Co že to vlastně dělám na tom doktorátu?

To, že jsem na doktorátu, tady asi nikomu nemohlo uniknout. Psala jsem o tom ještě předtím, než jsem šla k přijímačkám, a akademickým radostem a strastem věnuji celou rubriku. Co ovšem mnozí nejspíš nevíte, je, čemu se na tom doktorátu vlastně věnuji. Tedy o čem bádám, čtu, píšu a také za jakým účelem jedu do té slavné Austrálie.

V nejširším slova smyslu dělám lingvistiku. Nejsem ovšem studovaná lingvistka a můj obor slovo lingvistika v názvu vůbec neobsahuje. Jak je to možné? Protože jde o mezioborovou lingvistiku kulturní, jinak také etnolingvistiku nebo lingvistickou antropologii. Nezkoumám jazyk jako systém (tedy gramatiku), jako to dělá lingvistický mainstream, ale zkoumám ho jako kulturní činitel, tedy něco, v čem se odráží sdílená historie rodilých mluvčích a co nějakým způsobem tvaruje jejich myšlení. Ano, to se skutečně děje – jednotlivé jazyky totiž nezrcadlí žádnou objektivní realitu a už vůbec si navzájem neodpovídají; jsou to jedinečné kulturní vesmíry, které svět kolem nás kategorizují a hodnotí každý po svém. Všechny jsou ale vycentrované na člověka, subjektivní, nevědecké a tak moc hodnotící, až můžou být xenofobní nebo šovinistické (za všechny uveďme Slovana, tedy toho, který má slovo, versus Němce, tedy někoho, kdo mluví takovou hatmatilkou, že je de facto němý).

Co se dá v téhle lingvistické oblasti zkoumat? Zejména sémantika, tedy význam, skrz který se hodnoty a kulturní vzorce v jazyce krásně ukazují. Frčí třeba takzvaná kontrastivní sémantika, která srovnává význam zdánlivých ekvivalentů z různých jazyků – já jsem třeba napsala studii, která srovnávala český zdravý rozum s anglickým common sense. Tyhle pojmy totiž ani omylem neznamenají totéž a jejich odlišnosti o lecčem svědčí. Zatímco common sense vypráví vcelku optimistický příběh o lidské kapacitě orientovat se ve světě a dělat na tomto základě dobrá každodenní rozhodnutí, zdravý rozum slouží zejména jako myšlenková obrana před potenciálně všudypřítomným ohrožením (např. ideologií nebo manipulací) a učí nás skepsi a nedůvěře. To, že zdravý rozum vznikl v kultuře, která se několik set let musela mentálně bránit všemu oficiálnímu, protože to ohrožovalo samu její existenci, je, myslím, velmi logické.

Když ale analyzuju češtinu, proč jezdit kdovíkam do tramtárie? To se tam jako chci učit česky? Inu, nechci; k protinožcům se jedu učit teorii a metodu. Pokud totiž každý jazyk nahlížíme jako svébytný kulturní vesmír, který je zcela jedinečný, vzniká tu prekérní problém: jak v takové situaci jazyky srovnávat? Jak vůbec mluvit v jednom jazyce o jazyce jiném? Nedeformujeme ho vždycky svým vlastním pohledem na svět? Někteří tvrdí, že ano. Teorie, ze které vycházím, tvrdí že ne nutně. Říká totiž, že všechny jazyky sdílejí společné jádro jednoduchých slov, která všude znamenají totéž, jsou tedy univerzální (pro představu jsou to slova jako dobrý, špatný, myslet, vědět, já, ty, protože, jestliže atd.). Tohle jádro tedy funguje jako nejmenší společný jmenovatel přirozených jazyků, ve kterém můžeme popsat i ten nejhůř přeložitelný pojem z jazyka pitjantjatjara – a bude to popis univerzálně srozumitelný a kulturně neutrální.

Možná už vám v tuhle chvíli dochází, že právě tahle ambiciózní teorie je to, co zvedá mandle tolika akademikům. Způsobila osypky oponentovi mojí diplomky, dala vzniknout žhavé debatě na mých doktorských přijímačkách a ukázala pravou tvář jednoho kohouta na akademickém smetišti. Jazykové univerzálie totiž nejsou v současné vědě vůbec sexy a vlastně se není čemu divit – snahy o jejich nalezení dlouho končily fiaskem. Dlouho, ovšem s jednou výjimkou. Dnes je její autorka Anna Wierzbicka roztomilá australská babička, během padesáti let ale vybudovala, obhájila a rozvinula tenhle lingvistický protiproud, který si svým obrovským potenciálem pro celé společenské vědy, mezikulturní komunikaci i výuku jazyků postupně získal celosvětovou pozornost a řadu badatelů na všech kontinentech. Ani trochu se tomu nedivím. A tají se mi dech při myšlence, že se k nim třeba jednou taky budu moct počítat.

