Můj střet s akademickou malostí

Když jsem minulý týden skládala v podstatě jedinou opravdickou zkoušku svého doktorského studia, čekala jsem, že to bude probíhat jako vždycky. Tedy že se budu dlouze a poctivě připravovat, pak jednoho dne nakráčím na fakultu, spustím obvyklou kulometnou palbu a odejdu úspěšně, s pocitem dobře odvedené práce a možná i na růžovém obláčku. Inu, o moc víc už jsem se splést nemohla.

Ne snad že bych vynechala dlouhou a poctivou přípravu nebo mě od zkoušky vyhodili. To zase ne (byť otázky na bulharskou gramatiku jsem opravdu nečekala). Ale když jsem opouštěla zkoušecí místnost, cítila jsem takové rozčarování jako už dlouho ne – a poprvé od návratu do akademické sféry na mě dolehlo všechno to znechucení, kvůli kterému jsem za sebou před čtyřmi lety práskla dveřmi.

Když jste na doktorátu, je totiž otázkou číslo jedna při každé příležitosti váš dizertační projekt. Bylo tomu tak i tentokrát a já jsem rozhodně nebyla tak naivní, abych si myslela, že by jeden nebo druhý zkoušející o tom, co dělám, někdy slyšel nebo se mi po slovech univerzální sémantický metajazyk dojatě vrhl kolem krku. Ale on je velký rozdíl mezi doplňující otázkou ohledně něčeho, co jste během tříminutového výkladu nestihli zmínit, a pohrdavým „to si tedy nedovedu představit, že by mohlo fungovat“ nebo „tak když tomu někdo chce věřit, ať si tomu věří“. Postoj „neznám to, takže je to blbost“ zkrátka rezonoval místností tak silně, že div nevysklil okna. A když zkoušení končilo slovy „pochybujeme o vašem dizertačním tématu“, málem mě ten příval úzkoprsé omezenosti úplně zavalil.

Nejsem si jistá, čím to je. Prakticky vždycky, když mluvím o svém výzkumu s lidmi mimo akademickou sféru, zazní dříve nebo později více či méně překvapené „tyjo, to je fakt zajímavý!“. A úplně vždycky, když jsem nucená obhajovat svůj výzkum před akademiky, to dopadne takhle. Mám málo titulů? Nemluvím dost přesvědčivě? Nabourávám jejich vlastní světonázor? Těžko říct, ale mohla bych si pomalu začít dělat čárky (blogoví pamětníci ostatně vzpomenou bitvu při mé diplomové obhajobě). Jako by to, že provinční český rybníček nikdy neslyšel o lingvistce světového formátu, byla moje chyba.

Trvalo několik dní, než jsem ten arogantní výboj rozdýchala, a bude ještě nejspíš trvat celé týdny, než to všechno odezní docela a stane se z toho sice trpká, ale přece vtipná historka (asi jako z té obhajoby). Nevím, jestli akademické prostředí tenhle typ lidí jenom přitahuje, nebo je ve větší či menší míře vytváří, ale moc doufám, že se nestanu jedním z nich. Jsem totiž skálopevně přesvědčená o tom, že Anna Wierzbicka jednou přepíše dějiny lingvistiky a dost možná celých humanitních věd. A chci být při tom; ovšem jen pokud to bude z těch správných důvodů.

Jak se modernizuje na univerzitě

Když jsem před deseti lety poprvé prošla branami univerzity, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do jiného světa. A nejen to: možná i tak trochu do budoucnosti. Oproti gymplu, kde se kromě Bakalářů doslova žilo papírem, se tady vše podstatné dělo online. Rozvrhy, zápis předmětů, přihlašování na zkoušky, známky; index už jsme nedostali dokonce ani jako suvenýr. Na zápisu nám proděkan pro studijní záležitosti rovnou doporučil, ať si lajkneme fakultní facebook, a my jsme poprvé v životě měli pocit, že jsme se octli na instituci, která drží krok s dobou.

