O telefonech hloupých a chytrých

Svůj první telefon jsem dostala k patnáctým narozeninám. V té době už měli vlastní mobil úplně všichni moji spolužáci, a to zpravidla několik let. Některé povahové rysy se ale nezapřou ani v dětském věku, takže jsem se vlastnímu přijímači dlouho úspěšně bránila. V pubertě ale přeci jen nadešel moment, kdy jsem zatoužila nesdílet nadále pravěkou cihlu s anténkou s rodiči – a přání se mi splnilo.

Byl to můj vůbec nejhezčí telefon. Tyrkysový a elegantní, na poměry dnešních hloupých telefonů velmi malý a docela tlustý, s barevným displejem a nejpěknějším uživatelským rozhraním, s jakým jsem se kdy u telefonu setkala. Když mi upadl na dlažbu, stačilo ho posbírat, seskládat a dál fungoval jako nový. A to zvonění! Melodie s podmanivým názvem Zvonky neměla konkurenci. Dodnes ji nemá.

Když mi můj drahý Samsung po sedmi letech přestal volat, přijímat zprávy a nabíjet, usoudila jsem – konzervativec, nekonzervativec –, že přeci jen možná nadešel čas pořídit si telefon nový. V té době už měli všichni ostatní telefony dotykové, zpravidla chytré. Já jsem chytrý nechtěla, a tak jsem vyhlásila anketu, jestli někdo nemá náhodou doma ještě funkční hloupý tlačítkáč. Měl, a tak jsem zdědila vykopávkovou Nokii. Vydržela jen lehce přes rok, citové pouto jsem nenavázala. Šlo o zařízení ryze funkční.

Jelikož jsem nechtěla telefon řešit každý rok, další ekologickou anketu už jsem nevyhlašovala. Místo toho jsem v době, kdy všichni ostatní dávno surfovali na svých smartphonech, zakoupila hloupou tlačítkovou Nokii, po které jsem chtěla jen tři věci: volat, psát zprávy a budit, i když bude vypnutá (divili byste se, jak nesamozřejmý požadavek to je). A pokud vydrží na baterii pořádně dlouho, tím lépe. Nokia byla štíhlá, nudně černá, na hloupý telefon zbytečně velká a nečekaně křehká, ale všechny moje požadavky splnila. Před její heroickou výdrží téměř tří týdnů na jedno nabití by i můj tyrkysový favorit zbledl závistí.

Byl to první telefon, který jsem si sama koupila, a co vám budu povídat, taky statusový symbol. Doslova při každém vytažení z tašky mě dostával do vybrané společnosti důchodců, staromilců a roztržitých profesorů. Nechtěla jsem být neustále online a taky jsem nebyla. Do mapy jsem se musela dívat předtím, než jsem vyšla z domu, a spoje si najít dopředu. Na zastávkách MHD jsem se chodila dívat, v kolik mi to jede, ke sloupku, což mě vždycky poslalo rovnou do středu nefalšované společenské avantgardy (nebo spíš apresgardy?) 70+, dívek s dlouhými batikovanými sukněmi a mladíků v brýlích s kostěnými obroučkami. Pokaždé, když jsem viděla někoho, kdo měl taky hloupý telefon, pocítila jsem jakousi spřízněnost; a pokud měl rozbitý displej, pak rovnou nefalšovanou náklonnost. Byli jsme tiší spiklenci, staromilští, bláhoví a taky občas trochu hřešící na to, že smartphone mají přece všichni a na tu mapu se můžou podívat za nás.

Tahle etapa mého života skončila. Jelikož si nelajznu vyrazit na druhou stranu planety s bezmála sedmiletou tlačítkovou Nokií v kapse (vydrží ovšem pořád dobré dva týdny na jedno nabití!), pořídila jsem si chytrý telefon. Umí všechno, fotí desetkrát líp než můj stařičký foťák a je rychlejší než můj počítač. Ano, mám z něj svým způsobem radost, celkově jsou ale moje pocity velmi smíšené. Svůj dumbphone jsem nosila s hrdostí a věděla jsem, že bude vždycky dobrým předmětem konverzace. Byl v něm kus mojí povahy a mého světonázoru, zdroj onoho zvláštního druhu radosti z toho, že jdete proti proudu. Ať už mi bude můj nový smartphone sloužit sebelíp, tohle nikdy nenahradí. To totiž nemůže nahradit žádný chytrý telefon na světě.

Co je špatně s naším školstvím

Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že by našemu školství stačilo poměrně málo úprav na to, aby bylo dobré. Víc peněz učitelům, menší třídy, jinak sestavený rozvrh s větší mírou volitelnosti a mohlo by to fungovat. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se tyhle moje úvahy dotkly jen samého povrchu věci. V posledních letech dokonce občas mívám dojem, že celý systém našeho školství je nastavený od základu špatně.

Nechci psát o tom, jak se svět změnil a učební osnovy zastaraly. To je sice taky pravda, ale opakuje se to tak často, až je to skoro trapné. Spíš mě zaráží, že z celého ohromného komplexu lidské povahy školství vyseklo jednu konkrétní a velmi malou část a rozhodlo se, že všechnu pozornost napře výhradně k ní. Prominentně se tak víc než dekádu snažíme trénovat analytické myšlení a paměť a drtivá většina člověka mezitím leží ladem. Na tom mě nepohoršuje ani tak to, že se učíme spoustu velmi specializovaných znalostí, z nichž prakticky nic nevyužijeme. Spíš mě pohoršuje, že znalosti a dovednosti, které v životě potřebujeme opravdu všichni, musíme získávat namáhavě a svépomocí.

