svého dlouhého života poznal, už totiž z velké části zmizela. Během pouhých pár desítek let jsme zvládli vykácet nezměrnou plochu deštných pralesů, vybít celé druhy zvířat, zničit kompletní ekosystémy. Dlouho se nám zdálo, že se nic tak velkého neděje, Země se přece vzpamatuje. Ano, to je pravda, Země to zvládne. Ale my jako lidstvo bychom nemuseli.

Způsob, jakým žijeme, je totiž sérií neudržitelných jednosměrek. Pokud chceme jako druh přežít, musíme se z nich vrátit a vydat se jinudy. Nemůžeme dál pálit fosilní paliva, jíst každý den maso, kácet pralesy a vybíjet zvířata. Pokud chceme, abychom tu byli ještě za sto let, prostě nemůžeme. Jestliže zničíme jemně provázané ekosystémy naší planety, zničíme i stabilitu naší přírody, pravidelnost ročních období, předvídatelnost sucha a vláhy – všechno to, díky čemu jsme došli tam, kde jsme. Prosperita našeho druhu doslova a do písmene závisí na prosperitě druhů ostatních a s těmi je to v současnosti velmi nahnuté. Čím dál budeme pokračovat v nastaveném kurzu, tím rychleji budou změny pokračovat. A když říkám rychleji, myslím tím, že svědky potenciálního vymírání lidstva budou už dnešní děti.

Attenborough ale nepodává jen apokalyptickou vizi temné budoucnosti. Nabízí změnu, která může tohle všechno ještě zvrátit: konkrétní a dobře argumentované kroky, jimiž můžeme jemně protkané bohatství divoké přírody na Zemi vrátit a obnovit tak alespoň částečně stabilitu, kterou k životu nutně potřebujeme. Začít můžeme každý u sebe, pokračovat budou muset ti, kdo o nás rozhodují. Attenborough udělal, co mohl. My bychom měli též.

Bát se s králem

Ozvou se první tóny druhé věty Beethovenovy 7. symfonie a snad každému před obrazovkou zatuhne krev v žilách. Král Jiří VI. zděšeně stojí před mikrofonem, z jehož druhé strany na něho pomrkává přítel a lékař v jedné osobě Lionel Logue. Po pár mrazivých vteřinách a záběrech na rádiové techniky, královnu a dvě malé princezny se král pomalu, váhavě a se zadrháváním rozmluví. Pronáší projev, v němž oznamuje občanům Spojeného království počátek druhé světové války.
Film Králova řeč natočil Tom Hooper právě před deseti lety a vyhrál s ním snad všechny myslitelné ceny včetně Oscara za nejlepší film. Oprávněně. Příběh o traumatizovaném a koktajícím vévodovi z Yorku, který se naprosto neplánovaně dostane na britský trůn, je tak hluboce lidský, tak skvěle napsaný a tak neuvěřitelně zahraný, že osloví snad každého. Podivné přátelství australského emigranta a špatného ochotnického herce Lionela Logua s králem, pro nějž je kralování na prahu světové války největší noční můrou, ale není jen zajímavou historickou epizodou. Vypráví o překonání strachu, odvaze, objevení vlastního hlasu – a mluví tak k nám všem.
V postavě krále Jiřího VI., na první pohle nesmírně vzdálené, v průběhu filmu velmi silně nacházíme sebe samotné. Vidíme jeho i svůj strach z toho, k čemu jsme povoláni, bráníme se spolu s ním údělu, který nám v našich očích nenáleží, a možná se nacházíme i ve zvláštním koktejlu arogance a nízkého sebevědomí, kterou Colin Firth tak bravurně zahrál. Jak film a vztah dvou hlavních postav postupuje, objevujeme traumata králova dětství, chlad jeho rodičů i tíživou zlatou klec královského rodu. Pravda, to asi nebude úplně naše parketa. Rovněž nejspíš nemáme možnost vyřizovat si účty prostřednictvím služebnictva a klíčové momenty naší terapie se neodehrávají, když na sebe křičíme ve Westminsterském opatství. Na tom ale ve výsledku vůbec nezáleží.
Králova řeč je pro mě dokonalý filmový šperk a i po deseti letech drží příčku jednoho z mých nejoblíbenějších snímků vůbec. Když jsme se na něj dívali s rodiči, ptal se mě táta, jestli ten herec umí mluvit i normálně. Umí, táto, on to koktání jenom tak dokonale hraje. Pravý herecký koncert ale nepředvádí jen titulní Colin Firth. Geoffrey Rush si vystřihl Lionela Logua bez nejmenšího zaváhání a královnu matku, za niž ve filmu dýchá Helena Bonham-Carter, si okamžitě zamilujete (všichni tři byli za své role nominováni snad na všechna myslitelná ocenění). Hutnou atmosféru dokresluje brilantní Beethoven, Mozart a Alexander Desplat a také naprosto nezaměnitelné kulisy sestávající z esteticky ošuntělých i velkolepě nablýskaných interiérů i exteriérů, anglické mlhy a uniformovaných lokajů.
Králova řeč je dílo tak univerzální, že bych ho doporučila snad každému. Budete plakat, smát se, trhnout, bát se i fandit. Možná pocítíte úlevu, že máte po boku také svoji milující královnu nebo oddaného Lionela Logua. A rozhodně budete dojatí a hrdí na nesmělého a zakřiknutého introverta, který to dokázal. Když to konec konců zvládnul on, proč byste to nedokázali vy? Není důvod se podceňovat; stačí sebrat odvahu a také si vyrazit zařvat do nejbližší katedrály.

