Největší výzvy pro člověka s vysokou citlivostí

Když s lidmi mluvím o své vysoké citlivosti, dříve nebo později obvykle zazní něco ve stylu „tyjo, to je docela hrozný“. Zpravidla to začne u hororových filmů. „Takže horory jedině pod dekou a s hrnkem kakaa, jo?“ zkouší se chytit druhá strana. Ne, milý příteli, horory nikdy a za žádných okolností. Stejně jako kofein a alkohol. A hlučné párty a čtyři hodiny spánku a přeřvané kino a… „Tyjo. Tak to je docela hrozný.“ Co vám budu povídat, je. V každodenním životě se hypersenzitivní jedinec musí potýkat s celou řadou výzev, potíží a problémů, které zdánlivě nikdy neberou konce.

Vysvětlování, vysvětlování, vysvětlování

V momentě, kdy se vysoce citlivý člověk (HSP) dozví, co způsobuje jeho podivnost, obrovsky se mu uleví. Netuší totiž ještě, že se právě ocitl na nové etapě své životní dráhy a odteď ho čeká nikdy nekončící vysvětlování. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem musela vyprávět, proč si to pivo nedám, nestačily by mi na to ruce stohlavého davu. Alkoholem to navíc ani zdaleka nekončí: vysvětlovat musím u kafe, pálivého jídla, hororových a násilných filmů, hlučných večírků, ponocování, příliš početné společnosti, hlasité hudby, blikavých světel… kdyby zkrátka šlo uvysvětlovat se k smrti, vysoce citliví lidé by nepochybně zaujímali čestné místo na seznamu ohrožených druhů.

Spánek

Vysoce citlivý člověk vnímá víc. Všímá si detailů, které běžné populaci unikají, myslí rychleji a šířeji, cítí víc a intenzivněji. Má to ovšem jeden neblahý účinek: podstatně rychleji se unaví a k regeneraci potřebuje daleko víc času, než je běžné. Já například kolem desáté večerní už zívám tak, že mi málem upadne čelist, a k plnému nabrání sil potřebuji zhruba deset hodin spánku. Ano, deset. Nejsem sova ani ranní ptáče. Jsem ta, která jde spát jako první, vstává jako poslední a je ze všech nejunavenější. Když se byť jen jeden den vyspím znatelně kratší dobu (třeba takových šest hodin), můj fyzický i duševní stav se rapidně zhorší a trvá několik dalších dní, než se dostanu na původní úroveň.

Změny a spontánní rozhodnutí

Znáte takové ty lidi, kteří mají všechno naplánované, potřebují si každé rozhodnutí dlouho dopředu promyslet a nesnášejí spontánní hurá akce? Ano? Pak je docela slušná šance, že jsou vysoce citliví. Vysoká citlivost v praxi mimo jiné znamená, že nejste spontánní. Jelikož zvažujete všechna rizika a možné dopady každého svého rozhodnutí, zpravidla toto rozhodnutí během těch několika týdnů na své původní impulzivnosti poněkud tratí. Má to, pravda, i své výhody. Když dojde na krizovou situaci, jsou vysoce citliví zpravidla ti, kdo nezpanikaří, udělají potřebné racionální kroky, a ještě uchlácholí ostatní. Jenomže když se rozhoduje o tom, co budete dělat odpoledne a jestli nevyrazit k někomu na návštěvu, už to není úplně adekvátní.

Zastání u druhých

Vysoce citlivých lidí je v populaci zhruba 20 %. Na to není potřeba kdovíjak pokročilá matematika: jsme vždycky a všude v menšině. A jelikož vnímáme věci, které ostatní nevnímají, nemůžeme se v žádném případě spolehnout, že by se nás kdokoli zastal a za naši duševní pohodu se bil. Už jsem si zvykla na to, že příšerně hlasitá hudba, popotahující člověk nebo blikající zářivka nikomu jinému nevadí. Většiny věcí, které mě rozčilují, si ostatní skoro ani nevšimnou, takže pokud chci, aby se něco změnilo, musím se zvednout a zařídit to sama. Ano, učí mě to asertivitě. Ale můžete hádat třikrát, jak asi hypersenzitivní člověk snáší případné konflikty.

Maskování

Vysoce citliví lidé mívají zpravidla velmi kvalitní celoživotní praxi v kamuflování toho, co doopravdy prožívají a cítí. Jsme zvyklí skrývat své přemrštěné emoce, neuměřené reakce a podivné myšlenky, dokonce i sami před sebou. Když pak po nějakých dvaceti, třiceti letech zjistíme, že to asi nebude zcela optimální životní strategie, už je nesmírně náročné to změnit. Někdy se zvládneme od svých pocitů odříznout tak dokonale, že musí dojít k nějakému obzvlášť silnému výbuchu, abychom se ze všech těch zákopů dokázali vyhrabat. Sdílet to, co se nám děje v hlavě, se pak učíme jen pomalu a stěží; jinudy ovšem cesta nevede.

