Rubrika: Zápisník

Po delší době opět zapínám počítač. Když začnu psát, moje prsty se zdají být jaksi neohrabané, jak vyšly ze zvyku; ač jsem dřív psala na klávesnici dennodenně, teď jsem si všechno zvykla vyřizovat z mobilu, a to zpravidla se spícím miminkem na druhé ruce.

Mateřství mě zastihlo, zhruba jako tornádo zastihuje poklidnou moravskou vísku. Úplně všechno, na co jsem byla zvyklá, bylo smeteno z povrchu zemského a rozmetáno na kousíčky. Já, která jsem vždycky dodržovala pevný řád a měla poměrně předvídatelný režim, jsem najednou nad svým životem naprosto ztratila kontrolu. Nejdřív jsem se ji zoufale pokoušela hledat, pak jsem rezignovala. Jak ostatně praví osvícený citát: nikdy jsi neměla kontrolu, měla jsi jen úzkost.

Mám za sebou tři měsíce, které působí jako věčnost. Úplně všechno bylo poprvé a úplně všechno bylo zdrojem obav. Zvládnu cestu mhd? Návštěvu u doktora? Cestu do rodného města, když manžel na týden odjel do zahraničí? Co dělat, když miminko nechce pít a místo toho dostává hysterické záchvaty? Jak to se mnou ta křehoučká bytůstka, kterou držím v náručí, přežije? A jak to přežiju já?

Mám za sebou tři měsíce plné slz. Slz dojetí a radosti, ale taky obav, vyčerpání, smutku a lítosti. Některé dny jsem si připadala jako ve vězení, ze kterého nemůžu odejít. Jako bych se úplně vytratila; všechno, co mě dělalo mnou, zmizelo; všeho jsem se musela vzdát. Na tom, co jsem znala, uměla a byla v tom dobrá, najednou úplně přestalo záležet a začínala jsem úplně od nuly. Donekonečna jsem na rukou nosila a houpala miminko, které ve dne spalo jen pomálu, proplakalo hodiny a hodiny a v nosítku plakalo ještě víc. Nedělala jsem nic a zároveň jsem nemohla dělat nic. Stýskalo se mi po studentech, po univerzitě, po knihách i po celém dřívějším životě, ve kterém jsem mohla v noci spát a ve dne odejít z bytu a jet, pro mě za mě, třeba na Můstek.

Mám za sebou tři měsíce, ve kterých se můj život otočil vzhůru nohama a já jsem se s tím pokoušela vyrovnat, přestože vyrovnávání se se změnami je disciplína, která mi tradičně ani trochu nejde. Hroutila jsem se z přestupu na univerzitu; jak bych se mohla s úsměvem na rtech vyrovnat s narozením dítěte? Nemohla. Drhlo úplně všechno, a i když sem tam přišel moment plný jiskřivě zářivé radosti, úzkost, bezmoc a frustrace zdaleka převládaly.

Mám za sebou tři měsíce, kdy mi druzí lidé poskytovali tolik pomoci a opory jako nikdy předtím. Manžel svými zásahy a svým klidem zachraňoval kdejakou situaci, kdy jsem měla dojem, že se hroutí svět. Rodiny z obou stran, zejména z té manželovy, která je fyzicky blíž, nás materiálně podpíraly obrovskou měrou. Ještě se mě nikdy tolik lidí starostlivě neptalo, jak se mám, na což jsem mohla odpovídat i s polospícím miminkem na ruce. Sblížila jsem se s některými lidmi jen na základě toho, že taky mají malé děti, a čerpala od nich hojnou emocionální podporu. Ač žijeme v dnešním světě izolovaně, je v nás zjevně stále cosi kmenového a já jsem za to velmi vděčná.

Mám za sebou tři měsíce, které plynuly zhruba tak vyrovnaně jako horská dráha. Horská dráha hormonů, emocí, nálad, spánku, všeho. Jeden den strávený v slzách a úzkostech vystřídal druhý, kdy jsem fascinovaně sledovala bytůstku před sebou a dojatě hleděla na to, že má můj tvar uší. Tohle je můj syn, človíček, který by tu bez nás nebyl, pro kterého jsme celý svět a jehož příběh píšeme úplně od začátku. Bezmála každý den se vytasí s něčím novým, se zvukem nebo pohybem, který najednou umí, a mění se doslova před očima. Vyrostl už o jedenáct centimetrů a ztěžkl o tři kila. Je to vůbec možné?