Sice si tak pamatujeme vzoreček kyseliny sírové, ale co jsou to emoce, jak fungují a jak s nimi nakládat ke svému prospěchu, zjišťujeme až ve třiceti na terapii, a to jenom když jsme měli dostatečně velkou kliku na to, abychom museli řešit nějaký dost, ale ne zas tak moc závažný psychický problém. Nikdo nás nikdy neučil, jak budovat a udržovat smysluplné mezilidské vztahy, přestože se takové vztahy snažíme budovat všichni a ani zdaleka nejde o nic automatického. Nevíme, jak zacházet sami se sebou ani s druhými, fyzicky, duševně, duchovně, a všem je to jedno – hlavně že zvládáme ty vzorečky. Když jsme v biologii probírali člověka a já jsem se zeptala, proč mě bolí záda, v zásadě jsem nedostala odpověď. Zato si dodneška pamatuju, že ibis patří do čeledi krátkokřídlých, i když má dlouhá křídla.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že je cosi shnilého ve státě dánském a žádné povrchové úpravy vzdělávacích plánů to nespraví. Celý způsob, jakým uvažujeme o člověku a jeho vzdělávání, jako by byl postavený na hlavu, a to ještě jenom na ten kousek vepředu za čelem, kde se schovává prefrontální kortex. V osmnáctém století, kdy se povinná školní docházka zaváděla, se to dalo pochopit; dnes pro to neexistuje žádná omluva. Pokud chceme stavět školství na starých tradicích, prosím, ale vraťme se tedy alespoň do antiky, k ideálu všestranného rozvoje člověka. Anebo se přestaňme ohánět vědou jen jako rákoskou a nechme ji promluvit do toho, jak by mělo vzdělávání vypadat. Myslím, že oboje by nám prospělo úplně všem.

Tělocvik a já

O věcech, které jsou průměrné a normální, se nepíše snadno. Vtipné i dramatické historky přímo žádají extrémy – hvězdné úspěchy, katastrofická selhání, případně ideálně obojí. V mém životě existuje oblast, která právě takovou třaskavou směsici obsahuje v míře vrchovaté, a mohla bych o ní tím pádem vyprávět celé hodiny. Je to moje sportovní historie.

Vzpomeňme si na schéma výstavby antického dramatu, přeskočme na samý závěr a jsme zhruba tam, kde moje tělovýchovná historie začíná. U katastrofy. Na prvním stupni základní školy jsem byla neduživé, věčně nemocné a neohrabané dítě velmi drobného vzrůstu a nízké hmotnosti. Při vybíjené jsem tak sice uhýbala docela dovedně, ale jakmile se mi dostal míč do ruky, bylo po legraci. Ze všech běžných dětských disciplín mi šel v zásadě jenom běh na dlouhou trať. Ten se ovšem běhal jednou ročně, takže jsem se mohla ve třetí třídě v pololetí pokochat první krásnou dvojkou na vysvědčení, totiž dvojkou z tělocviku. Jistě mě to tehdy mrzelo, ale zdaleka nejhůř to nesla moje učitelka houslí – tu to vysloveně pohoršilo a občas mi to připomínala jako velkou křivdu ještě po dvacítce.

Na osmiletém gymplu se ovšem něco zlomilo. Skončila éra vybíjené, začala se dělat lehká atletika a gymnastika, hrát softbal a basketbal a já jsem sice pořád byla ze všech nejmenší, ale začalo se ukazovat, že to má i svoje výhody. Obsazovala jsem přední příčky v bězích všeho druhu, elegantní gymnastika založená na pružnosti a koordinaci mi šla a ukázalo se, že mě vlastně baví týmové sporty. Můj výkon při skoku do dálky se dokonce stal důvodem, proč mě škola párkrát (ano, opravdu dvakrát) vyslala na atletické závody. Sice jsem tam měla zhruba podobnou šanci jako na konverzačních soutěžích ve francouzštině, kde jsem stála proti lidem s tetičkami v Provence, ale moje tělocvičná hvězda stoupala.

Nestoupala ovšem ani trochu rovnoměrně. Jak totiž praví lidová moudrost, když vám něco hodně jde, nejspíš vám něco jiného obdobnou měrou nepůjde. Moje zkušenost to potvrzuje – rozhodně tedy od onoho osudného dne, kdy tělocvikářka pravila, že budeme vrhat koulí. Abyste rozuměli, mně nešel ani hod krikeťákem. Jistě si tedy dovedete představit, jak to zhruba vypadalo, když se věchýtek mého ražení chopil koule, kterou stěží zvedl, a ještě ji měl velmi nejistou technikou vrhat do dálky. Šla jsem až jako poslední a sledovala úspěchy svých spolužaček. Nepřipadalo mi, že by (až na pár výjimek) vrhaly nějak extra daleko. Pak jsem ovšem nejistým krokem nakráčela do vrhacího kruhu já a vrhla ještě o metr míň než nejhorší z mých předchůdkyň.