Když jde Lucifer k psychologovi

Zpravidla, když někomu něco opravdu od srdce doporučuji, vypadám u toho zhruba jako novoroční ohňostroj. Rudý výbuch tamhle, zelená raketa tuhle, zlatý déšť na konec. Všechno, co ve mně daná věc vyvolala, chce, musí ven. Už dlouho se mi nic podobného nepoštěstilo, protože takovou nálož nezvládne vyvolat jen tak něco. Natož seriál, který má naprosto všechny předpoklady pro to, aby se mi krutě nelíbil.
Začátek rozhodně nebyl příliš slavný. Trailer na seriál Lucifer jsem zhlédla se silně smíšenými pocity: pár dobrých a pár horších vtípků, pár akčních scén, nějaká ta krev, zjevně detektivní zápletka a žánr fantasy; rozhodně ne bilance, která by mě kdovíjak dostávala. Navíc na motivy komiksové předlohy a s hudbou, která by dál od mého gusta mohla být jen stěží. Nečekala jsem v zásadě nic než odpočinkový večer u něčeho, k čemu se s největší pravděpodobností už nikdy nevrátím. To jsem ještě netušila, co přijde.
Lucifer mě, jednoduše řečeno, uhranul. Žánrově jde o cosi ve stylu komediální fantasy detektivky, ale já na detektivky nekoukám, dobám, kdy jsem plošně milovala fantasy, dávno odzvonilo, a co se komedií s hlavními hrdiny, kteří neustále paří a chlastají, týče, inu, škoda slov. Jenomže pro mě to je jenom malá část téhle neuvěřitelné podívané: Lucifer je o lidskosti, o křehkosti, o sebepoznání, vývoji, rodinných i jiných vztazích, o opravdové lásce. Sledovat to, jak se emočně totálně nedospělý ďábel v lidském prostředí postupně poznává a proměňuje, je fascinující. Hloubka postav je velká a bohatství jejich charakteru značné. Nebudu zastírat, že na mé oblibě má podíl i romantická linka seriálu, která je vyloženě kouzelná – ve finále jí tam ovšem zas tak moc není. A taky perfektní obsazení a spousta vtipů, které jsou opravdu vtipné.
Lucifer (a přehánět budu jen velmi zlehka) se pro mě stal něčím jako drogou. Nevynechala jsem zatím jediný den a shledala jsem, že když mám víc volna, nedokážu přestat. Abyste plně docenili, co taková věta zrovna z mojí klávesnice znamená, shrnu to takto: nikdy v životě se mi nic takového nestalo. Jistě, jsou seriály, které se mi líbily a na které jsem se chtěla dívat pořád dál (popřípadě pořád dokola), ale takovou návykovost, jakou pro mě má Lucifer, jsem ještě nepoznala. Vzhledem k tomu, že hlavním hrdinou je šarmantní ďábel, proti jehož kouzlu je jen málokdo imunní, to má styl.
A co se toho zlatého deště na závěr týče: zatím jsou natočené tři série. Čtvrtá, původně odvolaná, se nakonec díky nehynoucí podpoře fanoušků natočí (díky, kolegové, naprosto vám rozumím). Vyjde už letos – kdy, to se zatím neví. Každopádně tak trochu skrytě doufám, že to nebude moc brzo. Taky bych chtěla v dohledné době přeci jen dělat i něco jiného.

