Rubrika: Za katedrou

Jeden článek o tom, jak skvělé je moje pedagogické minimum, už tu místní štamgasti v minulosti mohli zaznamenat. Dnes přicházím s pokračováním a krásnou novinkou: ani po uplynutí několika měsíců se můj názor nezměnil. Studium je to sice našlapané a intenzivní, ale opravdu přínosné. Minulý týden jsme kupříkladu navštívili základní školu v Sokolově, kam jsme se jeli dívat na to, jak se ve školství tolik skloňovaná inkluze dá úspěšně dělat i v oblasti s velkým množstvím sociálně znevýhodněných (v tomhle případě hlavně romských) dětí. To, co jsme viděli a slyšeli, mě naprosto nadchlo.

Paradox úspěšné inkluze spočívá v tom, že když ji chcete vidět, vlastně není moc na co se dívat. Na první dobrou šlo o krásnou školu plnou barev, kde hodiny bezchybně šlapaly, a kdybychom nepotkávali na chodbách romské děti, vůbec bychom nevěděli, že nejsme třeba v Praze. Základka v Sokolově měla ale před lety úplně stejné problémy jako všechny ostatní školy na podobných místech: romské děti hojně nechodily do školy, propadaly a nedokončovaly základní vzdělání, protože ono si u nás stačí odkroutit 9 let a škole můžete nadobro zamávat, i když jste jako propadlík třeba teprve ukončili sedmou třídu. Třídy s vysokým počtem romských dětí tak nikdo nechtěl učit, natož tam být třídním, a všichni se hnali hlavně do ukázkově naleštěných, bezmála gymnaziálních tříd s rozšířenou výukou jazyků, kam chodily naopak děti místních právníků a lékařů. Segregace jako vyšitá, a to v rámci jedné školy.

Když v roce 2018 nastoupila do funkce současná ředitelka, její první krok spočíval v tom, že dvě kategorie tříd zrušila a všechny smíchala dohromady. Movitější rodiče se, pravda, trochu ošívali, ale když jim ředitelka vysvětlila, že rozšířená výuka jazyků bude všude a do jedné třídy umístí maximálně 4 romské děti, většina na to přistoupila (kdyžtak svoje dítě dají pryč ten další rok, tak co). I třídy se promíchaly a problémy se začaly řešit. Děti, jejichž rodiče ráno odmítli vstát, takže svoje ratolesti ani nevzbudili, natož aby je dovedli do školy, začali chodit budit asistenti prevence kriminality. Místo hromadných rodičáků, kam romští rodiče neradi chodili, se zavedli takzvané tripartity (setkání učitel-rodič-dítě) a ejhle, najednou většina rodičů přišla. Najalo se pár asistentů, kteří pomáhali romským dětem přímo při výuce. Kroků to obnášelo ještě celou řadu, ale když to zkrátím: absence se snížila, procento dětí, které dokončují základní vzdělání, se zvedlo a škola praská ve švech.

Před sokolovskou exkurzí jsem si myslela, že škola je takový velký a tím pádem dost setrvačný organismus, kde věci víceméně samočinně uhánějí po nějakých kolejích a osoba ředitele není zas tak mocná. Už si to nemyslím. Ředitel, který má vizi a dost vůle a energie na to ji prosadit, může otočit kormidlem velmi výrazně a nemusí to vůbec trvat dlouho. Ti, kdo se změnou nejsou kompatibilní, odejdou, ale na jejich místo přijdou jiní a celkový tón instituce se může během pár let naprosto proměnit. Sokolovská ředitelka ví, jakou má nad životy svých svěřenců moc, a před jejím přístupem i výsledky nezbývá než smeknout. Nebylo by takových víc?

Když jsem loni mluvila s ředitelem našeho gymplu o úvazku na letošní rok, sdělila jsem mu, že mojí prioritou je pokračovat s mými stávajícími třídami. Mezi nimi byly tehdy i dvě septimy, v tu chvíli jsem si tak při plném vědomí řekla o dvě třídy maturantů. Tušila jsem, že to nebude snadná práce – maturanti se pohybují ve zvláštním meziprostoru jednoho velkého přechodového rituálu a jsou v zásadě od začátku školního roku jednou nohou pryč. Realitu téhle situace jsem ale i tak hrubě podcenila.

