Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.
Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“
Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.
Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.
Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?