V křesle

Když jsem byla na gymnáziu v sextě, poprvé v životě jsem vyrazila se školou do Francie. Jeli jsme tehdy na jihozápad, do Pyrenejí, až na samé hranice se Španělskem – nádherná a rozlehlá oblast plná řady pamětihodností. Navzdory půvabům dun a ledovcových údolí mi ale nejvíc ze všeho utkvěl místní sýr. Když jsme na jednom náměstníčku narazili na pojízdný stánek s touto komoditou, byli jsme nadšeni. Co chtít ve Francii víc? Prodavač byl družný a sice mluvil podivně nesrozumitelně (zhruba po minutě jsme zjistili, že se snažil hovořit anglicky), ale na nakupování mnoho řečí nepotřebujete. Všichni jsme podlehli.

Sýr byl jednoduše vynikající. Měl jedinou vadu: smrděl. Smrděl čím dál víc. Zanedlouho smrděl tak strašně, že ho někteří jedli se zacpaným nosem a následně ho v rámci přežití celého autobusu balili do několika igelitek. Když jsme večer dorazili na hotel, stala se z něj hotová časovaná bomba.

Uplynulo bezmála deset let a my jsme si – už v podstatně komornější sestavě – řekli, že se nám po francouzském jihozápadu a jeho třítisícových horách stýská. Vyrazili jsme znovu. Žoviálně jsme po cestě vzpomínali na to, jak jsme balili děsivě smradlavý sýr do tří igelitek, ha ha ha, to se nám podruhé rozhodně nestane. Jedli jsme Brie a Camembert a drželi se v bezpečných hranicích – dokud jsme se nevypravili do místní sýrárny.

Ten bochníček vypadal úplně nevinně, skoro jako Blaťácké zlato. Řekli jsme si, že pro čtyři je ho tak akorát, a vzali ho celý. Prodavačka nehnula ani brvou a my jsme vůbec netušili, jaký ortel jsme nad sebou vyřkli. První varování přišlo, až když jsme se chystali svůj úlovek rozbalit na lavičce v parku. To si kolemjdoucí pán jen tak pro sebe zabrumlal „no vy jste teda gurmáni!“ a šel dál. Podívali jsme se na něj s blaženou nechápavostí. Pak jsme sejmuli obal.

Jestliže se nám v sextě zdálo, že náš tehdejší sýr smrděl, pak mi chybí slovní zásoba pro to, co se stalo, když jsme rozbalili ten nevinný nažloutlý bochníček. Nevěděli jsme, jestli se máme smát, nebo brečet, a z tohoto kognitivního zmatku vzešlo pouhé „no ty vole!“ a následný bouřlivý záchvat smíchu. Zkusili jsme ochutnat a nebylo to tak strašné, ale čichový vjem se od chuťového dal oddělit jen stěží. Tehdy se v nás ale vzedmulo mimořádné hrdinství. Přeci ten vzácný francouzský sýr nevyhodíme!

I začali jsme ho do sebe s vydatnou dávkou bagety a zacpaným nosem soukat. Zvládli jsme ho sníst čtvrtinu, možná i třetinu – už přesně nevím, moje vzpomínky jsou v téhle oblasti poněkud mlhavé. Zbytek jsme hermeticky zabalili do tří igelitek a vydali se na cestu, olfaktorickým infernem poněkud otřeseni.

Nutno říct, že žádné téma hovoru nám během těch dvou týdnů nevydrželo tak dlouho jako ten strašlivý sýr. Je na silnici zácpa? Není problém, vhoďte tam kus sýra a hned budou všichni pryč! Má kemp, který jste si vyhlédli, plno? Ha há, za chvíli ho budete mít celý pro sebe – a vsaďte boty, že nikdo ani nebude chtít vrátit peníze! Kulinářský výtvor, který jsme si nesli, jsme dokonce začali považovat za trestuhodně promarněnou šanci francouzského vojenství, obzvlášť pokud uvážíme, jak tvrdé jsou už den staré francouzské bagety. Terry Pratchett prý na tuhle geniální myšlenku ve svých knihách také kápl a má kdesi v zeměplošských análech bojový sýr s vlastním vědomím; jmenuje se snad Horác nebo tak nějak.

