Publikováno

O promarněných překladatelských šancích

Lidské jazyky mají jednu úžasnou vlastnost – stejně jako živé organismy se dovedou měnit a přizpůsobovat, takže jen tak nezastarají. Ať už zrovna letí jakékoli módní nářečí (a že jich tu za posledních dvě stě let proletěla celá řada), životaschopný přirozený jazyk jeho vlivy vsákne, přizpůsobí vlastním potřebám a jde dál. Nejmocnějším nástrojem tohoto procesu jsou bezpochyby slovní výpůjčky – cizí pojmy přejaté ve své víceméně původní podobě, jakási rychlá a flexibilní omlazovací kúra jazyků. Někdy ale také trestuhodně promarněná šance. O kolik půvabu jsme přišli, když jsme si některé výpůjčky raději nepřeložili!

Asi poprvé jsem této propásnuté příležitosti zalitovala při pití čaje. Earl Grey zní, pravda, docela vznešeně. Ale uznejte: oč romantičtější by bylo, kdybychom místo něj popíjeli Hraběcí šedý. Nevím, proč takové Rulandské šedé prošlo a Hraběcí šedý ne. Možná máme raději víno než čaj. Jisté je, že když to na nějakou restaurační obsluhu (až to jednou bude zase legální) zkusíte, svého oblíbeného nápoje se nedočkáte. A to ani když to budete zkoušet pěkně didakticky v jednom lokálu víckrát.

Některé názvy zůstávají výpůjčkami z pochopitelných marketingových důvodů. Když jsem se kupříkladu dozvěděla, že slavné HBO je v překladu Domácí kasa, uznala jsem, že v marketingu pro čistou pravdu skutečně není místa. Ne vždycky by ale překlad jména způsobil regionální podnikatelský krach. Takový přeložený Netflix skrývá netušený potenciál. Vy byste se snad na Síťový biják nedívali?

Tradiční živnou půdou výpůjček je akademická mluva. Ať zabrousíte do kteréhokoli kouta univerzitního provozu, můžete si být jisti, že se co nevidět potkáte s nějakým tím signifikantním konceptem nebo jiným zástupcem početné třídy redundantních cizích slov. Jde o jakousi slovní magii, která akademikům umožňuje věnovat se něčemu, čemu nikdo jiný nerozumí; a taky o lenost překládat. Někdy by ale trocha práce usnadnila život celým generacím studentů – vezměte si třeba rondokubismus. „Koho?“ říkáte si nejspíš a já se ani trochu nedivím. On to ale vůbec není tak esoterický pojem. Kdybychom byli lehce (a opravdu jen lehce) kreativní, mohli bychom to přeložit asi jako kulatokrychlismus. Ano. Přidejte do hran kubistické architektury trochu jemných obloučků a je to. Najednou to není žádná věda.

Asi nejpozoruhodnější vztah překladů a výpůjček se nabízí u nejemocionálnější vrstvy jazyka, u vulgarismů. Sprostá slova v mateřském jazyce mají totiž tu unikátní vlastnost, že se spojují s úplně jinými oblastmi mozku než zbytek slovní zásoby. Proto mají drnčivé vulgarity zázračnou moc ulevovat od bolesti i uvolňovat nahromaděné emoce – a proto sprosté výpůjčky, s nimiž žádné emoce spojené nemáme, nemůžou fungovat ani z poloviny tak dobře. Moji bývalí kolegové měli kupříkladu v oblibě anglicismus shitstorm, sugestivní obraz bouře výkalů, která v korporátním prostředí vystihuje víc, než by bylo zdrávo. Proč ne, z hlediska významu to funguje. Ale uznejte, takové české hovnobití nese emoční potenciál s anglickou výpůjčkou nesrovnatelný.

Výpůjčky a novotvary jsou zkrátka hotovou studnicí jazykové kreativity, která jen jen čeká, až do ní ponoříme svá vědra, nebo alespoň čas od času nějaký ten hrneček. Schválně to někdy taky zkuste; během chvilky jistě dokážete přijít s hotovou mozkovou bouří. Kromě toho je to zábavné, zdarma a pokud vím, ani v tom našem Kocourkově to ještě nikdo nezakázal.

38 Komentářů
Publikováno

Moje zkušenost s komunitně podporovaným zemědělstvím (KPZ)

Když mě před několika lety poprvé zastihlo téma zdraví a životního prostředí, otevřel se přede mnou celý nový svět. Pravda, z domova jsem neodcházela nepolíbená – tofu bylo oblíbeným jídlem mého dětství a nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistila, že gulášová polévka se normálně ze sójového masa nedělá. Navzdory tomu ale trvalo dalších pár let, než jsem si našla cestu i k dalším oblastem: od přírodní kosmetiky bez ropných derivátů, přes nákupy bez obalu až po kvalitní bio zeleninu od malých pěstitelů, neboli komunitou podporované zemědělství (KPZ).