O mojí filmové lásce

Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že na světě nejsou lepší filmy. Jsou – a je jich spousta. Filmy hlubší, s lepším scénářem, výtvarně zajímavější a všeobecně řemeslně zdařilejší; ale tenhle má něco navíc. Něco, kvůli čemu se před deseti lety stal mým nejoblíbenějším a od té doby ho z onoho piedestalu žádný jiný nesesadil.
Les Choristes, Slavíky v kleci, jsem poprvé viděla na hodině francouzské konverzace. Bylo nás asi šest a v půlce filmu zazvonilo. Jelikož to byla poslední, a ještě k tomu nepovinná hodina toho dne, rozhodnutí padlo rychle: všichni jsme to chtěli dokoukat. Odcházeli jsme kvůli tomu tehdy ze školy v šest, nejpozději za celých osm let.
Slavíci v kleci jsou totiž jednoduše překrásný film. Pojednávají o vztahu učitele s jeho žáky, o hudbě, která spojuje a dává naději, a o tom, že dřímá téměř v každém z nás. Ukazuje, že je možné i na zdánlivě nejpustším místě, jako je výchovný ústav pro problematické děti, vypěstovat něco krásného. Dává naději, že i z holomků, kteří za normálních okolností zasluhují leda tak rákosku, může pod správným vedením vzejít něco víc. Když totiž holomci začnou pod taktovkou nového vychovatele zpívat, změní se mnohé… A hudba, kterou k této příležitosti Bruno Coulais složil, je vpravdě andělská.
Film vás pohltí a nepustí. Po zhlédnutí si budete broukat až do večera, možná uroníte nějakou tu slzu. A i kdyby ne, budete to rozhodně chtít dokoukat – a hlavně doposlouchat. Tak jako my, dva roky po oné nepovinné hodině konverzace na regulérní francouzštině, kdy jsme si vymohli, že to chceme vidět znovu. Zafungovalo to beze zbytku, nikdo nebyl proti. Jenom jsme tentokrát skutečně museli skončit v půlce a jít na další hodinu. Ani trochu se nedivím, že si na ni vůbec nepamatuju.

Nasadit královně Korunu

Představte si, že o vás natočili seriál. Ten seriál vás zobrazuje jako normálního člověka, občas nejistého, občas naštvaného, vykresluje vaše chyby, problémy ve vašem manželství a víc než napjatý vztah s vaší sestrou. A teď si představte, že ten seriál je tak dobrý, že na něj koukáte, jste nadšení a líbí se vám. Ještě vám na tom nepřipadá nic zvláštního? V tom případě uděláme sladkou tečku: jste britská královna a na tom, jak jste jistí či nejistí, závisí ta nejvyšší politická patra.
Přesně takový je seriál The Crown (Koruna), dle mého názoru jeden z nejbrilantnějších seriálů současnosti. Pohybuje se po velmi tenkém ledě, protože pojednává o událostech, které si nejeden pamětník (kupříkladu hlavní hrdinka) ještě pamatuje – totiž o počátcích vlády mladičké královny Alžběty II. Má skvělé kostýmy, skvělý scénář, skvělé herce (Claire Foy v hlavní roli!), skvělou hudbu, skvěle napodobený královský přízvuk a tak nějak skvělé všechno; nadto je ještě historicky poměrně hodně přesný.
Nebudu přehánět, když řeknu, že se mi při každém dílu tajil dech. Úvodní titulky jsou provedeny tak neuvěřitelně, že jsem je nikdy nechtěla přeskočit; nu, Hans Zimmer. Celý děj je velmi dramatický a přitom jaksi subtilní, žádný krvák – nejistou královnu a vnitřní dramata její rodiny sledujeme se stejným napětím jako vojenský konflikt v Egyptě. Vidíme, že královna vlastně vládnout spíš nechtěla, rozhodně tedy ne v pětadvaceti, a že to neměla ani trochu lehké. Pakliže jsme jí někde v koutku duše záviděli, tak po zhlédnutí seriálu určitě přestaneme. Protože, upřímně, opravdu není o co stát.
The Crown bych doporučila téměř každému. Zejména milovníkům historie, fanouškům monarchie a královské rodiny, nadšencům z královské svatby prince Harryho a Meghan, filmovým labužníkům, těm, kdo chtějí pochytit opravdu ujetý přízvuk i slovní zásobu – zkrátka všem. A taky těm, kdo mají rádi husí kůži. Protože ty úvodní titulky… no, nechte se překvapit.

