Rubrika: Zápisník

Publikováno

O introvertském ráji

Když mi manžel před nějakou dobou sdělil, že se o uplynulém víkendu zúčastní rozlučky se svobodou svého kamaráda, rychlým pohledem do kalendáře jsem zjistila, že to pro mě bude znamenat volný víkend. Zcela volný víkend o samotě, a to v polovině června. Abyste plně pochopili závažnost tohoto sdělení, představte si všechny myslitelné vtipy o učitelích na konci školního roku a vynásobte je dvěma, protože krom toho, že známky se dávají i na fakultě a ta dizertace se sama nedopíše, se během června (srovnatelně s prosincem) děje úplně všechno. Jeden den tak hrajete na koncertě, pak zas na koncert jdete, předtím přijedou na návštěvu tihle známí, potom zase tihle příbuzní, a nadto se v mém okolí v poslední roce strhává hotová lavina katastrof, v jejichž víru všichni potřebují utěšit.

Vzhledem k mé introvertní nátuře mi myšlenka na víkend o samotě vprostřed tohohle shonu zněla jako rajská hudba. Až když manžel v sobotu ráno odjel, jsem ale doopravdy pocítila, jak moc mi takové prázdno chybí. Během dopoledne mi ještě nějakou dobu v hlavě dobíhaly věci z celého týdne až měsíce. To je pro mě za běžného provozu normál – v hlavě mi pořád vrčí nějaká kolečka a neustále tam něco povídá, přehrává, přežvýkává nebo plánuje. Pomalu jsem procházela bytem a postupně se pustila do činností, kterým v upomínku na své humanitní vzdělání říkám rytmizace chaosu. Vyházela jsem hromadu starých lejster, přerovnala tuhle kupu, uklidila tamtu… a překvapeně si uvědomila, že začal postupně mizet i frenetický neklid v mé hlavě. Vědomí, že ten den strávím naprosto bez lidí, nebudu s nikým mluvit, na nikoho se ladit (což dělám tak automaticky, že to prostě nejde vypnout) a žádné z mých rozhodnutí neovlivní nikoho dalšího, bylo nesmírně sladké. Začal se ve mně rozprostírat klid a ticho – blažené ticho, jaké znám z meditace a jaké vám dá jen čirá přítomnost, z níž nemusíte ani nechcete nikam utíkat.

Ten den jsem dělala právě to, co jsem chtěla, právě tehdy, kdy jsem chtěla. Až na jeden telefonát, který mě z mé samoty vytrhl, jsem skutečně s nikým nemluvila a bylo to úžasné. Cítila jsem nečekaný příval energie a konečně jsem byla schopná udělat to, o co jsem se celé měsíce předtím poměrně neúspěšně snažila: vypnout alespoň na chvíli vyčerpávající průběžný komentář ve své hlavě. Stačilo být sama, nic nemuset a moct odložit všechny ohledy i seznamy toho, co je potřeba udělat. Pouštět si nahlas ujeté písničky, tančit po bytě, zpívat v jazycích, které vůbec neznám, chodit na procházky a obletovat při tom všechny rozkvetlé keře – zkrátka dělat, cokoli mě napadne, jakkoli je to praštěné.

Manžel se mi v neděli vrátil v poměrně zbědovaném stavu a zhruba v tutéž dobu mi pár lidí nezávisle na sobě napsalo nebo zavolalo, přičemž právě padesát procent z toho tvořily špatné zprávy. Moje sobotní energie začala odtékat, klid nahradila melancholie a všechna kolečka v mojí hlavě se v reakci na to opět rozvrčela. Kouzlo pominulo; moje vědomí toho, jak moc jinak mohou věci vypadat, ale nikoli. Přišel čas zase jednou zrevidovat hranice. Ještě nevím, jak to udělám, ale udělat to chci. Sladká vzpomínka na to, že je možné zažít klid i v půlce června, je mi svědkem.

