Rubrika: Akademické frky

Když mi bylo osmnáct, snila jsem o tom, že se stanu novinářkou. Psaní jsem milovala, stát se spisovatelkou mi přišlo příliš nerealistické a novináři přece dělají spoustu vzrušujících věcí – ve Fantomasovi třeba honili padouchy po střechách. Nechtěla jsem ale jít studovat přímo žurnalistiku, protože jsem o ní jednak slyšela nepěkné věci a jednak mě velmi inspirovalo, když mi kdosi řekl, že abych dobře psala, tak je třeba se především vzdělat, aby vůbec bylo o čem psát.

I stalo se, že mi cvrnkla do nosu Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Bakalář mě na první přečtení nijak neuchvátil, ale objevila jsem magistra (dnes už je reakreditovaný a v původní podobě neexistuje), který zněl jako cesta k žurnalistice, jen o něco teoretičtější. Zdálo se mi to dokonalé. Bakaláře zvládnu, pak přijde vysněný magistr, potom budu vzdělaná a… psát, psát a psát!

Tehdy začala jedna z největších love story mého života. Bakalář na FHS se totiž ukázal být prostředím, které navrhovali lidé mého ražení. Pro představu: šlo o velký, všeobecný obor s minimem povinných předmětů (zejména zkoušky ze všech velkých humanitních a společenskovědních disciplín) a oslňující svobodou sestavit si drtivou většinu rozvrhu dle vlastního gusta z obrovského výběru předmětů povinně volitelných. Na přednáškách a seminářích se lidé potkávali nikoli podle ročníků, ale podle zájmů; kategorie spolužáků byla z velké části irelevantní a žádní dva lidé neměli totožný rozvrh. Když se mi předmět nelíbil, po první hodině jsem si ho jednoduše z rozvrhu škrtla a zapsala si místo něj jiný. Velká volnost, velká zodpovědnost.

Netrvalo dlouho a akademická sféra mě uchvátila. Poprvé v životě jsem se octla na místě, kde jsem mohla intelektuálně růst právě takovou rychlostí, jakou jsem potřebovala. Hltala jsem knihu za knihou, moje obzory se doslova prolamovaly a lidé zvenku se mě ptali, jestli u nás takové osvícení zažívá každý. Ne, každý ne. Ale já sem patřím. Můj sen o žurnalistice se rozplynul, zatoužila jsem být akademičkou. Zdálo se to ložené.

Když jsem ovšem přišla na vysněného magistra, dostavilo se vystřízlivění. Kupříkladu jsem dostala rozvrh, ve kterém se nacházely povinné předměty s povinnou docházkou. Co to má být? To jsme zpátky na gymplu nebo co? Stejně jako jsou fronty často znamením totalitních systémů, je povinná docházka u povinných předmětů často známkou toho, že jinak by tam nikdo nechodil. Přesně tak to bylo. Neříkám, že všechno na magistru bylo špatné a k ničemu. Ale většina ano. Taky neříkám, že po opojné svobodě bakaláře zklamání nebylo nevyhnutelné. Bylo. Ale stejně mělo velmi hořkou příchuť.

Zhruba v té době jsem se stala tajemnicí na jiném magisterském oboru. Ano, věděla jsem, že ten obor je prakticky ve válce, ale byla to přece moje fakulta a nějakou malou brigádu jsem potřebovala. Dokud se mě spory netýkaly, dalo se to vydržet. Ale tam, kde to vře, se nutně jednou spálíte, i když nestojíte v centru dění. Tak se také stalo. Když se ona velmi trpká zkušenost propojila se zklamáním ze špatného magistra, celkovou studijní únavou i reálným stavem šíleně podfinancované a zakomplexované české akademické sféry, rozhodla jsem se, že odejdu.

Během mých třech byznysových let (kdy jsem psala, psala a psala, ovšem úplně jiné texty, než jsem chtěla) se FHS přestěhovala do nové budovy a vypukl covid. Já jsem se rozhodla vrátit a to, že bych mohla jít jinam, mi skoro ani na mysl nepřišlo. Pocitově nicméně o návrat nešlo. Nový barák byl betonový, chladný a působil jako továrna. Nepojily se mi k němu hezké vzpomínky a nové pěkné zážitky tam ne a ne vznikat. K vedoucímu mě nepojil žádný vztah, předměty už jsem jako doktorandka skoro neměla a ten jeden, který jsem měla, nebyl ani zábavný, ani podnětný. I když jsem tam potkala někoho známého, připadalo mi to jaksi zvláštně odlidštěné a sotva jsem vstoupila, hleděla jsem co nejrychleji zase vypadnout. Zdálo se, že můj nový vztah k fakultě se ustálil na chladné neutralitě.