Mám za sebou tři měsíce, během nichž mi jen postupně docházelo, že teď jsem něčí máma, bezpečný přístav, zdroj obživy a vzor. Že to, jak budu se svým dítětem mluvit, se jednou stane jeho vnitřním hlasem. Že to, jak s ním budu zacházet, se stane jeho etalonem láskyplných mezilidských vztahů. Že zanedlouho začne kopírovat moje chování, zhlédne se v mém manželovi a bude se snažit být jako on a jednou si podle mě dost možná vybere partnerku. Když mu zpívám francouzské šansony na dobrou noc, usmívám se. Když mu manžel čte na uklidněnou Platóna a průběžně to komentuje, usmívám se ještě víc.

Mám za sebou tři měsíce, na jejichž začátku jsme se sice s mým synem fyzicky oddělili, spojeni ale stále zůstáváme pouty nerozbitnými. Když mu ve čtyřech týdnech řezali uzdičku pod jazykem a on u toho hrozně moc křičel, musela jsem se sama sebe ptát, jestli je normální, že rodičovská láska tak bolí. Došla jsem k závěru, že ano. Když se na mě ovšem syn zářivě usměje jenom proto, že na něj promluvím, je na tom cosi bezmála magického, jakož i když mu manžel vypráví své černě komediální vize budoucnosti s AI. Druhá strana téže mince.

Mám za sebou tři měsíce tvrdého výcviku v kontemplativních uměních. Ano, příčinou vší strázně je skutečně vlastní chtění, říkám si, když už hodinu chodím sem a tam po pokoji a houpám na rukou miminko, které pořád ne a ne zabrat. Jakož i ve tři ráno, když se mi pro změnu ne a ne spustit mléko. Nebo když chci docela obyčejně dát prádlo do pračky. Nebo si vyčistit zuby.

Mám za sebou tři měsíce. To prý má být doba, po které se věci pomalu ale jistě začnou uklidňovat a nacházet alespoň nějaký řád. Potvrzuji – konec konců jsem dnes tady a moje prsty zase běhají po klávesnici. V chaosu se začíná objevovat rytmus a my už jsme zažili historicky první úplně klidný večer bez záchvatů srdcervoucího pláče. Neručím za to, kdy zas něco napíšu znovu, jakož ani za nic jiného. Nemám kontrolu. Ale jak se v poslední době snažím učit – je to tak v pořádku.

Říká, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, jiný stav, radostné očekávání a já nevím, co všechno ještě. K tomu asi nemám mnoho co dodat kromě toho, že to s tím nejkrásnějším obdobím stoprocentně vymyslel (podobně jako termín mateřská dovolená) nějaký chlap. Kdybych měla svoje těhotenství shrnout jedním slovem, jako první mě napadá únava. Veliká únava, která mi brala i chuť psát a i teď mi ji bere. Nechat to celé bez komentáře mi ale nedá. Budiž tedy tyto fragmentární zápisky alespoň malou sondou do toho, co se v mém životě odehrává posledních devět měsíců.

Prosinec. Není mi dobře. Po několika měsících opravdu velkého stresu věci konečně začínají dopadat, zakončovat se a nabírat konkrétní obrysy, přesto se můj otřesený mentální stav nelepší. Jsem unavená, psychicky mi není dobře a na moje fotky z Vánoc, které obvykle bývají rozzářené, není veselý pohled. Navzdory tomu, že se mi ze všech možných objektivních hledisek daří dobře, se moje nálada pohybuje kolem bodu mrazu.