Při zpětném pohledu právě tady vidím bod obratu, po kterém se moje tělocvičná hvězda začala pomalu ale jistě vracet zpátky k antickému dramatu. Na univerzitě jsem si musela vybrat jen jeden konkrétní sport a jelikož jsem už tehdy trpěla bolavými zády, zvolila jsem pilates. Byla by to dobrá volba, rozhodně tedy pro většinu lidí. Pro mě byly výsledky přinejlepším velmi smíšené. V pilates se totiž hodně dělají takzvané výdrže, což se velmi záhy ukázalo jako něco, při čem mi samovolně přicházely na mysl některé stanice pražského MHD, konkrétně Lazarská, Invalidovna, Krematorium Motol a Olšanské hřbitovy. I při největším vypětí jsem vydržela přinejlepším polovinu toho co ostatní. Tehdy jsem si ale řekla, že se nedám, a začala jsem trénovat doma. Výsledek? Jako kdybych nedělala vůbec nic.

Po několika demoralizujících letech jsem pilates nadobro vzdala a zapsala si lezení na umělé stěně. Připadalo mi to jednak potenciálně zábavné a jednak docela podobné jako ona lehká atletika, která mi podle mých už dosti mlhavých vzpomínek kdysi šla. Což o to, úvaha to nejspíš byla správná. Ovšem jen kdyby se po několika lekcích k mému překvapení neukázalo, že se docela slušně bojím výšek. Když jsem jednou s vypětím všech sil přešplhala patrně nejmenší převis na světě, rozklepala jsem se tak, že jsem se nedokázala hnout z místa. Amplituda mojí nohy byla dokonce tak výrazná, že trenér, který stál dole, si toho všimnul a zavolal na mě velmi nápomocné: „Klepe se ti noha!“ Vážně nevím, co bych si bez něj počala.

Tehdy se moje sportovní sebevědomí vrátilo na starou dobrou úroveň katastrofa. Usoudila jsem, že prostě nejsem sportovní typ, tělocvik mi nejde, měla bych radši zůstat ležet v knížkách a až to půjde, stát se mozkem ve sklenici. Pak jsem ale začala znovu po několika letech tančit. A zatímco jsem ve škole bezvýsledně bojovala s chyty a stupy, chválili taneční mistři náš dlouhý krok ve standardu a ladnost pohybu v latině a ptali se mě, jestli jsem nechodila na balet. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Tak jde mi teda ten sport, nebo ne?

Jasno do toho jednou provždy vnesly až moje neteře. Jeden rok totiž přinesly něco, co se jmenovalo sportovní vysvědčení, a co obsahovalo chytře rozepsané hodnocení jednotlivých aspektů pohybu, jako je rychlost, pružnost, výbušnost, vytrvalost nebo síla. Když jsem se podívala na jedno z těch vysvědčení, všechno do sebe zapadlo. Neteř měla poměrně vysoká skóre skoro u všeho, až na jedinou výjimku, kde linka grafu vytvářela hluboký příkop. U něj stálo černé na bílém „Síla: 0“. Teprve tehdy mi došlo, že neexistuje žádné univerzální „být dobrý ve sportu“. Jsou jen velmi specifické talenty, jejichž distribuce nemusí být ani trochu rovnoměrná. Čím je nerovnoměrnější, tím víc budete zářit v některých disciplínách a propadat v jiných. Dávalo to dokonalý smysl. Po katastrofě konečně přišla katarze.

V čekárně aneb model lidstva

Čekárna u lékaře je takové lidstvo v malém. Najdete tu všechny lidské typy: od odevzdaných po vychytralé, od nesmělých po extrémně ukecané, od nejmenších po ty, kdo by mohli poutavě vyprávět o konci druhé světové války. I proto tu lze pozorovat lidské povahy i neodolatelnost skupinové dynamiky jako pod drobnohledem. A právě to jsem dnes dělala celé dopoledne.

Začalo to fází individualistickou. Když jsem dorazila, koukali všichni do telefonů nebo knih, případně rovně před sebe a ptali se maximálně na to, kdo přišel jako poslední – jak už je to u nás ve slušných čekárnách zvykem. Až na celou plejádu popotahování (podotýkám, že nešlo o ORL ani o alergologii) vládlo naprosté ticho.

Individualistický étos ovšem záhy rozbily tři skutečnosti. Jednak pán z čeledi vychytralých, který se v čekárně zaregistroval a odešel za jiným zařizováním, aby se následně vítězoslavně vrátil, zatímco my jsme stále trpělivě čekali na svých místech. To vyvolalo vlnu všeobecného pohoršení („Přišel jste až teď, takže jste poslední.“) Druhou skutečností byl přístroj na registraci. Zhruba polovina lidí nevěděla, co se s ním má dělat, a tak se jiný pán galantně ujal role technické podpory a nově příchozím své služby rovnou bezplatně nabízel. To vyvolávalo pro změnu vlny sounáležitosti a veselí („Nojo, to bych na ten návod musela vidět!“ „Já na něj viděla a stejně mi to nepomohlo!“). Třetí skutečností pak byl všeobecný pohár trpělivosti, který v jednu chvíli prostě přetekl.