To se lehce změnilo, když jsem začala na fakultě učit. Tehdy jsem měla svoji učebnu a svoje studenty, a když jsem diskutovala o filosofii jazyka se studentkami na chodbě, chvilkami se mi dokonce zdálo se, že se někdejší lidské teplo alespoň z malé části vrací. Šlo ovšem především o moje vlastní nadšení, neboť jsem zároveň z vícero stran slýchala, že nové vedení je dost hrozné, zavádí strašně moc regulí a klasickou represivní strukturu, kterou tahle punková fakulta nikdy neměla, protože vznikla v devadesátkách jako spolek známých z bytových seminářů. Ozvuky tohohle ducha jsem zažila i já; když jsem ostatně dělávala rozhovory s vyučujícími, ze začátku jsem pravidelně slýchala slova chvály o přátelské atmosféře, absenci intrik a vzájemné důvěře. Rozhovory jsem ovšem nakonec vedla sedm let a ke konci už takové věci neříkal nikdo. A když jsem se letos v létě viděla s Lily, nejlepší vyučující svého života, otevřeně mi řekla, že se sama sebe ptá, co tam ještě vůbec dělá a že tomu dává tak dva, tři roky a pak odejde do důchodu. Zatrnulo mi. Oba zakladatelé, na jejichž přednášky jsem chodila, už pryč jsou. Když odejde i Lily… co z toho, co jsem zažila, zbude?

Předminulý týden mi z fakulty přišla zpráva, že sestavují rozvrh na letní semestr a jestli zase chci učit svůj seminář. Odepsala jsem, že moc ráda, že ovšem považuji za férové jim sdělit, že už v té době dost možná nebudu doktorandka. Za mých tajemnických let to nebyl problém, externisté učili úplně běžně. Odpověď mě ovšem vrátila do reality. „Aha, tak to problém bude.“ Nové vedení prý zakázalo externí předměty, pokud nejsou nezbytné pro studijní plán, že prý jde o moc velkou administrativní zátěž. I napsala jsem děkance a v kopii i vedoucí katedry, že můj předmět má velmi, ale opravdu velmi dobrá studentská hodnocení, že už teď vím o nových lidech, kteří si ho chtějí zapsat, a jestli fakulta nemůže navzdory administrativní zátěži tenhle jeden kurz přece jenom zachovat (abyste byli v obraze: o tom, že studentské hodnocení výuky se začne opravdu velmi významně řešit, jsme slýchali v posledních dvou letech stále znovu, a dokonce na to téma vzniklo celé školení). Vedoucí katedry zareagovala obratem. Prý nejde o administrativní zátěž, ale o strategii fakulty a povinně volitelné předměty se externě prostě nedělají. Děkanka neodepsala vůbec.

Tak se tedy končí jedna velká akademická love story. Když jsem se před devíti lety v rozhovoru obou zakladatelů ptala, co si myslí, že se s fakultou do budoucna stane, odpověděl jeden z nich, aniž hnul brvou, že všechny podobné experimenty, co jdou proti zavedené struktuře, nutně skončí a že takhle dopadne i FHS, která se postupně znormalizuje, zeškatulkovatí, odlidští a začlení do těla univerzity. Tehdy mě to šokovalo. Dnes už delší dobu vím, že měl pravdu, ale vědět o tom a zažít to na vlastní kůži přeci jen není totéž. A dolomit onu pomyslnou hůl, to i po takové době, kdy měla namále, prostě a jednoduše bolí.

Když jsem jela minulý týden na fakultu odevzdat tři fascikly svojí dizertace, nečekala jsem právě zážitky ohňostrojového typu. Slavit a radovat se mi tradičně příliš nejde a momenty, které by měly být triumfální, mě poměrně často spíš naplňují melancholií. Ta je navíc v tomhle konkrétním případě podbarvená vědomím, že mi nikdy nešlo primárně o to být paní Ph.D., ale o samotný proces bádání a objevování, u kterého ovšem vůbec není jisté, zda, kdy a jak bude pokračovat. Přesto moje zážitky z fakulty toho dne přerazily úplně všechna moje očekávání.

