Publikováno

Cíťa za katedrou aneb síla hypersenzitivního učitele

Jestli jsem se při nástupu do středního školství něčeho bála, byla to klasická představa krocení divé zvěře. Obecnou školu jsme viděli asi všichni – a naše gymplácká třída nebyla svého času od téhle mety nijak daleko. Co budu dělat, až se banda teenagerů prostě rozhodne namazat si mě na chleba? My jsme jednu z našich učitelek zvládli dohnat k slzám. Jak pod takovým tlakem obstojím já, drobná, křehká, hypersenzitivní a naprosto nezkušená osůbka, která nemá téměř žádné pedagogické školení a zvládne ji rozbrečet i dokument o rybách?

Za katedru jsem nastoupila suverénním krokem, pod ním se ale skrývala o něco menší dušička, než by se mohlo zdát. Měla jsem za to, že mojí hlavní zbraní bude moje inteligence, vzdělání a australská angličtina, v té době plynnější než moje mluvená čeština. To jsem ještě netušila, že tím nejcennějším bude to, co mám občas tendenci považovat za svou největší slabinu, totiž právě moje hypersenzitivita. Víte, ještě nikdy jsem neměla práci, ve které bych mohla tyhle svoje schopnosti doopravdy využít – zatímco pít alkohol a kofein a sledovat horory nemůžu pořád. Jistě, je pěkné, že poznám, jestli má někdo šťastný vztah jenom podle výrazu jeho očí, když o svém protějšku mluví, ale k čemu je to v praxi dobré? Jak se ukázalo, s bandou teenagerů je to dobré úplně ke všemu. Vidím, co se jim honí hlavou, co je zajímá, čeho se bojí, kdo potřebuje pochválit a povzbudit nebo kdy vyrušují, protože je něco obzvlášť zaujalo, a kdy naopak proto, že už je to nezajímá nebo je to pro ně moc těžké. Divili byste se, co dokáže pouhé konstatování toho, že to vidím a beru na vědomí; a jak mocných může být několik slov v ten správný okamžik.

Když jsem začala svého vhledu využívat, některým chvíli trvalo, než na to přistoupili. Jeden ze studentů ze začátku s oblibou vtipkoval o tom, že jemu v angličtině nejde nic, a jakoukoli pochvalu okamžitě shazoval ze stolu. To, že po několika týdnech a vážně míněných pochvalách nadobro přestal, považuji za jeden ze svých soukromých pedagogických triumfů. A když jsme před nedávnem dělali překlad do češtiny a nenápadná studentka, která sedí vedle něj, jako jediná skutečně přirozeně přeložila jeden úsek (na což jsem zareagovala úsměvem a tichým „wonderful!“), tak ji hned potom, co domluvila, nadšeně upozorňoval, že dostala pochvalu.

Jak školní rok postupuje, sleduji změny, které se s mými svěřenci dějí. Plaší introverti začali mluvit, a když znají odpověď na mou otázku, prostě ji řeknou. Rušiví vtipálci ze zadních lavic sice pořád dělají fórky, ale zároveň mi děkují za to, že zadávám domácí úkoly do systému, vděčně mi říkají, že tamten domácí úkol byl fakt zajímavý, okřikují svoje spolužáky, když hlučí přespříliš, a posílají mi vyfocené falešné přátele ze sjezdovek, kam jeli na víkend (rozhodně tedy od doby, kdy jsme brali falešné přátele, tj. slova, která znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného, například aktuálně a actually). Někteří studenti si sami od sebe říkají o mou zpětnou vazbu, jiní píšou slohy tak vtipné, že se při jejich čtení lámu smíchy, a další se mě ptají, jakou školu jsem vystudovala nebo prostě jenom, jak se mám. Dokonce i ten student, kterému jazyky vážně nejdou, se alespoň vždycky hned přihlásí, když je třeba vykonat nějaký praktický úkol, jako je stopování času při popisování obrázků – a pak po každém druhém spolužákovi mění melodii minutky a smějeme se všichni.

