Rubrika: Zápisník

O tom, jak si moderní člověk kompenzuje skutečnost, že žije v nejbezpečnějším světě, jaký jsme kdy měli k dispozici, bylo popsáno mnoho stran. Násilné filmy, u kterých si může vzít na tekoucí krev k obrazovce rovnou vanu, násilné videohry, kde rozstřílíte nepřátele na cimpr campr, seskoky padákem, bungee jumping nebo přecházení na červenou – to všechno nám může vlít adrenalin do žil, i když se zrovna vracíme po chodníku se zábradlím z klimatizované kanceláře. Je tady ale ještě jedna cesta, kterou se můžete vydat. Totiž chilli papričky.

Mám za to, že papričková iniciace v dnešní době nahrazuje pradávné rituály, během nichž se z chlapců stávali muži. Dřív taková legrace obnášela třeba boj s anakondou holýma rukama nebo několikadenní pobyt v džungli. Dnes takový luxus nemáme, zato máme jalapenos a habanero. Ritus probíhá následovně: jdete se svými společníky do restaurace, kde nejprve proběhne slovní licitace. Jednotliví účastníci se předhánějí v tom, kdo kdy snědl jaké šíleně pálivé jídlo, nejlépe s takovou papričkou, která vás může pokud možno zabít a je třeba ji krájet v neoprenu. Když přítomní svou mužnost stvrdí slovy, následují činy. Je třeba s ostatními pojíst co nejpálivější jídlo.

Zde přichází nejpodstatnější rys celé iniciace: nedat na sobě nic znát. Kdo jí rychleji, má výhodu, neboť bolest je čím dál horší. Nikdo ji ale nesmí přiznat. Všichni zúčastnění tak sice kašlají, rudnou a z očí jim tryskají slzy (možná i v předtuše toho, co bude následovat, až budou probíhat další procesy trávicího traktu), nikdo ale ani necekne. Kdo by cekl, ztrácí svou mužnost i své místo v pospolitosti kamarádů a musí poníženě na každé další iniciaci vyslechnout připomínku své zbabělosti.

Když si všichni vychutnají jídlo zcela zastřené palčivou bolestí, dokončuje se rituál vzájemným přijetím. Mužnost přítomných byla stvrzena, všichni se mohou pokojně rozejít do domovských chýší. Hrdina, který svou ženu pro jistotu raději nechal doma (vždyť co kdyby se ukázalo, že to jídlo dokáže sníst taky – celé úsilí by přišlo vniveč), se k ní navrací a ve světle večerního ohně jí i případným potomkům vypráví o tom, co dokázal přestát. A druhý den, až znovu dorazí vozem s airbagy do klimatizované kanceláře, o tom může hrdě povyprávět i svým kolegům. Alespoň pak ten řev ze záchoda bude mít velmi prosté a jednoduché vysvětlení.

Legenda praví, že moje babička kdysi cosi mixovala v mixéru. Nelíbilo se jí, jak nože rozházely ještě ne zcela promixovanou hmotu po stěnách, i vzala vidličku a jala se hrudky sesouvat dolů. Tehdy mixér – spotřebič síly bezmála heraklovské – nezaváhal, a když vidličkou zajela příliš blízko jeho roztočeným nožům, příbor jí vytrhl a vyhodil ven, daleko a vysoko, až vzhůru ke stropu, do kterého se vidlička zapíchla.

A teď zpátky na zem. Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by zrovna tady měla hotové žně. Tím, jak se to stalo původně, už si nikdo není docela jistý. Zcela určitě nešlo o vidličku, nýbrž o lžíci (která rozhodně nemá takový dramatický potenciál). Ta se bezpochyby do ničeho nezabodla, ba dokonce ji mixér ani nevyhodil ven, natožpak ke stropu. Nejspíš ji po vytržení z babiččiny ruky jenom přiohnul (v sázce je i možnost, že ji zlomil, ale mám podezření, že i to už je dramatizace) a, upřímně řeno, nejsem si tak docela jistá ani tím. Možná že jí tam ta lžíce prostě jenom spadla a z celé eskapády vyšla lehce pošramocená. Uznejte, na tom není vůbec nic vtipného.