Nový rok odbil a moje kroky směřují do lékárny. V poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar, že ať si v lékárně kupujete prakticky cokoli, vyptají se vás do detailu na úplně všechno, co s tím souvisí, a nabídnou vám na to všechno pět dalších věcí. S potutelným úsměvem žádám těhotenský test a jsem velmi zvědavá na to, co přijde. Představuju si to takhle nějak: „A můžu vám nabídnout spíš potratovou pilulku a antikoncepci, nebo těhotenské multivitaminy?“ K mému značnému zklamání nic takového neproběhne.

Když se na testu objeví pověstná druhá čárka, kterou jsem dosud viděla jen na testech na covid, celá se rozklepu. Čím, ptáte se? Úplně vším.

Dějí se mi podivné věci. Je mi pořád strašná zima. Utírám si břicho ručníkem a začnou mi téct slzy. Cítím se… zvláštně, nepříjemně ve vlastním těle, jako by nebylo moje. Neumím to popsat líp. Nikdy jsem nic srovnatelného nevnímala.

Když mám chuť po státnicích napsat si na dveře kabinetu „Ph.D., baby!“, pousmívám se nad tím, že bych tím sdělovala najednou novinky obě.

Párkrát udělám pokus o to číst si o vývoji dítěte v děloze, co se mu zrovna vyvíjí, jak je veliké a ke které zelenině ho právě jde přirovnat, ale pokaždé zase všechno velmi rychle zavřu. Nechci vědět, co všechno se může kdy přesně pokazit.

Pořád je mi špatně. Nonstop zima, nepříjemně fyzicky, na dně psychicky, velká únava, velký hlad, a ještě při jídle z jakýchsi záhadných důvodů kýchám. Chudák manžel to odnáší v první linii. Když mě jednou najde se zavřenou knížkou i očima v klubíčku na křesle, přenese mě do postele.

Empatický student se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Nejsem. Je hezké, že se ptáš, ale nechci o tom mluvit.

Poprvé posloucháme tlukot srdce. Človíček měří pouhých pár centimetrů a vypadá jako gumový medvídek, a přece už mu buší jako o závod.

Student mi píše, že moc doufá, že mě budou mít na angličtinu i příští rok; jiná studentka by ráda rovnou až do maturity. Nemám, co bych jim na to řekla.

První trimestr končí, vše je v pořádku. Na ultrazvuku poprvé vidím svoje dítě, které už vypadá úplně jako normální člověk, jen má sedm a půl centimetru. Když mávne miniaturní ručičkou, dojímám se.

Začíná mi být čím dál normálněji, jen jsem pořád unavenější. Zakulacuje se mi břicho, ale zatím nejde o nic, co by nešlo schovat vhodným oblečením. Pomalu ale jistě začínáme vycházet s pravdou na světlo. Někdo reaguje nadšeně, někdo ne.

Kamarádi říkají, ať honem vyřešíme porodnici, že jinak nás už nemusejí vzít. Obratem tam volám a je mi řečeno, ať si zavolám, až budu v 36. týdnu (ze 40) a že se za současné situace v zásadě skoro nemůže stát, že by měli plno. Aneb propad porodnosti posledních dvou let v praxi.

Jaro klepe na dveře, začíná se mi povážlivě tenčit šatník a nonstop vypadám jako po opravdu blahobytném obědě. Nemají to ti lidé, co hodně přiberou snadné! Jak to dělají? Zbaví se starého šatstva a riskují, že když zhubnou, tak nebudou mít nic na sebe? Nebo se pokaždé, když otevírají skříň, nechávají deprimovat tím, že jim valná část toho, co vlastní, není? Nebo mají několik paralelních šatníků, které flexibilně střídají?

Na internetu se objeví inzerát, že náš gympl shání angličtináře, což vyvolá paniku mezi mými kolegyněmi. „Za koho to je? Víte o tom někdo něco?“ „To bude asi za mě,“ odpovídám s lehkým zaváháním. „Právě totiž dorážím čtvrtý měsíc těhotenství.“ Kolegyně gratulují, objímají mě a radují se.

Poprvé cítím pohyb v břiše. Je citelně odlišný od škrundání trávicí soustavy a dává jasně najevo, že se ve mně nachází plně autonomní bytůstka.

