O čichové krizi

Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.

Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“

Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.

Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.

Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?

Uzavírám 4,5 roku doktorátu aneb stálo to za to?

Je to tak, přátelé. Po 4 letech a 4 měsících v akademických vodách jsem minulý týden úspěšně složila doktorské státnice a obhájila dizertační práci, čímž jsem získala titul Ph.D., tedy doktorka. Může se to zdát jako včera, kdy jsem psala, že odcházím z práce, abych se vrhla zpět do univerzitních sfér, a vida – je to za mnou. Stovky a stovky hodin strávené čtením, psaním, diskusemi, učením, přednášením, vyplňováním naprosto příšerných formulářů i cestováním. Lidé se mě někdy ptají, jestli to stálo za to. A já odpovídám okamžitě a bez zaváhání. Ano.

Když jsem jela na státnice a obhajobu, byla jsem velmi nervózní (jednu svatozář pro mého manžela, prosím!), přesto jsem si při vstupu do fakultní budovy připadala jaksi zvláštně ve svém živlu. Přijela jsem diskutovat o akademických tématech, přičemž jedním z nich je moje dizertace. Jsem vůbec někde víc doma? Následně dorazil jeden ze členů komise, překvapeně se podíval na mě, na titulní stranu mojí dizertace a pak znovu na mě a pravil: „Jo to jste vy!“ Nemohl to vystihnout lépe.

Na doktorátu jsem prolomila svoji komfortní zónu způsobem, o jakém se mi do té doby ani nesnilo. Celá moje australská eskapáda byla vedená primárně motivací „jestli to aspoň nezkusím, budu toho nadosmrti litovat“. Dlouho jsem neměla jasno v tom, jestli tam opravdu chci, protože jsem nevěřila, že to zvládnu. Kdybyste mi na magistru řekli, že s těmi lidmi, jejichž brilantní knihy čtu, budu jednou na druhém konci světa spolupracovat, nejspíš bych se od srdce zasmála a diskrétně se vyptala na stav vašeho duševního zdraví. Jenže jak žádný čtenář mého blogu nemohl přehlédnout, právě tenhle absurdní scénář se do puntíku naplnil. Napsala jsem grantový projekt, dostala grant, za dob nejtvrdšího covidu si domluvila stáž a následně sledovala, jak jedna bariéra za druhou mizí, až se přede mnou cesta otevřela a já se mohla vydat dělat tu nejtechničtější lingvistiku, jakou jsem kdy dělala, pod vedením naprostých špiček v oboru (od nichž mi v den státnic přistál ve schránce email s předmětem „Go, Marie!!!!!“). Lidé si někdy myslí, že to celé byl od počátku můj sen a přesně tohle jsem si přála. Ne. Takhle vysoko jsem se snít nikdy neodvážila a víc než cokoli jiného mě to děsilo. Ale moje motivace, ať už o ní soudíme cokoli, stačila.

Když se mě Cliff v Austrálii ptal, co bych chtěla dělat, až doktorát dokončím, sdělila jsem mu zhruba to, co všem ostatním – že nejvíc mě láká akademická dráha, ale pravděpodobné je to zhruba jako vyhrát v loterii, takže vždycky můžu třeba začít učit na nějaké střední škole angličtinu nebo tak něco. Tehdy to byl zhruba plán D, čistě hypotetický a velmi vzdálený. Cliff se na mě ale úplně vážně podíval a pravil: „To je skvělý! Studenti by tě milovali.“ To mě pobavilo. Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout? Jenže pak jsem se z Austrálie vrátila a nějaká ta střední škola mě ulovila doslova okamžitě. Za katedru jsem nakráčela s lehkostí, však je to jenom na chvilku, já přece nejsem učitelka a moje priorita je doktorát. Co následovalo, netřeba opakovat. Když jsem Cliffovi psala po několika měsících email, pogratulovala jsem mu k preciznosti jeho předpovědi. „Měl jsi pravdu. Ostatně jako vždycky.“ Nic z toho by se nejspíš nestalo, kdybych nebyla na doktorátu – měla bych totiž patrně normální práci od 9 do 5, neměla bych certifikát, znala bych angličtinu podstatně méně do hloubky a scházel by mi jak cool faktor akademické sféry a Austrálie, tak aura nefalšovaného nadšení, nekonečné energie a nezlomného optimismu, která mě po návratu celé měsíce obklopovala. Jeden člověk v různých fázích svého života prostě není ten samý člověk.

