V křesle

Říká se, že první dojem je při setkání s cizím člověkem klíčový. Váš účes, úsměv, výraz očí, držení těla, stisk ruky, kadence kroku, tón hlasu a v poslední řadě také trochu toho, co skutečně říkáte – to vše se během prvních pár minut namixuje do směsi, jejíž příchuť nejspíš ucítíte pokaždé, když právě s tímhle člověkem znovu přijdete do styku. Přiznám se, že dřív jsem tomu tolik nevěřila. Dnes, po letech stále se opakujících zkušeností, už tomu věřím.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem přišla na to, jak na lidi působím. Poprvé mi to na rovinu řekl kolega průvodce v muzeu. „Vypadáš inteligentně,“ pravil tehdy bez ironie a já jsem se zarazila. Co to vůbec znamená? Inteligentně můžu mluvit nebo znít, ale vypadat? To přece není možné. Červíček pochybnosti už se ale pustil do svého chutného sousta. Začala jsem si víc všímat, jak na mě lidé reagují, a po letech jsem musela uznat, že kolega měl pravdu. Ať už to znamenalo cokoli, vypadala jsem inteligentně – nebo se tak aspoň všichni kolem mě chovali.

Největší sílu svého prvního dojmu jsem paradoxně pociťovala ve chvílích, kdy jsem plácala úplné nesmysly. Ve škatulce „ta chytrá“ jsem spočívala tak pevně, že když jsem si třeba spletla rok, provedlo moje okolí raději interpretační salto mortale, kterým mojí chybě dalo nějaký obzvlášť rafinovaný smysl, než aby připustilo, že jsem se jednoduše sekla. Při zkouškách i během přednášek se moji vyučující párkrát pustili do tak šíleně sofistikovaného výkladu nějaké mojí jednoduchoučké věty, že už jsem po těch pěti minutách zkrátka neměla srdce jim to vyvracet, a tak jsem jen kývala a usmívala se. Až když chyba opravdu bila do očí (například jsem místo bublifuk řekla hromosvod), dokázala se probojovat skrz bublinu sebenaplňujícího proroctví a ukázala se v pravém světle. Patrně jako výjimka potvrzující pravidlo.

Přiznávám, že ani po těch deseti letech, které od výroku mého kolegy uběhly, stále nevím, co přesně to „vypadat inteligentně“ vlastně znamená. Vysoké čelo, křivé špičáky, přírodní hnědá barva vlasů? Těžko říct. Jisté je jen to, že to funguje. Naposledy předevčírem: procházeli jsme se s manželem v parku a proti nám šla holčička s maminkou. Věnovali jsme jim asi tolik pozornosti jako jiným náhodným kolemjdoucím, holčičku jsme ale očividně zaujali. Zcela neomylně na mě a mého černovlasého, brýlatého manžela ukázala prstem a nadšeným hláskem pravila: „Hele, mami, koukej – Harry Potter a Hermiona!“

Něco mi říká, že ji čeká zářná budoucnost.

V naší rodině se dá zdědit kde co. Malý vzrůst, hubená postava, skvělá paměť, velká hlava nebo špatné klouby – to všechno, a ještě mnohem víc putuje z generace na generaci s pravidelností téměř železnou. Občas k této ustálené sadě nádavkem přibude nějaké to hudební nadání, literární sklony nebo vášeň pro šachy (ano, ta se mi vyhnula), podle toho, jak zrovna padnou čísla v dědičné loterii. A pak je tady ještě jedna věc. Věc, která v našem genofondu prostě a jednoduše chybí.

