V křesle

Mám to veliké štěstí, že v rámci studia právě čtu knihu Chrám i tvrz. Kdo jste o této perle nejvzácnější dosud neslyšeli, vřele ji doporučuji. Je to velikánská bichle, vydaná Pavlem Eisnerem v roce 1946, která nese podtitul Kniha o češtině.

Tak dlouho už jsem nečetla knihu s pocitem dokonalého jazykového požitku! Pavel Eisner je mistr obrovské slovní i mluvnické zásoby, kterou vládne takovým způsobem, o jakém se drtivé většině lidé – včetně mě – může jen zdát. Jeho ostrovtip, jeho schopnost dokonale uhodit hřebíček na hlavičku, jeho obrovské vzdělání a nadání (považte, byl to překladatel ze třinácti jazyků – ano, slyšíte správně, ze třinácti!) vytvářejí z Chrámu i tvrze četbu zábavnou, poučnou, zajímavou, hlubokou a osobní. Pavel Eisner češtinu miluje, miluje ji tolik, že jí věnoval takovouhle knihu. A skutečnost, že jí psal během 2. světové války a že to byl Žid, to ještě umocňuje.

Co se mi však kromě toho při četbě honí hlavou, už tak veselé není. Kam se poděl nádherný jazyk páně Eisnerův, jazyk pestrobarevný, s jemnými odstíny, plný chutí a vůní? Kam se poděla údernost jeho dokonale vypointované větné skladby? Proč už dnes nevytváříme texty, které by snesly byť jen srovnání s tímhle jazykovým da Vincim?

Pavel Eisner tak ve mně vzbouzí jak smutek a nostalgii, tak lásku k jazyku, zápal takřka vlastenecký, byť se tomuto slovu zpravidla vyhýbám jako čert kříži, touhu naučit se té půvabné bytosti jménem čeština porozumět alespoň z poloviny tak, jako jí rozuměl on. Neboť co jiného je „vlastenectví“, slovo dávno zapomenuté a dnes vzkříšené za vskutku tragických okolností a za vskutku tragickým účelem? Nemáme jako „národ“ společného nic. Nic kromě jazyka, který je naším chrámem i naší tvrzí.

Určitě jste si někdy všimli, že s některými lidmi se vám mluví snadno a dobře, zatímco s jinými se musíte velmi snažit a ani potom si nijak zvlášť nerozumíte. Tento jev je jistě velmi složitý a komplexní a bylo by nepatřičně zjednodušující snažit se ho vysvětlit jediným tvrďácky znějícím vědeckým termínem. Ten v něm nicméně hraje určitou roli, a tak bych vám ho dnes chtěla představit.

Stručně řečeno, každý máme svůj vlastní „jazyk“, kterým mluvíme a který do určité míry překrývá s „jazyky“ ostatních. Je mírně přehnané mluvit o celém vlastním jazyku, je to spíš kousek z naší mateřštiny, který aktivně používáme. A o tenhle kousek mi jde.

Věc se totiž má tak, že v těchto kouscích se odráží nejen naše jazykové dovednosti, ale také způsob, jakým vnímáme svět. Lidé orientovaní převážně na zrak totiž budou spíše používat obraty jako „to musím vidět“ nebo „co oči nevidí, to srdce nebolí“ než obraty „tohle nepřekousnu“ případně „mám to v ruce“. Dalo by se namítnout, že to není celá pravda, protože čeština je mnohem bohatší na vizuální metafory než na metafory, abych tak řekla, všechny ostatní. Většina lidí totiž preferuje vizuální jazyk, a tak to mají ti sluchově nebo hmatově ladění o něco těžší (proti slovu „očividně“ nemáme žádné „uchoslyšně“). Nicméně většinou volbu máme a to, co zvolíme, o nás vypovídá. Jinak než zrakově ladění lidé to mají každopádně těžší nejen co do hledání výrazů, ale také společníků: lépe si rozumíme s lidmi, s nimiž prim své oblíbené smyslové oblast sdílíme. Pakliže jsme tedy ti, kteří se na problémy „dívají“ a potřebují si na ně „posvítit“, aby jim to bylo „jasné“, budeme mít pravděpodobně lepší pocit z rozhovoru se stejně laděným člověkem než s tím, který to potřebuje „strávit“. Také je pravděpodobné, že se nám bude lépe učit, podtrháme-li si výpisky různými barvami a namalujeme si k nim obrázky a grafy, než když si je budeme přeříkávat nahlas. A nejspíš se budeme raději dívat na obrazy a kreslit si než hrát na hudební nástroj nebo recitovat poezii.

Cesta k druhým lidem je však snazší, než se může zdát, jen to vyžaduje trochu cviku. Nejsme ve své bublině neprodyšně uzavřeni: stačí, když budeme poslouchat, jak ten druhý mluví, a začneme používat podobné obraty a zdůrazňovat podobné vjemy, případně alespoň omezíme množství a výraznost těch „svých“ (ano, vědomé používání například nějak smyslově orientovaných obratů je ono slavné neurolingvistické programování z nadpisu). Zvlášť ze začátku je to velmi těžké, protože si své kognitivní preference neuvědomujeme, ale cestu k nim máme neustále na očích/na doslech/na dosah ruky a výsledek stojí za to. Protože kdo by nechtěl umět mluvit s lidmi?