Jelikož máme v legislativě zakotvenou možnost nahradit státní maturitu z angličtiny jazykovým certifikátem, asi nikdy v životě jsem u žádných svých studentů neviděla tolik soustředěného úsilí jako na podzim, kdy se certifikátové zkoušky víceméně hromadně skládaly. Obě moje třídy makaly jako o život a na začátku listopadu většina z nich v zásadě odmaturovala. Když přišly výsledky, byla jsem na ně opravdu hrdá. Až na naprosté výjimky všichni zkoušku udělali, přičemž většina na úrovni C1 (tj. o úroveň výš, než se po nich žádá) a někteří dokonce na C2. Zvládli to a byli skvělí.

Poté mým maturantům začala fáze jménem maturitní ples. Tehdy jsem během jedné ze svých hodin, na jejíž přípravě jsem strávila ne zrovna málo času, poprvé prohlásila ono umrtvující „když zjevně děláte něco jiného, tak to aspoň dělejte potichu, abyste nerušili ty, kdo se chtějí zapojit“. Po hodině mi jeden z mých studentů došel říct, že mu je mně líto. Po několika dalších takových hodinách mi napsala studentka a v zásadě se omlouvala za celou třídu a za to, jak se chovají. Taky mě to mrzelo, ale nešlo o nic, s čím bych nepočítala.

Maturitní ples byl, jak víte, velmi krásný a moc jsem si ho užila. Znovu jsem pocítila hrdost na svoje maturanty a na to, jak to zvládli zorganizovat. Zbytek prosince se nesl v duchu vymýšlení zábavných a odlehčených hodin, při nichž už jsem se nemusela omezovat učebnicí. To bylo velmi příjemné.

Zlom přišel v lednu. Tehdy jsem si řekla, že angličtina už pro většinu maturantů není relevantní a rozhodla jsem se věnovat čas těm nejpraktičtějším tématům, jaká si dovedu představit. Taková asertivní komunikace se hodí vždycky a všude, ne? Když mi navíc studenti opakovaně sdělovali, jak by chtěli dělat praktické věci… mohlo by to zafungovat. Aspoň to jsem si myslela.

Nezanedbatelná část mých maturantů ovšem právě tehdy angličtinu prostě hodila přes palubu. Nehledě na to, co jsme dělali, si při hodinách četli knížky, sedali si dozadu do rohu s počítačem a sluchátky na uších a kvalita práce, kterou odváděli, byla tak nízká, že se na mých listech s poznámkami objevovaly hlášky typu „this was a mistake, never again“. Leden v oktávách mi odstartoval pedagogickou krizi, jakou jsem dosud nezažila. Na dně této krize jsem dokonce prohlásila, že vědět, jak moc marné to s maturanty bude, raději jsem si o ně řediteli neříkala. Tuhle deziluzi nezvládli zvrátit ani jednotlivci, kteří mi sem tam sdělovali, že ta či ona hodina nebo to či ono téma byly opravdu dobré a že jsou za to vděční; ba ani ti, kteří práci nejen neodflákli, ale naopak ji odvedli skvěle.

V únoru jsem se nadobro přestala snažit zapojit všechny. Dynamika ve třídách poklesla měrou naprosto nevídanou, bylo to, jako by moji studenti vnitřně umřeli. Došlo to dokonce tak daleko, že činilo problémy dokopat ty, kteří hodlali maturovat, aby se věnovali tématům, o jejichž probrání si mi sami řekli. Nechápala jsem. Proč mi tvrdíte, že něco chcete dělat, když pak pomalu ani nezvednete hlavu z lavice? Když studenti s aktivitami, které měly sloužit k tomu, aby o probíraném tématu přemýšleli, a tedy si z něj něco zapamatovali, nakládali tak, že je rovnou cpali do chata GPT, sama sebe jsem se ptala, k čemu tam vůbec jsme. Mrazilo mě při myšlence, že tenhle pocit možná učitelé zažívají úplně běžně. Pokud je tomu skutečně tak, pak nechápu skutečnost, že ve školství ještě vůbec někdo je.