Sklon k přehánění a přibarvování vtipných historek se u nás v rodině předává z generace na generaci. To máte jednu drobnost tady, aby to bylo vtipnější, druhou maličkost onde, aby to líp vyznělo, a ještě něco doprostřed, kde se původně vlastně nic tak vtipného nestalo – to aby se obecenstvo nezačalo nudit. Skutečnosti už se nikdo nedopátrá, zato se všichni královsky baví. Ano, víme, že falšujeme minulost a děláme to při plném vědomí. Ale kánon rodinných historek se tím utěšeně rozrůstá a pobavit se chce čas od času každý. Na televizi nebo literaturu v tomhle ohledu není žádný spoleh; a navíc v nich nikdy nevystupuje naše babička.

Osud mou rodinu mnohokrát nehezky zkřísl, a právě proto se držíme svého kánonu jako klíšťata. Vracíme se k těm momentům, kterým se všichni s chutí zasmějeme, i když už jsme je slyšeli mnohokrát. Realita a fikce v nich splývají v jedinou mýtickou materii, ze které tkáme svou vlastní rodinnou historii. Je v ní pravda, trocha divadelnosti, špetka fantazie a dramatu, ale hlavně jsme v ní my, naše vztahy, radosti a bolesti. Z každého takového představení vycházíme posíleni, s bolavou bránicí a vzájemně si trochu blíž. A když už to přeci jen překračuje únosnou míru, vždycky se najde někdo, kdo vypravěče vrátí do přiměřených mezí nějakým tím: „Jasně. A ta vidlička se zapíchla přímo do stropu.“

Modernímu člověku jednadvacátého století prý schází mýtus. Velké vyprávění, které by pojalo celý svět a dalo smysl každému jednotlivému životu. Vyprávění, které když máte, nepotřebujete už žádné jiné. Nám takový mýtus nechybí, my ho máme. Začleňuje nás organicky do událostí všehomíra, a když na to přijde, dovede rozsekat i ořechy. Ten mixér, ano, ten legendární mixér totiž pořád ještě funguje.

Snad je to z nedostatku vnějších podnětů, snad ze zvláštnosti situace, která mě drží za zdmi a mimo kancelář, kolegy a vůbec všechno, co by mi připomínalo můj současný život. Jsem ponechána sama sobě podobnou měrou, jako tomu bylo během studií, a za okny se s omamnou silou budí jaro. A snad proto, že letos to všechno rozkvétá beze mě, bere moje obrazotvornost za ruku moji paměť a vyrážejí spolu na nekonečný výlet po krajině mysli.

Navzdory všemu tam venku je i letos jaro právě tak nekomplikovaně krásné, jako bylo už tolikrát. Ač miluji podzim a ve zbožných přáních i bílou zimu, zůstává pro mě jaro zdrojem nesmírné radosti. Patrně nic není pro moje oči tak krásné jako kvetoucí stromy. S nimi není třeba dělat žádné kompromisy; nejsou posly špatných zpráv, jsou jednoduše úchvatné. Stačí pod nimi spočinout a prozáří celý svět; ba i Kundera se v jejich stínu mění v celkem snesitelnou četbu. Tak jako kdysi.

Znovu stojím na balkóně a dívám se na kvetoucí magnólii u sousedů, opět čtu stohy knih, čas mě bere zpátky k přednáškám s výhledem na les, k pěším cestám z fakulty domů. Cítím se jako Lizzie Bennetová, když přeskakuji bahno v dolících a otevírám Wittgensteina na stráni. Smrk u sousedů na druhé straně je stejně impozantní jako vždycky. Listopadová mlha mu slušela, teď nosí čelenku ze zlatého deště.

