Když zemře surrealistický básník

Už tři dny nezvedá telefon. Ale kdo ví, nikdy ho moc nezvedal. Zástupy prázdných lahví by mohly vyprávět. Když přijel, byli jsme vždycky jako na trní. Skoro nemluvil, jen odsekával, podobně toxický jako cigaretový dým, který ho obklopoval.

Našli ho v bytě až po několika dnech. Tak brzo? chtělo by se říct. Jen díky sestře, kterou po celý život pohrdal. „Dyť vy jste úplný blbci!“ křičel jednou opilý pozdě v noci. Z poličky se tomu Nietzsche tiše pochechtával. Stejně mu druhý den uvařila oběd.

Vybydlený byt, pyžamo na posteli, plesnivý chleba, knihovna a několik básnických sbírek. Právě to po něm zbylo. Ano, řada jeho básní je o smrti. Ale že to přijde právě teď, to nečekal nikdo. Jeho matka zemřela ani ne před rokem.

Jako dítě jsem se ho bála. Nikdy neřekl nikomu z nás jediné laskavé slovo. Vždycky dostál pověsti asociálního hulváta, plně věren té části rodiny, která zvládla prochlastat vlastní hospodu a pak jezdila po městě se sudem na trakaři.

Nezval i Mallarmé se za sklem chvějí strachy. Co s nimi teď bude? Snad se jich ujme někdo, komu nezbyla tak hořká pachuť na patře. Přátelé truchlí; na rodinu zbyla nevyřízená korespondence, opletačky s úřady a nevypověditelná nájemní smlouva. Jako vždycky.

Dohořívající filosof. Už dohořel.

O kočičím kouzlu

Mám důvodné podezření se domnívat, že kdybych byla postava v počítačové hře, neměli by mě hráči příliš v oblibě. Nedisponuji vyrovnaným mixem různorodých dovedností, které jsou vhodné v zásadě na všechno, neumím se ohánět mečem ani střílet, a pokud by mě někdo vysadil na neznámé planetě, ztratila bych se nejspíš už na letišti. Ovšem buďme upřímní, disponuji i celou řadou naprosto nepraktických nadání na poměrně vysoké úrovni. Nejpozoruhodnější z nich je patrně Kočičí kouzlo (Cat charm), level sto.

Dlouho jsem nevěděla, že takové kouzlo vůbec mám. Doma jsme, pravda, pár koček měli a vždycky to byly primárně moje kočky. Vlastní mazlíček se ale nedá dost dobře počítat, protože u něj vstupují do hry i daleko pragmatičtější pohnutky, třeba žrádlo. Sílu své magické dovednosti jsem proto plně pocítila asi až v momentě, kdy jsem poprvé stanula v bytě naší paní domácí a jedna z jejích dvou koček (ta opatrnější) ke mně přišla a beze všech okolků mi vlezla na klín. Krom toho, že jsme v tu chvíli vytvořili velmi solidní základ našeho nájemnického vztahu, jsem rázem získala i dvě externí kočky. Pod vliv mého kouzla se dostala zejména ta druhá: netrvalo dlouho a začala za mnou chodit prakticky pokaždé, když jsem šla vynést kompost. Paní domácí jí následně začala žertem říkat nevěrnice, což ovšem za sebe nemůžu potvrdit, protože nevěrnice za mnou běhá i v dešti, mňouká za sklem, když mě vidí přes okno, a údajně poskytuje i perfektní zpravodajství o tom, kdy se vracím domů.

Od té doby se učím se svým kočičím kouzlem zacházet a musím konstatovat, že funguje skvěle. Občas mi stačí zavolat na úplně neznámou kočku a ona přiběhne. Některé se nechávají hladit, jiné mi (opět) samy vyskočí na klín, další za mnou na ulici chodí a ty nejbojavější alespoň na moje zavolání přestanou utíkat a zamňoukají. A abych předešla nemístným dotazům, tak musím podotknout, že u sebe nikdy nemám kočičí žrádlo a drtivou většinou ani nic dalšího, co by mohlo kočku z čistě zištných důvodů zajímat.