Tehdy začala fáze solidární. Lidé se navzájem svěřovali, v kolik hodin přišli a jak dlouho už čekají. Obzvlášť jedna paní, která dorazila za deset osm a ještě v půl jedenácté seděla na svém místě, si dávala velmi záležet na tom, aby o svých strastech zpravila úplně všechny nově příchozí. Mohutně jí pak sekundovala jiná paní, která nás pro změnu v pravidelných intervalech (aby o to někdo náhodou nepřišel) děsila historkou o tom, jak tam v pátek bylo 18 lidí a fronta se táhla až na ulici, takže to rovnou vzdala. Postupně jsme také v návaznosti na nejlepší tradice Sherlocka Holmese dedukovali, jak je možné, že k takovým návalům dochází, proč zrovna ani jedna z alternujících doktorek neordinuje, kdy měla která z nich covid a kdy dovolenou a kdo je čí snacha či dcera. Každý další příchozí donesl svůj střípek poznání a postupně jsme skládali komplexní obraz ze života jedné malé ordinace.

Fáze, která následovala, pro mě byla jednoznačně nejbizarnější. Šlo o něco, co bych nazvala kolektivním léčením. Tím nemyslím placebo ve stylu „když vidím ten nával, jsem najednou radši úplně zdravý“ (takových zázračných uzdravení ovšem také proběhla celá řada). Myslím tím opravdové kolektivní konzultace, kdy čekárně sdělíte, jaký problém vás trápí, a spolučekající, kteří něčím podobným někdy trpěli, vám poradí, co je na to nejlepší. Jedna paní si tak například odnášela nejen recept z ordinace, ale i podrobný popis jiného přípravku od paní, která seděla vedle ní – včetně ceny, složení a dávkování. Po tomhle zážitku mám za to, že síla lidového lékařství se v odborném světě profesionální medicíny značně podceňuje.

Jestli přišla ještě nějaká další fáze, už jsem naštěstí neměla šanci zjistit. Konečně jsem totiž byla vpuštěna do ordinace a tento rituál mě jednou provždy ze solidárního společenství čekárny vyškrtl. Ano, naplnil se tím důvod, proč jsem přišla, ale zároveň mi to bylo skoro líto. I já jsem se během těch několika hodin stala organickou součástí toho společenského mikrokosmu a čerpala z jeho četných výhod. Přestože bych za normálních okolností nikoho z těch lidí neoslovila a neměla bych nejmenší tendenci se s nimi kamarádit, v tu chvíli jsme si byli zvláštně blízcí. Říká se, že sdílené negativní zážitky tmelí a je to tak. Těžko věřit, že něco takového říkám zrovna já, ale kdybychom si tam bývali jenom potichu četli, odcházeli bychom všichni o pořádný kus chudší.

O líbezných zabijácích

Každý máme nějaké ty svoje hudební preference. Někdo to rád horké, jiný sáhne spíš po klasice; ten poslouchá rychlé rytmy, onen zas melancholické slaďáky. Dokud jde o poslech, jsou tyto preference zcela nezávazné a mohou se řídit i tak prchavými okolnostmi, jako je naše nálada. Pak je tu ovšem úplně jiná parketa, totiž parketa vlastního hraní. A tady mám jasno. Jděte mi s pomalými slaďáky z očí!

Nechápejte mě špatně, já mám pomalé, emotivní a melancholicky dojemné kusy ráda. Ale jenom jako posluchač. Už v hudebce jsem mnohem radši hrála rychlé a dynamické skladby, které sice bývaly pekelně těžké, ale bylo v tom i jisté zadostiučinění, neboť zpravidla pekelně těžce i zněly a nějaká ta chyba se v nich většinou hravě ztratila (například moje finální absolventské Scherzo Tarantelle od Wieniawského, byť tedy takhle rychle bych to nedala, ani kdybych se přetrhla). Vedle nich jsem ale občas hrála i skladby pomalé a takzvaně výrazové, které zněly docela jednoduše, ale jednoduché vůbec nebyly. Sice neobsahovaly žádné vražedné běhy ani lámané akordy, ale zato v nich jediný trochu falešný tón nebo zatřesení smyčce dovedly celou pracně budovanou křehkou nádheru během vteřiny rozbourat.

Když jsem začala hrát v orchestru, moje vyhraněné postoje se zmírnily. Tam na klepání individuálního smyčce zdaleka tolik nezáleží (ať žije hustě zalidněná smyčcová sekce!) a ty nejchoulostivější pasáže bývají vyhrazeny sólistům. Můj klid ovšem trval jen do chvíle, kdy dirigent přinesl Sukovu symfonii. Nádhernou, líbeznou skladbu, skutečnou perlu pozdního romantismu, při jejímž poslechu citlivé publikum slzí. My jsme slzeli, když jsme uviděli noty. Ta skladba se prostě nedala hrát. Obrovské skoky ze spodku hudební osnovy vysoko nad ni a zase zpátky, předznamenání, u kterého jsme si museli pomalu opakovat hudební nauku a které se měnilo co dva řádky, posuvka před každou druhou notou, včetně dvojkřížků a dvojbéček. Tehdy jsem poprvé v životě měla na prstech levé ruky mozoly od strun, jednomu kolegovi z prvních houslí nateklo předloktí tak, že nemohl týden nosit hodinky, a pocity všech trefně vyjádřil hornista, když poté, co na zkoušce dohrál jedno obzvlášť dojemné sólo, pravil: „Ty vole, málem jsem chcípnul!“

