Rozbitá společnost

Každá společnost, která je demokratická, pluralitní a řízená penězi, spočívá v první řadě na vzájemné důvěře. Věříme, že za potištěné papírky nám v obchodě dají housky, ba dokonce si troufneme doufat, že ty housky dostaneme, i když jenom začarujeme kouskem plastu kolem speciální krabičky. Oproti situaci, kdy byly tištěné peníze kryté zlatým standardem, velkým množstvím drahého kovu, který garantoval jejich hodnotu, jsme udělali pěkných pár kroků kupředu. Stačí, že na internetu vidíme nehmatatelný obrázek, párkrát klikneme, pozměníme jakási virtuální čísla a za chvilku jsou housky doma. Množství vzájemné důvěry potřebné k takové transakci je závratné.

Jenže důvěra je křehká věc a současná doba křehkým věcem nepřeje. Nebýt korunovaných virů, vedlo by tyto úvahy nejspíš jen pár společenských vědců. Jenže co čert nechtěl, teď jsme s nimi konfrontováni všichni. Hlavně proto, že se naše důvěra otřásá v základech.

Nevíme, co bude zítra, jestli budeme smět na krok z domu a nakoupit v nedalekém obchodě. Nemůžeme věřit prodejcům, kteří tvrdí, že ty respirátory mají zaručeně skladem a do 48 hodin nám je doručí, nemůžeme jim dokonce věřit ani to, že jde o skutečné respirátory a ne nějaký podfuk. Jeden den přicházejí zprávy, které tvrdí a, den nato se s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje b. S přísliby se žongluje, jak to zrovna přijde: dozvíte se to zítra, vlastně ne zítra, pozítří; a možná že ani to ne. S cynickým úsměškem čekáme, kdo se ozve první – jestli opožděná vláda, nebo jeden z těch čtyř internetových obchodů, které se před týdnem kasaly, že do druhého dne máte zboží od nich zaručeně doma (pozn. red.: vyhrála vláda, ale bylo to těsné). A důvěra se rozpadá, drobí na malinké kousíčky a pomalu ale jistě umírá.

Po zdrcující zkušenosti minulého týdne se zdá, že věřit už nemůžeme prakticky ničemu. Na žádné slovo není spoleh, všechno se vyhlašuje a pak zase ruší, odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Jak se dá žít v takovém světě, v takové společnosti? Veškerá zbylá dobrá vůle (a že už jí není mnoho) se rozbíjí o útesy naprostého chaosu. Nervy máme jen jedny. Jak daleko jsme od momentu, kdy nám prasknou nadobro a my se rozhodneme vzít věci pěkně středověce do vlastních rukou?

Počítačová hra jako umění

Když dojde na klasickou debatu čtení versus videohry, těžko byste hledali tradičnějšího zastánce knih. Moje dětství jich bylo plné, milovala jsem je dlouho předtím, než jsem je dokázala dešifrovat, a když nadešel blažený den, kdy jsem těm podivným znakům porozuměla, museli mě od nich rodiče tahat, abych z toho, cituji, nezblbla.

Jenže kromě toho jsem také dítě devadesátek, součást první generace, pro kterou se počítačové hry staly běžnou součástí dětství. Své první kostlivce jsem začala kosit na prvním stupni základní školy a brzy jsem to dotáhla na učené mistry Jedi a k impériím, která se obešla i bez nacheatovaných kulometných autíček (ach, nostalgie). Videoherní svět mi tak není zcela cizí a ke svému potěšení musím konstatovat, že vraždění zombíků už dávno není to jediné, co se v něm děje. Ať chceme nebo ne, i z počítačových her se stalo plnohodnotné umění.

Nejvýraznější vlaštovkou, která věštila videoherní umělecké jaro, je bezpochyby Journey (Cesta, 2012). Pomalá, meditativní hra s nádhernou grafikou, která vás provede po ruinách dávné civilizace a ukáže vám hodnotu sebeobětování i hlubiny lidského ducha. Journey nabízí nezapomenutelný, téměř náboženský zážitek, který je na míle vzdálený obvyklému obrazu prostoduché násilnické zábavy. Stala se proto záhy argumentačním beranidlem v debatě o smyslu počítačových her a změnila nezanedbatelnou část videoherního průmyslu.

Journey, miláček kritiků, který změnil pohled na videohry. Zdroj obrázku.