Potkala jsem totiž tři lidi, kteří si se mnou popovídali o něco víc, než bych čekala. První z nich byl můj vedoucí. Přiběhl do kanceláře s větrem ve vlasech a s naprostým zoufalstvím ve tváři. Já tedy vím, že je dlouhodobě přetížený, protože kdykoli jsem od něj v posledních měsících něco potřebovala, dočkala jsem se v první řadě vyčerpávajícího seznamu toho, čím vším je zahlcený a co všechno právě musí. To, čeho jsem se stala svědkem tentokrát, ovšem trhlo veškeré rekordy. O prázdninách jel na dovolenou a pak na tři týdny onemocněl. Výsledek? Přehlcení takového zrna, že být jeho manželka, tak se skoro bojím. Byl úplně mimo.

Druhým přírůstkem do sbírky se stal můj někdejší vedoucí bakalářky. Jelikož už jsme se dlouho neviděli, ptal se mě, co a jak, a samozřejmě došlo i na moje současné bádání. Poslouchal roztržitě a koukal při tom všude možně, i zkrátila jsem svoje povídání, co to šlo. Čekala jsem, že se rozloučí a taky někam poběží, takže mě o to víc překvapilo, když mi zničehonic sdělil, jak jsem byla excelentní studentka a jak skvělá byla moje bakalářka (jejíž téma si po víc než deseti letech pamatoval). Zarazila jsem se. Ano, zahřálo mě to u srdce. Ale nebylo by o něco lepší tohle studentům říkat v době, kdy to potřebují slyšet, protože si sami sebou nejsou ani trochu jistí, a kdy onu excelentní práci odvedli? Ta opravdová pecka ovšem přišla až potom. Zasnil se a s lehkým pelem smutku v očích pravil, že jsem na magistru utekla k lingvistice a že je vážně škoda, že jsem nezůstala u literárních témat nebo o tom aspoň něco nepublikovala – a že je to asi jeho chyba. Překvapeně jsem zamrkala. Co prosím? On měl někdo pocit, že jsem mu utekla a že mě ztratil? On někdo chtěl, abych někde něco publikovala, a teď se z toho kaje? A opravdu se tohle všechno dozvídám úplnou náhodou o deset let později?

Do třetice jsem potkala vedoucího katedry, na níž na fakultě učím. Ten melancholicky sice vypadá a mluví celkem vždycky, když se ovšem dozvěděl, že jsem právě odevzdala dizertaci, otevřelo to úplně všechna stavidla. Rozpovídal se o tom, jak vůbec na psaní nemá čas, protože vede katedru, do toho musí pořád někoho zkoušet, jen letos opravoval tolik a tolik těchhle velkých prací a psal tolik a tolik posudků a musel učit to a ono. A hlavně odpoledne musí jít „do skutečné práce, kde si i něco vydělá“, protože má doma tři hladové krky. Nato se zvedl a odešel, patrně buď někoho zkoušet nebo do oné skutečné práce. Kdo ví.

Ještě na bakaláři jsem pro sny o svojí budoucnosti používala slova „zůstat na fakultě“. Ta už nepoužívám poměrně dlouho, protože reálnou situaci na naší nejstarší univerzitě znám. I tak ale vědomí, že ta fakulta, kterou jsem kdysi milovala, už opravdu existuje jen v mých vzpomínkách, udeřilo silněji, než jsem čekala. Odcházela jsem otřesená. A taky s intenzivním pocitem, že ať už moje budoucnost bude vypadat jakkoli, v jednom mám jasno. Takhle nikdy skončit nechci.

Stát se akademikem není žádná legrace. Nejdřív nekonečně dlouho studujete, což je samo o sobě velmi náročné, a když je tomu konec, musíte se vypořádat s obrovskou konkurencí a urvat pro sebe nějaký ten akademický post, kde ve výsledku děláte prakticky totéž jako za studia, jen bez vedení a s poněkud lepším finančním ohodnocením. Vím, zní to naprosto neodolatelně; jediný zápor spočívá v tom, že výzkumných postů pro nás všechny není dostatek. Pokud vás tedy vědecká dráha láká stejně jako mě, ale zároveň cítíte, že nemáte dost ostré lokty, pevné nervy a odolný žaludek, nezoufejte. Nabízí se ještě jedna, podstatně snadnější cesta. Můžete prostě začít jako akademik žít a stát se jím takříkajíc neoficiálně, ovšem pro své okolí o nic méně skutečně. Tedy jak na to?