Po napsání maturitních slohů na začátku dubna se situace zlepšila, moji maturanti lehce obživli, prožili jsme ještě několik hezkých hodin a následovala neodmyslitelná fáze sentimentální. Vzpomínalo se, dojímalo, děkovalo. Na poslední hodinu před všeobecným exodem se jedna oktáva z vlastní iniciativy spojila s druhou (mně neznámou), student přinesl kytaru, já housle a všichni jsme společně zpívali táborákové vypalovačky. Hudebním programem to dopadlo i v druhé oktávě. Bylo to hezké.

Dnes proběhlo poslední zvonění a já jsem ve zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu mi hodin s oktávami není ani trochu líto, protože v poslední době vypadaly tak, že to nikomu líto snad ani být nemůže. Na druhou stranu jsou to ale pořád moje třídy (jedna z nich dokonce třetím rokem), se kterými mi během předchozích let bylo krásně, jejichž společnost mi dělala velkou radost a na které jsem hrdá. Vážně s nimi tohle udělala paralýza kolem maturity, zkoušky, která se ve zpětném pohledu jeví tak snadná? Nepřeháníme to s tím humbukem a strašením trochu? A byli jsme my taky takoví? Hodně otázek, málo odpovědí. Navzdory všemu je mi ale nakonec stejně hlavně smutno. Krize, nekrize – až budu procházet chodbami školy s vědomím, že svoje oktavány už tam nepotkám, budou ty chodby hned o poznání smutnější.

Ráno přicházím v 8:10. Děti se teprve pomalu začínají trousit; však vyučování začíná až za 20 minut. Za pár minut přichází můj místní provázející učitel. Tykáme si zcela automaticky – jsme přece na půdě Scio školy, tedy zařízení, kde nikdo nevyká nikomu.

Začínáme ranním kruhem, v jehož rámci se všichni (škola má kolem 150 žáků) shromáždí v jedné velké místnosti. Jedna holčička zrovna slaví narozeniny, všichni jí zazpívají „Hodně štěstí, zdraví“. Pak se nasdílejí některé praktické informace, pár zajímavostí a rozejdeme se do tříd.

Začínáme něčím, co by se u nás jmenovalo třídnická hodina. Děti z šesté třídy totiž právě končí takzvané druhé trojročí – to jsou celky, v jejichž rámci se odehrává spousta výukových aktivit. Čeká je tak v novém školním roce společnost osmáků a deváťáků a lehce odlišně fungující rozvrh. Na něco se těší, něčeho se bojí, na něco se chtějí zeptat – a to všechno sdílejí. Jak moc by tohle potřebovali moji oktaváni!

Při pohledu na rozvrh mi ledacos není jasné, protože předměty jako „Samorost“ u nás na gymplu skutečně nemáme. „Tam se učí, co chtějí – jen s námi předem musejí konzultovat, co to bude, my jim to schválíme a oni nám pak prezentují výsledky,“ vysvětluje mi můj provázející učitel. Je to bývalý voják, který jeden rok vedl dceru do Scio školy a druhý rok tam nastoupil taky. Kromě toho si dodělává terapeutický výcvik.

Je zrovna projektový den a já se účastním projektu „10 nejvýznamnějších staveb“ pro druhé trojročí. Děti ze čtvrté až šesté třídy, oblast, kterou neovládám, škola, která funguje úplně jinak. To, že tu nezvoní a učitelům se tu říká průvodci, jsou jen třešničky na dortu. Svoji komfortní zónu jsem rovnou nechala doma.

Když učím, je to trochu chaos. Chvílemi se některé děti lehce utrhávají ze řetězu nebo dělají něco, co nemají, ale nakonec všechno v pořádku dotáhneme do konce. Někteří z nich dokonce znají na kilometr přesně délku Velké čínské zdi. Není Scio škola náhodou proslulá tím, že se tu příliš nememoruje?

Komunikační virtuozita mého průvodce mě fascinuje. „Zažívám, že se mě teď už potřetí ptáš na to samé, já ti pokaždé dám tu samou odpověď a ty, místo abys to udělal tak, jak jsem ti řekl, se mě zase znovu dojdeš zeptat, jak to máš udělat,“ sdělí klučinovi, který se pořád nemá k tomu, aby vykonal svěřený úkol. Výsledkem je, že klučina jde a zcela bez problému vykoná svěřený úkol.