Další kapitolu představuje můj výzkum – a i když odmyslíme Austrálii a učení, tak jen kvůli němu samotnému by to za to celé bývalo stálo. Je pravda, že na univerzitu jsem se vracela, protože jsem věděla, že v byznysu nemůžu zůstat. Ale taky jsem se vracela, protože jsem měla za to, že právě ta práce, kterou jsem plánovala udělat, si zaslouží, aby ji někdo udělal, a já nevidím na obzoru nikoho, kdo by se toho hodlal ujmout. I řekla jsem si, že už mám nakročeno z diplomky, a tak to zkusím. Zkusila jsem to a výsledkem je nejlepší akademický spis, jaký jsem kdy vytvořila a který zůstane k dispozici všem, kdo o něj budou mít zájem. Chtěla jsem zapojit češtinu do výzkumu jazykových univerzálií. To jsem udělala. Chtěla jsem napsat kulturně-lingvistický portrét češtiny jako jazyka, do něhož se otiskla naše poměrně nešťastná minulost. Právě tak se stalo. To, že se oba oponenti vyjádřili v tom smyslu, že šlo o velmi inspirativní čtení a mělo by se to vydat, moji snahu nádherně korunovalo. Ano, stálo to krev, pot a slzy a kdo ví, jestli se to skutečně vydat podaří. Ale naplnila jsem, proč jsem přišla.

Troufám si tvrdit, že doktorát byl jedním z nejnáročnějších období mého života. Ale teď, když ze mě to obrovské závaží spadlo, se ohlížím a jsem s prací, kterou jsem odvedla, spokojená. Dokázala jsem věci, které jsem ani netušila, že dokážu, zažila to, o čem jsem do té doby jen slýchala, a napsala první regulérní knihu svého života. Nevím, kam mě osud zavane dál, ale když dokázal největšího zápecníka na světě dostat do Austrálie, zvládne očividně ledacos. Ráda se nechám překvapit.

Veterán nad knihami: jak se učím na doktorské státnice

V životě už jsem složila několikery státnice a ještě o něco víc velkých zkoušek. Zkoušek, které obnášely tisíce přečtených stran, stovky ručně psaných stránek výpisků nebo u kterých se nás ptali na střechy ze 14. století. V prváku na bakaláři jsem při podobných příležitostech šílela. Na magistru už jsem byla povětšinou podstatně víc v klidu, a u mých posledních státnic mi k onomu klidu stačilo už jen vidět, že po mojí první větě se předseda komise usmál a o něco pohodlněji opřel na židli. Doktorské státnice představují v jistém smyslu korunu mých studijních snah a jelikož nemládnu, tak také pokračují v nastoleném trendu. Ano, učím se a ano, jsem nervózní. Ale tak nějak míň, než bych mohla. Prostě si čtu svoje výpisky a někdy se jimi i docela bavím.

„Bohové mohou ztratit respekt lidí, jestliže neplní jejich objednávku, ale taky se tím může na lidi uplatňovat metla (to proto, že se chováte jak dobytek!).“

V prosinci jsem přečetla poslední knihu, kterou jsem přečíst chtěla, a velkolepě jsem vyndala na podlahu v pokoji všechny sešity, které ke státnicím potřebuju. Byla jich slušná hromádka. Listovala jsem si výpisky, z nichž některé jsem dělala před víc než deseti lety, a oceňovala svou někdejší poctivost, protože i ty z doby, kdy mi bylo devatenáct, jsou dodnes docela dobře použitelné. Některé jsem ještě psala levou rukou, na což jsem postupně přestala mít čas; levou rukou totiž píšu pomaleji než pravou. Jinde jsem nacházela svoje filosofující výkřiky o tom, že nejvyšší ctností je mlčet a rozum je slepý. Nevím, co jsme to tehdy brali, ale nejspíš mě to dost rozčilovalo.