Když se na mě jejich oči začaly dívat s touž měkkostí, jejíž přítomnost mě upozorňuje na to, že máte svou drahou polovičku opravdu rádi, byla to asi nejsilnější pedagogická lekce, jaké se mi zatím dostalo. Došlo mi, že i za katedrou můžu být drobná, křehká a hypersenzitivní osůbka a právě v tom spočívá moje největší síla. Oni zjistili, že i v lavicích můžou být právě tím, kým jsou, a nikdo se jim za to nevysměje – a jsou za to až dojemně vděční. Mám je ráda všechny, ať už jim angličtina jde jakkoli, těším se na každou hodinu s nimi a ze školy odcházím vždycky o něco veselejší. Oni mě oslovují křestním jménem, vysvětlují za mě svým spolužákům, jak že se vyslovuje to th, a pojmenovávají svoje prezentace „AJ je nejlepší předmět“. Zcela upřímně: vy jste tušili, že je něco takového vůbec možné?

Publikováno

Orchidejové děti

Donedávna jsem si myslela, že mě na poli vysoké citlivosti nemůže už jen tak něco překvapit. Jako správný hipster jsem o hypersenzitivě slyšela ještě předtím, než to bylo cool (minimálně v českém jazykovém prostředí), a málokterou psychologickou škatuli jsem prozkoumala tak podrobně. Porozuměla jsem díky ní celé řadě odlišností, které mi do té doby jen komplikovaly život, vychutnala si následnou úlevu a spokojeně spočinula. O to víc mě tím pádem překvapilo, když jsem před pár dny narazila na pojem, který jsem do té doby ve spojitosti s vysokou citlivostí nikdy neslyšela.

Když Thomas Boyce, pediatr a psychiatr, zkoumal vliv sociálního prostředí a stresu na duševní i tělesné zdraví dětí, našel něco, co nečekal. Kromě prosté úměry „čím víc stresu, tím víc zdravotních obtíží“ totiž objevil jednu zvláštnost. A to že některé děti na stresové prostředí reagují výrazně jinak než jejich vrstevníci. Zhruba 80 % dětí stres zvládá poměrně dobře. Ano, i ony jsou nemocnější, když je například někdo zneužívá, ale míra zdravotních obtíží u nich roste postupně a pomalu. Když je tak v laboratoři podrobili stresujícímu testování, jejich mozek nevykazoval žádná dramata a jejich výkonnost nijak zvlášť nekolísala. V životě se pak těšily víceméně podobnému zdraví jak v podporujících podmínkách, tak v podmínkách ne tak optimálních. Byly jako pampelišky – odolné vůči svému prostředí a schopné růst a kvést téměř kdekoli.

20 % dětí ovšem vykazovalo úplně jiné výsledky. Stresující úkoly v laboratoři v nich vyvolávaly násobně větší reakci, jejich tep prudce kolísal, hladina kortizolu lítala nahoru a dolů a výkonnost jakbysmet. Doktor Boyce se rozhodl prozkoumat je blíž a zjistil celkem překvapivou věc. V problematickém prostředí tyhle děti zcela dle očekávání trpěly zdravotními obtížemi spojenými se stresem neporovnatelně víc než děti pampeliškové. Ovšem v prostředí podporujícím byly nemocné zase výrazně, výrazně míň. Postrádaly zkrátka přirozenou odolnost nezmarů pampelišek a daleko víc reagovaly na své prostředí, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Termín orchidejové děti (orchid children) na sebe nenechal dlouho čekat.

Nedalo mi příliš práce si domyslet, že orchidejové děti jsou děti s vysokou citlivostí. Symptomy byly neoddiskutovatelné: citlivější smysly, obavy ze změn a nových věcí, velká imaginace, větší citlivost na stres, snadnější zahlcení. Božínku, je tam aspoň něco jinak? Co mi ale ukázalo povahu hypersenzitivity z nového úhlu, je skutečnost, která i doktora Boyce překvapila ze všech nejvíc: malé orchidejky jsou rizikovou skupinou z hlediska tělesného i duševního zdraví (mých 300 zameškaných hodin v první třídě souhlasně přikyvuje), jejich potenciál ale sahá úplně stejně daleko i na pomyslnou druhou stranu. Život jim naložil pořádnou výzvu, ta v sobě ale zároveň skrývá obrovské možnosti. Když orchidejové děti nebo orchidejoví dospělí dostanou to, co potřebují, dovedou rozkvést jako nikdo jiný a mohou být zdravější, zářivější, empatičtější, radostnější a kreativnější než většina jejich vrstevníků. Ve všech jejich každodenních bojích a nesnázích tak je v zárodku přítomno i něco neskonale krásného a každou hlubinu smutku, žalu a osamění vyvažuje potenciál ke stejně závratným výšinám štěstí a radosti. Nestojí to nakonec přece jen za to?

