V křesle

Do Austrálie jsem přijela studovat a taky za novými zážitky. Obojí se rozjelo velmi slibně a já zažívám spoustu věcí úplně poprvé. Jeden den tak krmím klokany (o tom někdy příště) a dva dny nato si dělám první covidový samotest v životě. Velké vzrušení, obzvlášť v momentě, kdy – ejhle – test vyjde pozitivní! Ano, přátelé, prošla jsem všemi českými vlnami čistá jak lilie, abych chytila covid po dvou týdnech v Austrálii. Ale nebojte, nejsem teď izolovaná a opuštěná na samém konci světa. Test jsme si totiž v domě dělali hned tři a pozitivní vyšly úplně všechny.

Aktuálně jsme tedy covidová domácnost v karanténě. Pro mě je to jako úpornější viróza, Anjali to měla podobně, ale stihla to o pár dní dřív, a Heather působí, jako by její rázná osobnost nějaký covid prostě nepřipouštěla. Eddie z nás lehnul jako první, takže už se stihl uzdravit a Majedovi podle všeho vůbec nic není.

Jsme jako taková skutečně zvláštní rodinka. Heather je paní domu, trochu přísná a od rány, ale zároveň je s ní legrace a každému vždycky ráda pomůže. Majedovi, který se z Arábie přijel učit anglicky, asistuje s domácími úkoly a trpělivě na něj pomalounku mluví a zuřivě u toho gestikuluje, když je třeba. Stejně jako Eddie (a podle všeho patrně všichni Australané) miluje sport, sušenky TimTam a podivnou pomazánku Vegemite, která chutná, asi jako kdybyste si na chleba namazali masox. Teď v karanténě se zuřivě věnuje zahrádce; kdo ví, co nám tady v neděli všechno poroste. Eddie už je v důchodu, takže se hodně dívá na televizi, hlavně na sport, jak jinak. A sám se taky nenechá zahanbit. Když zrovna nemá covid, jezdí do tělocvičny každý den. Na kole.

Večeříme společně. To tedy děláme i jindy, ale teď jsme všichni doma, takže se scházíme skutečně pravidelně. Před jídlem se modlíme, přestože Majed je muslim a pětkrát denně si bere svůj kobereček západním směrem (ano, odsud je to západním směrem). Po večeři myjeme nádobí a Majed se při tom snaží pochytit, jak se řekne trouba a jak sporák a která pánvička patří kam. Anjali ho trpělivě naviguje, je tu z nás přeci jen nejdéle, její indický přízvuk mu ale dělá potíže, takže to občas končí tak, že se snažíme pomáhat všichni a podle toho to pak dopadá.

V tyhle dny si obzvlášť silně uvědomuju, jaké jsem zase jednou měla štěstí. Našla jsem tu skutečně něco jako druhý domov. Když mi bylo špatně a akorát jsem ležela v posteli, Anjali se se mnou podělila o oběd. Potom, co jsme zjistili, že všichni máme covid, Heather pravila, že si na oslavu uděláme čokoládové kuličky, a tak jsme vedle pozitivních testů vyskládali čokoládu, datle, kokosový olej a další propriety, motali se v kuchyni a měli z toho velkou legraci. Majed si uvařil ve svojí kovové konvičce arabskou kávu a všem ji se slovy „very, very delicious!“ nabízel. Nesklidil valný úspěch (asi jako s kafem v osm hodin večer), ale když se vytasil se zvláštně bachratými a nezvykle světlými datlemi, to už jsme si říct nechali. Věděli jste, že Arabové jedí datle teplé? Úplně jiný zážitek!