„Nějakej Dundes a totálně bizarní teorie o souvislosti víry v uhranutí s tím, že život závisí na vodě. Fakt.“

Pročítám si sešity a podrobnosti, které bych se ještě na magisterské státnice nejspíš učila, povětšinou blahovolně přeskakuju. Co nemám v podrobnostech, vynahradím znalostí kontextu. „Však tohle jsem přece používala při výuce svého semináře a tohle zase mám v dizertaci,“ říkám si a tím to považuju za naučené. Když s něčím musíte kriticky pracovat, učením detailů už se zpravidla nepotřebujete zatěžovat. Někdy se usmívám nad svými podrobnými vysvětlivkami kdečeho. Většinu z nich už dneska nepotřebuju. Stačilo studovat dost dlouho a rozšiřovat znalosti o to, bez čeho jsem se v různých fázích zrovna neobešla. Že by takhle přicházeli na svět všichni ti tvrďáci, co v očích bakalářských studentů znají snad úplně všechno? Představovala jsem si to nějak… jinak. Třeba že padají z nebe.

„Freudova teorie o původu totemismu: otec si v patriarchální společnosti střeží ženy pro sebe, tak ho jeho synové, kteří ženy chtějí, zabijí. Ale pak se stydí, zavedou incestní tabu a otec se stává posvátným totemem – má jít o původ incestního tabu, totemismu a exogamie. A taky oběti, náboženství a celé civilizace (ty vole).“

Prohlížím si znovu své tematické okruhy a jsem až překvapivě v klidu. Rozhodně víc, než bych byla před lety, obzvlášť když uvážíme, že jsem některé z těch knih, co jsem si tam sama zařadila, nečetla. A vlastně jsem to ani neměla v plánu. Prostě jsem potřebovala mít v literatuře zastoupené obě strany příběhu, o kterém dovedu vyprávět hodiny. Však ti zkoušející to kvůli mně taky dočítat nebudou. Jsem v učitelské roli dost dlouho na to, abych věděla, kolik práce to dá, být schopný dusit někoho na detailech.

„Jestliže pojmem šamanismus označíme jakékoli extatické chování, tak se tím veškerý význam toho pojmu vyprázdní (no neke).“

A tak se učím kde co od antropologie náboženství až po autonomní syntax, padají ze mě divná slova a hledám na všem ještě o něco víc hnid než obvykle. Někteří studenti vědí, že státnice a obhajobu budu mít, a familiárně mě ujišťují, že to jistě zvládnu na výbornou. Já zase mám sto chutí, jestli to skutečně udělám, si na dveře kabinetu po vzoru jejich emailů s výsledky certifikátů přilepit velkou ceduli s nápisem „PhD, baby!“. Ale hlavně – už to chci mít konečně za sebou.

Na prahu nového roku

Po těch letech, co píšu blog (letos jich bude, představte si to, právě 10) a jsem zvyklá přemýšlet dopředu o tom, co pojednám tentokrát, už jsem skoro zapomněla, jaké to je, prostě si sednout a psát – a nevědět. Nevědět, o čem to bude, kam mě myšlenky zavedou, jestli to někam vyústí a jestli to vůbec celé bude stát za přečtení.

Je to příjemná změna. Když prostě nevíte, mizí tlak na výkon jako pára nad hrncem. Nevíte, co chcete, tak toho nemůžete dosáhnout. Nemáte kontrolu, ale ono to vždycky nakonec nějak dopadne. Možná jsem si až příliš zvykla na dokonale disciplinované akademické psaní, kde z á odvodíte bé a z toho celého cé, a ještě to všechno vybetonujete řádnou citací. Jednou mi jeden přírodovědec řekl, že když mluvím o svém výzkumu, zním jako molekulární bioložka. Zkontrolovala jsem si to: myslel to jako kompliment.