Upřímně řečeno vůbec nevím, v čem moje kočičí kouzlo vlastně spočívá, ani jak se to stalo, že jsem ho dostala do vínku. Jedno je ale jisté: nevěřím díky němu povídačkám o tom, že jsou kočky falešné, jde jim jen o kus žvance a na nikom jim nezáleží. To prostě není pravda (nebo rozhodně ne celá pravda). Možná že až kočky zorganizují všeobecnou vzpouru proti lidem a já se stanu jejich oficiálním diplomatem, všechno do sebe s úžasnou samozřejmostí zapadne a budu mít jednou provždy jasno. Do té doby můžu leda tak uvažovat o tom, jaká další kouzla existují. Co třeba kouzlo člověčí?

Duchovní stránka ekologické krize

Kdo sleduje nějaké to serióznější médium alespoň koutkem oka, toho ta zpráva nemohla minout. OSN vydala začátkem srpna zatím nejobsáhlejší zprávu o změně klimatu. Její obsah lze bohužel shrnout velice snadno: nevypadá to vůbec dobře. Změny jsou ještě rychlejší, než se čekalo, a pokud velmi výrazně neotočíme kormidlo do deseti let, bude jednou provždy pozdě.

Všem je tak nějak jasné, že hlavní změny se musejí odehrát na nejvyšší, ideálně nadnárodní úrovni (proto je také na začátek listopadu naplánovaný velký summit v Glasgow). Dokud se bude v Indii a v Číně spalovat uhlí ve velkém, nezvládneme změnit, co je třeba, i kdybychom nakrásně chtěli. Jenže čím víc o tom přemýšlím (a čím víc nechávám do svého života mluvit svůj environmentální žal), tím jasnější se mi zdá, že se toho bude muset změnit daleko víc. A že bychom si měli pořádně zamést před vlastním prahem.

Pokud se totiž na emise skleníkových plynů podíváme v přepočtu na hlavu, získají tradiční argumenty s Čínou a Indií značné trhliny. Čísla hovoří jasně: nejvíc CO2 na jednotlivce vyprodukují vyspělé západní země. Tedy my. My, kteří jsme v osmnáctém století přišli s tezí, že hlavní hybnou silou lidstva je sobectví. My, kteří jsme si zvykli na to, že pokud něco technicky dokážeme udělat, pak není v zásadě žádný důvod, proč bychom to dělat neměli. My, kteří každý den jíme maso a exotické ovoce, vozíme se v autě a nosíme oblečení, které předtím procestovalo celý svět. Nic z toho není ani samozřejmé, ani normální. Kdyby každý žil jako my, neuživila by nás Země dost možná ani jedinou miliardu.

Tam, kde jsme, nás dovedly naše hodnoty. Skutečnost, že na první místo jsme dosadili pokrok a růst, tedy jinými slovy peníze, pohodlí a moc. Začali jsme považovat přírodu i druhé lidi za pouhé nástroje k uspokojování našich potřeb. Zvykli jsme si na to, že pocit vlastní hodnoty potvrzujeme stále lepšími věcmi, že si děláme radost dalšími a dalšími nákupy a přemýšlíme při tom jenom nad tím, kolik to stojí nás. Jenže zdroje, které máme k dispozici, nejsou neomezené. Pokud chceme, aby dnešní děti dostaly šanci žít normální život, budeme se muset s některými ze svých postojů nadobro rozžehnat.

Je třeba sesadit konzum z prvního místa našeho hodnotového žebříčku a na jeho místo dosadit uvědomělou skromnost. A teď nemluvím o teoretických hodnotových žebříčcích, kterými bychom se prezentovali, kdyby se na to někdo zeptal. Mluvím o tom, jak skutečně žijeme, čemu věnujeme většinu svého času a co podporujeme svými penězi. O blogových článcích, které hrdě prezentují každoměsíční nákupy ve stylu čím víc, tím líp. O slevových šílenstvích. O frontách před Primarkem. Zahoďme alibistické klapky z očí a začněme se aktivně zajímat o skutečné dopady toho, co děláme. A přestaňme vyšperkovaně mluvit o komparativních výhodách a negativních externalitách, když pravda je taková, že náš životní styl zabíjí lidi i celé ekosystémy.

