Vzduch voní létem a okurkovou sezónou a já jsem na prázdninách, ale ani to mě nezbavilo filosofické vzpomínky na můj blog. S létem totiž začíná opalovací mánie, alespoň tedy v našich zeměpisných šířkách. V Africe si mezitím miliony žen mažou kůži úplně jinými než opalovacími či dokonce samoopalovacími krémy – jsou to krémy na bělení pleti. Ještě pár století nazpátek bychom i my, jestliže bychom chtěli být obdivováni pro svou krásu, byli zalezlí během slunečných dnů kdesi na dně kobky, protože i tehdy byla pleť jako sníh v kurzu. Ne však dnes.
V dobách, kdy byli všichni pořád venku a pracovali na poli, bylo opálení nutností, které se prostě nešlo vyhnout. Drtivá většina lidí na pole musela, a tak opálená prostě byla. Vyšší vrstvy nechtěly vypadat jako drtivá většina lidí – a tak si začaly zakládat na tom, že oni na pole nemusejí a jejich kůže se chlubí stejnou barvou jako alabastr (stejnou logikou se řídí současná situace v Africe – jen není standardem alabastr, ale trochu tmavší odstíny). Kdo chtěl být cool, in a trendy, musel si svou sněhobílou barvu udržovat, seč se dalo.
Dnes jsme všichni pořád vevnitř, pracujeme v kancelářích u počítače a ven se dostaneme jen málokdy. Logický důsledek? Přece nebude v módě něco, na co většina společnosti dosáhne sama od sebe! A tak zbožňujeme opálení. Přestože na něm vlastně není nic automaticky skvělého ani krásného. Mě osobně tedy rozhodně příliš netáhne, vlastně mi zvlášť na některých lidech připadá opravdu hodně nepřirozené. Mám ráda teplo a ráda jsem po určitou dobu na slunci, ale to je tak všechno. „Bronz“ chytat nepotřebuji. Škoda jen, že k analogickému závěru nedojdou i ony ženy v Africe. Ne, že bych potřebovala, aby se mnou souhlasil celý svět. Ale ty bělicí krémy jsou většinou jedovaté.