Velkolepý, decentní, citlivý a kvalitní Princ egyptský

Nemám ráda muzikály. Pohádky většinou nejsou můj šálek čaje. Jsem zásadně proti dabingu. A co se nestalo: viděla jsem Prince egyptského, americkou muzikálovou pohádku, v češtině. A líbilo se mi to!
Jsem přesvědčená, že za to mohou výjimečné kvality filmu. Je mu téměř dvacet let a lidé mojí generace na něm nezřídka vyrostli, ne však já, čekalo to na mě až do dospělosti. Princ egyptský zpracovává velmi ošemetné biblické téma, totiž vyvedení Izraelitů Mojžíšem z Egypta. Zpracovává ho však citlivě, působivě a velmi povedeně. Zde je pár důvodů, proč se na film podívat:
1) Hudba. Písně v muzikálech většinou vnímám jako obtěžující vložku, kterou musím přetrpět a pokud možno už nikdy se k ní nevrátit. Tady je to jiné. Každá píseň (mimochodem, autor je Hans Zimmer) je jiná, barvitá, nástrojově bohatá, dýchající exotikou a nazpívaná zpěváky s opravdu příjemným hlasem. Šokovalo mě, že píseň, kterou v originále zpívá izraelská zpěvačka, ji nazpívala i v češtině. A hlavně: písně jsou přebásněné natolik dovedně, že jim v češtině nechybí vůbec nic. Garantuji vám, že z poloviny budete mít husí kůži. Let it go je oproti tomu popová limonáda, ale to je podle mého názoru vlastně celé Ledové království. Bez urážky, prostě mě nějak minulo.
2) Citlivá akce. Až na jednu, dvě scény (třeba košík plovoucí po řece) je ve filmu veškerá akce zobrazena velmi citlivě a decentně. Dovedu si představit, že egyptské rány by se daly rozmáznout na půl hodiny takovým způsobem, že by celý film úplně zabily. Tady jsou shrnuté v jedné písni a místo toho je tam propracovaný vztah Mojžíše a Ramsese a jeho vývoj. Mnohem lepší investice. Plusové body si také zaslouží zobrazení Hospodina a jeho pobíjení prvorozených. Velmi oceňuji, že se tam neobjevuje žádný anděl s plamenným mečem!
3) Úprava předlohy. Uznávám, že je ve filmu dost nepřesností. Pochybuji, že Egypťané měli za otroky jen Izraelity, a také si nemyslím, že by se k nim chovali až zas tak špatně (proto si také později na poušti Hebrejové tak stěžují a vzpomínají na dobré jídlo a jistoty Egypta). Principiální odpor k otroctví je v téhle době naprosto mimo, Mojžíš by si těžko pamatoval píseň, kterou slyšel jen jako novorozenec a tak dále. Áron je prakticky nahrazený Mojžíšovou manželkou Siporou, do hry vstupuje jeho sestra Miriam (vlastně nevím, jestli takovou sestru vůbec měl), ale to se vše dá skousnout a má to svůj důvod. Pikantní detail na konec: film končí tím, jak Mojžíš schází z hory a nese v rukou Desatero, které mu dal Hospodin. Podle biblické předlohy by mě najít Izraelity, jak uctívají zlaté tele, které si mezitím stihli vyrobit. Mojžíš následně desky vzteky rozmlátí o zem a pak musí jít pro další… chápu, že tohle vynechali.
4) Náboženskost. Film pojednává cele náboženské a velmi velké téma. A světě drž se, ono zůstane náboženské i velké! Ale – opět – velmi citlivě. Není to šílená náboženská agitka, ale hlavně to není ve stylu „jo, byl to magor, historicky to přeci bylo takhle“. Ne, mytologické téma je zpracováno mytologicky. Ohnivý sloup prostě je ohnivý sloup a hořící keř je hořící keř. Unikátnost monoteistického židovství bez obrazů je zde krásně vystižená a antropologicky víceméně korektně vykontrastovaná s obrazovým polyteismem Egypťanů. To vzhledem ke svému vzdělání velmi oceňuji.
Princ egyptský je podle mého názoru až na pár prvků (například naprosto debilních egyptských kněží) velmi kvalitní pohádka – a rozhodně více než plnohodnotná konkurence Disneyho (je prací studia Dream Works). Myslím, že vím, na co se příště kouknu s neteřemi. Víc takových filmů, na kterých je péče jim věnovaná tolik vidět!

