Publikováno

Nevyhořet aneb odvrácená stránka naplněného života

Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.

Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.

Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.

Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?

A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?

Publikováno

O české akademické chudobě

Když jsem v devatenácti nastoupila do prváku na univerzitě, připadalo mi, že jsem právě vkročila do mnohonásobně většího světa, než na který jsem byla do té doby zvyklá. Bezpečný a trochu zatuchlý klídek provinciálního gymplu vystřídal ruch hlavního města, velká jména s řadami titulů, spolužáci, kteří kladli tak sofistikované dotazy, že jsem z nich málem upadala do mdlob, a slova jako „semestr“, „fakulta“ nebo „zkouškové“.

Grandiózní dojem mi nějakou dobu vydržel. Ono když jste celí vedle z toho, že najednou čtete Platóna ve společnosti lidí, kteří umí starořecky, chvíli to trvá, než si všimnete, že tihle lidé sdílí s dalšími deseti lidmi jeden kanclík se dvěma počítači a o učebny je taková rvačka, že se učí i v té malé místnůstce přes ulici, kde je na podlaze skoro vždycky naváté suché listí a které se nepříliš eufemicky i v informačním systému říká akvárium.

Romantika definitivně pominula, když jsem začala pracovat ve fakultní administrativě. Tehdy jsem se totiž připojila k těm deseti lidem, co sdíleli onen malý kanclík a museli se v něm nějak vystřídat. Pravda, počítače byly v tomhle konkrétním případě hned tři a kromě toho na každého vyšla asi tak půlka police a osminka židle. Finanční situace českých vysokých škol na mě dolehla se vším všudy a i to byl nakonec jeden z mnoha důvodů, proč jsem se za sebou rozhodla po magistru prásknout dveřmi. To, že nejlepší česká univerzita platí míň než nejprůměrnější státní základka a funguje na neplacených přesčasech a nadšení vybraných jednotlivců, jsem prostě odmítla skousknout. Jak to dopadlo, všichni víme; na svém tehdejším rozhodnutí bych nicméně ani zpětně nic neměnila.

Když jsem přišla na univerzitu v Austrálii, připadala jsem si v jistém smyslu podobně okouzleně jako tehdy v prváku. Cliff mimoděk v jednom e-mailu zmínil, že budu mít svoji pracovnu, a mně spadla brada. Já, bezejmenná stážistka, co přijela na tři měsíce, budu mít svoji vlastní pracovnu? Nefalšovanou samostatnou kancelář, kde budu moct být, kdy se mi zachce, a vůbec s nikým se o ni nebudu muset dělit? Bylo tomu přesně tak. A jak se ukázalo, nešlo o žádný nadstandard – nejen děkanka, ale každý akademik měl svoji vlastní pracovnu a nikdo se tomu ani za mák nedivil. Kromě toho se zdálo, že je všeobecný dostatek výukových prostor, univerzitní informační systém nevypadal jako poctivá kovářská práce z pětadevadesátého a ani jednoho akademika jsem neslyšela stěžovat si na výši platu. Pravda, jak se následně ukázalo, ani tam nebylo všechno růžové: problémy s IT jsou nejspíš dosud nedoceněná antropologická konstanta a „Tiskárna, která prostě fungovala“ je i v australském prostředí titul pro pohádku. V celkovém dojmu šlo ale o zcela nepodstatné až roztomilé detaily.

Teprve když jsem minulý týden zavítala na fakultu, stalo se to, co jsem čekala od listopadu – přišel onen tupý úder drtícího srovnání. Kanclíky jen o něco málo větší než ten můj australský, s osmi jmény na dveřích a čtyřmi počítači uvnitř, zely prázdnotou. Semestr ještě nezačal, proč by tam kdokoli byl? U těchhle kanceláří se nepočítá s tím, že by v nich skutečně někdo pracoval, na fakultě se pohyboval, nebo se tam dokonce potkával s kolegy. Pokud zrovna neučíte a nepotřebujete si dejme tomu odložit kabát před přednáškou nebo konzultovat se studenty, tak na fakultu nelezte. A jestliže jste doktorandi, tak se pěkně zase vraťte zpátky do práce, kde stejně trávíte většinu svého času, a nad knihami můžete vysedávat po večerech doma. Mám za to, že nejefektivnějším formátem stávky českého vysokého školství by bylo, kdyby na svoje fakulty najednou dorazili všichni doktorandi. Kolaps by byl nevyhnutelný.

