Morning Show: nejchytřejší seriál o Me too, jaký uvidíte

Není mnoho seriálů, které by měly odvahu pustit se do tak současného a kontroverzního tématu, jako je #Metoo. Patrně ještě daleko méně je těch, které by tenhle horký námět pojednávaly opravdu chytře a vyváženě. Připočtěme k tomu požadavek na vysoce kvalitní filmařské řemeslo a strhující herecké výkony a vypadne nám nejspíš seriál jediný. Morning Show.

Morning Show je zasazená do kulis fiktivního amerického pořadu ve stylu Snídaně s Novou (v doslovném překladu ostatně Morning show znamená Ranní pořad). Jde o brzké ranní zpravodajství, laděné do tak optimistického ducha, jak je to jen u něčeho, co se zabývá zprávami, možné. A právě takový po srsti hladící pořad se otřese v samotných základech, když je jeden z moderátorů obviněn ze sexuálního obtěžování a ze dne na den z televize vyhozen.

V tu chvíli se rozehrává mocenská partie celospolečenských rozměrů. Ve víru dramatických změn si všichni snaží zachránit kůži, jak se dá: před očima nám tak defiluje celá řada různorodých postav, jejichž příběhy, motivace, traumata a intriky se vzájemně proplétají, střetávají a umocňují. Postupně se také vyjevuje skutečný rozsah skandálů, které měl bývalý moderátor na svědomí a díky nimž můžeme nahlédnout problematiku sexuálního zneužívání opravdu ze všech stran, včetně té jeho. Tady seriálu patří největší ovace, protože jestli existuje dílo, které odráží reálnou komplexitu mocenských vztahů mužů a žen na pracovišti snad ve všech podobách a se všemi důsledky, pak je jím právě Morning Show. Nenajdeme tu žádné jednoduché dělicí čáry ani černobílé násilníky z potemnělých parků. Místo toho je tu drama, které jde hluboko pod povrch a graduje způsobem, který vás přiková k obrazovce. Strhující finále už v současné době následuje druhá série.

Co se obsazení týče, pyšní se seriál zvučnými jmény jako Jeniffer Aniston, Reese Witherspoon nebo Steve Carell, z jejichž hereckého koncertu chvílemi mrazí. Za mě osobně pak velmi zabodoval i Billy Crudup, jehož Cory Ellison se zvládnul z největšího slizouna stát zajímavou a charismatickou postavou, které jsem nakonec upřímně fandila. To vše pod taktovkou zkušené režisérky Mimi Leder na půdě Apple TV+.

Sečteno, podtrženo: Morning Show je bezpochyby jedním z nejlepších seriálů, jaké jsem v poslední době viděla. Dramatický (ale ne přehnaně deprimující), realistický, mnohovrstevnatý, skvěle napsaný a famózně zahraný. V moři zapomenutelné televizní produkce ční velmi, velmi vysoko a doufám, že se mu za to dostane odpovídající odezvy. V českých vodách se tak zatím spíš nestalo a je to dle mého názoru velká škoda. Protože takhle současné a relevantní dílo skutečně není k vidění každý den.

Upoutávka na Morning Show, dostupná bohužel jen anglicky bez českých titulků.

Ze života přecitlivělého introverta

Minulý týden mi bylo špatně. Hodně špatně. Tak špatně jako už dlouho ne. Tohle nebyla žádná přechodná listopadová depka ze zatažené oblohy a dlouhých večerů. Myšlenka na následující den mě naplňovala smutkem, beznadějí a odporem a v hlavě se mi formovalo jediné slovo: nechci. Z hromady úkolů se pod tlakem okolností postupně stal jeden jediný. Přežít.