Všemi srdečně milovaný SIS nás ovšem rychle vrátil zpět do reality. Fungoval sice online, ale vypadal jako vystřižený z devadesátek: ošklivý, pomalý a naprosto neintuitivní. Při zápisu předmětů padal, protože nebyl stavěný na to, aby se přihlásili všichni najednou, a na všechno jste v něm potřebovali návod, protože bez něj jste byli namydlení. Připočtěme k tomu kvalitu počítačů v učebnách, z nichž některé bezpochyby patřily k nejpomalejším v republice, a vynásobme IT dovednostmi průměrného humanitně vzdělaného univerzitního profesora. Myslím, že výsledné skóre můžeme s klidným svědomím zaokrouhlit na nulu.

Skutečný zlom ale přišel až ve chvíli, když jsem se na fakultě stala tajemnicí. V momentě, kdy jsem SIS začala potřebovat k takovým kratochvílím, jako je vypsání termínu státnic, se ukázalo, jak to za otrhanou oponou informačního systému doopravdy vypadá. Musela jsem absolvovat povinné celodenní školení, kde nás učili pracovat s univerzitními programy – a z dobrého důvodu, protože by mohly soutěžit o titul nejméně intuitivního uživatelského rozhraní na světě. Psala jsem zoufalé maily své předchůdkyni, že mi nefunguje tohle ani tamto, všem návodům navzdory. Řešila jsem, že vyučující nezvládnou vypsat termín zkoušky. Že studenti, co odevzdali diplomku, nevyplnili nějaké naprosto marginální pole, bez kterého se ale k obhajobě nedostanou. Zkrátka že to celé asi vážně naprogramoval už Karel IV., jen do toho nepřidal ta vejce.

Od té doby se další zážitky jen kupí. Narazila jsem na projekt univerzitní knihovny E-prezenčka a uznávám, že mě moje zkušenost měla varovat; přesto jsem bláhově začala doufat. Ne že bych snad nerada obíhala fakulty po celé Praze, ale mít některé knihy k dispozici z domova a okamžitě, bez ohledu na to, jestli po nich náhodou na mnohatisícové instituci nezatoužil někdo další, se zdálo neodolatelné. Netrvalo dlouho a ze snových výšin jsem spadla zpátky na chladnou univerzitní zem: e-prezenčka vám totiž sice poskytne nejžádanější knihy digitálně, ovšem jen na několika speciálních počítačích ve studovnách jednotlivých fakult. A když jsem na digitalizaci knihovního fondu letos narazila podruhé, tak jsem po výměně několika mailů zjistila, že digitalizované knížky jsou dostupné jen studentům se speciálními potřebami. Jinými slovy: univerzita sice digitalizovaný fond má, ale prostě vám ho nepůjčí. A aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme OBD, databázi na zaznamenávání vědeckých výsledků a moji největší technickou estrádu letoška. Střetla jsem se s ní poprvé a nečekala jsem žádné zázraky, vím, kde jsem. Ale když jsme dostali návod o 42 stranách a s celým seznamem často kladených dotazů, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ovšem zaplať pánbůh za ty dary: on když se vás program po kliknutí na „uložit“ smrtelně vážně zeptá, jestli to chcete „uložit jako uložené“ nebo preferujete jednu ze dvou dalších možností, začnete po Descartově vzoru pochybovat opravdu úplně o všem.

Od chvíle, kdy jsem jako vystrašená prvačka seděla na zápisu do bakalářského studia, uplynula celá dekáda. Leccos se za tu dobu změnilo: fakulta se přestěhovala do jiné budovy a zemřel jeden z jejích zakladatelů; já jsem získala magisterský titul, změnila příjmení, odešla z akademické sféry a znovu se do ní vrátila. Některé věci ale proudu času odolávají se sveřepostí kamene. Když jsem se po několikaleté pauze znovu přihlásila do SISu, zjistila jsem, že vypadá úplně stejně jako před deseti lety; jako by ho někdo vyjmul z proudu času. Nepřekvapilo mě to ani trochu, jen mě tentokrát nostalgicky zahřálo u srdce. Na instituci, která pořád tiskne diplomy v latině, to snad ani nemůže být jinak. A konec konců kdo ví. Možná do něj Karel IV. tehdy ta vejce opravdu přidal.