Děti si na konci dávají zpětnou vazbu a dávají ji i nám. „Příště prezentaci nezačínej kotrmelcem,“ najdeme v jednom papíru. Velmi trefné, toho kotoulu na žíněnce v rohu jsem si taky všimla. Ke mně jsou výrazně hodnější, než jsem čekala, jeden klučina za mnou dokonce po hodině přijde a říká mi, že ho to bavilo. Zjevně jim trocha chaosu tolik nevadí (nebo rozhodně míň než mně).

Odcházím přeplněná dojmy. Zažít úplně jiný, výrazně autonomnější model vzdělávání je velmi osvěžující. Nejsem si jistá, jestli ta volnost na moje poměry není velká až příliš; na to, abych si udělala komplexnější obrázek, bych potřebovala vidět víc. Když jdu ale druhý den do svojí vlastní školy, mám dost jasno. Ať už si o soukromém školství myslíme cokoli, nám na státních gymnáziích by čas od času nějaký ten závan úplně jiného vzduchu rozhodně neuškodil.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale poslední článek o učení se tu objevil v prosinci. Oproti dřívější kadenci pedagogicky laděného obsahu je to pauza skutečně značná – a to i když uvážíme, že obzvlášť během ledna frekvence vydávání poněkud poklesla. Důvodem není, že by se na téhle frontě nic nedělo. Spíš jsem moc nevěděla, jak uchopit to, co se dělo.

Kromě spousty jiného se totiž věci mají tak, že mě studenti nominovali do jisté ankety o nejoblíbenějšího učitele (tu zde nebudu jmenovat, protože Google je potvora a tenhle blog je, pokud vím, stále ještě anonymní). To za mnou takhle jednou přišli a zhruba takovým tónem, jakým se ptáte na obsah poslední hodiny, mi sdělili, že by mě rádi nominovali a jestli s tím souhlasím. Stalo se to na chodbě, takže když už jsem si z té novinky nemohla sednout, alespoň jsem se opřela o stěnu. Zeptala jsem se, co by takový podnik obnášel, a oni mi řekli, ať se podívám na videa na internetu. I podívala jsem se a našla záběry z loňského finále, kde učitelé na kameru rapují, zpívají a hrají na kytaru, a lehce jsem se opotila. To jako vážně? Ale pak jsem realisticky zvážila pravděpodobnost, s jakou mi hrozí finále, a kývla jsem.

Nasbírat stovku podpisů, která moji nominaci umožnila, trvalo dva dny – a to navzdory tomu, že se podpisy sbíraly fyzicky a ve hře byly berle. Přihláška splnila všechny náležitosti a s koncem roku se ze mě stala oficiální nominantka a účastnice regionálního kola.

Regionální kolo spočívá v tom, že jdete se třemi studenty na magistrát a tam si před porotou sednete do křesla a zodpovíte pár otázek. Performance je totiž v téhle fázi zcela na studentech či žácích, kteří mají kreativně ztvárnit, proč právě vás mají tak rádi. Moji studenti to pojali velmi civilně – neměli kupříkladu žádné plakáty ani kostýmy, natož aby se přestrojili za mě (ovšem ten kluk, který šel za svoji paní učitelku, zasloužil metál, protože vypadal opravdu jako ona). Řeknu vám, že už jen vidět ten malý dav dětí a teenagerů, kteří přišli jenom proto, že mají své učitele rádi a jsou ochotni se kvůli nim angažovat, bylo velmi dojemné. A sedět v místnosti s dřevěným vykládaným stropem a křišťálovým lustrem, poslouchat studenty, jak o mně mluví, a sledovat scénky z vlastních hodin, to už je zkušenost, která se mi popisuje jen těžko.

Při vyhlašování výsledků byli moji studenti jako na trní. Když zaznělo moje jméno, tak mi ruce v ochranném gestu bleskově vyletěly k uším, protože mí svěřenci zajásali tak nahlas, až to skoro bolelo. Byli šťastní. Šťastní jenom proto, že já jsem postoupila do dalšího kola. Tahle myšlenka mě ani po víc než měsíci nepřestává fascinovat.