O velikém šoku aneb jak jsem byla na konferenci

Jestli mám na něco v životě opravdu štěstí, jsou to jednoznačně lidi. V každý klíčový okamžik jsem potkala ty pravé. Někdy proti své vůli, párkrát navzdory všem okolnostem, jindy úplně náhodou a výjimečně dokonce zcela dle očekávání. Je tomu ovšem už několik let, co se tahle moje klika odmlčela a já jsem tím pádem poněkud odvykla tomu, že by ještě mohla zabírat. Rozhodně tedy až do minulého pátku.

Ten den jsem se zúčastnila akademické konference. Byla to druhá v mém životě, nebyla jsem tedy ani naprostý nováček, ani žádný mazák. Rozhodně jsem tedy nebyla mazák v oboru mezinárodních konferencí skutečných odborníků na oblast, do které se snažím taky tak trochu fušovat. Jenže když vám napíše Cliff z Austrálie, že se bude konat online konference, která je přizpůsobená různým časovým pásmům a u které už je sice po přihlašovacím deadlinu, ale že by se to jistě dalo nějak zařídit, copak se to dá odmítnout?

I řekla jsem ano. Věděla jsem, že si budu o nějaký ten týden později nadávat a přesně tak se také stalo. Na programu moje jméno figurovalo asi tak dva centimetry pod jménem, o kterém jsem psala diplomku, a pár dalších centimetrů od hromady dalších jmen, která jsem znala jen z knih. Přiznávám, že jsem se musela hodně zhluboka nadechnout a párkrát jsem vzala jméno Boží nadarmo. Na svojí powerpointové prezentaci jsem pracovala jako nikdy a proslov v angličtině si nacvičovala několik dní. Vědomí, že se chystám dělat první dojem na lidi, na kterých opravdu, ale opravdu záleží, mi to ani trochu neulehčovalo.

Za léta strávená v českém akademickém prostředí jsem si zvykla, že jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu je něco normálního, co prostě k akademii patří. Dovedete si tedy představit míru mého šoku, když jsem se octla uprostřed nesmírně přátelské, otevřené, milé, laskavé a podporující skupiny badatelů, kteří se navzájem oslovují křestními jmény, vítají vás se třemi vykřičníky, mají pouze konstruktivní a chytré dotazy a říkají věci jako „všechno, co jsi napsala, je skvělé“ (to nebylo na mě :-), „skvělá prezentace“, „můžete poslat, cokoli píšete, my se na to podíváme a pošleme vám spoustu komentářů“ a „jsme tady taková jedna velká rodina“. Byla jsem sice hodně nervózní, a když mi napoprvé selhalo sdílení obrazovky, o to nervóznější; po prezentaci mě ale zaplavila vlna úžasně podporujících a pochvalných zpráv, jedna spolukonferující si hned stáhla moji diplomku a jiní se mi svěřovali s tím, že mají české kořeny, přátele nebo aspoň kolegy, kteří jim na jejich police přelézají hromadou svých českých knih. Na ty zprávy jsem odepisovala snad čtvrt hodiny a jediné, čeho lituju, bylo, že jsem se v tu chvíli nemohla rozpůlit a tou druhou částí poslouchat další prezentující.

Sice jsem tedy byla sama sebou, totiž poněkud rozpačitým introvertem, který nikdy neprezentoval na mezinárodní konferenci, všechny kolem sebe viděl úplně poprvé a zoufale neovládal small talk, ale ani na chvilku jsem nechtěla být kdekoli jinde. Potkala jsem svůj akademický kmen; badatele z celého světa, kteří profesní život zasvětili tomu, do čeho jsem se před několika lety zamilovala i já. Nevěděla jsem, jací budou, ale překonali všechna moje očekávání. Takhle tedy může vypadat akademická sféra, když se to vezme za správný konec. Moje štěstí na lidi se blaženě usmálo, vyletělo až ke stropu a rozzářilo se jako ten nejjasnější ohňostroj.