Když jsme se večer ubytovali v kempu a padla otázka, co budeme mít k večeři, rozhostilo se podivné ticho. „No tak máme tam pořád ten sýr…“ zaznělo nesměle. Ale už to nešlo. Svůj výkon jsme nebyli schopni zopakovat. Po několikerých pokusech, které zahrnovaly i velmi adrenalinové exování sýra, jsme uznali svou porážku. Zbytek Horáce jsme zabalili do jeho tří igelitek a dali si něco jiného.

Druhý den ráno jsme v zájmu světového míru Horáce i se všemi kontaminovanými igelitkami vyhodili. Pokud vím, nikdo následkem toho nezemřel.

Bylo by zvláštní, kdyby se v dnešní době návodové zrovna tento návod nikde nevyskytoval. Na internetu můžeme najít naprosto všechno: od receptů na krupicovou kaši po desatero pro šťastné manželství, a zdá se téměř podivné, že vztahy pracovně-právní, v našich životech tak významné, v této oblasti markantně zaostávají. Copak nechceme být kromě dokonalých manželů a manželek také dokonalými zaměstnanci?

Zásada č. 1: každý správný zaměstnanec nadává na svého zaměstnavatele. Tato zásada je patrně hlavním pojítkem libovolného pracovního kolektivu. Spojuje zaměstnance napříč generacemi a odděleními, nechává zapomenout na všechny jejich rozpory a rozepře. Mohou se nesnášet sebevíc, ale v momentě, kdy se dostane na přetřes toto téma, táhnou všichni jako mávnutím kouzelného proutku za jediný provaz. Protože ať už se jejich zaměstnavatel pohybuje v jakékoli branži, jedno je jisté. To, co dělá, dělá špatně. A pokud ne zrovna úplně čistokrevně špatně, pak rozhodně ne dobře. Každopádně tedy ne tak dobře, jak by to dělali na jeho místě právě nadávající zaměstnanci.

Zásada č. 2: kdo není s námi, je proti nám. Ať už hovoříme o jednotlivých odděleních velkých firem nebo o konkurenci, dělí se svět na dva tábory. Nejde ale o jen tak obyčejné tábory – nad jedním vlaje zářivě bílá standarta naše a nad druhým ohavný (nejspíš tmavě hnědý) prapor jejich. My jsme racionální, schopní a máme ty nejčistší úmysly, jim není cizí žádná špinavost. Pokud na nich čirou náhodou nemůžeme najít nic, co by skutečně vypovídalo o jejich nekalých úmyslech, spokojíme se alespoň s nadáváním. Markeťáci proti obchoďáků, vývojáři proti markeťákům, manažeři proti řadovým zaměstnancům, jeden korporát proti druhému korporátu. Nikdy nekončící a vpravdě věčný konflikt, který dává vzniknout barvitým přezdívkám, šťavnatým nadávkám i zmasakrovaným plyšákům visícím ze stropu.

Zásada č. 3: s nějakým tím my to není třeba přehánět. Přestože má každý správný zaměstnanec velmi silnou představu nějakého oni, vůbec to neznamená, že by se tím více interesoval v nějakém kolektivním my. Ano, na pivu si rád s kolegy zanadává, utrousí něco o tom, že by se jeho plat měl pokud možno ztrojnásobit, a rýpne si do těch blbečků odvedle, tím však jeho loajalita končí. Zůstává nad věcí a nenechává se strhnout laciným pozlátkem interní komunikace. V pracovní době si kontroluje soukromé e-maily, čte zprávy, poslouchá audioknihy a sleduje videa na YouTube. Ví přesně, kde začíná a končí variabilní část jeho mzdy, a rád si z pracovního počítače nakoupí nebo udělá rešerši aktuálních politických vtipů. Často a rád si chodí do kuchyňky vařit kávu a na půl pátou neváhá čekat s čipem dva centimetry nad dotyčným kouzelným přístrojem a jednou nohou ve dveřích. Není snadné ho vyhodit z konceptu a ještě nesnadnější je vyždímat z něj výkon nad rámec běžného úsilí.

