Rubrika: Akademické frky

Je to tak, přátelé. Po 4 letech a 4 měsících v akademických vodách jsem minulý týden úspěšně složila doktorské státnice a obhájila dizertační práci, čímž jsem získala titul Ph.D., tedy doktorka. Může se to zdát jako včera, kdy jsem psala, že odcházím z práce, abych se vrhla zpět do univerzitních sfér, a vida – je to za mnou. Stovky a stovky hodin strávené čtením, psaním, diskusemi, učením, přednášením, vyplňováním naprosto příšerných formulářů i cestováním. Lidé se mě někdy ptají, jestli to stálo za to. A já odpovídám okamžitě a bez zaváhání. Ano.

Když jsem jela na státnice a obhajobu, byla jsem velmi nervózní (jednu svatozář pro mého manžela, prosím!), přesto jsem si při vstupu do fakultní budovy připadala jaksi zvláštně ve svém živlu. Přijela jsem diskutovat o akademických tématech, přičemž jedním z nich je moje dizertace. Jsem vůbec někde víc doma? Následně dorazil jeden ze členů komise, překvapeně se podíval na mě, na titulní stranu mojí dizertace a pak znovu na mě a pravil: „Jo to jste vy!“ Nemohl to vystihnout lépe.

Na doktorátu jsem prolomila svoji komfortní zónu způsobem, o jakém se mi do té doby ani nesnilo. Celá moje australská eskapáda byla vedená primárně motivací „jestli to aspoň nezkusím, budu toho nadosmrti litovat“. Dlouho jsem neměla jasno v tom, jestli tam opravdu chci, protože jsem nevěřila, že to zvládnu. Kdybyste mi na magistru řekli, že s těmi lidmi, jejichž brilantní knihy čtu, budu jednou na druhém konci světa spolupracovat, nejspíš bych se od srdce zasmála a diskrétně se vyptala na stav vašeho duševního zdraví. Jenže jak žádný čtenář mého blogu nemohl přehlédnout, právě tenhle absurdní scénář se do puntíku naplnil. Napsala jsem grantový projekt, dostala grant, za dob nejtvrdšího covidu si domluvila stáž a následně sledovala, jak jedna bariéra za druhou mizí, až se přede mnou cesta otevřela a já se mohla vydat dělat tu nejtechničtější lingvistiku, jakou jsem kdy dělala, pod vedením naprostých špiček v oboru (od nichž mi v den státnic přistál ve schránce email s předmětem „Go, Marie!!!!!“). Lidé si někdy myslí, že to celé byl od počátku můj sen a přesně tohle jsem si přála. Ne. Takhle vysoko jsem se snít nikdy neodvážila a víc než cokoli jiného mě to děsilo. Ale moje motivace, ať už o ní soudíme cokoli, stačila.

Když se mě Cliff v Austrálii ptal, co bych chtěla dělat, až doktorát dokončím, sdělila jsem mu zhruba to, co všem ostatním – že nejvíc mě láká akademická dráha, ale pravděpodobné je to zhruba jako vyhrát v loterii, takže vždycky můžu třeba začít učit na nějaké střední škole angličtinu nebo tak něco. Tehdy to byl zhruba plán D, čistě hypotetický a velmi vzdálený. Cliff se na mě ale úplně vážně podíval a pravil: „To je skvělý! Studenti by tě milovali.“ To mě pobavilo. Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout? Jenže pak jsem se z Austrálie vrátila a nějaká ta střední škola mě ulovila doslova okamžitě. Za katedru jsem nakráčela s lehkostí, však je to jenom na chvilku, já přece nejsem učitelka a moje priorita je doktorát. Co následovalo, netřeba opakovat. Když jsem Cliffovi psala po několika měsících email, pogratulovala jsem mu k preciznosti jeho předpovědi. „Měl jsi pravdu. Ostatně jako vždycky.“ Nic z toho by se nejspíš nestalo, kdybych nebyla na doktorátu – měla bych totiž patrně normální práci od 9 do 5, neměla bych certifikát, znala bych angličtinu podstatně méně do hloubky a scházel by mi jak cool faktor akademické sféry a Austrálie, tak aura nefalšovaného nadšení, nekonečné energie a nezlomného optimismu, která mě po návratu celé měsíce obklopovala. Jeden člověk v různých fázích svého života prostě není ten samý člověk.