Óda na Posledního z Jediů

Je mi úplně jasné, co máte na jazyku. Hvězdné války, taková komerce! Jenom víc prachů z toho chtěli vytřískat. Že by zrovna moje filmová rubrika mohla strpět pozitivní reakci na takový film? Image intelektuálního snoba si líže rány v koutku a vyčítavě na mě pokukuje. Ano, přátelé, je to tak. Líbily se mi poslední Star Wars. Líbily se mi tolik, že na ně nejspíš půjdu znovu. A není to tím, že mě unesli mimozemšťani.
(Pozor, budou spoilery. Spousta spoilerů.)
Nemůžu si pomoct, ale Poslední z Jediů zvládl něco, co nezvládly žádné Star Wars před ním. Zachoval si mýtus Síly, světla a temna, a zároveň udělal velmi výrazný krok směrem k realističnosti. Rogue One, například, zvládl jenom to druhé – a nelíbil se mi, protože se pro mě stal pouhým nudným akčním filmem. Tohle bylo jiné. Postavy byly lidštější než kdy dřív: Luke tak správně cynický a autenticky zlomený, Ben a Rey pro jednou nepůsobili jako pouhá inkarnace dobra a zla, případně účelově napsaní váhavci, ale jako lidé, v nichž se leccos pere. Jejich vztah byl jako vztah klaďase a záporáka poprvé v historii Hvězdných válek zajímavý a jiskřilo a pnulo toho v něm tolik, až se tajil dech. Charismatický pašerák se ukázal být hajzl, co chtěl jenom prachy, superodvážený plán zase se přestrojit a něco ukradnout na nějakém tom destruktoru, konečně vyjevil svou pravou povahu superdebilního, až sebevražedného nápadu. Vedení odporu konečně přestalo být jednolitým blokem dokonalých a perfektně sehraných postav (uznávám, to bylo už v Rogue One); svalnatý tvrďák za volantem X-Wingu dostal zaslouženě za vyučenou a rebelové vůbec dostávali na frak takovým způsobem, že se o ně člověk poprvé v historii opravdu bál. Vynechme teď úvahy o tom, jak funguje vakuum nebo co všechno zmůže mistr Yoda – netvrdím, že ve filmu není hromada blbostí a logických nedomyšleností. Jenže Reyin výcvik, postava Luka, vývoj Kylo Rena, identita rebelů a rozjímání nad tím, co vlastně znamená hrdinství, jsou tak zajímavé, že zkrátka převažují. Na celé čáře.
Co ale těmto Hvězdným válkám zejména připisuji k seznamu prvenství, jsou zcela osobně moje pocity. Nikdy jsem neměla ze starwarsovského filmu takovéhle dojmy. Už při projekci mi bylo jasné, že tohle je přes všechny úlety a lapsy opravdu dobré; bezprostředně po ní jsem věděla, že to chci vidět znovu; a emoce ve mně doznívaly ještě několik dní. Tohle nezvládlo mnoho filmů. Ba dokonce jich to zvládlo velice málo.
A to je v mých očích to vůbec nejdůležitější prvenství.