Správný zaměstnanec je zkrátka pohodář. Pohodář, který souzní s všeobecným územ, že všechno se zvoralo, aniž by do něj ryl zbytečnými argumenty. Parťák, se kterým rádi zajdeme na pivo a nemusíme se při tom unavovat vysvětlováním, proč že to nesnášíme tu firmu odnaproti. Kámoš, u kterého si můžeme být jisti, že jen tak tak dodělal, co měl, ale zato rozhodně viděl trailer na poslední trhák, co jde právě do kin. Nenápadný, brblající rebel, který trénoval po dlouhá léta sezením v lavicích, aby následně přesedlal na lavice jiného střihu. Je věčně tak trochu nespokojený, bez vášně a zápalu, s trochou snů poschovávanou po kapsách. Snad pro případ nouze, nevím. To se mi, všem návodům navzdory, zatím zjistit nepodařilo.

Snad žádné úsloví jsem v životě neslyšela tolikrát. Zaznívalo z úst učitelů, kamarádů, kolegů, nadřízených, lékařů. I pokývala jsem vždycky hlavou a přitakala. Nepřela jsem se s nimi, věděla jsem, že mají pravdu. V jejich slovech jsem cítila lehkou výzvu, špetku empatie a lehce omluvný tón. I oni věděli, že mají pravdu – a nebyli tomu rádi. Nedivím se, zvlášť když to říkali zrovna mně. Nejsem bojovník, nikdy jsem nebyla. A nikdy nebudu.

Pokud je život boj, kdo je nepřítel? O tom už ono okřídlené úsloví decentně mlčí. Myslím, že všichni, kdo ho používají, by si to měli pěkně nahlas a do zrcadla říct. Když je život boj, pak jsou nepřátelé lidé. Všichni lidé. A jediným vaším cílem je dostatek jich přemoct, předehnat a porazit. Nestačí se zúčastnit, musíte vyhrát, jinak se stanete poraženým. A to nechcete.

V boji neexistuje soucit. Pokud někdo odpadnul hned na začátku, pak si zálibně zamnete ruce, výborně, o jednoho konkurenta míň. Nejde o to být dobrý, jde o to být lepší než ti druzí. Když bojujete, chcete, aby všichni byli horší než vy, ať už jste si měřítka nastavili jakkoli. Jejich neúspěch je vaším úspěchem, jejich indispozice vaší silou. Žijete v obřím závodišti s pravidly, která nastavil někdo jiný a která jsou očividně neférová, ale místo abyste hodili ručník do ringu a odmítli se toho bláznovství účastnit, vskočíte do něj rovnýma nohama. Protože jinak byste vypadali jako poražení. A to nechcete.

To, že život je boj, jsem naposledy slyšela před pár dny. Bylo to trapné klišé, které se o žádnou skutečnou informační hodnotu ani nesnažilo. Automaticky jsem s těžkým srdcem přikývla, ale pak se ve mně cosi zarazilo. Proč, proboha? Proč si děláme ze života dobrovolně takové peklo? Měla jsem sto chutí popadnout svůj ručník a zahodit ho někam hodně daleko. Život boj možná skutečně je. Ale já bojovat nechci.

Někdy mívám pocit, že na dně mého vědomého já žije ještě něco dalšího. Vidím to jen nejasně, jako obrys vyzařující matné světlo přes hladinu nebo letmý pohyb, který zahlédnete koutkem oka, a během jediného mrknutí je zase pryč. Někdy se ve mně probouzí zvláštními pocity, jindy nejasnými obrazy. A já se bojím naslouchat.

