Dobrá znamení: láska na první podívání

To, že mám už řadu let v oblibě knihy Terryho Pratchetta, není žádné tajemství; knihám, které Pratchett napsal s jinými autory, jsem se ale až donedávna vyhýbala. Jednak proto, že jsem ještě nedočetla čtyřicítku zeměplošských svazků, jednak proto, že jsem si nedovedla představit, že by taková spolupráce skutečně mohla vést k něčemu lepšímu, než čeho se mi dostává od samotného Pratchetta. Pak mi ale byla velmi naléhavě a nadšeně doporučena Dobrá znamení (román i televizní minisérie) a já jsem musela uznat, že na té týmové práci něco je. Byla to láska na první pohled.

Kachny v parku sv. Jakuba jsou tak zvyklé na to, že je krmí tajní agenti, že se u nich vyvinul zvláštní Pavlovův reflex. Strčte kachnu z parku sv. Jakuba do laboratorní klece a ukažte jí fotografii dvou mužů – nejlépe jednoho v kabátě s kožešinovým límcem a druhého zasmušilého a s šátkem na krku – a ona v očekávaní žrádla natáhne krk.

Dobrá znamení (Good omens) napsal Terry Pratchett spolu s Neilem Gaimanem v roce 1990. Sledujeme v nich démona Crowleyho, kterému byl jednoho dne svěřen nenápadný košík se zdánlivě lidským dítětem. Háček je v tom, že ono dítě tak docela lidské není: jde totiž o Antikrista, který má o jedenáct let později rozpoutat Armageddon, který zničí Zemi, vybije lidstvo a zahájí velkou válku Nebe a Pekla. Crowleymu se to ovšem ani trochu nezamlouvá – na Zemi strávil spolu se svým sokem, andělem Azirafalem, posledních šest tisíc let, oba si tu zvykli a pohodlně se zabydleli. Rozhodnou se proto spojit síly a Armageddonu zabránit. Tedy… až zjistí, kam toho Antikrista zašantročili.

„Dejme si někde oběd,“ řekl. „Stejně ti jeden dlužím od..., kdy to bylo?“
„Paříž 1793,“ odpověděl Azirafal.
„Oh ano, máš pravdu. Hrůzovláda. To byla vaše akce, nebo naše?“
„Vaše to nebyla?“
„Nějak si to nedokážu vybavit. To místo, kde jsme tenkrát seděli, to byl dobrý hostinec.“

Dobrá znamení pro mě ovšem nebyla poučnou lekcí jen z hlediska týmové práce. Byl to také jeden z extrémně vzácných případů, kdy se mi televizní adaptace (režie Douglas Mackinnon, 2019, Amazon Prime) líbila ještě víc než kniha. Román je brilantně vtipný, napínavý, nápaditý, plný jazykových hříček i literárních a dobových narážek (byť takový Betamax jsem musela googlit). Seriál tohle všechno zachycuje velmi přesně – dokonce bych se nebála říct, že skoro všechno, co je v knize, je i na plátně. Neil Gaiman, který psal scénář po Pratchettově smrti, ale zvládnul téměř nemožné: příběh nejen bravurně přesadil do současnosti (věděli jste, že démon Crowley vynalezl selfíčka?), ale přidal celou řadu skvělých scén s ohromným množstvím vpravdě pratchettovských vtipů. Zatímco u knihy je sporné, kdo vlastně jsou hlavní hrdinové (osobně bych sázela na nezvedenou partu dětí s Antikristem v čele), u seriálu o tom není nejmenších pochyb. Andělsko-démonická dvojice prostě válí.

„A přehazovačku,“ vrtěla hlavou Anatéma. „Moje kolo nemělo přehazovačku. Jsem si úplně jistá, že moje kolo nemělo přehazovačku.“
Crowley se naklonil k andělovi. „Oh bože, udělej zázrak a uzdrav tenhle bicykl!“ zašeptal sarkasticky.
„Promiň, dal jsem se trochu unést,“ sykl Azirafal.

