Rubrika: Zápisník

Nejsem nijak zvlášť roztržitý člověk. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, věci si zpravidla nezapomínám, pozdě nechodím, v knihovně zpozdné neplatím, a pokud už něco ztratím, je to zpravidla proto, že se té náušnici uvolnilo zapínání. Přesto mě pronásleduje jedno prokletí. A pokud vím, nejen mě. Myslím, že ho dost možná budete znát i vy.

Vyjděme z pracovní hypotézy, že za běžných okolností mají lidé zhruba představu o tom, kde se přibližně nacházejí jejich věci. Já ji tedy rozhodně mám. Vím, kde najdu který předmět doličný alespoň řádově, a zpravidla mi stačí tam sáhnout a hledaná věc je na světě (někdy je to, pravda, o trochu složitější, ale většinou ne o moc). Občas se ale přihodí, že zacházím s nějakým objektem, o němž vím, že ho budu zakrátko znovu potřebovat. A tehdy to přijde; jako kletba zlého černokněžníka. „Jenom si to odložím semhle, ať to příště rychle najdu,“ zabrumlám si pro sebe, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zbavil mě veškeré mojí paměti. Předmět tedy na ono místo bláhově položím – a dílo zkázy je dokonáno.

Nevím, jak je to možné, ale místa, která se v jednu chvíli zdají dokonale na očích, fungují zhruba jako černé díry: něco si tam odložíte a daná věc nadobro zmizí z povrchu zemského. Nebo minimálně z povrchu vaší mysli. Když tedy zanedlouho danou věc potřebuji, přijdu tam, kde ji uchovávám normálně, a velmi překvapeně zjistím, že tam není. Nastane chvíle zmatkování, posléze nicméně kouzlo spoutávající moji paměť lehce povolí a já si vzpomenu, že jsem si přece onen předmět odložila někam, kde ho příště rychle najdu. Na to, abych věděla, kde se tohle „někde“ nachází, to sice nestačí, ovšem na zoufalé trhání vlasů nad tím, jak jsem si zase mohla myslet, že to tentokrát klapne, to stačí bohatě. Pokud jde o to příště rychle něco najít, není očividně žádné místo dost na ráně.

Jak to tedy dopadá se všemi těmi věcmi, které se propadnou do hlubin prostoru a času? Kouzlo má cosi jako poločas rozpadu, zpravidla jim tedy naštěstí není konec natrvalo (jinak už by mě to asi zruinovalo). Někdy danou věc objeví čirou náhodou manžel, jindy ji najdu se zpožděním sama; ve zcela ojedinělých případech moje zoufalé hledání přinese ovoce. Ve zcela krajních situacích se dokonce někdy ukáže, že předmět doličný po celou dobu držím v ruce. Ano, ani takhle při ruce nemusí být dost při ruce. Musíte uznat, že tady nemohou nebýt ve hře nadpřirozené síly.

Jo… a nůžky jste tady náhodou někde neviděli?

Tak nám skončily prázdniny. Ačkoli… prázdniny? Za sebe bych řekla, že to byly spíš doháněniny, byť v řádově volnějším tempu. S koncem června skončil školní a přerušil se akademický rok a mně se obrovsky ulevilo. První dva červencové týdny jsem nikam nejela, skoro s nikým se nevídala, a dokonce se mi ani na vteřinu nezastesklo po škole. To všechno přišlo až později.

„Ty se ale musíš nudit!“ říkali mi někteří lidé. Těm bych souhrnně odpověděla tak, že na konci července jsem odeslala školiteli zkompletovanou dizertaci a na konci srpna dizertaci po finální kontrole a ze svého úhlu pohledu připravenou k odevzdání. Čtyři roky života, 260 normostran, stovky a stovky hodin strávené nad knihami, jazykovými korpusy i Wordem. Bezmezné množství nadšení, fascinace z objevování i uspokojení z překonaných překážek, ale samozřejmě také nadávek, pochybností a frustrace. Je to regulérní kniha a napsat ji obnášelo naprosto nepředstavitelné množství práce. Byly to zkrátka prázdniny přesně v duchu vtipů o tom, co dělají akademici v létě. Neříkají: „Konečně nemusím pracovat!“ Ale: „Konečně můžu pracovat!“

Pokud bych měla ze svého léta – slovy jednoho ze svých studentů – vybrat některé střípky a nepořezat se, mluvila bych patrně o řadě setkání, dlouhých procházkách o samotě a čtení beletrie. Celkově bych ovšem spíš řekla, že i když jsem zažila věci velmi pěkné, celek zůstává v mé hlavě spíš pokažený některými bolestnými uvědoměními, na která jsem konečně měla kapacitu, a také několika ne zrovna dobrými zprávami, které mi dosud visí v podobě nepěkného oblaku nejistoty nad hlavou. To, co z nich nakonec přesně vypadne a jak moc náročné mi udělají nadcházející školní rok, zatím zůstává otázkou pro další výzkum. Plný ten rok ale zase bude každopádně.

