Když jde rodina na ples

Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).
Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).
Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.
Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“
A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…
Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.

Kdyby byl zítřek poslední

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.

O kouzelné moci kina

Jsem velký frankofil a každoročně navštěvuji Festival francouzského filmu. Vím o tom, že moje slabost pro francouzštinu občas poněkud zatmívá moji soudnost, a jsem tak ochotná francouzským filmům prominout leccos jen proto, že jsou francouzské. I ten nejblbější dialog přece zní v půvabné francouzštině tak kouzelně! Letos se mi ale na festivalu přihodilo něco, co nikdy předtím. Můj zážitek z filmu, už tak zdeformovaný svou francouzskou festivalovostí, zcela proměnilo kino.
V kině Lucerna jsem byla poprvé a bylo velmi hezké – interiér z 19. století se v kině přeci jen nevídá tak často. Co ale bylo nejdůležitější – to kino bylo úplně narvané. Film, na který se všichni tak těšili, se jmenoval Zbrusu Nový zákon a byl to film námětem ztřeštěný, absurdní, prdlý a vůbec po všech stránkách dobré zábavě vyhovující. („Bůh existuje. Žije v Bruselu.“) Navíc to byla předpremiéra. A ještě v původním znění. Nešlo na to nejít.
Již v prvních minutách filmu jsem zjistila, že pán vedle mě nejspíš bude vskutku veselá kopa, a to navíc nadaná značným hlasovým potenciálem (Národní divadlo by ho mělo při příštím konkurzu na hlavní roli nějaké komediální opery určitě oslovit). A tento pán se při každém náznaku vtipnosti, a že jich v prvních minutách filmu bylo, strašlivě smál. Možná by lépe seděl popis, že vydával neobyčejně zvučné a hlasité citoslovce smíchu, ale každopádně se smál s dokonalou upřímností a srdečností člověka, který se výborně baví. Smál se tolik, tak hlasitě, tak zněle a tak upřímně, že tím musel nakazit dobrých pět řad kolem sebe a snad i celé kino, protože i to se hojně a nahlas smálo.
A tak jsem se smála též. Smála jsem se vtipům, nad kterými bych za normálních okolností jen mávla rukou, či dokonce pohoršeně pozvedla obočí. Smála jsem se i jen náznakům vtipů, kterých bych si třeba sama vůbec nevšimla. A smála jsem se nahlas dokonce i tehdy, když se ostatní nesmáli, ba i když pán vedle mě mlčel, protože program „smát se nahlas“ už byl nastaven. Bavila jsem se výborně.
A tak se stalo, že se mi francouzský film Zbrusu Nový zákon náramně líbil. A také to, že nejsem schopná říct, jestli by se mi líbil podruhé. Ani jestli je opravdu tak dobrý. A už vůbec ne, jestli se na něj má někdo dívat na počítači, v osamělosti své komůrky.
Každopádně jestli najdete nějakého pána, který se bude ohromně smát, tak ho seberte a jděte na to do kina s ním. Protože tehdy to zcela určitě bude vynikající.

