Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Trailer na Taxi Teherán s anglickými titulky.

Těžký život zodpovědného spotřebitele

Řekněme si to na rovinu. Od doby, kdy jsem začala řešit, co že jsou přesně zač věci, které nakupuju, se můj život dost zkomplikoval. Dávno minuly doby, kdy jsem si pořídila zubní pastu za patnáct korun a pánvičku za stovku – abych si za rok kupovala podobnou pánvičku znovu a aby se nás na bytě slovenská spolubydlící konsternovaně ptala, jestli je Odol česká národní pasta nebo co. Jakmile se jednou začnete zajímat, není cesty zpět.

Začíná to nevinně. To na vás takhle na internetu vykoukne video o tom, co se přidává do té či oné potraviny, vy se na něj podíváte, zařeknete se, že tohle už si tedy nikdy nekoupíte a život jde vesele dál. Jenže u jednoho videa nezůstane. Týdny ubíhají a vy ani nevíte, jak se to stalo, ale na facebooku sledujete několik různých stránek s podobným obsahem, čtete článek za článkem a začínáte pomalu ale jistě přicházet na to, že neproblematických položek ve vašem košíku děsivým tempem ubývá.

Váš jídelníček se po každém zhlédnutém videu lehce obměňuje, tu přibude ovoce a zelenina, tu ubude salám, barvené kompotované jahody nebo limonáda s přídavkem dehtu; sem tam dokonce začnete pokukovat po regálech s nápisem „bio“. Začínáte se orientovat ve všech těch éčkách a s vědoucím výrazem čtete složení na obalech. Svět je tak, pravda, o něco složitější, ale s trochou snahy v zásadě opět přehledný.

Iluze ovšem trvá jen do chvíle, než vám dojde, že jídlo přece není to jediné, co konzumujete. Začnete tedy se stejným elánem zkoumat, co znamenají ta podivná písmenka na tom či onom krému nebo čistícím prostředku – a patrně se o vás pokusí mrákoty. S rozšířenýma očima čtete všechna ta osudová slova jako „karcinogen“ nebo „hormonální disruptor“ a pomalu ale jistě vám dochází, že pokud nechcete mýt nádobí ropnými deriváty, budete si muset udělat opravdu velký výlet k popelnici. A pak jít a nakoupit pěkně od nuly a úplně jinak (o tom už jsem ostatně kdysi psala v článku o jedovaté kosmetice).

V téhle fázi už jste dávno na šikmé ploše. Sledujete dokument za dokumentem a brada vám padá čím dál tím níž. Přicházíte na to, že složení výrobků není ani zdaleka jediná problematická část – a začínáte se zajímat o to, kdo vaše věci vyrobil, kde to bylo a za jakých podmínek. Při pohledu na regál s rybami je vám lehce nevolno (ano, Seaspiracy) a oblečení, které ušily děti v Bangladéši za misku rýže na den, je vám najednou nějak těsné. Při nákupu voděvzdorné bundy máte před očima takřka nezničitelné sloučeniny fluoru, které vědci nacházejí i v mateřském mléce, a když si vzpomenete na tu teflonovou pánvičku za stovku, naskakuje vám husí kůže. Jde to krůček po krůčku, ale jednoho dne zjistíte, že víte, jak váš telefon souvisí s gorilami horskými, máte v peněžence malý skládací příborek, farmáře, jehož zeleninu jíte, znáte jménem a dovedete poutavě vyprávět o svém pracím prášku. Už vám není pomoci.

Může se to zdát jako výlet do paralelního vesmíru; a přitom by to mělo být úplně samozřejmé. Už malé děti učíme, že jsou za to, co dělají, zodpovědné a sami přitom máme v oku hotové břevno. Všechno, co děláme, má řadu nežádoucích následků, které tu vždycky byly – ale my si na to, že bychom jim měli čelit, teprve začínáme zvykat. Jak je to možné, že se to řeší až teď? Nedokážu to pochopit. Přesto jsem ráda, že žiju v době, kdy se nás takhle ptá čím dál tím víc. Život to, pravda, poněkud komplikuje. Ale jinudy cesta nevede.

O překladu bez iluzí

Lidé mají o lecčem docela scestné představy. Těžko říct, odkud se berou, ale nepochybuji o tom, že i já jich mám celou řadu. Kupříkladu to, co obnáší překládání z cizích jazyků, jsem si po celá léta představovala skoro jako Hurvínek válku. Ovšem jen do doby, než jsem to zažila na vlastní kůži.

