Rubrika: Zápisník

Taky se vám občas zdá, že zatímco vy jste pořád na dně, ničeho jste v životě nedosáhli, nejste v ničem dost dobří a jste věčně nespokojení, žijí ostatní dokonalý život krásných, úspěšných a šťatných lidí? Pak je to sice smutné, ale může vám být útěchou, že vaše pocity jsou vcelku univerzální. Takhle se totiž čas od času cítí snad každý. Včetně těch krásných, úspěšných a šťastných lidí.

Před časem se mi dostala do ruky kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Je to ten typ knihy, která otevírá oči a může se v životě stát doopravdickým přelomem. Odkrývá totiž něco, co mělo zůstat zahaleno – naše vnitřní zranění, která si často ani neuvědomujeme, a která se snažíme hojit chybnými kompenzacemi. Jenomže s těmi to zpravidla nekončí dobře: když například kulháte, abyste ulevili bolavé noze, tak vás to velice brzy začne bolet jinde. Psychické kompenzace fungují úplně stejně, jen nejsou na první pohled tak patrné (ba mohou mnohdy vypadat jako úspěch). Pracujete strašně tvrdě, snažíte se být nejlepší, každému se zavděčit, za každou cenu udržet vztahy, které už dávno měly skončit… Strategií je mnoho a každý nějakou máme. I ti „skvělí“ a „úspěšní“. Výsledek? Nespokojenost nebo rovnou destrukce. Protože nikdy nebudu dost dobrá, vždycky se najde někdo lepší, nikdy nebude všechno dokonalé. Rovněž se vždycky najde někdo, komu prostě nebudu sympatická, i kdybych se přetrhla, a udržovat vztahy, které člověka ničí, nikdy nevede k dobrým koncům. Zdálo by se, že správná reakce je očividná: přestat s tím. Jenomže zpravidla děláme pravý opak: upneme se na svou falešnou naději tím víc a jdeme si za ní tím tvrději – a propadáme se do pocitu nedostatečné vlastní hodnoty čím dál víc.

Myslím, že je strašně těžké podívat se pravdě do očí a uznat, že se někde stala chyba. Že například za skvělými studijními nebo pracovními výsledky může být prachobyčejný strach ze selhání, snaha zavděčit se druhým nebo utéct od sebe samého. Ale zde je třeba si to říct na rovinu: tohle nikdy nebude fungovat. To, že budu nejlepší (nebo to budu na své okolí alespoň hrát), mi pocit dostatečné vlastní hodnoty neposkytne. K tomu je třeba dojít úplně jinými cestami, strmými a křivolakými stezkami dávných zranění, a pomalou štrekou k sobě samému a sebepřijetí. Je třeba přestat se sama sebe bát – i když k tomu kolikrát je důvod – uznat, že jsme dostateční a zasloužíme si lásku i přes všechny své nedokonalosti, a strhnout všechny bariéry, které jsme si za ta léta vybudovali. Vím, bolí to. Jenomže se obávám, že na cestě za skutečným štěstím, na které všichni bok po boku bojujeme, to prostě jinak nepůjde.

Když člověk hledá práci, musí zejména všechny neustále přesvědčovat o tom, jak je skvělý a že talentovanějšího a schopnějšího pracovníka nad něj není. Musím se tedy v tomto ohledu činit. Jenže pozitivní myšlení není zrovna moje parketa (jó, to kdyby chtěli něco pořádně zkritizovat…), a tak se musím při psaní motivačních dopisů dost snažit a přemáhat a hledat, co by se ještě dalo vyškrábnout. Učinila jsem na tomto poli ale podstatné pokroky. V některých zásadních věcech jsem totiž opravdu nepřekonatelně nadaná. Tak třeba:

1) Náhodné potkávání známých. Tohle je asi můj nejspeciálnější talent. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem v nejrůznějších dopravních prostředcích narazila na nějakého známého nebo ho tam alespoň zahlédla, nedopočítala bych se. V autobusu, který jezdí do mé domoviny, jsem postupně potkala téměř celou svou bývalou gympláckou třídu (a dokonce i nějaké učitele). Každé zaběhnutí na fakultu znamená přinejmenším jedno neplánované setkání. Docela běžně potkávám známé i v divadlech. A na ulici. Všude. A to, že mám nesnesitelně dobrou paměť na obličeje, tomu ani trochu nepomáhá.

2) Zpívání v jazycích, které neumím. Nedělá mi problém zazpívat v irštině píseň, kterou zpívá v Secret of Kells Aisling, svého času jsem uměla zazpívat pár písniček bretonsky, nějakou i japonsky. Prostě mi dejte písničku, která se mi bude líbit, k ní text (ovšem psaný latinkou) a za chvíli si ji budu zpívat.

