Malé velké učitelské radosti

Podzim vypukl a školní rok je opět v plném proudu. Pro někoho je to možná deprimující zpráva, ne však pro mě. Vzhledem k tomu, že moje září bylo, řekněme si to na rovinu, dost hrozné, představovala pro mě škola jeden z mála zdrojů jisté radosti. A jelikož je sdílená radost dvojnásobná radost, zvu k ní s potěšením i vás.

Červen. Studentka, která odešla v půlce školního roku, mi napíše, že bude mít absolventský koncert a jestli nechci přijít. Jelikož jsem také kdysi zvala učitele na svoje absolventské koncerty, velmi mě to dojme. Pozvání přijímám.

Na konci školního roku píšu všem svým studentům mimo jiné to, že bych je chtěla učit i v dalším školním roce. Přijde mi řada odpovědí, v nichž se dočtu, že by si přáli totéž, což se nám nakonec vyplní: učím všechny svoje loňské třídy, a ještě nějaké navíc. A pokud si vzpomínáte na chlapce, který se do mých hodin prostě přidal, tak vězte, že letos se k mé radosti stal mým regulérním studentem. Vysvědčení za moji angličtinu už si tak nebude muset tisknout sám.

První letošní dny ve škole. Na chodbách potkávám svoje staronové studenty a jejich reakce mě dojímají. „Oh my God!“ zavolá nadšeně studentka, když mě zdálky zahlédne, a začne na mě s úsměvem mávat. „Jé, dobrý den!“ rozzáří se student, když ho potkám na chodbě. Jiná studentka mi klepe na dveře kabinetu: „Já jsem vám něco přivezla z dovolené…“ a předává mi drobný dárek.

V učebně angličtiny nám na katedře leží normální český kalendář. Jelikož mám svátek hned v září, přišla jsem druhý týden do školy, kalendář otočila na nový týden a co nevidím – kolem mého jména se skvěje namalované srdíčko. Další týden přijdu do téže učebny a kalendář opět otočím na aktuální týden, tentokrát z pochopitelných důvodů už bez mého jména. O hodinu a půl později ovšem kalendář najdu otočený zpátky. Tahle výměna se následně odehraje ještě jednou.

Před hodinou potkám svoje studentky na chodbě. Jedna z nich na mě volá: „Jé, dobrý den! Já mám sušenky, nechcete taky sušenku?“

Studenti se mě ptají, jaký je můj oblíbený dinosaurus. Konstatuji, že nevím. Následně se dotazují, jaký dinosaurus bych chtěla být. Nechám volbu na nich, i začnou horečně googlit a následně se shodnou na tom, že jsem jasný parasaurolophus.

Loni jsem v půlce roku dostala tu nejtišší, nejpasivnější a nejzakřiknutější třídu, jakou jsem kdy viděla – třídu, kde si spolu lidé nepovídají ani o přestávkách a kde jsem zažila ticho tak mrazivé, že mi z toho bylo vyloženě smutno. Letos se ovšem vrátili jako vyměnění: při hodinách si povídají, vtipkují a smějí se, jednou diskutovali tak zapáleně, že si občas skákali do řeči, a onehdy dokonce někdo něco řekl, načež všichni vybuchli smíchy. A když jsem jim tenhle týden sdělila, že se s nimi jakožto čerstvá zástupkyně jejich třídního budu při školním focení fotit, ozvalo se nadšené „jó!“, načež mi začali vysvětlovat, že budou mít všichni na sobě něco oranžového a že si rozhodně musím taky něco oranžového vzít.

Před školou potkám svoje studentky a zastavím se na kus řeči. Skončí to tak, že mě začnou učit slang generace Z a generace Alpha (jestli chápete význam slova „skibidi“, tak mě prosím poučte v komentářích, protože mně to pořád není jasné). Když následně tuhle znalost využiju při hodině, vyvolá to výbuch nadšení. Taky jste sigma?