Ještě týž den se mě hlavní iniciátor mojí nominace zeptal, jestli budu mít čas druhý den o přestávce. To je pro mě celkem běžná otázka – někdo prostě občas něco potřebuje, a tak si o tom přijde popovídat (v některých případech si dokonce přijde popovídat, i když nepotřebuje nic). Měla jsem za to, že se mnou onen student bude chtít řešit semifinále, když ale dorazil, sdělil mi, že potřebuje, abych s ním někam šla. Lehce mi zatrnulo, protože nemám příliš v lásce překvapení, obzvlášť ta, která zahrnují víc lidí a odehrávají se na veřejnosti. Jenže když jsme zahnuli za roh a tam celé malé shromáždění mých studentů začalo frkat na frkačky a volat „surprise!“, následně mě korunovali korunkou z dětského kostýmu Popelky, kolem krku mi dali věnec plastových havajských květin, a ještě přihodili vynikající koláč, měla jsem v očích slzy.

Semifinále se odehrálo ve Valdštejnském paláci a zahrnovalo mimo jiné prohlídku Senátu a oběd. Tentokrát to bylo jen na mě – studenti mě akorát měli vybavit 3 předměty, které nějak vystihují náš vzájemný vztah. Bylo nás 16 a někteří to pojali v tak megalomanském duchu, až mi padala brada (mě by kupříkladu ani ve snu nenapadlo zaměstnat i rodiče a vyrábět velmi pracné věci jen pro tuhle příležitost). Můj původní odhad se ukázal být zcela správný: do finále jsem nepostoupila. Mrzelo mě to, ale jen chvíli. Přeci jen mně nikdo šít semifinálové šaty nedal. Navíc finále už je opravdu náročné, protože chystáte dvě svoje vlastní scénky a nadto ještě jednu společnou se studenty. A svou korunku už jsem dostala.

O víkendu se pak jako pomyslná tečka konal kantorský bál, kam nominovaní dostali lístky zadarmo a kde proběhla korunovace vítěze. To se neodmítá. I šli jsme s manželem na další ples v téhle sezóně, který byl výhradně zásluhou mých studentů. Jo, to si takhle jednoho dne začnete učit a o dva roky později vymetáte plesové sály kolem Václaváku, ani nevíte jak.

Kdybyste mi řekli, že se mi budou dít takovéhle věci, dejme tomu před pěti lety, asi bych se smála hodně dlouho a hodně nahlas. Já a semifinalistka celonárodní ankety o nejoblíbenějšího učitele? To je přeci úplně absurdní. A ono to svým způsobem vlastně pořád absurdní je – aby k tomu došlo, muselo se dohromady seskládat až neuvěřitelné množství náhod. Jenže ony se, světe div se, skutečně seskládaly. A já kdykoli otevřu v kabinetě skříňku a oko mi padne na plastové květiny a popelčí korunku, z toho pořád ještě nevycházím z údivu.

Jsou dny a dny. Některé byste zpětně nejradši přeskočili, vymazali, obřadně spálili a jejich popel za rituálního mumlání vhodili do řeky. Jiné byste zase klidně odžili pětkrát po sobě, a ještě byste si je s chutí zarámovali a kochali se jimi, kdykoli půjdete kolem. O svém prvním maturitním plese v učitelské roli jsem měla až nebezpečně romantickou představu, protože taková událost přece musí patřit do druhé jmenované kategorie. Čím víc se ovšem den D blížil, tím akutněji jsem si uvědomovala, jak riskantní tak vysoká očekávání jsou a snažila jsem se je alespoň trochu snížit. Jak se ovšem ukázalo, nebylo to třeba.

Šlo o maturitní ples tří tříd, z nichž já učím hned dvě. V jedné z nich jsem zastupující třídní a druhá je… inu, moje třída. Právě tahle třída byla tou úplně první, do níž jsem kdy vkročila, učím v ní nejdéle ze všech a nebojím se říct, že především ona nese hlavní díl zásluh na tom, že jsem se zamilovala do středoškolského učení.

