Rubrika: Zápisník

V mém životě je spousta věcí, které vnímám jako kulturní dluh. Neviděla jsem kdejaký kultovní film, nepřečetla lecjakou skvělou knihu a nenavštívila celou řadu známých míst. Když se mě loni na úplně první hodině jedna z mých terciánek zeptala, jestli jsem někdy byla v Británii, ukázal se jeden z takových dluhů v plné síle. Ne, nikdy. Do mapy bych nedovedla zakreslit hranice mezi Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem (ovšem takový Nový Jižní Wales…), nevím, co se v Londýně nachází na kterém břehu Temže, a nejsem žádná velká fanynka Shakespeara. Věru divná angličtinářka! Letošní léto se mi ovšem konečně podařilo aspoň část téhle díry ve vzdělání zacelit – a já jsem poprvé v životě nakoukla za kanál La Manche.

Ke koloritu mých cest jinam než na východ už tak nějak patří, že mi připadá, jako by všude byla spousta věcí lepší. Nevím, jestli je to vždycky úplně pravda nebo v tom hraje roli i nějaké naše kolektivní české trauma, ale Británie tuhle moji mentální rovnici s úspěchem rozbila. Začalo to velmi neuspokojivou dopravou. Kdo by nechtěl mít legendárně nekřesťansky drahé, ale zato naprosto nespolehlivé vlaky? Pokračovalo to kuchyní, která je přesně taková, jak se to vypráví ve vtipech. Představte si hamburger sestávající ze suché housky, masa a sýra, případně rybí burger (ve stylu fish and chips) ze suché housky, do které vrazíte celou smaženou rybu. Vážně. A končilo to kvalitou služeb, za kterou bychom se styděli i v té nejzaprděnější Horní dolní. Jednou jsme kupříkladu museli vymést zhruba pět restaurací, než jsme konečně narazili na jednu, kde nám dali najíst. V těch prvních čtyřech bylo naprosto náhodně zavřeno, zrovna se tam nevařilo, případně se člověk za barem, na kterého jsme začali mluvit, prostě sebral a odešel.

Naštěstí jsme ovšem do Británie nejeli ani za gastronomií, ani za spolehlivými službami. Jeli jsme tam za vřesovišti, rozervaným pobřežím, útesy, mořem, plážemi a starobylými městy – a toho se nám dostalo ve vrchovaté míře. Města z cihel i kamení, která vypadala jako z Harryho Pottera, nekonečná vřesoviště rozkvetlá do odstínů fialové a žluté, sem tam osamělý strom pokroucený větrem, stáda exmoorských poníků a ovcí, moře, útesy, kopce poseté kamením i žírně zelená zvlněná krajina. Byla v tom krása všeho, co původně znamenal romantismus: ne ten kýčovitě happyendový, ale ten rozervaný, který miloval drama, smrt a melancholii a vůbec všechno, pokud to bylo dost autentické a intenzivní. Viděli jsme pastorální idyly, které jako by vystřihl ze stereotypů o tom, jak má Anglie vypadat, aby byla co nejangličtější. A taky burácející vlny oceánu, které se ve šlehajícím větru a dešti rozbíjely o rozeklané útesy – a bylo v tom něco téměř mystického, co nahánělo strach a zároveň přitahovalo; asi jako lidé, ve kterých hluboká krása srostla s hlubokou bolestí do takové míry, že jedno od druhého už téměř nejde odlišit.

A do toho všeho přicházel jeden nefalšovaně britský zážitek za druhým. Počasí se měnilo z minuty na minutu, lidé se mile usmívali a s charakteristickou zdvořilostí se oddávali small talku, který tekl a perlil jako limonáda, a právě takovou výživovou hodnotu měl. Dokonce i prodavačky v obchodě nás měly tendenci chlácholit ohledně všudypřítomného deště, na což jsme po několika dnech už začali odpovídat velmi neanglicky ve stylu „my víme, že se to nezlepší, ale to, jak se nás všichni pořád snaží utěšovat, je legrační“. U nás prostě anglofonní styl konverzačního podhánění nefrčí, takže když jsme jednou při odlivu kráčeli bezmála měsíční krajinou plnou skalisek a chaluh, rozhodně jsme to nekomentovali slovy (cituji): „Je to poněkud nezvyklý pohled, že?“ Však pro ten jejich slavný understatement ani nemáme slovo. A to je, řečeno po britsku, poněkud nezvyklé.

Byly to věru plné dny. Tak plné, že jsem se po návratu musela ještě nějakou dobu vzpamatovávat – což je ostatně jeden z důvodů, proč se tu tenhle článek objevuje až teď. Září už ovšem vypuklo, prázdniny školní, univerzitní i blogové skončily a nadešel čas přestat rajzovat po upršených monarchiích. Normální rytmus volá a já už se na svou rutinu moc těším. Stejně jako na to, až svojí novopečené kvartánce s nadšením sdělím, že už jsem tedy konečně v té slavné Británii byla.

„To tady ten patriarchát moc dobře neděláte.“ „Ale děláme, jen to teď líp maskujeme.“

Když jsem se před pár měsíci dozvěděla, že vzniká film, který se bude jmenovat Barbie, nechalo mě to naprosto chladnou. Pak jsem ovšem zjistila, že za ním stojí Greta Gerwig, režisérka a scénáristka, která mě ještě nikdy nezklamala. Zbystřila jsem. Jestliže to dělá Greta, nemůže to být špatné. Když pak Barbie vyšla, internet zaplavila vlna komentářů o tom, jak tenhle film opravdu není pro děti, způsobuje rozpady vztahů nalevo napravo, leckoho deprimuje a leckoho zase rozpaluje doběla. Tehdy jsem usoudila, že Barbie chci vidět, a byla jsem zvědavá jako už dlouho ne. A i když ji srovnám s řemeslně prakticky dokonalým Oppenheimerem, myslím, že jde nejen o jeden z nejlepších, ale také nejvíc terapeutických a nejpotřebnějších filmů poslední doby.

