Rubrika: Za katedrou

Přišla jsem k tomu tak, jak už se mi to v posledních letech stává: úplnou náhodou. To jsem takhle jednou na podzim pochodovala sem a tam po školní chodbě a dozírala na to, jestli náhodou někdo nepodpaluje budovu školy, neubližuje na zdraví svým spolužákům, nebere drogy nebo neběhá. (Držení dozorů je snad s výjimkou opravování čtvrtletek a pedagogických porad vůbec největší učitelský opruz.) Když tu se ke mně přidal jeden z mých maturantů a familiárně si se mnou začal povídat.

Na tom by ještě nebylo nic divného. Jednak se taková věc stávala celkem běžně s kdekým a jednak si zrovna tenhle maturant čas od času familiárně povídal asi tak s polovinou školy. Jenže tentokrát, jak se ukázalo, nešlo jen o konverzaci. „Mám pro vás takový návrh,“ pravil tajemně a já jsem se, jelikož jde o jednoho z nejangažovanějších studentů na světě, už už připravovala to, co přijde, odmítnout. „Nechtěla byste nám vést dramaťák?“

Ne že by mě ta myšlenka nelákala. Sklony k poněkud divadelnímu (či také „hysterickému“ nebo „afektovanému“) projevu jsem měla celkem vždycky a lehká teatrálnost je něco, co mě na učení opravdu baví. Jenže jestli jsem učit začala celkem nepoznamenaná, o divadle by to platilo trojnásob. „Obávám se, že na to můj prací prášek nestačí,“ odpověděla jsem se vzpomínkou na to, jak jsem v budově divadla tak maximálně hrála na koncertech, a následně musela vysvětlovat, co tenhle devadesátkový idiom znamená. Jenže student nebyl rok předtím předsedou studentské rady nadarmo a jal se mě přesvědčovat. Poté, co jsem mu objasnila, že nemám času nazbyt a hrát by mě sice bavilo, ale nabídnout můžu hlavně pedagogický dozor, protože odmítám trávit víkendy přípravami na dramaťák, jsme uzavřeli dohodu, že se organizace ujme přes zimu především on a pak že se to kolem maturit stejně nejspíš už mockrát konat nebude a že mu tohle angažmá z mojí strany stačí.

Nadešel leden, student skutečně všechno zařídil a začali jsme se scházet. Nenacvičovali jsme žádné představení, ale oddávali jsme se nenáročné a primárně zábavné divadelní improvizaci. Já jsem ze začátku byla opravdu hlavně účastník a dávala jsem k dobrému hlavně svou povrchní znalost hlasové výchovy a sem tam nějaký ten nápad. Ale řeknu vám, byla to pecka. Studenti, z nichž jsem znala právě dva, se do toho vrhli s vervou, která mě naprosto nadchla. Byla to hodina a půl čiré zábavy, kdy jsem si připadala skoro jako jedna z nich a sama sebe jsem se ptala, jak je možné, že se mi tenhle koníček zvládnul po celý můj dosavadní život vyhýbat.

Postupně jsem začala přebírat vedení kroužku a vybírala jsem nejrůznější improvizační hry, které mi přicházely pod ruku. Někdy jsem se inspirovala svými hodinami (pod vlivem dramaťáku jsem i navrhla dvě zbrusu nové a poněkud divadelní hodiny neverbální komunikace), jindy náhodnými stránkami na internetu. Měli jsme napůl herní diskusi zvířátek v lese, kde se odhlasovalo, že se jim vyplatí nechat svůj les vykácet, protože kolaborace s lidmi jim zajistí pohodlný život (a kdyby náhodou ne, tak medvěd ty zatracené zajíce sežere). Došlo na PowerPoint karaoke, disciplínu, v níž má účastník co nejlépe odprezentovat slajdy, které v životě neviděl (maximálně doporučuju!). V rámci cimrmanovských živých obrazů jeden student ztvárnil kompost; v jiné hře zase unesl odpadkový koš tak dramaticky, že se tento stal jeho emblémem po celý zbytek školního roku. V imitační soutěži jsme viděli imitace tak přesné, že jsme všichni padali smíchy, a mnohokrát přišla na přetřes bába pod kořenem (ta je u současné mládeže snad ještě kultovnější, než byla za nás). Ve scénce u soudu studenti soudili důchodkyni mého jména za ublížení na zdraví nebohému občanovi, který přišel jen mírumilovně vyloupit banku – co se mi tahle zpětná vazba snažila říct, je pro mě dosud záhadou. Zahrála jsem si římského legionáře, oddaného soudruha, zlého reportéra, věštkyni, spiritistické médium, influencerku, drogového dealera, který se vydává za zahrádkáře, ženicha na svatbě i jednoho ze svých studentů.

