Na co myslí houslista při hraní

Stalo se vám někdy, že jste viděli hrát nějakého hudebníka a položili jste si při tom otázku, na co asi tak při hraní myslí? Co mu při tak specializované a umělecké činnosti může běžet hlavou? Myslíte si, že je to něco kdovíjak vzletného a nádherného? Pak to pro vás možná bude trochu překvapení. Hudebníci jsou také lidé a hlavně: mají trému. A ta dovede leccos.
Z vlastní mnohaleté zkušenosti musím říct, že myšlenky se při veřejných vystoupeních toulají těmi nejnevhodnějšími cestami. Když cvičíte doma, tak myslíte na to, co bude k večeři, na úkoly do školy, případně když jste šťastněji ponořeni, tak na to, jakou krásnou skladbu hrajete. Hrajete pak pohodlně a pohodově, když něco zkazíte, tak to klidnější povahy prostě zahrají znovu a ty temperamentnější to doprovodí několika peprnými slovy. Ale myšlenky vás ani v nejmenším nevyrušují, tak jim prostě nevěnujete pozornost. Na koncertě, když se na vás všichni dívají, vás však takovéhle bezpečné myšlenky okamžitě opustí. Stoupnete si a začnete hrát. A myšlenkový vlak vyráží ze stanice.
Začíná to zpravidla nevinně. Panejo, ono to hraje. Skladby na koncert bývají nadřené několik měsíců dopředu, takže prsty v nich běhají úplně samy a jakákoli mentální aktivita s tím nemá nic společného (hra na hudební nástroj je přeci jen motorika, byť velmi jemná a propojená se sluchem – takže vlastně jakýsi preciznější skok daleký). Jenomže kdy vám tenhle údiv dojde do hlavy? Na koncertě. Právě tam je totiž na filosofování o hře houslové ta nejvhodnější doba. Jak je vůbec možný, že tam ty prsty takhle samy létají? Jakto, že vůbec umím hrát? Jak to, že taková dřevěná bedna hraje a že ty černý fleky jsou… hudba? Říkala jsem něco o tom, že mentální aktivita nemá na hru žádný vliv? Nebyla to tak úplně pravda. Mentální aktivita – a obzvlášť zpochybňující aktivita tohoto typu – vás totiž může velmi efektivně ochromit. S myšlenkami během hraní navíc neumíte příliš zacházet, protože jim za normálních okolností nemusíte věnovat ani píď pozornosti. V momentě, kdy se začnete divit, jak vůbec ty děsně rychlé noty zahrajete, nebo se dokonce – nedej Bože – podíváte na svoje vlastní prsty, tak jste skončili. Vlastní prsty běhající po strunách jsou úplně stejně šokující jako stejně rychle běhající prsty kohokoli jiného. Toto ohrožení si okrajově uvědomujete, a tak začnete vědomě svoje myšlenky neobratně řídit: Dneska k večeři bude asi obložený chleba. …a jak to vůbec jde zahrát… A ZÍTRA bude škola. A tak dále.
Spasení z tohoto souboje se nabízí v několika možných podobách. První je zvonící telefon, plačící dítě či bouchající dveře. Tyhle myšlenky netřeba ilustrovat, známe je i z nehudebních situací. Druhou je chyba. Ta vás vytrhne spolehlivě. K té se ještě dostaneme. Třetí je chyba, kterou udělá váš klavírní doprovod – to je jemnější varianta, byť pohled na bezradného klavíristu také není nic moc (To si to nemohl nacvičit? Vždyť jsme to hráli nejmíň stokrát!). A čtvrtou je to, když se přiblížíte k obzvlášť těžké pasáži: a je to v pytli, už tam budu, musím to dát, když to dám, tak už dám všechno. Následná úleva, když je pasáž za vámi, vás také na chvíli zaměstná. Možnosti jsou dvě, přičemž první je ona již zmiňovaná chyba. No to bylo úplně na pytel, taková katastrofa, musím dělat, jako že nic, tak to tam být přece mělo, třeba si toho aspoň někdo nevšimne, ještěže to nikdo nezná, ach jo, proč se mi tak klepe ruka… Případně druhá, podstatně lepší varianta: Hustý, no to bylo tak hustý, jsem machr, to mělo grády! První varianta vám hlavu zamoří horečnatou snahou vylepšit si pokaženou reputaci a dobře dohrát aspoň ten zbytek (někdy dost kontraproduktivní záležitost), ta druhá vás zpravidla šoupne do daleko příjemnější roviny to je tak skvělá skladba, nádhera, krása, úchvatné. V tu chvíli už je jen jediná tragédie, která by vás mohla zaskočit: že zkazíte to, co je jednoduché a to, co jste vždycky perfektně uměli. I toto intermezzo (Já jsem takovej debil! Taková lehká část, tu jsem NIKDY nezkazila, to určitě každej slyšel a poznal, to snad není možný…) ale nakonec vyvrcholí závěrečným už to bude, už jen jeden řádek, už jen pár taktů, už jen tyhle šestnáctiny, už jen tyhle akordy, už jen poslední tón… a je to.
V tu chvíli, když doznívá poslední tón a vy se – vítězoslavně či zahanbeně – ukláníte, jako mávnutím kouzelného proutku zmizí veškeré filosofování o podstatě houslovosti; je opět načase vrátit se do bezpečí a zabývat se dnešní večeří a zítřejší školou.
PS: Bystřejší si nejspíš všimli změny přezdívky. Ano, je tomu tak. Když jsem měla potíže rozlišit i svůj vlastní článek na titulní straně, rozhodla jsem se, že je načase zvolit něco méně anonymního, ale zato s nějakými rozlišovacími schopnostmi.