Her, které vás vezmou na cestu po zátočinách lidské psychiky, není ostatně vůbec málo: třeba To the Moon (Na Měsíc, 2011) o láskyplném manželství s psychicky nemocnou ženou nebo Emily is Away (Emily je pryč, 2015), minihra odehrávající se v chatovacím okně a la ICQ, ve které se pokoušíte navázat vztah s dávnou láskou. Obě hry příběh nejen vyprávějí, ale nechávají vás ho interaktivně prožít – a že se jim to daří. Hřejivé dojetí z cesty na pomyslný Měsíc není o nic méně intenzivní než neutuchající frustrace z toho, že milovanou Emily zpět prostě žádným způsobem nezískáte. Emoce jako inspirace pak v herním světě fungují i zcela explicitně: například Gris (2018) podmanivým audiovizuálním způsobem zpodobňuje průběh deprese, respektive jakékoli výraznější ztráty nebo žalu. Rozbitému černobílému světu (gris znamená francouzsky šedý) tak během svého putování postupně vracíte barvy, tvar i hlas a sledujete, jak se rozdrásaná rudá krajina a černočerné podmořské hlubiny vaším úsilím znovu proměňují v místo plné zeleně a světla.

Gris vám ukáže hlubiny deprese i cestu k přijetí. Zdroj obrázku.

Hry se nevyhýbají ani umělecky tradičnímu tématu společenské kritiky. Takový Orwell (2016) vás postaví do kůže zaměstnance sledovacího vládního kolosu i se všemi morálními následky. Jestli někdo skončí s kulkou v hlavě kvůli pár detailům ve vašem reportu… budete se s tím už muset nějak vyrovnat. Zcela jinak pak jde na věc meditativní adventura Abzû (2017), která přináší kromě nádherných podmořských scenérií i bolestné téma ekologie a vztahu technologie a přírody.

V Abzû potkáte žraloky a zjistíte, koho je třeba se skutečně bát. Zdroj obrázku.

Her, které jsou takříkajíc jiné, je zkrátka celá řada. Ať už hledáte mimořádně kvalitní příběh, jedinečný interaktivní zážitek nebo artové orgie, je z čeho vybírat. Stačí pozapomenout na zombíky a devadesátkové úlety, v nichž střílíte cikány, kteří vám rozkrádají zeď. Nepopírám, že to je část skutečnosti. Existuje ale i jiná; mnohem, mnohem lepší.

O příliš silném hlasu

Když se na mě poprvé podíváte, patrně byste si to netipli. Taková drobounká osůbka nemůže generovat takové decibely. To přece nejde! Lidé jsou všelijací, jistě, ale fyzikální zákony snad ještě porušovat nezačali. Takže koho jsme to slyšeli? Za kterou skříní tu matrónu schováváte? Bohužel, za žádnou. Jsem to já.

Silný hlas je suverénně jednou z mých nejcharakterističtějších vlastností (pokud tedy nejste jeden z mých bývalých kolegů, kteří mě viděli zlhtnout čtvrtku kachny se šesti). Přestože se moje identita během let značně proměňovala a moje osoba tak vykonala ve všeobecném povědomí cestu od „té, co hraje na housle“, přes „tu, co píše“ až po „tu vědátorku“, vždycky a pro všechny jsem byla i „ta hlasitá“. Kdykoli bylo potřeba o přestávce ztišit rozeřvanou třídu (zpravidla za účelem domluvy apríla nebo něčeho podobně zásadního), rázem jsem přestala být zapomenutým outsiderem. Pořádně jsem se opřela do bránice, zakřičela „Tichóóó!“ a ono nastalo.

Můj hlas a zejména můj smích se vždy velmi záhy staly mým nezaměnitelným podpisem. Podpisem, který jste mohli bez potíží zaznamenat, už když jsem šla po schodech. Nějakou variaci na výrok „ten tvůj smích!“ jsem slyšela v životě tolikrát, že kdybych si měla pokaždé dělat čárku, potřebovala bych největší čtvrtku na světě. Mnohokrát jsem se proto snažila svůj projev tlumit, ale vždy bezvýsledně – a že jsem během těch let zvažovala ledacos (včetně hlasové obdoby klasických instrumentálních sordinek neboli dusítek). Vůle nevůle, stačilo, abych se zapomněla a začala vykládat něco s opravdovým zápalem – a už se zase otáčeli lidé na ulici; a pokud jsem se k tomu pěkně od srdce zasmála, otočili se i ti na druhé straně.

