O mentálním věku

Jsem ve věku, kdy se neustále řeší, kolik vám je. Moji vrstevníci jsou z každých dalších narozenin nešťastnější a nešťastnější, jako by stále nemohli tomu číslu uvěřit. Cítí, že by se měli cítit dospělí, a možná mají trochu pocit, že nestihli v bujarém mládí to, co chtěli, a život jim utíká mezi prsty. V hrudi jim pořád bije náctileté srdce a to se s dospělostí ne a ne srovnat. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpívá v písničce Šestadvacet Pokáč. A já vrtím nechápavě hlavou.

„Jak se cítíš, když už jsi teď v druháku?“ ptala se tehdy moje ročníková spolužačka o rok staršího spolužáka. Zatvářil se překvapeně a nevěděl, co na to odpovědět. Zapamatovala jsem si tu otázku, zajímalo mě, jestli se budu cítit jinak. A opravdu. Připadala jsem si jistější, dospělejší a – starší. Pocit se dál měnil a nuancoval ve třeťáku, zapouštěla jsem kořeny a vnímala všechny změny, které mi v hlavě prováděly stohy načtených knih. Ve dvaadvaceti jsem dokonce začala uvažovat o něčem jako přednášení; měla jsem pocit, že už jsem dostala tolik, že musím dávat dál. Svět se v mých očích měnil, získával tisíce neznámých odstínů a můj krok v něm byl čím dál pevnější.

Kotrmelec, který jsem prodělala na magistru, mě katapultoval úplně jinam. Přestala jsem vzhlížet k pedagogům, protože jsem zjistila, že mnozí z nich stojí na podobném stupni jako já. Padala jedna iluze za druhou a já jsem začala na své hlavě nacházet první bílé vlasy. Na řadu věcí, jako třeba čtení špatných knih, jsem si začala připadat příliš stará. Občas jsem se přistihla, jak říkám věci, u kterých by mému patnáctiletému já patrně spadla brada. Dnes bych se na svou mladší verzi usmála a prohodila jen „Je v pořádku nevědět. Všechno přijde samo.“

Největším předělem ale byl jednoznačně nástup do práce. Tehdy jsem zestárla během několika týdnů snad o deset let. Svět studia mi začal připadat nesmírně daleko, jako jiná realita, která už nebyla moje. Skráně mi prokvetly a při pohledu na své šediny jsem se melancholicky usmívala. Tak moc to korespondovalo s tím, jak jsem se cítila! S vnitřními boji, které jsem sváděla každé ráno, s každou myšlenkou na to, že tohle by měl být ten skutečný život, to, na co jsem se po tolik let připravovala. Rozhodnutí to všechno po několika letech zase opustit mě ale vnitřně nevrátilo zpátky. Naopak.

Jen na krátkou a velmi přechodnou dobu jsem měla pocit, že se moje tělo a mysl střetly zhruba v tomtéž místě. Dnes už ho zase nemám. Dávno, pradávno se necítím jako v pubertě, ba dokonce si od ní přijdu tak vzdálená, že si svoje tehdejší já a jeho boje téměř nedokážu vybavit. Nevidím v sobě žádné pozůstatky dětství, jeho hravost, lehkost a zálibu v pohádkách; nic, co by mi říkalo, že jsem vnitřně dokázala zůstat mladá. Moje mysl se rozeběhla tryskem vpřed a tělo nechala daleko za sebou. Nevím, jestli to jde vrátit. Obávám se, že je to, jak praví klasik: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Jak jsme točili násadou od koštěte aneb technologie mého dětství

Když člověk žije ve víru chytrých telefonů, sociálních sítí, Netflixu a HBO, málem mu začne připadat, že takhle to bylo snad odjakživa. Na to, že žijeme víc online než ve skutečnosti, si přece stěžujeme už tak dlouho! Jenže to je jenom velmi podařená iluze. Nejen že to takhle nebylo odjakživa, nebylo to tak vlastně ještě docela nedávno. Já si kupříkladu docela živě si pamatuji, jak si rodiče pořídili první barevnou televizi nebo jak prodali v roce 2005 svoji Škodu 100. Ano, opravdu ji ještě někdo koupil.

Patrně nejkomičtější vzpomínka na technologie mého dětství se ale váže k televizi. Měli jsme tehdy malou, těžkou, neforemnou bednu se skleněnou obrazovkou, zkrátka televizi jako každý druhý. Zajímavý na ní byl především způsob, jakým chytala signál. O něčem tak technologicky pokročilém jako kabelovka nebo satelit jsme si mohli nechat leda tak zdát; naše televize chytala signál na anténu, vystrčenou vysoko pod střechu na půdu na několika svázaných násadách od koštěte. Technologické řešení vpravdě na výši, říkáte si nejspíš a uznale pokyvujete hlavou. Mohu vás ujistit, že kvalita spojení tomu odpovídala. Signál z antény vyžadoval péči celé rodiny.