3) Chození včas. Někteří moji přátelé se mi občas svěří s tím, že se bojí přijít na schůzku se mnou pozdě. K tomu asi nemám co dodat. Pakliže se nestane něco opravdu hodně nepředpokládatelného, nebo si rovnou nenaplánuju přijít třeba o dvaadvacet minut později, přijdu vždycky včas. Mám v sobě jakési vnitřní hodiny, které mi říkají, kdy se mám jít začít chystat, abych si stihla všechno připravit, a tyhle hodiny nikdy nejdou pozdě, většinou spíš naopak, a já pak na místě shledání patnáct minut zbytečně čumákuju. Stinnou stránkou je, že když jdu někam s někým, kdo má podobnou vlastnost, tak se to znásobí a pak tam jsme třeba o tři čtvrtě hodiny dřív.

4) Strašlivě hlasitý smích. Kdo mě zná osobně, ten v tomto bodě nejspíš jen tragicky pokývá hlavou. Za celý svůj život jsem potkala jen málo lidí, kteří mě v tomhle trumfnou. Věty jako „nojo, to, že jsi přišla, jsme slyšeli už z druhé strany chodby“ představují zcela běžnou součást mého života. Jednou mi někdo řekl, že když se směju, zní to, jako když padá zebra ze schodů. Není to úplně nepřesné.

5) Hlášky. V některých ohledech jsem v zásadě chodící diktafon. A hlášky z mých oblíbených filmů patří přesně k těmto ohledům. Pravda, zde už je podmínkou, aby byly v jazyce, kterému rozumím, ale jakmile je tato podmínka splněna, jsme tam. Zadejte název filmu, vhoďte drobnou minci svého zájmu a vypadne příslušný počet hlášek.

Tak to s těmi talenty a schopnostmi přeci jen není tak zlé. To by bylo, aby mě s takovými praktickými přednostmi okamžitě nechtěli úplně všude! Pracovníka, který bude potkávat půlku kolegů všude po městě, přitom si zazpívá v jakémsi obskurním jazyce a ještě se bude chechtat na celé metro – to je prostě výhra.

Ráno si nastavím budík, i když nikam nevstávám. To kdyby volali už v dopoledních hodinách, tak aby je nezastihl rozepsalý hlas, svědčící leda tak o tom, že si ráda přispím a do žádné práce nespěchám. Za normálních okolností je poměrně těžké se mi dovolat, protože docela často prostě odejdu od telefonu, a když se k němu vrátím, nestačím se divit, kdo mě všechno sháněl. Teď si ale telefon nosím s sebou – do kuchyně, ba i do koupelny. Protože to, že máte zrovna na hlavě šampón, se při telefonátu nepozná. E-mailová schránka se mi stala posvátným, tajemně uctívaným kultickým artefaktem. Otevírám ji se zvláštním chvěním a pak toužebně procházím nové maily. I ty ve spamu.

Někteří lidé žijí na sociálních sítí, můj život se momentálně odehrává na Jobs.cz. Začínám pod jeho vlivem mluvit poloanglicky, z úst mi vyletují slova jako briefing, brainstorming, marketing a všelijaké jiné -ingy, a divím se, kolik je na trhu firem, které jsou progresivní, stabilní, dynamické a vůbec po všech stránkách skvělé a nejlepší. Po pár hodinách vyfiltruji pár nabídek, u nichž se moje emoční reakce ustálila alespoň na „no, tohle by možná přeci jen asi šlo“ a jmu se rozposílat životopisy. Zapaluji se nadšením a rozesílám alespoň deset motivačních dopisů, z nichž se v každém píše, že zrovna vaše společnost dělá něco hrozně skvělého a zrovna u vás bych strašně moc chtěla pracovat a taky jsem nejlepší na světě a hrozně mi to půjde, uvidíte. Jen doufám, že si různé společnosti navzájem do těch motivačních dopisů nekoukají. To by moje motivace utrpěla nepěkné šrámy.

A pak už jenom nervózně chodím kolem telefonu a mailu, provádím tajemný rituál uctívání moderních technologií a s bázní kolem nich opatrně našlapuji, neboť to je půda svatá. Božstvo zvané personalista může zavolat kdykoli. A já, jako Abrahám, musím být připravená jeho volání slyšet a odpovědět „tady jsem“.

Jsou věci, které tvoří tak neoddělitelnou součást vašeho já, že jsou zkrátka samozřejmé a není třeba o nich mluvit. Ovšem jako většina „samozřejmostí“ nebývají ani tyto pro ostatní vůbec samozřejmé. A jelikož se na blogu čtenáři dozvědí jenom to, co se jim autor rozhodne sdělit, mám za to, že nadešel čas jít s pravdou ven i o jedné z mých nejsamozřejmějších samozřejmostí. Ruku na srdce. Jsem strašný, ale opravdu strašný frankofil.

Když jsem se měla ve dvanácti letech rozhodnout, který druhý cizí jazyk se budu učit, nezaváhala jsem ani na vteřinu, přestože u nás na gymplu v té době působily tři francouzštinářky, jedna horší než druhá. Štěstí se na mě ale tehdy usmálo; co usmálo, úplně se rozchechtalo, protože od následujícího školního roku přišel nový francouzštinář. Jeden z nejlepších učitelů, co znám.