A dál, mnohem dál. Znovu na sebe v dubnové vánici voláme „Jaro, jaro, pražské jaro!“ a já v euforii pokládám základy své duše. Ten pocit, když se po dlouhé době nadechnu nového života! I spáleniště je najednou krásné a plné zeleně. Zase nesměle tančím se sluncem, i když už se zdálo, že taková chvíle nikdy nepřijde. Slyším opět hrát Chopina a Addinsela, zvoní pro mě zvonečkem Lisztova La Campanella. Skladby mého zářivého štěstí a doby plné nekonečných možností.

Ještě dál, ještě hlouběji. Čas, kdy pro mě jméno Kierkegaard mnoho neznamená, se odehrává ve víru tance a hudby. Bezstarostné roky, kosí zpěv a sladká chvíle, kdy jsem si poprvé v životě uvědomila, že jsem vlastně dokonale šťastná. I má první láska omládla, jeho oči jsou zase uhrančivé jako bouřková mračna. Píšu brkem na zažloutlý papír; jak málo se vlastně změnilo. Na rohu ulice zas kvetou pampelišky, začátek všech příběhů, které kdy budu chtít vyprávět.

Jsou ve mně všechna, každé jednotlivé jaro se každý rok znovu vpisuje do mé mysli. Rozpínám se jimi do daleka a přítomné vteřiny sladce těžknou. Ač se okolnosti dramaticky mění, každé z mých jar zářilo podobným světlem radosti a naděje. Letos svatebně oděný Petřín nejspíš neuvidím, v mém srdci ale kvete oslnivými růžovými sakurami. Vidím ho v každém tónu Chopinovy polonézy, v každém slově nenapsané básně, kterou cítím ve vzduchu. Stojím na prahu současnosti a čas jako by zadržel dech a vtělil se do všech svých podob zároveň. Jako by i on světil jaro.

Uznávám, titulek dnešního článku vypadá jako vystřižený z nějakého moderního blogu plného různých výzev, módního oblečení, dekorativní kosmetiky, bezlepkových sladkostí a jógy. Ale nemohla jsem si pomoct. Poté, co jsem se o meditaci zmínila v minulém článku, strašilo mi tohle téma v hlavě a nedalo se utišit. I rozhodla jsem se mu vyhovět.

S meditací jsem poprvé začala zhruba před pěti lety. Inspirovalo mě k tomu zejména moje tehdejší bydliště se všemi lidmi, kteří se k tomu pojili, a také univerzitní prostředí, které nejrůznějšími podněty doslova hýřilo. Lákalo mě to, a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Věděla jsem, že mám být připravená na neúspěch. Že je to věc velmi náročná, k níž jsme naprosto netrénovaní. Že to nepůjde. A přesně tak to bylo.

Většinou žijeme s tím, že jsme víceméně pány svých činů. Máme za to, že když se do něčeho pustíme, leží náš úspěch víceméně v našich rukou, a pokud nám to nejde, stačí se víc snažit. Asi málokde to platí míň než při meditaci. Tam to totiž najednou nefunguje. Vůbec. První věc, na kterou jsem přišla, bylo, že žiju neustále ve své hlavě, pod šílenou palbou myšlenek a jsem totálně v jejich vleku. Neumím je ani ovládnout, aby mě nestresovaly a nerozptylovaly, natož je vypnout. A když se o to pokusím, zoufale se to nedaří.

Velikost toho hypertrofovaného proudu zběsilých myšlenek mě překvapila. Připadala jsem si jako internetový prohlížeč: je v něm otevřeno asi tak dvacet oken, na všech něco běží a odněkud něco hraje. Nikdy si neuvědomíte, co všechno v hlavě máte, dokud se to nepokusíte vypnout. Já musela vypínat na mnoha vrstvách a zjistila jsem například, že na mě moje hlava mluví. Ano, mluví. Nejen že v ní hraje hudba, o které si ani neuvědomuji, že jsem ji ten den slyšela, ona zachytí i řeč (zpravidla v nějakém filmu) a opakuje ji. Dokud to je česky, anglicky nebo francouzsky, ještě by se to dalo chápat. Ale moje hlava na mě mluví klidně plynnou čínštinou. Jediné, co k tomu potřebuje, je podívat se na čínský film.