O doktorátu bez iluzí aneb naděje vlasti pod hranicí životního minima

Každý, kdo čte můj blog, to o mně ví: jsem doktorandka, tedy postgraduální studentka, která aspiruje na titul Ph.D., v mezinárodním měřítku nejvyšší akademický titul (v zahraničí nemají novodobou aristokracii v podobě docentů a profesorů). Hned na úvod bych chtěla poznamenat, že na doktorátu jsem řádově spokojenější, než jsem byla v práci, byl to krok správným směrem a nic bych na něm neměnila. Mějte to, prosím, při čtení na paměti. Bude to potřeba, protože všeobecně vzato jsou podmínky, v nichž jsou vychováváni budoucí vědci, naprosto nedůstojné.

Doktorand už není student v klasickém slova smyslu a netráví svoje dny na přednáškách a přípravou na zkoušky. Je to spíš jakýsi juniorní vědec, po kterém se žádá vlastní badatelská práce, jako je publikování v odborném tisku nebo účast na vědeckých konferencích. Stejně jako „dospělí“ akademici se tak i my podílíme na tom, kolik která fakulta a univerzita vykáže výsledků – a tedy také kolik dostane peněz. Domovská instituce si naše úspěchy připíše se stejnou samozřejmostí, s jakou na nás pobere státní příspěvek.

A tady se dostáváme k jádru pudla, totiž k otázce, co z toho máme my. Náročné vědecké angažmá, které často doplňuje povinná (a tedy neplacená) výuka, je odměněno doktorandským stipendiem. Ujistěte se, prosím, že sedíte na něčem opravdu stabilním. Doktorandské stipendium totiž nedosahuje ani dvou třetin minimální mzdy. Ano, čtete správně. Ani dvou třetin minimální mzdy.

Nádech, výdech a krasojízda pokračuje. Doktorandi nemají absolutně žádné zázemí: žádná pracovna, kancelář, vybavení, ba ani papír a tužka. Doba studia se jim nepočítá jako odpracovaná doba na důchod. Nevztahují se na ně žádné studentské slevy. Když mají to štěstí, že je nějaký seniorní akademik vezme pod svá křídla v nějakém tom grantu, velice často to dopadne tak, že sice mají nejmenší úvazek, ale musejí odvádět téměř veškerou práci – zneužívání postgraduálních studentů je zcela běžnou praxí. A když to štěstí nemají, tak si musejí najít nějakou normální práci, alespoň na poloviční úvazek. Kvůli tomu pak mají na studium méně času, vykazují horší výsledky – a to se podepíše kde? Na sníženém stipendiu. Ano, přátelé, doktorandské stipendium jde snížit! Takže doktorand, který nemá dost času na studium, je vytrestán tak, že má času ještě o něco méně.

Jaké jsou důsledky? Budoucí vědci vykazují děsivě vysokou statistiku duševních obtíží (obzvlášť riziko deprese je mnohem vyšší než u běžné populace) a ve výsledku jich 90 % studium nedokončí. 90 %! A když ho dokončí, nemají prakticky žádnou perspektivu. Akademických postů je nesmírně málo, takový luxus jako smlouva na dobu neurčitou nebo plný úvazek v zásadě neexistuje, a když se to náhodou povede, mají nástupní plat horší než pokladní v Lidlu.

Shrnuto, podtrženo: je to naprostá tragédie, kterou se v zásadě nikdo nenamáhá řešit. Akademici nejsou schopní se spojit a vyvinout tlak na to, aby byli za svou práci všichni důstojně zaplaceni (a ne aby hrstka jednotlivců vyháněla statistiky do relativně únosné výše). Samotní doktorandi a doktorandky sice už v posledních letech začali křičet, dle mého soudu ale pořád ne dost nahlas. Myslím, že za hranicemi akademické sféry stále prakticky nikdo neví, jak na tom doopravdy jsme. Ale když nad tím tak přemýšlím – možná že ani pořádný virvál by nepřinesl kýžený výsledek. Protože jak se zdá, ono to nejspíš vůbec nikoho nezajímá.

Můj střet s akademickou malostí

Když jsem minulý týden skládala v podstatě jedinou opravdickou zkoušku svého doktorského studia, čekala jsem, že to bude probíhat jako vždycky. Tedy že se budu dlouze a poctivě připravovat, pak jednoho dne nakráčím na fakultu, spustím obvyklou kulometnou palbu a odejdu úspěšně, s pocitem dobře odvedené práce a možná i na růžovém obláčku. Inu, o moc víc už jsem se splést nemohla.

