Publikováno

Nevyhořet aneb odvrácená stránka naplněného života

Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.

Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.

Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.

Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?

A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?

Publikováno

Cíťa za katedrou aneb síla hypersenzitivního učitele

Jestli jsem se při nástupu do středního školství něčeho bála, byla to klasická představa krocení divé zvěře. Obecnou školu jsme viděli asi všichni – a naše gymplácká třída nebyla svého času od téhle mety nijak daleko. Co budu dělat, až se banda teenagerů prostě rozhodne namazat si mě na chleba? My jsme jednu z našich učitelek zvládli dohnat k slzám. Jak pod takovým tlakem obstojím já, drobná, křehká, hypersenzitivní a naprosto nezkušená osůbka, která nemá téměř žádné pedagogické školení a zvládne ji rozbrečet i dokument o rybách?

Za katedru jsem nastoupila suverénním krokem, pod ním se ale skrývala o něco menší dušička, než by se mohlo zdát. Měla jsem za to, že mojí hlavní zbraní bude moje inteligence, vzdělání a australská angličtina, v té době plynnější než moje mluvená čeština. To jsem ještě netušila, že tím nejcennějším bude to, co mám občas tendenci považovat za svou největší slabinu, totiž právě moje hypersenzitivita. Víte, ještě nikdy jsem neměla práci, ve které bych mohla tyhle svoje schopnosti doopravdy využít – zatímco pít alkohol a kofein a sledovat horory nemůžu pořád. Jistě, je pěkné, že poznám, jestli má někdo šťastný vztah jenom podle výrazu jeho očí, když o svém protějšku mluví, ale k čemu je to v praxi dobré? Jak se ukázalo, s bandou teenagerů je to dobré úplně ke všemu. Vidím, co se jim honí hlavou, co je zajímá, čeho se bojí, kdo potřebuje pochválit a povzbudit nebo kdy vyrušují, protože je něco obzvlášť zaujalo, a kdy naopak proto, že už je to nezajímá nebo je to pro ně moc těžké. Divili byste se, co dokáže pouhé konstatování toho, že to vidím a beru na vědomí; a jak mocných může být několik slov v ten správný okamžik.

Když jsem začala svého vhledu využívat, některým chvíli trvalo, než na to přistoupili. Jeden ze studentů ze začátku s oblibou vtipkoval o tom, že jemu v angličtině nejde nic, a jakoukoli pochvalu okamžitě shazoval ze stolu. To, že po několika týdnech a vážně míněných pochvalách nadobro přestal, považuji za jeden ze svých soukromých pedagogických triumfů. A když jsme před nedávnem dělali překlad do češtiny a nenápadná studentka, která sedí vedle něj, jako jediná skutečně přirozeně přeložila jeden úsek (na což jsem zareagovala úsměvem a tichým „wonderful!“), tak ji hned potom, co domluvila, nadšeně upozorňoval, že dostala pochvalu.

Jak školní rok postupuje, sleduji změny, které se s mými svěřenci dějí. Plaší introverti začali mluvit, a když znají odpověď na mou otázku, prostě ji řeknou. Rušiví vtipálci ze zadních lavic sice pořád dělají fórky, ale zároveň mi děkují za to, že zadávám domácí úkoly do systému, vděčně mi říkají, že tamten domácí úkol byl fakt zajímavý, okřikují svoje spolužáky, když hlučí přespříliš, a posílají mi vyfocené falešné přátele ze sjezdovek, kam jeli na víkend (rozhodně tedy od doby, kdy jsme brali falešné přátele, tj. slova, která znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného, například aktuálně a actually). Někteří studenti si sami od sebe říkají o mou zpětnou vazbu, jiní píšou slohy tak vtipné, že se při jejich čtení lámu smíchy, a další se mě ptají, jakou školu jsem vystudovala nebo prostě jenom, jak se mám. Dokonce i ten student, kterému jazyky vážně nejdou, se alespoň vždycky hned přihlásí, když je třeba vykonat nějaký praktický úkol, jako je stopování času při popisování obrázků – a pak po každém druhém spolužákovi mění melodii minutky a smějeme se všichni.