Přišel čas uvědomit si, že není v pořádku starat se jenom o své vlastní zájmy. Už není žádné my a oni. Všichni jsme na jedné lodi a do téhle lodi povážlivě zatéká. Skoncujme s výmluvami na Čínu a Indii. Historická vina je naše, a pokud se nezměníme my, nemůžeme to chtít po nikom jiném. Teď je třeba dát světu i něco jiného než pozlátko konzumního luxusu a bezstarostnou vizi, že v jádru všeho je lidské sobectví. Leží před námi obrovský úkol altruismu a jinak než spojenými silami ho nezvládneme. Přejme si k tomu hodně odvahy, pokory, soucitu, naděje a víry.

PS: Pokud vám environmentální žal právě začal nepříjemně šlapat na paty, můžete pokračovat zdejším článkem 4 způsoby, jak ulevit planetě hned teď; přečíst si, co u nás ke změně klimatu přispívá nejvíc a zjistit, jak k tomu nepřispívat taky; zauvažovat nad hlubšími změnami, které doporučuje občanům Evropská komise; mrknout na to, co spočítala jako nejefektivnější mezinárodní vědecká komunita nebo se třeba seznámit s udržitelným životním stylem zero waste.

Tak trochu jiné léto

Letošní léto bylo tak trochu jiné, a to hned z několika různých příčin. Důvodem číslo jedna, který ovlivnil úplně všechny, je samozřejmě covid. Na rozdíl od loňských benevolentních pravidel, kdy jsme si bláhově mysleli, jak to máme za sebou, se letos nijak závratně nerozvolňovalo – a jelikož jsem nechtěla řešit fluidně se měnící pravidla pro cesty do zahraničí, povinné karantény ani nic podobného, tak jsem se po více než deseti letech rozhodla neopustit republiku. Žádná Francie, Alpy ani Tatry; vystačila jsem si s jižní Moravou, středními Čechami, Pošumavím a Orlíkem.

Poprvé po několika letech jsem si také mohla dovolit něco jako prázdniny: úžasnou svobodu se prostě sebrat, odjet a nemuset se při tom nikoho dovolovat. Úplnou volnost jsem samozřejmě neměla, protože granty a akademické reporty neznají oddechu, ale i tak se mi povedlo zvolnit víc, než jsem čekala. A bylo to velmi osvěžující.

Jestliže jsem před časem psala o spirále, na kterou se dostane dříve nebo později snad každý zodpovědný spotřebitel, tak letošní léto moji rychlost snad zdvojnásobilo. Začala jsem se totiž zajímat o pomalou módu (či jak praví zažitý anglický termín slow fashion) a to, co jsem ušetřila za levné tuzemské cestování, jsem vrazila do přestavby svého šatníku směrem k udržitelnějšímu, etičtějšímu a lokálnějšímu modelu. Vzhledem k tomu, že nákupy oblečení patřily vždycky k mým nejrealističtějším představám pekla, mě velmi překvapilo, jak moc mě to bavilo. Vybírat z překrásných kousků s přidanou ekologickou a etickou hodnotu je zjevně recept i pro nejzatvrzelejší odpůrce.

Posledním a patrně nejvýznamnějším bodem, o kterém se nicméně pořád ještě zdráhám psát, pak je můj román. Po dvou a půl letech jsem ho totiž dopsala; respektive dotáhla ho do podoby, která uzrála pro oči druhých. Teď jsem tedy ve fázi, kdy přijímám zpětnou vazbu od těch, jimž jsem svůj kus svěřila – a věřím, že jejich skvělé rady mě posunou mnohem dál, než kam bych zvládla dojít sama. Zdaleka ještě není hotovo, ale už pouhá skutečnost, že jsem se dostala do téhle fáze, mě naplňuje nesmírným zadostiučiněním. Před pár lety jsem i tady na blogu vyjádřila přání napsat jednou něco většího; a teď to tady je. Ještě sice bude potřeba celé další kolo úprav, ale co na tom? Napsala jsem román. První román ve svém životě.