Ne snad že bych vynechala dlouhou a poctivou přípravu nebo mě od zkoušky vyhodili. To zase ne (byť otázky na bulharskou gramatiku jsem opravdu nečekala). Ale když jsem opouštěla zkoušecí místnost, cítila jsem takové rozčarování jako už dlouho ne – a poprvé od návratu do akademické sféry na mě dolehlo všechno to znechucení, kvůli kterému jsem za sebou před čtyřmi lety práskla dveřmi.

Když jste na doktorátu, je totiž otázkou číslo jedna při každé příležitosti váš dizertační projekt. Bylo tomu tak i tentokrát a já jsem rozhodně nebyla tak naivní, abych si myslela, že by jeden nebo druhý zkoušející o tom, co dělám, někdy slyšel nebo se mi po slovech univerzální sémantický metajazyk dojatě vrhl kolem krku. Ale on je velký rozdíl mezi doplňující otázkou ohledně něčeho, co jste během tříminutového výkladu nestihli zmínit, a pohrdavým „to si tedy nedovedu představit, že by mohlo fungovat“ nebo „tak když tomu někdo chce věřit, ať si tomu věří“. Postoj „neznám to, takže je to blbost“ zkrátka rezonoval místností tak silně, že div nevysklil okna. A když zkoušení končilo slovy „pochybujeme o vašem dizertačním tématu“, málem mě ten příval úzkoprsé omezenosti úplně zavalil.

Nejsem si jistá, čím to je. Prakticky vždycky, když mluvím o svém výzkumu s lidmi mimo akademickou sféru, zazní dříve nebo později více či méně překvapené „tyjo, to je fakt zajímavý!“. A úplně vždycky, když jsem nucená obhajovat svůj výzkum před akademiky, to dopadne takhle. Mám málo titulů? Nemluvím dost přesvědčivě? Nabourávám jejich vlastní světonázor? Těžko říct, ale mohla bych si pomalu začít dělat čárky (blogoví pamětníci ostatně vzpomenou bitvu při mé diplomové obhajobě). Jako by to, že provinční český rybníček nikdy neslyšel o lingvistce světového formátu, byla moje chyba.

Trvalo několik dní, než jsem ten arogantní výboj rozdýchala, a bude ještě nejspíš trvat celé týdny, než to všechno odezní docela a stane se z toho sice trpká, ale přece vtipná historka (asi jako z té obhajoby). Nevím, jestli akademické prostředí tenhle typ lidí jenom přitahuje, nebo je ve větší či menší míře vytváří, ale moc doufám, že se nestanu jedním z nich. Jsem totiž skálopevně přesvědčená o tom, že Anna Wierzbicka jednou přepíše dějiny lingvistiky a dost možná celých humanitních věd. A chci být při tom; ovšem jen pokud to bude z těch správných důvodů.

Jak se modernizuje na univerzitě

Když jsem před deseti lety poprvé prošla branami univerzity, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do jiného světa. A nejen to: možná i tak trochu do budoucnosti. Oproti gymplu, kde se kromě Bakalářů doslova žilo papírem, se tady vše podstatné dělo online. Rozvrhy, zápis předmětů, přihlašování na zkoušky, známky; index už jsme nedostali dokonce ani jako suvenýr. Na zápisu nám proděkan pro studijní záležitosti rovnou doporučil, ať si lajkneme fakultní facebook, a my jsme poprvé v životě měli pocit, že jsme se octli na instituci, která drží krok s dobou.

Všemi srdečně milovaný SIS nás ovšem rychle vrátil zpět do reality. Fungoval sice online, ale vypadal jako vystřižený z devadesátek: ošklivý, pomalý a naprosto neintuitivní. Při zápisu předmětů padal, protože nebyl stavěný na to, aby se přihlásili všichni najednou, a na všechno jste v něm potřebovali návod, protože bez něj jste byli namydlení. Připočtěme k tomu kvalitu počítačů v učebnách, z nichž některé bezpochyby patřily k nejpomalejším v republice, a vynásobme IT dovednostmi průměrného humanitně vzdělaného univerzitního profesora. Myslím, že výsledné skóre můžeme s klidným svědomím zaokrouhlit na nulu.

