Rubrika: Zápisník

Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.

Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.

Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.

A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.

V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.

O tom, že sem tenhle článek jednoho dne napíšu, vím už nějakou dobu, i tak jsem to ale poměrně dlouho odkládala. Kdy vyjít s pravdou na světlo? Osobně by mi to bývalo bylo komfortní buď pár měsíců zpátky nebo naopak třeba až za čtvrt roku – a právě proto myslím, že ta pravá chvíle nastala teď. Pravda je totiž taková, že to, co se v posledním půlroce odráželo tady na blogu, nebyla celá moje skutečnost. Kromě toho, že jsem dokončila doktorát, zahájila pedagogické minimum, učila, chodila do orchestru a všechno ostatní, co normálně dělám, jsem totiž také získala kouzelnou moc vyhazovat lidi ze sedaček v městské hromadné dopravě, měnit téma rozhovoru, kamkoli přijdu, zahajovat konverzace i s úplně cizími lidmi a vzbuzovat všeobecný zájem a péči. Stala jsem se královnou čekáren, chráněnkou celé společnosti a středem nečekaně silné mezilidské solidarity. Ano, je to tak. Jsem těhotná.

Pokud jste ve zdejších vodách štamgasty, možná se trochu zděsíte, že všechno, o čem jsem tady psala, se dělo zároveň s tím, co moje tělo tkalo zbrusu nového člověka. Můžu vás ujistit, že právě tak náročné to bylo. Nebylo mi fyzicky zle, proslulé těhotenské nevolnosti se mi prakticky úplně vyhnuly. O to hůř mi ale bylo psychicky. V prosinci jsem se nonstop cítila vyčerpaná a mentálně na dně, prosinec nicméně zpravidla nebývá právě měsícem duševní pohody, i přičítala jsem to tomu a dojezdu podzimu, který byl opravdu šílený. V lednu se ovšem ukázalo, že pravda je – jako ostatně vždycky – o něco složitější.

Vědomě ve dvou jsme tak šli obhajovat dizertaci a státnicovat, začali jsme na gymplu vést dramaťák (což byla tehdy jediná věc, u které jsem dokázala opravdu vypnout a jenom se bavit) nebo jsme kompletně na zelené louce vymýšleli celý koncept anglických seminárek a jejich obhajob, které nás vedení zcela bezprecedentně donutilo s našimi maturanty udělat. Do toho jsem začala chodit po doktorech, byla mi pořád strašná zima, moje tělo mi připadalo tak nějak podivně cizí, takže jsem se v něm necítila ani trochu příjemně, a byla jsem vyloženě depresivní a vůbec nic z mého repertoáru seberegulačních technik na to nezabíralo. A jelikož bylo ještě velmi brzy, téměř nikomu jsem o tom, co se mi doopravdy děje, nechtěla říkat.

S dokončením doktorátu ze mě spadlo zhruba dvacet kilo mentální zátěže, můj duševní stav ale dramatické zlepšení nezaznamenal. Mohla jsem víc odpočívat, o jarňácích dokonce spát po obědě (ach!), ale stejně se mi všechno jevilo dost černě. Ve škole se tehdy děly úžasné věci, lidé mě na chodbách oslovovali „Ámosi“, ale já jako bych skoro nic z toho nedokázala vnímat. Znatelné zlepšení přišlo až s koncem prvního trimestru, kdy jsem se postupně zase začala cítit skoro normálně. Ovšem pro změnu mi začalo pedagogické minimum (ano, to které mělo začít na podzim) a množství lékařských vyšetření, které jsem musela absolvovat, se zvedlo na bezmála obscénní množství. „Takže všechno je v pořádku a dál si dojdete na x, y a z,“ slýchala jsem pravidelně a v duchu jsem si částečně ťukala na čelo a částečně se hrozila. Velmi podezřele to připomínalo Pokémony. Nasbírej je všechny!