Zamknout dveře, zabednit a opevnit

Když jsem nedávno dělala rozhovor s jedním docentem z naší fakulty, všimla jsem si, že pan docent, vzdělaný, moudrý a mravný to člověk, hned několikrát zopakoval, že bychom se neměli „zabednit ve svém domku“. Zjevně to byl pro něj motiv velmi důležitý a když jsem se nad ním zamyslela, zjistila jsem, že je důležitý i pro mě, a to obrovsky a nesmírně.
Původním kontextem v rozhovoru byla samozřejmě věda, konkrétně historiografie. Měla by se prý otevřít jiným disciplinám, připustit, že jiné obory vidí skutečnost jinak a že to neznamená, že to jsou kacíři nebo hňupové, a že to rovněž není důvod je zrušit. Skutečnost je sice jedna, ale úhly pohledu jsou různé. Hlavně se nezabednit ve svém domku a netvrdit, že pravdu mám já a ti kolem jsou jenom paka, protože tu jedinou pravdu nepochopili.
Vtip je, že to platí úplně všude. Ať chceme nebo ne, tendence zavřít a zamknout svoje dveře a pořádně se opevnit máme všichni. Svého času jsem měla pocit, že kam přijdu, tam narážím na barikády kolem takových domků. V každém z nich šlo nalézt jedinou a nezpochybnitelnou pravdu o světě. Tak třeba: ženám nejde filosofie, zato milují nákupy, ženy jsou hloupé, muži koukají na fotbal a nezajímají se o módu, muži jsou hloupí, křesťané jsou blázni, kterým ještě nedošlo, že svět není starý 6 tisíc let, křesťané jsou naděje světa, církev je svatá, církev je nejhorší zločinecká banda ve vesmíru, humanitní fakulty jsou nejhorší, humanitní fakulty jsou nejlepší, žijeme si skvěle, žijeme si bídně.
Mnohdy jsem měla pocit, že i racionální lidé, kteří jinak přemýšlejí úplně o všem, se na určitém bodě zastaví a dál nepřemýšlejí, protože tam už se jenom opakují dané pravdy nebo vzorce chování, a běda jak tam někdo začne lézt s pochybnostmi. Mnohdy jsem měla pocit, že daný člověk nevidí tak úplně mě, ale spíš svůj obraz o tom, jaká bych měla být, ať už jako žena, studentka nebo jakákoli jiná kategorie, do které jsem zrovna menší či větší náhodou spadla. Mnohdy jsem měla pocit, že když už daný člověk vidí mě, tak si honem v zabedněném domku ve svojí hlavě udělá kategorii „výjimka“, tam mě šoupne a zbytek jeho názorů zůstane nezměněn, protože „… (doplňte dle vlastního uvážení) jsou přece … (též doplňte), to ví každý“.
Kéž bychom rozbili bednění na domcích našeho srdce a naší hlavy! Kéž bychom jednoho dne otevřeli okna, odemkli dveře a pustili dovnitř čerstvý vzduch a třeba i pozvali někoho dál! Kéž bychom přestali soudit a odsuzovat, ale začali také naslouchat a ptát se! Kéž bychom zbourali hradby, v jejichž stínu se ukrýváme, dovolili si trochu nepohodlí pochybností, námahy přemýšlení, tolerance, pochopení! Kéž bychom jednoho dne zjistili, že nejen strach, ale i láska a vstřícnost nám může být ve světě obranou, a to obranou daleko krásnější a účinnější než zamčené dvěře a bednění.