Pořád ještě jsem tak úplně nerozdýchala všechno, co přinesl loňský rok, ale věci už se víceméně vrátily do normálu. Co všechno mě čeká v roce následujícím, zcela upřímně nevím. Mám ale za to, že si budu muset ještě mnohem víc zvykat na to, že nemám nad věcmi kontrolu. Jak že jsem to psala v minulém odstavci? Že mizí tlak na výkon a že ono to celé prostě nějak dopadne? Tedy zhruba tak. Doufejme, že dokončím doktorát, ale co bude pak, zkrátka nevím. Do světa pustím hned dvě třídy maturantů a odžiju si tohle loučení poprvé z druhé strany. Opouštění mého vlastního gymplu se odehrálo za takových okolností, že horší to snad už ani být nemohlo. Loučení, které mě čeká letos, beru jako druhou šanci si tuhle etapu prožít znovu, tentokrát zdravěji a lépe.

V loňském roce jsem přečetla velmi málo beletrie a v přírodě i v divadle jsem strávila znatelně méně času, než bych bývala chtěla. Teprve zpětně jsem mohla skutečně docenit, jak nesmírnou kliku jsem měla tehdy v prváku, když jsem dostala svůj grant, díky němuž jsem se doktorátu mohla první dva roky věnovat naplno. Nedovedu si představit, že bych udělala to, co jsem udělala, kdybych to měla bastlit po večerech. Úplně chápu, že 90 % českých doktorandů studium nikdy nedokončí.

Co si přát do nového roku? Těžká otázka. Nejsem si jistá, zda je moudré vykopávat s nějakými nadoblačnými ambicemi, protože v něm řada věcí skončí a konce mi nikdy nešly. Ano, ráda bych chtěla zase začít zářit, jako když jsem se vrátila z Austrálie s neochvějnou jistotou, že každý konec otevírá ještě úžasnější nový začátek a sklenice je poloplná. Realita se nicméně má tak, že do nového roku vstupuji spíše pokradmu a nejistým krokem plným obav. Úplně chápu svoje maturanty a jejich úzkost z budoucnosti. Možná bych k sobě měla začít mluvit stejně jako k nim. Tedy dobrá: v novém roce je v pořádku se bát, na tvém místě by se bál skoro každý. Ale já o tobě nepochybuju, protože vím, že máš kapacitu zvládnout úplně všechno, co je před tebou. Když odvedeš nejlepší práci, jakou odvést dovedeš, pak budeš moct být v klidu, protože víc jsi udělat nemohla. Ostatně – není možné mít věci pod kontrolou. Ono to ale navzdory tomu vždycky nějak dopadne.

O neverbální komunikaci aneb pračlověk v nás

Myslím, že není velkým tajemstvím, že mě fascinuje lidská komunikace. Tak samozřejmě, říkáte si, lingvistka, co učí angličtinu a píše, žádné překvapení. Ano, máte pravdu – ale tentokrát jenom částečně. Druhá část tohohle příběhu, kterou na blogu z pochopitelných důvodů nemáte šanci vidět, se začala psát, když jsem se před několika lety poprvé hrdinně konfrontovala s tím, jak strašně vypadá můj projev na kameře. Následně jsem totiž strávila příjemný večer sledováním celé baterie TED talků o neverbální komunikaci a objevila úplně nový svět.

Onen jeden večer nad přednáškami mě nesmírně obohatil. Zjistila jsem například, co dělají s posluchači gesta dlaněmi nahoru (přátelskost, otevřenost) i dlaněmi dolů (autorita), co o vás říká, když se dotýkáte při veřejném projevu vlastních rukou, paží nebo vlasů (snažíte se sami sebe pohladit a uklidnit), když přešlapujete (chcete utéct) nebo máte překřížené ruce či nohy (bráníte se). Taky jsem se dozvěděla, že z řeči těla získáváme mnohem víc informací než ze slov, nebo že naše gesta ovlivňují to, jak se cítíme. Fascinovalo mě to, ale měla jsem za to, že jde o znalosti, které se mi vzhledem k tomu, že jsem natáčení videí nikterak nepropadla, nebudou příliš hodit. A pak jsem přišla do školství.

