V křesle

Když mi zazvoní budík, je v české kotlině stále hluboká noc, tady už mě ale vítá krásné ráno. Krásné je ze statistických důvodů skoro vždycky – ono když máte v průměru 283 slunečných dní za rok, tak už si na nějaký ten déšť nebo mlhu musíte pomalu brát lupu. Nevím, jestli tu sezóna nadávání na počasí vypukne až s letními vedry, nebo prostě nevypukne. Možné je všechno.

Na univerzitu jezdím autobusem. To zní nudně, ale v reálu je to adrenalin. Styl jízdy některých řidičů mě nutí přehodnocovat životní priority a zvažovat, jestli by nakonec i pro mě nebylo řízení autobusu schůdný vedlejšák. Když pak s hlasitým poděkováním řidiči i nebesům vystoupím, vydávám se na každodenní kilometrovou vycházku buší na kampus. Někdy vídám papoušky a v téhle roční době už i ledacos rozkvétá. Konec srpna přátelé, jaro za dveřmi!

Program na univerzitě nebývá od pohledu příliš pestrý, to pravé bohatství se ale skrývá pod povrchem. Jsem tady, abych češtinu zapojila do mezinárodního výzkumu jazykových univerzálií (podrobněji v jiném článku), a chci se vrátit domů s tím, že i my právě tahle slova máme a fungují zhruba stejně jako v jazyce mangaaba-mbula. Je to složitější úkol, než se může zdát, takže hodně čtu už poměrně technické lingvistické elaboráty (což je výzva, protože kdo mě zná, ví, že jsem nikdy nestudovala přímo lingvistiku), překládám hromady příkladů, argumentuju, proč by se „if“ mělo převést spíš jako „jestliže“ než jako „pokud“, a když narazím na něco, s čím si nevím rady, konzultuju to s Cliffem. Ten mi zpravidla položí pár dobře mířených dotazů, prodiskutuje to se mnou, doporučí mi hromadu dalších článků a pak si nad horkou čokoládou pěkně popovídáme o životě nebo o experimentálních překladech Bible. Někdy se připojí i Lauren. Jiné dny se naopak minu s oběma.

Domů přicházím zpravidla mezi pátou a šestou. Tou dobou už mám mozek převařený tak, že si můžu být opravdu jistá, že v něm není žádná salmonela, a z další adrenalinové jízdy autobusem je mi lehce šoufl. Večery trávím různě. V pondělí chodím zpívat do sboru (12. září máme jarní koncert, tak doražte!), v ostatní dny dělám, co se namane. Hodně si píšu s lidmi, protože všichni chtějí vědět, jak se mám, a jsou už touhle dobou vzhůru. Do toho udržuju normální blogový provoz. Čas od času jdu s někým ven. Tančím. A vždycky je tady naše každodenní společná multikulturní večeře.

Dny v týdnu se zpravidla odehrávají ve stejném rytmu s výjimkou pátku – to totiž většina lidí pracuje z domova. Dělám to taky tak. Můžu se díky tomu i líp mentálně připravit na víkend, protože víkendy tady jsou jedna velká akce. Jednou jedu do Gold Coast na pláž, podruhé do centra Brisbane do muzea nebo galerie, potřetí na moře pozorovat velryby… vždycky se něco najde. A když se v neděli večer vrátím domů (vidíte, jak je „doma“ relativní?), zažívám něco neuvěřitelného – těším se na pondělí. Ano, opravdu. Jde to. A vlastně na tom není vůbec nic divného. Čeká na mě laskavý Cliff, charismatická Lauren, kampus v buši a nějaké ty jazykové univerzálie. Těšit se na něco takového je přece ta nejsamozřejmější věc na světě.

Mám za sebou patrně nejintenzivnější týden svého života. Dovolená, jakou jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech, které jsem se víc bála, než že bych se na ni těšila, a na místě, kam jsem si myslela, že se nikdy v životě nepodívám. Na univerzitě jsme ale měli prázdniny a já potřebovala obnovit australské vízum, abych mohla v klidu dokončit svou stáž, a tak jsem vyjela na týden na Nový Zéland. S sebou jsem měla jen batoh na zádech, výčitky, že utrácím naprosto nekřesťanské peníze, a obavy z toho, že se úplně sama vydávám po pouhém měsíci u protinožců na další cestu do totálního neznáma.