Buďme ovšem upřímní: s posledním uvedeným bodem souvisí i o dost méně příjemný úkaz, a tím je moje zdejší absence. Když jsem v červenci zaklapla notebook se slovy „a je to dopsané“, přišla kromě obrovské záplavy endorfinů i rozměrově srovnatelná tvůrčí prázdnota. Během minulých let jsem vždycky v červenci čerpala inspiraci a v srpnu už v zásadě pravidelně na blog přispívala; letos se ale dostavil zásek, který ne a ne odejít. Konec srpna nicméně klepe na dveře a já bych ráda tohle blogové mlčení konečně prolomila. Protože blogovat chci a není od věci si připomenout, jak že se to dělá.

Vracím se tedy nejistým krokem, nesměle a po špičkách a doufám, že na tenhle článek budete pohlížet shovívavě. Bude to potřebovat: téma „co jsem dělal o prázdninách“ je totiž nepochybně jedním z nejhorších slohových témat všech dob.

Toyen: výstava, která opravdu stojí za to

Co vám budu povídat, nejsem zrovna výstavní typ. Ne že bych pomýšlela na to, že budu sama sebe někde vystavovat; míním tím návštěvy nejrůznějších uměleckých výstav, nejčastěji výtvarného druhu. Tomuto odvětví kultury příliš nerozumím, jeho vyjadřovací jazyk je mi dost cizí, a tak už se mi párkrát proměnilo v jakousi vysoce sofistikovanou formu tortury: výtvarným dílům jsem nerozuměla, byla jsem tam s někým, kdo by nejraději před každým druhým plátnem strávil mládí, a ještě k tomu mě začala pekelně bolet záda. Minulý týden jsem ale poznala, že to jde i jinak – a poté, co jsem zhlédla expozici Toyen: snící rebelka, jsem poprvé v životě o výstavě řekla, že na tohle bych klidně zašla znovu.

Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, je umělkyně, na níž jsem během posledních několika let slyšela doslova jen samou chválu. Koho by to nenalomilo? Navzdory dosti výhrůžným pojmům, které její obrazy obklopují (surrealismus! abstrakce! lyrika!), to znělo velmi slibně. Když jsem si navíc přečetla něco málo o jejím životě, tajil se mi dech (za války kupříkladu schovávala kamaráda v koupelně svojí garsonky). Začínala se přede mnou rýsovat naprosto nekonvenční a morálně silná žena, která se nenechala semlít bouřlivými dějinami 20. století a jejíž talent si bez větších potíží našel cestu k soudobé evropské špičce.

V díle Toyen se všechny proudy moderních dějin bohatě odrážejí. Rozmarná, veselá a rozpustilá plátna z dvacátých let, kdy všichni zdejší umělci dostali hotový záchvat optimismu, následuje narůstající temnota třicátých let s prázdnýma očima a torzy bez obsahu; pak přichází válečná deprese se zvířecími kostrami a rozbitými hračkami; po válce návrat barev a posléze plně abstraktní období nádherných meditativních pláten, která už vznikala ve francouzském exilu. Na začátku výstavy jsem tak sice nad některými rozjuchanými obrazy lehce krčila rameny (jak už to na výstavách někdy dělávám), postupně jsem se ale nořila čím dál hlouběji a pak už jsem jenom litovala, že je v rámci protiepidemických opatření na každý návštěvnický turnus vyměřeno jen 80 minut.

Výstavu jedné z našich největších malířek tak můžu opravdu ze srdce doporučit. Nadchne jak zkušené výtvarníky, pro které je Národní galerie druhým domovem, tak ty, kdo do tohoto hájemství vstupují jen nesměle a s obavami, jestli i tentokrát nebude hlavním benefitem pořádné loupání v kříži. Výstava probíhá do poloviny srpna v pražské Valdštejnské jízdárně a lístky je třeba předem rezervovat na konkrétní hodinu, protože zájem je velký a protiepidemická opatření trvají; dobrá zpráva ale je, že na rozdíl od hospod a dalších služeb nepotřebujete žádné testy. Jen na jednu věc vás ještě musím upozornit: a to že když už tam jednou zajdete, je docela dobře možné, že vám to nebude stačit. Tak pozor na to!