Další kapitolu představuje můj výzkum – a i když odmyslíme Austrálii a učení, tak jen kvůli němu samotnému by to za to celé bývalo stálo. Je pravda, že na univerzitu jsem se vracela, protože jsem věděla, že v byznysu nemůžu zůstat. Ale taky jsem se vracela, protože jsem měla za to, že právě ta práce, kterou jsem plánovala udělat, si zaslouží, aby ji někdo udělal, a já nevidím na obzoru nikoho, kdo by se toho hodlal ujmout. I řekla jsem si, že už mám nakročeno z diplomky, a tak to zkusím. Zkusila jsem to a výsledkem je nejlepší akademický spis, jaký jsem kdy vytvořila a který zůstane k dispozici všem, kdo o něj budou mít zájem. Chtěla jsem zapojit češtinu do výzkumu jazykových univerzálií. To jsem udělala. Chtěla jsem napsat kulturně-lingvistický portrét češtiny jako jazyka, do něhož se otiskla naše poměrně nešťastná minulost. Právě tak se stalo. To, že se oba oponenti vyjádřili v tom smyslu, že šlo o velmi inspirativní čtení a mělo by se to vydat, moji snahu nádherně korunovalo. Ano, stálo to krev, pot a slzy a kdo ví, jestli se to skutečně vydat podaří. Ale naplnila jsem, proč jsem přišla.

Troufám si tvrdit, že doktorát byl jedním z nejnáročnějších období mého života. Ale teď, když ze mě to obrovské závaží spadlo, se ohlížím a jsem s prací, kterou jsem odvedla, spokojená. Dokázala jsem věci, které jsem ani netušila, že dokážu, zažila to, o čem jsem do té doby jen slýchala, a napsala první regulérní knihu svého života. Nevím, kam mě osud zavane dál, ale když dokázal největšího zápecníka na světě dostat do Austrálie, zvládne očividně ledacos. Ráda se nechám překvapit.

V životě už jsem složila několikery státnice a ještě o něco víc velkých zkoušek. Zkoušek, které obnášely tisíce přečtených stran, stovky ručně psaných stránek výpisků nebo u kterých se nás ptali na střechy ze 14. století. V prváku na bakaláři jsem při podobných příležitostech šílela. Na magistru už jsem byla povětšinou podstatně víc v klidu, a u mých posledních státnic mi k onomu klidu stačilo už jen vidět, že po mojí první větě se předseda komise usmál a o něco pohodlněji opřel na židli. Doktorské státnice představují v jistém smyslu korunu mých studijních snah a jelikož nemládnu, tak také pokračují v nastoleném trendu. Ano, učím se a ano, jsem nervózní. Ale tak nějak míň, než bych mohla. Prostě si čtu svoje výpisky a někdy se jimi i docela bavím.

„Bohové mohou ztratit respekt lidí, jestliže neplní jejich objednávku, ale taky se tím může na lidi uplatňovat metla (to proto, že se chováte jak dobytek!).“

V prosinci jsem přečetla poslední knihu, kterou jsem přečíst chtěla, a velkolepě jsem vyndala na podlahu v pokoji všechny sešity, které ke státnicím potřebuju. Byla jich slušná hromádka. Listovala jsem si výpisky, z nichž některé jsem dělala před víc než deseti lety, a oceňovala svou někdejší poctivost, protože i ty z doby, kdy mi bylo devatenáct, jsou dodnes docela dobře použitelné. Některé jsem ještě psala levou rukou, na což jsem postupně přestala mít čas; levou rukou totiž píšu pomaleji než pravou. Jinde jsem nacházela svoje filosofující výkřiky o tom, že nejvyšší ctností je mlčet a rozum je slepý. Nevím, co jsme to tehdy brali, ale nejspíš mě to dost rozčilovalo.