Kolegyně organizuje výlet do Anglie, kam rovněž jedu, i šly jsme za organizačními účely ukrást kus hodiny do mojí čerstvé kvinty. V momentě, kdy jsme vešly do třídy, na mě začali moji kvintáni s úsměvem mávat, jeden student zagestikuloval v duchu rétorického cvičení, které jsem s nimi kdysi dělala a které se obratem stalo interním vtipem, a jedna studentka mi z prstů seskládala srdíčko.

Po první hodině v mé nové třídě za mnou přijde studentka a sdělí mi, že je vážně ráda, že mě dostali a že se na hodiny se mnou moc těší. A to jsme strávili dvacet minut nácvikem evakuace.

Student si ze mě dělá legraci, že když se směju, dělám občas na chodbách fakt hluk. Když se následně stane svědkem mého setkání s mými patnáctiletými studentkami před školou, otočí se a z dálky na mě zavolá: „No, paní profesorko, nejen na chodbách!“

I když se mi ani zdaleka vždycky všechno nedaří a někdy mě moji svěřenci s úplně stejnou emoční intenzitou zvládají vytáčet (ach, moje kvinta!), vnášejí do mého života svou mladistvou energií, kreativitou, náklonností a vynalézavostí především velké množství radosti. Ťukají mi na dveře kabinetu, protože mají zrovna volnou hodinu a chtějí si povídat, nebo mi ťukají na dveře kabinetu, protože jdou zrovna kolem a tenhle vtip zjevně nestárne („Já jsem to nebyl!“ „Já taky ne!“). Rozesmávají mě při hodinách, usmívají se, když mě potkají na chodbě, ptají se na moje filmová doporučení nebo jestli si myslím, že ten certifikát opravdu zvládnou. Tak trochu stydlivě se usmívají, když se vší svojí intenzitou nadšeně reaguji na jejich pokroky, a jejich pohled je při tom měkce radostný. Ještě před dvěma lety by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi s teenagery mohlo být tak dobře. A ono je – a jsem za to opravdu vděčná.

O největším překvapení mého školního roku

Jelikož školní rok pěkně spořádaně (tzn. zhruba v takovém výbuchu stresu a chaosu, jaký se na červen sluší) skončil, mám konečně čas vydechnout a trochu si zabilancovat. Byl to můj první řádný školní rok, který proběhl od a do z, což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by ho šlo nějak snadno předvídat. Kupříkladu hodin jsem měla původně mít šest, a tak jsem jich měla nejdřív osm, pak právě dva měsíce šest a po zbytek roku devět (to je téměř poloviční úvazek). Stalo se toho nesmírně mnoho a něco z toho problesklo i sem na blog, ovšem ať přemýšlím, jak přemýšlím, titul pro největší překvapení a zároveň největší lekci roku má jasného příjemce. Je jím moje kvarta. Jedna z nejdivočejších tříd na celé škole, kde letos padla dvojka z chování i zákaz mimoškolních akcí; třída, na kterou se nadává tak moc, že je profláklá i mezi mými staršími studenty; třída, s níž na podzim pojedu na školní výlet do zahraničí, což moje kolegyně šokovaně okomentovala slovy „A to tě k tomu někdo donutil?“. Ostatně i tady na blogu už si moji kvartáni svou vynalézavostí vysloužili samostatný článek.

Přiznávám se bez mučení: když jsem na konci loňského srpna zjistila, že právě tuhle třídu budu v letošním školním roce učit, nebyla jsem zrovna nadšená. Loni už jsem je v jednom čtvrtletí trochu poznala a jestli jsem měla někdy za katedrou pocit, že mi opravdu bolestně chybí pedagogické know-how, bylo to právě s nimi. Abych to přeložila do lidštiny: ten brajgl prostě neměl obdoby.