Akademická zásada číslo jedna praví, že odpovídat na maily je pro sraby. Jeden z vyučujících na fakultě mi kdysi na toto téma důvěrně sdělil, že by se nemělo říkat akademická čtvrthodinka, ale akademický půlrok. Pokud s nervy vydržíte takhle dlouho, blahopřeji, dostali jste se minimálně na úroveň docenta. A pokud na nějaký ten mail čas od času zapomenete úplně, pak máte profesuru na dosah.

Neméně důležitým bodem je slovní magie neboli akademičtina. Jestliže k vědcům něco neodmyslitelně patří, je to chronická neschopnost mluvit jednoduchou a srozumitelnou řečí. Pokud se jim tedy chcete přiblížit, protkejte svůj slovní i písemný projev nejvyšším množstvím slov latinského a řeckého původu, jakého jste schopni. Nemusí to nutně dávat smysl, on tomu beztak nebude skoro nikdo rozumět. Pokud vám chybí slovní zásoba a všechny ty diskursy, koncepty, reliability a validity nemůžete v zápalu řeči najít, alespoň říkejte věci jako „je to celé ještě mnohem složitější“ nebo to kompenzujte anglicismy. Jen si dejte pozor, ať se při tom nedostanete na půdu byznysového newspeaku – do takhle pokleslých míst vy, lidé ducha, rozhodně nechcete!

Třetím rysem akademiků, který můžete snadno replikovat, je bytostný konzervativismus. Nemluvím teď o konzervativismu politickém, názory si klidně mějte, jaké chcete. Ale co se týče technologií, předpisů, toho, jak se věci dělaly a dělají, nebo toho, jak vypadá Masaryčka, měli byste mít naprosto jasno. Všechno nové je podezřelé a je třeba se od toho z principu distancovat, a to jak slovy, tak činy. Tady ze mě dost možná mluví moje vlastní humanitní zaměření, ale například takový projektor, který na první dobrou funguje, si jako aspirující akademik prostě nemůžete dovolit.

Posledním klíčovým rysem pak je totální přehlcenost. Akademická sféra zcela otevřeně tyje z toho, že vědci svou práci povětšinou milují, a dělají tak značnou část věcí prostě proto, že jim to nedá. Tedy: zahlťte se prací, a to ideálně alespoň na třech různých frontách najednou (aby to bylo ekvivalentní vůči tomu, že učíte několik předmětů za semestr, děláte svůj vlastní výzkum a do toho vedete několik kvalifikačních prací, všechno samozřejmě včetně příslušné administrativy). Výsledek se brzy dostaví: začnete zapomínat, nestíhat, být neorganizovaní a chaotičtí. Zkrátka – stane se z vás přesně ten roztržitý akademik, který je naší cílovou metou.

Věřím, že vám tento článek v duchu okřídleného fake it till you make it (předstírej, dokud to není pravda) ve vašem úsilí pomůže a budu se těšit, až se setkáme na Akademii věd. Nechci znít příliš direktivně, ale osobně bych doporučovala tu její budovu, která se nachází naproti Masaryčce. Tam spolu jednak budeme moct za použití velmi mnoha cizích slov zkritizovat stav moderní české architektury a taky nás tam málem zabije místní velmi archivní výtah. Nevím jak vy, ale já si nic akademičtějšího snad ani nedovedu představit.

Když se ucházíte o pozici v dánské státní správě, tak se vám údajně při pohovoru může stát, že dostanete za úkol sníst cukrátko. Ovšem ne jen tak ledajaké cukrátko: poměrně masivní čokoládovou želvu, jejíž vypouklý krunýř je vyplněný tekutou náplní. Personalisté sledují, jak si s náročným úkolem elegantně sníst něco, co vás může tak snadno pokecat, poradíte. Nejsem si úplně jistá, co o vás jednotlivé strategie vypovídají ani jaká je ta správná, zato ale vím, že vám nedají ubrousek.