Překládala jsem tehdy z angličtiny jeden filosofický text a měla za to, že ta zkušenost zdokonalí hlavně moji angličtinu. Na to, že to tak ani zdaleka nebude, jsem přišla velmi záhy. Jistě, musela jsem si vyhledávat spoustu nových cizích slov a řešit jejich drobné významové nuance, řadu z nich jsem ale poměrně rychle zase zapomněla (až na takové fóry jako hegeliánské žvatlání, ty se nezapomínají). To, co se začalo zlepšovat, vyostřovat a zjemňovat natrvalo, byla ovšem moje znalost češtiny.

Velice rychle jsem si uvědomila, že představa jazyků, které si vzájemně odpovídají a ve kterých můžeme jedno slovo neproblematicky spojit s jeho protějškem na druhé straně, je velice naivní. Každý jazyk uchopuje skutečnost jinak a to, co nás na střední učili jako „slovíčka“, je do značné míry fikce. Na první pohled možná vidíte ekvivalenty, jenže když se podíváte blíž, zjistíte, že tohle slovíčko můžete použít v kontextu, ve kterém to druhé ne, že se s ním pojí odlišné asociace, že má jiná synonyma i antonyma, že mu vlastně za určitých okolností odpovídá i řada dalších slov – a že tedy znamená něco úplně jiného.

To, co překladatel musí skutečně dělat, tedy je vytáhnout smysl z původního textu a vystavět ho novými a ne zcela srovnatelnými prostředky. A to nikdy nejde beze zbytku. Proto je doslovný překlad taková katastrofa: nehledí totiž na smysl a ten se mu tak docela snadno vysmekne. Vezměme si třeba klasiku Kima Keseyho One flew over the cuckoo’s nest. Zatímco knihu v češtině známe pod velmi dobrým názvem Vyhoďme ho z kola ven, stejnojmenný Formanův film nazýváme doslovně Přelet nad kukaččím hnízdem. Proč je to špatně, ptáte se? Protože v angličtině je sousloví s kukaččím hnízdem součástí rýmované říkačky, kterou anglofonní mluvčí běžně znají. V češtině ale tahle fráze vůbec nic neznamená, a tak je daleko funkčnější vybrat jiné rčení, než se držet celkem nicneříkající kukačky.

Když překládáte, musíte se proto neustále ptát, co přesně chcete sdělit a jak to hodláte udělat. Svým způsobem je to obtížnější než samotné psaní, tam totiž můžete oblast, kde si nejste jisti, jednoduše vynechat. V překladu ale musíte všude tam, kam před vámi šel autor. Celý ten jemný filigrán významu, který vykoval, musíte sami vykovat znovu – a změnit ho právě tak, aby jeho poselství zůstalo co nejdokonaleji zachováno. Výmluvy, že to či ono přeložit nejde, vám nepomůžou, vždyť přísně vzato nejde přeložit vlastně skoro nic. Každý překlad už je naše interpretace a interpretovat nedovedeme jen to, co jsme dostatečně nepochopili. To, co jasně a zřetelně vidíme před sebou, ale můžeme interpretovat, a tedy přeložit vždycky. Nehledě na to, zda jde o kukaččí hnízda, lásky čas, manuál k traktoru – nebo to hegeliánské žvatlání.

Pod povrch romantických příběhů

Kdybychom měli jednoduše rozčlenit příběhy, které si rádi vyprávíme, málokteré dělení by se nabízelo tak sugestivně jako holčičí a klučičí. V poslední době se tato dělicí čára sice dost často stírá, na rozdíl od nespolehlivě subjektivního dobrý/špatný a již dlouho nefunkčního veselý/smutný ale pořád dělí poměrně spolehlivě. Navzdory skutečnosti, že pod povrchem jsou si oba typy příběhů daleko podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Klučičí příběhy tradičně ukazují silné muže. Jejich hlavní hrdina zpravidla ovládá spoustu úchvatných dovedností: skvěle bojuje, umí to s leckterým tvrďáckým nástrojem, v pravou chvíli dovede utrousit jízlivou poznámku a ve výsledku všechny nepřátele na hlavu porazí. Celý příběh je demonstrací jeho moci, která si nakonec podmaní vše, co jí přijde do cesty; včetně nějaké té trofejní ženy, která se v takovém příběhu skoro vždycky najde.