Od září jsem tak do svojí kvarty chodila zejména s ambicí, abychom to všichni ve zdraví přežili. Nastavila jsem podstatně pevnější hranice než u svých starších studentů, rozdala nějaké poznámky a párkrát je zcela nefalšovaně sprdla. Moji kvartáni mi žádným způsobem neprojevovali náklonnost, jakou jsem zažívala v jiných třídách – od kouzelně dětského „paní učitelko, nechcete sušenku?“ v jedné sekundě po nadšené rozhovory o filmech a knihách na vyšším gymplu. Měla jsem za to, že je to nejspíš tak, jak se říká: s některými třídami prostě máte štěstí a s jinými smůlu. A já tentokrát měla smůlu.

Jak ovšem měsíce ubíhaly, postupně jsme se začali sžívat. Pustila jsem se do poměrně intenzivního zkoumání pedagogických metod vhodných pro tenhle věk a začala jsem v hodinách experimentovat. Hra tady, nový formát diskuse jinde, trocha psaní tamhle. Sem tam se něco podařilo a tehdy jsem s překvapením zjistila, že studenti, kteří nad učebnicí dělali takový binec, že rozbourávali celý zbytek třídy, nejsou vůbec tak lhostejní, jak to původně vypadalo – jejich verva, energie a kreativita občas dosahovala takové úrovně, že byl pro změnu problém, aby pustili ke slovu někoho jiného. Nebo aby po sobě nezačali při diskusi házet pantoflemi.

Týden za týdnem jsem chodila do svojí kvarty bojovat o každou lepší hodinu. Dělalo mi radost, když něco fungovalo, což se krůček za krůčkem dělo čím dál častěji, ovšem pořád v mých očích nešlo o žádnou hitparádu. Přesto jsem těsně před koncem pololetí do svých hodin adoptovala neodbytného Kamila (kdo neznáte Kamilův neuvěřitelný příběh, tak vřele doporučuji, protože vám dost možná spadne brada tak jako mně). Skutečný zlom pro mě ale nastal až v pololetí. Posledního ledna se mi totiž těsně po začátku hodiny náhle v slzách zhroutil celý kout třídy, načež jsme zjistili, že právě ten den odchází jedna ze studentek, o čemž do té doby nikdo nevěděl. Loučení, které nastalo, bylo nečekaně emotivní a náklonnost, kterou mi tehdy ve svých slovech moje dnes už bývalá studentka projevila, mě naprosto šokovala. Oni by mě mohli mít rádi? To jako fakt? I když se občas chovají jako zvěř, věčně nedávají pozor, dělají něco jiného, než mají, a tři minuty před koncem hodiny se sami od sebe začnou zvedat nehledě na to, co se ve třídě děje, protože chtějí jít na oběd?

Od dalšího pololetí ale jako by se něco změnilo. Na hodinách byl sice pořád hluk, ale ti nejhlasitější chlapci se zároveň začali čím dál efektivněji regulovat navzájem (svého pomyslného vrcholu tahle tendence dosáhla v jednom z červnových týdnů, kdy zaznělo: „Držte už hubu! Podívej se, jak se paní profesorka tváří!“). Taky jsem si začala uvědomovat, že minimálně část jejich vtipů je cílená na mě, protože když jsem se začala smát, frekvence vtipkování se následně významně zvýšila. Začali mě citovat a dělali to čím dál častěji, někdy dokonce organizovaně („A teď všichni! Tři, dva, jedna…“). Když jsem svoje kvartánky potkala na chodbě, celé se rozzářily a mávaly na mě. Jedna z nich mi začala povážlivě často skládat komplimenty všeho druhu. A když nám někdo z druhé poloviny třídy otevíral dveře a štval mě tím, jeden z nejdivočejších studentů si vzal učebnici, šel si sednout přímo vedle dveří a tam narušitele s vítězoslavným „Áha!“ polapil. V celém tom chaosu se zkrátka začal pomalu ale jistě objevovat rytmus. A když kvartáni v druhém pololetí odjeli na jakýsi kurz, k vlastnímu nelíčenému překvapení jsem shledala, že se mi po mých rozjívených puberťácích stýská.