Jak se to stalo, že se taková hlasivková hypertrofie ocitla v tak malém těle, ptáte se? Ano, tak se ptám i já už přes dvacet let a stále nevím. Prostě to tak je. Nezbývá, než to přijmout a s úsměvem pomáhat každému, kdo zrovna potřebuje někde zjednat klid. Beru to jako jakousi úlitbu či zvláštní formu omluvy – nejen všem zájezdovým autobusům na světě.

Démon alkohol aneb pár slov k suchému únoru

Mí věrní čtenáři to o mně dobře vědí – jsem abstinent, nemám v oblibě žádné hromadné výzvy a čelejndže a novoroční předsevzetí jsem si nedala snad nikdy. Zdálo by se tedy, že suchej únor (výzva spočívající v tom, že během února nepožijete ani kapku alkoholu) má všechny předpoklady k tomu, abych ho minula bez povšimnutí. Ale není tomu tak. Právě tahle výzva se mě totiž navzdory všemu uvedenému velmi osobně dotýká.

Když vidím, kolik toho průměrný Čech za rok vypije, mám tendenci vyhledat nějaké opravdu stabilní místo k sezení. Ta čísla jsou neuvěřitelná – a velmi přesně odrážejí naprosto neodmyslitelnou roli, kterou v naší společnosti alkohol hraje. Je všude. Nejpozději když vám odbije čtrnáct, patnáct, se od vás začne očekávat, že budete pít. A čím víc, tím líp. Alkohol je na každém večírku a při každé společenské příležitosti. Pijí rodiče na oslavách, partneři při romantické večeři, kamarádi v hospodě. Pije se na radost, na žal, ve dne, v noci.

Neexistuje snad jediná společenská událost, při které by alkohol ztrácel svůj všudypřítomný cool faktor. Není normální dát si limonádu a nikdo vám neuvěří, že byste ji opravdu mohli chtít. Normální je pít – a to i tehdy, když je to ilegální. Když mi bylo mezi patnácti a osmnácti, odmítala jsem alkohol, který mi nabízeli dospělí, co chvíli. A víte, co bylo nejsmutnější? Že jedno jasné „ne“ nestačilo. Aby zareagovali, musela jsem ho zopakovat třeba i pětkrát.

Alkohol ale není jen všudypřítomný průvodce do rauše. Je měřítkem společenského úspěchu. Pokud sypete z rukávu historky o tom, jak jste po prohýřené noci cestou do práce zvraceli z mostu do Vltavy, můžete si být jisti, že vám budou všichni uznale naslouchat. Když jsem jednou na pracovním večírku naexovala kokakolu, která byla záměrně podávaná tak, aby vypadala jako whisky (ostatní z našeho oddělení si dávali whisky a velmi ohleduplně to pro mě takhle zařídili), tak se strhnul napříč firmou takový aplaus, že trumfnul všechny moje absolventské koncerty dohromady. Rovnice „piješ, tedy si získáš v kolektivu respekt“ ani zdaleka neplatí jen pro teenagery.

Sečteno, podtrženo – suchej únor je mi víc než sympatický. Alespoň jeden měsíc v roce jsem o trošku míň osamocená, než jsem byla posledních patnáct let. Vám všem, kteří se připojíte, proto přeji pevnou vůli a hodně požitků ze znovunalezeného REM spánku, lepší kondice i paměti; a vás, kterým je suchej únor úplně putna, žádám o jediné. Až zase nastane ta blažená doba, kdy budeme moct bok po boku zasednout do restauračních zařízeních a někdo poblíž vás explicitně odmítne alkohol, vzpomeňte si na tenhle článek a spláchněte všechny pitomé otázky pořádným lokem piva.

Jak nevařit krupicovou kaši

Zdálo by se, že v kulinářském světě neexistuje mnoho primitivnějších věcí. Krupicová kaše, jídlo ze tří surovin, hotové během deseti minut a snězené v čase ještě kratším. Záchranné lano pro všechny, kterým se zoufale nechce na nákup, a přesto by rádi poobědvali. Ano, i naše domácnost se ho občas chytá – a výsledky jsou někdy opravdu nečekané.

Nevím, co je to za zvláštní prokletí, ale z nějakého důvodu mám zásadní potíž si zapamatovat, kolik čeho se do krupicové kaše dává. To přece není žádný problém, říkáte si, Google zvládne navigovat i při přípravě francouzských makronek. Taky jsem si to myslela. Ovšem jen do chvíle, než jsem magické heslo „krupicová kaše“ do vyhledávače zadala.