Když se rozdával orientační smysl a prostorová představivost, vyšli si nejspíš všichni moji předkové na nějakou pěknou vycházku – ze které už se patrně nikdy nevrátili. Výsledky vidíme každý den. Zaparkovat do řady kupříkladu neumíme bez asistence nikdo (někteří dokonce ani s asistencí, ovšem na mou obranu nutno dodat, že ta popelnice tam stála vážně zákeřně). Každé rodinné dovolené, na kterou se jelo autem, předcházela velmi náročná anabáze v podobě detailního hledání trasy, jejímž výsledkem bylo podrobné pojednání minimálně na formát A4. Výsledek? Vždycky jsme se ztratili. Jakmile jsme totiž dorazili na první neznačnou křižovatku, k čemuž dříve či později nevyhnutelně došlo, nebylo úniku. Jednou jsme při návratu domů po celé sérii podobných lapálií namísto do Milevska vjeli do Sezimova Ústí, načež táta začal objíždět nejbližší kruhový objezd a křičet, že tam prostě bude jezdit tak dlouho, dokud nebude vědět, kudy se do toho Milevska jede. Máma, která na sedadle spolujezdce hrála svou obvyklou roli navigátora, v tu chvíli pravděpodobně vyslala tichou modlitbu ke všem svatým, protože po třetím kolečku jsme nakonec z kruháče přece jen sjeli a domů s několikahodinovým zpožděním nakonec dorazili.

Historka, která nejlépe ilustruje naše celorodinné prostorové neumětelství, se ale paradoxně vůbec nestala na cestách. Připravovali jsme tehdy chalupu k letní dovolené, což obnášelo kromě zevrubného úklidu i slunění matrací. Já jsem uklízela cosi uvnitř domu a táta se jal dopravit poměrně těžké matrace (ty, které byly ještě potřeba na jednu postel tři) na místo slunění. Ani ho nenapadlo nosit je ručně. Navršil si pěkně jednu po druhé na kolečko, aby si – po vzoru kapitoly ze středoškolské fyziky Páka, kladka, kolo na hřídeli – ulehčil práci. Jediná potíž spočívala v tom, že přes závratně vysokou molitanovou a slaměnou masu neviděl na cestu. Než by jel nadvakrát, raději jako hrdý konzervativec zvolil postup prověřený léty: zavolal si za navigátora mámu. Co by se mohlo pokazit?

Z domu mě přivolal výbuch hurónského mámina chechotu a tátův křik: „No! Dobrý! Prej dobrý to bylo!“ Když jsem doběhla ke dveřím, máma se lámala a rudla smíchy a táta rozčileně rozhazoval rukama a rudl nad matracemi, které ležely úplně všude po trávníku. V cestě stál široko daleko jediný, velmi plochý kámen.

Až se mnou někdy někam půjdete, vzpomeňte si na tuhle příhodu. Je totiž docela dobře možné, že právě ona bude stát mezi vámi a věčným ztracením.

Pro mé věrné čtenáře není žádným tajemstvím, že jsem poslední tři roky života strávila v něčem, čemu s lehkou ironií říkávám „normální práce“. Budovala jsem kapitalismus, chodila do kanceláře (nebo alespoň k vlastnímu psacímu stolu), psala maily a vydělávala peníze do kapes boháčů – nejdřív v malé firmě a po jejím krachu ve firmě opravdu, ale opravdu velké. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ty roky byly jen zbůhdarma vyhozené a ničemu mě nenaučily. Šlo nicméně často o lekce dosti smutné.

První poznatek přišel hned na začátku mé „kariéry“ a naučil mě, že normální práce je nesmírně snadná. Obtížnost toho, čemu jsem se věnovala při studiu, se s tím, co jsem dělala poté, nedala ani vzdáleně srovnávat. Když jsem dokončovala magistra, bála jsem se, jestli normální práci vůbec zvládnu. Ti, kdo mě bez ustání strašili „skutečným životem“, můj strach ještě přiživovali. Naprosto zbytečně.

Druhý poznatek přišel rovněž velmi záhy a ukázal mi, že osmihodinová pracovní doba je k uzoufání neefektivní. Hlavou není možné pracovat naplno osm hodin v kuse, a pokud to zkusíte, po třetím dni vás odveze auto s majáčkem (které to bude, záleží na vašem naturelu). Pracovní dobu je proto třeba v zájmu všech náležitě ředit a (v mém případě) zhruba čtvrtinu jednoduše odsedět. Dělají to tak všichni.

Třetí poznatek zrál během celých tří let. Postupně jsem totiž zjišťovala, že si člověk dokáže zvyknout opravdu skoro na všechno. Nechtěla jsem volat klientům, protože neznámým lidem nerada volám – ejhle, pracovní telefon mi stál do pár měsíců na stole. Nechtěla jsem do korporátu ani open-spacu; můžete hádat třikrát, kde jsem skončila (a ještě to byl open-space plný sprostých obchoďáků a jednoho příšerně neposlušného psa). Myslela jsem si, že stresové prostředí tvrdého byznysu nemůžu zvládnout a pak jsem překvapeně zjistila, že práce na tajemnické pozici na fakultě mě stresovala neporovnatelně víc. Nic zkrátka není tak horké, jak to vypadá.