Zatímco jsem si připadala jako oběť farmaceutického kartelu, který na mě chtěl provést všechna myslitelná vyšetření, začala být má situace čím dál očividnější. Na konci čtvrtého měsíce už se některé kolegyně nenápadně ptaly a jich se zanedlouho začali za mými zády zděšeně ptát i moji mladší studenti (moji maturanti, jak jsem později zjistila, už akorát nezávazně vtipkovali o tom, že aby si byli jistí, mohli by třeba uspořádat soutěž v mlácení do břicha, které bych se jako netěhotná samozřejmě s velkým nadšením zúčastnila). To, že se budu loučit se svými oktavány, jsem věděla od září a tušila jsem, že to nebude snadné. To, že dám sbohem i kvintě a kvartám, které mi do prvních zpětných vazeb psaly, že po učitelkách, které měli přede mnou, jim připadám jako anděl a že doufají, že mě budou mít až do maturity, mi situaci nikterak neulehčilo. Kdyby se někdy pořádala soutěž o nejsentimentálnějšího člověka na planetě, dejte mi vědět. Postoupila bych přinejmenším do finále.

Maturity minuly, s oktavány jsem se v záplavě slz a objímání rozloučila, rozvrh se mi znatelně ztenčil a já pomalu ale jistě dokončuji školní rok, který bude na nějakou dobu mým posledním. Do toho chodím po doktorech (v průměru 3 vyšetření na 4 týdny) a snažím se odbouchat kompletní náslechy a praxi z pedagogického minima. Zatím mě nedostihly žádné hnízdící instinkty, o tom, jak zacházet s novorozencem, toho vím zhruba stejně jako před deseti lety, nemám žádnou výbavičku a ani nevím, co všechno do ní patří. V tomhle zcela nepokrytě sázím na prázdniny, protože jako správná učitelka na mateřskou nastoupím během nich. Budu se tedy moct na konci června v záplavě slz a objímání rozloučit pro změnu se svými kvintány a kvartány, kteří už mi začali psát maily, co znějí, jako že jsem umřela, a jako překvapení na odchodnou mi zorganizovali hromadnou účast na mém (na nějakou dobu) posledním koncertu s orchestrem. Byl to díky tomu jeden z nejdojemnějších koncertů mého života. Nu, však říkám, minimálně do finále.

Tak se tedy věci mají. Kdyby vám náhodou připadalo, že se toho v mém životě děje nějak hodně, tak v tom nejste sami; taky mi to tak připadá. Už teď, v červnu, tak můžu například s jistotou prohlásit, že rok 2025 co do množství milníků trhne patrně všechny moje dosavadní rekordy – a že poslední léta nebyla úplně marná konkurence. Aneb jak jsem odpověděla jednomu ze svých čerstvě úspěšných maturantů na delikátní otázku, kdy bude moct blahopřát on mně: mně se letos dá blahopřát v podstatě pořád.

Zkuste tuhle revoluční metodu – zabere vám jen 10 minut denně a z výsledků vám spadne brada! Právě takové reklamy vídám v poslední době obzvlášť často. To máte s cvičením a posilováním, hubnutím, pobytem na slunci, obličejovou jógou, meditacemi, koukáním do zeleně, psaním, učením se novým věcem, psychohygienou, čímsi, co se tváří velmi terapeuticky a slibuje vám to zbavit se traumatu nebo aspoň vypořádat se s ADHD, a kdyby na tenhle tón přistoupila i církev (kdo ví, s tím novým papežem?), tak jistě i s modlením a jistou cestou do nebe. Považte: už za 10 minut denně!

A v tom je právě ta potíž. Věcí, které byste rozhodně měli dělat, pokud chcete být fit, mladí, krásní, chytří, spokojení nebo v nebi (pořád věřím, že se to chytne!), je asi tak sto padesát, neboť výčet výše rozhodně není vyčerpávající. Navíc se všechny tváří nesmírně prospěšně a užitečně. A všechny vás tak trochu vydírají tím, jak neuvěřitelně lehoučce realizovatelné jsou. Jen 10 minut denně, dívají se na vás vyčítavě, výmluvy stranou, to přece zvládne každý!