Crowley a Azirafal jsou v seriálových Dobrých znameních zcela po právu v centru pozornosti. Azirafalovi vdechl život Michael Sheen a udělal z něj jednu z nejroztomilejších postav, jaké znám; a Crowley v podání Davida Tennanta je skutečný sympaťák. Sledujeme tak nejen jejich interakci bezprostředně související s příběhem, ale i historický kontext jejich pozemského působení a střetávání, zdroje jejich morálních pochyb i rostoucí motivaci postavit se proti svým nebeským a pekelným šéfům. A také vývoj křehkého, ale o to pevnějšího přátelství, které postupně přerůstá do jedné z nejsubtilnějších a nejkouzelnějších romancí, jaké jsem kdy na plátně viděla.

„Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší,“ zakrákoral anděl.
„Jenže zdaleka nebude tak zajímavý. Podívej, ty víš, že mám pravdu. Budeš s harfou v ruce stejné šťastný jako já s vidlemi.“

Dobrá znamení tak jsou proklatě dobrou volbou pro všechny, kdo se rádi zasmějí, nečernobíle zauvažují o náboženství a morálce a nechají se napnout i dojmout. Příběh sice na pár místech lehce zaváhá, v celkovém ajfru se to ale úplně ztratí. Dohromady jde o chytrou, napínavou, zábavnou a nesmírně milou záležitost, kterou jsem okamžitě po zhlédnutí zařadila mezi své nejoblíbenější kusy a hned nato si ji celou dala ještě jednou (a pak ještě potřetí, ale to už přeci jen selektivně). Co vám budu povídat, něco takového se mi rozhodně nestává každý den.

4 milé a útěšné seriály na dlouhé zimní večery

Únor jsem vždycky považovala za nejzbytečnější měsíc v roce. Blátivý, šedivý, ani pořádně zimní, ani nadějně jarní. Na rozdíl od atmosférického listopadu mě k němu emocionálně neváže vůbec nic a kdyby ho někdo z kalendáře vyškrtl, vůbec bych se nezlobila. Taková možnost ovšem není po ruce, a tak nezbývá, než si tenhle otravný měsíc alespoň osladit, jak se dá – například filmovým žánrem, který v angličtině nese název feel-good a jehož cílem je zahřát u srdce, potěšit, povzbudit a pohladit. Po vážných článcích minulých týdnů proto dnes přináším 4 tipy na útěšné a milé seriály, které dovedou zpříjemnit nejeden dlouhý únorový večer.

Úzkosti a jejich lidé

Když jsem název Úzkosti a jejich lidé spatřila poprvé, ihned mě zaujal. Pak jsem si přečetla krátkou synopsi a už už jsem se zklamaně chystala okno v prohlížeči nadobro zavřít, když mi padlo oko na autora předlohy. Fredrik Backman. Ano, švédská detektivní minisérie Úzkosti a jejich lidé je adaptací románu od autora Muže jménem Ove. V tu chvíli bylo rozhodnuto: tohle chci vidět. A dobře jsem udělala – dostalo se mi nádherné symfonie lidskosti, empatie, dojemnosti, situační komiky a překvapivých rozuzlení. Pokud potřebujete obnovit víru v lidstvo, je Fredrik Backman rozhodně dobrá volba.

Ted Lasso

Kdykoli se v médiích mihne pojem feel-good television, můžete vzít jed na to, že do pěti vět na vás vykoukne Ted Lasso. Seriál s nejsympatičtější hlavní postavou ve vesmíru, vtipný a přitom emocionálně hluboký a úžasně milý. Nenechte se odradit tím, že se odehrává v kulisách fotbalu, jde opravdu jen o kulisy: Ted Lasso je totiž trenér amerického fotbalu, kterého si jednoho dne zničehonic pozvou do Británie, aby trénoval fotbalisty evropské. A že ani nezná pravidla? Co na tom… Střet americké a britské kultury nabízí studnici humoru, která patrně nikdy nevyschne, postavy jsou živé a různorodé a při sledování jejich příběhů vám dost možná bude tak dobře, že budete (stejně jako já) v pokušení zhltnout celou sérii najednou.