„Zase to zrní,“ prohlásil zpravidla aspirující televizní divák, když si zapnul, jak jsme říkávali, bednu. (Co si vlastně lidé zapínají dneska? Placku?) Všichni jsme věděli, že tahle věta znamenala něžnou výzvu pro jiného člena rodiny, který se odebral na půdu a začal otáčet nejspodnější násadou od koštěte. „Lepší?“ zařval točič zpoza dvou rohů do obýváku. „Ne! Pokračuj!“ odvětil obdobnými decibely divák. A pak, šetře hlasivky svého pomocníka, sám od sebe pokračoval. „Horší, horší, mnohem horší! Teď už není vidět vůbec nic!“ A půdní spojka točila a točila, dokud se neozvalo nadějné „Jo, teď je to lepší!“ a o zlomek vteřiny později „A zase špatný!“. A tak pořád dokola. Jemná manipulace doplněná řevem obou stran pokračovala do chvíle, než to alespoň jednu přestalo bavit. Holt jsme se s nějakým tím zrněním museli smířit.

Když si dnes na podobné excesy vzpomenu, říkám si, jak je ta dnešní dokonalá technologie vlastně nudná. Film se nenačte do deseti vteřin a my už jsme otrávení, že je dneska to připojení vážně děsně pomalé. A běda, jak to není ve Full HD! Na telefonu už dávno nic nevytáčíme (a možná brzy zapomeneme, kde se tohle kouzelně názorné slovo vůbec vzalo), nerozlišujeme hovory město a meziměsto, ba ani časy ve špičce a mimo ni. Nemusíme otáčet kazety v kazeťáku ani se starat o poškrábaná cédéčka. Dokonce i ti moji rodiče už si pořídili novější auto než ten ojetý pekáč z roku 2005. A představte si to: má posilovač řízení a brzdu, která opravdu brzdí. Co vám budu povídat, ještě jsem si na to nezvykla.

Moje válka s Facebookem

Nerada bych nemístně přeháněla, ale už je to tak. Můj vztah k největší a nejznámější sociální síti je zhruba takový jako můj vztah k průtokovým kotlům. Nepoužívám tohle hrůzostrašné přirovnání příliš často, člověk by přeci jen neměl nejtěžším kalibrem střílet jen tak, ale u Facebooku ztrácím veškeré zábrany. Aby bylo jasno: průtokový kotel je bezpochyby jeden z nejhorších a nejméně účelných vynálezů lidstva. Pokud potřebujete horkou vodu, točí zásadně vlažnou, a když chcete pro změnu studenou, opaří vás. Vždycky. A Facebook zrovna tak.

Když chci na obličejové knize nasdílet odkaz na svůj článek, ocitám se zhruba v situaci prince ze Šípkové Růženky. Anebo přesněji: ocitám se zhruba v situaci prince ze Šípkové Růženky, kdyby v den, kdy dorazil na zarostlý zámek, ztratil meč. U starého blogu mi Facebook odkazy zcela svévolně přes rok blokoval. Nijak nepomohlo psát na podporu, ignorovali mě stejně blazeovaně, jako všechny kotle mého života ignorovaly moje nadávky. Když jsem změnila adresu, myslela jsem, že bude lépe – a Facebook se to zjevně domákl a pojal to jako výzvu.

Vkládání odkazů na nový blog tak připomíná velmi škodolibou loterii. Jednou tam obrázek je, podruhé ne, potřetí je špatný. Jednou vložit jde, stokrát nejde. Šipka nefunguje a klikátko se objeví, anebo taky neobjeví. Někdy vkládám odkaz desetkrát a poté se okno příležitosti na okamžik pootevře; a když ho promeškám, protože si třeba spletu fotku, už se nikdy nemusí objevit znovu. Rozhodně tedy ne ten den. A už vůbec ne v tu hodinu. Prostě přesně jako ten kotel.

Jaká že je v téhle nekonečné válce moje strategie, ptáte se? Co si budeme nalhávat, špatná. Nadávky nepomáhají a na to, co Facebooky a kotle bolí, jsem ještě nepřišla. Zdálo by se, že řešení je nasnadě: vyměnit a smazat. První ale není v mé pravomoci a druhé je bohužel přeci jen příliš nepraktické. V mezičase můžu leda tak točit hektolitry studené vody a vyplňovat dotazníky „Jak jste spokojeni se službami Facebooku“. Ano, takový mi vážně před časem přišel. Teď už jen, aby podobný poslal i náš kotel.

Setkání s Františkou Jirousovou a jiné básně

Směje se na nás měkký kraj plný zlatého světla a velký statek dýchá historií. Tady je vejminka a tady srdce domu a tady stodola, která spadla a zarůstá v ní piáno, na které hrával Filip Topol. To když tu táta míval festivaly. Dodneška mu lidé nosí na hrob flašky piva, zrovna dneska jsem tam jednu našla. Otvírám je vždycky o panty dveří.