„Tyjo, to je docela hrozný,“ jako bych znovu slyšela hlas svého známého. Nemůžu než s ním souhlasit. Myslím, že každý hypersenzitivní člověk někdy v životě snil o tom, že bude normální. Jaká neodolatelná nabídka! Zmizely by konečně všechny ty každodenní boje, přestali bychom si připadat jako chyba v matrixu a možná bychom si už ani nikdy nepoložili otázku, jestli jsme na světě spíš ze škodolibosti nebo za trest. Jenže pak slyšíme krásnou hudbu, vidíme západ slunce nebo jdeme v odpoledních hodinách do tiché kavárny s jedním ze svých mála opravdu dobrých přátel… a v duchu si přísaháme, že svou hlavu nikdy nevyměníme. Místo toho v ní poletíme až ke hvězdám.

Čemu mě naučila meditace

Uznávám, titulek dnešního článku vypadá jako vystřižený z nějakého moderního blogu plného různých výzev, módního oblečení, dekorativní kosmetiky, bezlepkových sladkostí a jógy. Ale nemohla jsem si pomoct. Poté, co jsem se o meditaci zmínila v minulém článku, strašilo mi tohle téma v hlavě a nedalo se utišit. I rozhodla jsem se mu vyhovět.
S meditací jsem poprvé začala zhruba před pěti lety. Inspirovalo mě k tomu zejména moje tehdejší bydliště se všemi lidmi, kteří se k tomu pojili, a také univerzitní prostředí, které nejrůznějšími podněty doslova hýřilo. Lákalo mě to, a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Věděla jsem, že mám být připravená na neúspěch. Že je to věc velmi náročná, k níž jsme naprosto netrénovaní. Že to nepůjde. A přesně tak to bylo.
Většinou žijeme s tím, že jsme víceméně pány svých činů. Máme za to, že když se do něčeho pustíme, leží náš úspěch víceméně v našich rukou, a pokud nám to nejde, stačí se víc snažit. Asi málokde to platí míň než při meditaci. Tam to totiž najednou nefunguje. Vůbec. První věc, na kterou jsem přišla, bylo, že žiju neustále ve své hlavě, pod šílenou palbou myšlenek a jsem totálně v jejich vleku. Neumím je ani ovládnout, aby mě nestresovaly a nerozptylovaly, natož je vypnout. A když se o to pokusím, zoufale se to nedaří.
Velikost toho hypertrofovaného proudu zběsilých myšlenek mě překvapila. Připadala jsem si jako internetový prohlížeč: je v něm otevřeno asi tak dvacet oken, na všech něco běží a odněkud něco hraje. Nikdy si neuvědomíte, co všechno v hlavě máte, dokud se to nepokusíte vypnout. Já musela vypínat na mnoha vrstvách a zjistila jsem například, že na mě moje hlava mluví. Ano, mluví. Nejen že v ní hraje hudba, o které si ani neuvědomuji, že jsem ji ten den slyšela, ona zachytí i řeč (zpravidla v nějakém filmu) a opakuje ji. Dokud to je česky, anglicky nebo francouzsky, ještě by se to dalo chápat. Ale moje hlava na mě mluví klidně plynnou čínštinou. Jediné, co k tomu potřebuje, je podívat se na čínský film.
Zvyklá na poměrně rychlé úspěchy, začala jsem se s meditací učit chodit krůček po krůčku. Nedaří se to, nedaří se to dny a týdny (déle než několik týdnů v kuse jsem nikdy poctivý každodenní provoz nezvládla). Zlepšování je minimální, pokud vůbec nějaké, není co vykazovat. A já se zlobím, nesmírně me to štve, protože nejsem pánem situace, a o to horší to pak celé je. Přestože to ale nejde vůbec podle mých představ, stejně cítím, že se něco podstatného mění.
Uvědomění, že momentální obsah mojí hlavy nejsem já, přišlo hned ze začátku. A bylo nesmírně osvobozující – i když s ním ještě neumím dost dobře nakládat. I s těmi nejsilnějšími emocemi je možné se neztotožnit a jen si je uvědomit – a když to uděláte, pak jimi nejste zcela pohlceni, vnímáte je jaksi z nadhledu a můžete jednat svobodně, nezávisle na nich. Stejně to funguje i se všemi myšlenkami a obavami. Cítíte, že to je vaše součást, i to, co vám ta součást dělá; ale zároveň víte, že to není celá pravda a že vás to nemusí pohltit, sežvýkat a vyplivnout jako obvykle. Jste najednou klidnější. Ne nějak výrazně a poznatelně, ale věřím, že právě tenhle klid bude časem růst. Tak, jako jsem to vídala u druhých.
Nitro, se kterým se v průběhu meditace dostávám více či méně do spojení, je pro mě i po několika letech stále neprozkoumaný a prakticky nekultivovaný terén. Trochu se ho bojím, nevyznám se tam, neumím s ním zacházet a kdo ví, co v něm najdu. Všechno tam trvá nesmírně dlouho. Jednou se mi udělalo fyzicky zle. Jindy jsem se cítila tak plná klidu a radosti jako málokdy. Jako v loterii. Vím každopádně, že hledat chci. Pomaloučku, polehoučku, tempem podprůměrného šneka. Jednoho dne se třeba dohrabu aspoň na nejbližší roh. A je docela dobře možné, že až se tak stane, vybuchne celý vesmír oslnivě nádhernými barvami.