Jaro s mojí kvartou se tak odehrávalo v podstatně jiném duchu než začátek školního roku. Někdy byla právě moje kvartánská hodina z celého dne ta nejzábavnější, jindy mi posílali vtipy, volali na mě před školou nebo mi na chodbě před třídou udělali ze spojených rukou bránu, kterou jsem procházela. A mně došlo, že se to povedlo. Povedlo se zkrotit pověstně divokou třídu (nebo tedy její jednu anglickou polovinu), a to nikoli primárně za pomoci práskání bičem, ale pomalým a někdy tím pádem docela úmorným a zdánlivě nekonečným budováním vzájemného vztahu. To samozřejmě neznamená, že ještě v červnu bychom neměli hodiny, kdy by mě celých pětačtyřicet minut nehorázně nevytáčeli, ale všeobecně se to povedlo tak moc, že mě zpětné vazby mých kvartánů rozbrečely dojetím, a když mi Kamil napsal na konci roku děkovný email, nevěřícně jsem ho četla hned několikrát a brečela při tom pokaždé. Už si nemyslím, že existuje něco jako dobrá nebo špatná třída; existují jen třídy, k nimž vedou různě dlouhé a různě schůdné cesty. Někde to tak nepopiratelně je řádově náročnější než jinde, ale věřím, že kdo chce, nějakou cestu vždycky najde. Důkazem toho budiž skutečnost, že kdybych se teď měla k něčemu přiznat bez mučení, zazněla by úplně jiná slova než v září. Konkrétně ta, že mám svou kvartu ráda a moc doufám, že je budu učit i příští rok.

Proč dělám vlastní domácí úkoly

Poprvé se mi to stalo v loňském školním roce. Tehdy jsme se studenty brali slovní zásobu, která se používá, když popisujete lidskou povahu, a já jsem si vzpomněla na svou oblíbenou typologii osobnosti. I zadala jsem jim za domácí úkol, ať si udělají test a pak za využití oné slovní zásoby povyprávějí o tom, jaký jejich osobnostní typ je. To, co se stane na konci, mi bylo úplně jasné. Poslední studentka pomalu ani nestihla domluvit a ruce už se třepetaly ve vzduchu. „A jaký typ jste vy?“ Nezklamala jsem je; své tři minuty slávy jsem měla připravené.

Podruhé k tomu došlo na podzim u slohu na téma „Moje práce snů“. Šlo o sloh s volným žánrem, ale velmi přesně definovanými podtématy, která měli studenti pokrýt (kdo znáte japonskou filosofii ikigai, tak si to zhruba dovedete představit). Byly to jedny z nejvíc fascinujících slohů, jaké jsem kdy četla, a přiznávám, že tentokrát jsem zpětný úder nečekala. „Nevím, jestli to není nezdvořilé, ale opravdu by mě zajímalo, jak byste podobný sloh napsala vy.“ Nebylo to nezdvořilé. Rozhodla jsem se neochudit nikoho a přišla jsem s desetiminutovým povídáním na zadané téma před celou třídou, byť tedy vzhledem k jinému žánru s poněkud odlišnými parametry („Ale musí to být do 500 slov!“ „Tak počítej.“).

Potřetí to bylo letos v dubnu. Studenti si připravovali prezentace, když padla ona osudová otázka: „A budete mít prezentaci taky?“ Tehdy jsem to odehrála do outu s tím, že nevím, ale můžu si to nechat projít hlavou – zkrátka takové to taktní ne, když nechcete druhou stranu rovnou odpálkovat. Jenže pak jsem měla jedno plonkové odpoledne a nedalo mi to. Připravila jsem si prezentaci a přesně podle vlastního zadání odprezentovala.

Uznávám, že na první pohled se to nejspíš jeví jako naprosto bizarní. Proč něco takového dělám? Vždyť to žere energii, čas doma i v hodině a tak vůbec. Inu, mojí prvotní motivací byla snaha o maximální rovnost v našem vztahu. Když je vykopnu tak daleko za hranici komfortní zóny, abych je nechala mluvit o jejich osobnostním typu před třídou, musím být ochotná k témuž. Žádné schovávání. Chci poznat je – je jedině fér, když oni budou chtít poznat mě.