Třicet stříbrných a možná ani to ne

Tak to vypadá s cenou našich životů. Nebo svůj život snad ceníme na víc? Možná slovy – to zcela určitě. Lidská práva, trestní zákoník a všemožné další dokumenty a instituce dokládají, že jsme pro ochranu lidského života schopni nemalého úsilí. Ale to se děje zejména v případě jeho bezprostředního ohrožení, v případě smrti. Když máme svůj život skutečně žít, když se vrátíme ze školy nebo z práce a nečelíme smrtícím bombám nebo nemocem, ale dalšímu pracovnímu dni, se však zpravidla chováme tak, že by se do těch třiceti stříbrných vešlo i dýško pro nebeskou komisi.
Jak si jinak vysvětlit životní styl „přežít pracovní týden, dočkat se spasení jménem víkend, alkoholového opojení v pátek, pekelné kocoviny v sobotu a deprese v neděli, o pondělním ránu nemluvě“? Ano, vím, někdy to nejde jinak, okolnosti jsou okolnosti a život se s námi nemazlí. Ale o něco jemnější variantu známe snad všichni. Po státnicích už bude všechno fajn. Až si najdu práci, tak to bude v pohodě. Až si zvyknu na pracovní režim, tak bude dost času na štěstí. Případně materiálnější varianta: až budu mít mobil/auto/byt/domeček/vilu se zahradou a stádo koní, tak budu skutečně šťastný. A ono pořád nic a štěstí nepřichází a já se pořád honím, pořád stresuju a pořád jsou všude jen samé starosti. A můj život je pod psa a nestojí ani za těch třicet stříbrných, protože si nedokážu vážit sebe sama natolik, abych se nenechala ovládnout studiem, prací nebo očekáváním okolí. Moje hodnota na trhu práce může být skvělá nebo výsledky ve škole famózní (tady vím, o čem mluvím), ale věřte mi, v tu chvíli se necením ani na těch třicet stříbrných.
Víte co? Já nechci mít tržní hodnotu, nechci být zboží na „trhu práce“. Nechci se prodat ani upsat. Nechci se hnát za dokonalým vzhledem, za představou dokonalé ženy, studentky, zaměstnankyně. Chci se dívat do slunce a ležet na louce, procházet se lesem a nahlas si zpívat, číst básně a vyprávět vtipy a malovat si a poslouchat ptáky. Chci být se svými přáteli a se svou rodinou a dávat z plnosti, ne z donucení. Jako malý princ chci mít čas na to důležité, co je očím neviditelné. Důležitá pro něj byla jeho růže, později jeho liška a nakonec jeho přítel pilot. To je totiž život, který stojí za víc než třicet stříbrných.