Láska ve spektru

Láska ve spektru je perla, která v Česku téměř zapadla. Jde o australskou dokumentární sérii o dospělých lidech na autistickém spektru, kteří hledají romantické vztahy. Nechávají vás nahlédnout do svého života a do svých zájmů, říkají, co si o lásce myslí a proč by ji rádi zakusili. V seriálu můžeme některé z nich vidět, jak jdou na své úplně první rande nebo dostávají svůj první polibek – a zjišťujeme při tom, že sice jsou jiní než my, ale jsou to opravdoví, ryzí a hlubocí lidé, na míle vzdálení našim předsudkům a stereotypům. Některé protagonisty jsem si doopravdy zamilovala a obrovsky jim fandila a zejména druhá série byla místy tak kouzelná, že jsem se neubránila slzám.

Dobré místo

Aneb jediný sitcom, ve kterém opravdu jde o děj. Eleanor Shellstrop zemře a v posmrtném životě se probere na Dobrém místě, v harmonickém a okouzlujícím městečku obývaném lidmi, kteří byli za života nejlepší z nejlepších. To by znělo idylicky – až na to, že Eleanor bývala sobecká mrcha, která se o druhé nikdy nestarala. Někde se tu zjevně stala šeredná chyba… a dál už neřeknu ani slovo, protože bych vyzradila jeden z největších dějových zvratů, jaké jsem kdy zažila. Ano, v sitcomu. A co vám kromě překvapivého a napínavého děje Dobré místo nabídne? Spoustu vtipů, hromadu velmi kreativních nápadů (ono když designujete posmrtný život, tak to jinak snad ani nejde), hlavní postavy, které si zamilujete, a nečekaně hluboký existenciálně etický přesah v úvahách o tom, co znamená být dobrým člověkem a žít dobrý život. A to za to rozhodně stojí!

A jaké osvědčené tipy máte na dlouhé únorové večery vy?

Morning Show: nejchytřejší seriál o Me too, jaký uvidíte

Není mnoho seriálů, které by měly odvahu pustit se do tak současného a kontroverzního tématu, jako je #Metoo. Patrně ještě daleko méně je těch, které by tenhle horký námět pojednávaly opravdu chytře a vyváženě. Připočtěme k tomu požadavek na vysoce kvalitní filmařské řemeslo a strhující herecké výkony a vypadne nám nejspíš seriál jediný. Morning Show.

Morning Show je zasazená do kulis fiktivního amerického pořadu ve stylu Snídaně s Novou (v doslovném překladu ostatně Morning show znamená Ranní pořad). Jde o brzké ranní zpravodajství, laděné do tak optimistického ducha, jak je to jen u něčeho, co se zabývá zprávami, možné. A právě takový po srsti hladící pořad se otřese v samotných základech, když je jeden z moderátorů obviněn ze sexuálního obtěžování a ze dne na den z televize vyhozen.

V tu chvíli se rozehrává mocenská partie celospolečenských rozměrů. Ve víru dramatických změn si všichni snaží zachránit kůži, jak se dá: před očima nám tak defiluje celá řada různorodých postav, jejichž příběhy, motivace, traumata a intriky se vzájemně proplétají, střetávají a umocňují. Postupně se také vyjevuje skutečný rozsah skandálů, které měl bývalý moderátor na svědomí a díky nimž můžeme nahlédnout problematiku sexuálního zneužívání opravdu ze všech stran, včetně té jeho. Tady seriálu patří největší ovace, protože jestli existuje dílo, které odráží reálnou komplexitu mocenských vztahů mužů a žen na pracovišti snad ve všech podobách a se všemi důsledky, pak je jím právě Morning Show. Nenajdeme tu žádné jednoduché dělicí čáry ani černobílé násilníky z potemnělých parků. Místo toho je tu drama, které jde hluboko pod povrch a graduje způsobem, který vás přiková k obrazovce. Strhující finále už v současné době následuje druhá série.

Co se obsazení týče, pyšní se seriál zvučnými jmény jako Jeniffer Aniston, Reese Witherspoon nebo Steve Carell, z jejichž hereckého koncertu chvílemi mrazí. Za mě osobně pak velmi zabodoval i Billy Crudup, jehož Cory Ellison se zvládnul z největšího slizouna stát zajímavou a charismatickou postavou, které jsem nakonec upřímně fandila. To vše pod taktovkou zkušené režisérky Mimi Leder na půdě Apple TV+.