U toho ovšem nezůstalo. Když jsem vlastní úkol udělala poprvé, reakce mě překvapila. Rozšířené oči, úsměvy, absolutní ticho. Došlo mi, že tady nejde ani zdaleka jen o rovnost. Byli nadšení. Když si vzpomenu na ty výrazy radostného úžasu ve chvíli, kdy jsem ohlásila svoji poslední prezentaci, hřeje mě to doteď.

Méně příjemným, ale o to pádnějším důvodem pak je ona již zmiňovaná komfortní zóna. Jak jsem totiž zjistila, vystoupit před bandu velmi chytrých teenagerů, kterým jsem právě dala zpětnou vazbu na jejich výkony, a předvést podle téhož zadání něco vlastního, vyžaduje kus odvahy. Byla jsem nervózní. Dost nervózní. Jsem dospělá, takže umím líp regulovat svoje emoce a mám mnohem víc zkušeností, ale ten tlak, že bych to přece měla umět nejlíp, to bohatě vynahradil (mimo jiné proto, že právě při téhle příležitosti jsem se stala svědkem jedné z nejlepších prezentací, jaké jsem kdy viděla). Co když se to nepovede? Co když se ukáže, že kážu vodu a piju víno nebo že oni jsou lepší než já? Neztratím veškerý respekt? A pak mi to došlo. Takhle se tedy moji studenti cítí, když přicházejí před třídu a vědí, že je budu hodnotit? To tedy opravdu není žádná slast. Jak snadno na to člověk zpoza katedry zapomene!

Zatím musím říct, že nelituju ani jediného domácího úkolu, který jsem udělala. Všechno vložené úsilí se mi bohatě vrátilo. Respekt ani sympatie jsem neztratila, ale naopak získala a troufám si říct, že se teď dívám na to, co po svých studentech chci, o něco realističtěji a na ně samotné o něco soucitněji. Myslím, že něco takového by prospělo nejednomu učiteli. A možná že nejen učiteli. Co kdybychom začali vlastní domácáky dělat čas od času všichni?

Moje každodenní učitelské radosti 3

Představte si, že už je tomu zhruba půl roku, co jsem vás obšťastnila poslední várkou svých každodenních učitelských radostí. Pravda, jaro bývá období, které zpravidla až tak akutní potřebou vyhledávat každý ždibec radosti netrpí, ale jelikož na nás přeci jen ještě trochu vykukuje zima, myslím, že se nějaký ten úsměv navíc neztratí. Snad vás tedy moje zážitky zahřejí u srdce!

Zjara mívám ve zvyku si občas utrhnout pampelišku (tímto zdravím Psici!) a nosit ji za uchem, ať jdu právě do školy, na procházku nebo na fakultu. Bez komentáře se to neobejde zpravidla nikdy, ovšem teprve letos přišla skutečně pořádná reakce. Spolu s domácím úkolem mi totiž do mailu dorazila fotka studenta s pampeliškou za uchem a vedle stálo: „Přestrojil jsem se za vás!“

Student na internetu vypátrá sociální sítě mého manžela a začne ho tam sledovat (pozor, nikoli „stalk“, ale „follow“!). Když se o pár měsíců později tentýž student zúčastní akce, na které můj manžel shodou okolností veřejně vystupuje, vyhledá ho a popovídá si s ním. Následně mi ve škole nadšeně sdělí, že je manžel velmi milý, měl fakt pěknou košili a že úplně chápe, proč jsem si ho vzala.