Čaromoc kalendáře na stole

K tomu kalendáři jsem se dostala úplnou náhodou. Znáte to: „Heleď, dostali jsme hromadu kalendářů a taky máme dva úplně stejné, nechceš jeden?“ A tak jsem si ho vzala a postavila na psací stůĺ, pěkně tak, abych na něj neustále viděla. Myslela jsem si, že to bude prostě hezká dekorace, která mi trochu pomůže v orientaci časem a prostorem, ale po pár dnech jsem si uvědomila, že na mě má ten kalendář daleko větší vliv, než jsem si myslela. Asi začnu být fanda stolních kalendářů.
Jak se tak občas zadívám do těch čísílek, dojde mi totiž, kolik času mám. Že měsíc je vlastně hrozně dlouhá doba a že až do včerejška tam byl pořád ten první. Teprve první! Mívám tendenci leden tak trochu vypouštět, protože je zkouškové a jinak se do něj celkem nic nevejde, ale když na mě takhle kouká z kalendáře, tak to najednou nejde. První měsíc v roce. Když ho prošustruješ, nikdy se ti nevrátí. Máš šanci v něm spoustu věcí udělat, spoustu věcí změnit a je první, s příchutí sladkého nového začátku. S dneškem je ten pocit ještě palčivější, protože mě čeká posvátná chvíle, kdy kalendář otočím a tak za tím prvním obrázkem udělám definitivní tečku. A přede mnou bude další měsíc. Druhý. Stále zimní a o něco kratší, než je obvyklé. Ale pořád neobyčejně dlouhý. Takového času! A to pořád tvrdíme, že žádný nemáme. A přitom ho často jen nevěnujeme tomu důležitému. Tolik času, tolik příležitostí, tolik možností. Tají se mi z toho dech.
Tak snad to všechno nepromrhám.

Když jde rodina na ples

Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).
Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).
Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.
Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“
A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…
Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.

Kdyby byl zítřek poslední

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.

O kouzelné moci kina

Jsem velký frankofil a každoročně navštěvuji Festival francouzského filmu. Vím o tom, že moje slabost pro francouzštinu občas poněkud zatmívá moji soudnost, a jsem tak ochotná francouzským filmům prominout leccos jen proto, že jsou francouzské. I ten nejblbější dialog přece zní v půvabné francouzštině tak kouzelně! Letos se mi ale na festivalu přihodilo něco, co nikdy předtím. Můj zážitek z filmu, už tak zdeformovaný svou francouzskou festivalovostí, zcela proměnilo kino.
V kině Lucerna jsem byla poprvé a bylo velmi hezké – interiér z 19. století se v kině přeci jen nevídá tak často. Co ale bylo nejdůležitější – to kino bylo úplně narvané. Film, na který se všichni tak těšili, se jmenoval Zbrusu Nový zákon a byl to film námětem ztřeštěný, absurdní, prdlý a vůbec po všech stránkách dobré zábavě vyhovující. („Bůh existuje. Žije v Bruselu.“) Navíc to byla předpremiéra. A ještě v původním znění. Nešlo na to nejít.
Již v prvních minutách filmu jsem zjistila, že pán vedle mě nejspíš bude vskutku veselá kopa, a to navíc nadaná značným hlasovým potenciálem (Národní divadlo by ho mělo při příštím konkurzu na hlavní roli nějaké komediální opery určitě oslovit). A tento pán se při každém náznaku vtipnosti, a že jich v prvních minutách filmu bylo, strašlivě smál. Možná by lépe seděl popis, že vydával neobyčejně zvučné a hlasité citoslovce smíchu, ale každopádně se smál s dokonalou upřímností a srdečností člověka, který se výborně baví. Smál se tolik, tak hlasitě, tak zněle a tak upřímně, že tím musel nakazit dobrých pět řad kolem sebe a snad i celé kino, protože i to se hojně a nahlas smálo.
A tak jsem se smála též. Smála jsem se vtipům, nad kterými bych za normálních okolností jen mávla rukou, či dokonce pohoršeně pozvedla obočí. Smála jsem se i jen náznakům vtipů, kterých bych si třeba sama vůbec nevšimla. A smála jsem se nahlas dokonce i tehdy, když se ostatní nesmáli, ba i když pán vedle mě mlčel, protože program „smát se nahlas“ už byl nastaven. Bavila jsem se výborně.
A tak se stalo, že se mi francouzský film Zbrusu Nový zákon náramně líbil. A také to, že nejsem schopná říct, jestli by se mi líbil podruhé. Ani jestli je opravdu tak dobrý. A už vůbec ne, jestli se na něj má někdo dívat na počítači, v osamělosti své komůrky.
Každopádně jestli najdete nějakého pána, který se bude ohromně smát, tak ho seberte a jděte na to do kina s ním. Protože tehdy to zcela určitě bude vynikající.