Sečteno, podtrženo: Morning Show je bezpochyby jedním z nejlepších seriálů, jaké jsem v poslední době viděla. Dramatický (ale ne přehnaně deprimující), realistický, mnohovrstevnatý, skvěle napsaný a famózně zahraný. V moři zapomenutelné televizní produkce ční velmi, velmi vysoko a doufám, že se mu za to dostane odpovídající odezvy. V českých vodách se tak zatím spíš nestalo a je to dle mého názoru velká škoda. Protože takhle současné a relevantní dílo skutečně není k vidění každý den.

Upoutávka na Morning Show, dostupná bohužel jen anglicky bez českých titulků.

Netradiční hudební kusy na dlouhé podzimní večery

Ať se nám to líbí nebo ne, podzim je tady a – marno mluvit – spolu s ním i nechvalně známé kratší, chladnější a mokřejší dny. Můžeme si na to stěžovat a být z toho smutní, nebo to můžeme pojmout jako šanci najít si čas na věci, na které se během jara a léta nedostává. Za tím účelem vám dnes přináším tři tipy na netradiční hudební kusy, které posouvaly hranice zažitých žánrů a staly se díky tomu nesmrtelnou klasikou.

Hamilton

Pokud se k vám ještě nedonesla zpráva o jednom z nejúspěšnějších muzikálů všech dob, pak nastal čas to napravit. Historický epos Lin-Manuela Mirandy pojednává o americké revoluci a prvních letech existence USA prostřednictvím dramatického příběhu Alexandra Hamiltona, jednoho z otců zakladatelů. Je to pestrobarevný a strhující kus, který čerpá inspiraci z rapu, hip hopu, popu i soulu a ohromí vás chytře vybroušenými texty, jímavými melodiemi, dechberoucími tanečními čísly i samotným dějem, který v našich končinách není tolik znám. Za poznámku stojí skutečnost, že Hamilton dost možná usadí do židle i zaryté odpůrce muzikálů (jako jsem třeba já). A pokud vám moje doporučení nestačí, pak se můžete podívat, kolik posbíral ocenění. Nebo kolik stojí lístek.

Trailer na muzikál Hamilton Lin-Manuela Mirandy.

Porgy a Bess

Slavnou operu George Gershwina z roku 1935 byste v učebnicích nejspíš našli v kategorii vážná hudba, v reálu se ale celé Gershwinovo dílo pohybuje na tenké hranici klasické moderny a jazzu. Jeho nejznámější kus, Rapsodie v modrém, o tom vypovídá velmi výmluvně; a u Porgyho a Bess to není jiné. Na svou dobu šlo o velmi odvážné dílo, a to jak moderním příběhem (drogy a domácí násilí opravdu nejsou tradiční operní témata), tak tím, že je prakticky kompletně obsazené zpěváky černé pleti. To tehdejší publikum neslo dost nelibě, Porgy a Bess si nicméně cestu k srdcím diváků našli. Jejich příběh je nesmírně silný a hudebně jde o kombinaci toho nejlepšího z klasiky a afroamerické tradice.

Samotný závěr jazzové opery Porgy a Bess George Gerschwina.

West Side Story

Kdo by alespoň neslyšel o Romeovi a Julii v moderním podání ze 60. let? Když jsem se s písněmi z West Side Story setkala poprvé, udivilo mě, že se mi tolik líbí. Muzikály mě většinou nechávají zcela chladnou, tohle ale byl úplně jiný příběh: nápadité melodie, složitá harmonie, zajímavá instrumentace a husí kůže při každém kusu. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, kde je zakopaný pes – hudbu totiž skládal Leonard Bernstein, jeden z nejznámějších klasických skladatelů 20. století. Jeho tvorba je běžně o několik řádů náročnější, v případě West Side Story se mu ale velmi umně povedlo lehčímu žánru přizpůsobit a vznikla hudební perla, kterou jen tak něco nepřekoná. Ostatně věděli jste, že co nevidět vyjde nová verze West Side Story od Stephena Spielberga – a samozřejmě s původní hudbou?