O kočičím kouzlu

Mám důvodné podezření se domnívat, že kdybych byla postava v počítačové hře, neměli by mě hráči příliš v oblibě. Nedisponuji vyrovnaným mixem různorodých dovedností, které jsou vhodné v zásadě na všechno, neumím se ohánět mečem ani střílet, a pokud by mě někdo vysadil na neznámé planetě, ztratila bych se nejspíš už na letišti. Ovšem buďme upřímní, disponuji i celou řadou naprosto nepraktických nadání na poměrně vysoké úrovni. Nejpozoruhodnější z nich je patrně Kočičí kouzlo (Cat charm), level sto.

Dlouho jsem nevěděla, že takové kouzlo vůbec mám. Doma jsme, pravda, pár koček měli a vždycky to byly primárně moje kočky. Vlastní mazlíček se ale nedá dost dobře počítat, protože u něj vstupují do hry i daleko pragmatičtější pohnutky, třeba žrádlo. Sílu své magické dovednosti jsem proto plně pocítila asi až v momentě, kdy jsem poprvé stanula v bytě naší paní domácí a jedna z jejích dvou koček (ta opatrnější) ke mně přišla a beze všech okolků mi vlezla na klín. Krom toho, že jsme v tu chvíli vytvořili velmi solidní základ našeho nájemnického vztahu, jsem rázem získala i dvě externí kočky. Pod vliv mého kouzla se dostala zejména ta druhá: netrvalo dlouho a začala za mnou chodit prakticky pokaždé, když jsem šla vynést kompost. Paní domácí jí následně začala žertem říkat nevěrnice, což ovšem za sebe nemůžu potvrdit, protože nevěrnice za mnou běhá i v dešti, mňouká za sklem, když mě vidí přes okno, a údajně poskytuje i perfektní zpravodajství o tom, kdy se vracím domů.

Od té doby se učím se svým kočičím kouzlem zacházet a musím konstatovat, že funguje skvěle. Občas mi stačí zavolat na úplně neznámou kočku a ona přiběhne. Některé se nechávají hladit, jiné mi (opět) samy vyskočí na klín, další za mnou na ulici chodí a ty nejbojavější alespoň na moje zavolání přestanou utíkat a zamňoukají. A abych předešla nemístným dotazům, tak musím podotknout, že u sebe nikdy nemám kočičí žrádlo a drtivou většinou ani nic dalšího, co by mohlo kočku z čistě zištných důvodů zajímat.

Upřímně řečeno vůbec nevím, v čem moje kočičí kouzlo vlastně spočívá, ani jak se to stalo, že jsem ho dostala do vínku. Jedno je ale jisté: nevěřím díky němu povídačkám o tom, že jsou kočky falešné, jde jim jen o kus žvance a na nikom jim nezáleží. To prostě není pravda (nebo rozhodně ne celá pravda). Možná že až kočky zorganizují všeobecnou vzpouru proti lidem a já se stanu jejich oficiálním diplomatem, všechno do sebe s úžasnou samozřejmostí zapadne a budu mít jednou provždy jasno. Do té doby můžu leda tak uvažovat o tom, jaká další kouzla existují. Co třeba kouzlo člověčí?

Duchovní stránka ekologické krize

Kdo sleduje nějaké to serióznější médium alespoň koutkem oka, toho ta zpráva nemohla minout. OSN vydala začátkem srpna zatím nejobsáhlejší zprávu o změně klimatu. Její obsah lze bohužel shrnout velice snadno: nevypadá to vůbec dobře. Změny jsou ještě rychlejší, než se čekalo, a pokud velmi výrazně neotočíme kormidlo do deseti let, bude jednou provždy pozdě.

Všem je tak nějak jasné, že hlavní změny se musejí odehrát na nejvyšší, ideálně nadnárodní úrovni (proto je také na začátek listopadu naplánovaný velký summit v Glasgow). Dokud se bude v Indii a v Číně spalovat uhlí ve velkém, nezvládneme změnit, co je třeba, i kdybychom nakrásně chtěli. Jenže čím víc o tom přemýšlím (a čím víc nechávám do svého života mluvit svůj environmentální žal), tím jasnější se mi zdá, že se toho bude muset změnit daleko víc. A že bychom si měli pořádně zamést před vlastním prahem.

