Obhajoba těžkých věcí

Nepatřím zrovna k fanouškům tradiční lidové moudrosti, ale jedno přísloví mi k srdci přeci jen přirostlo. Tedy pokud se nevykládá jako obhajoba tělesných trestů. Nebo nesnášenlivosti vůči mladým (být mladý je ostatně čím dál větší prohřešek). V jádru je totiž tohle přísloví skutečně moudré: ano, i já si myslím, že stromek by se měl ohýbat, dokud je mladý.
Při každé debatě o vzdělávání zazní dříve nebo později argument, že „tohle dneska už není potřeba“ a „k čemu to s internetem v kapse je“. V některých případech je to jistě relevantní, protože učit se kupříkladu bez jediné souvislosti zpaměti latinské názvy srostlých ptačích kostí – které už ostatně na tomhle blogu zažily nejednu minutku slávy – je skutečně docela pitomost. Jenomže pak je tady ještě jiná část dovedností, o kterých se tvrdí totéž. A tady jsem tvrdě proti.
Nechci, aby se děti učily zjednodušené psací písmo jenom proto, že je snazší a stejně budou psát jen na klávesnicích. Nesouhlasím se snižováním objemu povinné literatury nebo nesystémovým zjednodušováním pravopisu, protože je přece potřeba to lidem ulehčit (a ono to místo toho překvapivě akorát nadělá binec a při psaní citronu tak zaváhá každý). Nejsem pro úplné vyškrnutí paměti z výuky, protože když se necvičí, zlemplovatí. A když vidím, že nějaké dítě hraje místo klasického hudebního nástroje na keyboard, vrtím hlavou.
Jsem totiž nesmírně ráda, že mě v mladším věku potkalo dost poměrně obtížných věcí. Když umíte hrát na housle a mluvíte francouzsky, už je poměrně jednoduché se například během pár večerů naučit obstojně táborákový program na kytaru nebo při lekcích řekněme italštiny či španělštiny proletět začátečnické lekce dvojnásobnou rychlostí. Klidně bych zase zavedla na gymnázia povinnou latinu, protože je to sice „dneska k ničemu“, ale ať chceme nebo ne, je to pořád tak bytelný jazykový základ, že by zjednodušil a systematizoval nesmírnou spoustu věcí. Rozhodně bych zachovala stávající psací písmo – a když už je o tom řeč, vyzkoušeli jste si ho někdy i svou druhou, nedominantní rukou? Zpěv, pohyb, druhý i třetí cizí jazyk (ač v praktickém životě dnes povětšinou není potřeba víc než angličtina), pořádná nálož těžké literatury, rétorika a recitace, psaní – těžké věci, které dokážou tolik, tolik dát.
Rozvíjejme mozky ve věku, který je k tomu nejvhodnější. Později na to nikdo už myslet nebude, v pracovním frmolu nikomu o žádný rozvoj nepůjde a dospělý věk zkrátka nedisponuje stovkami volných hodin k prosezení nad konjunktivy nebo dvojhmatovými stupnicemi. Rozvíjejme ty, kdo přijdou po nás, ještě v době, kdy věří, že se pro všechny jejich vlohy jednou najde uplatění. Rozvíjejme je jako celistvé lidi, po všech stránkách a ve všech dovednostech. Pokud se to povede a pokud si do té doby neodbouchneme celou planetu, možná nás za odměnu dovedou k budoucnosti, kde právě pro takové lidi bude místo.