Holčičí příběhy jsou na první pohled úplně jiné. Hlavní hrdinka je často docela normální žena (odmysleme, prosím, všechny Mary Sue), nekosí nepřátele po desítkách, neběhá po letadlech za letu a nešermuje katanou. Navzdory tomu ale v určitém momentě učaruje nějakému muži, a to takovou měrou, že je kvůli ní schopen udělat prakticky cokoli. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Zatímco klučičí příběh oslavuje moc muže, příběh holčičí ukazuje moc ženy. Romantický hrdina (a vezměme si neskromně jednoho z nejlepších v historii), řekněme pan Darcy, pochází z daleko vyšší společenské vrstvy než Lizzie Bennetová a sám nejlépe ví, že má všechny racionální důvody pro to, aby se jí vyhnul. Přesto zde nastupuje cosi, čemu nemůže odolat; síla tak mocná, že převálcuje všechny šlechtické tituly i rozumné argumenty. Lizzie jí sice sama o sobě nevládne a vlastně s ní nemůže celkem nic dělat (ano, tady se dostáváme k jádru genderové kritiky našich příběhů), jako žena je ale kulturně spojována s city, kolikrát bezmála o síle přírodních instinktů. Čtenář či divák tak moc dobře ví, že pan Darcy nemá šanci a napjatě sleduje jeho marný vnitřní boj. Čím větší bitva, tím velkolepější výsledek. Když ho proto Lizzie napoprvé odmítne, protože jí sebeúcta nedovolí vzít si někoho takhle arogantního (ano, na svou dobu byla Austenová velice feministická autorka), vyšponuje to sázky ještě o úroveň výš – a nad výsledkem příběhu tak můžeme v ohromné katarzi jásat už přes dvě století.

Romantické příběhy, ač se to tak nemusí jevit, tak jsou vlastně také příběhy o síle a moci. Vyprávějí o něčem, co dokáže přemoct i onoho nepřemožitelného hrdinu; o něčem, vůči čemu je i on zcela bezmocný. Pokud máme tendenci nad nimi obracet oči v sloup a považovat je za úpadkový žánr, pak bychom měli (jestliže nechceme vyhrát první cenu pro největšího pokrytce) stejným šmahem odsoudit i jejich akční a dobrodružné protějšky. Protože tady jsme si skutečně rovni. V zásadě jediný rozdíl spočívá v kulisách – a v tom, kdo že to vlastně nakonec má navrch.

O podivuhodných zdrobnělinách

Když jsem onehdy četla lingvistickou knihu, zavrtěla jsem nad jednou pasáží nechápavě hlavou. Ne že bych nerozuměla tomu, co se tam psalo (to by bylo na jiné vyprávění), ale to, o čem byla řeč, mi přišlo tak divné a zbytečně komplikované, že jsem se musela sama sebe ptát, proč si to ti Japonci a Thajci dělají. Šlo o takzvaná honorifika, nesmírně složitý systém vzájemného oslovování, kterým velmi precizně reflektujete společenskou pozici svoji i svého konverzačního partnera, a vyjadřujete mu tak patřičnou úctu. No řekněte, co je to za podivný vynález? Stojí jim to vážně za to?

V tu chvíli ovšem jako by do mě udeřil blesk. Jistě, honorifika v téhle podobě nemáme. Zato máme zdrobněliny. Vychytávku, která nám připadá úplně přirozená a používáme ji naprosto automaticky. Jak jinak bychom přece vyjádřili, že je něco malé a roztomilé a že to máme rádi? Vždyť je to tak samozřejmé! Jenže ono to samozřejmé vůbec není; a když jsem si představila, že bych to celé měla vysvětlit cizinci, pokusily se o mě mrákoty.

Teprve tehdy jsem si totiž plně uvědomila, jak nesmírně složitý společenský systém zdrobněliny představují. Taková „Maruška“ nese úplně jiné poselství než „Baruška“, vnější podobnosti navzdory; říkat kamarádce „Martino“ je v pořádku, zatímco „Miroslavo“ ne; a to vůbec nemluvím o „Mařce“ nebo „Káče“. Nenapadá mě ani jeden rozumně zobecnitelný důvod, proč se některá zdrobnělá jména hodí jenom pro děti nebo zvířátka, jiná vnímáme jako neutrální (a jako nevhodnou či nezdvořilou považujeme naopak jejich plnou variantu) a další jsou rovnou urážlivá. A aby toho nebylo málo, je mezi tím zhruba tisíc dalších jemně odstíněných pravidel a pravidélek, kdo kdy může koho kterou zdrobnělinou oslovit.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím méně se systému japonských honorifik divím. Stačí mi konec konců zamést si před vlastním prahem a podívat se třeba sem do komentářů: někteří mi říkáte zdrobněle, jiní ne, někteří volíte to jméno, jiní ono – a každá z těch variant má své důvody a své specifické zabarvení. To, co mi přijde nepochopitelné teď, je pro změnu skutečnost, že se v téhle šmodrchanici zvládáme bez většího úsilí vyznat. A hlavně: že se tím dovedeme docela normálně domluvit.