O Novém Zélandu mi všichni říkali, jak je úchvatný, moje očekávání proto postupně pod vlivem dalších a dalších vyprávění vystoupala bezmála do oblak. Uvědomovala jsem si, že to je poměrně nebezpečné nastavení, protože když hodně čekáme, můžeme se taky hodně zklamat. Opatrnosti ale nebylo třeba. Nový Zéland je nejkrásnější země, jakou jsem kdy viděla. A to jsem viděla jen severní ostrov. A ještě jen velmi omezeně. Představte si ty nejzelenější a nejoblejší kopečky, na kterých se pasou krávy a ovce, za nimi se klenou vrcholky hor ve stylu Alp (ovšem bez sněhu), mezi tím subtropický deštný prales a o kus dál mořské pobřeží s romantickými plážemi a černými sopečnými skalisky. Do toho dřevěné domy, na zahrádkách pomerančovníky, citroníky a ibišky, spousta zpěvných ptáků, na vlajce Jižní kříž a pouhých 5 milionů obyvatel. Zní to jako pohádka? Tak přesně takový je Nový Zéland.

Těžko se mi hledají slova pro všechno, co mi ten týden přinesl. Byla to jedna obrovská emoční horská dráha. Panika ze zrušeného letu, který mi nakonec zkrátil dovolenou o celý drahocenný den. Totální osamění ještě mnohem dál od domova než v Austrálii. Selhávající plány. Naštvání z nedostupné nebo neexistující veřejné dopravy. Frustrace ze zavřených přírodních parků. Vztek na předraženou turistickou infrastrukturu a povrchnost organizovaných prohlídek. Hnusné počasí. Rozkopaný Auckland se zácpami každé ráno i odpoledne. Únava. A vedle toho nejkrásnější krajina, jakou jsem v životě viděla. Nepředstavitelně přátelští lidé, kteří mě s širokým úsměvem zdravili, jen když mě míjeli na ulici, a oslovovali mě „hon“ a „love“. Pizza s kyselými okurkami a fazolemi a domácí grepová marmeláda. Úžasně sympatická a zajímavá paní domácí v romantickém staromilském domě. Černočerná sopečná skaliska a černý písek. Zpěv v jeskynní katedrále s naprosto božskou akustikou. Hobitín, snad nejmalebnější místo, jaké existuje. Maorská kultura. Vroucí bahno, sirný smrad a největší gejzír na jižní polokouli. Pták kiwi. Tanec na břehu Tasmánského moře. Žralok za sklem asi tak metr ode mě. Deštný prales v centru města. Jeskyně, která vypadá díky zvláštním svítícím červům jako noční nebe a do které jsme vjížděli na lodi za maorského zpěvu našeho průvodce. To se prostě nedá nijak popsat ani shrnout. O tom se dá jen tančit.

Mám pocit, že se za ten týden odehrály alespoň dva měsíce. Bylo to nádherné i vyčerpávající, extatické i frustrující. Už chápu, proč si všichni ti milionáři pořizují domy a bunkry právě tady. Když už apokalypsa, tak aspoň v té nejkrásnější zemi; v zemi, která je směsí zvláštně povědomého a naprosto exotického; kde nežijí žádná jedovatá zvířata a kde není ani jeden had; kde si děti mohou chodit bezpečně hrát do deštného pralesa; kde před příchodem Evropanů žil jediný savec, a to netopýr; kde se i bílí učí maorsky, všechno je dvojjazyčné, zastávky se jmenují třeba Otahuhu a kde některé maorské babičky pořád ještě nosí na hlavě věnec ibiškových květů. Bude mi ještě nějaký čas trvat, než celou tuhle kovbojku vydýchám a všechno se usadí, jedna věc je ale jistá. Aotearoa, Země bílého oblaku, se mi vryla do srdce. Tolik, že jsem sama netušila, že je to vůbec možné.

