Rubrika: Zápisník

Je tomu již nějakou dobu, co pracuji v korporátu. Pěkném, nadnárodním korporátu, jehož jméno dost lidí zná a občas je jím oblepená celá Praha. Prototypickém, přelidněném korporátu, jehož budovy (jakož ostatně budovy prakticky jakékoli organizace) praskají ve švech a jehož kanceláře mají podobu open office a hustotu mraveniště. Ukázkovém korporátu, na který by byl Kafka stejně hrdý, jako byl hrdý na svou pojišťovnu.

Pod vlivem mého pracoviště se ze mě stává nevěřící Marie. Dokud neuvidím, neuvěřím. „Vaše oddělení se bude stěhovat do čtvrtého patra!“ zaznělo onehdy. I radovali jsme se, že se zbavíme hlučného fotbálku v kuchyňce a chrčícího i vyjícího psího obyvatele, který je občas poslušný tak, až shazuje monitory. Uplynul týden, dva, tři. Kolegové se byli podívat ve čtvrtém patře, div že si tam neměřili místa pro stoly a nezačali sestavovat nové zasedací pořádky. Je tam prý klid a světlo. Sen netrval příliš dlouho. „Tak nakonec nic, žádné stěhování nebude.“

„Sem ale přijdou noví lidi,“ hrozí blonďatá paní s metrem, která proslula jako Ta, co krade stoly. „Takže tyhle pěkné dvojice stolů nahradí nové trojice menších stolů a vy se šoupnete tak blízko k oknu, že když se zavrtíte, bouchnete se o sklo.“ Přeháním vážně jenom trochu. Dvojice stolů zmizela, nahradila je trojice, kolegové provedli příslušná škatulata – a vedle mě najednou místo zalidněné kanceláře zel prázdnotou hotový barový pult. Dva neobsazené stoly namísto jednoho, navíc nově bez židlí. A já v okně.

Tři měsíce trvalo, než dorazily židle. Další měsíc, než přišli lidi. Kde jsou ti lidi? Voda je vzala. Odešli oba a mně byl navrácen barový pult. Před blonďatou paní s metrem se ale raději schovávám, protože co kdyby usoudila, že i tyhle stoly jsou zbytečně velké a můžeme každý sedět na svém štokrleti, pěkně v řadách po deseti.

„Přijmeme nového člověka, který bude dělat to a to,“ zaznělo asi tak před půl rokem. Přišel jeden nový, odešel jeden nový, přišel další nový, odešel jeden starý. Bilance? Stále chybí člověk na to a to. Poté byli přislíbeni pro změnu lidé dva. Pak se vyhlásil stop stav a nic. Docela zábava, že? Jediná potíž spočívá v tom, že to a to se samo neudělá. Děláme ho proto teď všichni, protože – a to je skutečně šokující – po tom půl roce už hoří. Ještěže mám tak milé obchoďáky, kteří když to vidí, soucitně se ptají „Chceš zachránit?“. Chci, a tak přijdou s něčím naprosto neodkladným, co ode mě právě teď potřebují.

Sedíme stále ve stejném patře, jen dalším lidem byly ukradeny a vyměněny stoly a jiným zmizela elektrická koloběžka (která se následně našla na bájném čtvrtém patře) a před vypínače někdo postavil skříň. Vedle mě stále není plně obsazeno, pozice židlí se nicméně zdá být už celkem stabilní. Nového člověka očekáváme příští týden. Vím sice, jak se jmenuje, ale takových už tu bylo – čtvrté patro jsem taky dokázala pojmenovat. Dokud ho neuvidím, neuvěřím.

Někdy patrně každý podléhá zvláštní iluzi, že je jediný nešťastný ve šťastném světě. Všichni jsou krásnější, bohatší, mladší, veselejší, hubenější a mají víc přátel. Pro vtip a úsměv nejdou daleko, mají stále komu psát a volat a nad kávovarem v kuchyňce vykládají kolegům veselé historky z víkendu.

Zpravidla stačí loupnout jen málo, vlastně se jen dotknout. Dostatečně dlouho stůjte nad oním kávovarem, sedněte si v restauraci hned vedle, napište pár zpráv – a nablýskaný lak začne prýskat. Tehdy spatříte odlesk toho, co se skutečně nachází uvnitř, a pokud neutečete, uvidíte skutečný stav věcí. Nebo alespoň tu část, která má za běžných okolností zůstat skrytá.