A tak moje sklony (za které z podstatné části vděčím své starší sestře) získaly vzpruhu, kterou potřebovaly k tomu, abych se stala absolutním frankofilem. Vůbec tomu nepomohlo ani poměrně sáhodlouhé cestování po Francii, v níž se co do zeměpisu vyznám skoro líp než v Česku. Francii jsem si zamilovala; od šansonů, gotických katedrál, sýrů a kruhových objezdů až po domy s barevnými okenicemi, se vším všudy. Všechno je tam starší, všechno je tam větší a bohužel prakticky všechno, co se dá koupit, je tam lepší („To snad neni možný, oni tady mají i ty kuchyňský utěrky lepší!“ je památná hláška z jedné z našich cest). Jediné, co máme v Česku neoddiskutovatelně lepší a krásnější, jsou hřbitovy. Smutné, že? Aspoň má člověk co do své vzdálenější budoucnosti jasno. K srdci mi nepřirostly snad jedině tři věci: Paříž, která mě docela zklamala, francouzská próza, zejména ta z devatenáctého století, a víno, které mi prostě nechutná, ať je odkudkoli.

Když proto od někoho slyším, že jede do Francie, ucítím kdesi v hloubi jakési bolestivé bodnutí. Už několik let jsem nenavštívila sladkou zemi galského kohouta, neviděla její půvabnou krajinu, nepotkávala její neuvěřitelně sympatické obyvatele (minimálně když umíte francouzsky, tak jsou úžasní) a nemluvila francouzsky, což je při francouzské výslovnosti požitek takřka rovný zpěvu. Stýská se mi smutným steskem závisláka; Francie je zkrátka moje diagnóza. A já ze srdce děkuji našemu francouzštináři, že mi dal jednu z nejcennějších věcí, které může vzdělání dát. Jazyk a s ním i celý nový svět.

Každý bloger čas od času bojuje s nedostatkem inspirace. Jeho oblíbená droga, psaní článků, došla a jako na potvoru se ne a ne dostavit geniální nápad. Zoufáte? Pomoc je snadná! Vždycky můžete napsat nějaký zaručený trhák, který vám vykouzlí takovou návštěvnost, že vás úplně přejde chuť psát to, co jste psali předtím. Jaká zaručená kouzla skrývám na inspiračním skladě?

1) Srdceryvná zpověď z minulosti. Měli jste někdy deprese, úzkosti, zlomenou nohu či srdce nebo vás alespoň nechápali rodiče a umřel vám křeček? Ano, je to hrůza a nechci to bagatelizovat, ale na blogu to můžete skvěle zúročit. Všichni si rádi počteme o strašných věcech z cizí minulosti. Nevím, jestli jsme tak soucitní nebo tak škodolibí, ale je to tak. Pokud budete dostatečně drsní a autentičtí, můžete to dotáhnout i na titulku.

2) Gender, feminismus, (ne)rovnost pohlaví, vztahy. Naprostá jistota. Každý si chce přečíst další článek, pod který bude moct napsat svůj názor – ať už je z kteréhokoli konce spektra. Protože na tohle každý svůj názor má a zajímavé je, že ať je jakýkoli, vždycky se jeho nositel cítí být v menšině, schválně si toho někdy všimněte. Každopádně pozor; hádanice v komentářích zaručena!

3) Náboženství. Částečně to může souviset s následujícím bodem, ale tady mám na mysli spíš obecné úvahy typu „náboženství je blbost“ nebo naopak „náboženství je skvělé“. Na to má totiž taky každý názor, zpravidla ještě o něco militantnější než na bod předchozí. To vám hraje do karet, protože čím militantnější názory, tím víc chtějí být slyšet. Hádanice v komentářích ještě zaručenější!

4) Imigrace, islám, terorismus. Suverénně nejtěžší kalibr, jen pro opravdu silné povahy. Každý prahne po tom napsat svůj názor pod další a další články. A třeba si vás taky zařadit do škatulky „dobrý, se mnou“ nebo „špatný, proti mně“ (někdy pouze na základě titulku, takže mu věnujte odpovídající péči). Pozor, dost často nic mezi tím neexistuje a jestli byla hádanice v komentářích zaručená u předchozích dvou bodů, tak tady si rovnou chystejte meč na obřadné harakiri. Nebo nějakou jinou rituální sebevraždu hezky po česku. Ale nevím, jestli něco takového máme. Zadusit se pivem? Za pokus to stojí, třeba to pojmenují právě po vás.

A proč tyhle zaručené trháky nepoužívám také, když o nich píšu, ptáte se? Pro odpověď nemusím chodit daleko: nejsem silná povaha. Vidina komentářové války, v jejímž centru stojím, mě naplňuje smutkem a odporem. A jelikož to jinak vlastně už ani neumíme, musíme se s tím smířit; protože o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.