Krásy života s vysokou citlivostí

Nebudu ani trochu přehánět, když řeknu, že být vysoce citlivým člověkem není žádná legrace. Stinnou stránku věci si asi dovede zhruba představit každý: ve světě, kde se empatie většinou bere jako slabost, hudba se hraje stále silněji a filmy jsou krvavější a krvavější, to není nic těžkého. Svět zkrátka není navržen námi ani pro nás a mohu vás ujistit, že stížnosti o tom, jak těžko se nám v něm žije, jdou rovnou od srdce. Není to však celá pravda. Vysoká citlivost totiž nese i plody velmi sladké. Pravda, je nejdřív trochu třeba procvičit techniku sklizně, ale když se to povede, stojí to za to.
Stačí mi podívat se na lidi, kteří mě obklopují. Na to, jaký jsem introvert, mám poměrně hodně přátel. Ne kamarádů, přátel. Vazby, které s nimi sdílím, se nesmírně těžko popisují (ne, ani řeč nevytvářeli vysoce citliví lidé). Je to, jako bychom mluvili stejným jazykem, cítili stejně, prožívali totéž, dokonale si rozuměli. Někdy mám pocit, že jim vidím až do srdce a oni vidí do srdce mně. Pro tu chvíli sdílíme cosi hlubokého, vstupujeme do jakési dokonalé mimoslovní harmonie. Něco takového jen tak nevyprchá ani nevybledne. Moje přátelství se proto kupí a během let jich neubývá; naopak. Nikdy mě nikdo z mých přátel nezradil, nikdy jsem se v nich nezklamala. Jsou to, jak angličtina krásně vyjadřuje, soulmates, druhové mé duše.
Podobný pocit jednoty až vytržení se pak může dostavit prakticky kdykoli. Podívám se na strom a mám chuť ho obejmout – ne proto, že bych chtěla čerpat vesmírnou energii, ale proto, že je tak dokonale krásný. Vždyť stromy vnímají víc, než si myslíme, a i květiny rostou lépe, když si jich všímáme. Kdy jejich kůru naposled někdo pohladil? Nebo hudba. Stačí málo a naskočí mi husí kůže. Některá hudba mě zvedá ze židle, při jiné pláču nebo se směju. Stačí se ponořit a rozplynout se v tónech, získat z ní emoci v nejčistší podobě a prožít ji. A když už je řeč o destilovaných emocích, nesmím opomenout text; i z něj se mi samo od sebe vyjevuje citové rozpoložení pisatele. Když čtu, příslušné emoce cítím, jako by mi je někdo lil do hlavy. Ne, nevím, jak to dělám. Dělá se to samo.
Pokud si právě teď ťukáte na čelo, nemám vám to za zlé. Jsou to trochu divná, docela patetická, neobratná a dost možná nepochopitelná slova. Těžko se mi vyjadřovalo, co jsem chtěla říct – a přestože jsem podobný článek měla v plánu napsat už delší dobu, zoufale se mi to nedařilo. Nevím, jestli je dnešní pokus lepší. I kdyby však nebyl, příliš na tom nesejde. Téměř telepatický pocit porozumění a otevření tím nezmizí a moji přátelé, vzácní a krásní jako diamanty, mě chápat budou. Tím se přeci jenom to nekomfortní podivínství, hluboká bolest a bezbřehé zoufalství, které vysoká citlivost běžně přináší, tak nějak zdravě vyvažuje.

Konverzace vždy a všude

Představte si následující situaci: na zastávce hromadné dopravy stojí drobná dívka, vedle sebe postavený prazvláštní kufr. Velikostně tak akorát na samopal, tvarem zcela nespecifický, podlouhlý kvádr, bez jakéhokoli označení. Co uděláte? Vězte, že pokud se k dívce vydáte a zahájíte nezávaznou konverzaci, pak jste součástí sice menšinové, ale stále dosti početné části populace.
Na světě patrně neexistuje univerzálnější zahajovač konverzace, než je takový kufr (ještě tedy skvěle fungují náušnice vyrobené z halířů, ale ty nejsou pod vlasy někdy vidět, takže vítěz je jasný). Oslovují mě lidé na zastávkách, v hromadné dopravě, v obchodech nebo jen tak na náměstích – zkrátka kdekoli, kde se s ním zrovna zastavím. Pro věrné čtenáře nebude jeho obsah překvapením, ovšem družní kolemjdoucí bývají šokováni. Ne, není tam samopal ani mrtvý pes. Jsou to housle.
Kdybych počítala ty, kdo se se mnou na základě houslí dali do řeči, rozhodně by mi nestačily obě ruce. Když je nemám, jsem normální holka, co chodí po městě. Když jsou se mnou, stávám se univerzální vrbou na hudební témata. Dozvěděla jsem se už o kamarádech, co hrají ve filharmonii, o pražské cimbálovce, o tom, kdo hrál na klavír, kolik let chodil do hudebky a kdy ho to přestalo bavit. Někdy se mi podařilo uniknout až vystoupením z tramvaje, jindy se jednorázová konverzace převtělila v dlouhodobější známost – například pro pána ve fakultní šatně se časem otázka „Dneska nemáte housle?“ stala evergreenem.
Nejsem sice po většinu času žádný velký misantrop, nicméně povídat si s cizím člověkem v tramvaji je pro mě docela náročné. Zkrátka: raději knihu. Občas přemýšlím, jestli by nepomohlo začít tvrdit to o tom samopalu nebo mrtvém psu. Patrně však ne. Hudba zkrátka sbližuje, a to i nevědomky a příliš. Pokud vám to tak ale vyhovuje, zakupte nějaké to pouzdro a projeďte se trochu třeba autobusem. Zrovna dneska si prohlížel můj futrál perspektivně vypadající mladík. S trochou snahy a zájmu by to jistě šlo zúročit.

