Rubrika: Zápisník

Na poli destigmatizace duševního zdraví bylo v posledních letech odvedeno mnoho dobré práce. Covid, který řadě lidí ukázal, jak snadno se dá spadnout do úzkosti nebo deprese, na tom má bezesporu lví podíl; stoupající počet slavných lidí, kteří se dělí o své psychiatrické diagnózy, nepochybně taky. Stigma přesto pořád přetrvává a drží se zuby nehty. Spolu s pohledem na duševní zdraví, který je podle mě zcela chybný.

Když mluvíme o duševních nemocech, je v tom skrytý předpoklad, že ti, kdo nejsou nemocní, jsou zdraví. Jinými slovy: výchozí stav je, že jsem v pohodě (zdraví), dokud se něco nerozbije (nemoc). Teprve tehdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a nechat se spravit. Asi jako když dostanete angínu, zajdete k doktorovi, slupnete antibiotika a jste zase jako rybička. Háček spočívá v tom, že takhle kolikrát nefunguje ani zdraví fyzické. Nemoc často není něco, co se nám prostě stane; mnohdy je to něco, co jsme si způsobili tím, jak žijeme. Jsme v chronickém stresu, a tak máme vysoký tlak, špatně nám to tráví, špatně spíme a domina už se sypou. Když v takové situaci akorát bereme prášky na tlak, na žaludek a na spaní, a přitom pokračujeme v životním stylu, který nás do téhle situace přivedl, nic se nevyřeší. Naopak: všechno se bude jenom zhoršovat. Co je na tom to znepokojivé? Na téhle cestě jsme úplně všichni. Všichni jsme ve stresu, skoro všichni moc sedíme, většina z nás nezdravě jí, málo spí, málo se hýbe. Často víme, že to, co děláme, není v pořádku. Ale děláme to, dokud nezačne hořet, protože až tehdy je to přece nemoc.

S duševním zdravím je to úplně stejné. Výchozí stav není, že jsme všichni v pohodě, dokud se něco neporouchá. Nikdo z nás neměl ideální dětství, všichni si v sobě neseme větší či menší trauma a drtivou většinu lidí nikdo nikdy nenaučil, jak zacházet s vlastními emocemi. „Nebreč, nebo ti dám důvod.“ „Nevztekej se, nebo tě tu necháme.“ Ano, dítě pak nejspíš ztichne, ale spolu s tím se naučí, že cítit se smutně nebo naštvaně je špatně. Jenže žádná emoce není špatně. Emoce jsou signál; zpráva o tom, že se nám něco děje a je třeba s tím něco udělat. Pokud je neprožijeme a akorát je šoupneme pod koberec, uloží se nám v těle a časem vyhřeznou. Bolestí zad, žaludečními vředy, depresí, úzkostí, nespavostí, panikami, fóbiemi, autoimunitními nemocemi, alergiemi, cukrovkou, rakovinou. Až tam to může dojít.

Největší chyták přitom spočívá v tom, že na rozdíl od fyzického zdraví v psychické oblasti často vůbec netušíme, že děláme něco špatně, a když už tušíme, tak nemáme nejmenší představu, co s tím. Emoce jsme se kolikrát naučili potlačovat tak dokonale, že už je vůbec nevnímáme. Jak je máme prožívat, když je necítíme? Necítíme, že se bojíme, dokud nás nesloží panická ataka. Nevnímáme, že jsme smutní, a jen se divíme, že máme pořád chuť na sladké a visíme nonstop na sociálních sítích. Nevíme o tom, že jsme naštvaní a pak s překvapením zjišťujeme, že nás bolí svaly tuhle i tamhle. Jsme tak odpojení od vlastního těla, že nedovedeme číst signály, které nám posílá, a jen se točíme v bludném kruhu rozptylování se – prací, zábavou, závislostmi. Často si vůbec neuvědomujeme, že něco takového děláme, naše tělo si to ale uvědomuje velmi dobře. Když ho neposloucháme, začne křičet. A když ignorujeme i to, pořádně nás profackuje.