Jak se moje paměť střetla s mobilem

Dlouhá léta jsem neměla na mobilu foťák. Nechtěla jsem ho a nepotřebovala. Před nějakou dobou jsem si koupila nový mobil. Hloupý, tlačitkový mobil. Má ale na sobě foťák, protože dneska je bez foťáku leda tak mobil pro důchodce. Není tomu tak dlouho, co se mi s ním přihodila zvláštní věc – dalo by se říct, že se můj mozek střetl s foťákem v mém novém mobilu a já jsem zažila argumenty odpůrců moderních technologiích, stlačené do pár vteřin, na vlastní kůži.
Bydlím na studentském bytě a ten víkend jsem byla na návštěvě doma. V neděli odpoledne, když jsem odjížděla do Prahy, jsem si chtěla najít doma v kuchařce jeden recept, protože jsem věděla, že je dobrý, ale nepamatovala jsem si ho. Našla jsem si tedy kuchařku a tehdy se to stalo.
Můj mobil ležel hned vedle. Přišla volba: můžu si recept vyfotit, kuchařku uklidit a neztratit tím dohromady ani minutu, anebo si můžu recept přečíst, vytáhnout z něj to podstatné a to si zapamatovat. První možnost byla lákavě jednoduchá a já jsem neměla času nazbyt – vzala jsem tedy foťák a recept si vyfotila, aniž bych tušila, co konkrétně v něm vlastně je. Moje jediná mozková aktivita v tu chvíli směřovala k tomu, aby se do záběru všechno pěkně vešlo.
V tu chvíli mi došlo, že jsem se nemusela ani zamyslet a už mám recept kdykoli k dispozici. Nemusela jsem si ten text přečíst, zamyslet se a vybrat z něj to podstatné a to si následně zapamatovat (a věci typu „podáváme s chlebem“ zase v klidu zapomenout). To by mi zabralo pár minut a byla by to určitá práce. Takhle mi to zabralo bez námahy ani ne minutu. A můj mozek při tom byl vypnutý – nemusel dělat vůbec nic! Velmi zřetelně jsem pocítila, jak v té jedné fotce zmizela jedna příležitost zapnout a procvičit si závity šedé kůry. Byl to proces zakrňování mozku v přímém přenosu, byť v miniaturním rozměru.
Už velmi přesně chápu všechny ty argumenty, že když máme všechny informace pořád k dispozici, tak z toho akorát zblbneme. Je to totiž přesně tak. Všudypřítomné foťáky nám nepomáhají si lépe pamatovat, ale naši paměť ubíjejí. Jak říká jeden docent od nás z fakulty: pořád vám všichni říkají, že si data nemusíte pamatovat, protože je máte kdykoli na internetu. Ale já říkám, že data jsou jako klíče – když si je pamatujete, tak je máte při sobě. Na internetu jsou vám, stejně jako klíče, o kterých víte, že je máte doma, k ničemu.
A tak jsem kuchařku znovu otevřela, recept si přečetla a naučila se ho.

Sen o ideálním světě je vždy totalitní

Nad branou sovětského koncentračního tábora stálo: železnou pěstí donutíme lidi ke štěstí. Myslím, že je v tom velmi významný kus pravdy o všech vizích ideálního světa.
Jak to? Vždyť když mluvíme o ideálním světě, padají slova jako mír, láska, žádné války a násilí, dostatek nebo harmonie. Co je na těch hodnotách totalitního? Odpověď je snadná: na nich samotných nic. Jenom to, že jako lidé nejsme něčeho takového schopni a když se o to snažíme, tak to dopadá Hitlerem a Stalinem.
Vidím to sama na sobě. Kéž by byli lidé vzdělanější, míň hloupí a nenaletěli každému pitomci, co se tváří kdovíjak přemoudřele! To si říkám docela často. Co by to ale znamenalo v praxi? Buď násilně vzdělat lidi proti jejich vůli, což beztak nejde, nebo je připravit o jakékoli slovo ve veřejném prostoru – zakázat jim volit a vyjadřovat se v médiích. Ó, jak ideální svět. Zpravidla takový, aby byli všichni stejní jako já. Vskutku děsivá vize! Jste nesnášenliví a vulgární, třeba v internetových diskusích? Nebojte se, už dnes v noci vás navštíví ideopolicie a pěkně si to s vámi vyříká. Připravte, prosím, už nyní svou rodinu na možnost vaší delší nepřítomnosti.
Jsou věci, které jsou špatné a vždycky tady byly a vždycky budou. Prostě patří k lidem a jejich svobodě. Chtít takové věci vymýtit je jako házet hrách na stěnu. Dokonalá maska jednotné a harmonické společnosti pod sebou vždycky skrývá smrtící mašinerii útlaku. Všechny literární vize ideálních světů jsou velmi děsivé (jak o tom vypovídá výstava Brave New World v Doxu – více viz předchozí článek). V takovém „ideálním světě“ jsou rozbité blízké vztahy, lidem jsou vymývány mozky (nebo je rovnou geneticky upravují) a o svobodě ani nelze mluvit, protože to zdeformovaný jazyk vůbec nepřipouští. Opravdu nás tohle láká? Chceme se nechat železnou pěstí donutit ke štěstí?
Ideální světy mají tendenci pro svou ideálnost zapomínat na člověka a jeho svobodu. To je přitom to nejcennější, co máme. Nezahazujme to – byť by naše ideály byly sebeušlechtilejší.