Jako první na mě vykoukla chytrá Wikipedie. „Krupicová kaše neboli krupičná kaše je druh teplého sladkého jídla, které se připravuje z krupice, mléka, cukru a případně kakaa…“ Následovalo hotové pojednání. Zírala jsem na to se směsicí údivu a posvátné úcty, jakou člověk zažívá, jen když se setká se skutečnou jinakostí. Pro člověka, který smrtelně vážně píše o krupicové kaši na Wikipedii, musí být vesmír plný opravdu netušených možností.

Metafyzické úvahy jsem nicméně odložila na později, přeci jen jsem měla hlad, a rozklikla jsem první recept. Ani mě nenapadlo rozkliknout jich víc – co by šlo pokazit na krupicové kaši? Že něco nebude úplně v pořádku, mi došlo, když mi padlo oko na obligátní časový údaj na vršku receptu. Tenhle údaj zpravidla udává velmi optimistický odhad toho, jak dlouho bude příprava předloženého jídla trvat zkušenému šéfkuchaři v profesionálně vybavené kuchyni s bandou kuchtíků, kteří poslouchají na slovo. Tady se psalo 45 minut.

45 minut. Na krupicovou kaši! Nedalo mi to. Kolik takových receptů v životě uvidím, říkala jsem si, a do elaborátu, který sestával z řady velmi obsažných bodů, jsem se začetla. Co vám budu povídat, nedostala jsem se ani na konec prvního kroku. Když jsem zjistila, že recept začíná nahříváním talířů, dostala jsem takový záchvat smíchu, že se nejspíš lekli i sousedi.

Nemám nic proti sofistikovaným věcem a když na to přijde, dovedu zkomplikovat i míchaná vajíčka. Ale jak praví lidová moudrost, vocaď pocaď. Nevím, jestli Google ten den testoval nějaký nový algoritmus, ale pokud ano, pak jistojistě vím, že letěl do koše; a s úlevou konstatuji, že naše krupicová kaše tenhle osud nesdílela. Recept, podle kterého se skutečně dala připravit, jsme totiž po chvíli bezmála investigativního pátrání na jedné z dalších stránek vyhledávání nakonec přece jen našli.

O přeceňovaném talentu

Ať už je řeč o jakémkoli úspěšném člověku, můžete vsadit boty, že to slovo dříve či později zazní. Talent. Něco, co podle všeho potřebujete, ať chcete psát básně, hrát Paganiniho, rozjet vlastní podnikání nebo si koupit padnoucí kalhoty na první dobrou. Magická aura, která putuje od člověka k člověku, vybrané šťastlivce obdařuje zvláštním nadáním a tím je jednou provždy vyděluje z masy obyčejných smrtelníků. Nebo ne?

Když slyším, jak lidé opěvují něčí talent, nemůžu nevzpomenout památnou scénu ze seriálu Black books. Jedna z postav poprvé v životě přijde ke klavíru, nonšalantně za něj usedne, načež začne virtuózně a s šokovaným křikem „já umím hrát!“ preludovat. Takhle přesně to totiž zpravidla ve slovech lidové chvály vypadá.

Je vcelku jedno, jestli jde o fotografa, malíře, televizního moderátora nebo divadelního režiséra. Pokud se jim něco povede, chválíme jejich talent. Málokdy slyším vynášet do nebe tvrdou práci, neutuchající píli nebo nezlomnou vůli – ovšem právě ty tvoří zcela klíčovou součást výsledku. Talent je jen jakási nutná vstupní investice, díky níž vynaložená dřina patrně ponese požadované plody; sám o sobě ale neznamená nic. Se surovým, neopracovaným nadáním nenapíšete skvělou báseň ani nádhernou symfonii a nezachrání vás ani pořádná dávka nefalšované inspirace.

Myslím, že člověk, kterého označíme za talentovaného, si nezaslouží obdiv proto, že se shodou náhod nějak narodil. Zaslouží si ho proto, že má za sebou stovky a tisíce hodin tvrdé práce. O své nadání se nikterak nepřičinil; o to, jak s ním naložil, už ovšem ano. Není nedostižný nadčlověk, božský blázen, miláček múz. Spíš dokázal objevit, co se v něm skrývá, a opracovat to do podoby natolik vycizelované, že diváka či posluchače pevněji usadí do židle. A teprve to je něco, co mi skutečně bere dech.