Jednoznačně nejvíc frustrující na tom celém ale byla skutečnost, že to těžce vůbec neznělo. Na nahrávce se to zdálo tak samozřejmé a přirozené jako krasobruslař, který s lehkostí skáče jeden skok za druhým. Cvičili jsme jako šílení s vidinou, že tu ohromnou tíhu, která na nás koukala z každé řádky partu, publikum vůbec nezaznamená a těch pracně nadřených šest béček a skok přes tři oktávy (to je takový hudební ekvivalent čtverného Lutze) nikoho nedojme. K požadovanému dojetí dojde jedině tehdy, když se nikomu v rozhodující okamžik ani jednou nezaklepe onen metaforický smyčec, když do sebe křehká souhra jednotlivých sekcí (z nichž má každá ze svých specifických důvodů na mále) dokonale zapadne. Byla to jedna z nejvíc demoralizujících skladeb, jaké jsme s orchestrem kdy hráli.

Naši dirigenti se ale naštěstí ukázali být velmi vnímaví a s žádným srovnatelným romantickým zabijákem už nepřišli. Orchestr se tedy nerozpadl, nekonala se ani jedna defenestrace a pražské ordinace nezaplnili amatérští houslisté se zánětem šlach a hobojisté s rozedmou plic. Obrovsky se nám všem ulevilo, stejně jako mně, když jsem odkládala všechny ty skladby se slovy jako „romance“ nebo „meditace“ v názvu. Ne že by nebyly krásné, ale ať si je hrají profesionálové. My, amatéři, raději knihu – totiž nějaké to scherzo nebo pořádně bombastickou Novosvětskou.

Co mi chybí v západní civilizaci

Z mnoha různých hledisek žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě, jaké bychom si mohli přát. Za současných okolností se to možná zdá jako téměř nemístné tvrzení, ale i přes všechny aktuální šrámy je, myslím, stále pravda, že nám naše západní civilizace zajišťuje technologické možnosti a blahobyt, o kterým se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto – čím jsem starší, tím víc trhlin v tomhle obrazu vidím.

To, co mi v naší západní civilizaci chybí, bych označila jedním slovem jako moudrost. Jsme společností rozumu, jenže jsme tenhle rozum nikdy neuměli pořádně zkorigovat. Vymysleli jsme vědu – a moc, kterou jsme tím získali, jsme začali nezřízeně ždímat do poslední kapky. Zavedli jsme peníze, úžasně praktickou věc, a než jsme se nadáli, nechali jsme je řídit celou naši společnost a ve výsledku i celý náš život. Sotva jsme částečně porozuměli tomu, jak zhruba funguje lidské tělo, prohlásili jsme, že už víme, jak to je, a zavedli opravny lidí, které fungují velmi podobně jako například opravny aut. Copak už Descartes neřekl, že člověk je duch ve stroji? Vytvořili jsme povinnou školní docházku, ale zaměřili ji pouze na jednu jedinou část lidské mysli a všechny ostatní jsme hodili přes palubu. Osvobodili jsme se od náročné fyzické dřiny, abychom začali trávit většinu svého života vsedě před obrazovkami. V podstatě kdykoli jsme udělali nějaký nový objev, nekoukali jsme nalevo ani napravo a totálně jsme se urvali ze řetězu.

Nechci popírat úspěchy, kterých jsme jako společnost dosáhli. Ale obrovsky mi v tom všem chybí rozvážnost, všestrannost, rovnováha. Jako bychom na úrovni společnosti byli stále čtyřletými dětmi, kterým když dáte do ruky chytrý telefon, neodloží ho, dokud nezkolabují. Nedivím se, že v posledních letech tolik frčí jóga, meditace, psychosomatika nebo motivační knížky. Sice to někdy přichází v podobě poněkud ujeté, ale i tak to vnáší do našeho technického fungování alespoň nějaký protipól. Pohyb, ve kterém jde o víc než o samo tělo; duchovnost, která není pouhým automatem na splněná přání; lékařství, které se dívá na člověka nejen jako na souhrn součástek; odpovědi na všudypřítomné otázky po smyslu. Copak to není čím dál hlasitější volání po korekci naší přetechnizované civilizace, po vyvážení té gigantické jednostrannosti?

Ač jsem sama na vědecké půdě šťastná, myslím, že právě takový hlas zoufale potřebujeme. Rozum je dobrá věc, ale prosím, přestaňme se tvářit, že dovede obsáhnout celý svět, že nám může stačit, že víc nepotřebujeme a že jsme přece naprosto racionální. Nejsme, nikdo z nás. Je to jen další z našich utržených řetězů – a čím víc mu budeme věřit, tím víc nás budou ovládat vlastní potlačené emoce a existenciální úzkosti. Člověk je mnohem víc než tělo, rozum i duch ve stroji. Přijdeme na to někdy? A najde se pak pro všechny naše rozměry na tomhle světě místo?

Jak si připadat mladě snadno a rychle

Je to paradox: přestože jsme já a moji vrstevníci ve srovnání s většinovou populací jednoznačně mladí, vůbec si tak nepřipadáme. Na to, že jsme nějak moc staří, si stěžujeme přinejmenším od pětadvaceti a současné gymnazisty sledujeme s čím dál větší hrůzou. Na změnu k větší spokojenosti by sice stačilo trochu poupravit svoje vnitřní nastavení, ale měnit postoje může být dost náročné. Proč se něčím takovým trápit, když máme k dispozici cesty, jak si připadat mladší bez většího úsilí prakticky okamžitě?