Čtvrtý poznatek mě naučil, že všechno, co se o korporátech traduje, je pravda. Legendy o manažerech, kterým ani trochu nesejde na lidech, protože je zajímají jenom prachy. Mýty o zaměstnancích, kteří vyštípávají své kolegy. Zvěsti o lidech, kteří si postěžovali a už je ve firmě nikdo nikdy neviděl. Pověsti o vedení, které je buď úplně neschopné, nebo manipulativní až zlé. Anekdoty o nesmyslných tabulkách a výkazech. Zkazky o zaměstnancích, kteří v zásadě nic nedělají, i o těch, kteří makají za tři a posílají e-maily o půlnoci. Eposy o projektech, na kterých se dělá několik let, aby se následně s velkou slávou hodily do koše. Všechno se to skutečně děje, každou hodinu, každý den.

A konečně pátý a finální poznatek: totiž že v tomhle prostředí nechci být, je mi nesmírně cizí a zdá se mi napůl směšné a napůl hrozivě tragické. Potkala jsem v něm lidi hodné, přátelské a laskavé a uvědomuji si, že na celou řadu věcí jsem měla nehorázné štěstí. Ani pár příjemných nadřízených nebo kolegů ale nemůže nic změnit na tom, že je to prázdný, umělý, nesmyslný svět, ve kterém na místo božstva usedly peníze a staly se tak jediným konečným účelem lidského snažení. Svět, ve kterém máte právě takovou hodnotu, jakou ukazují vaše výkonnostní statistiky. Pustý a temný svět bez světla na konci tunelu, ze kterého si budete buď napůl cynicky a napůl vyhořele střílet, nebo ho přijmete za svůj a budete brát všechno to akvírování a ingejdžmenty smrtelně vážně. Dodnes nevím, která z těch dvou možností mě děsí víc. A z celého svého srdce doufám, že už to nikdy nebudu muset zjišťovat.

Určitě to taky znáte. Každodenní život ubíhá, tu nastane problém, tu trampota a čas od času nějaký obzvlášť velký průšvih. Až sem to vypadá celkem fádně, jenže pak přijde ten podstatný rozdíl: když se zdá, že je úplně nejhůř a situace se jeví zcela bezvýchodně, jedna z postav zahlásí nějaký vtip. Tím celou peripetii, kolizi, krizi i katastrofu zahraje daleko do outu a virtuální i skutečné publikum může vybuchnout salvou osvobozujícího smíchu. V tu chvíli všichni vědí, že bude zase dobře.

Když jsem prožívala nějaká obzvlášť těžká období, byly sitcomy jednou z mála věcí, které mě dokázaly uklidnit. Nestarala jsem se o to, že jsem celé pasáže z Big Bang Theory nebo Yes, Minister znala zpaměti a v některých dílech nebyl jediný vtip, který bych nedokázala předvídat. To mi divácký požitek nijak nekazilo. Všechno tam totiž vypadalo nesmírně snadně. Průšvih v práci nebo její ztráta, hádka s nejbližšími, problematické vztahy v rodině i vládní krize – to všechno postavy prožívaly s okouzlující lehkostí. Situace je nikdy zcela nepohltila, a když už, tak rozhodně ne všechny. Vždycky se našel někdo, kdo zůstal totálně nad věcí a mohl si z toho utahovat. Tehdy stačilo, aby zaznělo něco jako „Pane ministře, už to začíná být opravdu naléhavé!“ „Naléhavé, Humphrey? Copak se to tady učíme za nová slova?“ a já jsem věděla, že svět je přeci jen ještě v pořádku.