Na jaře účast dle očekávání ochabla a odpadal jeden dramaťák za druhým, po maturitách se nám ale ještě párkrát podařilo sejít a rozloučili jsme se v půlce června. Přestože jsem původně měla pochybnosti, zda do toho vůbec jít, jsem velmi ráda, že jsem nakonec kývla. Nejenže jsme na sebe mohli s mými dramaťáckými studenty spiklenecky mrkat, když jsme se potkávali na chodbách; v zimě byl právě dramaťák jedinou činností, při které jsem dovedla skutečně vypnout, a to i když se konal tři dny před státnicemi. Na tom převtělit se na chvíli v někoho jiného a moct dělat v jeho kůži naprosto cokoliv, je něco neuvěřitelně osvobozujícího; obzvlášť když tím nechcete vůbec ničeho dosáhnout a hlavním cílem je se bavit. Jsem vděčná, že se mi tyhle dveře otevřely. Jestli se mi někdy v budoucnu opět naskytne šance do nich vstoupit, tentokrát už nad odpovědí nejspíš nebudu váhat.

Za oknem pískají rorýsi, slunce nekompromisně pálí a já jím jahody a meloun a trávím už několikátý den po sobě právě tak, jak chci. Ráno nemusím vstávat, po obědě opravovat testy ani slohy a v dohledné době mě nečeká žádná pedagogická přednáška, náslech ani praxe. Na stole uvadá poslední kytice růží, na poličce mám vystavené přání na rozloučenou a ve špajzu hned několik bonboniér. Školní rok skončil a já mentálně uzavírám životní etapu, která minimálně na nějaký čas skončila spolu s ním.

Jak si možná pamatujete, učit jsem začala naprostou náhodou a aby k tomu došlo, musely se sejít jednak velmi silné argumenty a jednak bezprecedentně otevřené a pozitivní mentální nastavení, které jsem si přivezla z Austrálie. Myslím, že to byla jedna z těch věcí, které ač se staly zcela neplánovaně, se prostě stát měly. Nastoupila jsem s nulovou pedagogickou zkušeností a s teoretickou přípravou v podobě šestihodinového minikurzu pro doktorandy o učení na univerzitě. S oblibou jsem prohlašovala, že jsem začala učit naprosto bez přípravy, ale zpětně musím naznat, že to není tak úplně pravda. V jistém smyslu jsem se na to připravovala celá léta, jen jsem tak svoje psychologicky směrované zájmy nepojmenovávala.

Some of the teachers who chose this profession should not have chosen it. But you, even though you did not want to do this, were built for this profession.

Učení v mém životě způsobilo explozi, která mě strhla o něco víc, než bylo zdravé; řekla bych, že nastavovat si funkčnější hranice jsem začala být systematičtěji schopná až letos. Tím, že jsem učila jen na malý úvazek, se to dalo snést, přesto nelze nevidět podobnost s líbánkovou fází syndromu vyhoření. Já jsem vůbec, jak jsem zjistila, ohledně syndromu vyhoření tou nejrizikovější osobou, jakou si lze představit: empatická, perfekcionistická, nadšená, s velkým smyslem pro povinnost, úzkostného založení. Nu, budu mít do budoucna o výzvy postaráno.