Publikováno

Když vysoce citlivý člověk píše román

Na blogu jsem se tomu nijak zvlášť nevěnovala; pokud vím, programově o tom pojednával jediný článek. Je tomu tak jednak proto, že všeobecně nejsem ohledně tohoto tématu příliš sdílná, jednak proto, že toho poměrně dlouho mnoho ke sdílení nebylo. Jenže jak jde čas, věcí ke sdílení přibývá. A s jídlem, jak známo, roste chuť.

„Svou knihu“, jak familiérně říkám, jsem začala psát bezmála před dvěma lety. Měla jsem představu o tom, co chci sdělit a v čem má spočívat jádro příběhu, a to bylo všechno. V běžném životě jsem člověk nesmírně organizovaný a systematický (až mě to samotnou někdy děsí), moje psaní je ale naprostý chaos. V krátkých blogových článcích to nepoznáte, protože u nich postup „vím, o čem to má být, a tak si sednu, něco se stane a článek je tu“ krásně funguje. Teď si to ale představte u desítek popsaných á čtyřek – to už je pořádná lochneska. Rok a půl to vypadalo tak, že jsem se značně mlhavou představou o tom, co už jsem napsala, prostě nějak psala dál. Pěkně odprostředka, jak jsem zrovna měla chuť. Expresivnější autoři mluví o zvracení emocí na papír; já bych takových slov nepoužila. Psala jsem totiž výhradně do Wordu.

Čtení napsaného textu jsem se vyhýbala, jak dlouho to jen šlo. Jsem totiž – vzhledem ke své vysoké citlivosti – jako ten herec o kterém se mluví v semináři k cimrmanovskému Záskoku, že když hrál Maryšu, báli se s ním ostatní pít kávu. To takhle píšete, pustíte si k tomu nějakou hudbu, aby vám to lépe odsýpalo, a najednou moc špatně vidíte na obrazovku a běžíte ne pro jeden, ale pro celou hrst kapesníků. Při čtení to vypadalo dost podobně. Když jsem věnovala opravám celý den, vypotácela jsem se posléze ze dveří bezmála v mrákotách a jen s obtížemi si uvědomovala, co je za den, měsíc nebo roční období. Pak jsem si svatosvatě přísahala, že jestli někdy napíšu nějakou další knihu, bude to komedie.

Práce v současné době pomalu, ale jistě pokračují. Do první části jsem již nechala promluvit své superego, takže je promazána, seřazena a omalována několika různými barvami. Část druhou jsem zatím nedočetla, ale stejně občas píšu dál. Kvůli tomu se mi dokonce rýsuje původně neplánovaná část třetí, ve které se mi hromadí statě s časovým určením o jemnosti metráku uhlí. Poté, co jsem se jednou při psaní rozhodila tak, že mě spánek zastihl kolem třetí hodiny ranní, se snažím nálady, a tedy i části knihy, do kterých to potom přijde, střídat. Třetí část je tedy jednoduše částí bez závazků.

A jak to vlastně celé skončí? Ne, to pořád ještě nevím. Věřím ale, že můj chaos to nějak vyřeší. Vidím to tak, že si k té pestrobarevné lochnesce jednoho dne zkrátka sednu, něco se stane a bude to. Potíž přijde až v momentě, kdy si to po sobě budu muset přečíst.

Publikováno

Největší výzvy pro člověka s vysokou citlivostí

Když s lidmi mluvím o své vysoké citlivosti, dříve nebo později obvykle zazní něco ve stylu „tyjo, to je docela hrozný“. Zpravidla to začne u hororových filmů. „Takže horory jedině pod dekou a s hrnkem kakaa, jo?“ zkouší se chytit druhá strana. Ne, milý příteli, horory nikdy a za žádných okolností. Stejně jako kofein a alkohol. A hlučné párty a čtyři hodiny spánku a přeřvané kino a… „Tyjo. Tak to je docela hrozný.“ Co vám budu povídat, je. V každodenním životě se hypersenzitivní jedinec musí potýkat s celou řadou výzev, potíží a problémů, které zdánlivě nikdy neberou konce.