Blyštivě kýčovitý Fantom opery

Po delším váhání jsem se před pár dny s kamarádkou podívala na slavný muzikál Fantom opery. Nutno poznamenat, že nemám muzikály příliš v lásce, koukaly jsme se na to bez titulků, takže jsme o mnohé promluvy přišly a dívaly jsme se na to hlavně kvůli Pratchettově Maškarádě. To ale na mém ortelu nic nemění: Fantom opery se mi nelíbí. Zde jsou důvody mého mínění (rozhodně ale nechci nikoho urážet ani o ničem přesvědčovat!):
1) Kýčovitost. V celém filmu snad nebyla ani jedna scéna, která by nebyla kýčovitá. Miliardy květin v šatně, skapávající svíce, potemnělé chodby, strašlivě přehnané doupě fantoma (mimochodem – všimli jste si, jak při prvním příjezdu Christine do jeho jeskyně vystupují z vody hořící svíce?), naprosto neskutečný hřbitov, který vypadá jako miniaturní Gondor z Pána Prstenů (a samozřejmě mu nechybí hustá mlha do výše kotníků), miliarda tanečníků imrvere v zákulisí opery, naprosto nesnesitelně ječící sólistka a další a další. Možná to je schválně, ale po čase mi to prostě začalo vadit.
2) Herci. Nechci urážet ničí oblíbence, ale výběr herců do tří nejdůležitějších rolí se podle mě příliš nepovedl. Vikomt Raoul, který má být pohledný, vypadá na můj vkus dosti slizce. Fantom, který je navzdory všemu pohlednější než vikomt, má zase hlas jako struhadlo (a to ho prý měl mít krásný). A představitelka hlavní role Christine… tu si nechám na samostatný odstavec.
3) Christine. Nemůžu si pomoct, ale Christine ve filmu vypadá stejně dřevěně jako Bella ve Stmívání. Celou dobu má jeden výraz s doširoka otevřenýma očima a pootevřenou pusou. Její hlas, který měl nadchnout všechny návštěvníky opery, je tak slaboučký, že by ho v reálné opeře posluchači neslyšeli ani ve třetí řadě. Rajzuje po střeše opery bosky (!), v tenoučkých šatičkách a plášti, přestože sněží. Ale hlavně: chová se jako totální idiot. Dělá prakticky jenom to, co jí diktuje jeden nebo druhý hlavní mužský hrdina – zhruba tři čtvrtiny filmu jsou záběry na Christine, jak se svým blboučkým výrazem následuje jednoho nebo druhého. Christine je tam zkrátka takovým pohledným vakuem – bez vlastností, postojů nebo čehokoli podobného, jediné vlastní rozhodnutí vykoná až na konci. Jediné, co má, jsou utkvělé představy a touha hnát se po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, jaké si lze představit.
4) Nedomyšlenost. Film přímo přetéká hromadami klišé a nedomyšleností. Christine jde v noci potají na hřbitov a samozřejmě nechá otevřené dveře, aby si toho Raoul, který ji hlídá, okamžitě všiml. Ve stáji na něj čeká odvázaný kůň s připravenou uzdou, jen naskočit. Fantom, přestože je nebezpečný a nikdo ho nemá rád, přijde na maškarní bál, kde by ho mohli mrknutím oka zneškodnit, ale je to zkrátka opera, takže se na něj jenom dívají a poslouchají, jak zpívá. Fantom má na devatenácté století velmi solidní dálkové ovládání na otevírání hrobek, rozsvěcování světel v nich a (opět) vynořování hořících svící z vody. Novou operu lze nastudovat během jednoho dne, samozřejmě včetně přípravy kostýmů. A když chceme fantoma zabít, tak je nejlepší co? Stáhnout meč a odejít pryč. Ani ho odvést někam na policii, ne, jen ať mu dáme šanci ještě pár lidí zabít! V tu chvíli jsem si ťukala na hlavu snad nejvíc. Ovládání smrtící pasti je přirozeně umístěno uvnitř této pasti, dostupné každému, komu by snad hrozilo, že by v pasti mohl zemřít. A další a další a další.
5) Vztahy. Zde míním zejména vztah Christine s Raoulem, který je naprosto automatický. Naposledy jsme se viděli asi tak v pěti letech, ale to nevadí – jsme si přece souzeni, to ví každý. Jakmile se spatří, jako by na jejich Facebooku někdo přepnul na „ve vztahu“ a od té doby se automaticky milují a pár hodin nato se zasnoubí. Jak přirozené! Žádný vývoj, nic. Za povšimnutí také stojí vztah madame Giryové (Christininy nevlastní takřka matky) k fantomovi. Ten je totiž také naprosto automaticky kladný. Že vraždí, jí evidentně zas tak moc nebere. Je to přece ublížený génius a těm se může všechno prominout.
6) Hudba. Tady nejspíš narazím na velký odpor, protože hudbu z Fantoma opery lidé zpravidla milují. I mně přišla pěkná, ale skutečnost, že se tam během dvou a půl hodiny neustále dokola točí zhruba tři melodie, podle mě tedy ve prospěch filmu nehraje.
Na závěr je třeba dodat, že ve filmu jsou i pěkné scény. Třeba ta, jak fantom všem napíše a všichni se srazí v hale opery, šokováni dopisy, které dostali. Nebo úplně poslední scéna. Také jsou tam momenty, které jsou vtipné, a to zcela úmyslně. Ale to mi na kladný soud nestačí. Asi jsem čekala příliš nebo už jsem byla příliš pratchettovsky naladěná. Zkrátka a dobře, odnesla jsem si vědomí, že Fantom opery je film, na který se musí koukat s vědomím, že je to blboučké, místy silně nelogické, povrchní, třpytivé, blýskavé, efektní a naprosto nevhodné k rozumovým úvahám. Hodně lidem se tento film jistě líbí, což do určité míry chápu a určitě jim to neberu. Ale já se těším spíš na tu Maškarádu.