HSP v akci aneb hysterák nad deskovkou

Když píšu o vysoce citlivých lidech (HSP), reakce se zpravidla dělí do dvou částí. První skupina stírá slzu dojetí a je nadšená, že o nich někdo napsal. Ta druhá lehce překvapeně zvedá obočí a vyjadřuje se zhruba v tom smyslu, že si nedokáže něco podobného patrně ani představit. Může se zdát, že podobná vzdálenost je nepřekročitelná a druhá skupina bude vždycky kdesi na druhé straně nechápavě vrtět hlavou. Dnešním článkem bych tomu přeci jen chtěla dát ještě jednu šanci.
Žádná situace se nehodí na ilustraci toho, co vysoká citlivost v praxi znamená, tak dobře jako deskovky. V deskovkách jsou totiž zpravidla zpodobněné situace, kdy jde o všechno, a hráč na to má navíc velmi přímý vliv. Možná se vám zdá, že kvůli pár kostičkám a kusům potisknutého kartonu není třeba se kdovíjak angažovat. Jenomže pro vysoce citlivé lidi je hranice mezi skutečností a simulací velice tenká. V momentě, kdy jde o všechno, je na to třeba odpovídajícím způsobem reagovat. To, že přitom sedím u stolu s přáteli, nehraje vůbec žádnou roli.
Při hraní se tak dostávám do úplně jiného světa. Nervózně poposedám na židli, kroutím si vlasy, ťukám prsty do stolu a s úzkostí sleduji tahy svých spoluhráčů i protihráčů. Když jde do tuhého, začínají se mi třást ruce a za chvíli už se klepu celá. Co chvíli vypísknu, když mě něco napadne, a pokud se něco podaří, lze jen doufat, že ještě neodbila desátá hodina večerní. Nejhorší situace ale nastává, když se hra vyvíjí přesně opačným směrem.
Za normálních okolností s úspěchem vytvářím dojem povahy bezmála holubičí, když ale mám pocit, že prohrávám, jde do tuhého. Boucháním do stolu to začíná, a když třeba na šestnácti kostkách nepadne ani jedna pětka nebo šestka, musím se hodně držet, aby hra vydržela ve vodorovné poloze. Vše se uklidní, až když prohrávám opravdu nabeton, protože v tu chvíli propadám letargii a pak se hry účastním už jen velmi vlažně, s výrazem dosti kyselým a sem tam nějakou tou poraženeckou replikou.
Možná se teď ptáte, co je tak těžkého na tom se ovládnout a podobné věci zkrátka nedělat. Tak se velice často ptám i já. Mnohokrát jsem se svoje bezmála hysterické záchvaty u deskových her snažila krotit. Jenomže stejně jako nefunguje u děsivých filmů otřepaná hláška „je to jenom film“, tady nefunguje „je to jenom hra“. Když hraju, jde o všechno a ani o píď míň. Ruce se mi proto neklepou jako před maturitou, protože před maturitou jsem byla víceméně klidná. Nad hrou ale moje emoční vypětí dosahuje úrovně malých dětí, které zvládnou být splavené i z Člověče, nezlob se.
„Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo hraní tak prožíval,“ slýchávám občas šokované výroky. Ano, je to tak. Intenzita mých emocí při hraní je stejná, jako kdybych se skutečně schovávala s koltem za barelem nebo převážela ilegální náklad vesmírnou lodí. Ti, kdo na to nejsou zvyklí, bývají zaskočeni; některé lidi to může otrávit – a nejvíc ze všech mě samotnou. Jenže když začnu hrát, je všechno zapomenuto a já zas hraju o všechno. Klad to má jediný. Když se kupříkladu s děsivým zarachocením otřese výtah, ve kterém právě jedu, zůstávám zpravidla nejklidnějším účastníkem. Není třeba se kdovíjak vzrušovat. O víkendu jsem jen tak tak vyvázla z vesmírné přestřelky a utekla batalionu zombíků. To se přece s nějakým rozbitým výtahem vůbec nedá srovnat.