Vychyluje se mi těžiště, takže začínám trochu jinak chodit, a můj šatník mi definitivně přestává poskytovat úkryt (přesto někteří lidé pořád váhají, jestli jsem se jenom nepřejedla). Doktorská odyssea tří vyšetření na čtyři týdny je v plném proudu, takže ve škole co chvíli chybím; mezi mými studenty začíná propukat panika.

Pátý měsíc aneb teď už je to zjevné. Paní v metru mě poprvé pouští sednout. Ohýbání se a sbírání věcí ze země nebo zavazování tkaniček začíná být dost nepohodlné. Ti lidé s nadváhou to opravdu nemají jednoduché! Postupně si nacházím nové pohybové návyky a pomalu se přizpůsobuju tomu, že mám na břiše něco jako meloun, který se neustále zvětšuje a těžkne.

Neptejte se mě, co už mám z výbavičky! Řeším školu a pedagogické minimum a jsem unavená, takže na moc jiných věcí nemám kapacitu. Včetně rozjímání nad tím, jak moc se těším a čeho všeho se bojím.

Velké vypětí. Snažím se stihnout všechny praxe z pedagogického minima do konce školního roku, jedeme na exkurzi do Sokolova, jezdím na náslechy do Kolína i do Dejvic. Všechny moje náslechy jsou základky; žáci berou moje těhotenství vysloveně pozitivně a někteří se mě dokonce ptají, jestli už máme jména a co to bude.

Začínají si mi troufat gratulovat i muži z pedagogického sboru. A taky ti z orchestru. A z pedagogického minima. A někteří studenti.

Na manžela se ze všech stran sypou rady, co by mě neměl nechat dělat a co by mi mohlo způsobit nějaké potíže. „Já jsem z toho normálně skoro ve stresu, když vidím, že jsi úplně v pohodě.“ Nákupy už ale nosí on.

Konec školního roku. Praxe se mi dorazit podařilo a nastává veliké loučení. Studenti pláčou. Já taky.

Začínají prázdniny a pro mě to je jeden obrovský úlevný výdech. Zpomaluju. Spím po obědě. Chodím na procházky po rovince. Hodně jím. Cvičím jógu a zjišťuju, že mám svaly, o jejichž existenci jsem vůbec netušila (vy víte, co je to psoas?). Poprvé v životě je mou nejvyšší prioritou můj fyzický i mentální well-being a poprvé v životě se cítím v plném právu lidem říct, že něco dělat nebudu jenom proto, že se na to zrovna necítím.

Konečně čtu všechny ty knížky typu „Těhotenství a mateřství“, co mám na stolečku, připadám si při tom, jako bych začala studovat další školu, a žasnu. Ženské tělo dovede skutečně neuvěřitelné věci! Proč jsme se o tom v zásadě nikdy neučili? Objem krve v mém těle se zvedl cca o 40 %, tedy víc než litr, a spolu s tím se změnilo i její složení a krevní tlak. Složení mateřského mléka se upravuje v řádu hodin a je jiné v zimě a v létě, ve dne a v noci nebo třeba pro chudokrevné nebo nemocné dítě. Copak to není fascinující?

O něco méně fascinující je, když na posledním ultrazvuku vleže na zádech málem ztratím vědomí. Všechny ty romány nelžou: je to skutečně, jako když k vám hlasy začnou doléhat z větší dálky.

Dorážím to z pedagogického minima, co šlo udělat online, a pár dalších restů. Cestování na delší vzdálenost už je nepohodlné, tak se o to víc vídám s kamarády. Člověk by nevěřil, jak efektivní je pohrůžka brzkým narozením dítěte. A taky kolik má vlastně kamarádů.

Veliké shánění a spousta darů z blízkého i širokého okolí. (Aneb teď už se mě můžete ptát, co mám z výbavičky.) Doma nám začínají vznikat celé zóny věcí, které vypadají, jako bychom si zakládali lékárnu a drogerii, případně věcí jako postýlka, zavinovačky nebo oblečení tak miniaturní, že vypadá jako pro panenku. A taky dostáváme jídlo. Vejce, okurky, angrešt, rajčata, borůvky i borůvkový koláč, broskve, fíky… Obrovská, nevídaná hojnost.