Když jsem minulé pondělí zjistila, že ve středu je na univerzitě volno, překvapilo mě to. Nepamatovala jsem si, že bych právě v tenhle den viděla v akademickém kalendáři volno – a měla jsem pravdu. Záhada se ovšem záhy vysvětlila: nešlo totiž o svátek státní, ale pouze lokální pro Brisbane a okolí. Po celý týden tu totiž probíhala velkolepá akce zvaná Ekka a jelikož si to Australané umějí udělat pěkné, tak při té příležitosti vyhlásili v půlce týdne všeobecné volno. Nejdřív jsem se tomu trochu divila, ale uznávám, že to byla moje chyba. V zemi, která neváhá vyhlásit státní svátek při příležitosti oblíbeného sportovního zápasu, by mě něco takového opravdu nemělo překvapit.

Ekka je zkrácenina pro výstavu, tedy exhibici (o australských zkratkách určitě taky jednou napíšu), v tomhle konkrétním případě pro výstavu zemědělskou. To nezní moc lákavě, že? Počkejte ale ještě chvilku. Představte si obrovskou matějskou pouť, hromadu sportovně laděných klání od sekání dřeva přes stříhání ovcí až po zdobení plnovousů květinami, k tomu obrovskou show v hlavní aréně, exhibice motorek a aut, představení se všemi možnými zvířaty a výstavy ve všech myslitelných rukodělných oblastech. Navrch přihoďte nezřízenou hromadu jídla, pití a suvenýrů, desítky tisíc návštěvníků, tisíce kovbojských klobouků a na konec ohňostroj, který vám vyrazí dech. To je Ekka.

Nikdy jsem na žádné podobné akci nebyla. Jednak v Česku nic srovnatelného nemáme (nebo vy víte o něčem, co by mělo slogan „Venkov přijíždí do města!“ a lidé by se tam hrnuli po desetitisících?), jednak se hromadným akcím všeobecně spíš vyhýbám. Lauren z univerzity mi ale nabídla, že mě tam vezme, a pravila, že je to úplně nejvíc australská akce a teď, když už mám covid za sebou, se nemám čeho bát. A tak jsme šly.

Netrvalo mi dlouho pochopit, co měla Lauren na mysli. Austrálie má nezanedbatelnou zemědělskou historii, například chov ovcí tu býval tak velká věc, že svého času většina světové produkce vlny pocházela právě odsud. Navíc je tu částečně podobný kovbojský kolorit jako v Americe (včetně ikonických klobouků) a Australané naprosto milují soutěže a sportovní klání všeho druhu. Ekka to zvládla obsáhnout kompletně. Soutěžilo se ve všem: ve zdobení dortů, patchworku, parkuru, dostizích, agilitách, stříhání ovcí, dojení krav i aranžování květin. Vážně. Pokud máte pocit, že se v něčem nedá soutěžit (například v pokládání železnice), podívejte se na program Ekky. Dost možná to tam najdete.

Lidé se očividně skvěle bavili a byla v tom síla, jakou dovede vygenerovat jen mnohatisícový dav. Při závodech se mohutně výskalo a aplaudovalo, a to jak těm prvním, tak těm posledním (australská obliba v soutěžení se nevylučuje s obrovským rovnostářským cítěním). Právě tady jsem poprvé viděla aboridžinskou i queenslandskou vlajku a slyšela australskou hymnu. Dvakrát. Včetně druhé sloky, která se hraje asi tak často jako druhá sloka naší hymny. A když jsem sledovala koně pojmenovaného podle místní ikonické pomazánky Vegemite, jak si pod vedením svého kovboje sedá do duchny, čemuž se publikum nadšeně směje a tleská, bylo mi jasné, že nic australštějšího asi opravdu jen tak neuvidím. Bylo v tom všechno: australská historie i současnost, farmářský venkov i moderní velkoměsto, humor, vášeň pro sport i umění nikam se nehnat a dobře se pobavit i vprostřed týdne. Sice jsem přišla domů naprosto vyšťavená, ale stálo to za to. Byla to opravdu Austrálie v kostce.