U nás na gymplu jsme mívali velice oblíbeného učitele, jehož pozici dokonale vystihuje citát mé někdejší spolužačky: „Vyměním dvacku od něj za normální padesátikorunu!“ Byl to samozřejmě vtip a nikdo na to nepřistoupil, ale říkalo to o našem vztahu k němu všechno. Když jsem se osobou na srovnatelném piedestalu sama stala, chvíli trvalo, než mi to došlo. Studenti a jejich kreativita, spontánní nadšení a pozitivní naladění mi byly obrovským dobíječem baterek a já jsem si postupně uvědomila (přesně v intencích knižní i filmové série Duna), jakou moc může mít charismatický vůdce. Věřím a doufám, že jsem ji používala jen v zájmu světlé strany Síly, ale kdo ví; o většině toho, co člověk způsobil, se zpravidla nedozví.

I'll remember you as the most inspiring high school teacher I've met and the one who never hesitated to give me a piece of kind encouragement, advice, or help.

Vymýšlet kreativní hodiny, na kterých diskutujeme se studenty například o etických dilematech samořiditelných aut a o tom, jestli by spíš zajeli jednoho lékaře nebo dva normální lidi a proč, mě obrovsky bavilo. Přetavovat to, co vím o světě, lidech i o jazyce, do zábavných hodin (které následně někteří studenti označovali jako „můj druh hodiny“), je něco, co mě na učení opravdu chytlo a v čem se moje dovednost v čase významně zvýšila. Když jsme teď v červnu s mými kvartány úspěšně provedli kritickou analýzu diskursu úryvků z filmu Děkujeme, že kouříte, což znamená, že se vlastním úsilím dobrali prakticky všech mechanismů falešné argumentace a manipulace, které tam byly použité, byla jsem na ně i na svou propracovanou přípravu patřičně hrdá.

Spolu s tím, jak se zvyšovalo moje didaktické know-how, se ovšem také zvedaly moje nároky na to, jak má hodina vypadat, co mají studenti dělat a kdo všechno a jak se má zapojit. S tím samozřejmě přišlo i klasické učitelské pokušení: přemýšlet o učení jako o lití obsahu do nádob a o těch, kdo se tolik nezapojují, jako o nevděčnících. Ono když víte, čeho přesně chcete docílit i kolik energie jste do toho dali, máte tendenci si stoupnout do pozice autority a z učení udělat mnohem jednosměrnější proces. Na to si musím do budoucna dát velký pozor; chci si raději zachovat otevřenou mysl začátečníka.

Thank you for everything that you have said to me, done for me, and taught all of us, those were the best lessons ever, of all the subjects, and they most probably will be for the rest of our lives.

Učení také nadzvedlo lecjaké staré bolesti, které ve mně do té doby zapadávaly prachem. Jako učitel totiž kromě kognitivního obsahu nakládáte i s hromadou emocionálních teenagerů, kteří klopí jeden energeťák za druhým a tak trochu nevědí, co se sebou. Konfrontace se vším, co díky tomu vyplavalo na povrch, byla obtížná a bolestivá a lekce se opakovaly, dokud ponaučení nedorazilo alespoň rámcově tam, kam mělo. Boj s perfekcionismem, tendence některé studenty příliš zachraňovat i braní si toho, co dělají a říkají, příliš osobně, mě provázely na každém kroku. Troufám si říct, že jsem v téhle oblasti udělala znatelný pokrok, a i když ani zdaleka nemám vyřešeno, právě tohle mě během mé krátké učitelské dráhy osobnostně posunulo nejvíc. Pracovat s lidmi zkrátka znamená mít v nich nastavené zrcadlo, ať chcete, nebo ne, a vidět v něm jak své schopnosti a potenciál, tak své bolesti.