Když napadne první sníh

Celý svět zatají dech, když začne padat první sníh. Okouzleně odkládáme veškerou rozdělanou práci a honem utíkáme k prvnímu oknu, které se nám naskytne, jako bychom něco takového viděli poprvé v životě. Díváme se do nebe a necháváme padající ticho rozehrávat struny pozapomenutého dětství.

Pod prvním sněhem mizí ostré hrany. Všechno špinavé a nedokonalé je milosrdně přikryto a i mrtvý strom tu náhle znovu stojí v plné kráse, oslnivě ozdobený. Do beznadějně dlouhých nocí se vrací světlo a jas, do chaosu klid a do šedi třpytivá bělost. Okoukaný všední svět se změnil v tajuplnou pohádku a běda tomu, kdo dýchne příliš nahlas a křehkost zářivého ticha prolomí.

S vločkami prvního sněhu padá na lidi zvláštní kouzlo. Roztávají v nás všechny pracně vybudované hradby dospělosti, znovu se chceme rozeběhnout z kopce a nabírat a rozhazovat plnými hrstmi. Táhne nás to ven, do vánice, v té smršti živlů je cosi nesmírně radostného, na co si během lijáku ani nevzpomeneme. Možná konečně vidíme příležitost zanechat ve světě svůj otisk; možná jen máme rádi představu sebe sama s andělskými křídly.

S prvním sněhem jako by se zastavil čas. V jeho jasu dokážeme zachytit dávné štěstí, ozvěnu odzbrojujícího smíchu, odlesk života, který vypadal jako velké dobrodružství. Náhle toužíme znovu věřit, že právě takový může být. Být přesvědčeni, že lidé jsou dobří a láska nakonec zvítězí. A svět, který se po okraj zahalil bělostnou krásou bez poskvrny, jako by nám sám dával za pravdu.

Mé největší spisovatelské vzory

Neměla jsem ještě ani občanku, když jsem se pod vlivem starších sourozenců a dobrých učitelů systematicky vrhla na četbu klasické, těžké literatury. Poličku plnou fantasy, sci-fi a dobrodružných románů jsem v té době měla v naší knihovně už slušně vybrakovanou, dětským knížkám jsem odrostla, horory mě odpuzovaly, romantika příliš nebrala, tak uznejte, co jsem měla dělat? Ve čtrnácti jsem tedy zhltla prvního Kafku, v šestnácti prvního Dostojevského a Babičku jsem si pro jistotu dala rovnou dvakrát (poprvé ovšem čistě ze vzdoru – když tolik lidí o něčem prohlašuje, že se to vážně nedá číst, tak to má v puberťáckých očích obzvlášť velkou hodnotu).

Na svoje tehdejší pocity si pamatuji velmi živě. Byla jsem okouzlená – každou hlubokou myšlenkou, každou zajímavou postavou, každou originální zápletkou. „Jak, pro všechno na světě, jak?“ ptala jsem se pokaždé. Jak mohla tak geniální věc někoho jen tak napadnout? Neznala jsem literární ani filosofickou tradici, všechno pro mě bylo úžasné a nové a každý dobrý nápad tak v mých očích padal přímo z čistého nebe.

Jak ovšem léta ubíhala, mizelo pomalu i moje očarování. Přečetla jsem dost knih, aby se myšlenky začaly opakovat, a základy v literární teorii mi ukázaly, že dobrá zápletka není vůbec taková magie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Okouzlení každou lepší knihou a každým velkým jménem bylo nenávratně pryč a pestrý svět literatury zešedl. Jak se ovšem ukázalo, nezešedl docela. A ti, kdo dokázali zářit i nadále, se mi stali nejvzácnějšími literárními poklady.

Kazuo Išiguro není zrovna jméno, které si představíte, když se řekne Brit. Přesto dovede být britštější než řada jeho rodilých krajanů. Se čtenářem si umí neobyčejně důmyslně hrát, jeho brilantně vycizelované postavy vás umně oplétají sítí svých sebeklamů a skutečný stav věcí odhalují jen pomalu – ale když se tak stane, nekompromisně vás to přiková k židli. Při čtení Pohřbeného obra jsem měla po nesmírně dlouhé době pocit, že čtu něco zcela dokonalého a naprosto geniálního. Román byl tak originální a nápaditý, fungoval na tolika rovinách a všechno do sebe nakonec s takovou hladkostí zapadlo, že u Nobelovy ceny ten rok snad ani nebylo nad čím váhat.