O tónu psaní

Když je řeč o tom, jak kdo píše, zpravidla nemusíme dlouho čekat, než zazní kouzelné slůvko styl. Těm, kdo nikdy nezabrousili do požehnaných vod literární teorie, se může zdát, že se do něj vejde všechno. Je tak éterické; skoro jako nějaká neuchopitelná aureola, která toho či onoho pisálka obklopuje svou posvátnou září! To je ovšem skutečně jen zdání. Styl je totiž proklatě technická kategorie; a komu se nelíbí počítání těch či oněch částic, analýza zvukosledu nebo er-formy a ich-formy, musí si pro své dojmy ze čtení hledat jména jinde.

Snad proto jsem na svých toulkách internetem postupně přijala za svou jinou kategorii; takovou, které soukromě říkám tón. Je to určení čistě intuitivní, které by sice nejspíš bylo možné nějak technicky rozebrat a opodstatnit, ale jehož povaha takový podnik přísně zapovídá. Nejde o žádnou teoretickou pomůcku. Jde o pojmové uchopení toho, jak se dívám do duše autora.

Tónem mám na mysli jakési základní autorovo naladění. Zpravidla jde o jednu určující emoci, která sjednocuje charakter celého jeho textu, nese určité poselství a tvaruje konečné vyznění. Tón mi umožňuje někdy už po prvních slovech rozpoznat, jak se autor cítil, když ony řádky psal, a tedy jak se bude po dočtení cítit i ochotný čtenář. Někdy je tón uvědomělý a zpracovaný do umné harmonie s myšlenkou textu, jindy se s obsahem slov pere a vytváří nežádoucí rozpor nebo z řádků doslova syrově odkapává.

Po letech aktivního pobytu v blogosféře si troufám tvrdit, že každý autor má nějaký svůj převládající tón, jakési výchozí nastavení, které bývá i v delším časovém horizontu překvapivě konsistentní. Existují tak autoři převážně naštvaní, frustrovaní a nepochopení, melancholičtí, pochybující, ztracení či depresivní, autoři laskaví, veselí, radostní, plní naděje, humorní, cyničtí, přívětiví, něžní. A toto jejich nastavení, způsob, jak přemýšlejí o světě a o životě, se promítá skoro do každé jejich věty.

Říká se, že gesta – na rozdíl od slov – nikdy nelžou. Stejně upřímný je i tón. Ať už píšete o čemkoli, prozradí vás. I když se budete snažit svoje emoce úmyslně zakrýt; i když k textu přidáte třeba deset vychechtaných smajlíků. Čtenář s dostatečně jemným sluchem to pozná. A nemusí při tom mít ani tušení, jestli za to můžou ty či ony částice nebo nějaký konkrétní (a jistě snadno analyzovatelný) větný slovosled.

O nekonečných seznamech

„Tenhle film prostě musíš vidět!“ řekne libovolný kamarád či známý. Já pokývám hlavou, ve tváři výraz, který vážností odpovídá situaci a sděluje zhruba tolik, že bez oné perly by můj život byl nepochybně jednou provždy ochuzen. „Připíšu si to na seznam,“ odvětím rozhodně a do mentálního katalogu „Musím vidět!“ přidám novou položku s nejvyšší prioritou. Čeká ji tam vybraná společnost. Zhruba pět set dalších, úplně stejně urgentních položek.

Nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo si toho v posledních letech víc všímám, ale samými „musíš vidět“, „musíš přečíst“ a „musíš si dát“ se to kolem mě doslova hemží. Nejde přitom o žádné doplňování filmového vzdělání: ještě se mi nestalo, že by mi někdo s planoucíma očima doporučoval Občana Kanea nebo básnil o Vesmírné odysee. Seznamy věcí, které musíš vidět nemívají zpravidla s léty ustáleným zlatým fondem světové kinematografie nic společného. Zato jsou o to delší.

Bývaly doby, kdy jsem podobná doporučení brala smrtelně vážně – a pak jsem se vztekala u špatných filmů nebo u filmů, jejichž kvalitu jsem při vší snaze nedokázala ocenit (kupříkladu Velká nádhera – co na ní prosímvás vidíte?). Nekonečné seznamy mě doslova zasypávaly a zároveň přibývalo lidí, kteří nechápali můj vkus a doporučovali mi samé špatné věci. Bylo zjevné, že je třeba změnit přístup a začít se řídit moudrým příslovím, že řeči se vedou a voda teče. I začala jsem. Po mnoha letech jsem všechny své soupisy toho, co prostě musím vidět, zahodila, a doporučení od druhých začala brát jako společenskou kratochvíli, zhruba ve stylu nadávání na politiku. Obrovsky se mi ulevilo.