Jak se moje paměť střetla s mobilem

Dlouhá léta jsem neměla na mobilu foťák. Nechtěla jsem ho a nepotřebovala. Před nějakou dobou jsem si koupila nový mobil. Hloupý, tlačitkový mobil. Má ale na sobě foťák, protože dneska je bez foťáku leda tak mobil pro důchodce. Není tomu tak dlouho, co se mi s ním přihodila zvláštní věc – dalo by se říct, že se můj mozek střetl s foťákem v mém novém mobilu a já jsem zažila argumenty odpůrců moderních technologiích, stlačené do pár vteřin, na vlastní kůži.
Bydlím na studentském bytě a ten víkend jsem byla na návštěvě doma. V neděli odpoledne, když jsem odjížděla do Prahy, jsem si chtěla najít doma v kuchařce jeden recept, protože jsem věděla, že je dobrý, ale nepamatovala jsem si ho. Našla jsem si tedy kuchařku a tehdy se to stalo.
Můj mobil ležel hned vedle. Přišla volba: můžu si recept vyfotit, kuchařku uklidit a neztratit tím dohromady ani minutu, anebo si můžu recept přečíst, vytáhnout z něj to podstatné a to si zapamatovat. První možnost byla lákavě jednoduchá a já jsem neměla času nazbyt – vzala jsem tedy foťák a recept si vyfotila, aniž bych tušila, co konkrétně v něm vlastně je. Moje jediná mozková aktivita v tu chvíli směřovala k tomu, aby se do záběru všechno pěkně vešlo.
V tu chvíli mi došlo, že jsem se nemusela ani zamyslet a už mám recept kdykoli k dispozici. Nemusela jsem si ten text přečíst, zamyslet se a vybrat z něj to podstatné a to si následně zapamatovat (a věci typu „podáváme s chlebem“ zase v klidu zapomenout). To by mi zabralo pár minut a byla by to určitá práce. Takhle mi to zabralo bez námahy ani ne minutu. A můj mozek při tom byl vypnutý – nemusel dělat vůbec nic! Velmi zřetelně jsem pocítila, jak v té jedné fotce zmizela jedna příležitost zapnout a procvičit si závity šedé kůry. Byl to proces zakrňování mozku v přímém přenosu, byť v miniaturním rozměru.
Už velmi přesně chápu všechny ty argumenty, že když máme všechny informace pořád k dispozici, tak z toho akorát zblbneme. Je to totiž přesně tak. Všudypřítomné foťáky nám nepomáhají si lépe pamatovat, ale naši paměť ubíjejí. Jak říká jeden docent od nás z fakulty: pořád vám všichni říkají, že si data nemusíte pamatovat, protože je máte kdykoli na internetu. Ale já říkám, že data jsou jako klíče – když si je pamatujete, tak je máte při sobě. Na internetu jsou vám, stejně jako klíče, o kterých víte, že je máte doma, k ničemu.
A tak jsem kuchařku znovu otevřela, recept si přečetla a naučila se ho.