I učím se přijímat věci, které nemám pod kontrolou, a nestresovat se tím, co nemůžu ovlivnit, a vůbec mi to nejde. Vychutnávám si pocit, že jsem napsala dizertaci, o které jsem s čistým svědomím ochotná říct, že je dobrá. Buduji si některé nové návyky, ohledně kterých chovám naději, že mi umožní nenechat se běžným shonem a stresem příliš semlít. Nadávám na to, že takhle radikální jsem si to cvičení v mindfulness přeci jen nepředstavovala. A těším se na čas strávený se svými studenty, po kterých už se mi opravdu stýská. I letos mi o prázdninách občas napsali a i tentokrát mi to vždycky udělalo velkou radost. Tedy, nový školní roku, jsem na tebe asi tak připravená, jak jen můžu být. Jdeme na to?

Když mi onehdy padlo oko na jistou dopravní značku, ani jsem se nepozastavila. Viděla jsem ji v životě už tolikrát, že se zdálo naprosto zbytečné jí věnovat byť milisekundu pozornosti. Navíc se mě stejně jako drtivá většina dopravních značek netýká, neboť auto nevlastním a tím pádem ho ani nepotřebuju nikam zaparkovat. Když jsem ovšem kolem zmíněné cedule procházela podruhé, zarazila jsem se. Možná že mi ta značka přeci jen má co říct?

„Čištění komunikace bude probíhat 6. 5.,“ hlásala doplňková tabulka pod zákazem zastavení. A já jsem se v tu chvíli sama sebe zeptala, jestli bychom náhodou, auto neauto, něco takového nepotřebovali čas od času všichni. Co kdyby dopravní služby příslušné cedule rozmístily po městě a znamenalo by to, že se v určený den a hodinu sejde celé sousedství a za přítomnosti mediátorů v oranžových vestách si pěkně to, co potřebují, od srdce vyříkají? „Víte, nelíbí se mi, jak vždycky v jedenáct večer mlátíte dveřma od domu,“ sdělovali by si třeba navzájem sousedi a dívali by se při tom jeden druhému zpříma do očí. „Co byste tedy od pana souseda potřeboval?“ tázal by se maník s přílbou na hlavě. A sousedi by si to všechno slušně pověděli, potřásli by si pravicemi a rozešli by se do svých domovů.

A což teprve kdyby to čištění probíhalo ještě o něco víc z gruntu – řekněme nějaký pořádný jarní úklid? Představuju si, jak příslušný pracovník technických služeb vystoupí z takového toho vozítka s kartáči na spodku a zahájí řeč k celému shromáždění: „Takže, panstvo, při konfliktu neříkáme žádné ‚ty nikdy‘ a ‚ty vždycky‘, to bychom se daleko nedostali. A pokud od kohokoli uslyšíte ‚po tom všem, co jsem pro tebe udělal nebo udělala‘, tak to pozor! To je ukázkové citové vydírání.“ A lidé by si dělali výpisky a hned na místě by si zkoušeli strategie efektivní komunikace. „Teď by mi pomohlo, kdybyste mě ještě deset minut nechali tohle dodělat a pak se vám budu moct plně věnovat, jo?“ Ano, výborně!

Následně by příslušný technický pracovník odjel, všichni by si zase mohli přeparkovat a vrátili by se k tomu, co měli rozděláno. A abychom nenarušovali zajeté zvyklosti přespříliš, čištění by klidně mohlo probíhat se stávající frekvencí. Konec konců všichni máme občas tendenci sklouzávat ke starým vzorcům a vždycky se můžeme naučit něco nového. No řekněte, nebylo by s takhle vygruntovanou komunikací na světě hned o něco příjemněji?

Když jsme před časem šli s manželem po ulici, měli jsme docela hlad. Osud tomu chtěl, že právě tehdy jsme zblýskli jednoho z mnoha kurýrů jedné z mnoha jídelních rozvážkových služeb, kterými se to v ulicích v posledních letech jen hemží. Tenhle jel na skútru a na zádech měl onu barevnou hranatou bednu, která na vás úplně křičí „oběd!“. V ten vzácný moment se spojila potřeba s inspirací: „Víš, jakou má výhodu, když přepadneš kurýra rozvážkové služby? Máš jídlo zadarmo.“ A tak se zrodil nápad na skutečný podnikatelský trhák současnosti.