Publikováno

O čištění komunikace

Když mi onehdy padlo oko na jistou dopravní značku, ani jsem se nepozastavila. Viděla jsem ji v životě už tolikrát, že se zdálo naprosto zbytečné jí věnovat byť milisekundu pozornosti. Navíc se mě stejně jako drtivá většina dopravních značek netýká, neboť auto nevlastním a tím pádem ho ani nepotřebuju nikam zaparkovat. Když jsem ovšem kolem zmíněné cedule procházela podruhé, zarazila jsem se. Možná že mi ta značka přeci jen má co říct?

„Čištění komunikace bude probíhat 6. 5.,“ hlásala doplňková tabulka pod zákazem zastavení. A já jsem se v tu chvíli sama sebe zeptala, jestli bychom náhodou, auto neauto, něco takového nepotřebovali čas od času všichni. Co kdyby dopravní služby příslušné cedule rozmístily po městě a znamenalo by to, že se v určený den a hodinu sejde celé sousedství a za přítomnosti mediátorů v oranžových vestách si pěkně to, co potřebují, od srdce vyříkají? „Víte, nelíbí se mi, jak vždycky v jedenáct večer mlátíte dveřma od domu,“ sdělovali by si třeba navzájem sousedi a dívali by se při tom jeden druhému zpříma do očí. „Co byste tedy od pana souseda potřeboval?“ tázal by se maník s přílbou na hlavě. A sousedi by si to všechno slušně pověděli, potřásli by si pravicemi a rozešli by se do svých domovů.

A což teprve kdyby to čištění probíhalo ještě o něco víc z gruntu – řekněme nějaký pořádný jarní úklid? Představuju si, jak příslušný pracovník technických služeb vystoupí z takového toho vozítka s kartáči na spodku a zahájí řeč k celému shromáždění: „Takže, panstvo, při konfliktu neříkáme žádné ‚ty nikdy‘ a ‚ty vždycky‘, to bychom se daleko nedostali. A pokud od kohokoli uslyšíte ‚po tom všem, co jsem pro tebe udělal nebo udělala‘, tak to pozor! To je ukázkové citové vydírání.“ A lidé by si dělali výpisky a hned na místě by si zkoušeli strategie efektivní komunikace. „Teď by mi pomohlo, kdybyste mě ještě deset minut nechali tohle dodělat a pak se vám budu moct plně věnovat, jo?“ Ano, výborně!

Následně by příslušný technický pracovník odjel, všichni by si zase mohli přeparkovat a vrátili by se k tomu, co měli rozděláno. A abychom nenarušovali zajeté zvyklosti přespříliš, čištění by klidně mohlo probíhat se stávající frekvencí. Konec konců všichni máme občas tendenci sklouzávat ke starým vzorcům a vždycky se můžeme naučit něco nového. No řekněte, nebylo by s takhle vygruntovanou komunikací na světě hned o něco příjemněji?

Publikováno

O podnikatelském trháku aneb byznys pro 21. století

Když jsme před časem šli s manželem po ulici, měli jsme docela hlad. Osud tomu chtěl, že právě tehdy jsme zblýskli jednoho z mnoha kurýrů jedné z mnoha jídelních rozvážkových služeb, kterými se to v ulicích v posledních letech jen hemží. Tenhle jel na skútru a na zádech měl onu barevnou hranatou bednu, která na vás úplně křičí „oběd!“. V ten vzácný moment se spojila potřeba s inspirací: „Víš, jakou má výhodu, když přepadneš kurýra rozvážkové služby? Máš jídlo zadarmo.“ A tak se zrodil nápad na skutečný podnikatelský trhák současnosti.

Prvotní fáze vývoje tohoto konceptu byly poměrně primitivní. Představovali jsme si víceméně osamocené partyzány, kteří občas přepadají nevinné kurýry, protože mají hlad. Jak říkám, velmi primitivní. Stejně jako v lidských dějinách jsme ale i my došli ke stádiím charakterizovaným vyšší mírou komplexnosti: k organizovanému gangu, který plánuje svoje akce podle času, místa, výskytu Policie ČR i konkrétní rozvážkové služby, na kterou cílí. Co ovšem s nadbytkem, který by vyšší měrou organizovanosti nepochybně vznikl? A právě zde přišla ta rozhodující bomba: žádný gang, ale zbrusu nová rozvážková služba. Živila by se tím, že by systematicky kradla jídlo všem ostatním a rozvážela by ho za podstatně nižší ceny a s bezmála čistým ziskem.