Pokud se totiž na emise skleníkových plynů podíváme v přepočtu na hlavu, získají tradiční argumenty s Čínou a Indií značné trhliny. Čísla hovoří jasně: nejvíc CO2 na jednotlivce vyprodukují vyspělé západní země. Tedy my. My, kteří jsme v osmnáctém století přišli s tezí, že hlavní hybnou silou lidstva je sobectví. My, kteří jsme si zvykli na to, že pokud něco technicky dokážeme udělat, pak není v zásadě žádný důvod, proč bychom to dělat neměli. My, kteří každý den jíme maso a exotické ovoce, vozíme se v autě a nosíme oblečení, které předtím procestovalo celý svět. Nic z toho není ani samozřejmé, ani normální. Kdyby každý žil jako my, neuživila by nás Země dost možná ani jedinou miliardu.

Tam, kde jsme, nás dovedly naše hodnoty. Skutečnost, že na první místo jsme dosadili pokrok a růst, tedy jinými slovy peníze, pohodlí a moc. Začali jsme považovat přírodu i druhé lidi za pouhé nástroje k uspokojování našich potřeb. Zvykli jsme si na to, že pocit vlastní hodnoty potvrzujeme stále lepšími věcmi, že si děláme radost dalšími a dalšími nákupy a přemýšlíme při tom jenom nad tím, kolik to stojí nás. Jenže zdroje, které máme k dispozici, nejsou neomezené. Pokud chceme, aby dnešní děti dostaly šanci žít normální život, budeme se muset s některými ze svých postojů nadobro rozžehnat.

Je třeba sesadit konzum z prvního místa našeho hodnotového žebříčku a na jeho místo dosadit uvědomělou skromnost. A teď nemluvím o teoretických hodnotových žebříčcích, kterými bychom se prezentovali, kdyby se na to někdo zeptal. Mluvím o tom, jak skutečně žijeme, čemu věnujeme většinu svého času a co podporujeme svými penězi. O blogových článcích, které hrdě prezentují každoměsíční nákupy ve stylu čím víc, tím líp. O slevových šílenstvích. O frontách před Primarkem. Zahoďme alibistické klapky z očí a začněme se aktivně zajímat o skutečné dopady toho, co děláme. A přestaňme vyšperkovaně mluvit o komparativních výhodách a negativních externalitách, když pravda je taková, že náš životní styl zabíjí lidi i celé ekosystémy.

Přišel čas uvědomit si, že není v pořádku starat se jenom o své vlastní zájmy. Už není žádné my a oni. Všichni jsme na jedné lodi a do téhle lodi povážlivě zatéká. Skoncujme s výmluvami na Čínu a Indii. Historická vina je naše, a pokud se nezměníme my, nemůžeme to chtít po nikom jiném. Teď je třeba dát světu i něco jiného než pozlátko konzumního luxusu a bezstarostnou vizi, že v jádru všeho je lidské sobectví. Leží před námi obrovský úkol altruismu a jinak než spojenými silami ho nezvládneme. Přejme si k tomu hodně odvahy, pokory, soucitu, naděje a víry.

PS: Pokud vám environmentální žal právě začal nepříjemně šlapat na paty, můžete pokračovat zdejším článkem 4 způsoby, jak ulevit planetě hned teď; přečíst si, co u nás ke změně klimatu přispívá nejvíc a zjistit, jak k tomu nepřispívat taky; zauvažovat nad hlubšími změnami, které doporučuje občanům Evropská komise; mrknout na to, co spočítala jako nejefektivnější mezinárodní vědecká komunita nebo se třeba seznámit s udržitelným životním stylem zero waste.