Když se na mě jejich oči začaly dívat s touž měkkostí, jejíž přítomnost mě upozorňuje na to, že máte svou drahou polovičku opravdu rádi, byla to asi nejsilnější pedagogická lekce, jaké se mi zatím dostalo. Došlo mi, že i za katedrou můžu být drobná, křehká a hypersenzitivní osůbka a právě v tom spočívá moje největší síla. Oni zjistili, že i v lavicích můžou být právě tím, kým jsou, a nikdo se jim za to nevysměje – a jsou za to až dojemně vděční. Mám je ráda všechny, ať už jim angličtina jde jakkoli, těším se na každou hodinu s nimi a ze školy odcházím vždycky o něco veselejší. Oni mě oslovují křestním jménem, vysvětlují za mě svým spolužákům, jak že se vyslovuje to th, a pojmenovávají svoje prezentace „AJ je nejlepší předmět“. Zcela upřímně: vy jste tušili, že je něco takového vůbec možné?

Publikováno

To nejkrásnější na učitelské profesi

Uznávám, učení se tady na blogu pomalu stává novou Austrálií. Je mi to lehce trapné, ale nemůžu si pomoct. Přestože učím vlastně jen trošku, zaměstnává to moji mentální kapacitu nebývalou měrou. Ostatně aby taky ne: všechno je nové, intenzivní, nabité emocemi a plné překvapení. A hlavně úplně jiné, než jsem čekala.

Studenti jsou hloupí, líní, nemají o nic zájem a chtějí se jen flákat. To je písnička, kterou všichni známe tak dobře, že ji snad ani nemá cenu opakovat. Jenže já jsem hypersenzitivní INFJ a za katedru jsem nakráčela s přesvědčením, že moji studenti jsou lidské bytosti, které chtějí totéž jako všichni ostatní: totiž aby je měl někdo rád. To, co jsem uviděla v lavicích, nadzvedlo leckteré pokličky na mých dávných emočních papiňácích a probudilo mnoho starých křivd. Teenageři, kteří mi s nedůvěrou hleděli do očí, seděli jako zařezaní, nechtěli mluvit, a když jsem je vyvolala, viděla jsem tu obrovskou neochotu a u některých rovnou strach. Z jedné studentky jsem musela natřikrát páčit, jakou podobou jejího jména ji mám oslovovat, jiní se pro změnu rozhodli utéct do humoru a házet do pléna vtipy a hlášky, ovšem z bezpečí češtiny a poslední lavice. Bylo mi jasné, že takhle to nechci.

A tak jsem se pustila do budování vztahů. Ticho ve třídě jsem sesadila na svém žebříčku pedagogických priorit hluboko pod jeho obvyklé místo, a pokud hluk nepřekročil rozumnou hranici, přestala jsem ho řešit. Však my na zkouškách orchestru taky kecáme. Začala jsem se svých studentů ptát na to, co plánují na víkend a co si myslí o tom či onom. Když mi říkali, že píšou z dějepisu, zajímala jsem se, z čeho test bude – a pak jsme si popovídali o tom, co koho z nich z historie zajímá a proč. V esejích a mluvených prezentacích jsem jim nejen opravovala chyby, ale i je chválila za to, co se jim povedlo; v hodinách jsem uplatnila svou znalost Star Wars, videoher a deskovek. Učila jsem se za pochodu, takže jsem bezpochyby nasekala celou hromadu pedagogických chyb a ne vždycky všechno dopadlo podle mých představ. Navzdory tomu se záhy dostavil výsledek a já jsem pochopila, proč ti, kdo opravdu chtějí být učiteli, svou práci tolik milují.

Moji teenageři totiž obživli. Stačilo velmi málo a ukázalo se něco, co mě naprosto okouzlilo. V jejich očích začala zářit jiskra, zčásti ještě dětská, zčásti už kultivovaná blížící se dospělostí, a já jsem si uvědomila, jak obrovská je síla jejich ideálů a energie jejich nadšení. To, co už i mladí dospělí často poztráceli, moji studenti pořád ještě mají. Jsou plní života, intenzivní, kreativní, dynamičtí, křišťálově průzrační a ano, nevědomí, ale právě proto pořád tak nějak nevinní a čistí. Chtějí, aby věci dávaly smysl, nebojí se snít a ještě nejsou nenapravitelně cyničtí ani vyhořelí. Když je pochválím, rozzáří se jim oči; když do výkladu zapojím vtip nebo citát z Pána Prstenů, úplně roztají a rozzáří se celí. Dojímá mě to pokaždé znovu.