Aby takový nápad fungoval, bylo by třeba zajistit, aby tato služba zapadla do představy, kterou lidé o rozvážkových službách obvykle mají. Jmenovala by se proto „Pold“, což je jméno, které evokuje hned několik podobných podnikatelských subjektů, a ještě vyvolává uklidňující asociace strážců pořádku. Asi si teď říkáte, jak by Pold byl schopen zajistit, že zákazník dostane to, co si objedná. Jak budete po Praze hledat zrovna chlápka, co veze ananasovou pizzu? I na to jsme mysleli. Finta spočívá v tom, že Pold by byl služba s překvapením. Objednávali byste si nikoli konkrétní pokrm, ale zkrátka jídlo z určité lokality v určitém čase, řekněme z okolí I. P. Pavlova kolem úterního poledne. Vzhledem k tomu, jaké restaurace se zrovna tady nacházejí, byste znali možný rozsah toho, co nejspíš dostanete, ale co konkrétně to bude, by bylo vždycky překvapení. Tenhle aspekt vychází z výzkumů behaviorální psychologie, která přesvědčivě ukázala, že když myši dostávají odměnu náhodně, mačkají příslušné páčky úplně nejvíc a nejurputněji. Byl by to prostě takový herní moment a zároveň výzva – získávání know-how ohledně toho, s jakou pravděpodobností vám kdy a odkud přijde co, by jistě zaujala nejednoho gamera. A co se konzervativnějšího publika týče, u toho to jistí ty nižší ceny. Bonusem pro opravdové fajnšmekry by pak mohlo být doručení nejen jídla, ale i informace, pro koho bylo jídlo původně určeno a v kolik hodin ho měl dostat, protože trochu radosti potřebujeme v životě všichni.

Jsme přesvědčeni, že Pold je vpravdě společností pro 21. století. Nemá prakticky žádné výrobní náklady, neprodukuje žádné zbytečnosti, a pokud by jeho kurýři jezdili na elektřinu, jsou marketingové možnosti takového zeleného projektu prakticky nekonečné. Zajistit by se samozřejmě musela i etická stránka, totiž že se například v Poldovi nic netestuje na zvířatech a že se kurýři konkurence proberou nejpozději do dvou hodin od úspěšné operace. Pold by také postupně mohl růst i do oblastí mimo rychloobrátkové zboží. Náš slovník kupříkladu obohatilo slovní spojení „na Polda“, které znamená, že šlohnete cokoli, na co vám padne zrak a co není přibité. Totiž… cokoli, co je nevyužito, Pold umožňuje recyklovat (či dokonce upcyklovat!) a plně v duchu udržitelnosti využít.

To, jak moc Pold spočívá na pevných etických základech, se ale v úplnosti ukázalo až poměrně nedávno. Šli jsme s manželem po stejné ulici jako onehdy, když jsme uviděli na jednom domě odemčenou a otevřenou poštovní schránku, ze které vyčuhovalo vyúčtování od Vodafonu. Podívali jsme se na sebe a zapředli sofistikovanou debatu o tom, zda i nezaplacená cizí faktura spadá do podnikatelské kategorie „na Polda“. A tehdy se ukázalo, jak rozvinutou podobu náš byznysový černý kůň skutečně získal: „Být Pold nejde jenom, když se ti to hodí. Pravý Pold je Poldem z principu a vždycky!“ Však jednou žijeme v lidské společnosti. Kam bychom bez morálních zásad přišli?