Popsat můj minulý týden je pro mě obtížné, protože to buď je, jako když si tu želvu narvete do pusy celou, nebo jako když ji pomaloučku elegantně ukusujete a sladká náplň vám při tom teče po prstech, ruce i předloktí, kape vám do klína a nakonec až na zem. Začnu strategií, kterou jsem zvolila tváří v tvář oné sladkosti já: minulý týden jsem byla na konferenci. Rychlé a čisté, není-liž pravda? Ovšem ani zdaleka to nevystihuje to, co ona konference skutečně obnášela a proč mám ještě pořád tak trochu upatlané metaforické prsty.

Když se sejde naše výzkumná komunita, často padá slovo rodina. Ani ne tak proto, že bychom se vzájemně tolik angažovali ve svém soukromí, ale prostě proto, že takový duch na našich setkáních panuje. „Měl jsem pocit, že šlo o něco víc než o konferenci; bylo to spíš jako jedinečné rodinné setkání, kde se sdílely skvělé myšlenky.“ Když ten vděčný email přišel, shodli jsme se, že přesně takový pocit jsme z toho měli taky. Dva dny strávené tím, že jsme prezentovali, dávali si zpětnou vazbu, diskutovali – a také si rozšiřovali vědomí čokoládovými želvami s tekutou náplní a zákusky, které se z jakýchsi záhadných důvodů jmenují facka (možná protože jsou tak příšerně sladké). Byla to první živá konference mojí výzkumné komunity, které jsem se účastnila, a šlo o úplně jiný zážitek, než jaký může poskytnou jakékoli virtuálno. Najednou se skutečně nacházíte v jedné místnosti s Dánem, který jezdí dělat terénní výzkum do Pacifiku, s izraelským katolickým knězem, jehož mateřským jazykem je arabština, s australskou profesorkou čínského původu, s Rakušany, Španěly, dalšími Dány a tak vůbec a tak dále – a všichni mluví dokonalou angličtinou, jen každý se svým přízvukem. A pak, když se rozhovoří o svojí mateřštině a pár slov v ní řeknou, cítíte, že dokonalá angličtina je sice pěkná, ale teprve takhle je to skutečně správně, protože až zvuk rodného jazyka s jakousi dokonalou přirozeností zapadne na svoje místo a rozezní nejen mluvidla, ale i celou duši, k níž ona mluvidla patří.

Během těch pár dní jsem byla neohrabaný introvert, který nevěděl, o čem má mluvit, i nadšená prezentující, která s chutí diskutovala o tajích češtiny. Procházela jsem se po břehu moře a uskakovala před vlnami, snažila se schovat před davy a hlukem pouličního festivalu, účastnila se kreativního sezení, kde jsme si navzájem vyprávěli bizarní příběhy, a za lijáku chodila po lese, kde kvetly lány medvědího česneku. Akademická sféra je v mnoha ohledech naprosto odpuzující, ale z důvodů, které mi možná nikdy nebudou tak úplně jasné, v naší komunitě taková není ani trochu. Mám za to, že kdybyste se zeptali kohokoli z nás, patrně by vám řekl totéž: to, co máme, je jedinečné a nikde jinde jsme se s ničím srovnatelným nesetkali. Jen vědět, že je něco takového možné, má nesmírnou sílu. Proti tom totiž nemá jen tak nějaká malost nebo malichernost šanci.

Když jsem psala diplomovou práci, měla jsem za to, že je to poslední velká akademická práce mého života, a tím pádem jsem chtěla, aby to stálo za to. Vybrala jsem si tedy téma, které sice nespadalo do oblasti mého dosavadního zájmu, ale které mě uchvátilo natolik, že mi za přešaltování na lingvistiku stálo, přečetla jsem hromadu knih, naučila se pracovat s jazykovými korpusy a pustila se do díla. Na článek z doby plného psacího ajfru si moc dobře vzpomínám. Byl plný onoho autentického zoufalství kořeněného satirickým humorem; velmi typická kombinace pro všechny, kdo se potýkají s nějakou kvalifikační prací. Teď je o sedm let později a já dokončuji dizertaci. Jak si zoufám tentokrát?

