Náš vůdce usvědčuje fašistu v každém z nás

Nedávno jsem viděla film, který bych určitě neoznačila za krásný ani úchvatný, zato bych o něm byla schopná prohlásit, že by ho měli každý den dávat všechny televizní stanice v prime timu. Je to film mrazivě, strašlivě a děsivě pravdivý.
Náš vůdce, v originále Die Welle („Vlna“), se odehrává na německé střední škole. Začíná tam právě projektový týden, v jehož rámci se jednotliví vyučující mají za úkol zhostit jednotlivých témat a ta se studenty zpracovat jako nějaký projekt. Učiteli Reineru Wengerovi je přiděleno téma autokracie, z něhož není příliš nadšen. Jeho studenti také nejsou nijak zvlášť zapálení, vždyť to je dávno překonané téma, už jsme se přece poučili, dnes už by se to nemohlo stát. Wenger se však rozhodne autokracii pojmout zajímavě. Z projektového týdne udělá experiment, ve kterém chce vytvořit ze své skupiny studentů malou diktaturu, jíž bude vůdcem.
Experiment začíná nenápadně – studenti si musejí stoupnout, když chtějí promluvit, musejí sedět rovně a oslovovat učitele předepsaným způsobem. Lavina ovšem také začíná zvolna. Postupně se stanou z ostatních projektových skupin nepřátelé, Vlna (tak se Wengerova skupina pojmenuje) má uniformu v podobě bílé košile, pozdrav a logo. Ti, kdo nesouhlasí, odcházejí, protože jako odlišní nemají ve Vlně žádnou šanci, všichni jsou proti nim. Logo je brzy nasprejované po ulicích celého města a bílá košile vstupuje ve známost. V rámci Vlny vznikají přátelství a nové vztahy, staré vztahy se naopak rozbíjejí. Členové získávají identitu, pomáhají si, pořádají akce, kam neuniformovaní více méně nesmějí, a mají najednou pro co žít, do čeho vložit svou iniciativu a kreativitu. Zvláště ti, kteří mají problémy s rodinou a s vlastní identitou, náhle získávají smysl života, přátele, uznání a pevné, smysluplné místo ve světě. Vlna začíná žít vlastním životem.
Experiment se však brzy vymkne z rukou. Během jediného týdne učitel vytvoří vpravdě fašistickou skupinu, která šikanuje všechny kolem a ani to nedovede nahlédnout (tak už to s fašistickými skupinami bývá – že bojují za „dobrou věc“). Při scéně, kdy Wenger vejde do třídy a všichni se jako bílá masa jednolitě zvednou a udělají předepsaný pozdrav, doslova mrazí v zádech. Odezvy studentů jsou naprosto pozitivní. Nikdy tolik nedrželi při sobě.
Na konci týdne Wenger odhaluje, že to celé byla jen šaráda. Otevírá jim oči a ukazuje, že se z nich stali fašisti a že by byli schopni zvěrstev jenom proto, že by jim to přikázal, protože jim dal jistotu v nejistém světě. Experiment však zašel příliš daleko a ti nejzoufalejší se již nedokáží vrátit.
Náš vůdce odhaluje fašistu v každém z nás. Ukazuje, že jsme se ani v nejmenším nepoučili, že hrozba diktatury je stále stejně živá, že skočíme na lep každému, kdo nám nabídne jistotu, pevný řád a místo ve světě, kdo nám řekne, jak se to všechno má, kdo je hodný a kdo zlý, kdo náš a kdo cizí. Jakmile se to stane, není místo pro ty, kdo nesouhlasí. Ve jménu bílé košile smeteme všechny. Jako vlna.

Pozor, myšlení ohrožuje hloupost!