Tak trochu jiné léto

Letošní léto bylo tak trochu jiné, a to hned z několika různých příčin. Důvodem číslo jedna, který ovlivnil úplně všechny, je samozřejmě covid. Na rozdíl od loňských benevolentních pravidel, kdy jsme si bláhově mysleli, jak to máme za sebou, se letos nijak závratně nerozvolňovalo – a jelikož jsem nechtěla řešit fluidně se měnící pravidla pro cesty do zahraničí, povinné karantény ani nic podobného, tak jsem se po více než deseti letech rozhodla neopustit republiku. Žádná Francie, Alpy ani Tatry; vystačila jsem si s jižní Moravou, středními Čechami, Pošumavím a Orlíkem.

Poprvé po několika letech jsem si také mohla dovolit něco jako prázdniny: úžasnou svobodu se prostě sebrat, odjet a nemuset se při tom nikoho dovolovat. Úplnou volnost jsem samozřejmě neměla, protože granty a akademické reporty neznají oddechu, ale i tak se mi povedlo zvolnit víc, než jsem čekala. A bylo to velmi osvěžující.

Jestliže jsem před časem psala o spirále, na kterou se dostane dříve nebo později snad každý zodpovědný spotřebitel, tak letošní léto moji rychlost snad zdvojnásobilo. Začala jsem se totiž zajímat o pomalou módu (či jak praví zažitý anglický termín slow fashion) a to, co jsem ušetřila za levné tuzemské cestování, jsem vrazila do přestavby svého šatníku směrem k udržitelnějšímu, etičtějšímu a lokálnějšímu modelu. Vzhledem k tomu, že nákupy oblečení patřily vždycky k mým nejrealističtějším představám pekla, mě velmi překvapilo, jak moc mě to bavilo. Vybírat z překrásných kousků s přidanou ekologickou a etickou hodnotu je zjevně recept i pro nejzatvrzelejší odpůrce.

Posledním a patrně nejvýznamnějším bodem, o kterém se nicméně pořád ještě zdráhám psát, pak je můj román. Po dvou a půl letech jsem ho totiž dopsala; respektive dotáhla ho do podoby, která uzrála pro oči druhých. Teď jsem tedy ve fázi, kdy přijímám zpětnou vazbu od těch, jimž jsem svůj kus svěřila – a věřím, že jejich skvělé rady mě posunou mnohem dál, než kam bych zvládla dojít sama. Zdaleka ještě není hotovo, ale už pouhá skutečnost, že jsem se dostala do téhle fáze, mě naplňuje nesmírným zadostiučiněním. Před pár lety jsem i tady na blogu vyjádřila přání napsat jednou něco většího; a teď to tady je. Ještě sice bude potřeba celé další kolo úprav, ale co na tom? Napsala jsem román. První román ve svém životě.

Buďme ovšem upřímní: s posledním uvedeným bodem souvisí i o dost méně příjemný úkaz, a tím je moje zdejší absence. Když jsem v červenci zaklapla notebook se slovy „a je to dopsané“, přišla kromě obrovské záplavy endorfinů i rozměrově srovnatelná tvůrčí prázdnota. Během minulých let jsem vždycky v červenci čerpala inspiraci a v srpnu už v zásadě pravidelně na blog přispívala; letos se ale dostavil zásek, který ne a ne odejít. Konec srpna nicméně klepe na dveře a já bych ráda tohle blogové mlčení konečně prolomila. Protože blogovat chci a není od věci si připomenout, jak že se to dělá.

Vracím se tedy nejistým krokem, nesměle a po špičkách a doufám, že na tenhle článek budete pohlížet shovívavě. Bude to potřebovat: téma „co jsem dělal o prázdninách“ je totiž nepochybně jedním z nejhorších slohových témat všech dob.

Toyen: výstava, která opravdu stojí za to

Co vám budu povídat, nejsem zrovna výstavní typ. Ne že bych pomýšlela na to, že budu sama sebe někde vystavovat; míním tím návštěvy nejrůznějších uměleckých výstav, nejčastěji výtvarného druhu. Tomuto odvětví kultury příliš nerozumím, jeho vyjadřovací jazyk je mi dost cizí, a tak už se mi párkrát proměnilo v jakousi vysoce sofistikovanou formu tortury: výtvarným dílům jsem nerozuměla, byla jsem tam s někým, kdo by nejraději před každým druhým plátnem strávil mládí, a ještě k tomu mě začala pekelně bolet záda. Minulý týden jsem ale poznala, že to jde i jinak – a poté, co jsem zhlédla expozici Toyen: snící rebelka, jsem poprvé v životě o výstavě řekla, že na tohle bych klidně zašla znovu.

Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, je umělkyně, na níž jsem během posledních několika let slyšela doslova jen samou chválu. Koho by to nenalomilo? Navzdory dosti výhrůžným pojmům, které její obrazy obklopují (surrealismus! abstrakce! lyrika!), to znělo velmi slibně. Když jsem si navíc přečetla něco málo o jejím životě, tajil se mi dech (za války kupříkladu schovávala kamaráda v koupelně svojí garsonky). Začínala se přede mnou rýsovat naprosto nekonvenční a morálně silná žena, která se nenechala semlít bouřlivými dějinami 20. století a jejíž talent si bez větších potíží našel cestu k soudobé evropské špičce.

V díle Toyen se všechny proudy moderních dějin bohatě odrážejí. Rozmarná, veselá a rozpustilá plátna z dvacátých let, kdy všichni zdejší umělci dostali hotový záchvat optimismu, následuje narůstající temnota třicátých let s prázdnýma očima a torzy bez obsahu; pak přichází válečná deprese se zvířecími kostrami a rozbitými hračkami; po válce návrat barev a posléze plně abstraktní období nádherných meditativních pláten, která už vznikala ve francouzském exilu. Na začátku výstavy jsem tak sice nad některými rozjuchanými obrazy lehce krčila rameny (jak už to na výstavách někdy dělávám), postupně jsem se ale nořila čím dál hlouběji a pak už jsem jenom litovala, že je v rámci protiepidemických opatření na každý návštěvnický turnus vyměřeno jen 80 minut.

Výstavu jedné z našich největších malířek tak můžu opravdu ze srdce doporučit. Nadchne jak zkušené výtvarníky, pro které je Národní galerie druhým domovem, tak ty, kdo do tohoto hájemství vstupují jen nesměle a s obavami, jestli i tentokrát nebude hlavním benefitem pořádné loupání v kříži. Výstava probíhá do poloviny srpna v pražské Valdštejnské jízdárně a lístky je třeba předem rezervovat na konkrétní hodinu, protože zájem je velký a protiepidemická opatření trvají; dobrá zpráva ale je, že na rozdíl od hospod a dalších služeb nepotřebujete žádné testy. Jen na jednu věc vás ještě musím upozornit: a to že když už tam jednou zajdete, je docela dobře možné, že vám to nebude stačit. Tak pozor na to!

O tónu psaní

Když je řeč o tom, jak kdo píše, zpravidla nemusíme dlouho čekat, než zazní kouzelné slůvko styl. Těm, kdo nikdy nezabrousili do požehnaných vod literární teorie, se může zdát, že se do něj vejde všechno. Je tak éterické; skoro jako nějaká neuchopitelná aureola, která toho či onoho pisálka obklopuje svou posvátnou září! To je ovšem skutečně jen zdání. Styl je totiž proklatě technická kategorie; a komu se nelíbí počítání těch či oněch částic, analýza zvukosledu nebo er-formy a ich-formy, musí si pro své dojmy ze čtení hledat jména jinde.

Snad proto jsem na svých toulkách internetem postupně přijala za svou jinou kategorii; takovou, které soukromě říkám tón. Je to určení čistě intuitivní, které by sice nejspíš bylo možné nějak technicky rozebrat a opodstatnit, ale jehož povaha takový podnik přísně zapovídá. Nejde o žádnou teoretickou pomůcku. Jde o pojmové uchopení toho, jak se dívám do duše autora.