Jelikož jako učitelka jazyka jednak jsem veřejný řečník a jednak veřejný projev učím, jedním večerem to ani zdaleka neskončilo. Hledala jsem si významy nejrůznějších gest i pohybů těla, výrazů tváře a intonace hlasu, někdy jsem si i dělala výpisky – až jsem se jednoho dne náhle zarazila. Najednou se mi to celé zazdálo neuvěřitelně jednoduché a vlastně až legračně doslovné. Všeobecně je nám buď dobře, nebo ne. Když je nám dobře, jsme uvolnění a radostní, nebojíme se zabírat prostor a otevíráme se novým věcem a druhým lidem – otevřená a uvolněná je tím pádem i naše řeč těla. Když nám dobře není a jsme ve stresu, spustí se v nás dávné ochranné mechanismy a my se bráníme nebo utíkáme. Tehdy se uzavíráme (shrbená ramena, křížení rukou a nohou) nebo se nervózně a příliš rychle hýbeme (přešlapování, hraní si s věcmi a rukama, dotýkání se vlastního těla). Když se mi nějaká osoba líbí, chci k ní blíž, chci ji lépe poznat a ukázat, že spolu souzníme (nakloním se, rozšíří se mi zorničky, můj trup a moje prsty u nohou směřují k dané osobě a začnu zrcadlit její gesta i intonaci). Když se mi nelíbí, chci od ní prostě a jednoduše pryč (zvětšuji vzdálenost mezi námi, moje tělo a prsty u nohou směřují pryč, křížím ruce a nohy). Bezpečí versus nebezpečí, blízkost versus vzdálenost. Nepopírám, že pořád najdeme některé poněkud zvláštní úkazy (například skutečnost, že když nakloníte hlavu lehce na stranu, tak děláte empatičtější dojem), ale všeobecně je to právě takhle jednoduché.

Když mi tenhle průzračný vzorec došel, začala jsem se sama sebe ptát, jak je možné, že jsem na to, abych tohle objevila, potřebovala hromadu psychologických výzkumů. Chceme, aby nám bylo dobře, a tím pádem chceme trávit čas s lidmi, od kterých nějaké ty pozitivní emoce chytíme. Není to až bolestně jasné? Jak to, že mi to nebylo jasné odjakživa? A jak to, že to moji studenti podobně jako já úplně hltají? Přehnali jsme to s racionalitou v naší moderní společnosti tak moc, že jsme se odpojili od tak základních skutečností, jako je naše tělo a náš nejpřímější komunikační kanál? Zapomněli jsme na pravěkého lovce a sběrače, který v nás pod tenkou civilizační slupkou pořád dřímá, a na jeho základní a velmi nekomplikované potřeby?

Až tedy na internetu uvidíte šokující článek o tom, že falešný úsměv (tj. takový, při němž se svaly kolem očí ani nehnou) na rozdíl od toho pravého nevyvolává radost a nepřitahuje druhé lidi, vzpomeňte si na mě a na svého vnitřního lovce a sběrače. Zhluboka se nadechněte a vydechněte, najděte nejbližšího člověka, který vám je alespoň rámcově sympatický, a s rameny uvolněnými, hlavou nakloněnou na stranu, klidnými gesty a úsměvem, který vám způsobí vějířky kolem očí, mu povyprávějte o tom, že vůbec nejoblíbenější středoškolští studenti měli ve výzkumech společnou jedinou charakteristiku, totiž že jejich vlastní seznam lidí, kterém mají rádi, byl vůbec nejdelší ze všech. Schválně, jaký budete mít úspěch.