Když jsem nedávno procházela chodbou jednoho nejmenovaného nákupního centra a směřovala k východu, padl můj zrak na ceduli, která mě takřka přikovala k zemi. Dramatičnost vyprávění zde trochu utrpí, neboť následoval hurónský záchvat smíchu, ale předstírejme, že nám trocha napětí ještě zůstala. Jednalo se drobný stánek s ukázkami jakési logické hry s kuličkami, obklopený cedulemi s barevným nápisem „Myšlení ohrožuje hloupost“.
Nevím, jestli už je můj korektorstvím cvičený zrak natolik deformován, nebo jestli byl autor tohoto sloganu opravdu takový blb (asi od obojího trochu), ale bouchlo mě to do očí hned a strašlivě. Ten slogan byl vymyšlen tak zoufale špatně, že sám sebe popíral! Pakliže totiž napíšete, že myšlení ohrožuje hloupost, tak není jasné, co ohrožuje co. Podmět může být jako „myšlení“, tak „hloupost“. Co je tedy ohrožené? Hloupost myšlením, nebo myšlení hloupostí? Jelikož měla ta tři slova prodat logickou hru (která zjevně táhla, protože stánek byl obsypán dětmi), je nad slunce jasné, že to mělo být myšlení, kdo někoho ohrožuje, a tou ohroženou měla být hloupost. Jak jednoduché: zahrajete si hru, ta vás naučí myslet a to z vás vyžene každý náznak hlouposti.
To, k čemu vám bude dovednost získaná skládáním kuliček na podložku, ponechám bez povšimnutí. Třeba to opravdu k něčemu dobré je, byť neschopnost orientace v prostoru (i v ploše) nepovažuji zrovna za hloupost. Ale to, že slogan, který má být úderný, jednoznačný a ještě ke všemu hrát na jakousi „chytrou“ notu, obsahuje chybu, která jeho význam zcela převrací, to už je skutečně vrchol hlouposti. Blbé reklamy vidíme na každém kroku, ale takhle blbé… Nemám slov.
Ten hurónský smích už mě přešel a zůstává po něm vpravdě hořká pachuť. Jedno se totiž autorovi výše uvedeného výroku musí nechat. Je sice dost hloupý na to, aby se živil češtinou, když česky neumí (a klidně to o něm řeknu, i kdyby to byl kuličkový velmistr!), ale odhaluje velmi temnou a aktuální pravdu. Jak je vidno, myšlení je skutečně vážně ohroženo. A to hloupostí jeho a jemu podobných.

Čaromoc kalendáře na stole

K tomu kalendáři jsem se dostala úplnou náhodou. Znáte to: „Heleď, dostali jsme hromadu kalendářů a taky máme dva úplně stejné, nechceš jeden?“ A tak jsem si ho vzala a postavila na psací stůĺ, pěkně tak, abych na něj neustále viděla. Myslela jsem si, že to bude prostě hezká dekorace, která mi trochu pomůže v orientaci časem a prostorem, ale po pár dnech jsem si uvědomila, že na mě má ten kalendář daleko větší vliv, než jsem si myslela. Asi začnu být fanda stolních kalendářů.
Jak se tak občas zadívám do těch čísílek, dojde mi totiž, kolik času mám. Že měsíc je vlastně hrozně dlouhá doba a že až do včerejška tam byl pořád ten první. Teprve první! Mívám tendenci leden tak trochu vypouštět, protože je zkouškové a jinak se do něj celkem nic nevejde, ale když na mě takhle kouká z kalendáře, tak to najednou nejde. První měsíc v roce. Když ho prošustruješ, nikdy se ti nevrátí. Máš šanci v něm spoustu věcí udělat, spoustu věcí změnit a je první, s příchutí sladkého nového začátku. S dneškem je ten pocit ještě palčivější, protože mě čeká posvátná chvíle, kdy kalendář otočím a tak za tím prvním obrázkem udělám definitivní tečku. A přede mnou bude další měsíc. Druhý. Stále zimní a o něco kratší, než je obvyklé. Ale pořád neobyčejně dlouhý. Takového času! A to pořád tvrdíme, že žádný nemáme. A přitom ho často jen nevěnujeme tomu důležitému. Tolik času, tolik příležitostí, tolik možností. Tají se mi z toho dech.
Tak snad to všechno nepromrhám.