Večer se mi špatně usínalo a ráno těžko vstávalo. Den co den jsem si říkala, že bych si zoufale potřebovala odpočinout, ale pořád tomu něco bránilo. V půlce září jsem měla poměrně těžkou zkoušku, na konci října skládala pokročilý jazykový certifikát a po tomhle vypjatém období nepřišlo prakticky žádné volno. Místo toho se dostavil listopad narvaný úplně vším. Tu jsem třikrát v týdnu někde s orchestrem, tu jdu na doktorandský seminář, tu se potkávám s tím a oním a jedu tam či onam. Bez přestání se něco děje a všechno je domluvené tak moc dopředu a po tak dlouhé době, že to prostě nejde zrušit. Kdo ví, kdy to zase zakážou?

A tak jsem zatnula zuby a šla pořád dál, čím dál víc na hranu. Normální listopad by mě donutil odpočívat nějakou tou rýmou nebo virózou jako každý rok. Jenže covid nám nasadil respirátory a já už jsem normální rýmu neměla, ani nepamatuju. Nějakou dobu jsem na to hřešila. Stávka ovšem přišla, jen o něco později a ve zbrusu novém hávu. Mozek mi prostě vypověděl službu a tělo ho následovalo. V minulém týdnu jsem do školy neudělala skoro nic, protože jsem prostě nedokázala číst, v pátek už jsem dokonce nezvládla ani dojít nakoupit. Nešlo to. Z úplně běžných věcí se mi začalo dělat fyzicky zle, stačilo na ně jen pomyslet. Nezvládla jsem se ani normálně najíst. Celý můj organismus se rozkřičel, že takhle to tedy dál nepůjde.

Slibovala jsem si, že až skončí všechny ty lockdowny, už se nevrátím do šíleného tempa, na které jsme všichni byli zvyklí a které mi tak nevyhovovalo. A ejhle, je tady. Vrátilo se, se vším všudy. Když se podívám do diáře, nejradši ze všeho bych chytila covid. Tyhle myšlenky znám, mívala jsem je už na gymplu. Teď jsou ale o to horší, že během loňského roku jsem ztratila veškerou pracně vybudovanou toleranci na lidi, ježdění po všech čertech, hluk a stres. Jinými slovy: svět vrací úder, a to dvojnásobnou silou. A já to nezvládám.

Jedno vím zcela jistě. Pokud nezvolním, vypoví mi časem moje tělo i mysl službu úplně. Nějakou dobu to šlo lámat, ale teď hrozí, že zlomím sebe. Všeho je moc a já jsem vyčerpaná. Jednou ze základních charakteristik vysoce citlivých lidí je, že se snadno zahltí a rychle jim dojdou baterky. Pokud jste si pod tím doteď nedokázali představit nic konkrétního, teď už to dokážete. Takový je život pro hypersenzitivní introverty; život, který by ostatní zvnějšku dost možná označili za úplně normální. Opravdu nám není co závidět.

O doktorátu bez iluzí aneb naděje vlasti pod hranicí životního minima

Každý, kdo čte můj blog, to o mně ví: jsem doktorandka, tedy postgraduální studentka, která aspiruje na titul Ph.D., v mezinárodním měřítku nejvyšší akademický titul (v zahraničí nemají novodobou aristokracii v podobě docentů a profesorů). Hned na úvod bych chtěla poznamenat, že na doktorátu jsem řádově spokojenější, než jsem byla v práci, byl to krok správným směrem a nic bych na něm neměnila. Mějte to, prosím, při čtení na paměti. Bude to potřeba, protože všeobecně vzato jsou podmínky, v nichž jsou vychováváni budoucí vědci, naprosto nedůstojné.

Doktorand už není student v klasickém slova smyslu a netráví svoje dny na přednáškách a přípravou na zkoušky. Je to spíš jakýsi juniorní vědec, po kterém se žádá vlastní badatelská práce, jako je publikování v odborném tisku nebo účast na vědeckých konferencích. Stejně jako „dospělí“ akademici se tak i my podílíme na tom, kolik která fakulta a univerzita vykáže výsledků – a tedy také kolik dostane peněz. Domovská instituce si naše úspěchy připíše se stejnou samozřejmostí, s jakou na nás pobere státní příspěvek.