Je to můj první delší a hlubší kontakt s opravdu multikulturním prostředím. Pocházíme každý z jiných poměrů, mluvíme jiným mateřským jazykem, jsme zvyklí na jiná jídla a známe jiné věci. Je dost možné, že názorově se velmi lišíme, politicky bychom se jen tak na něčem neshodli, a kdybychom měli najít film, který by se nám líbil všem, hledali bychom hodně dlouho – v zásadě to ale vůbec ničemu nevadí. Vyprávíme si, jak se věci dělají u nás, a vzájemně se tomu divíme. Hledáme svoje země na mapě a porovnáváme jejich zeměpisnou šířku a délku. Každý den zjišťujeme, co všechno neznáme (a že toho je). Funguje to s až okouzlující lehkostí. A nejen to – je to i skutečně obohacující.

Brisbane. Zhruba dva a půl milionu obyvatel, třetí největší město Austrálie, hlavní město státu Queensland a moje současná domovina. Najdete ho na východním australském pobřeží, přibližně v polovině kontinentu. A pozor, nečte se [brizbejn], ale [brizben], autoři mezinárodní fonetické abecedy prominou. Pojďte se do queenslandské metropole podívat se mnou!

Brisbane je na naše poměry neobyčejně mladé, je mu zhruba dvě stě let, jeho centrum tedy vypadá úplně jinak, než jsme z Evropy zvyklí. Sestává prakticky kompletně z fungl nových mrakodrapů, které se na slunci oslnivě blyští a ve tmě se blyští elektrickým osvětlením. Ulice jsou tu rovné a plánovitě geometrické, nenajdete tu žádné útlé a křivolaké stezičky nebo romanticky schovaná zákoutí. Zato tu můžete velmi snadno narazit na obří parky a botanické zahrady, a to přímo v nejcentrovatějším centru.

Roma Street Parkland mě ze všech parků ohromil asi nejvíc. Viděla jsem v něm papoušky, kteří se rvali o kus pohozeného tousťáku, bojující obří ještěrky a všelijakou jinou zvířenu. A v samém středu nádhernou květinovou zahradu Spectacle Garden (osobně bych překládala jako Zahrada divů), která by si nezadala ani s těmi nejvyšperkovanějšími francouzskými parky. Stejně jako Městská botanická zahrada o kus dál ale ani tohle není žádná expozice. Botanické tu slouží zároveň jako parky, lidé tu piknikují na dekách, hrají badminton a mají tu svatební hostiny i jiné oslavy. Ono když vám dá město do parků erární altány a grily, tak to jde samo.

Skrz Brisbane protéká bohatě meandrující řeka poněkud lakonicky pojmenovaná Brisbane River. Je na ní překvapivě málo mostů, ale zrovna v centru jsem měla štěstí a dostala jsem se bez potíží na druhý břeh, do čtvrti South Bank (opět lakonicky: Jižní břeh). Tady vede nádherná promenáda South Bank Parkland, ze které se můžete kochat výhledem na řeku (má barvu chutného cappuccina) i mrakodrapy v City a užívat si všeho, co vám nabízí přímo South Bank. Bylinková a ovocná zahrada tady, tibetská stavba tam, japonská socha onde, tu kousíček deštného pralesa, tam ostrov na pikniky. A najednou zničehonic pláž. Jelikož v řece se dost dobře koupat nedá, tak si Australané prostě kousek od břehu vyhloubili koupaliště s průzračně modrou vodou, dovezli si k němu nádherně jemný bílý písek a osázeli to palmami. I teď v zimě se tam pár otužilců koupalo a vypadalo to jako skutečný tropický ráj.

Svůj den objevování Brisbane jsem zakončila proslulou říční procházkou (River Walk). Jelikož tu mají dost často záplavy a řeka rozhodně není tak bezpečně spoutaná jako třeba v Praze Vltava, jsou břehy často nepřístupné a zarostlé. To místní vykompenzovali tím, že vybudovali řadu stezek pro chodce a cyklisty na pilířích přímo nad hladinou. Ta nejikoničtější má asi pět kilometrů a vede přímo do centra. Popovezla jsem se tedy lodí, počkala na západ slunce a vyrazila. Mrakodrapy se rozsvítily, stejně jako Most příběhů (Story Bridge), který prý každý den září jinými barvami (tuhle fotku jste mohli vidět v minulém článku). Z přilehlých zařízení se linula hudba, lidé tančili na trávnících a večeřeli na zahrádkách; byla úplná tma, a přitom šest hodin večer, zima, a přitom dvacet stupňů. Neuvěřitelné mi na tom připadalo úplně všechno. Bylo to opravdu jako výlet do jiného světa.