Čekání aneb o vzdělávání na všech stupních

Již od let svých gymnaziálních studií v častých intervalech žehrám na školu. Na to, jak učitelé neučí dobře, jak jim k tomu stačí jejich třicet let staré zápisky, jak nás neučí souvislosti, jak je látka, kterou probíráme, k ničemu a že ji akorát zapomeneme (pravda, jako prevence Alzheimerovy choroby to možná funguje, ale to je trochu málo!). Toto žehrání zpravila končí úvahou o úrovni pedagogických fakult a povzdechem, že by to chtělo do školství nalít mnohem víc peněz, učitele pořádně zaplatit a tím jim dát motivaci učit dobře a přitáhnout lidi, kteří by šli učit rádi, ale za současného stavu by zemřeli v chudobě a za posměchu společnosti (učit jde přece jenom nicka, co se jinam nedostala a nic neumí). A tak čekám na změnu, která přece musí přijít, protože školství je důležité. A čekám už mnoho let.
Tyto úvahy byly na tři roky vystřídány radostnými ódami. Moje bakalářské studium bylo skvělé, naplňující a kvalitní. Pravda, i tam byly kurzy na nic, ale bylo jich velmi, velmi málo. Na tři roky jsem přestala žehrat a čekat.
Pak přišel magistr. A žehrání se vrátilo, a to v ještě daleko horší podobě, protože už jsem si mezitím stihla prožít, jak skvělé studium může být. Dokonce na téže fakultě.
Ve zkratce: jsme tam, kde jsme byli, nebo ještě o kus dál. Naši vyučující pravidelně učí na více školách. Ať už jsou roztrženi mezi Prahou a Plzní, mezi univerzitou a gymnáziem nebo mezi Prahou a Bratislavou (to je asi rekordman), skoro všichni roztržení jsou. A hádejte proč? Protože jinak by museli zemřít v chudobě, ovšem společensky velmi ceněni, protože to jsou přece univerzitní pedagogové a vědci, elita národa, naděje vlasti. To by jim v danou chvíli velmi pomohlo. Jak končí kurzy těchto roztrhaných vyučujících? Popíšu krajní případ: přednáška víceméně bez struktury, která spočívá v raketově rychlém přečtení prezentace. V prezentaci jsou zkopírované části knih a je jich tam tolik, že se ani nevejdou na projekční plátno tak, abych to i já se svým ostřížím zrakem přečetla. Co si z takové přednášky odnesou studenti? Správně, naprosto nic; jenom pocit absolutního rozhořčení, nějaký ten záchvat vzteku a opětovné žehrání na školu a nedostatek peněz pro učitele (jak asi mají učit kvalitně, když místo přípravy musejí jít do druhé nebo třetí práce?). A samozřejmě: čekání, že jednou třeba bude líp (podobnost s předvolebními slogany čistě úmyslná).
Když jsem se letos v létě stala tajemnicí jednoho (jiného) magisterského oboru u nás na fakultě, skutečnost neuvěřitelné nedoceněnosti a chudoby mě udeřila ještě víc. Jako tajemnice mám úřední hodiny. Mám je v pátek, kdy už všichni jezdí domů. Proč? Jednak aby se mi to nekrylo s rozvrhem, ale hlavně proto, že o ty tři počítače a pět a půl židle, které v našem kanclu jsou, se musí podělit cca patnáct vyučujících. Prakticky všichni mají během týdne konzultační hodiny a musejí se tam vejít. A to mimo pondělí a středy, protože to se zpravidla zkoušejí velké zkoušky. Každý z nich tam má půl police, čtvrt hrnku a soukromí asi jako na Václaváku. Včetně mě. Čekáme, až se to změní a každý budeme mít třeba i svou vlastní židli. Zatím marně.
Kdybyste se mě před pár lety zeptali, co chci dělat, tak bych vám se zářícíma očima začala vyprávět o doktorátu a o tom, jak zůstanu na univerzitě. Teď si nejsem zdaleka tak jistá. I kdyby se pro mě pedagogický úvazek našel, tak by byl třeba osminový a zaplacený hodinovou taxou, při jejímž vyslovení by i středoškolští učitelé soucitně pokývali hlavou, a ještě bych za to mohla děkovat se slzami vděčnosti v očích. A tak čekám, až mě něco osvítí a já najdu v životě jiný proveditelný sen o budoucím zaměstnání, za kterým bych mohla jít.
Jsme chudí, chudí jak kostelní myši. A jediné, co s tím můžeme dělat, je psát rozhořčené články a čekat. Čekat, až zemřeme v chudobě, ale zato na staroslavné Karlově univerzitě.