Když se pasuji do role turisty, snažím se obvykle alespoň o základní úroveň sofistikovanosti. Za ideální situaci považuji, když plynně mluvím úředním jazykem cílové země a znám základy místní kultury, historie, gastronomie a filmové tvorby. Když si nalijeme čistého vína, jsou země, které tyhle podmínky splňují, na světě asi tak tři a Austrálie není jedna z nich. Asociace, které ve mně donedávna vyvolávala, proto nebyly příliš pestré. Na prvním místě opera ve tvaru krabice s papírovými kapesníky, klokani a koaly (děkuji za upozornění, že správněji jsou koalové), v těsném závěsu ostatní bizarní zvířena jako ptakopyskové, emu, žraloci a pavouci a na bronzové příčce nepočetná směska všech ostatních, zcela náhodných informací od obráceného víru v umyvadle až po Krokodýla Dundeeho. Sofistikovanost sama.

Není proto divu, že z turistických atrakcí, které Brisbane nabízí, mě zaujala právě Lone Pine Koala Sanctuary. „Má to v názvu koala!“ zařval okamžitě můj instinkt nevzdělaného turisty. „Ještě klokany a bude to dokonalé!“ A Brisbane nezklamalo; zjevně ví, co od něj návštěvníci očekávají. Lone Pine totiž sice je hlavně záchranná stanice pro koaly, které by v divočině už nepřežily, ale najdete tu i celou řadu dalších australských endemitů – včetně klokanů. Jackpot!

Pravda, moje kapsa lehce zaprotestovala, padesát dolarů za vstup přeci jen není tak docela za hubičku. Pak jsem ale zjistila, že když si žádnou koalu nepohladím ani nepochovám, ušetřím jedním vrzem dalších pětačtyřicet dolarů a to moje české srdce přeci jen poněkud ukonejšilo. Však jdu v zásadě do zoo, uklidňovala jsem se, a klokaní krmení je v ceně! I mávla jsem rukou, přestala přepočítávat na koruny, popadla papírový pytlíček s granulemi a vydala se australské fauně vstříc.

Byli tam. V otevřené, volně přístupné ohradě, kam k nim mohl přijít kdokoli, uvyklí lidské společnosti, přežraní a flegmatičtí. Tohle nebylo žádné napružené klokaní stádo, jaké jsem onehdy viděla na brisbaneském golfovém hřišti (tedy v porovnání s Lone Pine prakticky v divočině). Tady když se některý klokan rozhodl někam odskákat, byli z toho návštěvníci jako u vytržení a nadšeně si to natáčeli. A když některému z vačnatců vyhládlo dost na to, aby udělal tři kroky směrem k nejbližšímu člověku s chrastícím pytlíčkem, to bylo teprve něco!

Uznávám, že šlo o zážitek dosti umělý a můj vnitřní sofistikovaný turista nad ním poněkud povytahoval obočí. To jako vážně? Laciné! Když mi ale jeden mladý klokánek začal žrát z ruky, vzaly veškeré zbytky sofistikovanosti za své. Krmím roztomilého klokana – co může být v Austrálii lepšího? A když deset čísel ode mě prošel emu (který je jen o něco málo menší než já), viděla jsem ve vodě kroužit ptakopyska (ten je zase překvapivě malý) a obdivila obřího krokodýla jako vystřiženého z Krokodýla Dundeeho, připadala jsem si tak australsky jako nikdy. Pravda, opera ve tvaru krabice s kapesníky u toho nebyla. Ale jinak tomu nechybělo opravdu vůbec nic.

Do Austrálie jsem přijela studovat a taky za novými zážitky. Obojí se rozjelo velmi slibně a já zažívám spoustu věcí úplně poprvé. Jeden den tak krmím klokany (o tom někdy příště) a dva dny nato si dělám první covidový samotest v životě. Velké vzrušení, obzvlášť v momentě, kdy – ejhle – test vyjde pozitivní! Ano, přátelé, prošla jsem všemi českými vlnami čistá jak lilie, abych chytila covid po dvou týdnech v Austrálii. Ale nebojte, nejsem teď izolovaná a opuštěná na samém konci světa. Test jsme si totiž v domě dělali hned tři a pozitivní vyšly úplně všechny.