Filipika proti zběsilým animákům

Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.

Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.

Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.

Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.

O úhlech pohledu

Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.

Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.

Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.

Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.

Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?

Zpátky ke spodním proudům

Říká se, že existují dva druhy spisovatelů. Jedni, přísně organizovaní, kteří nesednou k papíru, dokud si všechny detaily předem pečlivě nesesumírují. A druzí, kteří čekají na pověstný polibek Múzy, nesnesou ani náznak plánu a při slově osnova se jim otevírá v kapse kompletní švýcarský nůž.

Na rozdíl od svého každodenního života jsem se v psaní vždycky považovala za druhý jmenovaný typ. Osnovu jsem ke slohům připisovala zásadně dodatečně a předem daná témata i žánry mě neúnosně svazovaly. Psaní pro mě byla jediná oblast, kde jsem si dovolila naprostou spontánnost a neuznávala žádná pravidla. Psala jsem ze spodních proudů, které mě strhávaly do svého překotného víru, a vznikaly bezohledné řádky, které nebyly určené žádným čtenářům; některé z nich ostatně nikdy nespatřily světlo světa. Nesrozumitelné, temné, exaltované, divoké.

Jenže psaní je taky řemeslo a jako v každém řemesle i tady platí, že cvik dělá mistra. Když jsem se rozhodla tohle řemeslo zvládnout, věděla jsem, že budu muset vykročit směrem k typu číslo jedna. Nevadilo mi to – jak se dělá disciplína, jsem ostatně věděla velice dobře. I vykročila jsem a naučila se vypointovat větu, namíchat interpunkci, vyladit rytmus a kadenci; zkrátka vést čtenáře písmenko po písmenku přesně tam, kde ho chci mít. Začala jsem psát pro druhé, tak, abych mohla být čtena.

Spodní proudy ale nikdy úplně nemizí. Na chvíli se mi možná ztratily z dohledu, vždycky jsem ovšem věděla, že tu jsou a můj šuplík je pořád plný básní. Když jsem naposledy poslouchala Rachmaninova, jeho melodie mě na chvíli vrátila zpátky, do víru chaosu, nezkrocených emocí, naprosté spontaneity a volnosti. Byla jsem znovu plná tryskajících slov, která nemyslí na čtenáře, jen se derou k povrchu – a věděla jsem, že přišel čas se vrátit. Řemeslo jsem zvládla. Teď mohu s jeho pomocí nechat mluvit to, co si žádalo mluvit odjakživa.

Kdysi jsem tu k prvnímu máji publikovala jednu ze svých básní. I dnes je první máj na dohled. Prosím, přijměte tento poetický dárek, slova bezprostřední a nezkrocená, proudy spodních vod.

 K nebesům
  
 Je mi zima
 Je mi tma
 Zkřehlými prsty se ptám
 Který bůh se nám směje
  
 K nebi vypustím holuba
 Chci se utopit
 V tlukotu jeho křídel
  
 Možná pak i moje duše
 Bude o něco bělejší 

O národním obrození (trochu) hodně jinak

Národní obrození jsem vždycky považovala za nejnudnější etapu v dějepise i literatuře vůbec. Konkurovat mu mohla jedině snad starší doba kamenná, ve které se na nějakou kulturu příliš nehledělo a na nějaký ten tisíc let taky ne. U pravěku se toho v mých očích mnoho nezměnilo, národnímu obrození ale k otočce o poctivých sto osmdesát stačilo doslova pár knih. Po několika stech stranách se totiž přede mnou otevřela naprosto fascinující, nesmírně zábavná a nanejvýš pozoruhodná doba.

Naši slavní buditelé museli být všechno, jenom ne nudní. Jen si to představte: jednoho krásného dne se probudíte a řeknete si, co kdybyste z toho potrhlého a příšerně komplikovaného nářečí, kterým mluví leda tak strejcové v chalupě, udělali plnohodnotný kulturní jazyk. Nevím jak vy, já bych to vzdala asi tak pět minut potom, co by mě to napadlo. Skoro tři sta let v češtině nevznikla prakticky žádná literatura, která by za něco stála. Veškerá věda se odehrávala německy. Vyšší kruhy mluvily různě, ale česky rozhodně ne. A vy se rozhodnete, že z tohohle bezvýznamného dialektu uděláte něco, do čeho se bude překládat Milton a Goethe.