Náš vůdce usvědčuje fašistu v každém z nás

Nedávno jsem viděla film, který bych určitě neoznačila za krásný ani úchvatný, zato bych o něm byla schopná prohlásit, že by ho měli každý den dávat všechny televizní stanice v prime timu. Je to film mrazivě, strašlivě a děsivě pravdivý.
Náš vůdce, v originále Die Welle („Vlna“), se odehrává na německé střední škole. Začíná tam právě projektový týden, v jehož rámci se jednotliví vyučující mají za úkol zhostit jednotlivých témat a ta se studenty zpracovat jako nějaký projekt. Učiteli Reineru Wengerovi je přiděleno téma autokracie, z něhož není příliš nadšen. Jeho studenti také nejsou nijak zvlášť zapálení, vždyť to je dávno překonané téma, už jsme se přece poučili, dnes už by se to nemohlo stát. Wenger se však rozhodne autokracii pojmout zajímavě. Z projektového týdne udělá experiment, ve kterém chce vytvořit ze své skupiny studentů malou diktaturu, jíž bude vůdcem.
Experiment začíná nenápadně – studenti si musejí stoupnout, když chtějí promluvit, musejí sedět rovně a oslovovat učitele předepsaným způsobem. Lavina ovšem také začíná zvolna. Postupně se stanou z ostatních projektových skupin nepřátelé, Vlna (tak se Wengerova skupina pojmenuje) má uniformu v podobě bílé košile, pozdrav a logo. Ti, kdo nesouhlasí, odcházejí, protože jako odlišní nemají ve Vlně žádnou šanci, všichni jsou proti nim. Logo je brzy nasprejované po ulicích celého města a bílá košile vstupuje ve známost. V rámci Vlny vznikají přátelství a nové vztahy, staré vztahy se naopak rozbíjejí. Členové získávají identitu, pomáhají si, pořádají akce, kam neuniformovaní více méně nesmějí, a mají najednou pro co žít, do čeho vložit svou iniciativu a kreativitu. Zvláště ti, kteří mají problémy s rodinou a s vlastní identitou, náhle získávají smysl života, přátele, uznání a pevné, smysluplné místo ve světě. Vlna začíná žít vlastním životem.
Experiment se však brzy vymkne z rukou. Během jediného týdne učitel vytvoří vpravdě fašistickou skupinu, která šikanuje všechny kolem a ani to nedovede nahlédnout (tak už to s fašistickými skupinami bývá – že bojují za „dobrou věc“). Při scéně, kdy Wenger vejde do třídy a všichni se jako bílá masa jednolitě zvednou a udělají předepsaný pozdrav, doslova mrazí v zádech. Odezvy studentů jsou naprosto pozitivní. Nikdy tolik nedrželi při sobě.
Na konci týdne Wenger odhaluje, že to celé byla jen šaráda. Otevírá jim oči a ukazuje, že se z nich stali fašisti a že by byli schopni zvěrstev jenom proto, že by jim to přikázal, protože jim dal jistotu v nejistém světě. Experiment však zašel příliš daleko a ti nejzoufalejší se již nedokáží vrátit.
Náš vůdce odhaluje fašistu v každém z nás. Ukazuje, že jsme se ani v nejmenším nepoučili, že hrozba diktatury je stále stejně živá, že skočíme na lep každému, kdo nám nabídne jistotu, pevný řád a místo ve světě, kdo nám řekne, jak se to všechno má, kdo je hodný a kdo zlý, kdo náš a kdo cizí. Jakmile se to stane, není místo pro ty, kdo nesouhlasí. Ve jménu bílé košile smeteme všechny. Jako vlna.

