Rubrika: Zápisník

Stává se mi to s bezmála zarážející pravidelností. Potkám nějaké nové lidi, nějakou dobu jsem s nimi v kontaktu – a pak, když jednou mezi řečí s nonšalantní samozřejmostí prohodím, že jsem introvert, to přijde. Osoba naproti mně se zarazí, v očích se jí objeví nevěřícný výraz, načež prohlásí něco ve stylu: „Ale ty… ty přece nemůžeš být introvert!“

Ne, že by mě přednáška na téma „co je to introverze aneb proč ne každý introvert plaše sedí v koutku“ nebavila. Přednášení konec konců skóruje na žebříčku mých oblíbených aktivit velmi vysoko – a právě proto lidé, kteří mě někdy přednášet viděli, mi mou introverzi věří úplně nejmíň ze všech. Ano, mluvím velmi nahlas a rychle, s oblibou vykládám vtipy, gestikuluju jako větrný mlýn, jsem emocionální a intenzivní a nadšená energie ze mě doslova prýští. Když jsem v jednom z minulých týdnů měla ráno angličtinu na gymplu, po poledni seminář na fakultě a večer australskou přednášku pro veřejnost ve své domovině, byl to naprosto extatický den. Teenageři mě okouzlili svou mladistvou jiskrou, studenti na fakultě intelektuálním zápalem a lidé z mé domoviny už jenom počtem, ve kterém se dostavili. Bylo to naplňující, skvělé, úžasné. A pak jsem padla únavou polomrtvá k zemi.

Víte, to, že je někdo dobrý v komunikaci nebo ho baví přednášet a vykládat vtipné historky, ještě ani v nejmenším neznamená, že nemůže být introvert. Introverti preferují orientaci dovnitř, tedy čerpají energii a inspiraci ze svého nitra. Když si tím pádem chtějí odpočinout, nejdou na mejdan, ale zůstanou doma. To ovšem neznamená, že nemůžou být dobří ve způsobu, jakým se napojují na druhé, že je netěší, když někomu vykouzlí úsměv na rtech, nebo že nemůžou vidět svoje poslání na místech, která komunikaci zahrnují. Já tak sice planu nadšením, když přednáším, ale moje představa ideálního večera neomylně zahrnuje deku, svíčku, kakao a ASMR video. A pokud by moji nevěřící Tomášové pořád byli na pochybách, pak bych jim přála vidět, jak to vypadá, když něco zajímavého vybádám o samotě doma. Mému zápalu po dni stráveném s Wordem totiž z pochopitelných důvodů ještě nikdo z nich nebyl svědkem a – upřímně po introvertsku – doufám, že ani nikdy nebude.

Buďte tedy opatrní, než vhodíte člověka, s nímž jste právě vedli hladkou dvouhodinovou konverzaci, do definitivní škatule. Nic z toho, co jste viděli, nemusí znamenat to, co si myslíte – navíc z vlastní zkušenosti vím, že si velmi mnoho lidí vůbec nevšimne, že jste o sobě během těch dvou hodin řekli tři věty a zbytek sestával z dotazů a replik typu „no to snad ne!“. Otázka, která z toho plyne, je nasnadě. Když může mást intuitivně tak jasná kategorie, jako je introverze, co všechno ještě rovnou a bez přemýšlení házíme do špatného pytle?

Jak je jasné i z minulého článku, nebývám zpravidla zrovna na čele technologického pokroku. Konec konců první chytrý telefon jsem si pořídila teprve loni a podobně jsem na tom i ve všem ostatním. Ani mě ale nemohl minout obrovský poprask ohledně pár měsíců staré umělé inteligence ChatGPT. Tenhle chytrý program, který si s vámi informovaně popovídá v podstatě o čemkoli a splní vám prakticky libovolné přání, jehož výsledkem může být text, okamžitě spustil tradiční vlnu apokalyptických předpovědí: brzy budeme všichni bez práce, studenti budou moct ve škole podvádět tak, jak nám se o tom ani nesnilo, svět ovládnou roboti a mrtví budou vstávat z hrobů. Kdybych neučila, nejspíš bych jenom protočila panenky. Takhle se mě ale minimálně jeden z uvedených bodů osobně dotýká, a tak jsem se technologii, o které všichni mluví, rozhodla vyzkoušet.