Za katedrou jsem si také silně uvědomila, jak zásadní roli hraje v mezilidských vztazích autenticita. Jistě, při učení na výběrovém osmiletém gymnáziu potřebujete být chytří a ovládat to, co učíte, ale chytrých učitelů, které nikdo nebere moc vážně, jsme asi každý potkali dostatek. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, čím se mi studenty povedlo očarovat tak, že mě povětšinou vážně brali, a pokaždé jsem došla k týmž závěrům: na nic jsem si nehrála a brala jsem vážně já je. Nestarala jsem se o to, jestli náhodou nejsem moc divná, hlasitá, intenzivní a kdovíco ještě, a bylo to velmi osvobozující pro všechny. Někdy dokonce tolik, že se v mé přítomnosti někteří studenti otevřeli měrou až nečekanou a navázala jsem s nimi vztahy o překvapivé hloubce. Právě loučení s těmihle studenty bylo ze všech nejdojemnější a jejich náklonnost se projevovala těmi nejúžasnějšími způsoby: od básní a dlouhých emailů přes dárky až po celé organizované akce.

Though we didn't have a school psychologist, we had English classes where we could share anything and everything.

Loučení bolelo, ale udělala jsem všechno proto, aby smutek zůstal přirozenou známkou toho, že nám na sobě záleželo, a nikoli oceánem, ve kterém nezbývá než se utopit. Maturanty jsem do světa vyslala v květnu a na začátku června se s nimi rozžehnala na pomaturitním večírku, prohlídce Karlštejna a posledním hraní deskovek. Se zbytkem studentů jsme si poplakali na konci června a obzvlášť s jednou kvartou to bylo loučení skutečně ve velkém stylu. Samostatnou kapitolu pak představoval Kamil. Student s nejunikátnějším příběhem ze všech, neboť do mých hodin začal chodit jako dobrovolník a chodil tak vytrvale, až jsem ho přestala vyhazovat, což dominovým efektem odstartovalo celou řadu dalších událostí: od mojí nominace do ankety o nejoblíbenějšího učitele přes následnou korunovaci na školní chodbě až po hromadnou účast mých studentů na mém červnovém koncertě. Připadalo mi to jako moje loučení s Cliffem před necelými třemi lety v Austrálii, kdy jsem měla pocit, že kousek mě tam navždycky zůstane a bude bolet, ať už se právě budu nacházet kdekoli. Jak jsem zjistila, zažít něco takového z druhé strany není o nic snazší. Ale věřím, že jsme to zvládli a že si navzájem ze života úplně nezmizíme.

The depth you’ve unlocked
the enlightenment you sparked
still shines in our hearts.

Jeden článek o tom, jak skvělé je moje pedagogické minimum, už tu místní štamgasti v minulosti mohli zaznamenat. Dnes přicházím s pokračováním a krásnou novinkou: ani po uplynutí několika měsíců se můj názor nezměnil. Studium je to sice našlapané a intenzivní, ale opravdu přínosné. Minulý týden jsme kupříkladu navštívili základní školu v Sokolově, kam jsme se jeli dívat na to, jak se ve školství tolik skloňovaná inkluze dá úspěšně dělat i v oblasti s velkým množstvím sociálně znevýhodněných (v tomhle případě hlavně romských) dětí. To, co jsme viděli a slyšeli, mě naprosto nadchlo.

Paradox úspěšné inkluze spočívá v tom, že když ji chcete vidět, vlastně není moc na co se dívat. Na první dobrou šlo o krásnou školu plnou barev, kde hodiny bezchybně šlapaly, a kdybychom nepotkávali na chodbách romské děti, vůbec bychom nevěděli, že nejsme třeba v Praze. Základka v Sokolově měla ale před lety úplně stejné problémy jako všechny ostatní školy na podobných místech: romské děti hojně nechodily do školy, propadaly a nedokončovaly základní vzdělání, protože ono si u nás stačí odkroutit 9 let a škole můžete nadobro zamávat, i když jste jako propadlík třeba teprve ukončili sedmou třídu. Třídy s vysokým počtem romských dětí tak nikdo nechtěl učit, natož tam být třídním, a všichni se hnali hlavně do ukázkově naleštěných, bezmála gymnaziálních tříd s rozšířenou výukou jazyků, kam chodily naopak děti místních právníků a lékařů. Segregace jako vyšitá, a to v rámci jedné školy.