Těžce surrealistická dálnice

Jsou filmy, které ve vás neodbytně vyvolají pocit, že jsou prostě bizarní. U některých je to nedocenitelné plus, u jiných docela beznadějné mínus. Jeden z mých oblíbených filmů, Dálnice 60, patří jednoznačně k první jmenované skupině. Je surrealistický, ale zároveň pochopitelný, vtipný, trefný, střelený, ujetý, prdlý a vždy aktuální.
Neil Oliver slaví dvaadvacáté narozeniny a vlastně tak úplně neví, kdo je a co od života chce. Neusnadňuje mu to ani jeho otec, který z něj chce mít úspěšného právníka, přestože Neil k právům vůbec neinklinuje. Neil už málem podlehne otcovu nátlaku a dá se na nudná práva, když se mu začnou dít neobvyklé věci – potká divňouše jménem O. W. Grant, jakousi americkou obdobu našich kouzelných babiček, který plní lidem na potkání jedno jediné přání. Neil si přeje znát odpověď na svůj život – a zanedlouho je vyslán na cestu po neexistující dálnici 60, na které potká tu nejzvláštnější sebranku a navštíví nejzvláštnější města, jaká si dovedete představit. Kupříkladu město, kde žijí samí právníci, muzeum uměleckých podvrhů nebo jiné město, kde je zadarmo a legálně k dostání droga tak silná, že po jediném požití už člověk nikdy nevybředne ze závislosti a může pařit až do smrti výměnou za nějaké ty veřejně prospěšné práce. Jedno této surreálné dálnici nelze v žádném případě upřít – ukazuje lidi takové, jací skutečně jsou. S jejich přáními, skutečnými životními ambicemi a cestami, které se tu ukazují ve světle ne zrovna milosrdném, ale zato pravém. V takovém světle se pak leccos jeví podstatně jasněji.
Film ale vyniká nejen po obsahové stránce. Dobře tam hrají všichni, ale obzvlášť bych chtěla vyzdvihnout výkon Garyho Oldmana, který stvárnil O. W. Granta tak brilantně, že mu jeho magickou podivnost věříte na první pohled. Zvlášť když se to celé doplní správně ujetou hudbou, podobně prdlými vtipy a atmosférou, která vás vtáhne a už nepustí. Tenhle film se zkrátka režisérovi Bobu Galeovi povedl.
Takže pozor. Až potkáte zrzavého chlápka s červeným motýlkem a dýmkou vyřezanou do tvaru opičí hlavy, něco si přejte. Jenom při tom pamatujte na jedno: vážně se to splní. Opravdu to chcete?

Depresivně trefný náhled do budoucnosti

Zatím byly všechny články z této rubriky o filmech. Dnes udělám výjimku a budu psát o seriálu, a to o seriálu tak děsivě dobrém, že si po jeho zhlédnutí přelepíte kameru na notebooku lepenkou a zahodíte ten poukaz na vyzkoušení virtuální reality, co jste si onehdy pořídili. Dámy a pánové, představuji vám Černé zrcadlo.
Černé zrcadlo je britský skvost, jehož první série vyšla v roce 2011, a to v počtu pouhých tří zhruba hodinových dílů. V současné době má seriál série již tři, přičemž celkový počet dílů se zatím vyšplhal na 13. Každá epizoda pojednává o něčem jiném, vystupují v ní jiné postavy a odehrává se v odlišné verzi většinou docela blízké budoucnosti; přesto je všechny spojuje velmi zřetelné společné téma, a tím jsou technologie. Technologie, které používáme již dnes, a které seriál jen dotahuje do jejich možných důsledků, jako například co by se stalo, kdyby se náš život točil kolem sociální sítě, kde se lidé navzájem hodnotí hvězdičkami, a toto hodnocení by rozhodovalo třeba i o tom, jestli vás vpustí do letadla nebo do práce (mimochodem, v Číně něco takového prý doopravdy zavádějí). Nebo kdyby o úspěchu ve vašem životě rozhodovala obří talentová show na způsob Superstar. Nebo jaký mohou mít sociální sítě vliv na politiku. Nebo jak nás mohou sledovat naše vlastní chytré přístroje. A další a další.
Jedná se o neobyčejně inteligentní a dobrý seriál, který civilní, ale o to mrazivější formou upozorňuje na možné nezamýšlené důsledky všech těch moderních vychytávek, které nosíme po kapsách. Upozorňuji předem, že jeden díl je depresivnější než druhý, ale myslím, že právě to ve svém všudypřítomném technologickém nadšení potřebujeme. Protože technologie není jen skvělý nástroj – dává nám také možnosti, které se mohou velmi snadno vymknout z rukou. Důsledky takového vymknutí je velmi těžké předvídat, obzvlášť když je daná technologie teprve ve svých počátcích, ale právě o to se seriál pokouší a pokouší se o to tak dobře, až z toho mrazí. Neboť vskutku naší současné civilizaci nastavuje zrcadlo; a je to zrcadlo vpravdě černé.