Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.
Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.
Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.
A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.
V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.