Pokecávám se. Pořád. Ne že bych na pokecávání nebyla zvyklá, ale teď už opravdu všechno, co by za normálních okolností spadlo na zem, spadne na mě.

Vlna veder a já soucítím pro změnu se starými lidmi. Jsem tak unavená, že na své obvyklé procházkové trase musím nejdřív v půlce odpočívat a pak už ji neujdu vůbec. Není snadné zčistajasna nezvládat něco, co donedávna nebyl žádný problém. Část fyzických sil se mi naštěstí s poklesem teplot zase vrací, s těmi procházkami už to ale spíš vidím bledě.

Tak na tom tedy jsem. Poprvé v životě neřeším, že léto ubíhá a blíží se ke konci a pohybuji se v jakémsi zvláštním bezčasí odměřovaném jenom číslem týdne těhotenství, ve kterém se právě nacházím. Přesto i mně se prázdniny svým způsobem chýlí ke konci. Po nich mi ovšem nenastane školní ani akademický rok, ale úplně nová a nevídaná etapa mého života.

Ve svém životě už jsem zažila nejednu změnu společenského statusu. Některé se pojily s novou rolí, jiné s novým příjmením, další s věkem; některé šly velmi rychle, jiné zase ztěžka, zdlouhavě, namáhavě a – možná bychom mohli říct – i pomalu. Zatímco na změnu jména stačila technicky vzato nějaká ta administrativa a jeden slavnostní den, cizí lidé se mnou přestali zacházet jako s puberťačkou až kolem třicítky (vítězem se v tomhle ohledu stává vrátný na mém někdejším gymplu, kam jsem jednou zavítala dostudovaná, vdaná a na plný úvazek zaměstnaná, a on mě ve dveřích počastoval pořádně naštvaným „kde máš čip?!“). Žádná ze změn, které jsem do letošního roku zažila, se ale nedá intenzitou srovnat s tím, co se stalo, když jsem začala být zjevně těhotná.

Poté, co jsem přestala vypadat, jako že jsem se jenom pořádně přejedla, jsem totiž ke svému překvapení očividně prošla jakousi světskou obdobou transsubstanciace, jíž se ze mě v jistém smyslu stal veřejný statek. Iniciačním rituálem nového stavu mi byl moment, kdy mě v hromadné dopravě poprvé pustili sednout. Šlo o křehkou chvíli, v níž jsem si s bázní, chvěním a zatajeným dechem teprve začínala uvědomovat svá nová privilegia; oproti tomu teď ke konci těhotenství už přede mnou obstojí v podstatě jenom beznozí invalidé a na všechny ostatní nezdvořáky rovnou vrhám pohoršené pohledy.

Pouštění sednout bylo ale jen vstupní branou mého nového společenského postavení; jako těhotná jsem totiž začala spouštět celou lavinu nezvyklého chování, kamkoli jsem přišla. Kupříkladu na mě opravdu velké množství lidí začalo zírat. Tedy na mě, buďme adresní: na moje břicho. Dospělí to ještě poněkud ostýchavě maskují, děti si ale neberou žádné servítky a občas se i otáčejí. Druhá věc je, že na mě lidé sahají. Tedy, opět, na moje břicho. Není mi úplně jasné, co se v tu chvíli přesně děje a dít má, ale v tom dotyku musí být něco až rituálního, protože mám důvodné podezření, že by se to snad dalo i zpoplatnit. Na přechodu mi pravidelně zastavují i podezřele sportovně vypadající auta, případně auta, která by bývala stihla projet třikrát. A také muži mě výrazně častěji pouštějí do dveří; teď tak ale činí na popud jakéhosi ochranitelského instinktu, který lze na první pohled odlišit od běžné gentlemanské interakce.