Publikováno

Duna a Problém tří těles aneb o brilantních adaptacích

Myslím, že za celý svůj život jsem viděla patrně jedinou filmovou adaptaci, o které jsem prohlásila, že je minimálně na stejné úrovni, možná dokonce lepší než původní kniha (a tady na blogu jsem se s tím ostatně nijak netajila). Kdybyste mi ještě v lednu řekli, že počet obdobně skvělých filmových zpracování do konce března navýším na trojnásobek, asi bych vám nevěřila. Nicméně, přátelé, stalo se. Jediné, čeho se teď obávám, je, že mi po nějakou dobu jen tak něco nebude dost dobré. Co mě tedy tak dostalo do kolen?

Duna

Na druhý díl Duny jsem nebyla kdovíjak extra natěšená. Ne že by se mi jednička nelíbila, naopak. Ale čas zhojí všechny rány – a jelikož jsem knihy nikdy nečetla, tak jsem po prvotním nadšení první Dunu dosti blaženě pozapomněla. Podívali jsme se na ni znovu až těsně předtím, než jsme šli na druhý díl, a musela jsem seznat, že film je to opravdu velmi vydařený. O to raději jsem byla za svoje zapomnění, protože vydržet se těšit tři roky, to už je nějaká dřina.

Jestliže jsem o jedničce použila slova „opravdu velmi vydařený“, potřebovala bych pro dvojku slova úplně jiná, patrně s nějakými šťavnatými předponami jako hyper, mega nebo ultra. Seděla jsem v kině jako přikovaná a s pocitem, který už jsem hodně dlouho neměla – totiž že se právě dívám na bezmála dokonalý film. Byl to vesmírně galaktický zážitek, ze kterého mrazilo a který se nedá popsat, protože se musí zažít. Hudba, ze které máte husí kůži. Vizuálně úchvatné záběry. Dokonalé herecké výkony (Oscara za Stilgarův uchvácený výraz!). A pak děj, který jsem předem neznala, protože jsem chtěla být překvapená, a tak jsem se nepodívala ani na trailer. A dobře jsem udělala – opravdu jsem tím pádem nečekala, že se stane to, co se stalo, a mohla jsem si tak užít úplně všechny napínavé scény a momenty překvapení. Knihu jsem rozečetla krátce nato. Dočteno zatím nemám, ale to, že epický velkofilm se mi líbil víc než poměrně ukecaná, byť mnohem komplexnější knížka, je zjevné už teď.

Problém tří těles

Když někdo adaptuje vaše úplně nejoblíbenější sci-fi, je to důvod k opatrnosti. Zvládne naložit s knihami, které vám vzaly dech, alespoň z poloviny tak, jak si zaslouží? Když jsem viděla poslední trailer na hit Netflixu Problém tří těles, upřímně jsem se vyděsila. Duch a atmosféra původní čínské trilogie naprosto scházely, všechno tam vypadalo tak nějak univerzálně americky a kromě toho tam chyběla hlavní postava. Místo ní tam vystupovala hromada lidí, u kterých vůbec nebylo jasné, kdo jsou. Uznávám, že postava první knihy trilogie (první kniha zhruba odpovídá první sérii) nebyla zrovna z nejbrilantněji napsaných, ale stejně – může se povést seriálová adaptace, když úplně změníte hlavní postavu?

Jak se ukázalo, může. Seriálu jsem poněkud ostýchavě dala šanci a už první díl mě nadchnul. Ještě nikdy jsem neviděla adaptaci, která by tak dokonale zvládla tančit mezi požadavky skalních fanoušků a naprosto nepolíbeným publikem. Problém tří těles se drží předlohy tak věrně, že tam je všemu podstatnému učiněno zadost, a zároveň je tak inovativní, že i zarytému fanouškovi nachystá několik velmi pěkných a překvapivých aha momentů. Všechno tam má svůj důvod a logiku a já už raději nebudu říkat nic dalšího, protože když na to přijde, tak ve spoilerech neznám bratra. Snad jediná výtka, kterou bych k seriálu měla, je, že tam nezazněl můj vůbec nejoblíbenější citát: „Nacpeme do toho projektu tolik peněz, až z nich přírodní zákony puknou!“

A jaké filmové klenoty jste v poslední době viděli vy?