Když jsem na žádost svojí kolegyně měla minulý týden v oktávě přednášku na jedno z maturitních témat, až tehdy mi došlo, jak velký kus cesty jsme spolu já a moji teenageři ušli. Oktaváni seděli jako pěny; když jsem položila otázku, mlčeli, a když jsem je požádala, aby zvedli ruku, pokud ještě neslyšeli o jednom velmi specifickém jazykovém termínu, zvedla ruku akorát ta moje kolegyně. O kolik líp mi bylo s mými vlastními studenty o hodinu později, když přede mnou bez zábran používali přezdívku pro svou bývalou angličtinářku, vtipkovali i při psaní testu a smáli se při jedné z debat, se ani nedá popsat. Nepopírám, že to občas znamená, že po třídě létají papírky, tužky nebo rovnou celé penály, někdy studenti vytahují telefony a v případě horkých témat k diskusi dokonce padla v jedné lavici facka (razím od té doby politiku „žádné násilí ve třídě!“). Nic holt není zadarmo – a když chceme emoce pozitivní, tak ty negativní prostě někdy přijdou taky. Není vždycky snadné udržet to v konstruktivních mezích. Ale v momentě, kdy se moji studenti celí rozsvítí a začnou živě, nadšeně a s veškerou intenzitou svého mládí reagovat, mám jasno. Takhle přesně to chci, protože právě tohle je na celé učitelské profesi to nejkrásnější.

Publikováno

Moje každodenní učitelské radosti

Ať už jsou naše politická přesvědčení jakákoli, myslím, že na jednom se shodneme: totiž na tom, že si v současné vypjaté době zasloužíme alespoň trochu klidu. Zapomeňme tedy na chvíli na své volené představitele i na to, s kým bychom si měli jít po krku. Usaďte se třeba do křesla, zvu vás k poklidnému článku plnému malých radostí, které mi přináší moje novopečená učitelská profese a které vám s trochou štěstí dobijí baterky právě tak, jako je dobíjejí mně.

Píšeme se studenty test a já vidím, jak jeden z mých svěřenců sahá po fixech. Říkám si, co tam asi najdu, a následně na mě při opravování vykoukne zátiší ztvárňující ikonickou soubojovou scénu ze Star Wars – i s lávou precizně vyvedenou oranžovým zvýrazňovačem.

Prezentace před třídou. Až na pár odvážlivců (například suverénní herecký výkon „Proč miluju naši češtinářku a ona mě“) se nikdo před tabuli nehrne, a tak losuji: poslepu zapíchnu prst do seznamu jmen. Na další hodinu mi student na losování donese desetistěnnou kostku.

Zadávám slohy: vyprávění na libovolné téma. Studenti se nevěřícně ptají, jestli to teda fakt může být o čemkoli. Přisvědčuji a následuje nepřekonatelný výbuch kreativity od tragických osudů polyamorních lásek až po nejdrsnější post-apo.

Po tom, co na hodině mimoděk zmíním, že moje němčina je zhruba na úrovni „baby German“, se ze zadních lavic ozve nadšené „moje taky!“. Když následně píšeme eseje, jedna z nich mi přijde v doprovodu německého e-mailu. Odpovídám, že německy radši odepisovat nebudu, ale že jsem zauvažovala nad tím, že si pomůžu překladačem a odpovím čínsky. Můžete třikrát hádat, v jakém jazyce mi přišel další e-mail. Ale řeknu vám, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není spam.

Po maratonu esejí vykládám anglickou interpunkci. Sáhnu po kouzelném cvičení od Lily, totiž po dopisu, který má pouze v závislosti na interpunkci dvě zcela odlišné interpretace: jednu totálně zamilovanou a druhou naprosto nesnášenlivou. Když na tabuli dopisuju druhou verzi, studenti v zadních řadách si stoupají, aby dobře viděli, a procítěně předčítají naštvaný dopis nahlas.

Moje nejmladší třída, tedy banda puberťáků, v pátek před obědem. Nejhorší možná kombinace. Snažím se je krotit, ale moc mi to nejde. Jeden z nejchytřejších kluků v jednu chvíli popadne prázdnou láhev od pití, hodí ji přes půl třídy do koše – a strefí se. Smějeme se a tleskáme. Škoda, že chce být doktorem, v NBA by na něj čekala zářná kariéra.

Nevím, jak propojit projektor s počítačem. Jeden ze studentů hbitě vyskakuje ze židle a úkon bez řečí provede za mě.

Již zmiňovaný kandidát do NBA dopisuje cvičení, které jsem přinesla vytištěné na samostatném papíře, suverénně jako první. Jelikož se nudí, začne z onoho papíru skládat vlaštovku. Tu dokončí zhruba v době, kdy ostatní dopisují, a já ho vyvolávám, ať začne číst první větu. Výzva je přijata. Borec vlaštovku nejrůznějšími směry natáčí a větu po chvilce boje přeluští i se správně doplněnými slovesy. Přece nebude svůj výtvor rozkládat!