„Nějakej Dundes a totálně bizarní teorie o souvislosti víry v uhranutí s tím, že život závisí na vodě. Fakt.“

Pročítám si sešity a podrobnosti, které bych se ještě na magisterské státnice nejspíš učila, povětšinou blahovolně přeskakuju. Co nemám v podrobnostech, vynahradím znalostí kontextu. „Však tohle jsem přece používala při výuce svého semináře a tohle zase mám v dizertaci,“ říkám si a tím to považuju za naučené. Když s něčím musíte kriticky pracovat, učením detailů už se zpravidla nepotřebujete zatěžovat. Někdy se usmívám nad svými podrobnými vysvětlivkami kdečeho. Většinu z nich už dneska nepotřebuju. Stačilo studovat dost dlouho a rozšiřovat znalosti o to, bez čeho jsem se v různých fázích zrovna neobešla. Že by takhle přicházeli na svět všichni ti tvrďáci, co v očích bakalářských studentů znají snad úplně všechno? Představovala jsem si to nějak… jinak. Třeba že padají z nebe.

„Freudova teorie o původu totemismu: otec si v patriarchální společnosti střeží ženy pro sebe, tak ho jeho synové, kteří ženy chtějí, zabijí. Ale pak se stydí, zavedou incestní tabu a otec se stává posvátným totemem – má jít o původ incestního tabu, totemismu a exogamie. A taky oběti, náboženství a celé civilizace (ty vole).“

Prohlížím si znovu své tematické okruhy a jsem až překvapivě v klidu. Rozhodně víc, než bych byla před lety, obzvlášť když uvážíme, že jsem některé z těch knih, co jsem si tam sama zařadila, nečetla. A vlastně jsem to ani neměla v plánu. Prostě jsem potřebovala mít v literatuře zastoupené obě strany příběhu, o kterém dovedu vyprávět hodiny. Však ti zkoušející to kvůli mně taky dočítat nebudou. Jsem v učitelské roli dost dlouho na to, abych věděla, kolik práce to dá, být schopný dusit někoho na detailech.

„Jestliže pojmem šamanismus označíme jakékoli extatické chování, tak se tím veškerý význam toho pojmu vyprázdní (no neke).“

A tak se učím kde co od antropologie náboženství až po autonomní syntax, padají ze mě divná slova a hledám na všem ještě o něco víc hnid než obvykle. Někteří studenti vědí, že státnice a obhajobu budu mít, a familiárně mě ujišťují, že to jistě zvládnu na výbornou. Já zase mám sto chutí, jestli to skutečně udělám, si na dveře kabinetu po vzoru jejich emailů s výsledky certifikátů přilepit velkou ceduli s nápisem „PhD, baby!“. Ale hlavně – už to chci mít konečně za sebou.

Když mi bylo osmnáct, snila jsem o tom, že se stanu novinářkou. Psaní jsem milovala, stát se spisovatelkou mi přišlo příliš nerealistické a novináři přece dělají spoustu vzrušujících věcí – ve Fantomasovi třeba honili padouchy po střechách. Nechtěla jsem ale jít studovat přímo žurnalistiku, protože jsem o ní jednak slyšela nepěkné věci a jednak mě velmi inspirovalo, když mi kdosi řekl, že abych dobře psala, tak je třeba se především vzdělat, aby vůbec bylo o čem psát.

I stalo se, že mi cvrnkla do nosu Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Bakalář mě na první přečtení nijak neuchvátil, ale objevila jsem magistra (dnes už je reakreditovaný a v původní podobě neexistuje), který zněl jako cesta k žurnalistice, jen o něco teoretičtější. Zdálo se mi to dokonalé. Bakaláře zvládnu, pak přijde vysněný magistr, potom budu vzdělaná a… psát, psát a psát!