Balkónová scéna neboli píseň Tonight z West Side Story, Leonard Bernstein.

A co doporučujete na dlouhé podzimní večery vy?

Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Trailer na Taxi Teherán s anglickými titulky.

Filipika proti zběsilým animákům

Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.

Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.

Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.

Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.

Dokument, který by měl vidět každý

Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, první verzi článku už jsem dokonce měla načrtnutou. Jenže pak jsem zhlédla dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě a usoudila jsem, že všechno ostatní počká. O tomhle by měl vědět každý.

Dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě najdete na Netflixu.

David Attenborough proslul jako jedna z nejznámějších televizních tváří; ten, „co dělá všechny ty dokumenty“. Během posledních šedesáti let ho poznali snad všichni, kdo někdy zabrousili do těchto televizních vod. Díky své tvorbě procestoval celý svět a přispěl k poznání a popularizaci divoké přírody jako málokdo. Život na naší planetě završuje tenhle velkolepý život dechberoucím svědectvím a velmi důrazným varováním do budoucna.

Divočina, kterou Attenborough během svého dlouhého života poznal, už totiž z velké části zmizela. Během pouhých pár desítek let jsme zvládli vykácet nezměrnou plochu deštných pralesů, vybít celé druhy zvířat, zničit kompletní ekosystémy. Dlouho se nám zdálo, že se nic tak velkého neděje, Země se přece vzpamatuje. Ano, to je pravda, Země to zvládne. Ale my jako lidstvo bychom nemuseli.

Způsob, jakým žijeme, je totiž sérií neudržitelných jednosměrek. Pokud chceme jako druh přežít, musíme se z nich vrátit a vydat se jinudy. Nemůžeme dál pálit fosilní paliva, jíst každý den maso, kácet pralesy a vybíjet zvířata. Pokud chceme, abychom tu byli ještě za sto let, prostě nemůžeme. Jestliže zničíme jemně provázané ekosystémy naší planety, zničíme i stabilitu naší přírody, pravidelnost ročních období, předvídatelnost sucha a vláhy – všechno to, díky čemu jsme došli tam, kde jsme. Prosperita našeho druhu doslova a do písmene závisí na prosperitě druhů ostatních a s těmi je to v současnosti velmi nahnuté. Čím dál budeme pokračovat v nastaveném kurzu, tím rychleji budou změny pokračovat. A když říkám rychleji, myslím tím, že svědky potenciálního vymírání lidstva budou už dnešní děti.

Attenborough ale nepodává jen apokalyptickou vizi temné budoucnosti. Nabízí změnu, která může tohle všechno ještě zvrátit: konkrétní a dobře argumentované kroky, jimiž můžeme jemně protkané bohatství divoké přírody na Zemi vrátit a obnovit tak alespoň částečně stabilitu, kterou k životu nutně potřebujeme. Začít můžeme každý u sebe, pokračovat budou muset ti, kdo o nás rozhodují. Attenborough udělal, co mohl. My bychom měli též.