Skutečný zlom ale přišel až ve chvíli, když jsem se na fakultě stala tajemnicí. V momentě, kdy jsem SIS začala potřebovat k takovým kratochvílím, jako je vypsání termínu státnic, se ukázalo, jak to za otrhanou oponou informačního systému doopravdy vypadá. Musela jsem absolvovat povinné celodenní školení, kde nás učili pracovat s univerzitními programy – a z dobrého důvodu, protože by mohly soutěžit o titul nejméně intuitivního uživatelského rozhraní na světě. Psala jsem zoufalé maily své předchůdkyni, že mi nefunguje tohle ani tamto, všem návodům navzdory. Řešila jsem, že vyučující nezvládnou vypsat termín zkoušky. Že studenti, co odevzdali diplomku, nevyplnili nějaké naprosto marginální pole, bez kterého se ale k obhajobě nedostanou. Zkrátka že to celé asi vážně naprogramoval už Karel IV., jen do toho nepřidal ta vejce.

Od té doby se další zážitky jen kupí. Narazila jsem na projekt univerzitní knihovny E-prezenčka a uznávám, že mě moje zkušenost měla varovat; přesto jsem bláhově začala doufat. Ne že bych snad nerada obíhala fakulty po celé Praze, ale mít některé knihy k dispozici z domova a okamžitě, bez ohledu na to, jestli po nich náhodou na mnohatisícové instituci nezatoužil někdo další, se zdálo neodolatelné. Netrvalo dlouho a ze snových výšin jsem spadla zpátky na chladnou univerzitní zem: e-prezenčka vám totiž sice poskytne nejžádanější knihy digitálně, ovšem jen na několika speciálních počítačích ve studovnách jednotlivých fakult. A když jsem na digitalizaci knihovního fondu letos narazila podruhé, tak jsem po výměně několika mailů zjistila, že digitalizované knížky jsou dostupné jen studentům se speciálními potřebami. Jinými slovy: univerzita sice digitalizovaný fond má, ale prostě vám ho nepůjčí. A aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme OBD, databázi na zaznamenávání vědeckých výsledků a moji největší technickou estrádu letoška. Střetla jsem se s ní poprvé a nečekala jsem žádné zázraky, vím, kde jsem. Ale když jsme dostali návod o 42 stranách a s celým seznamem často kladených dotazů, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ovšem zaplať pánbůh za ty dary: on když se vás program po kliknutí na „uložit“ smrtelně vážně zeptá, jestli to chcete „uložit jako uložené“ nebo preferujete jednu ze dvou dalších možností, začnete po Descartově vzoru pochybovat opravdu úplně o všem.

Od chvíle, kdy jsem jako vystrašená prvačka seděla na zápisu do bakalářského studia, uplynula celá dekáda. Leccos se za tu dobu změnilo: fakulta se přestěhovala do jiné budovy a zemřel jeden z jejích zakladatelů; já jsem získala magisterský titul, změnila příjmení, odešla z akademické sféry a znovu se do ní vrátila. Některé věci ale proudu času odolávají se sveřepostí kamene. Když jsem se po několikaleté pauze znovu přihlásila do SISu, zjistila jsem, že vypadá úplně stejně jako před deseti lety; jako by ho někdo vyjmul z proudu času. Nepřekvapilo mě to ani trochu, jen mě tentokrát nostalgicky zahřálo u srdce. Na instituci, která pořád tiskne diplomy v latině, to snad ani nemůže být jinak. A konec konců kdo ví. Možná do něj Karel IV. tehdy ta vejce opravdu přidal.

Domorodci na Petříně

Někdy si říkám, jak by se asi cítil vysoce studovaný domorodec, kdyby získal od svého kmene grant, aby mohl vyrazit dělat terénní výzkum do Evropy. Naši kulturu by vůbec neznal a jako příslovečný nepopsaný list by se tak prostě jednoho dne octnul dejme tomu na Petříně a měl by vysvětlit, co před sebou vidí. Dávalo by mu naše chování nějaký smysl? A pokud ano – co bychom na ten smysl říkali my?