Jděte na koncert vážné hudby

Vážná hudba se všeobecně považuje za žánr, do kterého musí publikum „dostárnout“. Naprosto souhlasím! V životě jsem navštívila koncertů klasiky pěknou řádku a pokaždé jsem lámala věkový průměr dramaticky dolů. Když vám odbije třicet a jdete to oslavit na bowling, nemůžete čekat, že pohled na pařící teenagery na vedlejší dráze vaši depku z věku spraví. Když ale sedíte v Rudolfinu a tipujete věkový průměr okolosedících na pětasedmdesát, najednou si zase připadáte jako jura. O to víc, když se ukáže, že ta babička za vámi nejspíš opravdu neví, jak se na telefonu nastavuje tichý režim.

Vyrazte na túru s Klubem českých turistů

Pokud nejste zrovna kulturymilovný člověk, můžete zkusit sportovní variantu. Klub českých turistů má u nás dlouholetou tradici a české turistické trasy jsou pověstné. Zažijte to na vlastní kůži a pocítíte nejeden příznivý účinek – pokud si totiž nevyberete nějakou extra vysokohorskou túru, pak máte šanci hraničící s jistotou, že průměrný věk spoluturistů bude zhruba stejný, jako by byl u publika ve Státní opeře. Uvidíme, jak se tyhle veselé, životem prověřené kopy budou tvářit, až jim budete vykládat, že už vás po ránu ledacos bolí!

Navštivte bohoslužbu

Jestliže je vám duševní a fyzická sféra málo, pak se vždycky nabízí nějaké to duchovno. Zde jednoznačně platí, že čím tradičnější a konzervativnější podoba, tím lépe. Vyhněte se proto studentským farnostem a kostelům s nebezpečně liberálními kazateli a dosáhnete svého. Zejména venkovské kostelíky v Čechách jsou prakticky rána jistoty, neboť ty zpravidla navštěvuje jen oněch pověstných pár babiček. Některé mešní texty staré stovky let a varhanní hudba, která občas připomíná pop z 19. století, vám navíc připomenou, co to znamená skutečné stáří. Kam se na něj hrabete!

Tedy mnoho štěstí a zdraví všem, kdo v tomto roce slaví třicetiny nebo už si připadají nějak moc staří. A hojnost osvobozujícího humoru především 🙂

O relativnosti počasí

Když jsem před týdnem psala článek o jaru v rozpuku, bylo jaro v rozpuku. Denní teploty atakovaly dvacet stupňů, nosili jsme polobotky, dokonce jsem se zamyslela nad tím, jestli neuklidit zimní kabát. Nakonec jsem ho neuklidila a ještě že tak. Počasí je totiž věc nesmírně relativní – a to vím nejen z vlastní zkušenosti.

Na Karmelu, kde jsem za svých studentských let bydlela, byla vždycky i nějaká cizinka, která nám na naše české počasí dala cennou zpětnou vazbu. Ať už to byla Indka Chrysl z bytu odnaproti, Španělka Laura na Erasmu nebo některá z italských sester, kulturní rozmanitost nás všechny obohacovala. Lauře jsme třeba chtěly ukázat skutečný sníh, který neroztaje v momentě, kdy se dotkne chodníku. I vzaly jsme ji koncem zimy do Jizerských hor a naplánovaly procházku v kopcích. Když jsme se brodily sněhovou nadílkou po kotníky, byly jsme nadšené a ptaly se Laury na její dojmy. Nadšení se nás drželo, i když nám sníh sahal po kolena. Po několika stovkách metrů už jsme se ovšem propadaly při každém kroku až po pás a tady přestávala všechna legrace. Ujít další tři kilometry nám trvalo pět hodin, mimochodem i díky tomu, že jsme za půlkou cesty potkaly v protisměru pána se sněžnicemi, jehož stopy nám další postup značně ulehčily. To jsme se už na dojmy radši neptaly. Když se týden nato Laura uzdravila, pravila, že to sice bylo opravdu náročné, ale když viděla, jak statečně jdeme a že jsme na to zjevně zvyklé, řekla si, že to zvládne taky. Zkušené polární horalky z Čech zkrátka jen tak něco nezastaví.

Počasí bylo horké téma i pro některé italské sestry; obzvlášť Roberta si z něho s oblibou střílela. Když my jsme v březnu už měly tendenci rozplývat se nad tím, jak je teplo a jaro, sady rozkvétají a zemský ráj to na pohled, Roberta se smála a říkala věci jako: „Teplo? Tady nikdy není teplo!“ Snažily jsme se ji přesvědčit, že tu přece jen někdy teplo je a na to pobaveně pravila: „Jo, v srpnu!“ Po jedné z takových debat, která se mimochodem odehrávala zhruba v téhle roční době, se stejně jako letos vrátila zima v plné síle. Šla jsem tehdy zrovna z tramvaje, když začala pořádná chumelenice. Ledový vichr mi metal vločky do obličeje, až jsem přemýšlela, jestli na těch pár desítek metrů nevytáhnout deštník, když v tom koho nevidím – proti mně jde Roberta. A už zdálky se chechtá a významně volá: „Jaro, jaro, pražské jaro!“

Od té doby si na ni při každém dalším podobně slibném jaru vzpomenu a raději zimní kabát ještě neuklízím. A když několik dní poté, co nosím polobotky a sáčko, zase začne sněžit, mívám tendenci se tomu smát. Roberta už sice zase žije v rodné Itálii, kde má teplo, ale já ji pořád vidím, jak spěchá březnovou vánicí na zastávku. A vidím ji tak, hlavně když – právě tak jako minulý týden – zase udeří nějaké to obzvlášť třeskuté pražské jaro.

