Donedávna jsem si myslela, že mě na poli vysoké citlivosti nemůže už jen tak něco překvapit. Jako správný hipster jsem o hypersenzitivě slyšela ještě předtím, než to bylo cool (minimálně v českém jazykovém prostředí), a málokterou psychologickou škatuli jsem prozkoumala tak podrobně. Porozuměla jsem díky ní celé řadě odlišností, které mi do té doby jen komplikovaly život, vychutnala si následnou úlevu a spokojeně spočinula. O to víc mě tím pádem překvapilo, když jsem před pár dny narazila na pojem, který jsem do té doby ve spojitosti s vysokou citlivostí nikdy neslyšela.
Když Thomas Boyce, pediatr a psychiatr, zkoumal vliv sociálního prostředí a stresu na duševní i tělesné zdraví dětí, našel něco, co nečekal. Kromě prosté úměry „čím víc stresu, tím víc zdravotních obtíží“ totiž objevil jednu zvláštnost. A to že některé děti na stresové prostředí reagují výrazně jinak než jejich vrstevníci. Zhruba 80 % dětí stres zvládá poměrně dobře. Ano, i ony jsou nemocnější, když je například někdo zneužívá, ale míra zdravotních obtíží u nich roste postupně a pomalu. Když je tak v laboratoři podrobili stresujícímu testování, jejich mozek nevykazoval žádná dramata a jejich výkonnost nijak zvlášť nekolísala. V životě se pak těšily víceméně podobnému zdraví jak v podporujících podmínkách, tak v podmínkách ne tak optimálních. Byly jako pampelišky – odolné vůči svému prostředí a schopné růst a kvést téměř kdekoli.
20 % dětí ovšem vykazovalo úplně jiné výsledky. Stresující úkoly v laboratoři v nich vyvolávaly násobně větší reakci, jejich tep prudce kolísal, hladina kortizolu lítala nahoru a dolů a výkonnost jakbysmet. Doktor Boyce se rozhodl prozkoumat je blíž a zjistil celkem překvapivou věc. V problematickém prostředí tyhle děti zcela dle očekávání trpěly zdravotními obtížemi spojenými se stresem neporovnatelně víc než děti pampeliškové. Ovšem v prostředí podporujícím byly nemocné zase výrazně, výrazně míň. Postrádaly zkrátka přirozenou odolnost nezmarů pampelišek a daleko víc reagovaly na své prostředí, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Termín orchidejové děti (orchid children) na sebe nenechal dlouho čekat.
Nedalo mi příliš práce si domyslet, že orchidejové děti jsou děti s vysokou citlivostí. Symptomy byly neoddiskutovatelné: citlivější smysly, obavy ze změn a nových věcí, velká imaginace, větší citlivost na stres, snadnější zahlcení. Božínku, je tam aspoň něco jinak? Co mi ale ukázalo povahu hypersenzitivity z nového úhlu, je skutečnost, která i doktora Boyce překvapila ze všech nejvíc: malé orchidejky jsou rizikovou skupinou z hlediska tělesného i duševního zdraví (mých 300 zameškaných hodin v první třídě souhlasně přikyvuje), jejich potenciál ale sahá úplně stejně daleko i na pomyslnou druhou stranu. Život jim naložil pořádnou výzvu, ta v sobě ale zároveň skrývá obrovské možnosti. Když orchidejové děti nebo orchidejoví dospělí dostanou to, co potřebují, dovedou rozkvést jako nikdo jiný a mohou být zdravější, zářivější, empatičtější, radostnější a kreativnější než většina jejich vrstevníků. Ve všech jejich každodenních bojích a nesnázích tak je v zárodku přítomno i něco neskonale krásného a každou hlubinu smutku, žalu a osamění vyvažuje potenciál ke stejně závratným výšinám štěstí a radosti. Nestojí to nakonec přece jen za to?