A tady se dostáváme k jádru pudla, totiž k otázce, co z toho máme my. Náročné vědecké angažmá, které často doplňuje povinná (a tedy neplacená) výuka, je odměněno doktorandským stipendiem. Ujistěte se, prosím, že sedíte na něčem opravdu stabilním. Doktorandské stipendium totiž nedosahuje ani dvou třetin minimální mzdy. Ano, čtete správně. Ani dvou třetin minimální mzdy.

Nádech, výdech a krasojízda pokračuje. Doktorandi nemají absolutně žádné zázemí: žádná pracovna, kancelář, vybavení, ba ani papír a tužka. Doba studia se jim nepočítá jako odpracovaná doba na důchod. Nevztahují se na ně žádné studentské slevy. Když mají to štěstí, že je nějaký seniorní akademik vezme pod svá křídla v nějakém tom grantu, velice často to dopadne tak, že sice mají nejmenší úvazek, ale musejí odvádět téměř veškerou práci – zneužívání postgraduálních studentů je zcela běžnou praxí. A když to štěstí nemají, tak si musejí najít nějakou normální práci, alespoň na poloviční úvazek. Kvůli tomu pak mají na studium méně času, vykazují horší výsledky – a to se podepíše kde? Na sníženém stipendiu. Ano, přátelé, doktorandské stipendium jde snížit! Takže doktorand, který nemá dost času na studium, je vytrestán tak, že má času ještě o něco méně.

Jaké jsou důsledky? Budoucí vědci vykazují děsivě vysokou statistiku duševních obtíží (obzvlášť riziko deprese je mnohem vyšší než u běžné populace) a ve výsledku jich 90 % studium nedokončí. 90 %! A když ho dokončí, nemají prakticky žádnou perspektivu. Akademických postů je nesmírně málo, takový luxus jako smlouva na dobu neurčitou nebo plný úvazek v zásadě neexistuje, a když se to náhodou povede, mají nástupní plat horší než pokladní v Lidlu.

Shrnuto, podtrženo: je to naprostá tragédie, kterou se v zásadě nikdo nenamáhá řešit. Akademici nejsou schopní se spojit a vyvinout tlak na to, aby byli za svou práci všichni důstojně zaplaceni (a ne aby hrstka jednotlivců vyháněla statistiky do relativně únosné výše). Samotní doktorandi a doktorandky sice už v posledních letech začali křičet, dle mého soudu ale pořád ne dost nahlas. Myslím, že za hranicemi akademické sféry stále prakticky nikdo neví, jak na tom doopravdy jsme. Ale když nad tím tak přemýšlím – možná že ani pořádný virvál by nepřinesl kýžený výsledek. Protože jak se zdá, ono to nejspíš vůbec nikoho nezajímá.

Čemu mě naučila meditace – o rok a půl později

Když jsem o meditaci poprvé napsala samostatný článek, byl právě první lockdown. Překotná doba vydechla, zastavila se a připoutala nás na několik měsíců do omezeného prostoru. Pro některé šílená zátěž, pro jiné celkem fajn oddych. Já jsem patřila k té šťastnější části populace, a proto jsem se odhodlala využít ten čas jako příležitost a konečně vykročit na cestu kontemplativní modlitby. Z meditace se mi stala samozřejmá součást téměř každého dne a i když mám pocit, že mi to nejde pořád dost podobně, stačí se poctivě podívat nazpátek a vidím, že to ani zdaleka není pravda. Jinými slovy: moje tempo sice zůstalo na úrovni podprůměrného šneka, jenže i ten se za rok a půl zvládne odplazit o znatelný kus dál. A tam se právě teď nacházím.