Perfekcionismus a jiné nemoci

Perfekcionisté bývají celkem milí lidé. Ovšem jen do chvíle, kdy se dopustíte nějaké chyby – a ta chvíle na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Protože perfekcionista vidí chyby všude a všechny jsou největší.
Jedno vás před perfekcionistou chrání: bývá totiž daleko přísnější k sobě než k ostatním. Nic, co udělá, mu není dost dobré. Na zkoušku není nikdy dostatečně připraven, čelo se mu rosí úzkostí, když nepřečetl všechno, co přečíst měl, nebo když si po sobě nestihl zkontrolovát seminární práci alespoň pětkrát. Je nejlepší ve třídě? V ročníku? Na škole? Všechno málo – někde, třeba v nějaké zapadlé vesničce v Himalájích, je jistě někdo, kdo je chytřejší nebo nadanější než on. Po koncertě, na kterém perfekcionistovi všichni náramně tleskali, si strhá vlastní výkon takovým způsobem, že ho ani vlastní učitel hudby nepozná. Každý vlas, který v perfekcionistově účesu není přesně tam, kde být má, je ohromným kazem v jeho vzhledu, a oblečení, které je o trochu větší, ho dovádí k šílenství.
To na sobě ovšem perfekcionista nedává znát, protože k dokonalosti patří také to, že je navenek milý, sympatický, usměvavý a vtipný. Čas od času, když už ho znáte lépe, se ale stane, že jeho po dokonalosti toužící srdce vyhřezne na povrch. Tehdy se stává ze sympatického a příjemného člověka zuřící fúrie. Radím vám dobře: nepokoušejte perfekcionisty!
Zkoušeli jste někdy mluvit anglicky před perfekcionistou-lingvistou-hudebníkem? Nezkoušejte to! Všechno, co řeknete, bude fatálně špatně. Perfekcionistovy uši uslyší všechno a toto všechno mu ty uši málem utrhne. Také před perfekcionistou nikdy nesrkejte ani nemlaskejte (moje neteře by mohly vyprávět) a dávejte si velký pozor, abyste nic nerozlili, nikde nenadrobili a lžící příliš netřískali do talíře. Nádobí, které jste umyli, ukliďte dřív, než k němu perfekcionista přijde a podrobí ho detailnímu zkoumání. Výsledek by vás nepotěšil. Přehrabovali jste se perfekcionistovi ve věcech a myslíte si, že jste všechno pečlivě vrátili na původní místa, takže se nic nepozná? Omyl, přátelé – pozná! A to hned. A pak běda tomu, kdo to provedl. Perfekcionistova měřítka pro pořádek jsou míle a míle za těmi normálními, všechno má své na milimetr přesné souřadnice. Necháváte ležet časopisy jen tak ledabyle na stole, a to dokonce tak, že nekopírují pravé úhly stolu? Používáte na pití jiný hrneček, než je ten váš, nebo si dokonce nevšimnete, že používáte ten perfekcionistův? Zbývají po vašem úklidu na parketách smítka? Máte ve svém slohu chybu? Posunul se vám náhrdelník tak, že je zapínátko vepředu? Tragédie, tragédie, samá tragédie. To všechno jsou největší chyby, které můžete před perfekcionistou udělat. A pak samozřejmě ještě zhruba pět tisíc dalších.
Je ovšem třeba si uvědomit, že spolupráce s perfekcionistou má i své kladné stránky. Děláte s ním společně na nějakém projektu? Pak máte úspěch předem zaručen. Perfekcionista nezná slova jako „odbýt“ nebo „nestihnout“. Práci odevzdává v termínu, vypracovanou do posledního detailu. Chodí včas, drží slovo, neprokrastinuje a když uklidí na bytě, vše jen září. Nechte perfekcionistu zorganizovat nějakou akci a bude dokonalá. Vezměte si ho do skupinky flákačů a on, i když bude brblat a nadávat, to odpracuje za všechny. Protože perfekcionista je dříč a odpočívá, až když je všechno hotovo.
Proto, prosím, nedrážděte perfekcionisty. Vidět všude největší chyby, věřte mi, to není snadný život. Až tedy příště uvidíte člověka s milým úsměvem, dokonale upraveným zevnějškem, nejlepšími výsledky ve škole a hromadou diplomů z jiných disciplin, mějte s ním soucit. On za to nemůže.