Z fakulty jsem odcházela s nádechem hořkosti. Ano, věděla jsem, že přesně taková je situace a ještě před rokem by mi to přišlo sice smutné, ale normální. Teď už ne. S lítostí jsem si vzpomněla na Cliffa a Lauren, svoji vlastní pracovnu a čtvrteční trhy na kampusu. Viděla jsem, že to jde jinak; zažila jsem to na vlastní kůži. To, jak jsme na tom tady, skutečně není normální. Je to jenom strašně smutné.

Publikováno

Co dělá skvělé učitele

Co dělá obyčejného učitele učitelem dobrým, tušíme asi tak nějak všichni. V první řadě je to inteligence. Jakmile tahle podmínka není splněná, je zpravidla špatně i úplně všechno ostatní (a kdo má pocit, že nikdy žádného hloupého učitele neměl, nejspíš se jenom dost nezamyslel). V druhé řadě je to autentický zápal pro vyučovanou látku a upřímné přesvědčení o její smysluplnosti. V řadě třetí pak specifická schopnost říkat složité věci jednoduše nebo je rovnou vkládat do poutavých příběhů a nečekaných souvislostí. Přihoďme ještě pozitivní vztah ke studentům a získáme učitele, jakého by chtěl asi každý.

Myslím ale, že se stále nenacházíme na samém vrcholku pomyslné pyramidy. Ještě tu totiž jsou učitelé skvělí. Přízračné bytosti, které vás nejen lecčemu naučí, ale dovedou z vás dostat věci, o nichž jste ani netušili, že je v sobě máte, a kolikrát tím ovlivní celý váš další život. Po tom, jaká kouzelná přísada vytváří tenhle neobyčejně vzácný lidský druh, se ptám už celá léta a odpověď mi velmi dlouho unikala (pokud tedy jako uspokojivý závěr nebereme „asi nějaké jedinečné osobní charisma“). To se ovšem změnilo, když jsem před několika měsíci potkala svého posledního skvělého učitele. Cliff mi byl po dobu mé australské stáže vedoucím, což je v podstatě stejná role, jakou kdysi zastávala moje diplomová vedoucí Lily. Srovnání se vysloveně nabízelo. A v momentě, kdy mi došlo, co všechno Cliffa s Lily spojuje, jsem nejspíš konečně rozlouskla i svou dávnou otázku.

Prvním pojítkem byla naprostá důvěra. Lily věřila, že zvládnu svoje diplomové téma, na které jsem v době, kdy jsem ho volila, byla zcela nepřipravená. Ani Cliff nezapochyboval, když mu jednoho dne přišel e-mail od bezejmenné studentky kdovíodkud v Evropě. Na tomhle základě se následně v obou případech rozehrál úchvatný koncert pedagogické dokonalosti. Lily i Cliff mě vedli jemnou, ale pevnou rukou a ani na vteřinu mě nenechali ustrnout. Úvodní laťku nastavili rozumně nízko, a když jsem ji překonala, hbitě vytáhli další, tentokrát o kousek výš – a takhle pořád dál. Když jsem se dostala do potíží, ochotně mi pomáhali, odpovídali na otázky, půjčovali mi vlastní knihy. A když jsem se z obtíží vymotala a měla za to, že jsem už už v cíli, ukázali mi celou další úroveň, na kterou můžu směřovat. Nevedli mě na ni rovnou ani mi hned na začátku ostentativně neukazovali laťku těsně pod stropem; to by mě asi porazilo. Zároveň mě ale nikdy nenechali zpohodlnět pocitem, že už jsem kýžené mety dosáhla. Nechávali mě postupně objevovat stále jemnější nuance a zákruty – až jsem s překvapením zjistila, že jsem se dostala někam, kam jsem ani netušila, že se vůbec dostat můžu.

Teď, když učím, myslím na svoje skvělé učitele velmi často. Jeden z nich mě naučil kompletně francouzsky, druhá mi otevřela pohled na jazyk tak, že se to odrazilo úplně ve všem, a třetí mě dovedl k největšímu akademickému výkonu mého života. Každého z nich jsem potkala v úplně jiné fázi svého studia a všechny si je nesu od té doby s sebou. Nevím, jestli někdo ještě jejich řady rozšíří, ale i kdyby ne, bude to zcela v pořádku. Můj trojlístek se uzavřel; to, co jsem potřebovala, jsem dostala. Teď nadešel čas dávat – alespoň tak, jak to dokážu – dál.