Meditace, jak ji prožívám dnes, pro mě představuje radikální návrat k jednoduchosti. Být tady a teď, beze všech převleků a masek, selhání, chyb i výčitek; ale taky bez úspěchů, statusů a medailí. Taková prostota je dramaticky znejišťující. Jsme zvyklí se ztotožňovat se svou prací, se svou inteligencí, s tím, čeho jsme dosáhli; ale i se svými smutky a traumaty. Tak se běžně vnímáme, v meditaci ale najednou nic z toho neplatí. Jsme tu jen my sami, naprosto a bez vytáček – a proto se během ní jako pod drobnohledem vyjevují všechny naše nezdravé kompenzační strategie. V mém případě perfekcionismus a nikdy nepolevující tlak na výkon, přičemž obojí mi meditaci nesmírně komplikuje. Kvůli tomu, že nedokážu jenom pozorovat svůj dech, aniž bych ho ovládala, jsem musela dokonce zvolit jinou meditační techniku. Někde uvnitř mě se něco pořád snaží vyhovět zadání tak moc, že ani vědomé rozhodnutí to nedělat s ním nic nesvede.

Výsledek takového procesu ale tisíckrát stojí za to. Znejistění, strach a zranitelnost totiž časem ustupují a vyklízejí prostor něčemu, na čem si lámaly zuby celé generace literárně aktivních mystiků všech vyznání. Sice jsem zatím jen ve fázi menší ochutnávky, ale ta plnost okamžiku beze všech příkras a závojů opravdu nejde popsat slovy. Takový moment vás naplní hlubokou radostí, která nezávisí na ničem jiném, než na tom, že jste. Je to nesmírně formující prožitek. Zbavuje strachu, protože ukazuje, že je tady něco mnohem podstatnějšího než naše žabomyší války, a to něco je tady vždycky. Pomalu ale jistě rozpouští zažité kompenzační mechanismy, protože vás nechá prožít štěstí bez ohledu na to, co děláte, jak vypadáte nebo co si o vás kdo myslí. Dává vnitřní svobodu, protože díky němu víte, že jste víc než obsah vlastní hlavy (včetně emocí). Umlčuje přemýšlení, plánování a souzení – a učí místo toho vnímat, naslouchat, přijímat a být.

Jsem sice pořád naprostý začátečník, to mi ale vůbec nebere chuť pokračovat. Ano, ovoce, které meditace přináší, se dostavuje až po delší době, umí být docela nenápadné a někdy je na něj potřeba pořádná lupa. Právě v tom ale spočívá to kouzlo: meditace je vždycky úplně jiná. Je jiná, než čekáme, i jiná než móda jakékoli doby. Nejde v ní o výkon, ambice, plány ani cíle. Není možné ji naplánovat. Nezná zkratky ani účty Premium. Na téhle cestě jsme si totiž opravdu zcela rovni. Je jen na nás, jestli po ní chceme jít.

Filipika proti moderní architektuře

Moderní umění to se mnou vždycky mělo těžké. V žilách mi totiž koluje spolu s krví i zarytý umělecký konzervativismus a s ním předpotopní přesvědčení, že umění má být krásné – a pokud není, mělo by k tomu mít pořádně silný důvod. Ne že by takové důvody neexistovaly, naopak je jich celá řada a i já si zvládnu chytré a pochopitelné moderní umění užít. Ale pokud si v galerii připadám jako vprostřed naprostého nonsensu, který bych zvládla namalovat bez většího úsilí taky, pak mám za to, že se někde něco ošklivě pokazilo.

Největším průšvihem je z tohoto úhlu pohledu bezpochyby moderní architektura. Na rozdíl od podivně poloprázdných pláten, se kterými nemusím přijít do kontaktu, pokud nechci, ji totiž máme na očích všichni, a to v čím dál větší míře. Města nám tak zaplňují ošklivé šedé krychle, které vypadají jako teplárny, a obrovské prosklené kvádry, které vypadají jako high-tech králíkárny. Docela dlouho se mi to dařilo ignorovat. Ale pak se do jedné z takových staveb přestěhovala naše fakulta.