O síle jara (a pár veršů k tomu)

Říká se, že některé věci se nemění, což je jistě pravda. Jiné věci se ale mění a sama jich na sobě vidím víc než dost. Kdybyste se mě třeba v dětském věku zeptali, jaké mám nejradši roční období, na prvním místě by patrně skončila zima. Milovala jsem sníh, dokonce i hrnečky se zasněženou krajinou a samozřejmě Vánoce. Jenže klimatická změna je neúprosná a zima se v našich končinách proměnila v blátivé, šedé období, na kterém zůstaly romantické leda ty Vánoce.

Změnily se tedy i moje preference. Z depresivního dítěte vyrostla veselá a nadšená teenagerka, která svoje depresivní tendence přelila do poslechu smutných písní, temného psaní – a do obliby podzimu. Zamilovala jsem si nejméně oblíbené roční období, a to se vším všudy. Milovala jsem vždycky jasné barvy, i oblíbila jsem si nádherně pestré listí padající ze stromů; moje láska ke sněhu a jinovatce se nenásilně převtělila v obdiv obdobně milosrdné mlhy a dlouhé večery se svíčkami a masalou zůstaly tak, jak byly. Navíc se mi jako každému teenagerovi líbilo, že mám ráda něco, co většina lidí ne.

Jenomže člověk stárne, z veselé teenagerky se stala teenagerka depresivní a následně depresivní mladá dospělá, a i když temné časy po pár letech odešly, moji duševní krajinu značně změnily a s ní i leckteré moje preference. Podzimu zůstalo jisté melancholické kouzlo, na můj vkus už bylo ale příliš silné. Začala jsem milovat jaro.

Už dlouho mám za to, že na světě není nic krásnějšího než kvetoucí stromy. Když měl v roce 2012 nastat konec světa, projevilo se to zejména velmi dlouhou zimou, ze které se začátkem dubna skokově stalo prosluněné jaro. Na Petříně tehdy vykvetl celý sad naráz a já jsem se tam procházela a připadala si jako v ráji. Nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat, a když jsem do školy četla Kunderu, kterého bytostně nesnáším, vzala jsem si ho právě tam a vprostřed té rozkvetlé pohádky jsem i ten jeho hnusný, šovinistický cynismus zvládla rozdýchat, a ještě se vrátit v povznesené náladě.

Přestože nám letošní jaro dává mnoho důvodů k truchlení a žalu, ani všechen ten bláznivý lidský mumraj nedokáže zabránit každoročnímu dotyku ráje. Na Petříně opět rozkvétají do andělské krásy sakury, v parčíku před naším domem jabloně a hrušně a o kus dál zlaté deště. I letos nám stromy připomínají, že je tu něco, pro co stojí za to žít; krása, která nás všechny dalece přesahuje.

Zátiší s rozkvetlými jabloněmi

Ptám se a ty nic neříkáš
Vrůstáme spolu do ticha
Pod rozkvetlými jabloněmi

S nebem nás zase spoutala
Tenoučká pavučinka
Bílí pávi jdou za svědky
Bláhoví svatebčané

Jak jsem na tom s tou svou Austrálií?

Ještě před několika měsíci to bylo hlavní téma, které jsem řešila. Klapne ta stáž? Neklapne? Otázka číslo jedna, priorita nejvyšší. Válka mi tenhle pohled poněkud převrátila. Přesto bych se s vámi dnes, s několikatýdenním odstupem, ráda podělila o aktuální zprávy. Jednak se mě na to někdy sami ptáte, jednak už jsme si na příval děsivých zpráv zvykli natolik, že jsme začali řešit i jiné věci. Je to hrozné, ale je to tak. Tedy: jak jsem na tom s tou svou Austrálií?

První e-mail jsem slovutnému australskému profesorovi, od kterého jsem do té doby akorát četla knížky, napsala v září. Neodpověděl, ale já jsem bývalá tajemnice na fakultě a neodepisující akademik pro mě není žádná novinka. Napsala jsem tedy znovu – a ejhle, tentokrát odpověď přišla. Věcný, a přitom úžasně milý e-mail ve stylu „jistě, to by bylo skvělé!“. Vybuchl ve mně ohňostroj nadšení. Poslala jsem tedy obratem několik požadovaných dokumentů (a patrně nejstručnější doporučující dopis na světě) a čekala na další vývoj. V té době měla Austrálie uzavřené hranice, a to tak neprostupně, že ani rozdělené rodiny se nemohly znovu shledat.