Myslím, že umění zbavit se podobných musů je čím dál vzácnější a potřebnější dovednost. Strach z toho, že nám v záplavě všeho dění neustále něco uniká, pandemie sice dokázala na čas utlumit, teď se ale nepozorován zase vkrádá zpátky; a fungování naší společnosti ho v tom plně podporuje. Nekonečno nepostradatelných zpráv, sociální sítě plné vypulírovaných životů těch druhých, filmové průtokové ohřívače, které nabízejí novinky každý týden. Výsledná záplava je k nevydržení. Nemůžeme to všechno stihnout, prostě to nejde. A dobrá zpráva zní: ani nemusíme.

Těžký život zodpovědného spotřebitele

Řekněme si to na rovinu. Od doby, kdy jsem začala řešit, co že jsou přesně zač věci, které nakupuju, se můj život dost zkomplikoval. Dávno minuly doby, kdy jsem si pořídila zubní pastu za patnáct korun a pánvičku za stovku – abych si za rok kupovala podobnou pánvičku znovu a aby se nás na bytě slovenská spolubydlící konsternovaně ptala, jestli je Odol česká národní pasta nebo co. Jakmile se jednou začnete zajímat, není cesty zpět.

Začíná to nevinně. To na vás takhle na internetu vykoukne video o tom, co se přidává do té či oné potraviny, vy se na něj podíváte, zařeknete se, že tohle už si tedy nikdy nekoupíte a život jde vesele dál. Jenže u jednoho videa nezůstane. Týdny ubíhají a vy ani nevíte, jak se to stalo, ale na facebooku sledujete několik různých stránek s podobným obsahem, čtete článek za článkem a začínáte pomalu ale jistě přicházet na to, že neproblematických položek ve vašem košíku děsivým tempem ubývá.

Váš jídelníček se po každém zhlédnutém videu lehce obměňuje, tu přibude ovoce a zelenina, tu ubude salám, barvené kompotované jahody nebo limonáda s přídavkem dehtu; sem tam dokonce začnete pokukovat po regálech s nápisem „bio“. Začínáte se orientovat ve všech těch éčkách a s vědoucím výrazem čtete složení na obalech. Svět je tak, pravda, o něco složitější, ale s trochou snahy v zásadě opět přehledný.

Iluze ovšem trvá jen do chvíle, než vám dojde, že jídlo přece není to jediné, co konzumujete. Začnete tedy se stejným elánem zkoumat, co znamenají ta podivná písmenka na tom či onom krému nebo čistícím prostředku – a patrně se o vás pokusí mrákoty. S rozšířenýma očima čtete všechna ta osudová slova jako „karcinogen“ nebo „hormonální disruptor“ a pomalu ale jistě vám dochází, že pokud nechcete mýt nádobí ropnými deriváty, budete si muset udělat opravdu velký výlet k popelnici. A pak jít a nakoupit pěkně od nuly a úplně jinak (o tom už jsem ostatně kdysi psala v článku o jedovaté kosmetice).

V téhle fázi už jste dávno na šikmé ploše. Sledujete dokument za dokumentem a brada vám padá čím dál tím níž. Přicházíte na to, že složení výrobků není ani zdaleka jediná problematická část – a začínáte se zajímat o to, kdo vaše věci vyrobil, kde to bylo a za jakých podmínek. Při pohledu na regál s rybami je vám lehce nevolno (ano, Seaspiracy) a oblečení, které ušily děti v Bangladéši za misku rýže na den, je vám najednou nějak těsné. Při nákupu voděvzdorné bundy máte před očima takřka nezničitelné sloučeniny fluoru, které vědci nacházejí i v mateřském mléce, a když si vzpomenete na tu teflonovou pánvičku za stovku, naskakuje vám husí kůže. Jde to krůček po krůčku, ale jednoho dne zjistíte, že víte, jak váš telefon souvisí s gorilami horskými, máte v peněžence malý skládací příborek, farmáře, jehož zeleninu jíte, znáte jménem a dovedete poutavě vyprávět o svém pracím prášku. Už vám není pomoci.