V polovině února jsem dostala novou třídu. Zamlklé a zakřiknuté mladé dospělé s vyhaslýma očima, kteří neodpovídali na otázky, nešudlali si na telefonu ani pod lavicí, nesvačili při hodině, nevtipkovali, nesmáli se, a dokonce si ani mezi sebou nešpitali. V té třídě bylo absolutní ticho a mně to trhalo srdce. I nasadila jsem všechny páky, protože když tam nebude dobře mně, nemůže být dobře ani jim a to nám pak to učení moc nepůjde. Po pár týdnech mi někteří z nich začali odpovídat, aniž bychom předtím půlminuty strávili v hrobovém tichu. Zhruba po měsíci si začali špitat a ptát se, aniž by zvedali ruku. Po dvou měsících poprvé zazněl z lavic smích a padl úplně první vtip. Krátce nato jsem uspořádala první celotřídní diskusi a oni nádherně, přirozeně a chvilkami i zapáleně diskutovali. Smíchy sice v téhle třídě možná nikdy brečet nebudu, ale dojetím už jsem měla namále.

Zatímco jsem ve své nové třídě usilovně rozpouštěla ledovce, ve třídě, kterou učím nejdéle, se rozmohl nový zvyk, a to spontánní zpěv. Začalo to, když třídní showman zanotoval nějakou nacistickou propagandistickou, jak taky u němčinářů jinak. Pak nastal pozvolný vývoj a oťukávání a v současné době už stačí, aby na hodině padlo třeba slovo „yesterday“, příslušná skupinka po sobě vrhne významný pohled a jedou: „all my troubles seemed so faaar awayyy…“. A při jedné obzvlášť pamětihodné příležitosti došlo i na tanec!

Jeden z mých mladičkých studentů si ke mně občas přijde pro nějaké to životní moudro, jelikož právě prochází poměrně turbulentním obdobím. Jednou jsme se takhle spolu procházeli po chodbě a rozmlouvali na podobná témata a on vypadal dost zdrceně. I řekla jsem mu, že vypadá smutně, a zeptala se ho, co by mu pomohlo. On se zamyslel a pak řekl smrtelně vážně něco, co mi naprosto vyrazilo dech: „Angličtina.“

Studentky z mojí nové třídy se na mě začnou usmívat, když mě potkají na chodbě.

Když diskutujeme o tom, jaké práce možná do budoucna nahradí umělá inteligence, přijdou studenti s brilantním nápadem: totiž že umělá inteligence by mohla nahradit žebráky. Do budoucna by k vám tak přijel robot s platebním terminálem a zeptal by se vás dojemným hlasem: „Kámo, nemáš stovečku?“ Tím by se AI apokalypsa završila.

Když přijdu do třídy, na tabuli se skvěje: „Dobrý den, (moje jméno), užijte si dnešní hodinu!“

mým kvartány jsme se dostali na takovou úroveň vzájemné důvěry, že přede mnou začali herecky ztvárňovat moje kolegy – a někdy i mně samotnou. Občas hláškují ve stylu: „Řekněte ‚not cool!‘, jako když děláme něco, co se vám nelíbí!“ nebo „Ale ještě jste dneska neřekla ‚come on, guys!'“. Nejlepší je to ale hned po zvonění. Vzhledem k tomu, jak to ve třídě při mém příchodu zpravidla vypadá, jsem si zvykla zahajovat hodiny zhruba takhle (překládám): „Tak dohrajte, dosvačte, schovejte mobily, přestaňte hýbat tím nábytkem a posaďte se.“ Dnes mi stačí vejít do třídy a ozve se mojí dikcí i intonací, akorát ještě o něco hlasitěji: „Tak dohraje, dosvačte, schovejte mobily a přestaňte hýbat tím nábytkem!!“ Mám to prostě úplně bez práce!