Princip KPZky je jednoduchý – předplatíte si na celou sezónu produkty od malého lokálního pěstitele. Zemědělec tak má jistý zdroj financí a vy zase zajištěný pravidelný přísun vysoce kvalitní sezónní zeleniny (případně i bylinek, ovoce a vajíček, záleží na konkrétním farmáři). Takzvané bedýnky si pak v pravidelných intervalech chodíte vyzvednout na předem smluvené místo – a úroda je vaše.

Moje zkušenost s KPZkou je jednoznačně pozitivní. Zelenina byla chuťově mnohem lepší, výrazně čerstvější a řádově rozmanitější než ta z běžného obchodu. Občas přicházely plodiny, které nám rozšiřovaly obzory: takový mangold jsem třeba znala jen podle jména, takže jsme museli googlit, co že se s ním vlastně dělá. Velký úspěch slavila i zářivá modrozelená dýně Blue ballet a to nemluvím o veselí, které vyvolalo bezmála metrové čínské zelí doplněné obdobně gigantickou mrkví.

Rozmanitost bedýnkové zeleniny nám přinesla do ustálené a trochu nudné řady osvědčených receptů celou řadu novinek. Když vám jednoho dne na stůl přistane to podivné bílé ufo, kterému jste se donedávna v krámě leda tak chechtali, musíte zkrátka vymyslet, co s ním. Díky KPZce jsem tak postupně vzala na milost celou řadu plodin od cuket po fazolky, kterým jsem se do té doby spíš vyhýbala, ať už z nezvyku, nebo kvůli dřívější špatné zkušenosti.

Aby těch pozitiv nebylo málo, je tu ještě jedno, které se obzvlášť týká městských lidí. KPZka vás totiž krásně napojí na to, co se děje venku, daleko za hradbami města. V průběhu sezóny se obsah bedýnek v souladu s vegetačními cykly zásadně proměňuje a vy dostáváte to, co zrovna dozrává. Zjara si tak vychutnáte hlavně nejrůznější listí, zatímco na podzim náklad sotva dotáhnete domů. Na celoroční rajčata jako z plastu můžete v klidu zapomenout.

Shrnuto, podtrženo, KPZka je skvělý vynález. Umožní vám jednou ranou zabít celé hejno much: zkvalitnit stravování, oživit opakující se jídelníček, rozšířit si obzory, podpořit namísto velkých korporátů místní malé pěstitele a dát zelenou zemědělství, kterému není jedno, co tu poroste za sto let. Právě během března je ideální doba, kdy se ke KPZ na příští sezónu připojit. Nevím jak vy, ale já jdu do toho.

33 Komentářů
Publikováno

Rozbitá společnost

Každá společnost, která je demokratická, pluralitní a řízená penězi, spočívá v první řadě na vzájemné důvěře. Věříme, že za potištěné papírky nám v obchodě dají housky, ba dokonce si troufneme doufat, že ty housky dostaneme, i když jenom začarujeme kouskem plastu kolem speciální krabičky. Oproti situaci, kdy byly tištěné peníze kryté zlatým standardem, velkým množstvím drahého kovu, který garantoval jejich hodnotu, jsme udělali pěkných pár kroků kupředu. Stačí, že na internetu vidíme nehmatatelný obrázek, párkrát klikneme, pozměníme jakási virtuální čísla a za chvilku jsou housky doma. Množství vzájemné důvěry potřebné k takové transakci je závratné.

Jenže důvěra je křehká věc a současná doba křehkým věcem nepřeje. Nebýt korunovaných virů, vedlo by tyto úvahy nejspíš jen pár společenských vědců. Jenže co čert nechtěl, teď jsme s nimi konfrontováni všichni. Hlavně proto, že se naše důvěra otřásá v základech.