Těžký úděl introverta před Vánoci

Každý rok je to stejné. Letos bude advent klidný, nikam se nebudu honit, ničím se nebudu zbytečně stresovat a dám si pozor, aby se mi nic nenahromadilo, říkám si v listopadu a těším se na to ticho při svíčkách a vůni perníkového koření. Při pohledu do diáře se spokojeně usmívám, ten koncert se nějak zvládne a jedno divadlo k tomu, no není to krása?
Jenomže pak se to vždycky nějak zvrhne. Jeden vánoční večírek, druhý vánoční večírek, třetí vánoční večírek. Jé a nechcete se ještě před Vánoci vidět? Slibujeme si to přece už tak dlouho! Měla bych navíc asi napsat tomu a tomu, už tak dlouho jsem o nich neslyšela. A nesejdem se ještě tenhle týden nad nějakou deskovkou? A co takhle zajít na kafe? A… už dost!
Moje plánovací mysl se pomalu ale jistě hroutí do temné propasti stresu. Ano, seznam dárků je prakticky odškrtaný, ale odškrtané jsou taky prakticky všechny večery a víkendy. Všichni ti lidé, se kterými je normálně fajn se vidět, se každý rok nějakým nepochopitelným způsobem nacpou zrovna do adventu a já mám chuť raději zemřít bolestivou smrtí zadušení perníčkem než večer zase někam jít a s někým se vidět. A ještě vlastně vyzvednout tenhle dárek. A taky na ten koncert musím cvičit. A odepsat na dalších pět mailů, protože na tu pozvánku všichni odpověděli a hrozně je zajímá, co je u mě nového. Sice nepřijdou, ale odepsat jim musím.
S každým novým e-mailem cítím, jak ze mě uniká trochu životních sil, každá zpráva na chatu mě vysává. Navíc – co čert nechtěl – zpravidla píšou všichni najednou. Do toho vedu normální život ze dne na den, tu nakoupit, tu vyprat. V mysli se mi neúprosně vynořují další a další úkoly, které čekají na splnění. Splním je, ano, včas a v přiměřené kvalitě. Jenomže za jakou cenu? Za cenu toho, že mi advent bude na obtíž a já budu strašně moc chtít nikoho nevidět, s nikým nemluvit a jenom si zalézt někam do kouta, kde nikdo, ale opravdu nikdo nevypustí z úst slova, která znějí jako „vánoční večírek“.
Trpíme, naši milí extrovertní přátelé, trpíme a nemáme kdy nabrat sil. Až jednoho dne (třeba tak hezky příhodně na Vánoce) bouchnou saze, tak se, prosím, nedivte. V adventním čase je to s námi totiž úplně přesně jako v tom geniálním vtipu.
„A co budete, pane profesore, dělat o Vánocích?“
„No co. Budu se vzpamatovávat ze všech těch vánočních večírků.“