Publikováno

Když se dva světy srazí

Procházím pod rozkvetlými mandloněmi na Petříně a připadám si zároveň jako doma a jako cizinec. K Petřínu mě vážou četné osobní vzpomínky – sem chodívám téměř každé jaro, tady jsem četla knihy na seminář literární teorie a právě sem jsem kdysi dávno vkročila jako oficiálně svobodná a odešla zadaná a o nějaký čas později dokonce zasnoubená. Proč si tedy připadám jako cizinec, ptáte se? Protože tentokrát mluvím anglicky a rovněž vedle mě zvoní angličtina s jasně slyšitelným australským přízvukem.

Austrálie a Praha pro mě až donedávna byly mentálně naprosto oddělené světy. Když jsem se poprvé procházela po Brisbane, čišela jinakost úplně ze všeho. Vzduch jinak voněl, stromy jinak vypadaly, ptáci křičeli, slunce vás hrozilo sežehnout a budovy se blyštěly oslnivě moderní novotou. Chodila jsem sem a tam, vykrucovala si krk a měla velmi intenzivní dojem, že se nacházím na druhém konci světa v úplně každém myslitelném smyslu.

V Austrálii jsem neměla žádnou historii, nikdo mě neznal a nikdo neovládal ten bizarní jazyk, který umím nejlíp ze všech. Tady se oproti tomu moje osobní historie nachází úplně celá: lidé, tragické události, vtipné historky, šťastné okamžiky, zlomená srdce, úspěchy, selhání. Hnízdí tu pocit jakési bezpracné samozřejmosti; téže samozřejmosti, s níž mluvíme rodným jazykem. Nemusíme nad tím přemýšlet, stejně jako nemusíme přemýšlet, na kterou stranu se máme rozhlédnout, když přecházíme silnici.

Když za mnou moje australská Lauren přijela, bylo to, jako by se dva naprosto odlišné světy zničehonic srazily. Vltava, panorama Pražského hradu, malovaná bazilika na Vyšehradě a do toho zasvěcené lingvistické debaty a úvahy o tom, jak se má nespisovná čeština ke stylově nižším rejstříkům angličtiny. Považovali byste být a bejt za totéž slovo? Příští zastávka Pohořelec. Pozdravuje tě Cliff!

Kloubím svoje anglické já s češtinou všude kolem a svoji lingvistickou identitu se vším, co jsem tady. Vzala jsem Lauren do školy jako rodilou mluvčí, chodily jsme spolu po chodbách, které tak dobře znám, a přestože ve škole mluvím anglicky skoro pořád, tentokrát to nebylo jenom jako, Češi, kteří si spolu hrají na angličtinu. Tohle bylo úplně načisto, stejně načisto jako já na pobřeží Tasmánského moře. Kdo jsem se svými teenagery, když vedle mě stojí kolegyně z akademického světa? Dívám se, jak si moji studenti s Lauren nadšeně povídají, trochu se bojí, ale usmívají se a oči jim jiskří. Kde jsem víc doma: tam, kde vyprávím o tom, že v češtině říkáme, že si navzájem držíme palce, nebo tam, kde musím vysvětlovat, co že to jsou ty jazykové univerzálie a proč je skvělé se jimi zabývat? A což teprve, když na vyšehradských hradbách s Lauren potkáme jednoho z mých loňských univerzitních studentů, kterému nemusím vysvětlovat ani jedno?

Svým teenagerům na další hodině s radostí sděluji, jak z nich a z jejich angličtiny byla Lauren nadšená. Ve třídě se i tentokrát po mých slovech rozlije světlo, které si tak živě pamatuju z loňského listopadu, kdy jsem je pochválila poprvé. A tehdy mi to dojde. Tohle je ten spojovací prvek, ať už se právě nacházím kdekoli. Právě tohle světlo mě v Austrálii zalilo do takové míry, že jsem si ho, celá oslněná, pořádný kus odvezla i s sebou domů. Trochu jsem se bála, že ve zdejším ruchu všedních dní pomalu ale jistě vyhasne. Jak se ovšem ukazuje, není tomu tak. A právě teď mám to obrovské štěstí, že září svou původní jižanskou intenzitou přímo z našeho obýváku.