Když jsem opravdu hodně unavená…
…tak se hystericky chechtám nejen vtipům, ale i věcem, které bych za normálních okolností za příliš vtipné nepovažovala. Vypadá to zhruba tak, že se svíjím v křečích, neschopna čehokoli, z očí mi tečou slzy, vyrážím ze sebe velmi podezřelé zvuky a následně mě pekelně bolí břicho.
…tak se dívám na filmy a seriály, které už jsem pětkát viděla, protože tam mě nic nepřekvapí a není tedy třeba se ani intelektuálně, ani emocionálně angažovat. Chci už prostě jenom tu příjemnou jistotu: tahle scéna přijde po téhle, řeknou tam tohle a zatváří se takhle.
…tak poslouchám hudbu, kterou znám, a jen tak se při ní koukám před sebe. Je jedno, jestli tam je stěna, okno nebo stůl. Zkrátka před sebe.
…tak si na jídlo beru hluboký talíř (ideálně nerozbitný) a lžíci. Lžící se nepíchnete a u hlubokého talíře už musíte vynaložit skutečně značné úsilí, aby vám z něj něco vypadlo.
…tak melu blbosti, protože kolečka v hlavě se bezmocně protáčejí. Slova mi podivným způsobem utkvívají v paměti, takže když řeknu něco o knihách a pak si jdu dělat jídlo, tak žádám, aby mi lidi podali ze špajzu ty knihy, abych je dala na pánev a tak podobně. Věty pak skládám takovým způsobem, že by se mé lingvistické já stydělo až do hloubi duše – kdyby ovšem bylo při smyslech. Tyto výkvěty fantazie zpravidla následuje reakce z bodu číslo jedna.
…tak píšu články na blog, které nemají myšlenku ani pointu a jejichž titulek se shoduje s první větou.
Jo, víkend byl skvělý. Má cenu dodávat, že jsem fakt hodně unavená?