Myslím, že lidé se nedělí na ty v pohodě a na ty rozbité, a psychoterapie, hlavní způsob péče o duši, by tím pádem neměla být v první řadě nástrojem, jak spravit ty rozbité. Mělo by to být naprosto základní know-how, jak zacházet se sebou tak, abychom vůbec mohli být v životě spokojení a vyrovnaní a neubližovali jsme zbytečně sobě ani druhým. Myslím, že terapií by potřeboval projít úplně každý, a kdybych měla tu moc, nejradši bych ji naordinovala jako povinnou součást školní docházky. To, že spánek, vitamíny a pohyb na čerstvém vzduchu jsou pro nás zdravé, víme všichni. Jak je možné, že se dozvídáme, co jsou emoce, jak fungují a co s nimi dělat, až když už je to s námi tak špatné, že nezvládneme vstát z postele? Jak to, že dovednosti, které v životě potřebuje úplně každý, se nikde systematicky neučí? Psychologie je zná už několik desetiletí. Copak je opravdu nutné čekat s hašením požáru až na moment, kdy už prakticky všechno lehlo popelem?

Stává se mi to s bezmála zarážející pravidelností. Potkám nějaké nové lidi, nějakou dobu jsem s nimi v kontaktu – a pak, když jednou mezi řečí s nonšalantní samozřejmostí prohodím, že jsem introvert, to přijde. Osoba naproti mně se zarazí, v očích se jí objeví nevěřícný výraz, načež prohlásí něco ve stylu: „Ale ty… ty přece nemůžeš být introvert!“

Ne, že by mě přednáška na téma „co je to introverze aneb proč ne každý introvert plaše sedí v koutku“ nebavila. Přednášení konec konců skóruje na žebříčku mých oblíbených aktivit velmi vysoko – a právě proto lidé, kteří mě někdy přednášet viděli, mi mou introverzi věří úplně nejmíň ze všech. Ano, mluvím velmi nahlas a rychle, s oblibou vykládám vtipy, gestikuluju jako větrný mlýn, jsem emocionální a intenzivní a nadšená energie ze mě doslova prýští. Když jsem v jednom z minulých týdnů měla ráno angličtinu na gymplu, po poledni seminář na fakultě a večer australskou přednášku pro veřejnost ve své domovině, byl to naprosto extatický den. Teenageři mě okouzlili svou mladistvou jiskrou, studenti na fakultě intelektuálním zápalem a lidé z mé domoviny už jenom počtem, ve kterém se dostavili. Bylo to naplňující, skvělé, úžasné. A pak jsem padla únavou polomrtvá k zemi.

Víte, to, že je někdo dobrý v komunikaci nebo ho baví přednášet a vykládat vtipné historky, ještě ani v nejmenším neznamená, že nemůže být introvert. Introverti preferují orientaci dovnitř, tedy čerpají energii a inspiraci ze svého nitra. Když si tím pádem chtějí odpočinout, nejdou na mejdan, ale zůstanou doma. To ovšem neznamená, že nemůžou být dobří ve způsobu, jakým se napojují na druhé, že je netěší, když někomu vykouzlí úsměv na rtech, nebo že nemůžou vidět svoje poslání na místech, která komunikaci zahrnují. Já tak sice planu nadšením, když přednáším, ale moje představa ideálního večera neomylně zahrnuje deku, svíčku, kakao a ASMR video. A pokud by moji nevěřící Tomášové pořád byli na pochybách, pak bych jim přála vidět, jak to vypadá, když něco zajímavého vybádám o samotě doma. Mému zápalu po dni stráveném s Wordem totiž z pochopitelných důvodů ještě nikdo z nich nebyl svědkem a – upřímně po introvertsku – doufám, že ani nikdy nebude.

Buďte tedy opatrní, než vhodíte člověka, s nímž jste právě vedli hladkou dvouhodinovou konverzaci, do definitivní škatule. Nic z toho, co jste viděli, nemusí znamenat to, co si myslíte – navíc z vlastní zkušenosti vím, že si velmi mnoho lidí vůbec nevšimne, že jste o sobě během těch dvou hodin řekli tři věty a zbytek sestával z dotazů a replik typu „no to snad ne!“. Otázka, která z toho plyne, je nasnadě. Když může mást intuitivně tak jasná kategorie, jako je introverze, co všechno ještě rovnou a bez přemýšlení házíme do špatného pytle?