Musím říct, že jsem se snažila; výrazně víc než kdy předtím. Marně. Nová fakultní budova je kostka skládající se z betonu a skla: sklo je zvenku, beton uvnitř. Zvenku tak bez potíží vidíte provoz ve všech seminárních místnostech a kancelářích a zevnitř všechno ostatní. V celé budově není v podstatě žádný skrytý kout. Jen obrovská betonová dvorana ve sto padesáti odstínech šedé, společná pro všechna tři podlaží. Není kam se schovat, všechno je na očích všem. Obrovské prostory jsou neútulné, hranaté a chladné a vypuzují vás co nejrychleji ven. Chybějí barvy, květiny, obrazy, cokoli, co by do té továrny vneslo byť jen zlomek lidskosti. Budova navíc neobsahuje žádná okna, která by šlo otevřít, a bez proudu nejen nezatáhnete žaluzie, ale ani neotevřete dveře. Sterilita o sobě.

Je mi z toho smutno. Tohle už není ta lehce punková, nádherně svobodná a úplně jiná fakulta, kterou jsem znala na bakaláři; fakulta, kde vládla bezmála rodinná atmosféra a okouzlujícím způsobem přátelské vztahy. Když tam jedu teď, cítím lehký odpor a uleví se mi, když zase odcházím. Zmizela blízkost i vřelost. Sice pořád potkávám tytéž známé tváře, ale nový kontext jim bere všechno lidské teplo. Zdají se daleko, nedobytné jako beton a chladné jako sklo.

I truchlím, protože vidím, že studium, jak jsem ho kdysi v dechberoucím ohňostroji štěstí prožívala, už nikdo další neprožije. I kdybychom se nakrásně vyhnuli všem dalším karanténám a uzavírkám, je tahle kapitola prostě nadobro pryč. Společenství se proměnilo ve fabriku a z mojí milované fakulty se stal klon fakulty architektury, jedné z nejošklivějších a nejnepříjemnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Pravda, tam jsou kanceláře prosklené směrem dovnitř a syrovost betonu ještě zdůrazňují odpudivě řvavé barvy, takže ano, mohlo by být hůř. Ale opravdu mi to má stačit?

Kam se hrabe Kafka aneb o Švejkovi

Když jsem letos v létě po více než deseti letech znovu otevřela Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nedělala jsem to s nijak zvláštním nadšením. První dva díly kultovního českého románu jsem sice už jednou přečetla, nepamatovala jsem si z nich ovšem prakticky nic; snad kromě nejasně svíravého pocitu, že tohle opravdu není žádný humoristický román. Teď už to chápu jasněji. Švejk je jednou z nejděsivějších knih, jaké jsem kdy četla.

Zapomeňme na chvíli příjemnou komediálnost švejkovského mýtu, idylické ilustrace Josefa Lady i dobromyslnou tvář Rudolfa Hrušínského. Všechny tyhle vrstvy, které se na původní dílo postupně nabalily, udělaly ze Švejka bezmála roztomilou figurku, se kterou se se zvláštní hrdostí neváháme ztotožňovat. Realita knihy je ale úplně jiná.

Švejk jako takový totiž snad ani není postava. Je to racionální, emocionální i morální vakuum. V průběhu knih se nedozvíme vůbec nic o jeho prožívání, přesvědčení, hodnotách, pocitech, myšlenkách. Prostě tam nejsou. V tomhle je třeba Haškovi přiznat nepopiratelnou porci geniality. Švejk není člověk, není to ani lidský typ. Je to prostředek vyprávění; a tomuhle vyprávění jde zejména o to zachytit šílený zmar světové války, což se famózně daří. Nefunkčnost rakouské byrokracie, neschopnost úplně všech, všudypřítomná hloupost, zkorumpovanost, alkoholismus, podvod, přetvářka, utrpení, hlad a smrt. To jsou hlavní témata Švejka. Prolínají celým románem, důmyslně přefiltrovaná přes dokonalý odstup oné zvláštně absentující hlavní postavy, skutečného muže bez vlastností.