Tehdy začala jedna z největších love story mého života. Bakalář na FHS se totiž ukázal být prostředím, které navrhovali lidé mého ražení. Pro představu: šlo o velký, všeobecný obor s minimem povinných předmětů (zejména zkoušky ze všech velkých humanitních a společenskovědních disciplín) a oslňující svobodou sestavit si drtivou většinu rozvrhu dle vlastního gusta z obrovského výběru předmětů povinně volitelných. Na přednáškách a seminářích se lidé potkávali nikoli podle ročníků, ale podle zájmů; kategorie spolužáků byla z velké části irelevantní a žádní dva lidé neměli totožný rozvrh. Když se mi předmět nelíbil, po první hodině jsem si ho jednoduše z rozvrhu škrtla a zapsala si místo něj jiný. Velká volnost, velká zodpovědnost.

Netrvalo dlouho a akademická sféra mě uchvátila. Poprvé v životě jsem se octla na místě, kde jsem mohla intelektuálně růst právě takovou rychlostí, jakou jsem potřebovala. Hltala jsem knihu za knihou, moje obzory se doslova prolamovaly a lidé zvenku se mě ptali, jestli u nás takové osvícení zažívá každý. Ne, každý ne. Ale já sem patřím. Můj sen o žurnalistice se rozplynul, zatoužila jsem být akademičkou. Zdálo se to ložené.

Když jsem ovšem přišla na vysněného magistra, dostavilo se vystřízlivění. Kupříkladu jsem dostala rozvrh, ve kterém se nacházely povinné předměty s povinnou docházkou. Co to má být? To jsme zpátky na gymplu nebo co? Stejně jako jsou fronty často znamením totalitních systémů, je povinná docházka u povinných předmětů často známkou toho, že jinak by tam nikdo nechodil. Přesně tak to bylo. Neříkám, že všechno na magistru bylo špatné a k ničemu. Ale většina ano. Taky neříkám, že po opojné svobodě bakaláře zklamání nebylo nevyhnutelné. Bylo. Ale stejně mělo velmi hořkou příchuť.

Zhruba v té době jsem se stala tajemnicí na jiném magisterském oboru. Ano, věděla jsem, že ten obor je prakticky ve válce, ale byla to přece moje fakulta a nějakou malou brigádu jsem potřebovala. Dokud se mě spory netýkaly, dalo se to vydržet. Ale tam, kde to vře, se nutně jednou spálíte, i když nestojíte v centru dění. Tak se také stalo. Když se ona velmi trpká zkušenost propojila se zklamáním ze špatného magistra, celkovou studijní únavou i reálným stavem šíleně podfinancované a zakomplexované české akademické sféry, rozhodla jsem se, že odejdu.

Během mých třech byznysových let (kdy jsem psala, psala a psala, ovšem úplně jiné texty, než jsem chtěla) se FHS přestěhovala do nové budovy a vypukl covid. Já jsem se rozhodla vrátit a to, že bych mohla jít jinam, mi skoro ani na mysl nepřišlo. Pocitově nicméně o návrat nešlo. Nový barák byl betonový, chladný a působil jako továrna. Nepojily se mi k němu hezké vzpomínky a nové pěkné zážitky tam ne a ne vznikat. K vedoucímu mě nepojil žádný vztah, předměty už jsem jako doktorandka skoro neměla a ten jeden, který jsem měla, nebyl ani zábavný, ani podnětný. I když jsem tam potkala někoho známého, připadalo mi to jaksi zvláštně odlidštěné a sotva jsem vstoupila, hleděla jsem co nejrychleji zase vypadnout. Zdálo se, že můj nový vztah k fakultě se ustálil na chladné neutralitě.

