Procházím pod rozkvetlými mandloněmi na Petříně a připadám si zároveň jako doma a jako cizinec. K Petřínu mě vážou četné osobní vzpomínky – sem chodívám téměř každé jaro, tady jsem četla knihy na seminář literární teorie a právě sem jsem kdysi dávno vkročila jako oficiálně svobodná a odešla zadaná a o nějaký čas později dokonce zasnoubená. Proč si tedy připadám jako cizinec, ptáte se? Protože tentokrát mluvím anglicky a rovněž vedle mě zvoní angličtina s jasně slyšitelným australským přízvukem.
Austrálie a Praha pro mě až donedávna byly mentálně naprosto oddělené světy. Když jsem se poprvé procházela po Brisbane, čišela jinakost úplně ze všeho. Vzduch jinak voněl, stromy jinak vypadaly, ptáci křičeli, slunce vás hrozilo sežehnout a budovy se blyštěly oslnivě moderní novotou. Chodila jsem sem a tam, vykrucovala si krk a měla velmi intenzivní dojem, že se nacházím na druhém konci světa v úplně každém myslitelném smyslu.
V Austrálii jsem neměla žádnou historii, nikdo mě neznal a nikdo neovládal ten bizarní jazyk, který umím nejlíp ze všech. Tady se oproti tomu moje osobní historie nachází úplně celá: lidé, tragické události, vtipné historky, šťastné okamžiky, zlomená srdce, úspěchy, selhání. Hnízdí tu pocit jakési bezpracné samozřejmosti; téže samozřejmosti, s níž mluvíme rodným jazykem. Nemusíme nad tím přemýšlet, stejně jako nemusíme přemýšlet, na kterou stranu se máme rozhlédnout, když přecházíme silnici.
Když za mnou moje australská Lauren přijela, bylo to, jako by se dva naprosto odlišné světy zničehonic srazily. Vltava, panorama Pražského hradu, malovaná bazilika na Vyšehradě a do toho zasvěcené lingvistické debaty a úvahy o tom, jak se má nespisovná čeština ke stylově nižším rejstříkům angličtiny. Považovali byste být a bejt za totéž slovo? Příští zastávka Pohořelec. Pozdravuje tě Cliff!
Kloubím svoje anglické já s češtinou všude kolem a svoji lingvistickou identitu se vším, co jsem tady. Vzala jsem Lauren do školy jako rodilou mluvčí, chodily jsme spolu po chodbách, které tak dobře znám, a přestože ve škole mluvím anglicky skoro pořád, tentokrát to nebylo jenom jako, Češi, kteří si spolu hrají na angličtinu. Tohle bylo úplně načisto, stejně načisto jako já na pobřeží Tasmánského moře. Kdo jsem se svými teenagery, když vedle mě stojí kolegyně z akademického světa? Dívám se, jak si moji studenti s Lauren nadšeně povídají, trochu se bojí, ale usmívají se a oči jim jiskří. Kde jsem víc doma: tam, kde vyprávím o tom, že v češtině říkáme, že si navzájem držíme palce, nebo tam, kde musím vysvětlovat, co že to jsou ty jazykové univerzálie a proč je skvělé se jimi zabývat? A což teprve, když na vyšehradských hradbách s Lauren potkáme jednoho z mých loňských univerzitních studentů, kterému nemusím vysvětlovat ani jedno?
Svým teenagerům na další hodině s radostí sděluji, jak z nich a z jejich angličtiny byla Lauren nadšená. Ve třídě se i tentokrát po mých slovech rozlije světlo, které si tak živě pamatuju z loňského listopadu, kdy jsem je pochválila poprvé. A tehdy mi to dojde. Tohle je ten spojovací prvek, ať už se právě nacházím kdekoli. Právě tohle světlo mě v Austrálii zalilo do takové míry, že jsem si ho, celá oslněná, pořádný kus odvezla i s sebou domů. Trochu jsem se bála, že ve zdejším ruchu všedních dní pomalu ale jistě vyhasne. Jak se ovšem ukazuje, není tomu tak. A právě teď mám to obrovské štěstí, že září svou původní jižanskou intenzitou přímo z našeho obýváku.