Ve výsledné monografii bychom se o sobě mohli dočíst třeba něco takového: Petříňané jsou kmen se zvláštním kultem. Vlastní placaté amulety různých barev, které jim ve společenství garantují odpovídající prestiž (čím dražší amulet, tím větší prestiž jeho nositele, srov. dobře zdokumentované praktiky některých severoamerických etnik). Své amulety Petříňané nosí neustále při sobě a často na nich provádějí rituál, který jsme pro účely této publikace nazvali jako dotýkání. Při rituálním dotýkání domorodci amulety vytahují, uctivě drží před sebou, pozorují je a specifickým způsobem z vrchní strany hladí. Toto hlazení se řídí velmi striktními pravidly: amuletu se není možné dotýkat příliš dlouho na jednom místě (patrně by se tím kontakt s nadpřirozenem stal příliš intenzivním), vyhrazeny jsou k tomu pouze konečky některých prstů a styk s nadpřirozenem je vnímán jako tak osobní, že pokud mu cokoli (například oděv, jakým jsou petříňanské rukavice) stojí v cestě, je třeba barevně odlišit části, které jsou k dotýkání amuletů určeny, od rituálně nezpůsobilého zbytku oděvu.

Bližší podstata kultu amuletů zůstává navzdory pečlivému zúčastněnému pozorování stále částečně zahalena tajemstvím, zjevně však souvisí s aniministickými a fetišistickými proudy, jaké známe od jiných nativních populací. Nejpravděpodobnější hypotézou je, že amulety chrání před působením démonických sil, kterými je podle všeho svět Petříňanů doslova prodchnut. Ohrožující síly zla sídlí zejména v otevřené krajině, u vodních toků, na vrcholech kopců, v megalitických stavbách, ale také v některých kvetoucích bylinách, stromech či některých druzích zvířat – na všech těchto místech totiž provádějí Petříňané rituální dotýkání s podstatně zvýšenou frekvencí. Zda magické vlastnosti připisují amuletům samým, či tyto slouží komunikaci s jinými, vyššími božstvy, zůstává otázkou pro další výzkum.

Démonická hypotéza by rovněž vysvětlovala jinak těžko pochopitelný fakt, že se Petříňané navzdory ryze individuální povaze své rituální činnosti tak často věnují dotýkání i v kolektivu, a to zejména mezi svými rodinnými příslušníky a přáteli. Dokonce není výjimkou, že se vprostřed kmenové sešlosti některý z Petříňanů dobrovolně izoluje a po určitou dobu se věnuje pouze svému amuletu. Patrně se tímto způsobem snaží své nejbližší ochránit před působením nadpřirozeného zla, které podle všeho početnější sešlosti s gustem vyhledává. V kultovní rovině tedy Petříňan svou dočasnou izolací druhým prospívá víc, než kdyby se plně věnoval společenské interakci. Latentní funkcí této ignorance tak je žádoucí upevnění společenských vazeb.

Ať už o petříňanském kultickém uctívání amuletů soudíme cokoli, jisté je, že jejich kultura představuje bohatý zdroj exotických zvyků a nevšední lidové filosofie, s jakou se v našich končinách už nesetkáme. Nezbývá než doufat, že autenticitu jejich domorodého způsobu života nepohltí síly globalizace a že budeme schopni s odpovídajícími prostředky časem jejich populaci prozkoumat skutečně do hloubky. Domníváme se, že takový výzkum by umožnil nejen nahlédnout do nepřeberného bohatství světových kultur, ale také nastavit cenné zrcadlo naší osvícené a pokrokové civilizaci.

Příliš mnoho velkých zpráv

Minulý týden nebyl na emocionální zprávy zrovna chudý. To vám takhle dny plynou, jeden jako druhý, celkem nic se neděje – až jednoho bezvýznamného únorového úterý zjistíte, že na sebe všechny ty události jenom ohleduplně čekaly, aby se mohly semlít pěkně pohromadě.

Ty zprávy přišly dvě. Jedna jako blesk z čistého nebe, druhá, inu, řekněme jako blesk z nebe lehce ozdobeného bílými beránky. Když jsem kolem úterního poledne zjistila, že zemřel profesor Jan Sokol, zůstala jsem, jak by řekla moje máma, štajf. Ano, bylo mu přes osmdesát (k příležitosti jeho narozenin jsem tu ostatně kdysi publikovala článek), ale vždyť jsem ho ještě před pár dny viděla v televizi! Jak se to mohlo stát?