To se lehce změnilo, když jsem začala na fakultě učit. Tehdy jsem měla svoji učebnu a svoje studenty, a když jsem diskutovala o filosofii jazyka se studentkami na chodbě, chvilkami se mi dokonce zdálo se, že se někdejší lidské teplo alespoň z malé části vrací. Šlo ovšem především o moje vlastní nadšení, neboť jsem zároveň z vícero stran slýchala, že nové vedení je dost hrozné, zavádí strašně moc regulí a klasickou represivní strukturu, kterou tahle punková fakulta nikdy neměla, protože vznikla v devadesátkách jako spolek známých z bytových seminářů. Ozvuky tohohle ducha jsem zažila i já; když jsem ostatně dělávala rozhovory s vyučujícími, ze začátku jsem pravidelně slýchala slova chvály o přátelské atmosféře, absenci intrik a vzájemné důvěře. Rozhovory jsem ovšem nakonec vedla sedm let a ke konci už takové věci neříkal nikdo. A když jsem se letos v létě viděla s Lily, nejlepší vyučující svého života, otevřeně mi řekla, že se sama sebe ptá, co tam ještě vůbec dělá a že tomu dává tak dva, tři roky a pak odejde do důchodu. Zatrnulo mi. Oba zakladatelé, na jejichž přednášky jsem chodila, už pryč jsou. Když odejde i Lily… co z toho, co jsem zažila, zbude?

Předminulý týden mi z fakulty přišla zpráva, že sestavují rozvrh na letní semestr a jestli zase chci učit svůj seminář. Odepsala jsem, že moc ráda, že ovšem považuji za férové jim sdělit, že už v té době dost možná nebudu doktorandka. Za mých tajemnických let to nebyl problém, externisté učili úplně běžně. Odpověď mě ovšem vrátila do reality. „Aha, tak to problém bude.“ Nové vedení prý zakázalo externí předměty, pokud nejsou nezbytné pro studijní plán, že prý jde o moc velkou administrativní zátěž. I napsala jsem děkance a v kopii i vedoucí katedry, že můj předmět má velmi, ale opravdu velmi dobrá studentská hodnocení, že už teď vím o nových lidech, kteří si ho chtějí zapsat, a jestli fakulta nemůže navzdory administrativní zátěži tenhle jeden kurz přece jenom zachovat (abyste byli v obraze: o tom, že studentské hodnocení výuky se začne opravdu velmi významně řešit, jsme slýchali v posledních dvou letech stále znovu, a dokonce na to téma vzniklo celé školení). Vedoucí katedry zareagovala obratem. Prý nejde o administrativní zátěž, ale o strategii fakulty a povinně volitelné předměty se externě prostě nedělají. Děkanka neodepsala vůbec.

Tak se tedy končí jedna velká akademická love story. Když jsem se před devíti lety v rozhovoru obou zakladatelů ptala, co si myslí, že se s fakultou do budoucna stane, odpověděl jeden z nich, aniž hnul brvou, že všechny podobné experimenty, co jdou proti zavedené struktuře, nutně skončí a že takhle dopadne i FHS, která se postupně znormalizuje, zeškatulkovatí, odlidští a začlení do těla univerzity. Tehdy mě to šokovalo. Dnes už delší dobu vím, že měl pravdu, ale vědět o tom a zažít to na vlastní kůži přeci jen není totéž. A dolomit onu pomyslnou hůl, to i po takové době, kdy měla namále, prostě a jednoduše bolí.

Když jsem jela minulý týden na fakultu odevzdat tři fascikly svojí dizertace, nečekala jsem právě zážitky ohňostrojového typu. Slavit a radovat se mi tradičně příliš nejde a momenty, které by měly být triumfální, mě poměrně často spíš naplňují melancholií. Ta je navíc v tomhle konkrétním případě podbarvená vědomím, že mi nikdy nešlo primárně o to být paní Ph.D., ale o samotný proces bádání a objevování, u kterého ovšem vůbec není jisté, zda, kdy a jak bude pokračovat. Přesto moje zážitky z fakulty toho dne přerazily úplně všechna moje očekávání.