Jak jsem postupovala k dalším dílům, moje ochota číst dál klesala, až klesla zcela na nulu. Upřímně řečeno nevím, jestli to dočtu. Nemám na to. Nechci vidět další utrpení, další hrůzy a další Švejkovo nemorální jednání. Od určité chvíle nepomůže už ani humor. Komediální část Švejka totiž končí zhruba po padesáti stránkách. Pak nastupuje temnota, hořkost a absurdita, a to v takové míře, že zahanbí Kafku i Camuse dohromady. Ne že by snad zcela zmizely vtipné narážky a cynické poznámky, smích ale ztratí svou osvobozující lehkost. Tohle nejsou žádní Černí baroni. Haškův humor je temný jako noc a syrový jako válka sama. Není to rafinovaný autorský záměr podat válku s nadhledem. Je to poslední útočiště, které stojí mezi člověkem a sebevraždou.

Nemovitosti a já

V dnešní rozdělené společnosti představuje málokteré konverzační téma opravdové bezpečí. Jak postupně všechno prosáklo politikou, stalo se z dřívějších všedních předmětů hovoru něco, o co se v případě zájmu dá bez potíží do krve pohádat. Někdy se může zdát, že žijeme v jakési permanentní bitevní krajině, v níž nás spojuje opravdu snad jen to, že slunce svítí na všechny stejně. A pak samozřejmě ještě nemovitosti.

Na nehorázné ceny nemovitostí si totiž s gustem zanadává úplně každý. Nezáleží při tom na tom, v co věříte nebo koho jste volili. Všichni víme, že trh s nemovitostmi je katastrofa. V zásadě jsme v situaci, kdy si běžný smrtelník nemůže dovolit vlastní střechu nad hlavou, a pokud si ji dovolit může, pak buď vyhrál v loterii, nebo se zadlužil na celý život. Obzvlášť horké je tohle téma pro mou mileniálskou generaci, která už se víceméně houfně sezdává, pomalu ale jistě zakládá rodiny – a spolu s tím touží po vlastním domově.

Možná jsem v tomhle ohledu nenormálně do větru, ale pomyšlení na vlastní nemovitost mě nikdy nenaplňovalo štěstím. Z rekonstrukcí mám hrůzu a vybavovat dům mě nebavilo ani v kultovní videohře The Sims. Nezávidím svým vrstevníkům, když vyprávějí o tom, jak koupili byt; spíš je mi jich líto. Protože mně se z myšlenek na dlaždičky, skříně a kuchyňské linky dělá nevolno a při představě, jak musím řešit, že mi dělníci položili podlahovou krytinu na strop (tak nějak ty historky zpravidla vypadají), se o mě pokoušejí mdloby.

Někdy žasnu, jak je možné, že společnost se tak dramaticky mění, ale představa, že v určitém věku se sluší zakoupit auto a nemovitost, se neposunula ani o milimetr. Jindy se sama sebe ptám, jestli mě jednou nečeká stáří v maringotce. Ale ať je můj náhled jakýkoli, jedno je jisté a stejně všeobjímající jako obloha. Totiž že současné ceny nemovitostí, to je prostě úplné šílenství.

Když zemře surrealistický básník

Už tři dny nezvedá telefon. Ale kdo ví, nikdy ho moc nezvedal. Zástupy prázdných lahví by mohly vyprávět. Když přijel, byli jsme vždycky jako na trní. Skoro nemluvil, jen odsekával, podobně toxický jako cigaretový dým, který ho obklopoval.

Našli ho v bytě až po několika dnech. Tak brzo? chtělo by se říct. Jen díky sestře, kterou po celý život pohrdal. „Dyť vy jste úplný blbci!“ křičel jednou opilý pozdě v noci. Z poličky se tomu Nietzsche tiše pochechtával. Stejně mu druhý den uvařila oběd.

Vybydlený byt, pyžamo na posteli, plesnivý chleba, knihovna a několik básnických sbírek. Právě to po něm zbylo. Ano, řada jeho básní je o smrti. Ale že to přijde právě teď, to nečekal nikdo. Jeho matka zemřela ani ne před rokem.