O klikaté cestě jménem enneagram

Nejdřív mi to znělo děsně šarlatánsky. Ten název! To mám jako brát vážně? Žádný vědecký základ, jenom staletí podivně mystického vývoje. Možná pěkná zajímavost, ale to je tak všechno. Pak jsem potkala pár lidí, přečetla pár knih… a podezřele znějící slovo enneagram pro mě nabylo významů tak nečekaných, až se tomu dodnes divím.
Jde o typologii osobnosti blíže těžko určitelného stáří, která rozlišuje 9 typů lidí. Oproti jiným typologiím má tu podstatnou výhodu, že jde skutečně do hloubky. Nesoustředí se na popis vnějších znaků a nahodilého chování, ale na to, co je pod tím. Ve zkratce by se dalo říct, že se na vás podívá a řekne vám, jaký motor vás kdesi uvnitř pohání. A když už je o tom řeč, tak se to zpravidla projevuje tak nebo onak, ale to není to nepodstatnější.
Popis jednotlivých typů tak je popisem toho, jakou strategii volíme k tomu, abychom se vyrovnali se světem, vyhnuli se zraněním a nikdo nám nešlapal na kuří oka. Jde o únikovou strategii, která se někdy v minulosti osvědčila, a od té doby jsme si vyšlapali cestičku, která do určité míry funguje a zdá se přirozená. Vše je ale dvojsečné a každá kompenzace zůstává pouhou kompenzací – a jsou momenty, kdy se nutně zadře. Hledání dokonalosti, úspěchu, informací, zábavy, klidu nebo pomoc druhým se v tu chvíli stávají něčím, co může být opravdu zásadně špatně.
Když jsem se o enneagramu dozvěděla poprvé, zatypovala jsem se špatně. Ano, povrchové znaky seděly, tedy alespoň většina z nich. Rozervaný romantik, hluboké prožívání, extravagantní, umělecky založený, kreativní. To je přece jasné! No, nebylo. Ani druhý typ, o kterém jsem uvažovala, nebyl ten správný. Až když jsem se dokopala do dostatečné hloubky, zjistila jsem, že pravda je jinde. Úplně na dně jsem totiž našla něco zcela odlišného, co se může projevovat podobně, ale vede mě ve výsledku jinými cestičkami. Odlesk tohoto objevu je patrný například už v pradávném článku Perfekcionismus a jiné nemoci. Pro ty z vás, kdo enneagram znají: nejsem čtyřka ani šestka, jsem jednička.
Když jsem poslouchala výklad o tomhle typu, až mě mrazilo. „To je ten typ lidí, kterým dáte do ruky text a oni vám řeknou ‚hm, hm, až sem dobrý, ale tady máš dvojitou mezeru‘.“ Ach ne. Kdyby to šlo, zalezla bych pod křeslo. Hledání dokonalosti. Snaha o nápravu celého světa. Všechno podle vlastních představ. Gestika, která by mohla přetnout kámen. Proboha. I na způsobu, jakým mluvím, je to slyšet! Jsem jednička, nejhorší typ ze všech. Tedy takový pocit měli ten den všichni, kdo tam byli, ale stejně.
Něco podstatného se však změnilo. Začala jsem se dívat na svoje myšlení a jednání úplně jinak a začala jsem mu rozumět. Rozsypané střípky, které do té doby nedávaly smysl, se najednou spojily v celek až děsivě smysluplný. Odcházeli jsme nakonec sice trochu zpráskaní, ale taky plní naděje. Existuje cesta ven, je způsob, jak vystoupit ze zaběhaných stezek a stát se milosrdnější jedničkou nebo rozhodnější devítkou. Vede hluboko pod povrch, bolestně napříč všemi vyzkoušenými trasami. Ale právě proto je to tak důležité – a odměna tisícinásobná.

Krásy života s vysokou citlivostí

Nebudu ani trochu přehánět, když řeknu, že být vysoce citlivým člověkem není žádná legrace. Stinnou stránku věci si asi dovede zhruba představit každý: ve světě, kde se empatie většinou bere jako slabost, hudba se hraje stále silněji a filmy jsou krvavější a krvavější, to není nic těžkého. Svět zkrátka není navržen námi ani pro nás a mohu vás ujistit, že stížnosti o tom, jak těžko se nám v něm žije, jdou rovnou od srdce. Není to však celá pravda. Vysoká citlivost totiž nese i plody velmi sladké. Pravda, je nejdřív trochu třeba procvičit techniku sklizně, ale když se to povede, stojí to za to.
Stačí mi podívat se na lidi, kteří mě obklopují. Na to, jaký jsem introvert, mám poměrně hodně přátel. Ne kamarádů, přátel. Vazby, které s nimi sdílím, se nesmírně těžko popisují (ne, ani řeč nevytvářeli vysoce citliví lidé). Je to, jako bychom mluvili stejným jazykem, cítili stejně, prožívali totéž, dokonale si rozuměli. Někdy mám pocit, že jim vidím až do srdce a oni vidí do srdce mně. Pro tu chvíli sdílíme cosi hlubokého, vstupujeme do jakési dokonalé mimoslovní harmonie. Něco takového jen tak nevyprchá ani nevybledne. Moje přátelství se proto kupí a během let jich neubývá; naopak. Nikdy mě nikdo z mých přátel nezradil, nikdy jsem se v nich nezklamala. Jsou to, jak angličtina krásně vyjadřuje, soulmates, druhové mé duše.
Podobný pocit jednoty až vytržení se pak může dostavit prakticky kdykoli. Podívám se na strom a mám chuť ho obejmout – ne proto, že bych chtěla čerpat vesmírnou energii, ale proto, že je tak dokonale krásný. Vždyť stromy vnímají víc, než si myslíme, a i květiny rostou lépe, když si jich všímáme. Kdy jejich kůru naposled někdo pohladil? Nebo hudba. Stačí málo a naskočí mi husí kůže. Některá hudba mě zvedá ze židle, při jiné pláču nebo se směju. Stačí se ponořit a rozplynout se v tónech, získat z ní emoci v nejčistší podobě a prožít ji. A když už je řeč o destilovaných emocích, nesmím opomenout text; i z něj se mi samo od sebe vyjevuje citové rozpoložení pisatele. Když čtu, příslušné emoce cítím, jako by mi je někdo lil do hlavy. Ne, nevím, jak to dělám. Dělá se to samo.
Pokud si právě teď ťukáte na čelo, nemám vám to za zlé. Jsou to trochu divná, docela patetická, neobratná a dost možná nepochopitelná slova. Těžko se mi vyjadřovalo, co jsem chtěla říct – a přestože jsem podobný článek měla v plánu napsat už delší dobu, zoufale se mi to nedařilo. Nevím, jestli je dnešní pokus lepší. I kdyby však nebyl, příliš na tom nesejde. Téměř telepatický pocit porozumění a otevření tím nezmizí a moji přátelé, vzácní a krásní jako diamanty, mě chápat budou. Tím se přeci jenom to nekomfortní podivínství, hluboká bolest a bezbřehé zoufalství, které vysoká citlivost běžně přináší, tak nějak zdravě vyvažuje.