Může se to zdát jako výlet do paralelního vesmíru; a přitom by to mělo být úplně samozřejmé. Už malé děti učíme, že jsou za to, co dělají, zodpovědné a sami přitom máme v oku hotové břevno. Všechno, co děláme, má řadu nežádoucích následků, které tu vždycky byly – ale my si na to, že bychom jim měli čelit, teprve začínáme zvykat. Jak je to možné, že se to řeší až teď? Nedokážu to pochopit. Přesto jsem ráda, že žiju v době, kdy se nás takhle ptá čím dál tím víc. Život to, pravda, poněkud komplikuje. Ale jinudy cesta nevede.

Pod povrch romantických příběhů

Kdybychom měli jednoduše rozčlenit příběhy, které si rádi vyprávíme, málokteré dělení by se nabízelo tak sugestivně jako holčičí a klučičí. V poslední době se tato dělicí čára sice dost často stírá, na rozdíl od nespolehlivě subjektivního dobrý/špatný a již dlouho nefunkčního veselý/smutný ale pořád dělí poměrně spolehlivě. Navzdory skutečnosti, že pod povrchem jsou si oba typy příběhů daleko podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Klučičí příběhy tradičně ukazují silné muže. Jejich hlavní hrdina zpravidla ovládá spoustu úchvatných dovedností: skvěle bojuje, umí to s leckterým tvrďáckým nástrojem, v pravou chvíli dovede utrousit jízlivou poznámku a ve výsledku všechny nepřátele na hlavu porazí. Celý příběh je demonstrací jeho moci, která si nakonec podmaní vše, co jí přijde do cesty; včetně nějaké té trofejní ženy, která se v takovém příběhu skoro vždycky najde.

Holčičí příběhy jsou na první pohled úplně jiné. Hlavní hrdinka je často docela normální žena (odmysleme, prosím, všechny Mary Sue), nekosí nepřátele po desítkách, neběhá po letadlech za letu a nešermuje katanou. Navzdory tomu ale v určitém momentě učaruje nějakému muži, a to takovou měrou, že je kvůli ní schopen udělat prakticky cokoli. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Zatímco klučičí příběh oslavuje moc muže, příběh holčičí ukazuje moc ženy. Romantický hrdina (a vezměme si neskromně jednoho z nejlepších v historii), řekněme pan Darcy, pochází z daleko vyšší společenské vrstvy než Lizzie Bennetová a sám nejlépe ví, že má všechny racionální důvody pro to, aby se jí vyhnul. Přesto zde nastupuje cosi, čemu nemůže odolat; síla tak mocná, že převálcuje všechny šlechtické tituly i rozumné argumenty. Lizzie jí sice sama o sobě nevládne a vlastně s ní nemůže celkem nic dělat (ano, tady se dostáváme k jádru genderové kritiky našich příběhů), jako žena je ale kulturně spojována s city, kolikrát bezmála o síle přírodních instinktů. Čtenář či divák tak moc dobře ví, že pan Darcy nemá šanci a napjatě sleduje jeho marný vnitřní boj. Čím větší bitva, tím velkolepější výsledek. Když ho proto Lizzie napoprvé odmítne, protože jí sebeúcta nedovolí vzít si někoho takhle arogantního (ano, na svou dobu byla Austenová velice feministická autorka), vyšponuje to sázky ještě o úroveň výš – a nad výsledkem příběhu tak můžeme v ohromné katarzi jásat už přes dvě století.

Romantické příběhy, ač se to tak nemusí jevit, tak jsou vlastně také příběhy o síle a moci. Vyprávějí o něčem, co dokáže přemoct i onoho nepřemožitelného hrdinu; o něčem, vůči čemu je i on zcela bezmocný. Pokud máme tendenci nad nimi obracet oči v sloup a považovat je za úpadkový žánr, pak bychom měli (jestliže nechceme vyhrát první cenu pro největšího pokrytce) stejným šmahem odsoudit i jejich akční a dobrodružné protějšky. Protože tady jsme si skutečně rovni. V zásadě jediný rozdíl spočívá v kulisách – a v tom, kdo že to vlastně nakonec má navrch.

O úhlech pohledu

Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.

Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.

Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.

Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.

Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?