O filosofii, která ztratila smysl

Filosofie se tradičně vnímá jako „takové to plané tlachání o nesmrtelnosti chrousta“. Vždycky když tohle slyším, tak ji začnu vášnivě obhajovat (taky na to mám školy). Na jedné z posledních přednášek postmoderní (tzn. víceméně současné) filosofie jsem však zaváhala, jestli bych se neměla přidat ke skupině kamenovačů a taky si hodit.
Myslím si, že filosofie může měnit náhled na svět, že může měnit život, kultivovat člověka. Že ho může varovat před příliš jednoduchým uvažováním a tak ho vést k moudrosti. Že může zrelativizovat, co je nebezpečně jisté, že může vybarvit a rozhýbat statický a černobílý svět. Znám lidi, kterým filosofie změnila život, které přivedla k víře, které od víry odvedla, znám filosofii těšitelku i filosofii průvodkyni do deprese, ale každopádně filosofii tepající životem, která se chvěje lidskými myšlenkami a pohnutkami.
Od určitého bodu dějin filosofie se mi ale zdá, že se to jaksi zvrhlo. Devatenácté století a první polovina dvacátého století plodily perly nejvzácnější, jako je třeba Sören Kierkegaard, Emanuel Lévinas nebo Karl Jaspers. Pak se ale přehoupla druhá polovina dvacátého století a přišly podivné výroky jako třeba „Nic není mimo text“. Jak jako není mimo text? Můj bratr odpustí, že použiju jeho slova, ale když někoho zabijí teroristi, tak to přece není žádný text, ale krev, maso a kosti!
Někdy mi připadá, že výzkumníci v oboru téhle nové filosofie musejí žít dvojí život, aby sami před sebou obstáli. Vyučující, která nám na toto téma přednáší, je velmi inteligentní a nadaná paní, kterou máme rádi. Vykládala nám, že se podle jednoho autora jménem Jacques Derrida (to je mimo jiné autor výše uvedného výroku) nikdy nic nemůže opakovat: třeba náš podpis nemůže stvrdit naši identitu, protože se pokaždé podepisujeme jinak a nikdy nenaplníme předem daný vzor. Zkrátka není žádná pevná identita, natož její opakování. Krčila jsem rameny a říkala jsem si, že teda dobře, že asi tahle paní musí žít poněkud zvláštní život, když tráví čas tím, že dokazuje, že podpis nemůže stvrzovat identitu. Taky jsem se sama sebe ptala, jak se s tímhle vědomím asi žije. Je takhle pohyblivý a nestálý svět ještě k žití? Protože k čemu jinému by filosofie měla sloužit, když ne k žití? A když se něčím do hloubky zabývám, tak tím přece musím i žít, jinak to ztrácí smysl, ne?
Moje pochybnosti zcela rozmetala věta, která následovala: „Tak a teď vám pošlu prezenční listinu, abyste se podepsali.“ Hned po výkladu, že se teď zabývá tím, jak podpis nemůže filosoficky vzato stvrdit ničí identitu!
Někdy si říkám, jestli opravdu má cenu filosofii, když vypadá takhle, ještě obhajovat.

Když jde rodina na ples

Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).
Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).
Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.
Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“
A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…
Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.