Nejvýraznější změnu přístupu jsem ale vysledovala u žen, obzvlášť u těch středního věku a starších. V nich totiž pohled na těhotnou spouští jakýsi program daný snad už evolucí nebo možná vzpomínku kolektivního nevědomí na dobu, kdy těhotenství, porod a rané mateřství probíhaly jako tajemné záležitosti výhradně ženských kruhů – a vy se stáváte jejich chráněnkou. Ještě nikdy se mě tolik (i úplně cizích!) žen neptalo, jak se cítím; ještě nikdy mi jich tolik nezávisle na sobě nenabízelo tolik jídla a věcí; a už vůbec nikdy jsem neměla tak magickou schopnost zahajovat small talk, vyvolávat úsměvy a měnit téma konverzace. Zejména jsem to ocenila na obědech ve školní jídelně. Jen si to představte: lidi si normálně stěžují a nadávají, ale jakmile se objevíte, začnou se vás ptát, jak se cítíte, usmívat se, nabízet vám kočárky a nadšeně vyprávět o svých dětech a vnoučatech. Vpravdě čáry!

Sice žijeme ve velmi individualizované a technické společnosti, která nás téměř všemu přírodnímu a kolektivnímu úspěšně odcizila, některé věci si ale zjevně neseme tak hluboko, že nejdou jen tak vykořenit. Těhotenstvím jsem se tak dostala nejen do péče lékařů, ale ke svému překvapení i celé společnosti, která se mnou začala zacházet řádově jinak než dřív. Těhotná žena už zjevně není jako každá jiná; je nositelka života a záruka budoucnosti. Systémově to sice nijak zvlášť neoceňujeme, spíš naopak, žitou skutečností ale jako bychom stále byli koutkem duše kdesi v tlupě ve stepi. A tam všichni vědí, že těhotné ženy jsou kouzelné – a chovají se podle toho.

Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.

Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.

Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.

A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.

V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.

O tom, že sem tenhle článek jednoho dne napíšu, vím už nějakou dobu, i tak jsem to ale poměrně dlouho odkládala. Kdy vyjít s pravdou na světlo? Osobně by mi to bývalo bylo komfortní buď pár měsíců zpátky nebo naopak třeba až za čtvrt roku – a právě proto myslím, že ta pravá chvíle nastala teď. Pravda je totiž taková, že to, co se v posledním půlroce odráželo tady na blogu, nebyla celá moje skutečnost. Kromě toho, že jsem dokončila doktorát, zahájila pedagogické minimum, učila, chodila do orchestru a všechno ostatní, co normálně dělám, jsem totiž také získala kouzelnou moc vyhazovat lidi ze sedaček v městské hromadné dopravě, měnit téma rozhovoru, kamkoli přijdu, zahajovat konverzace i s úplně cizími lidmi a vzbuzovat všeobecný zájem a péči. Stala jsem se královnou čekáren, chráněnkou celé společnosti a středem nečekaně silné mezilidské solidarity. Ano, je to tak. Jsem těhotná.

Pokud jste ve zdejších vodách štamgasty, možná se trochu zděsíte, že všechno, o čem jsem tady psala, se dělo zároveň s tím, co moje tělo tkalo zbrusu nového člověka. Můžu vás ujistit, že právě tak náročné to bylo. Nebylo mi fyzicky zle, proslulé těhotenské nevolnosti se mi prakticky úplně vyhnuly. O to hůř mi ale bylo psychicky. V prosinci jsem se nonstop cítila vyčerpaná a mentálně na dně, prosinec nicméně zpravidla nebývá právě měsícem duševní pohody, i přičítala jsem to tomu a dojezdu podzimu, který byl opravdu šílený. V lednu se ovšem ukázalo, že pravda je – jako ostatně vždycky – o něco složitější.

Vědomě ve dvou jsme tak šli obhajovat dizertaci a státnicovat, začali jsme na gymplu vést dramaťák (což byla tehdy jediná věc, u které jsem dokázala opravdu vypnout a jenom se bavit) nebo jsme kompletně na zelené louce vymýšleli celý koncept anglických seminárek a jejich obhajob, které nás vedení zcela bezprecedentně donutilo s našimi maturanty udělat. Do toho jsem začala chodit po doktorech, byla mi pořád strašná zima, moje tělo mi připadalo tak nějak podivně cizí, takže jsem se v něm necítila ani trochu příjemně, a byla jsem vyloženě depresivní a vůbec nic z mého repertoáru seberegulačních technik na to nezabíralo. A jelikož bylo ještě velmi brzy, téměř nikomu jsem o tom, co se mi doopravdy děje, nechtěla říkat.