Začala doba čekání. Komunikace byla milá a věcná, ale strašně se táhla. Na odpověď jsem čekala třeba i dva měsíce a musela jsem ji mámit dalšími e-maily, takže mě začínal pomalu ale jistě tlačit stres z mého grantu. Tam je tříměsíční zahraniční stáž povinná, a kdyby neklapla Austrálie, potřebovala bych honem domluvit stáž jinde. Minul říjen, listopad, prosinec. Složila jsem pokročilý anglický certifikát, dohledala si některé děsivé informace o australských studentských vízech (vyřizují se několik měsíců), univerzitních přihláškách (vyřizují se několik týdnů) a školném (je vysoké). Finální odpověď stále nikde.

V lednu už jsem to nevydržela a začala odpověď urgovat, navzdory tomu, že jsem věděla, že v lednu mají v Austrálii prázdniny (letní prázdniny v lednu mě mimochodem rozesmívají doteď). A odpověď přišla, zvací dopis už prý brzy bude. To mě povzbudilo, začala jsem tedy řešit technické záležitosti ohledně přihlašování na zahraniční univerzitu, která nemá s ničím v Česku absolutně nic společného.

Tehdy přišla doba dramatická. Informace, které jsem dohledala na univerzitním webu, na němž byla sice hojnost reklamy, ale skutečné informace se na něm vyskytovaly jen sporadicky, jsem si chtěla ověřit. Napsala jsem tedy někomu jako tajemnici a čekala na odpověď. Ta přišla velmi rychle a málem mě omráčila. Přihlásit se jako zahraniční student do PhD programu na australské univerzitě byť na jediný trimestr by totiž znamenalo školné mnohonásobně vyšší, než o kterém jsem věděla do té doby. Bylo by tak vysoké, že by ho nepokryl ani můj grant.

Myslela jsem, že budu zvracet. Zvací dopis už byl div ne na cestě a já teď zjistím, že na ten trimestr v Austrálii nemám! Začala jsem se horečně shánět po dalších informacích. Každé ráno jsem třesoucí se rukou otevírala e-mail a bála se, co tam najdu. Když pak přišla odpověď, že to školné by opravdu bylo takhle vysoké a že se s tím nedá nic dělat, měla jsem za to, že můj australský sen skončil. Ironií osudu mi právě tehdy přišel onen zvací dopis. Zdrceně jsem Cliffovi (v Austrálii se i akademici oslovují křestním jménem) odpověděla, že jsem našla informace, o kterých jsem předtím nevěděla, a že to celé nejspíš padá. Byl to jeden z nejhořčejších dní tohohle roku.

Tehdy se ovšem ukázalo, co je Cliff doopravdy zač. Nejenže mi odepsal asi v jedenáct v noci (u nich), ale v tom e-mailu stálo, že se mu to nezdá, protože bych tam nejela jako student, ale jako visiting researcher (výzkumník na návštěvě) a ať mu dám pár dní na to zjistit nějaké informace a že to dost možná ještě klapne.

Další dva týdny uběhly v napjatém očekávání a bázeň a chvění při otevírání e-mailu pokračovaly. V tu dobu jsem už byla v takovém mentálním rozpoložení, že mi přestávalo záležet na výsledku a prostě jsem jenom chtěla, abych to nějak dopadlo. Byl začátek února, táhlo se to nesmírně dlouho a ta nejistota mě strašně vyčerpávala.

A pak se věci jako zázrakem daly do pohybu. Austrálie otevřela po dvou letech hranice a mně přišlo pár e-mailů, ze kterých bylo jasné, že tam skutečně budu jako neplacený výzkumník, tedy se do žádného studia zapisovat nebudu a školné se mě tím pádem vůbec netýká.

Byla jsem nadšená a s radostí zahájila další kolo stresu, totiž stres vízový. Když tam nepojedu jako student, tak nemůžu mít studentské vízum. Tehdy mi plně došlo, jak moc velká vymoženost je náš prostupný evropský prostor, ve kterém na všechno stačí občanka. Těch víz bylo tolik! A těch podmínek! A ta doba vyřizování! Naštěstí jsem zjistila, že existuje tříměsíční vízum pro lidi z Evropy a několika dalších bohatých zemí, na které vám stačí s několika málo podmínkami jenom pas a které je hotové natotata. I zažádala jsem o něj a v e-mailu mi ke stávajícím anglofonním komunikacím s Cliffem, Susan a Ninou přibyly i zprávy od australského ministerstva vnitra (ty mají mimochodem předměty, ve kterých je nejrůznějších „secure“ a „sensitive“ skoro na dva řádky). Odpověď přišla po pár minutách, prý registrují mou žádost. Za dalších pár minut přišel další e-mail. Že by chtěli doložit nějaké dokumenty? Oddací list v angličtině? Výpis z účtu? Ne, bylo tam něco úplně jiného a já na to nevěřícně zírala. Stálo tam, že jsem právě obdržela australské vízum.

Tak to tedy je s tou mojí Austrálií. Hranice otevřené, stáž domluvená, vízum v e-mailu. Teď si užívám pár volných týdnů, kdy ještě neřeším letenky, ubytování ani pojištění a nebojím se ráno otevřít e-mail, a je to velká úleva. Jen velmi postupně mi dochází, že jsem si opravdu domluvila stáž na druhé straně planety a ani trochu mi ke zpracování téhle novinky nepomáhají každodenní děsivé geopolitické zprávy. S trochou štěstí mě ale australský zimní trimestr (zhruba naše akademické prázdniny) skutečně zastihne v Brisbane. A já už se na Cliffa moc těším.