Od onoho večera jsem nakonec očekávala primárně nějakou tu milou interakci se studenty a alespoň několik tanců s manželem. Už samotný příchod do společenského sálu ale dával tušit, že se ke svým původním očekáváním budu dost možná moct vrátit. Ještě než jsme s manželem došli ke stolu, začali jsme potkávat nádherné studentky v princeznovských šatech, které se celé rozzářily, jakmile mě viděly, a jedna mě dokonce rovnou představila svým rodičům. Rozdávala jsem komplimenty na všechny strany a ze všech stran se tím pádem hrnuly komplimenty na mě. To, že vypadám jako víla, mi řekli tři lidi nezávisle na sobě a počtvrté jsem to slyšela od svých kvintánek, že jim to prý o mě někdo z učitelského sboru – mám podezření na kolegyni hudebkářku – sdělil jen tak ve škole na chodbě.

Šerpování jsem se účastnila jakožto zastupující třídní přímo na parketu. Jak jsem zjistila, být součástí takového rituálu je něco úplně jiného než se dojímat někde vzadu za sloupem. Nejde jen o to, že dobře vidíte a slyšíte; jste toho aktivní součástí. Studenti jsou nadšení, radostní, mladí, krásní a plní potenciálu – a vy jste při tom. A ještě navíc dostanete růži a šerpu s nápisem „banda ignorantů“. Tu mi pak tedy někdo ze stolu sebral a už jsme ji nenašli, ale jelikož jsem původně ani žádnou šerpu nečekala, nešlo o velkou ztrátu. Beru to pozitivně; patrně nejsem ignorant.

Na focení po šerpování jsem vzhledem ke své funkci zůstala. Nejdřív jsme se vyfotili všichni, načež fotograf zavelel „teď zůstanou jenom holky a pan profesor“, což mě poněkud zmátlo. Mám tedy zůstat, nebo se mám co nejnenápadněji zdejchnout? Kolega mi pokynul, ať zůstanu, i zůstala jsem. To, co přijde poté, mi ovšem bylo úplně jasné: „A teď holky pryč a vyfotí se kluci a pan profesor!“ Když fotograf zblýskl, že zůstávám v centru dění těmto explicitním pokynům navzdory, objevilo se mu v očích zmatené překvapení následované o zlomek vteřiny momentem poznání. Nešlo to nebrat jako kompliment.

Na parket jsem s manželem poprvé vkročila, když byl ještě úplně prázdný. I když quick step nepatří zrovna mezi naše trumfová esa, tančit poměrně dlouho s jediným dalším párem či dvěma na parketě bylo úžasné – nikdy si totiž nezatancujete líp, než když vám do cesty nelezou další lidé. Toho večera jsme si zatančili překvapivě krásně, i když na klasický tanec byly vyhrazeny dohromady asi jen dvě hodiny. Je tedy pravda, že jednou se hned dva studenti se svými partnerkami přiběhli ptát, co je tohle u všech všudy za tanec, takže jsme vytvořili celý bezradný hlouček, ale nakonec jsme se rozpustili ve tři páry pohybující se v rytmu podezřele pomalého jivu a obdobná situace už se neopakovala.

Se studenty jsem tančila hned třikrát. S jedním oficiálně – a štamgasti jistě budou nadšení z toho, že jsme se nakonec nepošlapali. Pravda, jednou dvakrát jsme do sebe kopli, ale celkově jsme to zvládli, myslím, důstojně. Když jsem mu na konci řekla, že tohle je můj první maturák v učitelské roli, takže tenhle tanec pro mě bude v tom nejlepším slova smyslu nezapomenutelný, oči se mu rozehrály lehkým překvapením a hřejivou radostí. Další dva studenty jsem k tanci vyzvala sama. Konvence nekonvence, oba jsou mi blízcí a vím, že tančí rádi. Je to přece moje třída.

Chvílemi jsem málem měla v očích slzy; párkrát slzy smíchu, párkrát slzy dojetí. Když mě jedna ze studentek ukazovala svému tátovi ve chvíli, kdy spolu tančili kolem nás, oběma jsem jim zamávala a všichni jsme se na sebe usmáli. Minulý týden mi po hodině právě tahle studentka přišla ukázat fotku, na které se svým tátou kolem mě tančí, a já se na ně s úsměvem a dojatým gestem dívám.

Myslím, že tenhle jediný snímek moje pocity z onoho večera vystihuje lépe než tisíc slov.