Když v roce 2018 nastoupila do funkce současná ředitelka, její první krok spočíval v tom, že dvě kategorie tříd zrušila a všechny smíchala dohromady. Movitější rodiče se, pravda, trochu ošívali, ale když jim ředitelka vysvětlila, že rozšířená výuka jazyků bude všude a do jedné třídy umístí maximálně 4 romské děti, většina na to přistoupila (kdyžtak svoje dítě dají pryč ten další rok, tak co). I třídy se promíchaly a problémy se začaly řešit. Děti, jejichž rodiče ráno odmítli vstát, takže svoje ratolesti ani nevzbudili, natož aby je dovedli do školy, začali chodit budit asistenti prevence kriminality. Místo hromadných rodičáků, kam romští rodiče neradi chodili, se zavedli takzvané tripartity (setkání učitel-rodič-dítě) a ejhle, najednou většina rodičů přišla. Najalo se pár asistentů, kteří pomáhali romským dětem přímo při výuce. Kroků to obnášelo ještě celou řadu, ale když to zkrátím: absence se snížila, procento dětí, které dokončují základní vzdělání, se zvedlo a škola praská ve švech.

Před sokolovskou exkurzí jsem si myslela, že škola je takový velký a tím pádem dost setrvačný organismus, kde věci víceméně samočinně uhánějí po nějakých kolejích a osoba ředitele není zas tak mocná. Už si to nemyslím. Ředitel, který má vizi a dost vůle a energie na to ji prosadit, může otočit kormidlem velmi výrazně a nemusí to vůbec trvat dlouho. Ti, kdo se změnou nejsou kompatibilní, odejdou, ale na jejich místo přijdou jiní a celkový tón instituce se může během pár let naprosto proměnit. Sokolovská ředitelka ví, jakou má nad životy svých svěřenců moc, a před jejím přístupem i výsledky nezbývá než smeknout. Nebylo by takových víc?

Když jsem loni mluvila s ředitelem našeho gymplu o úvazku na letošní rok, sdělila jsem mu, že mojí prioritou je pokračovat s mými stávajícími třídami. Mezi nimi byly tehdy i dvě septimy, v tu chvíli jsem si tak při plném vědomí řekla o dvě třídy maturantů. Tušila jsem, že to nebude snadná práce – maturanti se pohybují ve zvláštním meziprostoru jednoho velkého přechodového rituálu a jsou v zásadě od začátku školního roku jednou nohou pryč. Realitu téhle situace jsem ale i tak hrubě podcenila.

Jelikož máme v legislativě zakotvenou možnost nahradit státní maturitu z angličtiny jazykovým certifikátem, asi nikdy v životě jsem u žádných svých studentů neviděla tolik soustředěného úsilí jako na podzim, kdy se certifikátové zkoušky víceméně hromadně skládaly. Obě moje třídy makaly jako o život a na začátku listopadu většina z nich v zásadě odmaturovala. Když přišly výsledky, byla jsem na ně opravdu hrdá. Až na naprosté výjimky všichni zkoušku udělali, přičemž většina na úrovni C1 (tj. o úroveň výš, než se po nich žádá) a někteří dokonce na C2. Zvládli to a byli skvělí.

Poté mým maturantům začala fáze jménem maturitní ples. Tehdy jsem během jedné ze svých hodin, na jejíž přípravě jsem strávila ne zrovna málo času, poprvé prohlásila ono umrtvující „když zjevně děláte něco jiného, tak to aspoň dělejte potichu, abyste nerušili ty, kdo se chtějí zapojit“. Po hodině mi jeden z mých studentů došel říct, že mu je mně líto. Po několika dalších takových hodinách mi napsala studentka a v zásadě se omlouvala za celou třídu a za to, jak se chovají. Taky mě to mrzelo, ale nešlo o nic, s čím bych nepočítala.