Myslím, že právě tohle kouzlo je hlavní silou sitcomů. Vtip v nich samozřejmě hraje důležitou roli, přeci jen jde o situační komedie, ten ale ani v nejmenším nevysvětluje, proč lidé své oblíbené kousky sjíždějí pořád dokola. Podle sebe soudím, že se zkrátka zamilovali do nekomplikovaného světa, ve kterém si lze ze všeho beztrestně dělat legraci a nic není tak hrozné, aby to nešlo během dvaceti minut vyřešit. A i když v realitě některá řešení trvají podstatně déle, bolí, drhnou a žádají si lecjaké oběti, nezaškodí si tuhle lehkost občas připomenout. Dokáže být nejen uklidňující, ale také velmi inspirativní. A mimo to má rozhodně větší styl, když vám třeba spadne ze schodů skříň, místo sprostých nadávek prohlásit: „Ach gravitace, ty bezcitná děvko.“ Publikum, jakkoli nepočetné, to jistě ocení.

Jsem ve věku, kdy se neustále řeší, kolik vám je. Moji vrstevníci jsou z každých dalších narozenin nešťastnější a nešťastnější, jako by stále nemohli tomu číslu uvěřit. Cítí, že by se měli cítit dospělí, a možná mají trochu pocit, že nestihli v bujarém mládí to, co chtěli, a život jim utíká mezi prsty. V hrudi jim pořád bije náctileté srdce a to se s dospělostí ne a ne srovnat. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpívá v písničce Šestadvacet Pokáč. A já vrtím nechápavě hlavou.

„Jak se cítíš, když už jsi teď v druháku?“ ptala se tehdy moje ročníková spolužačka o rok staršího spolužáka. Zatvářil se překvapeně a nevěděl, co na to odpovědět. Zapamatovala jsem si tu otázku, zajímalo mě, jestli se budu cítit jinak. A opravdu. Připadala jsem si jistější, dospělejší a – starší. Pocit se dál měnil a nuancoval ve třeťáku, zapouštěla jsem kořeny a vnímala všechny změny, které mi v hlavě prováděly stohy načtených knih. Ve dvaadvaceti jsem dokonce začala uvažovat o něčem jako přednášení; měla jsem pocit, že už jsem dostala tolik, že musím dávat dál. Svět se v mých očích měnil, získával tisíce neznámých odstínů a můj krok v něm byl čím dál pevnější.

Kotrmelec, který jsem prodělala na magistru, mě katapultoval úplně jinam. Přestala jsem vzhlížet k pedagogům, protože jsem zjistila, že mnozí z nich stojí na podobném stupni jako já. Padala jedna iluze za druhou a já jsem začala na své hlavě nacházet první bílé vlasy. Na řadu věcí, jako třeba čtení špatných knih, jsem si začala připadat příliš stará. Občas jsem se přistihla, jak říkám věci, u kterých by mému patnáctiletému já patrně spadla brada. Dnes bych se na svou mladší verzi usmála a prohodila jen „Je v pořádku nevědět. Všechno přijde samo.“

Největším předělem ale byl jednoznačně nástup do práce. Tehdy jsem zestárla během několika týdnů snad o deset let. Svět studia mi začal připadat nesmírně daleko, jako jiná realita, která už nebyla moje. Skráně mi prokvetly a při pohledu na své šediny jsem se melancholicky usmívala. Tak moc to korespondovalo s tím, jak jsem se cítila! S vnitřními boji, které jsem sváděla každé ráno, s každou myšlenkou na to, že tohle by měl být ten skutečný život, to, na co jsem se po tolik let připravovala. Rozhodnutí to všechno po několika letech zase opustit mě ale vnitřně nevrátilo zpátky. Naopak.

Jen na krátkou a velmi přechodnou dobu jsem měla pocit, že se moje tělo a mysl střetly zhruba v tomtéž místě. Dnes už ho zase nemám. Dávno, pradávno se necítím jako v pubertě, ba dokonce si od ní přijdu tak vzdálená, že si svoje tehdejší já a jeho boje téměř nedokážu vybavit. Nevidím v sobě žádné pozůstatky dětství, jeho hravost, lehkost a zálibu v pohádkách; nic, co by mi říkalo, že jsem vnitřně dokázala zůstat mladá. Moje mysl se rozeběhla tryskem vpřed a tělo nechala daleko za sebou. Nevím, jestli to jde vrátit. Obávám se, že je to, jak praví klasik: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Když člověk žije ve víru chytrých telefonů, sociálních sítí, Netflixu a HBO, málem mu začne připadat, že takhle to bylo snad odjakživa. Na to, že žijeme víc online než ve skutečnosti, si přece stěžujeme už tak dlouho! Jenže to je jenom velmi podařená iluze. Nejen že to takhle nebylo odjakživa, nebylo to tak vlastně ještě docela nedávno. Já si kupříkladu docela živě si pamatuji, jak si rodiče pořídili první barevnou televizi nebo jak prodali v roce 2005 svoji Škodu 100. Ano, opravdu ji ještě někdo koupil.