Pozornému pozorovali nicméně neunikne, že každý zřejmě přeci jen ne. Podle toho, co se mi v poslední době čím dál častěji nabízí, se totiž situace na trhu desetiminutovek stala natolik dravě kompetitivní, že marketéři začali zvedat, totiž pardon, snižovat laťku. Na ledasjakou naprosto nezbytnou aktivitu vám už tak v současné době denně stačí těch minut jen pět, a jsou dokonce věci, u nichž si vystačíte s pouhou minutou či dvěma (ovšem tentokrát někdy za cenu toho, že si je střihnete během dne víckrát). Nelze se neptat, kde se to zastaví. Bude se životní tempo i nadále zrychlovat a dostaneme se za pár let do řádu vteřin? Můžeme se v duchu sportovních rekordů těšit na to, že se reklamy budou trumfovat o milisekundy?

Nu, ať už je to, jak je to, teď mě prosím omluvte. To víte, den se krátí, ale pokud to mám dobře spočítané, tak ty svoje 4 hodinky věnované všemu tomu, co zabere pouhých 10 minut denně, snad ještě stihnu.

Když manžel ten čaj přinesl domů, nezdálo se, že půjde o situaci, která se zapíše do rodinných dějin. Normální bylinkový čaj, který si dáte po obědě, co vám tak docela nesedl, a za chvíli je vám zas dobře. Co na tom? Pravda, tu značku jsem neznala, ale když ten, který kupujeme obyčejně, neměli, koupili jsme prostě jiný. Nic, co by stálo za pozornost.

První zábavný moment nastal v momentě, kdy jsme zjistili, že je čaj vybavený příbalovým letákem. Usoudili jsme, že dneska už to výrobci s tou opatrností doopravdy přehánějí a zároveň že takový zdroj zábavy si nemůžeme nechat ujít. Třeba tam bude upozornění na to, abychom čaj před zalitím horkou vodou vyndali z krabičky nebo něco obdobně pikantního! I rozbalili jsme to a přečetli.

Příbalový leták nejenže neobsahoval žádné nonsensové informace, ale nebyl ani zdaleka tak stručný, jak byste si u čaje, který sestává z dosti obyčejných bylinek, představovali. Zato tam stálo, že ho nesmějí pít těhotné a kojící ženy a děti do tří let. Smáli jsme se od srdce a z plných plic. Bylinkový čaj, který někdo nesmí? To jako vážně?  Viděno zpětně, oba tyhle momenty nás měly varovat. Prozřetelnost na nás bezmála křičela, ale my jsme se jen smáli, plni bláhové nevědomosti.

Troufám si tvrdit, že u čaje na žaludek všeobecně nikdo žádnou velkou chuťovou extázi nečeká. Bývá to trochu nahořklé, žádná lahoda, ale udělá vám to dobře a o to tu běží. Nikdo nežádá víc. Ani manžel, který při jedné vhodné příležitosti usoudil, že není těhotná ani kojící žena, natož dítě do tří let, čaj si připravil a následně upil.

Za ta léta, co jsem vdaná, už jsem na manželově tváři viděla lecjaký výraz. To, co se stalo poté, co usrkl onoho čaje, ovšem nesnese srovnání vůbec s ničím. Pro názornost si to představte asi tak, jako když vezmete papírový pytlík a ten se pokusíte v jediné vteřině co nejbrutálněji zmačkat. A následně onen jemný, vzdělaný, intelektuálně a umělecky založený pytlík tento váš akt ještě doplní barvitým proudem nadávek.

Manžel to tehdy nedal. Čaje zvládnul upít ještě jednou, načež prohlásil, že to jde vylít. V tu chvíli mi ale zvědavost nedala. „To přece nemůže být tak hrozné,“ pravila jsem a zeptala se, jestli si ještě předtím, než tu léčebnou kúru dopřejeme útrobám našeho dřezu, můžu ochutnat. „No, jak myslíš!“ pravil manžel varovně. Myslela jsem si, že jsem léty pití bylinkových lektvarů u nás doma vytrénovaná a že mě jen tak něco nerozhází. Ach, naivita mládí.