V každé třídě se vždycky najde někdo, kdo chce navázat bližší vztah, než jaký spočívá v účasti na hodinách. Projevuje se to velmi různě a v mojí nové třídě se objevil student, který se o mě zcela nefalšovaně stará. Jednou mě přišel ujistit, že mou zpětnou vazbu na svoje psaní si přečetl a že jsem ji rozhodně nepsala zbytečně. Jindy mi za moje komentáře poděkoval a povyprávěl mi o tom, že ho pobavily. A onehdy se mě dokonce starostlivě zeptal, jestli když jsem mu napsala, že by na sebe neměl být tak tvrdý (protože svůj klub úzkostných perfekcionistů si hlídám), tak jestli to do nějaké míry nevypovídá i o mně a jestli bych si ze svých slov neměla taky vzít ponaučení. Řeknu vám, že jsem zvyklá na ledacos, včetně toho, že mi studenti vracejí moje slova („A co jste o prázdninách dělala vy?!“), zničehonic vprostřed hodiny hláškují o lingvistice nebo mě přesvědčí, abych udělala vlastní domácí úkol (o tom třeba zase jindy) – ale tohle mě naprosto odzbrojilo.

A jaké kouzelné vzpomínky máte ze svých školních let vy?

Věci, které mi vadí od doby, co učím

Pokud čtete moje články o učení, může to dělat dojem, že kontakt se studenty je pro mě vždycky jen samá radost. Jenže víte co? Není. Jsou věci, které mi vadí, a to tak, že hodně. Jen to ani trochu nejsou ty věci, které lidé čekají. Abych pravdu řekla, nečekala jsem je na začátku ani já. Co mě tedy u studentů drásá?

Shazování sebe sama

To, co mi začalo vadit už po mé historicky první hodině, byla tendence některých studentů shazovat sebe sama. Když jsem je například požádala, aby zreflektovali svoji angličtinu a řekli mi, co jim jde a na čem by naopak potřebovali zapracovat, někteří suverénně prohlásili, že jim nejde nic. Mysleli to smrtelně vážně. Když jsem onehdy studentovi dala z ústního projevu jedna mínus, byl doslova pohoršený, jak je možné, že dostal tak dobrou známku a že to přece nejde. Jeden z mých herecky velmi nadaných studentů zhodnotil svou vynikající prezentaci slovy, že to bylo fakt špatné. Jiná studentka, která píše bezmála dokonalé slohy, mi zpravidla hned do e-mailu, v němž mi sloh posílá, neváhá napsat, že to je nejspíš hrozné, ale že líp to napsat nedokáže.

Není výjimkou, že studenti začnou přímo v hodině sami sobě nadávat. Jak je to konstruktivní, je zjevné. Trhá mi to srdce do té míry, že od doby, co učím, to zarážím i u dospělých ve svém okolí (kolegové z orchestru i z kabinetu by mohli vyprávět). Představím si totiž svou éterickou vílu s průměrem 1,0, jak se mi po hodině omlouvá za svoji angličtinu poté, co se prostě jenom zasekla při popisu obrázku, a nedá mi to. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

Omlouvání úplně za všechno

Když někdo použije ChatGPT k podvodu, je omluva zcela na místě. Rovněž tak když studenti dělají takový bordel, že neslyším vlastního slova. Pak jsou tady řekněme ještě zapomenuté učebnice, svačení v hodině nebo paření na mobilu pod lavicí (případně na rovnou na ní). V takových situacích omluva potěší.

Tam bychom ovšem měli zhruba končit. Jenže moji studenti tam nekončí, minimálně někteří. Omlouvají se tak třeba za to, že jejich sloh je nejspíš špatný a že mi možná způsobí trvalou újmu. Omlouvají se, že jejich výkon nebyl dost dobrý. Omlouvají se, že mě otravují, když se chtějí na něco zeptat nebo potřebují poradit. Omlouvají se za svoje emoce, třeba za to, že jsou smutní. Vážně. Čekám, kdy se mi začnou omlouvat za to, že mi ve třídě vydýchávají vzduch. V jednom případě už jsem dokonce byla na vážkách, zda to zatrápené „sorry“ natvrdo nezakázat.

Absolutní people-pleasing

People-pleasing, neboli snaha se úplně všem za všech okolností a na vlastní úkor zavděčit, je slovo, které mi v češtině velmi chybí. Ve škole ale mluvím skoro vždycky anglicky, takže ho tam bez uzardění používám v původní podobě. A že je na místě mnohem častěji, než by mi bylo milé.