Konec toho příběhu všichni dobře známe a o to úctyhodnější to celé je. Řekněme si to na rovinu: naši obrozenci si prostě na koleně udělali jazyk. Začali si hrát na to, že ho mají, a hráli si tak dlouho, až se to stalo pravdou. Představa o houževnatosti jejich bláhového úsilí v našem povědomí zůstala hlavně v podobě slavných slovních karikatur; obrození ale nejsou jen čistonosopleny a klapkobřinkostroje. Takový Kollár napsal svou Slávy dceru v antickém časoměrném verši, aby doložil, že čeština je stejně dobrá jako řečtina, přestože to kolikrát znamenalo dát přízvuk na poslední slabiku (to je ta slavná „národu mého rakev“). Vinařický vytvořil básnickou sbírku Varyto a lyra, kde nenajdete žádné dvě souhlásky vedle sebe, jenom proto, aby dokázal, že to jde. A Jungmann přeložil Ztracený ráj do jazyka, který prakticky neexistoval. Co mu chybělo (a že toho bylo), to si prostě vymyslel. Dovedete si představit, že do venkovské hatmatilky, která byla kulturně relevantní naposledy před třemi sty lety, budete překládat vysokou literaturu? A to všechno s vyhlídkou, že to možná vyjde úplně nadarmo a nikdo – snad kromě pár podobně založených bláznů – si to nikdy nepřečte?

Při zpětném pohledu je to naše obrození skutečný malý zázrak. Hrstce nadšenců se povedlo bezmála z ničeho vybudovat plnohodnotný státeček, nyní s tradicí více než staletou. Jistě, nebyla to historie kdovíjak slavná a lze k ní mít oprávněně celou plejádu výhrad. Ale máme vlastní jazyk i kulturu a může nám to připadat okouzlujícím způsobem samozřejmé. Dokonce tak samozřejmé, že naše buditele klidně necháme zapadat prachem; i s tím jejich fiktivním varytem.

O aktualizacích

Některé věci jsou na světě patrně proto, aby lidem pily krev. Kdykoli přijdou, nikdy to není vhod. Obtěžují vás prostě pokaždé. A na některé – na rozdíl od klíšťat, podomních obchodníků a neodolatelných telemarketingových nabídek – neplatí repelent ani zděšený křik, že prasata právě žerou vaše Volvo (Disman, 1993: 145). Jsou děsivé, nekompromisní a neoblomné. Softwarové aktualizace.

Mám za to, že nejpříznivější možný výsledek aktualizace je, když všechno zůstane stejné. V takovém případě vás sice rušila vyděračskými vyskakovacími okny, nebo vás rovnou donutila všeho nechat, protože nejdřív zasekala internet a potom vyžadovala restart počítače, který v krajním případě trval i několik hodin (jedna obzvlášť vypečená aktualizace před pár lety zvládla i reklamní panely na Václaváku na půlden proměnit ve vývěsku Windowsů). Následně ale přeci jen svolila, že můžete pokračovat v rozdělané práci, skoro jako by se nechumelilo a těch pár zvučných vulgarismů jako by nikdo neslyšel.

V opačném případě se máte skutečně nač těšit. Klikátka, na která jste byli zvyklí, se přesunou úplně jinam, ideálně tam, kde vám to bude co nejméně pohodlné. Kromě toho budou patrně jinak i vypadat, takže jejich hledáním strávíte třikrát více času – dost možná po dobu několika týdnů. Utěšovat se při tom můžete tím, že na původních místech se nacházejí prvky jiné; sice mnohem ošklivější, ale zato takové, které ani jednou v životě nepoužijete. A pokud aktualizování trvá obzvlášť dlouho, pak už se mentálně připravujte: změní se všechno a některé funkce dost možná přestanou fungovat úplně. Po příjemném dni stráveném s technickou podporou tak nejspíš půjdete s velkou slávou stahovat – ano, starou verzi programu.

Přiznávám, nejsem ajťák a o technické stránce aktualizací toho vím pramálo. Snažím se ale věřit, že nějakou skutečnou funkci doopravdy mají. Nebo alespoň část z nich. Jako zarytému technologickému konzervativci se mi to sice trochu příčí, je to nicméně jediná volba, která stojí mezi mnou a nihilismem. To, že se během psaní celého blogového článku nedokázala jedna malá aktualizace nejen nainstalovat, ale ani stáhnout, by totiž jinak šlo vysvětlit opravdu už jen čirou škodolibostí.