Těm, kdo řečeného Honzu Sokola neznali, se jen těžko popisuje, jak je možné, že se následně na internetech strhla hotová lavina láskyplných článků, rozhovorů, nekrologů a vzpomínek (kdo sleduje můj Facebook, ví, že i já jsem na fakultní blog svou studentskou vzpomínkou přispěla). Pan profesor byl nesmírně vzdělaný, moudrý a sečtělý a měl za sebou minulost tak pestrou, že se jen při té představě tajil dech – z vyučeného zlatníka se stal zeť Jana Patočky, chartista, programátor, filosof, překladatel, prezidentský kandidát či zakladatel nejmladší fakulty Univerzity Karlovy. Přes to všechno byl neuvěřitelně skromný a laskavý a vždy mluvil prostě a bez příkras. Až když odešel, mi v plnosti došlo, jak moc nám jeho klidný hlas a věcná slova plná naděje budou chybět. Opustila nás nádherná, průzračná duše, nepokažená byť jen špetkou pýchy či elitářství, člověk, který svými dary vždycky pokorně sloužil druhým. Uzavřel se jeden neobyčejný život a já jsem s novou naléhavostí pocítila výzvu, kterou v sobě nesl. Jak dostát takovému příkladu? Co udělat pro to, aby můj příběh jednou vypadal alespoň z desetiny takhle?

Zpráva, že jsem získala velmi štědrý grant, o který jsem žádala bezmála před půl rokem, mě dostihla pouhých pár hodin poté. První, co se mi ve zmatené hlavě objevilo, byla otázka, jestli si něco takového opravdu zasloužím. Abyste pochopili rozměry celé věci: součástí mojí žádosti byla i zahraniční stáž. Zahraniční stáž do Austrálie. Tam totiž žije Ona, Anna Wierzbicka, největší intelektuální vzor mého života; lingvistka, jejíž knihy – bez přehánění – stvořily mou akademickou dráhu. Jak jsem si něco takového zasloužila? Pokud se to všechno povede a klapne zhruba deset dalších neznámých, budu se opravdu moct potkat se ženou, která mi vrátila víru ve smysl akademického života a nad jejímž křišťálovým slohem jen bezmocně omdlévám? Non sum dignus! Nejsem hodna.

Tušila jsem, že po všech vnitřních dramatech jednou přijde den, kdy se komůrka otevře a další dějství se odehraje venku, ve skutečném světě pod modrou oblohou. Taky jsem tušila, že si nejspíš nebudu připadat připravená. Ale život není zkouška, ani ta z evropských dějin v kontextech – a kdo je kdy skutečně připravený? Trvalo řadu dní, než se obě zprávy spojily do jediné, a ještě delší řadu bude trvat, než mi to skutečně se vším všudy dojde. Sdělení ale zní jasně. Dostala jsi všechno, co potřebuješ, tak jdi a rozdávej. Splácej dluh života i s úroky, tak jak to činil tvůj milovaný pan profesor.

Jak se mi žije na doktorátu

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.

O usmíření

V den, kdy jsem složila přijímací zkoušku na doktorát, jsem měla za to, že mám na dalších pár měsíců stran akademických záležitostí vystaráno. Těšila jsem se, že mě čeká vcelku bezstarostné léto, během něhož budu akorát tak chodit do práce, a to ještě dost podobně, jako jsem chodila do školy před maturitou: jen tak, aby se neřeklo, a spíš abych si popovídala s kolegy. Nevyšlo to. Ještě téhož dne jsem se dozvěděla o grantu pro doktorandy s uzávěrkou tak šikovně naplánovanou, že už si o něj budu moct zažádat. Ano, bývala bych měla mít radost. Neměla jsem.

Na něco takového jsem vůbec nebyla připravená. Nečekala jsem, že do akademických starostí vletím, ještě než se zapíšu do prvního ročníku. Studijní stresy by přeci měly přijít až se studiem, ne? Skřípala jsem proto zuby, když jsem o dovolené usedala k informační schůzce, a skřípala jsem ještě víc, když jsem se konečně odhodlala začít grantovou žádost sepisovat.

Pro tohle jsem se na doktorát nehlásila, blesklo mi hlavou, když jsem zamračeně otvírala hned dva různé anglické návody k vyplňování nekonečného formuláře. Jenže pak jsem se zarazila. A pro co ses tam tedy hlásila? Tohle je doktorát. Nesmyslné žádosti, soutěžení a řevnivost, nedostatek peněz. Věděla jsi, že přesně to ti obnovený studentský život přinese. Není žádná možnost, jak se tomu vyhnout; dokonalý svět, ve kterém akademická činnost znamená jen smysluplné aktivity, neexistuje. Pokud na to nejsi připravená, možná jsi měla zůstat tam, kde jsi, a řešit do konce života nové iPhony.