Herman Hesse do mého života vstoupil poprvé v podobě Stepního vlka. Ten byl sice zajímavý a bezpochyby dobrý, jiskra ale nepřeskočila. Moje srdce si Hesse získal až Siddhárthou. Tento na první pohled prostý román o naplnění a smyslu v životě mě na několik dalších let zbavil pocitu, že bych měla napsat knihu. Všechno, co bych kdy mohla chtít říct, tam bylo. Jemně, něžně a dokonale, jako zelený lísteček na hladině řeky.

Také Fjodor Michajlovič Dostojevskij počkal s úderem do černého až na druhou knihu. Zločin a trest byl dobrý, ale doopravdy se mi líbil až úplný závěr. Oproti tomu mě Bratři Karamazovi pohltili od samého začátku. Snad žádný hlavní hrdina mi nebyl sympatičtější než Aljoška Karamazov, s duší křišťálově čistou, emocemi po rusku exaltovanými, náboženským vzletem, který bral dech, a s opravdovostí a upřímností, kterou nekazila ani píď hloupoučké naivity. Hloubka filosofických debat mě zcela uchvátila a, upřímně řečeno, už mi pak ani příliš nezáleželo na tom, kdo že to koho vlastně zavraždil.

Jestliže mě Dostojevskij očaroval hloubkou svých postav, je Liou Cch‘-Sin jeho pravý opak. Jeho postavy nejsou příliš zajímavé a někdy mají v příběhu jen povrchní roli (Jára Cimrman by navíc jistě nelibě nesl jejich nezapamatovatelná jména). Přesto je jedním z nejgeniálnějších autorů, jaké znám. Nad jeho sci-fi trilogií Vzpomínka na Zemi se mi rozšiřovaly zorničky, posléze padala brada a pak už jsem si jenom opakovala „to není možný, to není možný, to snad ani není možný“. Liou Cch‘-Sinovo dílo je koncert divoce odvážné představivosti, která překonává veškeré zažité hranice. Nikdy netušíte, co se stane dál, a každý zvrat (a že jich tam je) vás nechá naprosto tumpachové. Zejména Temný les, druhý díl trilogie, jsem nebyla schopná vůbec odložit. Četla jsem doma, četla jsem v tramvaji, na červené na přechodu, dokonce i za chůze. Jestli stále existují autoři, u nichž nechápu, jak je mohlo to či ono vůbec napadnout, zaujímá mezi nimi Liou Cch‘-Sin první místo. To, že Amazon koupil filmová práva k čínské trilogii za neuvěřitelnou miliardu dolarů, potvrzuje, že v tom nejsem sama.

Přestože se moje prvotní literární nadšení už nejspíš nikdy nevrátí, stále existují autoři, kteří ho dokážou zcela spolehlivě zažehnout. Některé znám dlouho, jiné jsem objevila teprve nedávno, někteří z nich jsou dávno po smrti, jiní v plné tvůrčí síle. Všichni mi ale dávají naději – naději, že v každé době lze najít něco doopravdy vzácného a výjimečného a že bez ohledu na režim a společnost si skutečný talent dovede najít cestičku k těm, kdo chtějí naslouchat. Že i když přečtu knih, kolik budu chtít, opravdové drahokamy tím neztratí ani jiskřičku ze svého lesku. A že když budu hledat dost dlouho a pečlivě, dokážu i v dnešní obrovské literární přehršli najít kousky, do nichž mi nezbude, než se bezhlavě zamilovat.

O Vánocích podobných, a přece úplně jiných

Se vším všudy mi to došlo až letos. V minulých letech jsem si občas zanadávala, občas posteskla a občas mávla rukou. Až letos jsem ale přijala skutečnost, že Vánoce v křesťanském pojetí jsou zkrátka jiný svátek než Vánoce běžné, takříkajíc světské. Na první pohled se sice jeví podobně, rozdílů už je nicméně příliš mnoho. Slavím jiné svátky než většina mých spoluobčanů, ba dokonce je slavím jindy.