Čemu mě naučilo spolubydlení

K vysokoškolskému životu už to tak nějak patří. Pakliže se univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné, aby přežily každodenní dojíždění, přijde na řadu hledání bydlení v cizím městě. Což je příležitost k velmi mnoha krásným, užitečným a příjemným věcem. Najít nové přátelé a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které se v životě užijí víc než dost. Aneb čemu mě naučilo spolubydlení.
Tak předně mi spolubydlení vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen o víkendech, tak jsme si dost vzácní na to, abychom si hádanice a jiné tahanice nechali na jindy (třeba na prázdniny, kdy se vídáme podstatně častěji…). Navíc si tolik nelezeme na nervy takovými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a do jakého hrnce se má vařit pro čtyři lidi.
Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Věřte mi, že to v případě humanitních studií není jednoduchá záležitost a někdy je třeba skutečně mnoho vysvětlování. Ale o tom zase jindy.
Zejména je však spolubydlení příležitostí k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Různé moje perfekcionistické posedlosti, jako třeba umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu nic nemám, a hrneček dám klidně i do police… no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.
Příležitostí učit se toleranci je mnoho. Když člověk vyjde z rodiny, kde věci mají tendenci dělat se stejnorodě, nestíhá se učit. Kupříkladu neexistuje jeden správný způsob, jak si mazat chleba, kdy chodit spát a kdy vstávat (spolubydlení mě také naučilo mluvit relativně potichu od deváté večer do deváté ráno), kdy si čistit zuby, jak připravovat míchaná vajíčka a jak si stlát postel. Na to všechno existuje takřka bezpočet variant (no, někdy pravda konkrétní počet, ale pořád víc než jedna) a věřte nebo ne, všechny jsou si rovné.
Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Ale když vám to říká člověk, kterého respektujete, tak se prostě musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. A také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. A spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.
Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící zná tu podivnou pohádku, u které jste si už už říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. A je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou písničku, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace, která je na rozdíl od těch, v kterých jste byli, opravdu skvělá (byť jsem ty fleky na sukni čistila pěknou chvíli), a ještě další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).
Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku. Je to velmi krásný způsob, jak se rozhlédnout se po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému, novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za hranice sebe sama a své omezenosti.

Kdyby byl zítřek poslední

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.

O skvělostech „posledňáku“

Je mrazivé lednové nedělní odpoledne, já mám rýmu, celkem pražádnou chuť cokoli dělat a volno. A tak se celkem nudím.
Počkat.
Už jsem se zmínila, že zítra začíná zápočtový týden, tedy v podstatě zkouškové?
A já nemám co dělat?
Ano, přátelé, je to tak. Mně samotné z toho spadla brada, div to o zem nebřinklo. Aneb o skvělostech druhého ročníku magisterského studia, takzvaného posledňáku.
Bakalářské studium jsem měla – také protože jsem děsný poctivec – pekelně těžké. A jelikož jsem ho chtěla udělat během standardní doby tří let, tak ještě těžší. Co to znamenalo pro Vánoce? Žádné dobré zprávy. Učit se jsem si během svátečních dní zakázala, hned 27. ale přicházela tvrdá dřina, kterou často rozředil až začátek dalšího semestru v půlce února.
Ta děsivá dřina ale taky něco znamenala pro moje magisterské studium. V prváku jsem se hodně stresovala, protože to byl nový začátek s novými lidmi na nové katedře. Prvák, ať už bakalářský či magisterský, se dá ve zkratce označit asi jako „nesplníš dost předmětů = letíš“. Teď jsem ale v druháku. Kreditů mám z loňska dost. Znám běh naší katedry i naše vyučující. Výsledek? Během Vánoc jsem do školy nemusela dělat skoro nic a první lednovou neděli trávím brouzdáním po internetu a koukáním na již několikrát viděné díly mého milovaného seiárlu Yes, Minister.
Protože:
  • seminární práce píšu recyklovaně, tedy o tématech, na která už mám načteno z předchozích čtyř studijních let (a že toho je!)
  • na zkoušky se učím maximálně tři dny dopředu (vlastně spíš dva až jeden den – protože to prostě stačí a hotovo)
  • a letos v prosinci jsem udělala důležitou první zkušenost – zkouška se dá udělat za jedna, i když jsem nepřečetla povinnou literaturu.
Čtyři roky tvrdé dřiny se vyplatily. Nejenže jsem teď zásobená hotovými rezervoáry načtené literatury a nahromaděných poznatků, ale také jsem zjistila, že stresovat se něčím jako školou je prostě zbytečné. Proč? Proč by mělo něco jako škola ovládat můj život? Zvlášť když vidím, že i s daleko menší přípravou, než jaká bývala mým standardem, jde udělat zkoušky za jedna?
Někdy je třeba trochu slevit a začít brát ty věci, které si přehnanou pozornost nezaslouží, méně vážně. Mně se to podařilo až v posledňáku, ale i to se počítá. Jdu dál brouzdat po internetu.