Vysvětlování, vysvětlování, vysvětlování

V momentě, kdy se vysoce citlivý člověk (HSP) dozví, co způsobuje jeho podivnost, obrovsky se mu uleví. Netuší totiž ještě, že se právě ocitl na nové etapě své životní dráhy a odteď ho čeká nikdy nekončící vysvětlování. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem musela vyprávět, proč si to pivo nedám, nestačily by mi na to ruce stohlavého davu. Alkoholem to navíc ani zdaleka nekončí: vysvětlovat musím u kafe, pálivého jídla, hororových a násilných filmů, hlučných večírků, ponocování, příliš početné společnosti, hlasité hudby, blikavých světel… kdyby zkrátka šlo uvysvětlovat se k smrti, vysoce citliví lidé by nepochybně zaujímali čestné místo na seznamu ohrožených druhů.

Spánek

Vysoce citlivý člověk vnímá víc. Všímá si detailů, které běžné populaci unikají, myslí rychleji a šířeji, cítí víc a intenzivněji. Má to ovšem jeden neblahý účinek: podstatně rychleji se unaví a k regeneraci potřebuje daleko víc času, než je běžné. Já například kolem desáté večerní už zívám tak, že mi málem upadne čelist, a k plnému nabrání sil potřebuji zhruba deset hodin spánku. Ano, deset. Nejsem sova ani ranní ptáče. Jsem ta, která jde spát jako první, vstává jako poslední a je ze všech nejunavenější. Když se byť jen jeden den vyspím znatelně kratší dobu (třeba takových šest hodin), můj fyzický i duševní stav se rapidně zhorší a trvá několik dalších dní, než se dostanu na původní úroveň.

Změny a spontánní rozhodnutí

Znáte takové ty lidi, kteří mají všechno naplánované, potřebují si každé rozhodnutí dlouho dopředu promyslet a nesnášejí spontánní hurá akce? Ano? Pak je docela slušná šance, že jsou vysoce citliví. Vysoká citlivost v praxi mimo jiné znamená, že nejste spontánní. Jelikož zvažujete všechna rizika a možné dopady každého svého rozhodnutí, zpravidla toto rozhodnutí během těch několika týdnů na své původní impulzivnosti poněkud tratí. Má to, pravda, i své výhody. Když dojde na krizovou situaci, jsou vysoce citliví zpravidla ti, kdo nezpanikaří, udělají potřebné racionální kroky, a ještě uchlácholí ostatní. Jenomže když se rozhoduje o tom, co budete dělat odpoledne a jestli nevyrazit k někomu na návštěvu, už to není úplně adekvátní.

Zastání u druhých

Vysoce citlivých lidí je v populaci zhruba 20 %. Na to není potřeba kdovíjak pokročilá matematika: jsme vždycky a všude v menšině. A jelikož vnímáme věci, které ostatní nevnímají, nemůžeme se v žádném případě spolehnout, že by se nás kdokoli zastal a za naši duševní pohodu se bil. Už jsem si zvykla na to, že příšerně hlasitá hudba, popotahující člověk nebo blikající zářivka nikomu jinému nevadí. Většiny věcí, které mě rozčilují, si ostatní skoro ani nevšimnou, takže pokud chci, aby se něco změnilo, musím se zvednout a zařídit to sama. Ano, učí mě to asertivitě. Ale můžete hádat třikrát, jak asi hypersenzitivní člověk snáší případné konflikty.

Maskování

Vysoce citliví lidé mívají zpravidla velmi kvalitní celoživotní praxi v kamuflování toho, co doopravdy prožívají a cítí. Jsme zvyklí skrývat své přemrštěné emoce, neuměřené reakce a podivné myšlenky, dokonce i sami před sebou. Když pak po nějakých dvaceti, třiceti letech zjistíme, že to asi nebude zcela optimální životní strategie, už je nesmírně náročné to změnit. Někdy se zvládneme od svých pocitů odříznout tak dokonale, že musí dojít k nějakému obzvlášť silnému výbuchu, abychom se ze všech těch zákopů dokázali vyhrabat. Sdílet to, co se nám děje v hlavě, se pak učíme jen pomalu a stěží; jinudy ovšem cesta nevede.

„Tyjo, to je docela hrozný,“ jako bych znovu slyšela hlas svého známého. Nemůžu než s ním souhlasit. Myslím, že každý hypersenzitivní člověk někdy v životě snil o tom, že bude normální. Jaká neodolatelná nabídka! Zmizely by konečně všechny ty každodenní boje, přestali bychom si připadat jako chyba v matrixu a možná bychom si už ani nikdy nepoložili otázku, jestli jsme na světě spíš ze škodolibosti nebo za trest. Jenže pak slyšíme krásnou hudbu, vidíme západ slunce nebo jdeme v odpoledních hodinách do tiché kavárny s jedním ze svých mála opravdu dobrých přátel… a v duchu si přísaháme, že svou hlavu nikdy nevyměníme. Místo toho v ní poletíme až ke hvězdám.

