Ubitá motivací

Jelikož bloger je tvor jepičí a blogů, které bych ráda četla, stále a jistě ubývá, chytne mě čas od času chuť najít si nějaké nové oblíbence. I nořím se do hlubin internetu, rozplétám sítě odkazů a klikám a klikám a čtu a čtu. Některé zavřu hned, jiné až po chvilce. Někdy se zadaří, jindy si odškrtávám obrovské fiasko. Jako třeba naposledy.
Snad polovina blogů, na které jsem zavítala, byla plná čehosi, čemu budu z nedostatku lepší terminologie říkat instagramový obsah. Fotografie ve fitness úborech, hubené slečny, které dále hubnou, cvičí, jedí už jen zdravě, mění svůj život, mindset a life (fakt) od základu v pěti nebo sedmi bodech, pracují na milionu projektů, neohlížejí se na minulost a na to, co si o nich myslí ostatní a milují to, co dělají, i samy sebe láskou bezvýhradnou. Za normálních okolností a v rozumném množství a podání mi motivační články nevadí, ale po tomhle už se vůbec nedivím, proč Instagram způsobuje tolik úzkosti a deprese.
Upřímně: chtít během tří měsíců dopsat knihu, předělat pokoj, zdravě jíst, hodně spát, hodně číst a ještě víc cvičit – to jako vážně? To snad ani nemůže dopadnout jinak než selháním nebo nervovým zhroucením – nevylučuji, že se může sejít obojí. A návod na dobrý život v sedmi bodech? Opravdu? Cítila jsem z toho zvláštní pachuť na patře, trochu zlosti, protože podobné články dokážou velmi účinně vyvolávat pocit viny, trochu lítosti, protože kdo ví, jak to za těmi vysmátými dokonalými snímky doopravdy vypadá, a trochu znechucení, protože na reklamu jsem alergická a tohle je reklama par excellence. A ještě mnohdy špatná. Nemám nic proti tomu, když lidé chtějí zdravě jíst, cvičit nebo mít pěkný pokoj; ale nemusím o tom číst tisíc na chlup stejných článků.
I pozavírala jsem všechny ty blogerky – milovnice kávy, módy, zdravého jídla, cestování, cvičení a motivace a dostala velkou chuť strávit večer na pohovce s brambůrkami. Jenom tak, všem těm šíleným motivačním článkům natruc. Pravda, původně jsem měla trochu jiné plány, ale takhle? Takhle mám chuť se prostě jenom tak potloukat a vychutnávat si, že neplním žádné cíle. Nebýt manažerkou vlastního života, nežít chvíli marketing na sebe sama a připustit si, že nic není a nikdy nebude dokonalé. Myslím, že to bude to sladký pocit; možná dokonce sladší než ta jáhlová kaše s chia semínky, kiwi, malinami, manou, nektarem a ambrózií.

O dětech, které vědí svoje

Děti často považujeme za stvoření, která o takzvaném dospělém světě nemají ani ponětí. V mnoha ohledem je to jistě pravda a ještě ve více ohledech je to dobře, neboť podle pesimističtěji naladěných lidí by se jinak patrně rozhodly stejně jako Oskar z Plechového bubínku Güntera Grasse raději nikdy nevyrůst. Přesto jejich bystrozrak v mnohých věcech dokáže překvapit. I když je nevědomý.
V dávných dobách, kdy ještě lidé mohli jezdit hromadnou dopravou bez roušek a bez obav seděl roztomilý blonďatý chlapeček na sedadle, díval se z okna a zpíval si písničku. Nekopal spolucestující, nelezl po sedačce, nekřičel na celý vůz, jen si čistým hláskem tiše prozpěvoval; nesedět přímo naproti němu, nejspíš bych si ho vůbec nevšimla. Takhle jsem ale zaznamenala i text – a ten mě zaujal. Nezachytila jsem ho celý, utkvěl mi zejména neustále se opakující refrén: „šup, šup, šup, šup, šup, šup, celý dlouhý den“.
Střih, další scéna. Nacpané metro a v něm malá holčička, která nedbá početného publika: „já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám“. Neustále dokola, jako v deliriu. Chvíli mi trvá rozklíčovat text, protože si ještě dost šlape na jazyk. Navíc znám písničku hlavně v originále, a to ještě dost špatně.
Mám za to, že tyhle dvě děti zvládly ve svých popěvcích o deseti slovech vystihnout víceméně celý dospělý svět. Svět složený ze samých musím a odehrávající se v šíleném pracovním tempu a rytmu nesmyslných opakování, šup, šup, šup, celý dlouhý den. Práce, rodina, nakoupit, uklidit, uvařit, padnout na pár hodin a pak zase práce. A když už nadejde sladké páteční odpoledne, tak ať to stojí za to a ať je útěk co nejrychlejší. Alkoholové delirium, totální rauš. Zapomnění, uvolnění a já tak rád trsám, trsám až do svítání.
Když jsem v šestnácti Grassův Plechový bubínek četla, nerozuměla jsem tak docela, proč že se to Oskar rozhodl v útlém věku nevyrůst – ta kniha byla ovšem bizarních věcí tak plná, že nějaká další nehrála velkou roli. Dnes tomu rozumím; popravdě daleko víc, než bych chtěla. A také proto doufám, že ty dvě děti toho budou navzdory svým prorockým slovům ušetřeny. Alespoň než vyrostou.