Sen o ideálním světě je vždy totalitní

Nad branou sovětského koncentračního tábora stálo: železnou pěstí donutíme lidi ke štěstí. Myslím, že je v tom velmi významný kus pravdy o všech vizích ideálního světa.
Jak to? Vždyť když mluvíme o ideálním světě, padají slova jako mír, láska, žádné války a násilí, dostatek nebo harmonie. Co je na těch hodnotách totalitního? Odpověď je snadná: na nich samotných nic. Jenom to, že jako lidé nejsme něčeho takového schopni a když se o to snažíme, tak to dopadá Hitlerem a Stalinem.
Vidím to sama na sobě. Kéž by byli lidé vzdělanější, míň hloupí a nenaletěli každému pitomci, co se tváří kdovíjak přemoudřele! To si říkám docela často. Co by to ale znamenalo v praxi? Buď násilně vzdělat lidi proti jejich vůli, což beztak nejde, nebo je připravit o jakékoli slovo ve veřejném prostoru – zakázat jim volit a vyjadřovat se v médiích. Ó, jak ideální svět. Zpravidla takový, aby byli všichni stejní jako já. Vskutku děsivá vize! Jste nesnášenliví a vulgární, třeba v internetových diskusích? Nebojte se, už dnes v noci vás navštíví ideopolicie a pěkně si to s vámi vyříká. Připravte, prosím, už nyní svou rodinu na možnost vaší delší nepřítomnosti.
Jsou věci, které jsou špatné a vždycky tady byly a vždycky budou. Prostě patří k lidem a jejich svobodě. Chtít takové věci vymýtit je jako házet hrách na stěnu. Dokonalá maska jednotné a harmonické společnosti pod sebou vždycky skrývá smrtící mašinerii útlaku. Všechny literární vize ideálních světů jsou velmi děsivé (jak o tom vypovídá výstava Brave New World v Doxu – více viz předchozí článek). V takovém „ideálním světě“ jsou rozbité blízké vztahy, lidem jsou vymývány mozky (nebo je rovnou geneticky upravují) a o svobodě ani nelze mluvit, protože to zdeformovaný jazyk vůbec nepřipouští. Opravdu nás tohle láká? Chceme se nechat železnou pěstí donutit ke štěstí?
Ideální světy mají tendenci pro svou ideálnost zapomínat na člověka a jeho svobodu. To je přitom to nejcennější, co máme. Nezahazujme to – byť by naše ideály byly sebeušlechtilejší.

Názor revidován aneb jak jsme byli na výstavě v Doxu

Moderní umění nemusí být špatné – ba naopak, moderní umění může být zatraceně dobré. Po nedělní návštěvě výstavy Brave New World (Skvělý nový svět) v centru současného umění Dox jsem rehabilitovala své pokažené mínění (viz předchozí článek) o moderním umění.
Co je na Skvělém novém světě tak skvělého? Určitě ne líbivost. To, co je tam vystavené, není krásné v běžném smyslu slova. Ale nese to tak pravdivé a znepokojivé poselství, že je to mrazivě dobré. Skvělý nový svět se tematicky točí kolem tří slavných románů – 1984, 451 stupňů Fahrnheita a Konec civilizace (ten se v originále jmenuje Brave new world – odtud název výstavy). Kdo zná alespoň jeden z těchto románů, tak ví zhruba všechno, co vědět potřebuje. Ve zkratce: jsou to děsivé vize totalitní budoucnosti, která je v mnohém velmi znepokojivě podobná naší současnosti. A právě to výstava ukazuje.
Tak třeba padesát velikých televizních obrazovek, na kterých běží ty stejné sestříhané reklamy v bláznivě rychlém sledu a pod tím nápis „It’s your choice“ (Je to vaše volba). Nebo rudá místnost s lebkami, ve kterých jsou vytlačené pěticípé hvězdy a hvězdičky – to jak se komunistická ideologie vryla až do hloubi našich mozků… Anebo film, ve kterém hoří dům, ale všichni normálně pokračují ve svých denních činnostech a vůbec si toho nevšímají. Sušící se lidské kůže na věšáku. Zlatý nákupní vozík na točícím se podstavci. Živí lidé v malých skleněných boxech, kde jen leží v peřině a ťapají si cosi na telefonu.
Zkrátka ukázka z drsné reality dneška, mírně uměleckého přibarvená, ale velmi, velmi přesná. Tak přesná, až mrazí. Člověk se po zhlédnutí musel velmi naléhavě ptát: opravdu žijeme svobodně? A je vůbec celá tahle společnost svobodná aspoň trošku? Může člověk vůbec kdy vytvořit nějakou společnost, která by svobodná byla?
Tedy: ještě že máme instituce, které ukazují dobré moderní umění. Protože tahle výstava je velmi, velmi smysluplná. A někteří by ji měli vidět snad i povinně.