Tónem mám na mysli jakési základní autorovo naladění. Zpravidla jde o jednu určující emoci, která sjednocuje charakter celého jeho textu, nese určité poselství a tvaruje konečné vyznění. Tón mi umožňuje někdy už po prvních slovech rozpoznat, jak se autor cítil, když ony řádky psal, a tedy jak se bude po dočtení cítit i ochotný čtenář. Někdy je tón uvědomělý a zpracovaný do umné harmonie s myšlenkou textu, jindy se s obsahem slov pere a vytváří nežádoucí rozpor nebo z řádků doslova syrově odkapává.

Po letech aktivního pobytu v blogosféře si troufám tvrdit, že každý autor má nějaký svůj převládající tón, jakési výchozí nastavení, které bývá i v delším časovém horizontu překvapivě konsistentní. Existují tak autoři převážně naštvaní, frustrovaní a nepochopení, melancholičtí, pochybující, ztracení či depresivní, autoři laskaví, veselí, radostní, plní naděje, humorní, cyničtí, přívětiví, něžní. A toto jejich nastavení, způsob, jak přemýšlejí o světě a o životě, se promítá skoro do každé jejich věty.

Říká se, že gesta – na rozdíl od slov – nikdy nelžou. Stejně upřímný je i tón. Ať už píšete o čemkoli, prozradí vás. I když se budete snažit svoje emoce úmyslně zakrýt; i když k textu přidáte třeba deset vychechtaných smajlíků. Čtenář s dostatečně jemným sluchem to pozná. A nemusí při tom mít ani tušení, jestli za to můžou ty či ony částice nebo nějaký konkrétní (a jistě snadno analyzovatelný) větný slovosled.

O nekonečných seznamech

„Tenhle film prostě musíš vidět!“ řekne libovolný kamarád či známý. Já pokývám hlavou, ve tváři výraz, který vážností odpovídá situaci a sděluje zhruba tolik, že bez oné perly by můj život byl nepochybně jednou provždy ochuzen. „Připíšu si to na seznam,“ odvětím rozhodně a do mentálního katalogu „Musím vidět!“ přidám novou položku s nejvyšší prioritou. Čeká ji tam vybraná společnost. Zhruba pět set dalších, úplně stejně urgentních položek.

Nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo si toho v posledních letech víc všímám, ale samými „musíš vidět“, „musíš přečíst“ a „musíš si dát“ se to kolem mě doslova hemží. Nejde přitom o žádné doplňování filmového vzdělání: ještě se mi nestalo, že by mi někdo s planoucíma očima doporučoval Občana Kanea nebo básnil o Vesmírné odysee. Seznamy věcí, které musíš vidět nemívají zpravidla s léty ustáleným zlatým fondem světové kinematografie nic společného. Zato jsou o to delší.

Bývaly doby, kdy jsem podobná doporučení brala smrtelně vážně – a pak jsem se vztekala u špatných filmů nebo u filmů, jejichž kvalitu jsem při vší snaze nedokázala ocenit (kupříkladu Velká nádhera – co na ní prosímvás vidíte?). Nekonečné seznamy mě doslova zasypávaly a zároveň přibývalo lidí, kteří nechápali můj vkus a doporučovali mi samé špatné věci. Bylo zjevné, že je třeba změnit přístup a začít se řídit moudrým příslovím, že řeči se vedou a voda teče. I začala jsem. Po mnoha letech jsem všechny své soupisy toho, co prostě musím vidět, zahodila, a doporučení od druhých začala brát jako společenskou kratochvíli, zhruba ve stylu nadávání na politiku. Obrovsky se mi ulevilo.

Myslím, že umění zbavit se podobných musů je čím dál vzácnější a potřebnější dovednost. Strach z toho, že nám v záplavě všeho dění neustále něco uniká, pandemie sice dokázala na čas utlumit, teď se ale nepozorován zase vkrádá zpátky; a fungování naší společnosti ho v tom plně podporuje. Nekonečno nepostradatelných zpráv, sociální sítě plné vypulírovaných životů těch druhých, filmové průtokové ohřívače, které nabízejí novinky každý týden. Výsledná záplava je k nevydržení. Nemůžeme to všechno stihnout, prostě to nejde. A dobrá zpráva zní: ani nemusíme.

Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Trailer na Taxi Teherán s anglickými titulky.