Na dvoře mě moji studenti halasně zdraví, i když jsem je neviděla a oni by tím pádem mohli úplně v klidu dělat, jako že neviděli mě.

Zrovna do jedné z mých pár hodin padne školní nácvik invakuace (ano, opravdu invakuace, to existuje). Ze zadních řad se ozve otrávené „taky to mohlo vyjít na chemii“.

Ve čtvrtletce mi v překladové části studentka vystřihne tak precizní anglickou interpunkci, že bych to tak ještě před půl rokem sama nenapsala. A to se ji na tenhle test vůbec nemusela učit.

No řekněte, není to dost důvodů k naději do budoucna, ať už volby dopadnou jakkoli?

Publikováno

Co dělá skvělé učitele

Co dělá obyčejného učitele učitelem dobrým, tušíme asi tak nějak všichni. V první řadě je to inteligence. Jakmile tahle podmínka není splněná, je zpravidla špatně i úplně všechno ostatní (a kdo má pocit, že nikdy žádného hloupého učitele neměl, nejspíš se jenom dost nezamyslel). V druhé řadě je to autentický zápal pro vyučovanou látku a upřímné přesvědčení o její smysluplnosti. V řadě třetí pak specifická schopnost říkat složité věci jednoduše nebo je rovnou vkládat do poutavých příběhů a nečekaných souvislostí. Přihoďme ještě pozitivní vztah ke studentům a získáme učitele, jakého by chtěl asi každý.

Myslím ale, že se stále nenacházíme na samém vrcholku pomyslné pyramidy. Ještě tu totiž jsou učitelé skvělí. Přízračné bytosti, které vás nejen lecčemu naučí, ale dovedou z vás dostat věci, o nichž jste ani netušili, že je v sobě máte, a kolikrát tím ovlivní celý váš další život. Po tom, jaká kouzelná přísada vytváří tenhle neobyčejně vzácný lidský druh, se ptám už celá léta a odpověď mi velmi dlouho unikala (pokud tedy jako uspokojivý závěr nebereme „asi nějaké jedinečné osobní charisma“). To se ovšem změnilo, když jsem před několika měsíci potkala svého posledního skvělého učitele. Cliff mi byl po dobu mé australské stáže vedoucím, což je v podstatě stejná role, jakou kdysi zastávala moje diplomová vedoucí Lily. Srovnání se vysloveně nabízelo. A v momentě, kdy mi došlo, co všechno Cliffa s Lily spojuje, jsem nejspíš konečně rozlouskla i svou dávnou otázku.

Prvním pojítkem byla naprostá důvěra. Lily věřila, že zvládnu svoje diplomové téma, na které jsem v době, kdy jsem ho volila, byla zcela nepřipravená. Ani Cliff nezapochyboval, když mu jednoho dne přišel e-mail od bezejmenné studentky kdovíodkud v Evropě. Na tomhle základě se následně v obou případech rozehrál úchvatný koncert pedagogické dokonalosti. Lily i Cliff mě vedli jemnou, ale pevnou rukou a ani na vteřinu mě nenechali ustrnout. Úvodní laťku nastavili rozumně nízko, a když jsem ji překonala, hbitě vytáhli další, tentokrát o kousek výš – a takhle pořád dál. Když jsem se dostala do potíží, ochotně mi pomáhali, odpovídali na otázky, půjčovali mi vlastní knihy. A když jsem se z obtíží vymotala a měla za to, že jsem už už v cíli, ukázali mi celou další úroveň, na kterou můžu směřovat. Nevedli mě na ni rovnou ani mi hned na začátku ostentativně neukazovali laťku těsně pod stropem; to by mě asi porazilo. Zároveň mě ale nikdy nenechali zpohodlnět pocitem, že už jsem kýžené mety dosáhla. Nechávali mě postupně objevovat stále jemnější nuance a zákruty – až jsem s překvapením zjistila, že jsem se dostala někam, kam jsem ani netušila, že se vůbec dostat můžu.

Teď, když učím, myslím na svoje skvělé učitele velmi často. Jeden z nich mě naučil kompletně francouzsky, druhá mi otevřela pohled na jazyk tak, že se to odrazilo úplně ve všem, a třetí mě dovedl k největšímu akademickému výkonu mého života. Každého z nich jsem potkala v úplně jiné fázi svého studia a všechny si je nesu od té doby s sebou. Nevím, jestli někdo ještě jejich řady rozšíří, ale i kdyby ne, bude to zcela v pořádku. Můj trojlístek se uzavřel; to, co jsem potřebovala, jsem dostala. Teď nadešel čas dávat – alespoň tak, jak to dokážu – dál.