Když přijedete do nové země, stane se s vámi jako mávnutím kouzelného proutku celá řada změn. Víte, že máte jen omezené množství času a to každému dni dodá naprosto výjimečnou příchuť. Máte právě tolik a ani o píď víc. Jistě, teoreticky to platí pro celý váš život, ale kdo z nás k tomu tak doopravdy přistupuje? V nové zemi je tenhle pocit mnohem naléhavější. Když tuhle příležitost nevyužijete, dost možná už žádnou podobnou nedostanete. Dost možná už se sem nikdy nepodíváte. Možná už se nikdy nepodíváte ani na tuhle polokouli. Jak s tím naložíte?

Když přijedete do nové země, s překvapením zjistíte, jak snadno a rychle se na některé věci zapomíná. Přestáváte číst zprávy a dává vám zabrat, když si máte vzpomenout, co se na domácí scéně dělo předtím, než jste odjeli; z obzoru vám mizí politika, rozdělená společnost, inflace i válka. Veškerá vaše pozornost směřuje ke každodenním věcem – všechno se najednou dělá jinak a i ty nejprostší úkony si žádají plné soustředění. Jednoduše vám nezbývá nic jiného, než se cele ponořit do přítomnosti a odsunout abstraktní problémy stranou. Však jste od většiny z nich čtrnáct tisíc kilometrů daleko.

Když přijedete do nové země, nemůžete mít věci pod kontrolou. Tady nejsou žádné zvyky, na které by šlo navázat, žádné vyježděné koleje; všechno je nové. Pokud máte normálně pocit, že byste měli mít život pevně v rukou a měli byste vědět, co a jak, roztaje v nové zemi jako sněhulák na subtropickém slunci. Každé slovo prozrazuje, že jste cizinec, chodíte po špatné straně chodníku, taháte za sebou obří kufr, na přechodu panikaříte a na každém rohu se díváte do telefonu. Děláte chyby, nevíte, vypadáte ztraceně, jste bezradní. To je váš nový normál a je to v pořádku. Jinak to ani nejde.

Když přijedete do nové země, nikdo vás nezná. Přicházíte bez historie a všechno, co jste zažili, se najednou zdá zvláštně nerelevantní. Co z vás v takové situaci zbude? Nepoutají vás žádná očekávání ani sebenaplňující se proroctví, nikdo neví, kdo jste, co děláte, co máte a nemáte rádi; jste pro tuhle zemi noví právě tak, jako je nová ona pro vás. Všechno je možné. Můžete jít na ulítlou evangelikální bohoslužbu, kde se promítají videa a powerpointové prezentace a kde má kázání soundtrack. Můžete jít na sbor zpívat muzikálové melodie. Můžete si zahrát anglická Krycí jména se skupinou Číňanů, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích (tenhle nápad mimochodem nebyl z nejlepších). Můžete se dívat na svět úplně novýma očima a prostě se nechat překvapit.

Když přijedete do nové země, jste sami jako nikdy předtím. Zbaveni nejen svých blízkých, kteří zůstali za mořem, ale i všeho, co jste znali a na co jste byli zvyklí. Někdy je to osvobozující, jindy k pláči. Jednou přijde rauš, jindy kocovina. Z nejjistějšího přesvědčení, že tohle je ta nejlepší věc, jaká se vám v životě mohla stát, se můžete co nevidět propadnout do ohlušující samoty, kterou jen tu a tam protne nevyhnutelná otázka, co to tu vlastně děláte a jestli jste radši neměli zůstat doma. I když jsou na vás všichni hodní a všechno je skvělé, nové a vzrušující, i tehdy v nové zemi nosíte na dně srdce kamínek, který vás tu a tam zabolí. Nejste doma a takhle zkušenost sama o sobě stačí k tomu, aby vás změnila. Necháte ji?