K zasmání i k inspiraci: 2 fejetonisté, které možná neznáte

Mám za to, že dobrých fejetonů není nikdy dost. Jsou dost krátké na to, aby se daly pohodlně číst v tramvaji, a dost odlehčené na to, aby ta tramvaj mohla jet i kolem páté hodiny odpolední směrem domů. Svým vtipem dokážou zvednout náladu, případně nasměrovat pozornost jinam než obyčejně. Namísto černých myšlenek na to, že právě visíte na štangli v přecpaném dopravním prostředku, se tak můžete soustředit třeba na to, kam se slamníkem, který už nepotřebujete, nebo proč ke slovu nekňuba neexistuje taky nějaký kňuba.
Nerudovi a Čapkovi (výše uvedené příklady jsou právě z nich) se ale věnovat nehodlám. Jejich příspěvky na poli fejetonním jsou známé dost, a kdo si nedal říct doteď, toho nepřesvědčí nic. Já bych chtěla psát o autorech méně známých, ale o nic méně brilantních. Dokážou potěšit, rozesmát a třeba i inspirovat. Ať už k tvorbě článků, anebo aspoň myšlenek.
Prvním je Gilbert Keith Chesterton. Není náhoda, že tento britský novinář konce 19. století byl velkým vzorem Karla Čapka. Jeho psaní je skvostné, vtipné, brilantně vypointované a přitom hluboké a plné neotřelých nápadů. Dívá se na svět plný ohromujících maličkostí, nad nimiž žasne; český výbor z jeho děl se konec konců Ohromné maličkosti přímo jmenuje. Chesterton se v nich vžívá do role trpaslíka, pro kterého je i sedmikráska velkou a úžasnou věcí, což ostře kontrastuje se znuděným obrem, jemuž je všechno malé a nijaké. Nedopadne to s ním ostatně právě nejlépe: „…a tak si neobyčejně znuděn lehl přes čtyři nebo pět prérií a usnul. Na neštěstí se jeho hlava octla zrovna před chatou intelektuálského zálesáka, který právě v té chvíli vyšel ven, v jedné ruce sekeru a v druhé knihu novotomistické filosofie. … A v té knize stálo: ‚Lze říci, že zlo pýchy znamená být neúměrný vůči světu.‘ A tak zálesák knihu sklapl, vzal sekeru a asi tak týden osm hodin denně sekal obrovi hlavu, až mu ji uťal, a tím to skončilo.“
Překvapení, která vám drahý Gilbert Keith (a skvělý překladatel Jan Čulík) při četbě nachystá, snad ani nelze spočítat. Při ležení v posteli mu kupříkladu chybí tužka dost dlouhá, aby s ní mohl malovat na strop, a údaje jako „kolik tun rzi se ročně odloupne z mostu přes Menaiskou úžinu“ se mu zdají fascinujícím básněním o životě. Obhajuje laciné krváky a kýče nebo se opírá do symboliky anglického břečťanu, případně anglické snídaně. S jazykem si hraje se stejnou lehkostí jako s myšlenkami, a když líčí, jak se německého hospodského, „z jehož tváře zářila láska k penězům jako slunce o polednách“, neúspěšně snaží přesvědčit, že mu dluží za doutník, popadáte se za břicho – a přísaháte, že jestli takhle maličkosti dokázal vnímat on, dokážete to taky.
Druhým autorem je Ivan Vyskočil. Přesouváme se do Československa 60. let, a k žánru, který by dost možná jako fejeton tak úplně neobstál, je ovšem otázka, jako co by obstál. Možná by to mohly být jakési fantaskní minipovídečky, nicméně vzhledem k jejich lehkosti, vtipu a délce je neváhám po bok Chestertona zařadit.
Ivan Vyskočil (nebo jak ho zná moje máma: „Myslíš ten divadelník?“) je ve své knížečce Vždyť přece létat je snadné jedním z nejoriginálnějších autorů, jaké jsem kdy četla. Úvodní povídku o deprimovaném snu, který sloužil u dámy, co se dala psychoanalyzovat a dostala ho tak do úzkých, následuje povídečka o držadle uprostřed nádraží, kde se ho nemá kdo držet, takže kdo ví, jestli to není spíš pušťadlo, nebo něco, za co když zatáhnete, celá budova se zřítí. V kousku o herci, který na jevišti při tanci vyskočil a jednoduše se zasekl ve vzduchu tak, že ho ani nešlo vykrýt košatým dubem, se dostáváme na hranici surreálna, které je dokonáno v povídce, v níž se studenti rozhodnou potrestat svoje učitele tím, že se budou strašně moc učit („A teď svými znalostmi záludně zaskakujete pedagogy… svými vědomostmi pokořujete své učitele jako zvířata. … Není myslitelné udržovat tento protipřirozený stav. Kde jsou ideály renesance, Masáku, no kde?“). Některé kusy jsou lehce dada, jiné zase o něco temnější, vybere si každý. Osobně mám nejraději tu o badatelích, kteří hrají kuličky. Tam vyniká mistrovství dialogu „toho divadelníka“ skutečně v každé replice:
„Koukněte, pane, nekřičte na mne, jo, nebo na vás řeknu, pane, že jste zašlapoval kuličky, když se nedívali, jo, pane.“
Mikrobiolog a morfolog se po těch slovech zadívali na fyziologa. Fyziolog blednul a znovu rudnul.
„Lže, pánové, ano, snad byste nevěřili nějakému takovému, jistě, kolegové, já přehlédl, ale ne úmyslně, chápejte, odřel jsem si prst, ano, mám ženu, přátelé, pochopte…“ Fyziolog se beznadějně zamotával.
„To je od vás hanebné, pane. Fuj!“ řekl morfolog.
„Impertinentní!“ řekl mikrobiolog.
„Odpuzující!“ řekl morfolog a nakročil k fyziologovi.
„Vy – fyziologu!“ řekl mikrobiolog.
Pánové se do sebe pustili.
Ať už vám je školní nebo divadelní prostředí blízké, nebo ne, Vyskočil vám rozhodně dokáže projasnit den. Vládne stejně jako Chesterton skutečným vypravěčským mistrovstvím a má nápady tak troufale skvělé, až se bezradně drbete na hlavě při myšlence na vlastní blog. Jednou se budete smát, podruhé budete žasnout a potřetí se vrátíte a ten kousek si přečtete ještě jednou. Protože pohled na svět, který oba pánové reprezentují, je nesmírně inspirující. A to se hodí v každé době a době karanténní zvlášť; ať už jste bloger s literárními ambicemi, nebo ne.