Názor revidován aneb jak jsme byli na výstavě v Doxu

Moderní umění nemusí být špatné – ba naopak, moderní umění může být zatraceně dobré. Po nedělní návštěvě výstavy Brave New World (Skvělý nový svět) v centru současného umění Dox jsem rehabilitovala své pokažené mínění (viz předchozí článek) o moderním umění.
Co je na Skvělém novém světě tak skvělého? Určitě ne líbivost. To, co je tam vystavené, není krásné v běžném smyslu slova. Ale nese to tak pravdivé a znepokojivé poselství, že je to mrazivě dobré. Skvělý nový svět se tematicky točí kolem tří slavných románů – 1984, 451 stupňů Fahrnheita a Konec civilizace (ten se v originále jmenuje Brave new world – odtud název výstavy). Kdo zná alespoň jeden z těchto románů, tak ví zhruba všechno, co vědět potřebuje. Ve zkratce: jsou to děsivé vize totalitní budoucnosti, která je v mnohém velmi znepokojivě podobná naší současnosti. A právě to výstava ukazuje.
Tak třeba padesát velikých televizních obrazovek, na kterých běží ty stejné sestříhané reklamy v bláznivě rychlém sledu a pod tím nápis „It’s your choice“ (Je to vaše volba). Nebo rudá místnost s lebkami, ve kterých jsou vytlačené pěticípé hvězdy a hvězdičky – to jak se komunistická ideologie vryla až do hloubi našich mozků… Anebo film, ve kterém hoří dům, ale všichni normálně pokračují ve svých denních činnostech a vůbec si toho nevšímají. Sušící se lidské kůže na věšáku. Zlatý nákupní vozík na točícím se podstavci. Živí lidé v malých skleněných boxech, kde jen leží v peřině a ťapají si cosi na telefonu.
Zkrátka ukázka z drsné reality dneška, mírně uměleckého přibarvená, ale velmi, velmi přesná. Tak přesná, až mrazí. Člověk se po zhlédnutí musel velmi naléhavě ptát: opravdu žijeme svobodně? A je vůbec celá tahle společnost svobodná aspoň trošku? Může člověk vůbec kdy vytvořit nějakou společnost, která by svobodná byla?
Tedy: ještě že máme instituce, které ukazují dobré moderní umění. Protože tahle výstava je velmi, velmi smysluplná. A někteří by ji měli vidět snad i povinně.

Jak jsme byli na výstavě UmPrumu

Aneb Rozprava proti modernímu umění.
UmPrum (Vysoká škola uměleckoprůmyslová) slavila letos 130. výročí svého vzniku. K té příležitosti uspořádala výstavu studentských prací snad všech svých ateliérů. Jelikož jsme se ve škole věnovali v rámci filosofie i filosofii moderního umění, řekli jsme si s mým milým, že bychom mohli vyrazit a otestovat své poznatky v praxi. S hlavou otevřenou a zvědavou jsme se tedy vydali na UmPrum.
Už po vstupu do budovy na nás dýchl duch bohémy. Umprum je barák zanedbaný, s odlupující se omítkou, špinavými a oprýskanými okny a spoustou uměleckého harampádí na chodbách. Nevěděla jsem, zda mám být nadšená z umělečnosti tohoto neladu nebo se mám pohoršovat, jak je těm umělcům všechno putna, a tak mají všude binec a o nic se nestarají. Rozhodla skutečnost, že se tam na chodbách normálně kouří, na což jsme koukali s pusou dokořán. Člověk by si myslel, že zrovna škola bude místo civilizované, kde se lidé navzájem nebudou obtěžovat svými závislostmi a ono ejhle! Ale dobře, umělci. Když to vyváží svojí genialitou, budiž. (Později jsme se dozvěděli, že zákaz se tam snaží vedení zavést už dlouho, ovšem bez valného úspěchu.)
Váhala jsem při vstupu do budovy, ale když jsme začali procházet jednotlivé ateliéry, váhání rychle skončilo. Stojím si za tím, že jestli může existovat takováhle vysoká škola, pak je někde něco velmi špatně.
Vyvstávaly nám před očima samoúčelně ošklivé mazanice, v ateliéru módy něco, co nebylo oblečením ani z padesáti metrů se zavřenýma očima, v jiných ateliérech věci průměrně nijaké a v dalších naprosto nepochopitelné nesmysly. Nejdřív jsem si říkala, že je to mnou – nejsem dost vzdělaná a nemám dost velké povědomí. Ale pak jsem usoudila, že takhle to omlouvat není správné. Copak snaha být umělcem znamená, že dělám věci naprosto neužitečné (možná by si měli škrtnout v názvu slovo „průmyslová“?), co nejošklivější, nejnepochopitelnější a nejbizarnější? Jestliže divák potřebuje znát celé dějiny umění, aby byl schopen dílo docenit, je něco špatně. Nic proti návaznosti na tradici, ale to je akademická disputace a ne umění. A navíc – pakliže umění programově likviduje svůj (podle mě) primární účel být krásné, tak má na jméno umění vůbec právo? Kdyby tím něco hlubokého a závažného sdělovalo, budiž. Ale obávám se, že v tomhle případě tomu tak skutečně nebylo. Udělám ošklivou mazanici a jsem velký umělec? Tím víc, že to nikdo nepochopí? Že to snad žádné sdělení nemá? Že by to mohlo nakreslit malé děcko?
Největší problém ale je, že na tohle máme vysokou školu. Školu, kde tohle podporují a snad jim to i tlučou do hlavy. Zkrátka: máme na ty mazanice prestižní instituce a nikomu to nepřijde divné.
Jedinou útěchou po téhle výstavě nám bylo to, že třeba vystavili právě ty práce, které měly působit umělecky. Že normálně se tam dělají i hezké věci. I hezké užitečné věci. Takové, které vám budou pokaždé, když si do nich budete lít čaj nebo víno, dělat radost. Mít vysokou školu na tohle by totiž bylo mnohem, mnohem smysluplnější.