Sedíme naproti hrobu Jakuba Demla a Pavly Kytlicové, zády se opíráme o tasovský kostel a čteme z Hradu smrti: černé slunce, všeprostupující hniloba. Když se díváme na dvojici propletených stromů, čteme Miriam. Co mi chceš povědět, bratříčku? Viděl jsem ráj, sestřičko.

V rukou se mi chvěje malé koťátko. Je celé mokré a špinavé, jak ho někdo před průtrží mračen vyhodil doprostřed polí. Když ho zabalím do ručníku, přestane se třást zimou a začne příst tak, že se znovu celé rozechvěje.

Vnučka Josefa Floriana věší pod pamětní deskou na dědečka prádlo. Jeho hrob je ten s tím velkým dřevěným křížem, za rozcestím doprava. Ano, ještě máme nějaké knížky, co vydával. Většina knihovny je rozkradená a rozprodaná, to víte, jak taky jinak s tím vším, co přišlo. A pozdravujte Františku!

Kroupy se válí v příkopě, když sedíme v bývalé márnici. Jana Zahradníčka věznili a tenhle kumbál plný harampádí vypadá trochu jako vězeňská cela. Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Petrkovský zámek na nás shlíží s šibalstvím uličníka, jehož hodiny stále ukazují třetí. Po cestě zrají jeřabiny, kukuřice a jablka, jak se sluší po slavnosti Nanebevzetí. Bohuslav Reynek byl bláznem ve své vsi a zamiloval se do veršů své ženy, ještě než ji spatřil. V očích desítek koček přebývá na zámku dál.

Mám tady špatné víno ze Staré Říše, ředím ho vždycky vodou, chcete? Tátovy sbírky tady prodávají v kostelním knihkupectví a hned naproti dveřím vystavují ty nejsprostší. Knihu o Teilhardu de Chardin jsem psala jedenáct let, jednou ji tam budou taky prodávat. Statek opravuju osmým rokem, učí mě to trpělivosti. Při natírání trámů si zpívám mariánské písně. Mají v sobě něco, co spojuje.

Plány? Plány nemám. Jsem tady jen správcem a svoje dílo odevzdávám Bohu. On s ním udělá, co bude chtít. Podívejte se do kroniky na stole, už to začíná. Sama jsem zvědavá, co přijde.

Když jede bloger na dovolenou

Co čert nechtěl, stěhování mého blogu vyšlo akorát před začátek mojí letní dovolené. Původně jsem si sice říkala, že na to mám přeci i po návratu času dost, ale ono se to celé stihlo s takovým předstihem, že se i můj někdejší příjezd do divadla o tři čtvrtě hodiny dřív musel červenat. Usoudila jsem tedy, že není nač čekat, a ještě při odjezdu jsem s jednou nohou ve dveřích odpovídala na poslední komentáře, kontrolovala barvy a instalovala pluginy.

Plody mé práce se brzy dostavily: blog mi strašil v hlavě od začátku až do konce. O čem bude další článek? Nevyschnou mi proudy inspirace, když budu psát (na své poměry velmi netypicky) i přes léto? Neměla bych alespoň zčásti přistoupit na všechny ty tipy a triky úspěšných blogerů? A jaké to u všech všudy vlastně jsou?

A dost, nakázala jsem si záhy, nad tímhle se o dovolené spekulovat nebude. O inspiraci nemá cenu nijak bádat, ta musí přijít sama a všechno ostatní ukáže čas. Chytrý telefon s sebou nemám, tak jaképak copak. Blog v mojí hlavě si ale nedal říct.

Co když spadnu – to už nikdy si nepřečtu Nedělní miniglosy! proběhlo mi hlavou, když jsem se drápala po jedné obzvlášť kluzké a ztrouchnivělé lávce nad divokými peřejemi. Možná jsem to stěhování opravdu měla odložit až po návratu, říkala jsem si jiný den při zlézání prakticky kolmé skalní stěny opatřené jen lehce prověšeným řetězem. Aby to nakonec nebyla úplně marná práce! Ačkoli blog invalidy… konec konců proč ne. Akorát by to pak chtělo upravit design a místo V křesle by se to jmenovalo V kolečkovém křesle. To by pak mohla zůstat i adresa.

To, že se moje myšlenky točí v poněkud obsedantním kruhu, mi plně došlo až při koupání. V momentě, kdy jsem nadšeně prohlásila: „Támhleta paní má plavky ve stejných barvách, jaké má můj blog!“, zarazila jsem se. Možná to už vážně přeháním. Je pěkné mít nějaký koníček, ale vocaď pocaď. Ještě se mi začnou třást ruce a bude to regulérní absťák.

Když jsem se ze své dovolené vrátila, publikovala jsem hned den nato nový článek. Abstinenční příznaky ustaly. V hlavě mi začaly strašit i jiné věci a blog, pevně ukotvený ve svých nových kolejích, se zařadil na pěkné původní místo. To je dobrá zpráva hned v několika ohledech. Nevím, jestli jste tomu věnovali náležitou pozornost, ale název blogu zůstal stejný. A design, ten se taky měnit nebude.