Publikováno

Jak jsem potkala svoji hrdinku

Když jsem začala ve svých třiadvaceti hledat téma diplomové práce, vůbec jsem netušila, jak moc velká kapitola mého života právě začíná. Byla jsem tehdy typický produkt českého vysokého školství: vyhořelý, cynický a demotivovaný student, unavený tím, že musí pořád někomu něco dokazovat. Chtěla jsem proto poslední rok studia strávit něčím, co mě bude zase jednou opravdu bavit – a pro tento účel se mi tak nějak nic nezdálo dost dobré. Zašla jsem tedy za svou nejmilejší vyučující, ona mi položila pár chytře mířených dotazů a pak s vědoucím úsměvem sáhla pro knihu na polici. „Tohle by se vám mohlo líbit.“

Byla to kniha s lakonickým názvem English od Anny Wierzbické a já jsem se zamilovala. Číst cokoli od Anny Wierzbické je totiž bezmála elektrizující zážitek: brilantnost argumentace, nebojácná přímost, vtip, spisovatelský um a zároveň odzbrojujícím způsobem prostá a o to silnější ústřední myšlenka vytvářejí koktejl, jehož wow efekt se nezasvěcenému čtenáři jen těžko popisuje. Okamžitě jsem seznala, že o tomhle chci psát a během jednoho roku jsem se prakticky svépomocí rekvalifikovala na lingvistku. Moje víra ve smysluplnost akademického počínání, v tu dobu už značně otřesená, se vrátila.

Od té doby pro mě Austrálie byla nejen zemí klokanů, ale i zemí, kde pulzuje životem výzkum, který Anna Wierzbicka zahájila; a kde také žije ona sama. Dnes jí je čtyřiaosmdesát a současná vedoucí figura na poli jazykových univerzálií tak už je pár let Cliff, jeden z jejích prvních studentů na Australské národní univerzitě v Canbeře a posléze dlouholetý spolupracovník. Do Austrálie jsem proto jela primárně za Cliffem, ale výlet do Canberry za Annou byl v plánu od samého počátku. A díky Lauren se uskutečnil skutečně ve velkém stylu.

Moment, kdy jsem ji poprvé uviděla na vlastní oči, byl obyčejně neobyčejný. Anna je drobounká a křehká babička, skoro o hlavu menší než já. Objaly jsme se na přivítanou a já jsem najednou vůbec nevěděla, co mám říkat. Naštěstí u toho byl i její manžel, Australan, který do bývalého východního bloku jezdil jako demograf a uměl svého času číst asi tak v deseti různých jazycích. Vždycky je dobré nastartovat konverzaci s Čechem tím, že jste četli Švejka v originále.

Když jsme později seděly s Annou a Lauren nad polským makovcem a diskutovaly o Annině poslední práci, nemohla jsem tomu uvěřit. Já mám mít připomínky k práci Anny Wierzbické, té Anny Wierzbické, jedné z nejvlivnějších lingvistek několika posledních desetiletí? Chvílemi mi mozek fungoval, jindy mi běželo hlavou jenom „tohle je ona, tohle je vážně ona, tohle je opravdu opravdovsky ona!“. Díky ní jsem na doktorátu, díky ní jsem v Austrálii. Dost možná změnila běh celého mého života. Její chování bylo navzdory všemu odzbrojujícím způsobem prosté: uvařila mi čaj, všechny naše poznámky vzala vážně a poctivě si je zapsala. Pak s námi zapáleně diskutovala; mnohem zapáleněji než anglofonně jemný Cliff. Polský původ se nezapře.

Když pak ruku v ruce s manželem odcházela, dojatě jsem se za nimi dívala. Setkala jsem se se svou hrdinkou; se ženou, která dokázala prorazit s totálním lingvistickým protiproudem, vybudovat teorii, která má bezmála revoluční potenciál pro celé společenské vědy, a shromáždit kolem sebe výzkumnou komunitu, která připomíná jednu velkou rodinu. Abyste měli představu: Anna Wierzbicka například do jednoduché řeči jazykových univerzálií přeložila Bibli. Od geneze po apokalypsu, bez kulturního nánosu dávných tisíciletí, pro nás už téměř nestravitelného. Kniha je to křišťálově průzračná a jako když střelí a můj manžel po několika stranách pravil, že je to to nejlepší, co kdy četl. Jak řekl Cliff, něco takového mohl v celé historii dokázat jediný člověk. Drobounká babička s vlasy bílými jako sníh, květovaným šátkem přes ramena a tím nejlepším makovcem pod sluncem.

Publikováno

Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím

Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.

Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.

Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.

Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.

Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.