Ti, kdo normálně hýří veselím, se o samotě zpravidla nesmějí. Často jsou sami, nevědí, co se sebou, žijí v nešťastných vztazích, ze kterých neumějí odejít, nejsou spokojení, chtějí jinam, ale nevědí jak a někdy ani kam. Cítí se bezmocní, frustrovaní, svět jim nedává smysl a nedokážou v něm najít ani jedinou skutečně spřízněnou duši. Nezřídka se svůj žal snaží alespoň zapíjet. Čím déle naslouchám těm, kdo jsou kolem mě a nechají mě nahlédnout, tím víc se začínám domnívat, že v mojí generaci je štěstí víceméně neznámé slovo z citátů a popisků nažehlených fotografií. Těch pár lidí, kteří by ho k popisu své životní situace použili, spočítám na prstech jedné ruky. Ale uznejte, hrajeme to dobře. Děsivě dobře.

Pohled do srdce těch, kdo povětšinou ještě vůbec neřeší žádná dramata jako rozvody, dluhy nebo vážné nemoci, mě poněkud mrazí. Je možné, že takhle nešťastná byla každá generace. Je možné, že skrytý smutek v sobě nosíme všichni podobnou měrou, jen důvody se časem mění. Je možné, že prožíváme svůj romantický světobol, který s věkem přejde. Nejsem si nicméně jistá, jestli je některé z těch vysvětlení uspokojivé. Protože ať už je to jakkoli, mám silný pocit, že se někde stala ošklivá chyba. Je otázka, jestli ji kdy dokážeme napravit.

S tlukotem křídel podzimu cítím hořkosladkou chuť veršů na jazyku. Doba nuceného štěstí utekla, po boku mi opět kráčí věrný společník v melancholii. Oblékáš černou brzy, bratříčku. Kdo zažene chmury na tvém čele?

Červené šípky neúprosně šeptají o umírání. Kdo v dětství nemiloval závěje šustivého listí pod nohama! Každý z těch listů při pádu rozezní svou vlastní strunu. Milí, ani pro vás není na světě život věčný; ale nikdy není dost brzy mluvit o návratu.

Dotek knihy mě uspává. Zapomeň na všechny odbočky a dívej se vzhůru. Teď je světlo měkké, nespaluje. Všichni jsme pozvaní, byť někdy ve vodopádu slz.

Vískám stříbrné pavučinky babího léta. Může podzim přijít rovnou po jaru? Šerá rána splétají slova a neviditelnými sítěmi loví v oceánu vzpomínek. Vracíš se mi jako každý rok, dívko s baretem, v záplavě chryzantém. Kolik ti bylo – sedmnáct?

V mlhavém oparu se všechno zdá jiné. Měkké, vlídné a jen jen na dosah konečků prstů. Nechci strhávat ten samet, který přichází.

Chci dál vítat podzim.

Stačil letmý pohled do kalendáře či na vhodné místo internetu – a pak už jenom pustit příslušnou informaci až do mozku. Jsem zvyklá na to, že u většiny lidí, s nimiž se setkávám, první či druhá část tohoto procesu selže, proto jsem neočekávala, že by den, kdy jsem slavila jmeniny, měl být zajímavější než ty ostatní. Sváteční dny většinou nevyvstávají z běhu dní všedních přirozeně – a když už, tak bývají spíše smutnou připomínkou toho, kdo zase zapomněl. Letos však bylo všechno jinak.

Osud tomu chtěl, že jsem v onen den slavila nejen já, ale i kolegyně – kolegyně, jejíž babička peče nejlepší narozeninovou roládu na světě. Spokojeně jsem tedy hned po ránu jedla roládu, zcela v utajení, a říkala si, že to není vůbec špatné a že taková roláda ke svátečnímu dni vlastně docela stačí. Netrvalo však dlouho a přišlo překvapení: jiná kolegyně shodou náhod splnila obě úvodní podmínky naráz – a hned poté doličnou informaci proflákla po celé kanceláři. Všichni na mě začali volat „všechno nejlepší!“ a já jsem měla za to, že maxima možného bylo dosaženo. S dobrou náladou jsem se znovu zanořila do práce.