Jako první jsem se ChatGPTho zeptala, jaké by mi předložil argumenty a protiargumenty k jednomu ze současných horkých témat, konkrétně k homosexuálnímu manželství (samo od sebe by mě to asi nenapadlo, ale potom, co jeden student při hodině z legrace naznačil, že políbí jiného studenta, se nám o tom ve třídě rozproudila poměrně pikantní debata). Robot nezaváhal a předložil krásně strukturovaný a očíslovaný seznam shrnující nejčastější argumenty. Neměla jsem co vytknout. Háček se zasekl.

Tehdy se probudila moje vlastní vnitřní studentka. Víte, zrovna totiž píšu kapitolu dizertace, na kterou ještě nemám tak úplně načteno – a jelikož je to ta jediná doopravdy otravná kapitola, krutě se mi do toho nechce. I nechala jsem robota, aby mi jen tak zkusmo shrnul obsah jedné z knih, které bych si měla přečíst, a to, co na mě vypadlo, vypadalo opravdu velmi lákavě. Mám o obsahu té knihy jistou představu a tohle znělo přesně jako to, co jsem od ní čekala.

O tři články, které bych si měla přečíst, později, jsem se zarazila. Ano, zní to všechno velmi plauzibilně, ale mně už přeci jen dávno není šestnáct a doktorát je doktorát. I rozhodla jsem se bota si proklepnout. Nechala jsem ho udělat výtah z několika knih, které velmi dobře znám, a tehdy mi asi poprvé doopravdy zatrnulo. Výsledky totiž byly dobré. Zatraceně dobré. Navíc napsané velmi hezkou, pokročilou angličtinou; právě takovou, v jaké se píší akademické texty. Donedávna se psalo o tom, že umělá inteligence v první řadě nahradí nekvalifikované a manuální profese. Rozhodně ne akademiky.

Skutečné překvapení ale přišlo až v momentě, kdy jsem se bota zeptala, jak se při výuce dají použít mé milené jazykové univerzálie. Vypadlo na mě totiž úplně všechno, co si myslím, a řada toho, co už při výuce s úspěchem používám. Brada mi poklesla. Rozhodla jsem se tedy zajít ještě o úroveň dál a nechala jsem bota, aby mi navrhl výukovou hodinu. Přede mnou se v řádu sekund objevila naprosto dokonalá příprava včetně podrobného rozvrhu časové dotace a přínosu jednotlivých aktivit. Brada mi břinkla o zem.

Myslet dopředu a dohlížet všemožné důsledky kdečeho mi nikdy nečinilo větší potíže, tady mi ale skutečně došla představivost. Pravda, na některé otázky mi bot nebyl schopen dát uspokojivou odpověď, jednou si vymyslel článek, který neexistuje, jeho čeština znatelně pokulhávala a vygenerovat anglický sloh, u něhož by šlo uvěřit tomu, že ho napsal český teenager, nezvládl. To je ale všechno nejspíš jen otázka času; navíc vzhledem k množství dat, kterými momentálně ChatGPT všichni krmíme, nejspíš docela krátkého času. Co se teď všechno stane? Kolika profesím právě odzvonilo? Jaké to bude mít důsledky? Naprosto nedokážu dohlédnout. A vůbec – jen tak pro jistotu – nevšimli jste si náhodou kolem hřbitovů v poslední době nějaké podezřelé aktivity?