Pro zážitek, který se dostavil, když jsem léčivou směs poválela po jazyku, český i jakýkoli jiný jazyk, který znám, postrádá vhodné výrazové prostředky. Jediné, co se nabízí, je říct, že to bylo naprosto příšerně, děsuplně a neuvěřitelně odporně hořké. Pro ostatní jemné bylinkové tóny v onom doušku přítomné už mi naprosto scházejí slova. Ono to totiž nebylo jenom hořké. Bylo to… prostě to nejodpornější, co jsem kdy ochutnala. (A to jsem kdysi ležela se salmonelózou týden v nemocnici a léčili mě Hylakem Forte, jehož chuť v době, kdy už mi bylo vcelku dobře, způsobila, že jsem obratem zase začala zvracet.) Chuťová exploze trvala jen pár vteřin, ale i v mém případě následoval proud nadávek a dost možná nejrychlejší výplach úst v historii lidstva.

Od té chvíle už jsme se skutečnosti, že byl onen atomový čaj vybavený příbalovým letákem, nesmáli. Naopak: naprosto jsme chápali, proč tenhle biohazard nesmějí pít těhotné a kojící ženy a malé děti – ten chuťový zážitek otřese i zdravým člověkem v plné síle až do morku kostí. Nějakou dobu jsme zvažovali, jestli z čaje neudělat nezapomenutelný zážitek pro obzvlášť odvážné návštěvy („Měli jste někdy opravdu odporný čaj? O co, že to trumfneme!“), nakonec jsme ale usoudili, že tahle explozivní záležitost je tak daleko za jakoukoli pomyslnou čarou, že to prostě nikomu, včetně případných úhlavních nepřátel, nemůžeme udělat.

Ponaučení z toho pro nás plyne jasné: příbalové letáky a návody s upozorněními na to, abyste v mikrovlnce nesušili kočky, tu nejsou vždycky jen pro srandu králíkům. Až příště narazíme na čaj nebo nějakou jinou zdánlivě obyčejnou potravinu vybavenou příbalovým letákem a varováním od výrobce, v žádném případě ji nebudeme kupovat. Jedno hořké ponaučení bylo v tomhle případě až až!

Asi všichni známe tu historku o žábě v hrnci, které když ohříváte vodu dost postupně, nevyskočí, ani když ji začnete vařit. Kouzlo spočívá v tom, že kdybyste žábu vhodili do vařící vody rovnou, vyskočila by okamžitě; když ale změna nastává dost pomalu, tak se žába zvládá přizpůsobovat, dokud neumře. Ponaučení tohoto příběhu se zpravidla vykládá tak, že postupně se zhoršující podmínky jsou zrádné, protože i člověk si zvykne na kde co, a tudíž by se občas měl podívat na svou situaci z většího nadhledu, aby zjistil, jestli už se také náhodou nevaří. Po nedávných zkušenostech a úvahách mám ale za to, že to ani zdaleka neplatí jen o podmínkách postupně se zhoršujících.

Před časem jsme potkali známého, s nímž se manžel skamarádil za studií a který se později stal divadelním režisérem. Shrnula bych to zhruba těmito slovy: to se takhle s někým skamarádíte, protože se s ním dobře povídá, a o pár let později zničehonic zjistíte, že se znáte s někým, kdo režíruje inscenace ve Stavovském divadle a plakáty na jeho hru jezdí na pražských tramvajích. Když nám tuhle novinku nonšalantně sdělil, málem mi břinkla brada o stůl. Já se znám (sice málo, ale přece) s divadelním režisérem, který dělá mimo jiné pro Stavovské divadlo?! Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné. Proč nevypadá nadšeně? Jak to, že neskáče radostí?