Moje dizertace je dlouhá. Opravdu dlouhá. Abych parafrázovala jisté české satirické divadlo, je tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dost dlouhá. Nevím přesně, kolik má normostran (1 normostrana = 1800 znaků), protože jsem se poučila a mám ji v počítači rozdělenou do jednotlivých kapitol, aby se v tom dalo nějak lidsky orientovat. Kapitol je celkem šest a každá čítá minimálně třicet, někdy ovšem také bezmála šedesát normostran. Tentokrát už nadšeně nepočítám, kolik mi toho za den práce přibylo. Místo toho píšu, píšu a píšu, a když pokryju to, co jsem pokrýt v příslušné kapitole chtěla, s trochou obav si délku přepočtu. Následně zpravidla bolestně zaúpím a pronesu něco jako „ježkovy oči, to je strašný“. Když jsem v prosinci dokončila první hrubou verzi celé práce, provedla jsem celkový přepočet, který činil zhruba dvě stě normostran. Pak ovšem přišel proces revidování, což v praxi znamená, že počet stran pomalu ale jistě dál narůstá. A tentokrát už to ani nemůžu svalovat na množící se poznámky pod čarou; to, co přibývá, tam předtím prostě chybělo.

Moje dizertace je obsažná. Diplomku jsem měla, řekla bych, místy pokusně nesmělou. Neměla jsem tehdy načteno dost na to, abych některé věci pojednala tak, jak by si bývaly zasloužily (a navíc by mi to nedovolil limit na délku diplomek), a bylo to znát. Jenže teď jsem na doktorátu, moje standardy se zvedly, limit na délku nemáme a dva roky jsem nedělala nic jiného, než že jsem četla a studovala ono téma doslova do všech směrů. To samozřejmě neznamená, že nemám žádné rezervy, ale rozhodně to znamená, že můj seznam literatury je dlouhý jak týden a podle toho to vypadá. Opravdu hodně jsem se snažila si systematizovat výpisky, aby se v nich dalo vyznat, a pohodlně jsem s nimi mohla pracovat a citovat, kdykoli si zamanu. Stejně jsem tenhle týden opravovala některé citace, protože byly špatně. Zase jsem musela hledat tu či onu knihu v katalogu knihovny, protože mi chyběly nějaké údaje. A zase jsem nemohla najít nějaké pdfko, protože je mám zase poukládané na třech různých místech. Při psaní teoretických kapitol jsem sešity s výpisky prokládala jeden druhým, do toho jsem měla naštorc položenou knížku, přes ni kolmo jinou knížku a na tom všem ještě jiný sešit a hromadu vytisknutých papírů (a do toho v počítači otevřených deset souborů). Nějaké zdroje nebo poznámky hledám prakticky nonstop. Jak se to zase stalo?!

Moje dizertace je to nejobtížnější, do čeho jsem se kdy pustila. Myslím, že jsem během studia zakusila poměrně hodně těžkých věcí. Překládala jsem (s poněkud střídavým úspěchem) odborný text z angličtiny. Četla jsem filosofy, přičemž mám za to, že filosofie je ve své podstatě sbírka nejtěžších textů, jaké kdy lidstvo vytvořilo (kupříkladu nad patnácti drobounkými stránečkami z Heideggera jsem jednou strávila osm hodin, a ještě jsem to nejspíš úplně nepochopila). Naučila jsem se pracovat s univerzitním informačním systémem. Ovšem když to srovnám s psaním dizertace, všechno bledne. To, kolik práce dá napsat něco tak dlouhého, aby to bylo soudržné, vedlo to odněkud někam, bylo to argumentačně jasné a podložené, a ještě se to dalo číst, je naprosto nepředstavitelné. A to už tentokrát nedělám hloupé chyby, jako je odkazování v poznámkách pod čarou pomocí „tamtéž“. Skutečně nevím, jak mě tehdy mohlo napadnout, že mi to ušetří práci!

Jsem velmi systematický člověk a zpravidla nemám problém na věcech pracovat dlouhodobě. Ale v poslední době se na mě začínají projevovat příznaky psací fáze, kterou jsem kdysi nazvala „pohřběte mě pod zelený strom“. Pracuju na tom celém poměrně soustředěně bezmála čtyři roky. Revize dělám od prosince. A pořád to není hotové! Nemohla bych místo toho radši, já nevím… třeba napsat článek na blog?