„Já jsem muž, který nemá žádnou moc. Dělá to ze mě ženu?“

Ať už o Barbie uslyšíte cokoli, vězte, že není nijak radikální. Podle ohlasů jsem očekávala podstatně větší nářez a musím říct, že za sebe bych bývala uvítala ještě temnější, cyničtější a depresivnější sousto. Ovšem uznávám, že to už by leckdo asi vůbec nestrávil. Kompromisní varianta scénáře, kdy všechno podstatné zazní, ovšem jen menší část toho se ukáže doopravdy do hloubky a někdy zůstane z celého velkého tématu jediná věta, je patrně pro široké publikum podstatně snesitelnější. O to víc mrazí z toho, že tenhle relativní čajíček, u kterého se řehtalo celé kino, zvládne ukončit vztah. Raději si ani nechci představovat, jak takový vztah musel vypadat, a naprosto souzním s vyjádřením, že to, co zvládne zničit Barbie, si zničit zaslouží.

„Jsi buď vymaštěná, nebo divná a ošklivá. Nic mezi tím.“

Největší síla Barbie spočívá v tom, že bez obalu a přitom odlehčeně ukazuje, co ženám naše stále ještě dost silně patriarchální společnost dělá. Vezměte si jeden z nejvýraznějších projevů: stereotyp ženy, který se všudypřítomným a velmi silným tlakem vyžaduje, v podstatě je panenka barbie. Tak přesně máme vypadat. Zároveň jde ale o stereotyp, kterým se všeobecně opovrhuje, protože taková žena je přece nutně i hloupá, povrchní, nesamostatná a neschopná. Něco takového vážně být nechcete. Proto tolik žen tvrdí, že „nejsou jako ty ostatní“ a velká část se jich od takového stereotypu snaží ostentativně distancovat. Všeobecnou misogynii a představu méněcennosti ženy v sobě máme zarytou tak neomylně a tak hluboko, že už ve dvanácti letech jsem hodnotila skutečnost, že moje máma nejeví stereotypně femininní rysy, jako něco velmi pozitivního a hodného následování.

„Muži nesnášejí ženy. Ženy nesnášejí ženy. Aspoň na tom se všichni shodneme.“

Když ovšem stereotyp odmítnete, pocítíte neuvěřitelnou sílu společenského tlaku. Uslyšíte, že zůstanete na ocet. Že se vás každý bude bát. Že byste neměli mluvit takhle a říkat tohle. Protože stereotypní ženou sice každý pohrdá, ale to v nejmenším neznamená, že právě takovou osobou jako žena být nemáte. Když jsem se ještě živila psaním o chytrých technologiích, muže, zejména ty ve středním věku, to zpravidla naprosto šokovalo. Mimo jiné proto, že v té době už se mi částečně podařilo vypořádat se s naučeným odporem k holčičím věcem a nosit květované sukně už mi nepřipadalo jako diskreditace vlastní důstojnosti. O to víc jsem tím pádem musela bojovat s očekáváním těch, které jsem potkávala. Nedělá mi žádný problém během několika vteřin přepnout do nejtvrdší akademičtiny a zaplavit svoje vyjadřování slovní zásobou tak cizí, syntaxí tak složitou a odkazy tak odbornými, že to každého mimo akademickou sféru vyděsí. Víte proč? Protože mám praxi. Právě takhle si totiž nejrychleji obhájíte intelektuální důstojnost ve společnosti, která vám ji tak často a priori upírá.

„Nedělá mi problém používat logiku a zároveň prožívat emoce a nijak to nezmenšuje moje schopnosti. Naopak: rozšiřuje je to.“

Ano, žijeme ve společnosti, která do dívek a žen od narození vtlouká hluboký stud a odpor k tomu, kdo jsou, protože jako žena prostě nemůžete být správně. Ve společnosti, v níž je pro muže pořád téměř nactiutrhání, když si má přečíst knihu od spisovatelky nebo se podívat na romantickou komedii, zatímco ženě získá vysokou prestiž, když zná nejnovější akční trháky. Ve společnosti, ve které je normální říkat, že „tam, kde jsou jenom holky, se mluví o samých blbostech“, „jak se o tebe mám jako muž starat, když si uděláš řidičák“ nebo „dělat ženskou práci, to je pro chlapa naprostá degradace“. Ve společnosti, která očekává, že budeme budovat kariéru (ovšem s tím, že nám za stejnou práci zaplatí podstatně méně než mužům), ale že budeme i manažerkami domácnosti a jako takové budeme zcela samozřejmě vykonávat naprostou většinu domácích prací. Ve společnosti, která na nás má nekonečno navzájem si protiřečících požadavků a čeká, že je bez řečí naplníme, a ještě při tom opečujeme všechny okolo. O tom všem Barbie je a já se vůbec nedivím, že spousta divaček v kině pláče. Komedie nekomedie, tenhle film vám ukáže, jaké je být ženou. A na tom – všemu pokroku navzdory – pořád není veselého vůbec nic.