Scházíme se na autobusové zastávce; kolem sebe slyším veselé štěbetání, poslední dotazy a starostlivé připomínky. Nastupujeme a hluk, který doprovází loučení, se přetavuje do hluku bandy puberťáků na výletě. Můj první školní výlet v učitelské roli – a hned na týden do zahraničí. Ještěže jsme na ně čtyři.
Hovor v autobuse se někdy přelévá do výbuchů smíchu, jindy do proudů nadávek. Poslouchám, jak na sebe studenti pokřikují a častují se přezdívkami. Pak se k našim uším donesou perfektně herecky ztvárněné parodie učitelů i spolužáků. Nejde se nesmát. Ale řeknu vám, že na momentu, kdy se poprvé dozvíte vlastní přezdívku, je něco neopakovatelného.
Celý týden se odehrává ve velmi živelném duchu. Objímá mě bezstarostnost mých patnáctiletých svěřenců a nořím se do dramat v duchu „on je hrozně roztomilej, ale když jsme mu popřály k narozeninám, ani nám neodpověděl!“. Po velmi dlouhé době jsem vytržená ze svojí každodennosti natolik, že nade mnou nemá žádnou moc. Je to nesmírně osvobozující.
Studenti si se mnou fotí selfíčka a mávají, když vidí fotit mě. Některé studentky mě objímají, běhají se mnou z prudkých kopců nebo mě učí specifický plácací pozdrav, který používají mezi sebou, a to rovnou se slovy „teď jste o něco blíž naší generaci“. Nabízejí mi bonbóny, bábovky, křížaly i ledacos jiného; i já jim občas něco nabídnu a například moje sladké pendreky jsou anihilovány během zhruba deseti vteřin. Debatujeme o národním obrození, pouštíme si vtipná videa a hrajeme Scrabble. A taky se dozvídám spoustu drbů. Například na jednom renesančním zámečku ta čtvrtina zájezdu, kterou mám pod palcem, prohlídku pojme tak, že chlapec, který má největší množství informací, v každé místnosti vždycky chvíli vykládá, ostatní zaujatě poslouchají, pak se rozhlédnou, jako že to bylo k věci, a jde se dál.
My dospělí jsme ubytovaní u Carol, která netopí, moc dobře nevaří a dává hrozně malé porce. Je to všechno nekončícím zdrojem vtipů. „Vzal sis dneska na to jídlo lupu?“ „Já jsem plný jedině snad dojmů.“ „Včera jsme zadýchávaly váš pokoj, tak dneska budeme dýchat u nás!“ Krom toho jsou v jídelně strhané tapety a zdi jsou hnědočerné jako v hororu – holt se bude tapetovat až příští týden. Dokonce začneme pro některé hrát roli příslovečných dětí v Africe: když mají dvě studentky jeden večer obzvlášť hodně jídla, vzpomenou si na nás a na to, že nejspíš právě máme hlad, a rozhodnou se to jídlo přece jenom dojíst.
Zážitků mám z toho jediného týdne nespočet. Holubi sedající do vlasů, vítr tak silný, že nás doslova nadnášel, sprinty k autobusu, smích, zpěv „hodně štěstí, zdraví“ ve dvě hodiny ráno, párky, které jsme jedli vsedě na obrubníku na parkovišti. Já jsem si tehdy z města přinesla suši, načež mě obsypal celý houf studentů, kteří byli z mého suši – nevím proč – úplně hotoví. Pozitivní body lze zjevně nahnat úplně všude. Aspoň jsem si tím vykompenzovala jejich ztrátu, kterou jsem utrpěla, když mě na pláži nehezky vypláchla vlna příboje.
Při návratu celkem všichni říkáme, že bychom chtěli, aby to celé trvalo mnohem déle. „To je hrozně zvláštní vidět vás zase tady, já si teď připadám, jako že jsme tak trochu rodina,“ přivítá mě následně jedna z mých kvintánek, když se další týden opět potkáváme ve škole. Cítím to velmi podobně. Ne že to byl v jakémkoli smyslu dokonalý zážitek, to rozhodně ne. Ale jako by na žádné z těch drobných vad vlastně nezáleželo a celkovou kvalitu zážitku pouze podtrhly. A možná i červeně a dvakrát.