O papričkovém hrdinství

O tom, jak si moderní člověk kompenzuje skutečnost, že žije v nejbezpečnějším světě, jaký jsme kdy měli k dispozici, bylo popsáno mnoho stran. Násilné filmy, u kterých si může vzít na tekoucí krev k obrazovce rovnou vanu, násilné videohry, kde rozstřílíte nepřátele na cimpr campr, seskoky padákem, bungee jumping nebo přecházení na červenou – to všechno nám může vlít adrenalin do žil, i když se zrovna vracíme po chodníku se zábradlím z klimatizované kanceláře. Je tady ale ještě jedna cesta, kterou se můžete vydat. Totiž chilli papričky.
Mám za to, že papričková iniciace v dnešní době nahrazuje pradávné rituály, během nichž se z chlapců stávali muži. Dřív taková legrace obnášela třeba boj s anakondou holýma rukama nebo několikadenní pobyt v džungli. Dnes takový luxus nemáme, zato máme jalapenos a habanero. Ritus probíhá následovně: jdete se svými společníky do restaurace, kde nejprve proběhne slovní licitace. Jednotliví účastníci se předhánějí v tom, kdo kdy snědl jaké šíleně pálivé jídlo, nejlépe s takovou papričkou, která vás může pokud možno zabít a je třeba ji krájet v neoprenu. Když přítomní svou mužnost stvrdí slovy, následují činy. Je třeba s ostatními pojíst co nejpálivější jídlo.
Zde přichází nejpodstatnější rys celé iniciace: nedat na sobě nic znát. Kdo jí rychleji, má výhodu, neboť bolest je čím dál horší. Nikdo ji ale nesmí přiznat. Všichni zúčastnění tak sice kašlají, rudnou a z očí jim tryskají slzy (možná i v předtuše toho, co bude následovat, až budou probíhat další procesy trávicího traktu), nikdo ale ani necekne. Kdo by cekl, ztrácí svou mužnost i své místo v pospolitosti kamarádů a musí poníženě na každé další iniciaci vyslechnout připomínku své zbabělosti.
Když si všichni vychutnají jídlo zcela zastřené palčivou bolestí, dokončuje se rituál vzájemným přijetím. Mužnost přítomných byla stvrzena, všichni se mohou pokojně rozejít do domovských chýší. Hrdina, který svou ženu pro jistotu raději nechal doma (vždyť co kdyby se ukázalo, že to jídlo dokáže sníst taky – celé úsilí by přišlo vniveč), se k ní navrací a ve světle večerního ohně jí i případným potomkům vypráví o tom, co dokázal přestát. A druhý den, až znovu dorazí vozem s airbagy do klimatizované kanceláře, o tom může hrdě povyprávět i svým kolegům. Alespoň pak ten řev ze záchoda bude mít velmi prosté a jednoduché vysvětlení.