Poetický dárek k prvnímu máji

Když jsem dnes ráno shledala, že je opět středa, mírně mi zatrnulo. Do všeobecného poklidu se totiž přimísila zneklidňující myšlenka: o čem bude dnešní článek? Zjistila jsem, že nemám nejmenší představu. Pak jsem ovšem otočila kalendář, vzpomněla si na Máchu a usoudila, že dost bylo řečí o poezii, přišel čas na činy.
Jelikož se zde ještě nikdy (s jednou velice, velice drobnou výjimkou) moje poezie nevyskytla, dlužím vám pár slov. Verše nepublikuji nikoli proto, že by mi to bylo principiálně proti srsti, ale protože jsem udělala zkušenost, že je lidi v zásadě nechtějí číst. Z toho důvodu byla koncepce tohoto blogu od počátku jiná; dnešní nálada mě ovšem vybízí k drobné změně, přinejmenším kvůli kouzlu prvomájového dne.
Báseň Múza se zlatými vlasy je jedna z mých posledních, napsaná s letošním datem. Není rýmovaná ani pravidelná a kdo raději klasické verše, ať sáhne spíš po tom Máchovi. Kdo však jsi dost kurážný, vstup a čti dále. S trochou štěstí nebudeš litovat.
Múza se zlatými vlasy
  
 Přišla ke mně múza se zlatými vlasy
 Vstoupila potichu
 Jako čas vstupuje do mysli
 Když kouzlo pomine
 A království se vzbudí ze spánku
  
 Čí dotek mi přinášíš
 Nevěrná
  
 Rozprávíš se mnou večerním jazykem
 Každé tvé slovo mě tíží
 Jako plát planety země
  
 Ne prosím už dost
  
 Odešla
 Nevěrná
 Vstupuji do ticha
 Na skráni vykvetl mráz
  
 Zůstal tu po ní otisk prstu
 Májový vánek
 A jeden zlatý vlas
  
 Břemeno k neunesení
  
  
 (12. leden 2019)

O fanoušcích a nejhorším slohovém tématu

Nedá příliš mnoho práce zjistit (a příznivci mého Facebooku to již nějakou dobu vědí), že moji kolegové jsou naprosto posedlí populárním seriálem Hra o trůny. Celá úterní dopoledne už padla na diskuse o tom, co se stalo v posledním díle, kdo asi umře příště, kdo je skvělý a kdo hajzl, případně kdy má který herec narozeniny a jestli je dobré, když je ten který kolega má týden od něho. Včera se dokonce provádělo tajné písemné hlasování o tom, kdo umře a kdo usedne na trůn, lístečky se podepsaly a uzamkly v zásuvce, aby pravda vyšla v pravou chvíli najevo.
V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jeden z hororových momentů svého gymnaziální studia, totiž na památné slohové téma jedné češtinářské olympiády, které jsem ještě po mnoho let používala jako standard tragičnosti slohových témat vůbec. Znělo „Jaký jsem fanoušek“ a zvučné mlasknutí mojí dlaně o čelo bylo patrně slyšet i před učebnou, kde se slohy psaly. Kdo takovéhle téma vymyslel? Psal vůbec někdy nějaký sloh? Nejhorší téma na světě. Jediné, co by ho mohlo teoreticky ohrozit, jsou snad už jen provařené klasiky „Co jsem dělal o Vánocích“ a „Kde jsem byl na prázdninách“.
Co vám budu vykládat, olympiádu jsem tehdy nevyhrála a do dalšího kola vyrazil patrně nějaký lepší fanoušek. Jak se totiž ukázalo a stále ukazuje: jsem fanoušek zatraceně špatný. Tak špatný, že by se dalo říct, že snad nejsem fanoušek žádný a množina mojí fanouškovské existence zeje prázdnotou. Své oblíbené knihy (až na výjimky, které mi někdo dal) nevlastním, o oblíbených filmech a skladbách se raději ani nezmiňuji. Nemám doma ničí autogram, fotku, portrét ani tričko s obrázkem. Nepíšu fanfikce, nesbírám figurky ani nic podobného, nesleduji ničí osobní život, narozeniny, počet dětí a manželek či manželů. Vrcholem mého fanouškovství je, když někomu něco doporučím a pak si o tom nadšeně povídáme.
Zdá se, že jinak už to nebude. Nefandím Hře o trůny, jejíž první tři díly jsem na doporučení „podívej se na první tři díly, a když se ti to nebude líbit, tak to zahoď“ zhlédla a zahodila. Netřeba si to ale brát osobně: úplně stejně nefandím mnoha jiným věcem. Když sleduji své kolegy, je mi to trochu líto – na fandění je něco oddaně romantického. Člověk jako by se úplně rozplynul do své oblíbené fikce a pár týdnů jí doslova žil. Ale asi se nedá nic dělat. Češtinářská olympiáda minula bez následků a na naší pracovní nástěnce s výstavkou „můj oblíbený hrdina s mým dophotoshopovaným obličejem“ nejsem. Obávám se, že je to definitivní.