Popotáhni a budiž ti země lehká aneb o misofonii

Někdy má nejeden člověk opravdu velké štěstí, že nejsem velký a nařachaný chlap s impulzivnější povahou. Kdyby mě totiž osud navzdory všem genetickým nepravděpodobnostem takovou výbavou obdařil, celá řada mých spolucestujících v městské hromadné dopravě by patrně utrpěla jisté škody. Obzvlášť velkým rizikům by byli vystaveni v době velkých teplotních změn a chřipkových epidemií. Odpovědí na palčivou otázku, kde se ve mně takové sklony berou, je jediné slovo.
Misofonie je, odborně řečeno, snížená zvuková tolerance. Tahle poučka v praxi znamená velmi jednoduchou věc: prostě nenávidíte některé zvuky. Hnusí se vám tak moc, že na ně váš mozek reaguje úplně jinak než mozek normální, a začne spouštět stresové a agresivní reakce, které vůbec nejsou na místě, vy si ovšem nemůžete pomoct. Je to vlastně jakási mentální alergie na určité druhy zvuku.
Já například z hloubi duše nenávidím popotahování. Když někdo vedle mě popotáhne, nedokážu to ignorovat a všechno ve mně začne bouchat. Pohoršeně se otáčím, protáčím oči v sloup, zatínám pěsti. Zcela upřímně bych v takovou chvíli nejraději popotahovače popadla za flígr a vyhodila ho z místa, kde se spolu právě nacházíme, někam hodně daleko, kde se bude nacházet beze mě. Ve škole jsem ovšem měla značné potíže už s vrhem koulí, nevím tedy, jak bych si poradila s daleko méně kompaktním a těžším spolucestujícím. Musím proto zůstat bezmocně sedět a leda tak zhluboka dýchat.
Když jsem se o misofonii dočetla, docela se mi ulevilo. Tak ono už se to i nějak jmenuje! Vidíš, táto? Říkám ti už aspoň deset let, že nemáš srkat. Pravda, vědomí, že se o tom ví, je poněkud chabá satisfakce, ale lepší než nic. Minimálně mi to dává do ruky pár trumfů. Internet totiž například píše, že „…v závažných případech může dotyčný slovně či fyzicky napadnout osobu, která zvuk vytváří.“ Takže na to pamatuje, až budete příště popotahovat v autobuse. A dejte si bacha.