Nevíme, co bude zítra, jestli budeme smět na krok z domu a nakoupit v nedalekém obchodě. Nemůžeme věřit prodejcům, kteří tvrdí, že ty respirátory mají zaručeně skladem a do 48 hodin nám je doručí, nemůžeme jim dokonce věřit ani to, že jde o skutečné respirátory a ne nějaký podfuk. Jeden den přicházejí zprávy, které tvrdí a, den nato se s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje b. S přísliby se žongluje, jak to zrovna přijde: dozvíte se to zítra, vlastně ne zítra, pozítří; a možná že ani to ne. S cynickým úsměškem čekáme, kdo se ozve první – jestli opožděná vláda, nebo jeden z těch čtyř internetových obchodů, které se před týdnem kasaly, že do druhého dne máte zboží od nich zaručeně doma (pozn. red.: vyhrála vláda, ale bylo to těsné). A důvěra se rozpadá, drobí na malinké kousíčky a pomalu ale jistě umírá.

Po zdrcující zkušenosti minulého týdne se zdá, že věřit už nemůžeme prakticky ničemu. Na žádné slovo není spoleh, všechno se vyhlašuje a pak zase ruší, odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Jak se dá žít v takovém světě, v takové společnosti? Veškerá zbylá dobrá vůle (a že už jí není mnoho) se rozbíjí o útesy naprostého chaosu. Nervy máme jen jedny. Jak daleko jsme od momentu, kdy nám prasknou nadobro a my se rozhodneme vzít věci pěkně středověce do vlastních rukou?

40 Komentářů
Publikováno

Příliš mnoho velkých zpráv

Minulý týden nebyl na emocionální zprávy zrovna chudý. To vám takhle dny plynou, jeden jako druhý, celkem nic se neděje – až jednoho bezvýznamného únorového úterý zjistíte, že na sebe všechny ty události jenom ohleduplně čekaly, aby se mohly semlít pěkně pohromadě.

Ty zprávy přišly dvě. Jedna jako blesk z čistého nebe, druhá, inu, řekněme jako blesk z nebe lehce ozdobeného bílými beránky. Když jsem kolem úterního poledne zjistila, že zemřel profesor Jan Sokol, zůstala jsem, jak by řekla moje máma, štajf. Ano, bylo mu přes osmdesát (k příležitosti jeho narozenin jsem tu ostatně kdysi publikovala článek), ale vždyť jsem ho ještě před pár dny viděla v televizi! Jak se to mohlo stát?

Těm, kdo řečeného Honzu Sokola neznali, se jen těžko popisuje, jak je možné, že se následně na internetech strhla hotová lavina láskyplných článků, rozhovorů, nekrologů a vzpomínek (kdo sleduje můj Facebook, ví, že i já jsem na fakultní blog svou studentskou vzpomínkou přispěla). Pan profesor byl nesmírně vzdělaný, moudrý a sečtělý a měl za sebou minulost tak pestrou, že se jen při té představě tajil dech – z vyučeného zlatníka se stal zeť Jana Patočky, chartista, programátor, filosof, překladatel, prezidentský kandidát či zakladatel nejmladší fakulty Univerzity Karlovy. Přes to všechno byl neuvěřitelně skromný a laskavý a vždy mluvil prostě a bez příkras. Až když odešel, mi v plnosti došlo, jak moc nám jeho klidný hlas a věcná slova plná naděje budou chybět. Opustila nás nádherná, průzračná duše, nepokažená byť jen špetkou pýchy či elitářství, člověk, který svými dary vždycky pokorně sloužil druhým. Uzavřel se jeden neobyčejný život a já jsem s novou naléhavostí pocítila výzvu, kterou v sobě nesl. Jak dostát takovému příkladu? Co udělat pro to, aby můj příběh jednou vypadal alespoň z desetiny takhle?

Zpráva, že jsem získala velmi štědrý grant, o který jsem žádala bezmála před půl rokem, mě dostihla pouhých pár hodin poté. První, co se mi ve zmatené hlavě objevilo, byla otázka, jestli si něco takového opravdu zasloužím. Abyste pochopili rozměry celé věci: součástí mojí žádosti byla i zahraniční stáž. Zahraniční stáž do Austrálie. Tam totiž žije Ona, Anna Wierzbicka, největší intelektuální vzor mého života; lingvistka, jejíž knihy – bez přehánění – stvořily mou akademickou dráhu. Jak jsem si něco takového zasloužila? Pokud se to všechno povede a klapne zhruba deset dalších neznámých, budu se opravdu moct potkat se ženou, která mi vrátila víru ve smysl akademického života a nad jejímž křišťálovým slohem jen bezmocně omdlévám? Non sum dignus! Nejsem hodna.