Nutno podotknout, že den před mým svátkem vypukl mně a třem obchoďákům, kteří se rovněž z profesionálních důvodů musejí zabývat novými iPhony, hotový armageddon. Den poté jsem si nicméně už relativně v klidu a pohodě psala texty a probírala se nekonečnem mobilních parametrů, když tu se za mnou zničehonic a velmi potichu celý obchodně-mobilní trojlístek zjevil. Nejdřív jsem se jich lekla tak, že jsem si vytrhla kabel z notebooku a zčernaly mi naráz oba monitory. O osudovou vteřinu později ovšem vytáhli čokoládu a květinu, začali gratulovat a mně bylo v tu chvíli úplně jedno, že mi čokoláda vlastně nechutná. Dojalo mě to tak, že jsem měla v očích slzy.

Od toho momentu se na mě něco muselo změnit, protože se lidé začali chovat jinak než normálně. Cestou na orchestr mě – v plné rychlosti – zastavila na ulici paní a dala se se mnou do řeči o houslích. Pět minut poté ke mě přišly dvě sympatické slečny a začaly si se mnou povídat v rámci poměrně zajímavého výzkumu. A když do mě v metru nějaký pán vrazil, omlouval se takovým stylem, že zbývalo už jenom zarecitovat kus Romance pro křídlovku.

Dlouho, nesmírně dlouho jsem necítila tak prudký ohňostroj pozitivních emocí. A přitom stačilo málo – podívat se do kalendáře a nechat informaci vstřebat. Pokaždé, když vidím tu stále ještě rozkvetlou lilii na stole (ano, pánové, kvalitní matroš), usměju se a řeknu si, že vlastně mám ráda lidi. Občas si k nim hledám cestu složitě a bolestně, nevím, co s nimi a oni nevědí, co se mnou, ale zjevně se to dá zvládnout. Doma, na ulici i v práci. A dokonce i tehdy, když mají něco společného s iPhony.

„…i řekl jsem si, že za celou cestu neřeknu nic jiného než otázky. Přesně tak jsem to taky udělal – a když známý po hodině vystupoval z auta, loučil se srdečnými slovy, že už dlouho si takhle skvěle nepopovídal.“ Zhruba takhle mi to tehdy jeden z mých dobrých přátel vyprávěl a já přikyvovala, trochu hořce, trochu pobaveně, ale tak horlivě, až mi brada málem břinkala o stůl. Takhle funguje umění konverzace.

Lidé si zpravidla s jinými lidmi nechtějí až zas tak moc povídat. Ne že by snad toužili po tichu. Chtějí prostě mluvit, mluvit a mluvit – a to pokud možno do objektu živějšího než zeď. Pokud vládnete schopností naslouchat a klást otázky, uplyne klidně několik hodin, vy se dozvíte o svém konverzačním partnerovi naprosto všechno a on si třeba vůbec nevšimne, že se vás ani nezeptal, jak se máte. A když se třeba čirou náhodou zeptal, došlo k tomu jen velmi mimochodem a zpravidla s magicky dokonalým hřebíčkem „no to já…“ do konverzační rakve hned po vaší první větě.

Pokud nepatříte k povahám, které v takové chvíli popadnou slovní beranidlo a do rozhovoru se hrubou silou vlomí, zůstanete pro značné množství lidí vždycky tak trochu záhadou. Není divu: když se vaše promluvy skládají ze samých „no to snadne!“, „vážně?“ a „páni!“, zpravidla to nevypovídá o nejniternějších hnutích vaší duše. Lze navíc důvodně předpokládat, že chuť se takovým konverzacím oddávat klesá s každým dalším „aha!“ až pod nulu – a že před dotyčným příště raději utečete třeba spravovat střechu, lovit velryby nebo něco podobného. Jelikož o vás neví vůbec nic, můžete si vymyslet skutečně cokoli.

„Pokud chceš rozvinout rozhovor, musíš se ptát. Jinak to skončí něčím jako ‚To je dneska ale hnusně.‘ a ticho. Bystřejší maximálně dodají: ‚Včera bylo hůř.‘ A rozhovor skončil.“ Takhle nějak to tehdy vystihl onen dobrý přítel. Moudrý to člověk, říkám si pokaždé, když s mírně poťouchlým a mírně zklamaným úsměvem přikyvuji nějakému nekonečnému vyprávění. Pak, když nastane ticho, zpravidla mlčím a užívám si několika vteřin zaslouženého odpočinku, během kterého přemýšlím o beranidlech a velrybách. Není to úplně obvyklé, ale není třeba se obávat. V záplavě všech těch „a to já když…“ na to ještě nikdy nikdo nepřišel.