Patrně nejkomičtější vzpomínka na technologie mého dětství se ale váže k televizi. Měli jsme tehdy malou, těžkou, neforemnou bednu se skleněnou obrazovkou, zkrátka televizi jako každý druhý. Zajímavý na ní byl především způsob, jakým chytala signál. O něčem tak technologicky pokročilém jako kabelovka nebo satelit jsme si mohli nechat leda tak zdát; naše televize chytala signál na anténu, vystrčenou vysoko pod střechu na půdu na několika svázaných násadách od koštěte. Technologické řešení vpravdě na výši, říkáte si nejspíš a uznale pokyvujete hlavou. Mohu vás ujistit, že kvalita spojení tomu odpovídala. Signál z antény vyžadoval péči celé rodiny.

„Zase to zrní,“ prohlásil zpravidla aspirující televizní divák, když si zapnul, jak jsme říkávali, bednu. (Co si vlastně lidé zapínají dneska? Placku?) Všichni jsme věděli, že tahle věta znamenala něžnou výzvu pro jiného člena rodiny, který se odebral na půdu a začal otáčet nejspodnější násadou od koštěte. „Lepší?“ zařval točič zpoza dvou rohů do obýváku. „Ne! Pokračuj!“ odvětil obdobnými decibely divák. A pak, šetře hlasivky svého pomocníka, sám od sebe pokračoval. „Horší, horší, mnohem horší! Teď už není vidět vůbec nic!“ A půdní spojka točila a točila, dokud se neozvalo nadějné „Jo, teď je to lepší!“ a o zlomek vteřiny později „A zase špatný!“. A tak pořád dokola. Jemná manipulace doplněná řevem obou stran pokračovala do chvíle, než to alespoň jednu přestalo bavit. Holt jsme se s nějakým tím zrněním museli smířit.

Když si dnes na podobné excesy vzpomenu, říkám si, jak je ta dnešní dokonalá technologie vlastně nudná. Film se nenačte do deseti vteřin a my už jsme otrávení, že je dneska to připojení vážně děsně pomalé. A běda, jak to není ve Full HD! Na telefonu už dávno nic nevytáčíme (a možná brzy zapomeneme, kde se tohle kouzelně názorné slovo vůbec vzalo), nerozlišujeme hovory město a meziměsto, ba ani časy ve špičce a mimo ni. Nemusíme otáčet kazety v kazeťáku ani se starat o poškrábaná cédéčka. Dokonce i ti moji rodiče už si pořídili novější auto než ten ojetý pekáč z roku 2005. A představte si to: má posilovač řízení a brzdu, která opravdu brzdí. Co vám budu povídat, ještě jsem si na to nezvykla.

Nerada bych nemístně přeháněla, ale už je to tak. Můj vztah k největší a nejznámější sociální síti je zhruba takový jako můj vztah k průtokovým kotlům. Nepoužívám tohle hrůzostrašné přirovnání příliš často, člověk by přeci jen neměl nejtěžším kalibrem střílet jen tak, ale u Facebooku ztrácím veškeré zábrany. Aby bylo jasno: průtokový kotel je bezpochyby jeden z nejhorších a nejméně účelných vynálezů lidstva. Pokud potřebujete horkou vodu, točí zásadně vlažnou, a když chcete pro změnu studenou, opaří vás. Vždycky. A Facebook zrovna tak.