Tušila jsem, že po všech vnitřních dramatech jednou přijde den, kdy se komůrka otevře a další dějství se odehraje venku, ve skutečném světě pod modrou oblohou. Taky jsem tušila, že si nejspíš nebudu připadat připravená. Ale život není zkouška, ani ta z evropských dějin v kontextech – a kdo je kdy skutečně připravený? Trvalo řadu dní, než se obě zprávy spojily do jediné, a ještě delší řadu bude trvat, než mi to skutečně se vším všudy dojde. Sdělení ale zní jasně. Dostala jsi všechno, co potřebuješ, tak jdi a rozdávej. Splácej dluh života i s úroky, tak jak to činil tvůj milovaný pan profesor.

31 Komentářů
Publikováno

Počítačová hra jako umění

Když dojde na klasickou debatu čtení versus videohry, těžko byste hledali tradičnějšího zastánce knih. Moje dětství jich bylo plné, milovala jsem je dlouho předtím, než jsem je dokázala dešifrovat, a když nadešel blažený den, kdy jsem těm podivným znakům porozuměla, museli mě od nich rodiče tahat, abych z toho, cituji, nezblbla.

Jenže kromě toho jsem také dítě devadesátek, součást první generace, pro kterou se počítačové hry staly běžnou součástí dětství. Své první kostlivce jsem začala kosit na prvním stupni základní školy a brzy jsem to dotáhla na učené mistry Jedi a k impériím, která se obešla i bez nacheatovaných kulometných autíček (ach, nostalgie). Videoherní svět mi tak není zcela cizí a ke svému potěšení musím konstatovat, že vraždění zombíků už dávno není to jediné, co se v něm děje. Ať chceme nebo ne, i z počítačových her se stalo plnohodnotné umění.

Nejvýraznější vlaštovkou, která věštila videoherní umělecké jaro, je bezpochyby Journey (Cesta, 2012). Pomalá, meditativní hra s nádhernou grafikou, která vás provede po ruinách dávné civilizace a ukáže vám hodnotu sebeobětování i hlubiny lidského ducha. Journey nabízí nezapomenutelný, téměř náboženský zážitek, který je na míle vzdálený obvyklému obrazu prostoduché násilnické zábavy. Stala se proto záhy argumentačním beranidlem v debatě o smyslu počítačových her a změnila nezanedbatelnou část videoherního průmyslu.

Journey, miláček kritiků, který změnil pohled na videohry. Zdroj obrázku.

Her, které vás vezmou na cestu po zátočinách lidské psychiky, není ostatně vůbec málo: třeba To the Moon (Na Měsíc, 2011) o láskyplném manželství s psychicky nemocnou ženou nebo Emily is Away (Emily je pryč, 2015), minihra odehrávající se v chatovacím okně a la ICQ, ve které se pokoušíte navázat vztah s dávnou láskou. Obě hry příběh nejen vyprávějí, ale nechávají vás ho interaktivně prožít – a že se jim to daří. Hřejivé dojetí z cesty na pomyslný Měsíc není o nic méně intenzivní než neutuchající frustrace z toho, že milovanou Emily zpět prostě žádným způsobem nezískáte. Emoce jako inspirace pak v herním světě fungují i zcela explicitně: například Gris (2018) podmanivým audiovizuálním způsobem zpodobňuje průběh deprese, respektive jakékoli výraznější ztráty nebo žalu. Rozbitému černobílému světu (gris znamená francouzsky šedý) tak během svého putování postupně vracíte barvy, tvar i hlas a sledujete, jak se rozdrásaná rudá krajina a černočerné podmořské hlubiny vaším úsilím znovu proměňují v místo plné zeleně a světla.

Gris vám ukáže hlubiny deprese i cestu k přijetí. Zdroj obrázku.

Hry se nevyhýbají ani umělecky tradičnímu tématu společenské kritiky. Takový Orwell (2016) vás postaví do kůže zaměstnance sledovacího vládního kolosu i se všemi morálními následky. Jestli někdo skončí s kulkou v hlavě kvůli pár detailům ve vašem reportu… budete se s tím už muset nějak vyrovnat. Zcela jinak pak jde na věc meditativní adventura Abzû (2017), která přináší kromě nádherných podmořských scenérií i bolestné téma ekologie a vztahu technologie a přírody.

V Abzû potkáte žraloky a zjistíte, koho je třeba se skutečně bát. Zdroj obrázku.

Her, které jsou takříkajíc jiné, je zkrátka celá řada. Ať už hledáte mimořádně kvalitní příběh, jedinečný interaktivní zážitek nebo artové orgie, je z čeho vybírat. Stačí pozapomenout na zombíky a devadesátkové úlety, v nichž střílíte cikány, kteří vám rozkrádají zeď. Nepopírám, že to je část skutečnosti. Existuje ale i jiná; mnohem, mnohem lepší.

40 Komentářů