Co je krásné na adventu

Advent je pro mě snad nejkrásnější doba v roce.

Je to čas jako stvořený pro to, abyste si zapálili svíčku a vonnou tyčinku, uvařili si čaj, usadili se v křesle a jen tak seděli. Na hořící svíčce je vždycky něco tajemného a hlubokého. Zvlášť když hoří ve tmě a ta v adventu padá tak brzy!

Hořící svíčky na adventním věnci znamenají čekat a těšit se. Není těšení to nejkrásnější? Pro mě určitě ano. Je nenásilné a k ničemu vás nenutí. Potom, když už to přijde, když víme, že máme mít radost, je to vždycky o něco těžší. Jak už to tak bývá, když radost mít musíme, tak to zrovna nejde. Ale dobu čekání a příprav okolnost, že zrovna nemáme na nic takového náladu, kazí mnohem míň, protože zítra na to náladu třeba mít budeme a času je ještě habaděj.

Co mi půvab tichého a skromného očekávání adventu narušuje, jsou obchodní Vánoce. Ty žádný advent nemají (za těšení by toho obchodníci mnoho netrhli) a začínají ideálně už v říjnu. Nevadí mi kýčovití Santa Clausové, protože Santa Claus je po česku Mikuláš a ten není vánoční. Nemám ale ráda, když v adventu všude hrají koledy, ty totiž k Vánocům skutečně patří a narušují ticho očekávání. A už vůbec nemám ráda, když se Vánoce představují jenom jako dávání dárků, které končí čtyřiadvacátého večer. To totiž nejsou Vánoce, ale obchodnická fraška.

Venku už je tma a nejezdí skoro žádná auta. Ticho ruší jen cvakání klávesnice. Myslím, že si jdu zapálit svíčky. Dnes budou ještě dvě.

Naslouchat svému srdci

Myslím si, že hledání sebe sama je životním posláním a úkolem každého jednoho člověka. Nejsme tady na světě jen tak, abychom promrhali pár desítek let planou zábavou nebo nudnou prací, ani od toho, abychom všechno a všechny změnili. Změnit totiž můžeme hlavně jen sebe.

Také si myslím, že snad nikdo nemůže říct, že by se už našel. Hledání sebe sama není cíl, ale cesta; dlouhá a křivolaká, úzká a mnohdy vedoucí všelijakým houštím – zejména houštím našich zvyků, návyků, zlozvyků a vůbec všelijakých jiných vyků. Ze všech stran na nás křičí reklamy, že máme být „sví“ a „originální“. Reklamy tomu ale opravdu nepomůžou – spíš nás ukolébají, takže si myslíme, že s tím nebo oním telefonem už „to jsme my“ a nemusíme nic dělat. Opak je pravdou. Hledání sebe sama znamená ticho a zdánlivé nicnedělání. Sednout si a nedělat nic. Meditovat, kontemplovat, ztišit se.