Jako dítě jsem se ho bála. Nikdy neřekl nikomu z nás jediné laskavé slovo. Vždycky dostál pověsti asociálního hulváta, plně věren té části rodiny, která zvládla prochlastat vlastní hospodu a pak jezdila po městě se sudem na trakaři.

Nezval i Mallarmé se za sklem chvějí strachy. Co s nimi teď bude? Snad se jich ujme někdo, komu nezbyla tak hořká pachuť na patře. Přátelé truchlí; na rodinu zbyla nevyřízená korespondence, opletačky s úřady a nevypověditelná nájemní smlouva. Jako vždycky.

Dohořívající filosof. Už dohořel.

Staré dobré časy… a vidy

Osud tomu chtěl, že se v posledních týdnech po několikaleté pauze opět intenzivně učím anglicky. Říkám opět, protože čtyři roky vyššího gymnázia jsem strávila podstatnou měrou právě nad učebnicemi angličtiny se zuřivou snahou alespoň tušit, o čem se to právě náš maniakální učitel s mými pokročilejšími spolužáky baví. Pak ale přišla univerzita a angličtina se mi stala jazykem odborných knih a oddechových filmů; obklopovala mě, ale už po mně nikdo nevyžadoval gramatická cvičení, baklažán in English ani třetí tvar slovesa pozlatit.

Moje velké prozření proto čekalo právě na tuto chvíli: až znovu zasednu k učebnici a začnu se rýpat v tom, kam patří čas minulý, předminulý nebo předpřítomný a od všeho samozřejmě i příslušná průběhová forma. Ono totiž když jde o anglické časy, mám jasno. Nesnáším je. Vždycky jsem je nesnášela. Připadaly mi uhozené a na hlavu, nechápala jsem je a dostávala z nich pětky. Teď mi ale v hlavě cosi secvaklo a konečně jsem pochopila, kde přesně je zakopaný pes a o co té angličtině vlastně jde.

Anglické časy totiž opravdu jsou z českého úhlu pohledu uhozené a na hlavu. Český mluvčí drtivou většinu těch drobounkých rozdílů a nuancí vůbec nerozlišuje a ani trochu mu to nechybí. Má časy tři – a to je pro něj úplně akorát. Pokud to neopíše zvlášť, není v jeho slovese nijak vyjádřeno, co se odehrálo před čím a co po čem, co ovlivnilo co a jestli důsledky vnímáme doteď. Prostě to nemáme, a tak to nejsme zvyklí rozlišovat; a skutečnost, že někdo věnuje takovým věcem pozornost prakticky pokaždé, když vypustí z úst sloveso, se nám jeví přinejlepším poněkud politováníhodná.

Jenže ani čeština není v tomhle ohledu nevinná. Sice ignoruje drobné diference deseti různých časů, ale zato má vid. Očima cizince naprosto nepochopitelné, zcela zbytečné a šíleně komplikované jazykové peklo. Tam, kde anglický mluvčí řeší, co bylo před čím, my obdobně hnidopišsky rozlišujeme, co se stalo jednorázově a co se dělo opakovaně (sic!), co je dokončené a co rozdělané, co je zvyk a co událost. Děláme to stejně přirozeně jako dýcháme; a jako anglický mluvčí používá present perfect continuous. Není to ani horší, ani lepší. Naše pozornost je prostě jenom upřená úplně jiným směrem.

Abychom opravdu dobře ovládli cizí jazyk, je proto nesmírně důležité odpoutat se v určitý moment od vnitřního překládání mateřštiny a začít v cílové řeči přemýšlet. Musíme tak přenastavit nejen veškeré pohyby v dutině ústní, ale i mentální výhybku našeho samozřejmě žitého vnitřního světa, na který jsme od narození zvyklí. Cizí jazyk je do určité míry cizí myšlenkové univerzum; odlišný obraz reality, který zdůrazňuje jiné aspekty, vytváří jiné kategorie a jinak je hodnotí. Každá řeč je v tomhle ohledu svojí vlastní exotickou záležitostí a je to tak v pořádku. Teprve když se do toho neznámého světa ponoříme dost hluboko, může to začít konečně všechno dávat smysl. Dokonce i předbudoucí čas. A někdy, doufám, i skutečnost, že angličtina nemá sloveso mlsat. Protože, uznejte, jak bez něj může někdo žít?!