Je nedělní ráno a já sedím na jedné z mnoha malých zahrádek v Brisbane, na východním pobřeží Austrálie ve státě Queensland. Možná by se místo ráno slušelo říct dopoledne, protože už je po desáté, ale pro mě byl tenhle čas ještě donedávna hluboká noc. Navíc je úspěch, že jsem se vzbudila už před polednem, včera jsem vstávala v půl jedné a poprvé tak mohla v konverzaci využít slovo brunch.

V Austrálii je právě zima, v Brisbane palmy ovšem dál vesele rostou a ptáci zpívají – v praxi to totiž znamená, že ve dne je dvacet stupňů a slunce svítí jako u nás v červnu. Stmívá se ale už v pět a teplota záhy klesne klidně na devět nebo sedm stupňů. V tu chvíli se v queenslandských domech začínají stroje, které normálně slouží jako klimatizace, vší silou snažit topit a jejich úsilí poněkud hatí jednoduchá okna a absence jakéhokoli těsnění. Zdejší subtropická zima je zkrátka jako naše jaro, u kterého taky platí, že nejvhodnější oděv je kožich a kraťasy.

Skoro všichni v Brisbane bydlí v domě se zahrádkou, což městu s 2,6 miliony obyvatel značně přidává na rozloze. Domy jsou tu v módě dřevěné, ve sto let starém queenslandském stylu, s terasami, často bez plotů a lidé je mnohdy ani nezamykají. Spousta ulic vůbec nemá chodník, předpokládá se, že budete jezdit autem. To já ovšem rozhodně nebudu, protože v Austrálii se jezdí vlevo a já jsem dost nebezpečný řidič i u nás. Potíže mi to ovšem dělá i jako chodci – ono se tu totiž vlevo i chodí, takže se pletu lidem pod nohy, a kdyby tu cyklisti neměli ve zvyku zvonit s takovým předstihem, tak bych i skákala pod kola. A ten zmatek, když se snažím přejít silnici!

Bydlím u Heather a Eddieho, staršího manželského páru s odrostlými dětmi. Spolu se mnou je tu ještě Indka Anjali a Arab Majid, jejichž jména jsem určitě právě zkomolila. Pokud se vám to zdá hodně mezinárodní, tak ještě vydržte – včera večer totiž přišla návštěva z Británie, takže nás sedělo kolem stolu devět ze sedmi různých zemí. Eddie vyprávěl, jak za mladých let cestoval s kamarády po světě a v Maroku je zabásli za to, že si koupili hašiš, což legálně smějí jenom místní. Britové nadšeně mluvili o nejodlehlejším hudebním festivalu v australské poušti, kam si musí každý návštěvník vzít veškerou vodu s sebou. Heather sdílela vzpomínky na svoje dětství a mládí na Papui-Nové Guineji. Inu, řeč nestála a záhy jsme začali hrát zeměpisnou hru, ve které se umisťují na mapu všechny státy světa. Normálně by mě to příliš nebralo, ale teď a tady se mi to zdálo velmi příhodné.

Tímto vás tedy zdravím od protinožců. Po dvaadvacetihodinovém letu jsem v pořádku dorazila na místo, na vlak v opačném směru jsem nastoupila jen jednou a pavouky jsem zatím neviděla žádné. Jet lag pořád trochu cítím a zívám občas jako krokodýl, ale věřím, že se to za pár dní spraví. A zatímco vy v tuhle hodinu ještě sladce spíte, pro mě už pomalu nastává čas oběda. Tak vzhůru do kuchyně a vstříc australským dobrodružstvím!