Stává se mi to s bezmála zarážející pravidelností. Potkám nějaké nové lidi, nějakou dobu jsem s nimi v kontaktu – a pak, když jednou mezi řečí s nonšalantní samozřejmostí prohodím, že jsem introvert, to přijde. Osoba naproti mně se zarazí, v očích se jí objeví nevěřícný výraz, načež prohlásí něco ve stylu: „Ale ty… ty přece nemůžeš být introvert!“
Ne, že by mě přednáška na téma „co je to introverze aneb proč ne každý introvert plaše sedí v koutku“ nebavila. Přednášení konec konců skóruje na žebříčku mých oblíbených aktivit velmi vysoko – a právě proto lidé, kteří mě někdy přednášet viděli, mi mou introverzi věří úplně nejmíň ze všech. Ano, mluvím velmi nahlas a rychle, s oblibou vykládám vtipy, gestikuluju jako větrný mlýn, jsem emocionální a intenzivní a nadšená energie ze mě doslova prýští. Když jsem v jednom z minulých týdnů měla ráno angličtinu na gymplu, po poledni seminář na fakultě a večer australskou přednášku pro veřejnost ve své domovině, byl to naprosto extatický den. Teenageři mě okouzlili svou mladistvou jiskrou, studenti na fakultě intelektuálním zápalem a lidé z mé domoviny už jenom počtem, ve kterém se dostavili. Bylo to naplňující, skvělé, úžasné. A pak jsem padla únavou polomrtvá k zemi.
Víte, to, že je někdo dobrý v komunikaci nebo ho baví přednášet a vykládat vtipné historky, ještě ani v nejmenším neznamená, že nemůže být introvert. Introverti preferují orientaci dovnitř, tedy čerpají energii a inspiraci ze svého nitra. Když si tím pádem chtějí odpočinout, nejdou na mejdan, ale zůstanou doma. To ovšem neznamená, že nemůžou být dobří ve způsobu, jakým se napojují na druhé, že je netěší, když někomu vykouzlí úsměv na rtech, nebo že nemůžou vidět svoje poslání na místech, která komunikaci zahrnují. Já tak sice planu nadšením, když přednáším, ale moje představa ideálního večera neomylně zahrnuje deku, svíčku, kakao a ASMR video. A pokud by moji nevěřící Tomášové pořád byli na pochybách, pak bych jim přála vidět, jak to vypadá, když něco zajímavého vybádám o samotě doma. Mému zápalu po dni stráveném s Wordem totiž z pochopitelných důvodů ještě nikdo z nich nebyl svědkem a – upřímně po introvertsku – doufám, že ani nikdy nebude.
Buďte tedy opatrní, než vhodíte člověka, s nímž jste právě vedli hladkou dvouhodinovou konverzaci, do definitivní škatule. Nic z toho, co jste viděli, nemusí znamenat to, co si myslíte – navíc z vlastní zkušenosti vím, že si velmi mnoho lidí vůbec nevšimne, že jste o sobě během těch dvou hodin řekli tři věty a zbytek sestával z dotazů a replik typu „no to snad ne!“. Otázka, která z toho plyne, je nasnadě. Když může mást intuitivně tak jasná kategorie, jako je introverze, co všechno ještě rovnou a bez přemýšlení házíme do špatného pytle?