Největší tajemství vysoce citlivých lidí

Je tomu již dlouho, co jsem napsala článek o vysoce citlivých lidech (HSP). Přesto ho lidé stále znovu a znovu vytahují z hlubin mého blogu a čtou, nebo dokonce sdílejí. Hledají se? Patrně. Možná i bolestivě. Chtěla bych je proto tímto článkem pohladit a povzbudit (a neznalé zasvětit). Je tu totiž jedna věc, se kterou nepochybně bojoval každý vysoce citlivý jedinec. Bojoval jistě vášnivě, ale marně – a ona ho ubíjela, znesnadňovala mu žití a ještě si kvůli ní připadal jako blázen. Co je to za tajemství? S pravdou ven. Cítíme vaše emoce. Jako by byly naše vlastní.
Pamatuji si ten výjev jako dnes. Sedím na lavičce, vedle mě z každé strany jeden blízký člověk. V tu chvíli bych nedovedla jasně zformulovat, co cítím. Z jedné strany je to hluboký smutek, z druhé radost a štěstí. Jako by vprostřed mě vedla tlustá dělicí čára, nalevo jeden svět a napravo druhý. Cítím oboje. Najednou. Těžko říct, co by zbylo, kdybych tam zůstala sedět sama. To, co vnímám, není moje.
Mám za to, že být vysoce citlivou osobou je v určitém věku nesmírně náročné. Najít ve zmatku, který způsobují všichni okolo, sebe sama, je totiž opravdu heroický úkol. Kamkoli přijdete, váš barometr okamžitě zachytí signál a už v tom jedete. Doma vás mají za úplně jiného člověka než ve škole, přátelé vám nevěří to, co rodiče berou za standard – a naopak. Časem zjistíte, že fungujete jako něco ve stylu emočního zrcadla; rozlišit, který pocit je skutečně váš a který je jen odraz druhého, je ale stejně neuvěřitelně obtížné. I po mnoha letech jdou věty jako „cítím smutek, ale není můj“ velmi těžko přes rty. Prostě cítíte emoci – bude vaší první myšlenkou, že by nemusela být nutně vaše?
Pohybovat se v takovém emočním humbuku vyčerpává. Jako logická kognitivní obrana se proto jeví vykopat duševní zákopy a zahrabat se hodně hluboko. V tu chvíli se ovšem odříznete i od svých vlastních pocitů a asi není třeba zdůrazňovat, že taková strategie nutně skončí katastrofou. Druhá cesta je naučit se tak žít. Jenomže i to má svá úskalí: tahle cesta bolí. Bolí tak jako každá hádka, když cítíte emoce obou stran zároveň, jako každé trápení blízkého člověka, jako každá bezcitnost a nespravedlnost, jíž jste svědkem, každé nepochopení, zášť a nenávist. Všechno to bolí. Hodně.
Ale jde to. Je možné nalézt v chaosu cizích emocí ty vlastní a umět okolí alespoň trošku odstínit. Nemusíte se jen nechat vláčet. Můžete využít svého daru, kdykoli jste s druhými – protože poznáte jejich smutek i z pár řádek na blogu a při pohledu na ně je vám jasné úplně všechno. Víte, co cítí a čím si procházejí, protože to cítíte taky. Ano, činí vás to zranitelnější. Komplikuje to běžné fungování. A vůbec všechno to, co znáte. Ale taky vás to může obohatit, zaplavit radostí a obklopit milovanými lidmi. A rozsvítit tak váš život statisíci, ba miliony jasných a zářivých barev.

Když jsou vzpomínky příliš živé

Všichni, kdo mě znají, to vědí. Moje paměť je dobrá, až výborná. Někdy se předhání, až jsou z ní lidé šokovaní, jindy se chová tajemně, že by ji za šestý smysl zaměnil, občas je zase úplně normální a zapomíná jako divá (zpravidla když jde o něco jako „nezapomeň koupit mlíko“). Funguje ale tak intenzivně, až mi to občas přestává být milé.
Pamatovat si tolik věcí totiž nutně znamená být neustále zavalen vzpomínkami; vzpomínkami často tak živými, že vás doslova přenesou o pár let nazpět. Mnohdy jsou to vzpomínky bolestné, mnohdy šťastné – ty ovšem mohou být v konečném důsledku ještě o něco horší. Když se cítíte vcelku normálně (nebo dokonce otupěle a nanicovatě), nezažíváte zrovna nic zajímavého ani jímavého a zničehonic se na chvilku převtělíte ve své šťastné patnáctileté já, které prožívalo emoce tak intenzivní, že si najednou připadáte jako polomrtví – jaké to asi bude mít důsledky?
Moje paměť navíc funguje ve zvláštní shodě s průběhem roku, jednotlivá životní období se mi tak pravidelně vracejí spolu s příslušnou roční dobou. Každý leden a únor tak poslouchám stejnou hudbu a v listopadu vždycky zapaluji stejnou vonnou tyčinku. Protože se prostě cítím stejně. Alespoň na chvilku, každý rok.
Nezlobte se proto na mě, kdyby se vám zdálo, že se během roku v tutéž dobu vždycky tak trochu opakuji. Není to úplně moje vina – to mě jen přišly navštívit vzpomínky a neobtěžovaly se zaklepat. Dělávají to často a na mé stanovisko se neptají. Stejně jako se neptají, jestli mě ten dlouhý citát z filmu nebo to, že hudbu k baletu Šípková Růženka napsal Čajkovskij, doopravdy zajímá.