Potkala jsem totiž tři lidi, kteří si se mnou popovídali o něco víc, než bych čekala. První z nich byl můj vedoucí. Přiběhl do kanceláře s větrem ve vlasech a s naprostým zoufalstvím ve tváři. Já tedy vím, že je dlouhodobě přetížený, protože kdykoli jsem od něj v posledních měsících něco potřebovala, dočkala jsem se v první řadě vyčerpávajícího seznamu toho, čím vším je zahlcený a co všechno právě musí. To, čeho jsem se stala svědkem tentokrát, ovšem trhlo veškeré rekordy. O prázdninách jel na dovolenou a pak na tři týdny onemocněl. Výsledek? Přehlcení takového zrna, že být jeho manželka, tak se skoro bojím. Byl úplně mimo.

Druhým přírůstkem do sbírky se stal můj někdejší vedoucí bakalářky. Jelikož už jsme se dlouho neviděli, ptal se mě, co a jak, a samozřejmě došlo i na moje současné bádání. Poslouchal roztržitě a koukal při tom všude možně, i zkrátila jsem svoje povídání, co to šlo. Čekala jsem, že se rozloučí a taky někam poběží, takže mě o to víc překvapilo, když mi zničehonic sdělil, jak jsem byla excelentní studentka a jak skvělá byla moje bakalářka (jejíž téma si po víc než deseti letech pamatoval). Zarazila jsem se. Ano, zahřálo mě to u srdce. Ale nebylo by o něco lepší tohle studentům říkat v době, kdy to potřebují slyšet, protože si sami sebou nejsou ani trochu jistí, a kdy onu excelentní práci odvedli? Ta opravdová pecka ovšem přišla až potom. Zasnil se a s lehkým pelem smutku v očích pravil, že jsem na magistru utekla k lingvistice a že je vážně škoda, že jsem nezůstala u literárních témat nebo o tom aspoň něco nepublikovala – a že je to asi jeho chyba. Překvapeně jsem zamrkala. Co prosím? On měl někdo pocit, že jsem mu utekla a že mě ztratil? On někdo chtěl, abych někde něco publikovala, a teď se z toho kaje? A opravdu se tohle všechno dozvídám úplnou náhodou o deset let později?

Do třetice jsem potkala vedoucího katedry, na níž na fakultě učím. Ten melancholicky sice vypadá a mluví celkem vždycky, když se ovšem dozvěděl, že jsem právě odevzdala dizertaci, otevřelo to úplně všechna stavidla. Rozpovídal se o tom, jak vůbec na psaní nemá čas, protože vede katedru, do toho musí pořád někoho zkoušet, jen letos opravoval tolik a tolik těchhle velkých prací a psal tolik a tolik posudků a musel učit to a ono. A hlavně odpoledne musí jít „do skutečné práce, kde si i něco vydělá“, protože má doma tři hladové krky. Nato se zvedl a odešel, patrně buď někoho zkoušet nebo do oné skutečné práce. Kdo ví.

Ještě na bakaláři jsem pro sny o svojí budoucnosti používala slova „zůstat na fakultě“. Ta už nepoužívám poměrně dlouho, protože reálnou situaci na naší nejstarší univerzitě znám. I tak ale vědomí, že ta fakulta, kterou jsem kdysi milovala, už opravdu existuje jen v mých vzpomínkách, udeřilo silněji, než jsem čekala. Odcházela jsem otřesená. A taky s intenzivním pocitem, že ať už moje budoucnost bude vypadat jakkoli, v jednom mám jasno. Takhle nikdy skončit nechci.