Maturitní ples byl, jak víte, velmi krásný a moc jsem si ho užila. Znovu jsem pocítila hrdost na svoje maturanty a na to, jak to zvládli zorganizovat. Zbytek prosince se nesl v duchu vymýšlení zábavných a odlehčených hodin, při nichž už jsem se nemusela omezovat učebnicí. To bylo velmi příjemné.

Zlom přišel v lednu. Tehdy jsem si řekla, že angličtina už pro většinu maturantů není relevantní a rozhodla jsem se věnovat čas těm nejpraktičtějším tématům, jaká si dovedu představit. Taková asertivní komunikace se hodí vždycky a všude, ne? Když mi navíc studenti opakovaně sdělovali, jak by chtěli dělat praktické věci… mohlo by to zafungovat. Aspoň to jsem si myslela.

Nezanedbatelná část mých maturantů ovšem právě tehdy angličtinu prostě hodila přes palubu. Nehledě na to, co jsme dělali, si při hodinách četli knížky, sedali si dozadu do rohu s počítačem a sluchátky na uších a kvalita práce, kterou odváděli, byla tak nízká, že se na mých listech s poznámkami objevovaly hlášky typu „this was a mistake, never again“. Leden v oktávách mi odstartoval pedagogickou krizi, jakou jsem dosud nezažila. Na dně této krize jsem dokonce prohlásila, že vědět, jak moc marné to s maturanty bude, raději jsem si o ně řediteli neříkala. Tuhle deziluzi nezvládli zvrátit ani jednotlivci, kteří mi sem tam sdělovali, že ta či ona hodina nebo to či ono téma byly opravdu dobré a že jsou za to vděční; ba ani ti, kteří práci nejen neodflákli, ale naopak ji odvedli skvěle.

V únoru jsem se nadobro přestala snažit zapojit všechny. Dynamika ve třídách poklesla měrou naprosto nevídanou, bylo to, jako by moji studenti vnitřně umřeli. Došlo to dokonce tak daleko, že činilo problémy dokopat ty, kteří hodlali maturovat, aby se věnovali tématům, o jejichž probrání si mi sami řekli. Nechápala jsem. Proč mi tvrdíte, že něco chcete dělat, když pak pomalu ani nezvednete hlavu z lavice? Když studenti s aktivitami, které měly sloužit k tomu, aby o probíraném tématu přemýšleli, a tedy si z něj něco zapamatovali, nakládali tak, že je rovnou cpali do chata GPT, sama sebe jsem se ptala, k čemu tam vůbec jsme. Mrazilo mě při myšlence, že tenhle pocit možná učitelé zažívají úplně běžně. Pokud je tomu skutečně tak, pak nechápu skutečnost, že ve školství ještě vůbec někdo je.

Po napsání maturitních slohů na začátku dubna se situace zlepšila, moji maturanti lehce obživli, prožili jsme ještě několik hezkých hodin a následovala neodmyslitelná fáze sentimentální. Vzpomínalo se, dojímalo, děkovalo. Na poslední hodinu před všeobecným exodem se jedna oktáva z vlastní iniciativy spojila s druhou (mně neznámou), student přinesl kytaru, já housle a všichni jsme společně zpívali táborákové vypalovačky. Hudebním programem to dopadlo i v druhé oktávě. Bylo to hezké.

Dnes proběhlo poslední zvonění a já jsem ve zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu mi hodin s oktávami není ani trochu líto, protože v poslední době vypadaly tak, že to nikomu líto snad ani být nemůže. Na druhou stranu jsou to ale pořád moje třídy (jedna z nich dokonce třetím rokem), se kterými mi během předchozích let bylo krásně, jejichž společnost mi dělala velkou radost a na které jsem hrdá. Vážně s nimi tohle udělala paralýza kolem maturity, zkoušky, která se ve zpětném pohledu jeví tak snadná? Nepřeháníme to s tím humbukem a strašením trochu? A byli jsme my taky takoví? Hodně otázek, málo odpovědí. Navzdory všemu je mi ale nakonec stejně hlavně smutno. Krize, nekrize – až budu procházet chodbami školy s vědomím, že svoje oktavány už tam nepotkám, budou ty chodby hned o poznání smutnější.