Aktuálně jsme tedy covidová domácnost v karanténě. Pro mě je to jako úpornější viróza, Anjali to měla podobně, ale stihla to o pár dní dřív, a Heather působí, jako by její rázná osobnost nějaký covid prostě nepřipouštěla. Eddie z nás lehnul jako první, takže už se stihl uzdravit a Majedovi podle všeho vůbec nic není.

Jsme jako taková skutečně zvláštní rodinka. Heather je paní domu, trochu přísná a od rány, ale zároveň je s ní legrace a každému vždycky ráda pomůže. Majedovi, který se z Arábie přijel učit anglicky, asistuje s domácími úkoly a trpělivě na něj pomalounku mluví a zuřivě u toho gestikuluje, když je třeba. Stejně jako Eddie (a podle všeho patrně všichni Australané) miluje sport, sušenky TimTam a podivnou pomazánku Vegemite, která chutná, asi jako kdybyste si na chleba namazali masox. Teď v karanténě se zuřivě věnuje zahrádce; kdo ví, co nám tady v neděli všechno poroste. Eddie už je v důchodu, takže se hodně dívá na televizi, hlavně na sport, jak jinak. A sám se taky nenechá zahanbit. Když zrovna nemá covid, jezdí do tělocvičny každý den. Na kole.

Večeříme společně. To tedy děláme i jindy, ale teď jsme všichni doma, takže se scházíme skutečně pravidelně. Před jídlem se modlíme, přestože Majed je muslim a pětkrát denně si bere svůj kobereček západním směrem (ano, odsud je to západním směrem). Po večeři myjeme nádobí a Majed se při tom snaží pochytit, jak se řekne trouba a jak sporák a která pánvička patří kam. Anjali ho trpělivě naviguje, je tu z nás přeci jen nejdéle, její indický přízvuk mu ale dělá potíže, takže to občas končí tak, že se snažíme pomáhat všichni a podle toho to pak dopadá.

V tyhle dny si obzvlášť silně uvědomuju, jaké jsem zase jednou měla štěstí. Našla jsem tu skutečně něco jako druhý domov. Když mi bylo špatně a akorát jsem ležela v posteli, Anjali se se mnou podělila o oběd. Potom, co jsme zjistili, že všichni máme covid, Heather pravila, že si na oslavu uděláme čokoládové kuličky, a tak jsme vedle pozitivních testů vyskládali čokoládu, datle, kokosový olej a další propriety, motali se v kuchyni a měli z toho velkou legraci. Majed si uvařil ve svojí kovové konvičce arabskou kávu a všem ji se slovy „very, very delicious!“ nabízel. Nesklidil valný úspěch (asi jako s kafem v osm hodin večer), ale když se vytasil se zvláštně bachratými a nezvykle světlými datlemi, to už jsme si říct nechali. Věděli jste, že Arabové jedí datle teplé? Úplně jiný zážitek!

Je to můj první delší a hlubší kontakt s opravdu multikulturním prostředím. Pocházíme každý z jiných poměrů, mluvíme jiným mateřským jazykem, jsme zvyklí na jiná jídla a známe jiné věci. Je dost možné, že názorově se velmi lišíme, politicky bychom se jen tak na něčem neshodli, a kdybychom měli najít film, který by se nám líbil všem, hledali bychom hodně dlouho – v zásadě to ale vůbec ničemu nevadí. Vyprávíme si, jak se věci dělají u nás, a vzájemně se tomu divíme. Hledáme svoje země na mapě a porovnáváme jejich zeměpisnou šířku a délku. Každý den zjišťujeme, co všechno neznáme (a že toho je). Funguje to s až okouzlující lehkostí. A nejen to – je to i skutečně obohacující.