Prvotní fáze vývoje tohoto konceptu byly poměrně primitivní. Představovali jsme si víceméně osamocené partyzány, kteří občas přepadají nevinné kurýry, protože mají hlad. Jak říkám, velmi primitivní. Stejně jako v lidských dějinách jsme ale i my došli ke stádiím charakterizovaným vyšší mírou komplexnosti: k organizovanému gangu, který plánuje svoje akce podle času, místa, výskytu Policie ČR i konkrétní rozvážkové služby, na kterou cílí. Co ovšem s nadbytkem, který by vyšší měrou organizovanosti nepochybně vznikl? A právě zde přišla ta rozhodující bomba: žádný gang, ale zbrusu nová rozvážková služba. Živila by se tím, že by systematicky kradla jídlo všem ostatním a rozvážela by ho za podstatně nižší ceny a s bezmála čistým ziskem.

Aby takový nápad fungoval, bylo by třeba zajistit, aby tato služba zapadla do představy, kterou lidé o rozvážkových službách obvykle mají. Jmenovala by se proto „Pold“, což je jméno, které evokuje hned několik podobných podnikatelských subjektů, a ještě vyvolává uklidňující asociace strážců pořádku. Asi si teď říkáte, jak by Pold byl schopen zajistit, že zákazník dostane to, co si objedná. Jak budete po Praze hledat zrovna chlápka, co veze ananasovou pizzu? I na to jsme mysleli. Finta spočívá v tom, že Pold by byl služba s překvapením. Objednávali byste si nikoli konkrétní pokrm, ale zkrátka jídlo z určité lokality v určitém čase, řekněme z okolí I. P. Pavlova kolem úterního poledne. Vzhledem k tomu, jaké restaurace se zrovna tady nacházejí, byste znali možný rozsah toho, co nejspíš dostanete, ale co konkrétně to bude, by bylo vždycky překvapení. Tenhle aspekt vychází z výzkumů behaviorální psychologie, která přesvědčivě ukázala, že když myši dostávají odměnu náhodně, mačkají příslušné páčky úplně nejvíc a nejurputněji. Byl by to prostě takový herní moment a zároveň výzva – získávání know-how ohledně toho, s jakou pravděpodobností vám kdy a odkud přijde co, by jistě zaujala nejednoho gamera. A co se konzervativnějšího publika týče, u toho to jistí ty nižší ceny. Bonusem pro opravdové fajnšmekry by pak mohlo být doručení nejen jídla, ale i informace, pro koho bylo jídlo původně určeno a v kolik hodin ho měl dostat, protože trochu radosti potřebujeme v životě všichni.

Jsme přesvědčeni, že Pold je vpravdě společností pro 21. století. Nemá prakticky žádné výrobní náklady, neprodukuje žádné zbytečnosti, a pokud by jeho kurýři jezdili na elektřinu, jsou marketingové možnosti takového zeleného projektu prakticky nekonečné. Zajistit by se samozřejmě musela i etická stránka, totiž že se například v Poldovi nic netestuje na zvířatech a že se kurýři konkurence proberou nejpozději do dvou hodin od úspěšné operace. Pold by také postupně mohl růst i do oblastí mimo rychloobrátkové zboží. Náš slovník kupříkladu obohatilo slovní spojení „na Polda“, které znamená, že šlohnete cokoli, na co vám padne zrak a co není přibité. Totiž… cokoli, co je nevyužito, Pold umožňuje recyklovat (či dokonce upcyklovat!) a plně v duchu udržitelnosti využít.

To, jak moc Pold spočívá na pevných etických základech, se ale v úplnosti ukázalo až poměrně nedávno. Šli jsme s manželem po stejné ulici jako onehdy, když jsme uviděli na jednom domě odemčenou a otevřenou poštovní schránku, ze které vyčuhovalo vyúčtování od Vodafonu. Podívali jsme se na sebe a zapředli sofistikovanou debatu o tom, zda i nezaplacená cizí faktura spadá do podnikatelské kategorie „na Polda“. A tehdy se ukázalo, jak rozvinutou podobu náš byznysový černý kůň skutečně získal: „Být Pold nejde jenom, když se ti to hodí. Pravý Pold je Poldem z principu a vždycky!“ Však jednou žijeme v lidské společnosti. Kam bychom bez morálních zásad přišli?