Ráno přicházím v 8:10. Děti se teprve pomalu začínají trousit; však vyučování začíná až za 20 minut. Za pár minut přichází můj místní provázející učitel. Tykáme si zcela automaticky – jsme přece na půdě Scio školy, tedy zařízení, kde nikdo nevyká nikomu.

Začínáme ranním kruhem, v jehož rámci se všichni (škola má kolem 150 žáků) shromáždí v jedné velké místnosti. Jedna holčička zrovna slaví narozeniny, všichni jí zazpívají „Hodně štěstí, zdraví“. Pak se nasdílejí některé praktické informace, pár zajímavostí a rozejdeme se do tříd.

Začínáme něčím, co by se u nás jmenovalo třídnická hodina. Děti z šesté třídy totiž právě končí takzvané druhé trojročí – to jsou celky, v jejichž rámci se odehrává spousta výukových aktivit. Čeká je tak v novém školním roce společnost osmáků a deváťáků a lehce odlišně fungující rozvrh. Na něco se těší, něčeho se bojí, na něco se chtějí zeptat – a to všechno sdílejí. Jak moc by tohle potřebovali moji oktaváni!

Při pohledu na rozvrh mi ledacos není jasné, protože předměty jako „Samorost“ u nás na gymplu skutečně nemáme. „Tam se učí, co chtějí – jen s námi předem musejí konzultovat, co to bude, my jim to schválíme a oni nám pak prezentují výsledky,“ vysvětluje mi můj provázející učitel. Je to bývalý voják, který jeden rok vedl dceru do Scio školy a druhý rok tam nastoupil taky. Kromě toho si dodělává terapeutický výcvik.

Je zrovna projektový den a já se účastním projektu „10 nejvýznamnějších staveb“ pro druhé trojročí. Děti ze čtvrté až šesté třídy, oblast, kterou neovládám, škola, která funguje úplně jinak. To, že tu nezvoní a učitelům se tu říká průvodci, jsou jen třešničky na dortu. Svoji komfortní zónu jsem rovnou nechala doma.

Když učím, je to trochu chaos. Chvílemi se některé děti lehce utrhávají ze řetězu nebo dělají něco, co nemají, ale nakonec všechno v pořádku dotáhneme do konce. Někteří z nich dokonce znají na kilometr přesně délku Velké čínské zdi. Není Scio škola náhodou proslulá tím, že se tu příliš nememoruje?

Komunikační virtuozita mého průvodce mě fascinuje. „Zažívám, že se mě teď už potřetí ptáš na to samé, já ti pokaždé dám tu samou odpověď a ty, místo abys to udělal tak, jak jsem ti řekl, se mě zase znovu dojdeš zeptat, jak to máš udělat,“ sdělí klučinovi, který se pořád nemá k tomu, aby vykonal svěřený úkol. Výsledkem je, že klučina jde a zcela bez problému vykoná svěřený úkol.

Děti si na konci dávají zpětnou vazbu a dávají ji i nám. „Příště prezentaci nezačínej kotrmelcem,“ najdeme v jednom papíru. Velmi trefné, toho kotoulu na žíněnce v rohu jsem si taky všimla. Ke mně jsou výrazně hodnější, než jsem čekala, jeden klučina za mnou dokonce po hodině přijde a říká mi, že ho to bavilo. Zjevně jim trocha chaosu tolik nevadí (nebo rozhodně míň než mně).

Odcházím přeplněná dojmy. Zažít úplně jiný, výrazně autonomnější model vzdělávání je velmi osvěžující. Nejsem si jistá, jestli ta volnost na moje poměry není velká až příliš; na to, abych si udělala komplexnější obrázek, bych potřebovala vidět víc. Když jdu ale druhý den do svojí vlastní školy, mám dost jasno. Ať už si o soukromém školství myslíme cokoli, nám na státních gymnáziích by čas od času nějaký ten závan úplně jiného vzduchu rozhodně neuškodil.