Psal se rok 2015 a mně se stala dramatická věc. Sluchátka, která jsem měla tehdy pátým rokem, definitivně dosloužila. Nemůžu tak úplně tvrdit, že bych to nečekala. Izolepou jsem je poprvé poslepovala dva roky předtím a nějakou dobu už jsem je nosila obráceně, protože to byl jediný způsob, jak se mi tehdy už velmi vratký most na hlavě pěkně usadil a sluchátka nepadala. Trpělivost není zrovna jednou z mých ctností, ale pokud jde o nákupy spotřební elektroniky, udělaly sudičky velkorysou výjimku a obdařily mě shovívavostí světice.

Říká se, že se stáváme průnikem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkáváme, a já se domnívám, že s věcmi to funguje trochu podobně. Pokud jste natolik loajální typ jako já, tak s vámi prakticky každý kus elektroniky stihne zažít tolik věcí, že spolu svým způsobem srostete. Je to taková všudypřítomná jistota: sluchátka se mnou byla, když jsem dělala legendami opředenou zkoušku z Úvodu do historie, trpělivě na mě čekala, když jsem jezdila po jižní Francii i severní Itálii, byla svědkem dlouhých emailů, které jsme si vyměňovali s budoucím manželem, zkrátka byla tady vždycky. Lidé přicházeli a odcházeli, hádali se, zraňovali; ne tak sluchátka. Ta vždycky tiše a oddaně snášela všechno, včetně izolepy a toho, že jsem je celá léta nosila obráceně.

I proto mi trvalo nějaký čas, než jsem vzala nový přírůstek skutečně za svůj. Nicméně stalo se a začal se psát nový příběh. Svatba, promoce, první práce, druhá práce – a sluchátka tady pořád byla, moje a nejlepší, ať už měli moji kolegové, jaké high-tech výdobytky chtěli. Dovedete si proto jistě představit míru mého šoku, když mi jednoho dne v práci zničehonic praskla. Plast rovnou nad sluchátkem se rozpadl a jelikož jsem v té době měla v životě jen málo radosti, byla to pořádná rána. Moje sluchátka, která mám jenom tři roky! Jak mi to mohla udělat?

Naděje prý umírá poslední, když jsem ovšem sáhla ke svému osvědčenému know-how a pokusila se zlomeninu vyspravit izolepou, pohořela jsem. Jediný výsledek byl, že moji kolegové zvěděli o hlubinách mého manuálního talentu, o kterých do té doby neměli tušení (nutno ovšem říct, že nakonec nikdo z nich nikdy nic opravit nechtěl – jistě kvůli tomu, že udeřil covid a všichni jsme zůstali doma). Tehdy ovšem zasáhl manžel. Vzal kus plíšku, lepidlo a drátek, sluchátko tím vším obložil a vyztužil, a dokonce výslednou dlahu nabarvil načerno.

Sluchátka se mnou tak mohla pokračovat v krasojízdě a vydrželo jim to další čtyři roky. Doprovodila mě na doktorát, čekala, až se vrátím z Austrálie, hrála mi při prvních přípravách na učení. Pravda, na pravém sluchátku mezitím odpadl ochranný molitan a po několika marných pokusech ho přilepit zpátky jsem přistoupila na to, že si ten molitan, co mi zbyl, prostě vždycky dám mezi ucho a tvrdý plast manuálně. Taky přestalo fungovat ovládání hlasitosti, respektive když jsem se ho pokusila použít, jedno sluchátko přestalo hrát. Nic z toho nás ale nedokázalo oddělit. Teprve když tohle sluchátko začalo vynechávat samo od sebe a já jsem musela při poslechu čehokoli mít hlavu nakloněnou zhruba do pětačtyřiceti stupňů, naznala jsem, že tentokrát už asi vážně přišel konec. Jak se ovšem ukázalo, naděje opravdu umírá poslední. Právě tenhle model, přátelé, se totiž pořád ještě prodává. Náhoda? Nebo osud?