S dokončením doktorátu ze mě spadlo zhruba dvacet kilo mentální zátěže, můj duševní stav ale dramatické zlepšení nezaznamenal. Mohla jsem víc odpočívat, o jarňácích dokonce spát po obědě (ach!), ale stejně se mi všechno jevilo dost černě. Ve škole se tehdy děly úžasné věci, lidé mě na chodbách oslovovali „Ámosi“, ale já jako bych skoro nic z toho nedokázala vnímat. Znatelné zlepšení přišlo až s koncem prvního trimestru, kdy jsem se postupně zase začala cítit skoro normálně. Ovšem pro změnu mi začalo pedagogické minimum (ano, to které mělo začít na podzim) a množství lékařských vyšetření, které jsem musela absolvovat, se zvedlo na bezmála obscénní množství. „Takže všechno je v pořádku a dál si dojdete na x, y a z,“ slýchala jsem pravidelně a v duchu jsem si částečně ťukala na čelo a částečně se hrozila. Velmi podezřele to připomínalo Pokémony. Nasbírej je všechny!

Zatímco jsem si připadala jako oběť farmaceutického kartelu, který na mě chtěl provést všechna myslitelná vyšetření, začala být má situace čím dál očividnější. Na konci čtvrtého měsíce už se některé kolegyně nenápadně ptaly a jich se zanedlouho začali za mými zády zděšeně ptát i moji mladší studenti (moji maturanti, jak jsem později zjistila, už akorát nezávazně vtipkovali o tom, že aby si byli jistí, mohli by třeba uspořádat soutěž v mlácení do břicha, které bych se jako netěhotná samozřejmě s velkým nadšením zúčastnila). To, že se budu loučit se svými oktavány, jsem věděla od září a tušila jsem, že to nebude snadné. To, že dám sbohem i kvintě a kvartám, které mi do prvních zpětných vazeb psaly, že po učitelkách, které měli přede mnou, jim připadám jako anděl a že doufají, že mě budou mít až do maturity, mi situaci nikterak neulehčilo. Kdyby se někdy pořádala soutěž o nejsentimentálnějšího člověka na planetě, dejte mi vědět. Postoupila bych přinejmenším do finále.

Maturity minuly, s oktavány jsem se v záplavě slz a objímání rozloučila, rozvrh se mi znatelně ztenčil a já pomalu ale jistě dokončuji školní rok, který bude na nějakou dobu mým posledním. Do toho chodím po doktorech (v průměru 3 vyšetření na 4 týdny) a snažím se odbouchat kompletní náslechy a praxi z pedagogického minima. Zatím mě nedostihly žádné hnízdící instinkty, o tom, jak zacházet s novorozencem, toho vím zhruba stejně jako před deseti lety, nemám žádnou výbavičku a ani nevím, co všechno do ní patří. V tomhle zcela nepokrytě sázím na prázdniny, protože jako správná učitelka na mateřskou nastoupím během nich. Budu se tedy moct na konci června v záplavě slz a objímání rozloučit pro změnu se svými kvintány a kvartány, kteří už mi začali psát maily, co znějí, jako že jsem umřela, a jako překvapení na odchodnou mi zorganizovali hromadnou účast na mém (na nějakou dobu) posledním koncertu s orchestrem. Byl to díky tomu jeden z nejdojemnějších koncertů mého života. Nu, však říkám, minimálně do finále.

Tak se tedy věci mají. Kdyby vám náhodou připadalo, že se toho v mém životě děje nějak hodně, tak v tom nejste sami; taky mi to tak připadá. Už teď, v červnu, tak můžu například s jistotou prohlásit, že rok 2025 co do množství milníků trhne patrně všechny moje dosavadní rekordy – a že poslední léta nebyla úplně marná konkurence. Aneb jak jsem odpověděla jednomu ze svých čerstvě úspěšných maturantů na delikátní otázku, kdy bude moct blahopřát on mně: mně se letos dá blahopřát v podstatě pořád.