Jenže pak jsem se podívala na sebe a celé mi to došlo. Jsme přesně jako ty vařící se žáby. Kdybychom na sebe dokázali nahlédnout očima svého náctiletého já, dost možná bychom viděli tvrďáky, kteří už toho spoustu dokázali. Jenže my žijeme ze dne na den, věci k nám přicházejí postupně, a každý další krok se tak zdá spíš jako logická návaznost než jako něco úžasně neuvěřitelného.

Já jsem kupříkladu před pár týdny řešila knižní vydání svojí dizertace a brala jsem to sice jako hezkou, ale přeci jen tak trochu samozřejmost. Dizertace se přece vydávají celkem běžně, znám hned několik lidí, kterým se to povedlo (ne všechna odborná nakladatelství mají pomalu v záhlaví velký nápis „Dizertace nevydáváme!“). Stačí vyplnit tahle lejstra, zjistit, co se u všech všudy myslí autorskými právy třetích stran a ono to třeba vyjde. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že kdyby tohle viděla osmnáctiletá Marie Veronika, která snila o tom, že jí jednou vydají knihu (byť ta si, pravda, představovala spíš nějaký děsně cool román), nejspíš by reagovala dost podobně, jako jsem reagovala já na našeho kamaráda-divadelního režiséra. Jak to, že netančíš po celé místnosti? Napsali ti, že to je slibné a že by stálo za to návrh na vydání předložit ediční radě. Proč neboucháš rychlé špunty?

Tehdy jsem uznala, že přišel čas vzít teploměr a strčit ho do svého pomyslného hrnce. O kolik stupňů už jsem vystoupala, aniž bych si to vůbec uvědomila? Austrálie, doktorát, učení na gymplu i na fakultě, potenciální vydávání dizertace, co nevidět vycházející kapitola v knize mých australských kolegů, kde se bude moje jméno skvět vedle jmen mých největších akademických vzorů. To jsou moje poslední tři roky. Když se to takhle sepíše, zní to dost neuvěřitelně, ale spousta z toho se stala takovou náhodou nebo tak samozřejmě vyplynula z všeobecného dění případně z několikaletého úsilí předtím, že jsem to prostě brala, jak to přicházelo, a nepřišlo mi na tom celkem nic divného. Nevím, jestli mi chyběly fanfáry nebo třeba ohňostroj, ale rychlé špunty jsem většinou nebouchala.

Vůbec nejneuvěřitelnější mi na tom ale připadá skutečnost, která mi došla záhy poté: když se totiž všechny tyhle porůznu posbírané střípky složí, nachází se na výsledné mozaice dost zřetelný obraz právě takového člověka, jakým jsem ve svých osmnácti chtěla být. Jistě, do dokonalosti má daleko a má za sebou věci, které nemůže chtít zažít nikdo na světě, ale celkový obraz je jasný. V očích svého náctiletého já bych dnes byla tvrďák a nevěřila bych, že to všechno vůbec můžu zvládnout (zde je ovšem třeba férově dodat, že moje náctileté já o sobě mělo takové pochyby, že pod vlivem všeobecného strašení nevěřilo moc ani tomu, že může zvládnout studium na vysoké škole). Kouzlo spočívá v tom, že se to všechno dělo postupně, krůček po krůčku, stupínek za stupínkem. A fanfáry k tomu také nehrály.

Už je mi úplně jasné, proč náš kamarád divadelní režisér neskákal nadšením, když nám vyprávěl o své inscenaci ve Staváči. Všichni jsme žáby, ať chceme nebo ne, a všichni tím pádem čas od času potřebujeme trochu nadhledu. Někdy proto, abychom provedli potřebné změny, jindy docela obyčejně proto, abychom si navzdory všem aktuálním problémům uvědomili, jak daleko už jsme došli. A v takovém případě je plně na místě nechat si konečně zahrát ty fanfáry, bouchnout šampaňské a odstartovat nějaký pořádný ohňostroj.