Světské Vánoce se s Vánocemi křesťanskými střetávají pouze v kratičkém průniku mezi 24. a 26. prosincem. Vánoce světské těmito dny končí, Vánoce křesťanské začínají – délka obou je nicméně docela podobná. Vánoce světské se totiž rozbíhají s adventem, který už je pro ně doba slavení. To, co je v křesťanském pojetí časem usebrání, střídmosti a rozjímání, letos kupříkladu Google označil jako Období svátků a ozdobil svítícími vánočními světýlky. Cílem světského adventu je navodit vánoční atmosféru: všude už tedy stojí ozdobené stromečky, hrají koledy a cinkají rolničky. V kostelích se oproti tomu zpívají (když se to zrovna smí) speciální adventní zpěvy, zapalují se svíčky na adventním věnci a liturgická barva je fialová, stejná jako například v postu.

Se světskými Vánocemi se ty křesťanské protnou přísně vzato vlastně jen na dva dny. Štědrý den je totiž stále den adventní, až večer nebo v noci se slaví takzvaná vigilie (= noční bdění) Narození Páně. Ryba se na Štědrý večer jí mimo jiné proto, že je to ještě postní jídlo – ty pravé hody přijdou až na Boží hod. Křesťanské svátky posléze pokračují do půlky ledna. Tehdy v kostelích stále ještě svítí stromečky, vystavují se betlémy a zpívají koledy, zatímco ve světě už zuří marketingová bouře jménem Valentýn.

Křesťanské Vánoce jsou jako narozeniny. Jejich začátek nesouvisí s vánoční atmosférou ani výzdobou a nedá se s ním libovolně šoupat. Všechny ty stromečky, dárečky, pohádky a cukrátka k nim sice také patří, ale jsou součástí volitelnou a nijak zvlášť podstatnou. Jsem skoro ráda, že v posledních letech tak nabral na popularitě Santa Claus (přeloženo do češtiny svatý Mikuláš), protože mi se světskými Vánocemi ladí daleko lépe než dost nemístný ježíšek (příznačně s malým j). Do budoucna by mi vůbec nevadilo, kdyby postava dítěte v jeslích ze světských Vánoc zmizela úplně, stejně jako zmizelo ukřižování ze světských Velikonoc.

Neptejte se mě tedy, jak jsem se měla o letošních Vánocích. Pro mě, stejně jako pro všechny křesťany světa, jsou Vánoce právě teď v plném proudu. Pravda, cukroví ubylo, program v televizi se změnil, dárky jsou rozbalené a jehličí pomalu ale jistě opadává. Nic z toho ale není to skutečně podstatné.

Introverti a telefonáty

V době předvánoční se s nimi roztrhl pytel. Přicházejí při vhodných, méně vhodných i zcela nevhodných příležitostech, nedbají světla či tmy a neberou v potaz rozdělanou práci. Objevují se jednou, dvakrát, ba i třikrát nebo čtyřikrát denně, v chumlu i o samotě. Stínové přízraky všech zrušených adventních trhů, večírků, svařáčků a koncertů. Neplánované telefonáty.

Vidím to před sebou jako dnes. Všichni jsme doma někde zalezlí, někdo nad knihou, jiný nad počítačem, každý ve svém koutku. Když tu najednou – telefon. Ječivým hlasem prořízne blahodárné ticho a zvoní a zvoní. Chvilku jako by se nic nedělo, to i vesmír potřeboval po prvním úleku nabrat dech. Pak se táta zvedne a s navýsost naštvaným hromováním vyrazí k hlučícímu přístroji. Následně proud nadávek ustane, jako když utne, a ozve se medové „prosím?“.

Kolikrát už jsem byla svědkem podobného výjevu! Milý, jemný a kultivovaný introvert zájmů veskrze uměleckých se v nich mění v běsnícího tvora, který si z palety českých vulgarismů nikterak nevybírá. Telefon, který ten den už poněkolikáté narušil jeho klid, by nejradši hodil do světlíku. Má pocit, že zvonění slyší i v naprostém tichu, leká se zvuků, které se mu více (i méně) podobají. Přistihne se, kterak si pobrukuje melodii svého vyzvánění, když peče cukroví, a zbledne jako stěna. To snad ne!

Věřte mi, snažíme se. Snažíme se, seč jsme, aby nic z našich vnitřních bojů neproniklo na povrch. Ale když po obzvlášť dlouhém a náročném telefonátu zase zaslechneme ten ďábelský zvuk, prostě to nejde. Vražedné pudy lze udržet pod pokličkou jen po dobu určitou.

Kdo to zase otravuje?! Ať už všichni táhnou třeba k čertu a nechají mě na pokoji!

„Prosím?“