Netradiční hudební kusy na dlouhé podzimní večery

Ať se nám to líbí nebo ne, podzim je tady a – marno mluvit – spolu s ním i nechvalně známé kratší, chladnější a mokřejší dny. Můžeme si na to stěžovat a být z toho smutní, nebo to můžeme pojmout jako šanci najít si čas na věci, na které se během jara a léta nedostává. Za tím účelem vám dnes přináším tři tipy na netradiční hudební kusy, které posouvaly hranice zažitých žánrů a staly se díky tomu nesmrtelnou klasikou.

Hamilton

Pokud se k vám ještě nedonesla zpráva o jednom z nejúspěšnějších muzikálů všech dob, pak nastal čas to napravit. Historický epos Lin-Manuela Mirandy pojednává o americké revoluci a prvních letech existence USA prostřednictvím dramatického příběhu Alexandra Hamiltona, jednoho z otců zakladatelů. Je to pestrobarevný a strhující kus, který čerpá inspiraci z rapu, hip hopu, popu i soulu a ohromí vás chytře vybroušenými texty, jímavými melodiemi, dechberoucími tanečními čísly i samotným dějem, který v našich končinách není tolik znám. Za poznámku stojí skutečnost, že Hamilton dost možná usadí do židle i zaryté odpůrce muzikálů (jako jsem třeba já). A pokud vám moje doporučení nestačí, pak se můžete podívat, kolik posbíral ocenění. Nebo kolik stojí lístek.

Trailer na muzikál Hamilton Lin-Manuela Mirandy.

Porgy a Bess

Slavnou operu George Gershwina z roku 1935 byste v učebnicích nejspíš našli v kategorii vážná hudba, v reálu se ale celé Gershwinovo dílo pohybuje na tenké hranici klasické moderny a jazzu. Jeho nejznámější kus, Rapsodie v modrém, o tom vypovídá velmi výmluvně; a u Porgyho a Bess to není jiné. Na svou dobu šlo o velmi odvážné dílo, a to jak moderním příběhem (drogy a domácí násilí opravdu nejsou tradiční operní témata), tak tím, že je prakticky kompletně obsazené zpěváky černé pleti. To tehdejší publikum neslo dost nelibě, Porgy a Bess si nicméně cestu k srdcím diváků našli. Jejich příběh je nesmírně silný a hudebně jde o kombinaci toho nejlepšího z klasiky a afroamerické tradice.

Samotný závěr jazzové opery Porgy a Bess George Gerschwina.

West Side Story

Kdo by alespoň neslyšel o Romeovi a Julii v moderním podání ze 60. let? Když jsem se s písněmi z West Side Story setkala poprvé, udivilo mě, že se mi tolik líbí. Muzikály mě většinou nechávají zcela chladnou, tohle ale byl úplně jiný příběh: nápadité melodie, složitá harmonie, zajímavá instrumentace a husí kůže při každém kusu. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, kde je zakopaný pes – hudbu totiž skládal Leonard Bernstein, jeden z nejznámějších klasických skladatelů 20. století. Jeho tvorba je běžně o několik řádů náročnější, v případě West Side Story se mu ale velmi umně povedlo lehčímu žánru přizpůsobit a vznikla hudební perla, kterou jen tak něco nepřekoná. Ostatně věděli jste, že co nevidět vyjde nová verze West Side Story od Stephena Spielberga – a samozřejmě s původní hudbou?

Balkónová scéna neboli píseň Tonight z West Side Story, Leonard Bernstein.

A co doporučujete na dlouhé podzimní večery vy?