Když chci na obličejové knize nasdílet odkaz na svůj článek, ocitám se zhruba v situaci prince ze Šípkové Růženky. Anebo přesněji: ocitám se zhruba v situaci prince ze Šípkové Růženky, kdyby v den, kdy dorazil na zarostlý zámek, ztratil meč. U starého blogu mi Facebook odkazy zcela svévolně přes rok blokoval. Nijak nepomohlo psát na podporu, ignorovali mě stejně blazeovaně, jako všechny kotle mého života ignorovaly moje nadávky. Když jsem změnila adresu, myslela jsem, že bude lépe – a Facebook se to zjevně domákl a pojal to jako výzvu.

Vkládání odkazů na nový blog tak připomíná velmi škodolibou loterii. Jednou tam obrázek je, podruhé ne, potřetí je špatný. Jednou vložit jde, stokrát nejde. Šipka nefunguje a klikátko se objeví, anebo taky neobjeví. Někdy vkládám odkaz desetkrát a poté se okno příležitosti na okamžik pootevře; a když ho promeškám, protože si třeba spletu fotku, už se nikdy nemusí objevit znovu. Rozhodně tedy ne ten den. A už vůbec ne v tu hodinu. Prostě přesně jako ten kotel.

Jaká že je v téhle nekonečné válce moje strategie, ptáte se? Co si budeme nalhávat, špatná. Nadávky nepomáhají a na to, co Facebooky a kotle bolí, jsem ještě nepřišla. Zdálo by se, že řešení je nasnadě: vyměnit a smazat. První ale není v mé pravomoci a druhé je bohužel přeci jen příliš nepraktické. V mezičase můžu leda tak točit hektolitry studené vody a vyplňovat dotazníky „Jak jste spokojeni se službami Facebooku“. Ano, takový mi vážně před časem přišel. Teď už jen, aby podobný poslal i náš kotel.

Směje se na nás měkký kraj plný zlatého světla a velký statek dýchá historií. Tady je vejminka a tady srdce domu a tady stodola, která spadla a zarůstá v ní piáno, na které hrával Filip Topol. To když tu táta míval festivaly. Dodneška mu lidé nosí na hrob flašky piva, zrovna dneska jsem tam jednu našla. Otvírám je vždycky o panty dveří.

Sedíme naproti hrobu Jakuba Demla a Pavly Kytlicové, zády se opíráme o tasovský kostel a čteme z Hradu smrti: černé slunce, všeprostupující hniloba. Když se díváme na dvojici propletených stromů, čteme Miriam. Co mi chceš povědět, bratříčku? Viděl jsem ráj, sestřičko.

V rukou se mi chvěje malé koťátko. Je celé mokré a špinavé, jak ho někdo před průtrží mračen vyhodil doprostřed polí. Když ho zabalím do ručníku, přestane se třást zimou a začne příst tak, že se znovu celé rozechvěje.

Vnučka Josefa Floriana věší pod pamětní deskou na dědečka prádlo. Jeho hrob je ten s tím velkým dřevěným křížem, za rozcestím doprava. Ano, ještě máme nějaké knížky, co vydával. Většina knihovny je rozkradená a rozprodaná, to víte, jak taky jinak s tím vším, co přišlo. A pozdravujte Františku!

Kroupy se válí v příkopě, když sedíme v bývalé márnici. Jana Zahradníčka věznili a tenhle kumbál plný harampádí vypadá trochu jako vězeňská cela. Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Petrkovský zámek na nás shlíží s šibalstvím uličníka, jehož hodiny stále ukazují třetí. Po cestě zrají jeřabiny, kukuřice a jablka, jak se sluší po slavnosti Nanebevzetí. Bohuslav Reynek byl bláznem ve své vsi a zamiloval se do veršů své ženy, ještě než ji spatřil. V očích desítek koček přebývá na zámku dál.

Mám tady špatné víno ze Staré Říše, ředím ho vždycky vodou, chcete? Tátovy sbírky tady prodávají v kostelním knihkupectví a hned naproti dveřím vystavují ty nejsprostší. Knihu o Teilhardu de Chardin jsem psala jedenáct let, jednou ji tam budou taky prodávat. Statek opravuju osmým rokem, učí mě to trpělivosti. Při natírání trámů si zpívám mariánské písně. Mají v sobě něco, co spojuje.

Plány? Plány nemám. Jsem tady jen správcem a svoje dílo odevzdávám Bohu. On s ním udělá, co bude chtít. Podívejte se do kroniky na stole, už to začíná. Sama jsem zvědavá, co přijde.