Pak se začnou vynořovat věci, které za běžného provozu spí pod povrchem – všelijaké strachy, výčitky, obvinění, pocity viny, únava, nuda, prázdnota. Taky si ale začnete uvědomovat velkou vnitřní plnost: jen v hlubokém tichu lze najít plnost, kterou máme uvnitř sebe všichni. Plnost lidskosti a štěstí. Pro tuhle plnost není potřeba vlastnit žádný telefon ani nic jiného, materiální věci se proti ní zdají ubohé a tak nepotřebné. Věděli jste, že dalajláma občas chodí jen tak do nákupních center a s radostí se dívá na všechny ty věci a říká si „tebe nepotřebuju a tebe taky ne“? Je totiž sebou samým a k tomu věci nepotřebuje. Jen ticho odhalí, co nosíme pod povrchem a po čem touží naše srdce.

Sebe sama lze ale také najít v krizových situacích – tehdy se pozná, co ve vás dříme. Jestli začnete brečet nebo vztekle křičet a nadávat nebo ještě něco úplně jiného. Mám pocit, že leckdo bývá překvapený, když se začne na dně svých sil chovat tak, jak se nikdy běžně nechová. Ustrašení se najednou stávají silnými a naopak. A to ani nemusí jít o život. Mně se daří nacházet sebe sama v mnoha věcech. V tichu, ve chvílích, kdy jsem opravdu naštvaná nebo smutná nebo šťastná, když cítím, že se mnou něco hluboce souzní – ať už druhý člověk, písnička, filosofická kniha, zasněžená krajina nebo obrázek. Jde jen o to nenechat se ohlušit křikem reklam a naslouchat svému vlastnímu srdci.

Je to zkrátka, jako když se v Pánu Prstenů Aragorn ptá Gandalfa, zda Frodo ještě žije. Gandalf neví. Nemůže mít aktuální informace, toho si je Aragorn dobře vědom. A proto mu položí kouzelnou otázku, za kterou je skryto veškeré tajemnství hledání sebe sama: „What does your heart tell you?“

A Gandalf po chvilce ticha odpovídá: „That Frodo is alive.“

Buďme jako Gandalf a nehledejme jen informace. Naslouchejme svému srdci.

Proč jsem si založila blog aneb o splněném facebookovém snu

Stálo mě to pár let zrání, pár měsíců snění a pár týdnů praktického uvažování, ale – stalo se. Založila jsem si blog.  

Zdá se mi, že za tím stojí prosté vědomí, že mám o čem psát. Možná to je trochu nabubřelé, ale po období, kdy jsem si myslela, že nemám co říct, přišlo období zcela jiné, a tak mám najednou pocit, že vedu bohatý a plný život a že se o to chci podělit. Nevím, kde se ve mně vzalo to vědomí, že to třeba bude někoho zajímat. Prostě přišlo.

Zavanulo to ke mně z Facebooku. Taky máte při pohledu na Facebook pocit, že všichni kromě vás vedou zábavné, plné, vzrušující a skvělé životy? Že nemají žádné starosti a problémy a mají spoustu času, který tráví aktivitami rozhodně stokrát zajímavějšími než vy? Myslím, že by se tomu mělo říkat „facebookový sen“. Je to totiž sen, není to pravda. To jenom všichni ukazují, to co se zrovna leskne a třpytí, a drtivá (a zpravidla značně oprýskaná a omlácená) většina zůstává pod povrchem. Skoro všichni tak při zapnutí Facebooku začínáme snít sen o plném, zábavném životě se skvělými přáteli a milujícími drahými polovičkami, dobrým jídlem, spoustou volna a žádným stresem.

Zpravidla neberu Facebook příliš vážně, ale i tak jsem si vždycky musela připomenout, že skutečnost je jiná. V poslední době to už ale není nutné, protože mám pocit, že můj život je takovým splněným snem. Ne že bych snad vyhrála ve sportce nebo tak něco (a už vůbec žádnou zásluhu na tom nemá žádná sociální síť!). Prostě najednou cítím, že můj život je takový, o jakém se snívá. Pravda, není dokonalý. Lhala bych, kdybych tvrdila, že v něm nejsou problémy, protože ty v něm teda jsou a někdy jsou i docela velké. Ale je plný myšlenek, zážitků, dobrých věcí a lidí.  

A protože se mi plní sny, plní se i ten o zbrusu novém blogu. Nechť jste jeho součástí i vy. Sedněte si do křesla a splňte si sen o příjemném a inspirativním čtení.