V ten moment se mi v hlavě odehrálo hotové zemětřesení. Vzpomněla jsem si na svých šestnáct let, kdy jsem s úsměvem usedala k příšerně nudným domácím úkolům, protože jsem věděla, že právě to je ta doba, na kterou budu jednou nostalgicky vzpomínat. A obrovské „nechci“ se mi v hlavě začalo překlápět do nesmělého „chci“. Takhle jsem zvolila, tohle je moje budoucnost. Pokud v ní mám být šťastná, musím ji přijmout se vším všudy. Ze života nejde jen vyzobat třešinky, je třeba sníst celý dort. I když je plněný nechutným máslovým krémem.

A tak jsem se usmála, otevřela si Word a pustila se do díla. Hlavu jsem měla lehkou, náladu dobrou a hřálo mě vědomí, že dělám to, co dělat mám. Stejně jako tehdy v sextě; na kterou ostatně dodnes ráda vzpomínám.

O vyspravených snech

Někdy člověk tak nějak záhadně ví. Ví, kdy má odmítnout a kdy přijmout, kdy mu něco hrozí a kdy ne, kdy doopravdy souzní s druhým člověkem a kdy jde jen o povrchovou sympatii. Stejně dobře pak může vědět, jestli se právě nachází na správném místě, tedy tam, kde být má, a dělá se svým životem to, co s ním dělat má. Uvědomuje si to v záhadných hlubinách, které nedokáže popsat, ale které mu to po jisté dávce trpělivosti sdělují čím dál hlasitěji a naprosto nekompromisně.
Čekala jsem dva roky a můžu s jistotou prohlásit, že už vím. Nejsem tam, kde být mám. Mám normální práci, poprvé v životě dělám něco, u čeho lidé nezvedají obočí a neptají se, co to proboha je (přinejmenším tedy mladší ročníky). Objektivně vzato bych měla být spokojená. Všichni jsou na mě hodní, všechno je v pořádku. Je – a přitom není.
„Každým dnem pohřbívám své hřivny,“ zapsala jsem si onehdy. Cítím se, jako by od doby, kdy jsem odešla z univerzity, vyhasla má jiskra. Bývala jsem zapálená, nadšená, tak moc nadšená, že to některé lidi uvádělo do rozpaků. Tehdy jsem ještě měla pocit, že někdo stojí o má nadání, že existuje způsob, jak je smysluplně využít, že je dobré je mít. Ne tak dnes – svou práci zvládám víceméně levou zadní, všichni jsou nadšení a trpí u toho leda tak moje záda. Zároveň mám ale neodbytný pocit, že jsem jen mimozemšťan na výletě, že mě moje talenty akorát odcizují od druhých a jsou mi na obtíž. Při pohledu na filosofické knížky cítím bolestivé bodnutí, ztratila jsem chuť se učit a zlepšovat a naučila se znovu vykopávat zákopy a používat nejlepší maskování, jakého jsem schopná. Co vám budu vykládat, nefunguje to.
Rozhodnutí vrátit se na univerzitu – nebo, jak říkávám, domů – ve mně klíčilo už delší dobu, poslední a definitivní odpor se ale zlomil až nedávno. Mám dojem, že lidé z mého okolí se snad i vsázeli, kdy to přijde, a nemám jim to za zlé. Potřebovala jsem pryč a potřebovala jsem to opravdu hodně. Jim ale bylo jasné, že se vrátím. Navzdory úplně všemu.
Vím, do čeho jdu, a není to nic růžového. Nejistá budoucnost, spousta práce, stresu, úzkoprsé a vysoce konkurenční akademické prostředí, které hledí jenom na tituly, neustálý boj o místo na výsluní. Nemám bojovnou povahu a obávám se, že hlavou zeď neprorazím ani tentokrát. Z racionálního hlediska je to naprosto pošetilé rozhodnutí, protože v byznysu bych mohla vybudovat zářnou kariéru. Ale já nemůžu. Vím, že nemůžu.
Ve svém životě už jsem učinila několikerá nevysvětlitelná rozhodnutí, která se ukázala neobyčejně šťastná. Doufám tak moc, jak jen dokážu, že i tohle, nejbláznivější ze všech, se ukáže jako další z nich. Všechno racionální ve mně se bouří, jenomže já vím a nejde to jinak. Vy všichni, kdo jste před dvěma lety byli překvapení, že se moje jméno neobjevilo na přihlášce na doktorát, jste měli pravdu. Jen jste ji měli o něco dřív, než jsem na ni byla připravená. Teď vím, že bránit se je zbytečné. Mám se vrátit domů – a přesně to taky udělám.