Stát se akademikem není žádná legrace. Nejdřív nekonečně dlouho studujete, což je samo o sobě velmi náročné, a když je tomu konec, musíte se vypořádat s obrovskou konkurencí a urvat pro sebe nějaký ten akademický post, kde ve výsledku děláte prakticky totéž jako za studia, jen bez vedení a s poněkud lepším finančním ohodnocením. Vím, zní to naprosto neodolatelně; jediný zápor spočívá v tom, že výzkumných postů pro nás všechny není dostatek. Pokud vás tedy vědecká dráha láká stejně jako mě, ale zároveň cítíte, že nemáte dost ostré lokty, pevné nervy a odolný žaludek, nezoufejte. Nabízí se ještě jedna, podstatně snadnější cesta. Můžete prostě začít jako akademik žít a stát se jím takříkajíc neoficiálně, ovšem pro své okolí o nic méně skutečně. Tedy jak na to?

Akademická zásada číslo jedna praví, že odpovídat na maily je pro sraby. Jeden z vyučujících na fakultě mi kdysi na toto téma důvěrně sdělil, že by se nemělo říkat akademická čtvrthodinka, ale akademický půlrok. Pokud s nervy vydržíte takhle dlouho, blahopřeji, dostali jste se minimálně na úroveň docenta. A pokud na nějaký ten mail čas od času zapomenete úplně, pak máte profesuru na dosah.

Neméně důležitým bodem je slovní magie neboli akademičtina. Jestliže k vědcům něco neodmyslitelně patří, je to chronická neschopnost mluvit jednoduchou a srozumitelnou řečí. Pokud se jim tedy chcete přiblížit, protkejte svůj slovní i písemný projev nejvyšším množstvím slov latinského a řeckého původu, jakého jste schopni. Nemusí to nutně dávat smysl, on tomu beztak nebude skoro nikdo rozumět. Pokud vám chybí slovní zásoba a všechny ty diskursy, koncepty, reliability a validity nemůžete v zápalu řeči najít, alespoň říkejte věci jako „je to celé ještě mnohem složitější“ nebo to kompenzujte anglicismy. Jen si dejte pozor, ať se při tom nedostanete na půdu byznysového newspeaku – do takhle pokleslých míst vy, lidé ducha, rozhodně nechcete!

Třetím rysem akademiků, který můžete snadno replikovat, je bytostný konzervativismus. Nemluvím teď o konzervativismu politickém, názory si klidně mějte, jaké chcete. Ale co se týče technologií, předpisů, toho, jak se věci dělaly a dělají, nebo toho, jak vypadá Masaryčka, měli byste mít naprosto jasno. Všechno nové je podezřelé a je třeba se od toho z principu distancovat, a to jak slovy, tak činy. Tady ze mě dost možná mluví moje vlastní humanitní zaměření, ale například takový projektor, který na první dobrou funguje, si jako aspirující akademik prostě nemůžete dovolit.

Posledním klíčovým rysem pak je totální přehlcenost. Akademická sféra zcela otevřeně tyje z toho, že vědci svou práci povětšinou milují, a dělají tak značnou část věcí prostě proto, že jim to nedá. Tedy: zahlťte se prací, a to ideálně alespoň na třech různých frontách najednou (aby to bylo ekvivalentní vůči tomu, že učíte několik předmětů za semestr, děláte svůj vlastní výzkum a do toho vedete několik kvalifikačních prací, všechno samozřejmě včetně příslušné administrativy). Výsledek se brzy dostaví: začnete zapomínat, nestíhat, být neorganizovaní a chaotičtí. Zkrátka – stane se z vás přesně ten roztržitý akademik, který je naší cílovou metou.

Věřím, že vám tento článek v duchu okřídleného fake it till you make it (předstírej, dokud to není pravda) ve vašem úsilí pomůže a budu se těšit, až se setkáme na Akademii věd. Nechci znít příliš direktivně, ale osobně bych doporučovala tu její budovu, která se nachází naproti Masaryčce. Tam spolu jednak budeme moct za použití velmi mnoha cizích slov zkritizovat stav moderní české architektury a taky nás tam málem zabije místní velmi archivní výtah. Nevím jak vy, ale já si nic akademičtějšího snad ani nedovedu představit.