Jak je jasné i z minulého článku, nebývám zpravidla zrovna na čele technologického pokroku. Konec konců první chytrý telefon jsem si pořídila teprve loni a podobně jsem na tom i ve všem ostatním. Ani mě ale nemohl minout obrovský poprask ohledně pár měsíců staré umělé inteligence ChatGPT. Tenhle chytrý program, který si s vámi informovaně popovídá v podstatě o čemkoli a splní vám prakticky libovolné přání, jehož výsledkem může být text, okamžitě spustil tradiční vlnu apokalyptických předpovědí: brzy budeme všichni bez práce, studenti budou moct ve škole podvádět tak, jak nám se o tom ani nesnilo, svět ovládnou roboti a mrtví budou vstávat z hrobů. Kdybych neučila, nejspíš bych jenom protočila panenky. Takhle se mě ale minimálně jeden z uvedených bodů osobně dotýká, a tak jsem se technologii, o které všichni mluví, rozhodla vyzkoušet.

Jako první jsem se ChatGPTho zeptala, jaké by mi předložil argumenty a protiargumenty k jednomu ze současných horkých témat, konkrétně k homosexuálnímu manželství (samo od sebe by mě to asi nenapadlo, ale potom, co jeden student při hodině z legrace naznačil, že políbí jiného studenta, se nám o tom ve třídě rozproudila poměrně pikantní debata). Robot nezaváhal a předložil krásně strukturovaný a očíslovaný seznam shrnující nejčastější argumenty. Neměla jsem co vytknout. Háček se zasekl.

Tehdy se probudila moje vlastní vnitřní studentka. Víte, zrovna totiž píšu kapitolu dizertace, na kterou ještě nemám tak úplně načteno – a jelikož je to ta jediná doopravdy otravná kapitola, krutě se mi do toho nechce. I nechala jsem robota, aby mi jen tak zkusmo shrnul obsah jedné z knih, které bych si měla přečíst, a to, co na mě vypadlo, vypadalo opravdu velmi lákavě. Mám o obsahu té knihy jistou představu a tohle znělo přesně jako to, co jsem od ní čekala.

O tři články, které bych si měla přečíst, později, jsem se zarazila. Ano, zní to všechno velmi plauzibilně, ale mně už přeci jen dávno není šestnáct a doktorát je doktorát. I rozhodla jsem se bota si proklepnout. Nechala jsem ho udělat výtah z několika knih, které velmi dobře znám, a tehdy mi asi poprvé doopravdy zatrnulo. Výsledky totiž byly dobré. Zatraceně dobré. Navíc napsané velmi hezkou, pokročilou angličtinou; právě takovou, v jaké se píší akademické texty. Donedávna se psalo o tom, že umělá inteligence v první řadě nahradí nekvalifikované a manuální profese. Rozhodně ne akademiky.

Skutečné překvapení ale přišlo až v momentě, kdy jsem se bota zeptala, jak se při výuce dají použít mé milené jazykové univerzálie. Vypadlo na mě totiž úplně všechno, co si myslím, a řada toho, co už při výuce s úspěchem používám. Brada mi poklesla. Rozhodla jsem se tedy zajít ještě o úroveň dál a nechala jsem bota, aby mi navrhl výukovou hodinu. Přede mnou se v řádu sekund objevila naprosto dokonalá příprava včetně podrobného rozvrhu časové dotace a přínosu jednotlivých aktivit. Brada mi břinkla o zem.

Myslet dopředu a dohlížet všemožné důsledky kdečeho mi nikdy nečinilo větší potíže, tady mi ale skutečně došla představivost. Pravda, na některé otázky mi bot nebyl schopen dát uspokojivou odpověď, jednou si vymyslel článek, který neexistuje, jeho čeština znatelně pokulhávala a vygenerovat anglický sloh, u něhož by šlo uvěřit tomu, že ho napsal český teenager, nezvládl. To je ale všechno nejspíš jen otázka času; navíc vzhledem k množství dat, kterými momentálně ChatGPT všichni krmíme, nejspíš docela krátkého času. Co se teď všechno stane? Kolika profesím právě odzvonilo? Jaké to bude mít důsledky? Naprosto nedokážu dohlédnout. A vůbec – jen tak pro jistotu – nevšimli jste si náhodou kolem hřbitovů v poslední době nějaké podezřelé aktivity?