Snaha zavděčit se vede některé moje studenty k dost absurdnímu chování. Chci je kupříkladu oslovovat variantou jména, kterou mají nejradši. Mně je úplně jedno, jak jim budu říkat, tak proč bych jim říkala tak, jak se jim to nelíbí? Když jim tedy na první hodině dám instrukci, ať si na cedulku se jménem svou oblíbenou variantu napíšou, čekám, že se to stane. Někteří to udělají. Jiní napíšou své plné jméno a pak se třeba po půl roce začnou v mailech podepisovat jinak. I to je v pořádku, já si všimnu a zařídím se podle toho (pokud to tedy není Ryan Gosling nebo Hannibal Lecter). Ale z některých studentů jsem i takhle banální věc musela páčit. Na svoji prostou otázku „jak chceš, abych tě oslovovala?“, už jsem tak slyšela kde co. Od „to je jedno“ a „na tom nezáleží“ přes „oslovujte mě, jak chcete“ až po sofistikované „já vám kdyžtak řeknu, když mi to, jak mě oslovujete, bude vadit“. Zdá se to jako hloupost. Jenže když je problém i taková drobnost, jak to asi bude vypadat, až jim někdo skutečně začne překračovat hranice?

Úzkostný perfekcionismus aneb chyby úplně všude

Mám celou skupinu studentů, kterou souhrnně označuji jako klub úzkostných perfekcionistů. Jde o studenty, kteří na sebe mají extrémně vysoké nároky, jejich identita je nerozlučně spjatá s jejich výkonem a jejich metou je naprostá dokonalost. Často navíc mají pocit, že když budou chybovat, tak nejenže selhali, ale ještě mě zklamou, což je vzhledem k tomu, že mi docela často chtějí udělat radost, smrtící kombinace.

Někteří jsou kupříkladu celí špatní, když dostanou z něčeho dvojku. Ano, dvojku. Jiným se hroutí svět, když neznají při hodině nějaké opravdu pokročilé slovíčko – třeba takové, jaké já jsem neznala ještě před dvěma lety. Někdy, když dostanou opravenou čtvrtletku a vidí, že mají za jedna, alespoň veškerou svoji pozornost upřou na chyby. To by bylo ještě celkem v pořádku, však chybami se člověk učí (v jazycích zvlášť). Jenže ony zpravidla následují výkřiky typu „já jsem idiot“, rozhořčené rozhazování rukama nad vlastní neschopností nebo tichá varianta à la hromádka neštěstí – podle jejich letory. A to rozhodně není učení. To je to, co angličtina vystihuje geniálním slovesem to beat yourself up neboli zmlátit vnitřně sebe sama. A to mě opravdu bolí sledovat.

Když se moji studenti zlepšují v angličtině, mám velkou radost. Ale upřímně – mnohem větší radost mám z toho, když se začnou zbavovat výše zmíněných návyků. Když ten student, který si tak strhal svoji prezentaci (která mimochodem pojednávala o tom, jak přestat s oním vnitřním mlácením sebe sama), na konci další prezentace sice je nervózní, ale nehroutí se mu v očích celý svět. Když se mi studentka s oněmi bezmála dokonalými slohy v dalším e-mailu za kvalitu svého psaní už neomluví. Když mi student napíše, že si tu dvojku vezme, aniž by dodal, že si uvědomuje, že na jedničku není dost dobrý a angličtina mu nejde – a příště dokonce připojí dodatek o tom, že má radost z toho, jak se v bodovém hodnocení postupně posouvá čím dál výš. Když mi v nové třídě studenti začnou odpovídat, aniž by si byli odpověďmi jistí. Když už neslyším „já jsem debil“ poté, co rozdám čtvrtletky. Jsou to malé krůčky. Vesměs mnohem menší než pokroky, které pozoruji, v angličtině. Ale já mám právě z nich radost. Velikou, převelikou radost.