Princezna Kaguja vypráví o hlubinách lidství

Nejsem moc velký příznivce recenzí. Ale cítím potřebu napsat o překrásném filmu jménem Příběh o princezně Kaguje, který není v Čechách skoro vůbec známý. Jak by taky mohl – je japonský a japonské filmy se u nás opravdu moc nedávají.
Příběh o princezně Kaguje je kreslený film, který si nemá potřebu hrát na realističnost. Vypadá jako neobyčejně krásná malba vodovkami – a tím taky je. Některé tahy vypadají jako pouhé črty, jinde je třeba jen náznak barvy. Vše ale zapadá do jednotného půvabného stylu, který je dokonale doplněn nezvyklou krásou japonské hudby.
A uvnitř toho se odehrává mytologický příběh, který nejdřív nechává diváka tápat. Chudý drvoštěp najde v lese překrásnou živou panenku, která vyrostla z bambusu a vypadá jako zmenšenina dospělé princezny. Záhy po příchodu domů se však změní v novorozeně, které drvoštěp se svou ženou vezmou za své. Kaguja šťastně vyrůstá v lese a roste nadpřirozeně rychle – jako bambus, ze kterého vzešla. Co je zač? Proč některé věci zcela záhadně zná? Nevíme a nevíme dlouho. Jen sledujeme Kagujin život, jak se pomalu odvíjí, jak ji rodiče chtějí udělat princeznou, a tak ji stěhují do města a dávají vychovat jako dámu (což je mimo jiné v té době v Japonsku dost děsivý proces – ženy si tam třeba z nějakého záhadného důvodu černily zuby).
Sledujeme, jak Kaguja dospívá v nádhernou ženu, jak okouzluje všechny, kdo jí spatří (i ty, kdo ji nespatří), a přesto není úplně šťastná. Vidíme, jak dosahuje všeho, co se se štěstím zpravidla spojuje – má bohatství, vzdělání, na každém prstě několik nápadníků z nejlepších rodin, mezi nimi i prince. Přesto však cosi chybí.
Vyprávění je krásné, klidné, neútočí na smysly smrští rychlých a akčních záběrů, otevírá otázky, dává odpovědi jen na některé a nechává žasnout. Poklid filmu vystřídá až mrazivý závěr. Princeznin původ je odkryt, až když už je příliš pozdě. Pozdě na to, aby začala skutečně žít – tak, jak žila ve svém mládí. Protože „štěstí, které jste mi dali, bylo těžko nést!“ Přestože nejdřív byla ze všech změn nadšená, nakonec ji důsledky jejího „princeznovství“ dohnaly.
Princezna Kaguja se tak táže po původu lidského štěstí, problematizuje pozemské pachtění i hodnotu společenské prestiže. Ukazuje k hloubce samotného lidství (jakou větší otázku si je možno klást?), a to navíc způsobem, který je neobyčejně půvabný. A mimo jiné také nastavuje zrcadlo naší rychlé, akční a klipovité kultuře – až když vidíte ten obrovský rozdíl, uvědomíte si, na jakou rychlost a smršť podnětů jsme zvyklí. Ve zkratce: jde o velmi cenný královský šperk světové kinematografie.