Těžký život zodpovědného spotřebitele

Řekněme si to na rovinu. Od doby, kdy jsem začala řešit, co že jsou přesně zač věci, které nakupuju, se můj život dost zkomplikoval. Dávno minuly doby, kdy jsem si pořídila zubní pastu za patnáct korun a pánvičku za stovku – abych si za rok kupovala podobnou pánvičku znovu a aby se nás na bytě slovenská spolubydlící konsternovaně ptala, jestli je Odol česká národní pasta nebo co. Jakmile se jednou začnete zajímat, není cesty zpět.

Začíná to nevinně. To na vás takhle na internetu vykoukne video o tom, co se přidává do té či oné potraviny, vy se na něj podíváte, zařeknete se, že tohle už si tedy nikdy nekoupíte a život jde vesele dál. Jenže u jednoho videa nezůstane. Týdny ubíhají a vy ani nevíte, jak se to stalo, ale na facebooku sledujete několik různých stránek s podobným obsahem, čtete článek za článkem a začínáte pomalu ale jistě přicházet na to, že neproblematických položek ve vašem košíku děsivým tempem ubývá.

Váš jídelníček se po každém zhlédnutém videu lehce obměňuje, tu přibude ovoce a zelenina, tu ubude salám, barvené kompotované jahody nebo limonáda s přídavkem dehtu; sem tam dokonce začnete pokukovat po regálech s nápisem „bio“. Začínáte se orientovat ve všech těch éčkách a s vědoucím výrazem čtete složení na obalech. Svět je tak, pravda, o něco složitější, ale s trochou snahy v zásadě opět přehledný.

Iluze ovšem trvá jen do chvíle, než vám dojde, že jídlo přece není to jediné, co konzumujete. Začnete tedy se stejným elánem zkoumat, co znamenají ta podivná písmenka na tom či onom krému nebo čistícím prostředku – a patrně se o vás pokusí mrákoty. S rozšířenýma očima čtete všechna ta osudová slova jako „karcinogen“ nebo „hormonální disruptor“ a pomalu ale jistě vám dochází, že pokud nechcete mýt nádobí ropnými deriváty, budete si muset udělat opravdu velký výlet k popelnici. A pak jít a nakoupit pěkně od nuly a úplně jinak (o tom už jsem ostatně kdysi psala v článku o jedovaté kosmetice).

V téhle fázi už jste dávno na šikmé ploše. Sledujete dokument za dokumentem a brada vám padá čím dál tím níž. Přicházíte na to, že složení výrobků není ani zdaleka jediná problematická část – a začínáte se zajímat o to, kdo vaše věci vyrobil, kde to bylo a za jakých podmínek. Při pohledu na regál s rybami je vám lehce nevolno (ano, Seaspiracy) a oblečení, které ušily děti v Bangladéši za misku rýže na den, je vám najednou nějak těsné. Při nákupu voděvzdorné bundy máte před očima takřka nezničitelné sloučeniny fluoru, které vědci nacházejí i v mateřském mléce, a když si vzpomenete na tu teflonovou pánvičku za stovku, naskakuje vám husí kůže. Jde to krůček po krůčku, ale jednoho dne zjistíte, že víte, jak váš telefon souvisí s gorilami horskými, máte v peněžence malý skládací příborek, farmáře, jehož zeleninu jíte, znáte jménem a dovedete poutavě vyprávět o svém pracím prášku. Už vám není pomoci.

Může se to zdát jako výlet do paralelního vesmíru; a přitom by to mělo být úplně samozřejmé. Už malé děti učíme, že jsou za to, co dělají, zodpovědné a sami přitom máme v oku hotové břevno. Všechno, co děláme, má řadu nežádoucích následků, které tu vždycky byly – ale my si na to, že bychom jim měli čelit, teprve začínáme zvykat. Jak je to možné, že se to řeší až teď? Nedokážu to pochopit. Přesto jsem ráda, že žiju v době, kdy se nás takhle ptá čím dál tím víc. Život to, pravda, poněkud komplikuje. Ale jinudy cesta nevede.