Publikováno

HSP v akci aneb hysterák nad deskovkou

Když píšu o vysoce citlivých lidech (HSP), reakce se zpravidla dělí do dvou částí. První skupina stírá slzu dojetí a je nadšená, že o nich někdo napsal. Ta druhá lehce překvapeně zvedá obočí a vyjadřuje se zhruba v tom smyslu, že si nedokáže něco podobného patrně ani představit. Může se zdát, že podobná vzdálenost je nepřekročitelná a druhá skupina bude vždycky kdesi na druhé straně nechápavě vrtět hlavou. Dnešním článkem bych tomu přeci jen chtěla dát ještě jednu šanci.
Žádná situace se nehodí na ilustraci toho, co vysoká citlivost v praxi znamená, tak dobře jako deskovky. V deskovkách jsou totiž zpravidla zpodobněné situace, kdy jde o všechno, a hráč na to má navíc velmi přímý vliv. Možná se vám zdá, že kvůli pár kostičkám a kusům potisknutého kartonu není třeba se kdovíjak angažovat. Jenomže pro vysoce citlivé lidi je hranice mezi skutečností a simulací velice tenká. V momentě, kdy jde o všechno, je na to třeba odpovídajícím způsobem reagovat. To, že přitom sedím u stolu s přáteli, nehraje vůbec žádnou roli.
Při hraní se tak dostávám do úplně jiného světa. Nervózně poposedám na židli, kroutím si vlasy, ťukám prsty do stolu a s úzkostí sleduji tahy svých spoluhráčů i protihráčů. Když jde do tuhého, začínají se mi třást ruce a za chvíli už se klepu celá. Co chvíli vypísknu, když mě něco napadne, a pokud se něco podaří, lze jen doufat, že ještě neodbila desátá hodina večerní. Nejhorší situace ale nastává, když se hra vyvíjí přesně opačným směrem.
Za normálních okolností s úspěchem vytvářím dojem povahy bezmála holubičí, když ale mám pocit, že prohrávám, jde do tuhého. Boucháním do stolu to začíná, a když třeba na šestnácti kostkách nepadne ani jedna pětka nebo šestka, musím se hodně držet, aby hra vydržela ve vodorovné poloze. Vše se uklidní, až když prohrávám opravdu nabeton, protože v tu chvíli propadám letargii a pak se hry účastním už jen velmi vlažně, s výrazem dosti kyselým a sem tam nějakou tou poraženeckou replikou.
Možná se teď ptáte, co je tak těžkého na tom se ovládnout a podobné věci zkrátka nedělat. Tak se velice často ptám i já. Mnohokrát jsem se svoje bezmála hysterické záchvaty u deskových her snažila krotit. Jenomže stejně jako nefunguje u děsivých filmů otřepaná hláška „je to jenom film“, tady nefunguje „je to jenom hra“. Když hraju, jde o všechno a ani o píď míň. Ruce se mi proto neklepou jako před maturitou, protože před maturitou jsem byla víceméně klidná. Nad hrou ale moje emoční vypětí dosahuje úrovně malých dětí, které zvládnou být splavené i z Člověče, nezlob se.
„Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo hraní tak prožíval,“ slýchávám občas šokované výroky. Ano, je to tak. Intenzita mých emocí při hraní je stejná, jako kdybych se skutečně schovávala s koltem za barelem nebo převážela ilegální náklad vesmírnou lodí. Ti, kdo na to nejsou zvyklí, bývají zaskočeni; některé lidi to může otrávit – a nejvíc ze všech mě samotnou. Jenže když začnu hrát, je všechno zapomenuto a já zas hraju o všechno. Klad to má jediný. Když se kupříkladu s děsivým zarachocením otřese výtah, ve kterém právě jedu, zůstávám zpravidla nejklidnějším účastníkem. Není třeba se kdovíjak vzrušovat. O víkendu jsem jen tak tak vyvázla z vesmírné přestřelky a utekla batalionu zombíků. To se přece s nějakým rozbitým výtahem vůbec nedá srovnat.