5 způsobů, jak zabít HSP (vysoce citlivého člověka)

My všichni, kdo máme dar vysoké citlivosti, se můžeme chlubit mnoha přednostmi. To je nejspíš naše hlavní útěcha, protože jinak moc dobře víme, že jsme ve většině ohledů vybaveni pro život v normální společnosti spíše nevhodně. Dokonce tak nevhodně, že je docela jednoduché nám zdánlivě normální věcí způsobit poměrně slušné trauma, neřkuli infarkt. Máte-li proto ve svém okolí nějakého vysoce citlivého člověka (neboli HSP podle anglického highly sensitive person), kterého se chcete nenápadným a přitom pohodlným způsobem jednou provždy zbavit, otevírají se vám široké možnosti.
1. Koukněte se s ní/ním na horor nebo válečný film.
Zrcadlové neurony jsou krásná věc. Dokud se ovšem nezačnete dívat na filmy, které kromě hlavního hrdiny zabijí málem i vás. Pianistu jsem musela zhlédnout po etapách, protože jsem nebyla schopná to vydržet najednou. Na Westworld jsem se po prvním dílu přestala koukat – i když mě fakt zajímalo, jak to bude dál. Prostě to nešlo. Z lekaček vždycky málem vyletím do povětří. A o svém nejnovějším zážitku, kdy jsem se velkým nedopatřením dostala do kina na matku!, snad raději pomlčím. Dodám jediné: trauma jsem tím nezpůsobila jenom sobě. Učinit z těchto skutečností sofistikovanou vraždící metodu je proto jen otázkou velmi malého množství kreativity.
2. Vybafněte na ni/něj.
Jedním z poznávacích znaků vysoké citlivost je mimo jiné to, že se hodně a snadno lekáte (a to i u filmů, viz bod 1). Na gymplu jsme měli učitelku, která nadskočila pokaždé, když se ozval školní rozhlas. Tehdy jsem to ještě moc nechápala. Dneska nadskočím taky. Když se leknu, trhnu sebou tolik, že tím kolikrát vyděsím i několik dalších lidí v místnosti. Doma máme zvonek, který sice zvoní krásně nahlas, ale má to i stinné stránky: například se u něj nesmím zdržovat, když má někdo přijít na návštěvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jestli to jednou dojde k očekávanému naplnění, bude to rychlá a bezbolestná smrt.
3. Nalijte do ní/něj litr kafe nebo alkoholu.
Reakce na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Občas stačí jen velmi malé množství a už mě bolí tohle a onohle, případně se mi začnou třást ruce a podobné věci. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych množství navýšila třeba na trojnásobek. Jedná se ovšem o metodu experimentální, mějte proto na paměti, že při její aplikaci se vystavujete riziku, že – jak praví české přísloví – co ho nezabije, to ho posílí.
4. Donuťte ji/ho jít na diskotéku nebo techno koncert.
Kombinace extrémně hlasité a dunivé hudby spolu s agresivními blikajícími světly je něco, co spolehlivě zafunguje, i kdyby náhodou litr alkoholu nebo příliš hlasitý zvonek nezabral. Vysoce citlivý člověk vnímá podobné věci daleko intenzivněji než ostatní – o poznání víc ho proto zahltí. Tato varianta je obzvlášť vhodná pro úhlavní nepřátele; jedná se o pomalou a bolestivou smrt v nekončící křeči.
5. Přimějte ji/ho přečíst si komentáře v libovolné internetové diskusi.
Duševní rovnováha vysoce citlivých lidí je věc křehká (jak už tak duševní rovnováha bývá) a narušit ji zvládne kdekdo. Jsou ale věci, které ji doslova smetou z povrchu zemského – jednou z nich je například destilovaná zloba a nenávist internetových diskusí. Jako vysoce citlivý člověk nikdy a za žádných okolností takové věci nečtu. Ne, nejsem schopná se tím bavit. Ztrácím veškerou naději a chuť do života a začínám si ošklivit filmový průmysl za to, že jednou taky nenechá nějakého megazáporáka vyhladit lidstvo aspoň ve filmu. (Moje vize je taková, že by film končil idylickým záběrem na rajskou přírodu nerušenou člověkem a byl by to happy end.) Jestliže využijete tento způsob, jak skoncovat se svou obětí, budete den ode dne sledovat, jak chřadne, bledne, hubne – až nakonec tiše a jednou provždy zmizí.
Závěrem je třeba konstatovat, že tento výčet si v žádném případě neklade nároky na úplnost. Kompletní a vyčerpávající seznam podrobně rozpracované metodiky vraždění vysoce citlivých osob je otevřenou otázkou pro další výzkum a prozatím můžeme prohlásit jen to, že se nachází ve fázi experimentálního ověřování.
Tak mi jenom držte palce, abych to ověřování přežila.