Zvyklá na poměrně rychlé úspěchy, začala jsem se s meditací učit chodit krůček po krůčku. Nedaří se to, nedaří se to dny a týdny (déle než několik týdnů v kuse jsem nikdy poctivý každodenní provoz nezvládla). Zlepšování je minimální, pokud vůbec nějaké, není co vykazovat. A já se zlobím, nesmírně me to štve, protože nejsem pánem situace, a o to horší to pak celé je. Přestože to ale nejde vůbec podle mých představ, stejně cítím, že se něco podstatného mění.

Uvědomění, že momentální obsah mojí hlavy nejsem já, přišlo hned ze začátku. A bylo nesmírně osvobozující – i když s ním ještě neumím dost dobře nakládat. I s těmi nejsilnějšími emocemi je možné se neztotožnit a jen si je uvědomit – a když to uděláte, pak jimi nejste zcela pohlceni, vnímáte je jaksi z nadhledu a můžete jednat svobodně, nezávisle na nich. Stejně to funguje i se všemi myšlenkami a obavami. Cítíte, že to je vaše součást, i to, co vám ta součást dělá; ale zároveň víte, že to není celá pravda a že vás to nemusí pohltit, sežvýkat a vyplivnout jako obvykle. Jste najednou klidnější. Ne nějak výrazně a poznatelně, ale věřím, že právě tenhle klid bude časem růst. Tak, jako jsem to vídala u druhých.

Nitro, se kterým se v průběhu meditace dostávám více či méně do spojení, je pro mě i po několika letech stále neprozkoumaný a prakticky nekultivovaný terén. Trochu se ho bojím, nevyznám se tam, neumím s ním zacházet a kdo ví, co v něm najdu. Všechno tam trvá nesmírně dlouho. Jednou se mi udělalo fyzicky zle. Jindy jsem se cítila tak plná klidu a radosti jako málokdy. Jako v loterii. Vím každopádně, že hledat chci. Pomaloučku, polehoučku, tempem podprůměrného šneka. Jednoho dne se třeba dohrabu aspoň na nejbližší roh. A je docela dobře možné, že až se tak stane, vybuchne celý vesmír oslnivě nádhernými barvami.

„Jsme s vámi jinak než obvykle.“ Když jsem si tu větu přečetla, pousmála jsem se. Ještě nikdy nebyl můj život takhle svázaný. Generace, která vyrostla ve svobodě, poprvé zažívá, jaké to je mít kolem sebe pořádně silné mříže. Přesto se cítím spojená s ostatními daleko víc než jindy. A možná i v jistém smyslu volnější.

Tempo mých dní je pomalé a já můžu po práci prostě jenom spočinout. Nic tam venku na mě nečeká, nevolá na mě tisíc propásnutých příležitostí. Na sítích nevidím obrázky svých vrstevníků v divadlech, na túrách, výstavách a nejnovějších filmech. Říká se, že máme jako generace strach, že nám něco utíká a že nežijeme svůj život dost plně a dobře, tak jako to v našich představách dělají všichni ti instagramoví lidé. Ano, přesně takovýhle strach máme. Ale ne teď. Teď je zavřeno. Jsme v klidu.

A tak se vracím v čase zpět. Vařím, uklízím, ba dokonce peču – ti, kdo mě znají, vědí, že za normálních okolností nepeču skoro nikdy. Hraju na housle zdaleka nejvíc od doby, kdy jsem přestala chodit do hudebky. A medituju. Nejde mi to, samozřejmě, protože mi to nikdy moc nešlo. Cítím se ale díky tomu ve spojení se všemi těmi, se kterými se nemůžu setkat. O některých ani nevím, kde teď přesně jsou a jak se mají. Neviděli jsme se třeba po řadu měsíců; je to ale, jako bychom dýchali tentýž vzduch a byli sotva na dosah ruky. Jsou se mnou; jen jinak než obvykle.

A já jsem s nimi. Ve vaření, v uklízení, v karanténě, při nádechu i výdechu. Ano, jinak. Ale rozhodně ne hůř.