Bát se s králem

Ozvou se první tóny druhé věty Beethovenovy 7. symfonie a snad každému před obrazovkou zatuhne krev v žilách. Král Jiří VI. zděšeně stojí před mikrofonem, z jehož druhé strany na něho pomrkává přítel a lékař v jedné osobě Lionel Logue. Po pár mrazivých vteřinách a záběrech na rádiové techniky, královnu a dvě malé princezny se král pomalu, váhavě a se zadrháváním rozmluví. Pronáší projev, v němž oznamuje občanům Spojeného království počátek druhé světové války.
Film Králova řeč natočil Tom Hooper právě před deseti lety a vyhrál s ním snad všechny myslitelné ceny včetně Oscara za nejlepší film. Oprávněně. Příběh o traumatizovaném a koktajícím vévodovi z Yorku, který se naprosto neplánovaně dostane na britský trůn, je tak hluboce lidský, tak skvěle napsaný a tak neuvěřitelně zahraný, že osloví snad každého. Podivné přátelství australského emigranta a špatného ochotnického herce Lionela Logua s králem, pro nějž je kralování na prahu světové války největší noční můrou, ale není jen zajímavou historickou epizodou. Vypráví o překonání strachu, odvaze, objevení vlastního hlasu – a mluví tak k nám všem.
V postavě krále Jiřího VI., na první pohle nesmírně vzdálené, v průběhu filmu velmi silně nacházíme sebe samotné. Vidíme jeho i svůj strach z toho, k čemu jsme povoláni, bráníme se spolu s ním údělu, který nám v našich očích nenáleží, a možná se nacházíme i ve zvláštním koktejlu arogance a nízkého sebevědomí, kterou Colin Firth tak bravurně zahrál. Jak film a vztah dvou hlavních postav postupuje, objevujeme traumata králova dětství, chlad jeho rodičů i tíživou zlatou klec královského rodu. Pravda, to asi nebude úplně naše parketa. Rovněž nejspíš nemáme možnost vyřizovat si účty prostřednictvím služebnictva a klíčové momenty naší terapie se neodehrávají, když na sebe křičíme ve Westminsterském opatství. Na tom ale ve výsledku vůbec nezáleží.
Králova řeč je pro mě dokonalý filmový šperk a i po deseti letech drží příčku jednoho z mých nejoblíbenějších snímků vůbec. Když jsme se na něj dívali s rodiči, ptal se mě táta, jestli ten herec umí mluvit i normálně. Umí, táto, on to koktání jenom tak dokonale hraje. Pravý herecký koncert ale nepředvádí jen titulní Colin Firth. Geoffrey Rush si vystřihl Lionela Logua bez nejmenšího zaváhání a královnu matku, za niž ve filmu dýchá Helena Bonham-Carter, si okamžitě zamilujete (všichni tři byli za své role nominováni snad na všechna myslitelná ocenění). Hutnou atmosféru dokresluje brilantní Beethoven, Mozart a Alexander Desplat a také naprosto nezaměnitelné kulisy sestávající z esteticky ošuntělých i velkolepě nablýskaných interiérů i exteriérů, anglické mlhy a uniformovaných lokajů.
Králova řeč je dílo tak univerzální, že bych ho doporučila snad každému. Budete plakat, smát se, trhnout, bát se i fandit. Možná pocítíte úlevu, že máte po boku také svoji milující královnu nebo oddaného Lionela Logua. A rozhodně budete dojatí a hrdí na nesmělého a zakřiknutého introverta, který to dokázal. Když to konec konců zvládnul on, proč byste to nedokázali vy? Není důvod se podceňovat; stačí sebrat odvahu a také si vyrazit zařvat do nejbližší katedrály.