Mýtický mixér aneb o dramatizaci

Legenda praví, že moje babička kdysi cosi mixovala v mixéru. Nelíbilo se jí, jak nože rozházely ještě ne zcela promixovanou hmotu po stěnách, i vzala vidličku a jala se hrudky sesouvat dolů. Tehdy mixér – spotřebič síly bezmála heraklovské – nezaváhal, a když vidličkou zajela příliš blízko jeho roztočeným nožům, příbor jí vytrhl a vyhodil ven, daleko a vysoko, až vzhůru ke stropu, do kterého se vidlička zapíchla.
A teď zpátky na zem. Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by zrovna tady měla hotové žně. Tím, jak se to stalo původně, už si nikdo není docela jistý. Zcela určitě nešlo o vidličku, nýbrž o lžíci (která rozhodně nemá takový dramatický potenciál). Ta se bezpochyby do ničeho nezabodla, ba dokonce ji mixér ani nevyhodil ven, natožpak ke stropu. Nejspíš ji po vytržení z babiččiny ruky jenom přiohnul (v sázce je i možnost, že ji zlomil, ale mám podezření, že i to už je dramatizace) a, upřímně řeno, nejsem si tak docela jistá ani tím. Možná že jí tam ta lžíce prostě jenom spadla a z celé eskapády vyšla lehce pošramocená. Uznejte, na tom není vůbec nic vtipného.
Sklon k přehánění a přibarvování vtipných historek se u nás v rodině předává z generace na generaci. To máte jednu drobnost tady, aby to bylo vtipnější, druhou maličkost onde, aby to líp vyznělo, a ještě něco doprostřed, kde se původně vlastně nic tak vtipného nestalo – to aby se obecenstvo nezačalo nudit. Skutečnosti už se nikdo nedopátrá, zato se všichni královsky baví. Ano, víme, že falšujeme minulost a děláme to při plném vědomí. Ale kánon rodinných historek se tím utěšeně rozrůstá a pobavit se chce čas od času každý. Na televizi nebo literaturu v tomhle ohledu není žádný spoleh; a navíc v nich nikdy nevystupuje naše babička.
Osud mou rodinu mnohokrát nehezky zkřísl, a právě proto se držíme svého kánonu jako klíšťata. Vracíme se k těm momentům, kterým se všichni s chutí zasmějeme, i když už jsme je slyšeli mnohokrát. Realita a fikce v nich splývají v jedinou mýtickou materii, ze které tkáme svou vlastní rodinnou historii. Je v ní pravda, trocha divadelnosti, špetka fantazie a dramatu, ale hlavně jsme v ní my, naše vztahy, radosti a bolesti. Z každého takového představení vycházíme posíleni, s bolavou bránicí a vzájemně si trochu blíž. A když už to přeci jen překračuje únosnou míru, vždycky se najde někdo, kdo vypravěče vrátí do přiměřených mezí nějakým tím: „Jasně. A ta vidlička se zapíchla přímo do stropu.“
Modernímu člověku jednadvacátého století prý schází mýtus. Velké vyprávění, které by pojalo celý svět a dalo smysl každému jednotlivému životu. Vyprávění, které když máte, nepotřebujete už žádné jiné. Nám takový mýtus nechybí, my ho máme. Začleňuje nás organicky do událostí všehomíra, a když na to přijde, dovede rozsekat i ořechy. Ten mixér, ano, ten legendární mixér totiž pořád ještě funguje.