Tuším, že to malé světélko ví, co ve mně dřímá, a jeho snem je všechny ty možnosti naplnit. Nenechá mě šťastně žít normální život a šeptá mi, že musím pryč. Nevyvrací logické argumenty, kterými namítám, že mám všechno, co ke štěstí potřebuju. Jen potemní během každé myšlenky na další pracovní den, oči mi zastře smutkem a ani v nejveselejších chvílích se nedokáže plně rozzářit. Nebrání mi, když se snažím smířit se stavem věcí, asi jako si člověk zvyká na kamínek v botě tak, že našlapuje trochu nakřivo. Namísto toho mi potichu šeptá o úplně jiných světech – a když se zdráhám poslouchat, nepřemlouvá mě. Ztichne a nechá mě zapomenout, že vůbec existuje.

Takové zapomnění ale nikdy netrvá dlouho. Stačí málo a já opět koutkem oka zahlédnu drobnou jiskřičku a propadnu se do světa, který by mohl být. Když jsem se ptala po smyslu všeho, trpělivě naslouchalo. A pak mi ukázalo to, co ukazovalo vždycky – a co jsem jen nebyla připravená vidět.

Poprvé jsem se odvážila pomyslet na to, že bych mohla napsat něco velkého, podstatně většího než článek na blog nebo sem tam nějakou tu básničku, bezmála před třemi lety. Snažila jsem se ten nápad, který jsem odsoudila zhruba ve čtrnácti, vzít za svůj. Bylo to obrovské sousto. Snesla jsem tisíce, milion argumentů, proč nemá smysl se o něco takového vůbec pokoušet a světélko shovívavě blikalo. Až jsem tu myšlenku jednoho listopadového dne – přesně vím, kudy jsem tehdy šla – po dlouhém boji přijala. Tehdy se světélko rozzářilo jako blesk, vybuchlo v roji třpytivých jisker a zaplavilo mě nesmírnou euforií.

Od té doby se můj pohled na realitu proměnil: všechno se stalo inspirací. Každá situace najednou měla nový rozměr, svoji možnou roli v mém neexistujícím příběhu. Nevěděla jsem, o čem mám psát, a věřte mi, neexistuje nic směšnějšího než spisovatel bez knihy. Trvalo další rok, než přišel použitelný nápad, a několik dalších měsíců, než jsem sebrala odvahu začít.

Někdy mám pocit, že to nedokážu a všechno je to k ničemu. Směju se vlastní naivitě: nejsem dost dobrá, nemám dost odžito, nikdo to nebude chtít číst. Já přece nemůžu být spisovatelka, to je úplně nerealistické a praštěné. Tolik práce, která bude možná úplně k ničemu. Stovky a stovky hodin. Nikdo, kdo knihu nenapsal, si nedovede představit, kolik úsilí to obnáší. Jak můžu něco takového zvládnout? Zlobím se na svoje světélko a připadá mi, že se pod vahou, kterou na mě nakládá, zhroutím. Pak ale začnu psát a cítím jeho paprsky; čím víc se nořím do příběhu, tím víc vnímám jeho skálopevnou jistotu, že tohle je přesně to, co mám dělat. Nevím, kde se bere, ale když začnu pochybovat, stačí mi na chvilku se ztišit a dívat se na tu záři. Je dokonale klidná.

Minulou neděli se slavily Letnice a mně ten svátek ještě nikdy nebyl tak blízký. Dlouho jsem o svém psaní mlčela, nechtěla jsem, aby lidé věděli o selhání, které mi připadalo nevyhnutelné. Teď ale světélko hoří jasným plamenem a žádné pochybnosti ho nedokážou umlčet. Vím, že to všechno bude trvat ještě dlouho, a netuším, co bude pak. Ale věřím, že mě paprsky, které v sobě cítím, povedou. A třeba i dovedou tam, kde skutečně být mám.