Když jde Lucifer k psychologovi

Zpravidla, když někomu něco opravdu od srdce doporučuji, vypadám u toho zhruba jako novoroční ohňostroj. Rudý výbuch tamhle, zelená raketa tuhle, zlatý déšť na konec. Všechno, co ve mně daná věc vyvolala, chce, musí ven. Už dlouho se mi nic podobného nepoštěstilo, protože takovou nálož nezvládne vyvolat jen tak něco. Natož seriál, který má naprosto všechny předpoklady pro to, aby se mi krutě nelíbil.
Začátek rozhodně nebyl příliš slavný. Trailer na seriál Lucifer jsem zhlédla se silně smíšenými pocity: pár dobrých a pár horších vtípků, pár akčních scén, nějaká ta krev, zjevně detektivní zápletka a žánr fantasy; rozhodně ne bilance, která by mě kdovíjak dostávala. Navíc na motivy komiksové předlohy a s hudbou, která by dál od mého gusta mohla být jen stěží. Nečekala jsem v zásadě nic než odpočinkový večer u něčeho, k čemu se s největší pravděpodobností už nikdy nevrátím. To jsem ještě netušila, co přijde.
Lucifer mě, jednoduše řečeno, uhranul. Žánrově jde o cosi ve stylu komediální fantasy detektivky, ale já na detektivky nekoukám, dobám, kdy jsem plošně milovala fantasy, dávno odzvonilo, a co se komedií s hlavními hrdiny, kteří neustále paří a chlastají, týče, inu, škoda slov. Jenomže pro mě to je jenom malá část téhle neuvěřitelné podívané: Lucifer je o lidskosti, o křehkosti, o sebepoznání, vývoji, rodinných i jiných vztazích, o opravdové lásce. Sledovat to, jak se emočně totálně nedospělý ďábel v lidském prostředí postupně poznává a proměňuje, je fascinující. Hloubka postav je velká a bohatství jejich charakteru značné. Nebudu zastírat, že na mé oblibě má podíl i romantická linka seriálu, která je vyloženě kouzelná – ve finále jí tam ovšem zas tak moc není. A taky perfektní obsazení a spousta vtipů, které jsou opravdu vtipné.
Lucifer (a přehánět budu jen velmi zlehka) se pro mě stal něčím jako drogou. Nevynechala jsem zatím jediný den a shledala jsem, že když mám víc volna, nedokážu přestat. Abyste plně docenili, co taková věta zrovna z mojí klávesnice znamená, shrnu to takto: nikdy v životě se mi nic takového nestalo. Jistě, jsou seriály, které se mi líbily a na které jsem se chtěla dívat pořád dál (popřípadě pořád dokola), ale takovou návykovost, jakou pro mě má Lucifer, jsem ještě nepoznala. Vzhledem k tomu, že hlavním hrdinou je šarmantní ďábel, proti jehož kouzlu je jen málokdo imunní, to má styl.
A co se toho zlatého deště na závěr týče: zatím jsou natočené tři série. Čtvrtá, původně odvolaná, se nakonec díky nehynoucí podpoře fanoušků natočí (díky, kolegové, naprosto vám rozumím). Vyjde už letos – kdy, to se zatím neví. Každopádně tak trochu skrytě doufám, že to nebude moc brzo. Taky bych chtěla v dohledné době přeci jen dělat i něco jiného.

O mojí filmové lásce

Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že na světě nejsou lepší filmy. Jsou – a je jich spousta. Filmy hlubší, s lepším scénářem, výtvarně zajímavější a všeobecně řemeslně zdařilejší; ale tenhle má něco navíc. Něco, kvůli čemu se před deseti lety stal mým nejoblíbenějším a od té doby ho z onoho piedestalu žádný jiný nesesadil.
Les Choristes, Slavíky v kleci, jsem poprvé viděla na hodině francouzské konverzace. Bylo nás asi šest a v půlce filmu zazvonilo. Jelikož to byla poslední, a ještě k tomu nepovinná hodina toho dne, rozhodnutí padlo rychle: všichni jsme to chtěli dokoukat. Odcházeli jsme kvůli tomu tehdy ze školy v šest, nejpozději za celých osm let.
Slavíci v kleci jsou totiž jednoduše překrásný film. Pojednávají o vztahu učitele s jeho žáky, o hudbě, která spojuje a dává naději, a o tom, že dřímá téměř v každém z nás. Ukazuje, že je možné i na zdánlivě nejpustším místě, jako je výchovný ústav pro problematické děti, vypěstovat něco krásného. Dává naději, že i z holomků, kteří za normálních okolností zasluhují leda tak rákosku, může pod správným vedením vzejít něco víc. Když totiž holomci začnou pod taktovkou nového vychovatele zpívat, změní se mnohé… A hudba, kterou k této příležitosti Bruno Coulais složil, je vpravdě andělská.
Film vás pohltí a nepustí. Po zhlédnutí si budete broukat až do večera, možná uroníte nějakou tu slzu. A i kdyby ne, budete to rozhodně chtít dokoukat – a hlavně doposlouchat. Tak jako my, dva roky po oné nepovinné hodině konverzace na regulérní francouzštině, kdy jsme si vymohli, že to chceme vidět znovu. Zafungovalo to beze zbytku, nikdo nebyl proti. Jenom jsme tentokrát skutečně museli skončit v půlce a jít na další hodinu. Ani trochu se nedivím, že si na ni vůbec nepamatuju.