V křesle

Národní obrození jsem vždycky považovala za nejnudnější etapu v dějepise i literatuře vůbec. Konkurovat mu mohla jedině snad starší doba kamenná, ve které se na nějakou kulturu příliš nehledělo a na nějaký ten tisíc let taky ne. U pravěku se toho v mých očích mnoho nezměnilo, národnímu obrození ale k otočce o poctivých sto osmdesát stačilo doslova pár knih. Po několika stech stranách se totiž přede mnou otevřela naprosto fascinující, nesmírně zábavná a nanejvýš pozoruhodná doba.

Naši slavní buditelé museli být všechno, jenom ne nudní. Jen si to představte: jednoho krásného dne se probudíte a řeknete si, co kdybyste z toho potrhlého a příšerně komplikovaného nářečí, kterým mluví leda tak strejcové v chalupě, udělali plnohodnotný kulturní jazyk. Nevím jak vy, já bych to vzdala asi tak pět minut potom, co by mě to napadlo. Skoro tři sta let v češtině nevznikla prakticky žádná literatura, která by za něco stála. Veškerá věda se odehrávala německy. Vyšší kruhy mluvily různě, ale česky rozhodně ne. A vy se rozhodnete, že z tohohle bezvýznamného dialektu uděláte něco, do čeho se bude překládat Milton a Goethe.

Konec toho příběhu všichni dobře známe a o to úctyhodnější to celé je. Řekněme si to na rovinu: naši obrozenci si prostě na koleně udělali jazyk. Začali si hrát na to, že ho mají, a hráli si tak dlouho, až se to stalo pravdou. Představa o houževnatosti jejich bláhového úsilí v našem povědomí zůstala hlavně v podobě slavných slovních karikatur; obrození ale nejsou jen čistonosopleny a klapkobřinkostroje. Takový Kollár napsal svou Slávy dceru v antickém časoměrném verši, aby doložil, že čeština je stejně dobrá jako řečtina, přestože to kolikrát znamenalo dát přízvuk na poslední slabiku (to je ta slavná „národu mého rakev“). Vinařický vytvořil básnickou sbírku Varyto a lyra, kde nenajdete žádné dvě souhlásky vedle sebe, jenom proto, aby dokázal, že to jde. A Jungmann přeložil Ztracený ráj do jazyka, který prakticky neexistoval. Co mu chybělo (a že toho bylo), to si prostě vymyslel. Dovedete si představit, že do venkovské hatmatilky, která byla kulturně relevantní naposledy před třemi sty lety, budete překládat vysokou literaturu? A to všechno s vyhlídkou, že to možná vyjde úplně nadarmo a nikdo – snad kromě pár podobně založených bláznů – si to nikdy nepřečte?

Při zpětném pohledu je to naše obrození skutečný malý zázrak. Hrstce nadšenců se povedlo bezmála z ničeho vybudovat plnohodnotný státeček, nyní s tradicí více než staletou. Jistě, nebyla to historie kdovíjak slavná a lze k ní mít oprávněně celou plejádu výhrad. Ale máme vlastní jazyk i kulturu a může nám to připadat okouzlujícím způsobem samozřejmé. Dokonce tak samozřejmé, že naše buditele klidně necháme zapadat prachem; i s tím jejich fiktivním varytem.

Některé věci jsou na světě patrně proto, aby lidem pily krev. Kdykoli přijdou, nikdy to není vhod. Obtěžují vás prostě pokaždé. A na některé – na rozdíl od klíšťat, podomních obchodníků a neodolatelných telemarketingových nabídek – neplatí repelent ani zděšený křik, že prasata právě žerou vaše Volvo (Disman, 1993: 145). Jsou děsivé, nekompromisní a neoblomné. Softwarové aktualizace.

Mám za to, že nejpříznivější možný výsledek aktualizace je, když všechno zůstane stejné. V takovém případě vás sice rušila vyděračskými vyskakovacími okny, nebo vás rovnou donutila všeho nechat, protože nejdřív zasekala internet a potom vyžadovala restart počítače, který v krajním případě trval i několik hodin (jedna obzvlášť vypečená aktualizace před pár lety zvládla i reklamní panely na Václaváku na půlden proměnit ve vývěsku Windowsů). Následně ale přeci jen svolila, že můžete pokračovat v rozdělané práci, skoro jako by se nechumelilo a těch pár zvučných vulgarismů jako by nikdo neslyšel.

V opačném případě se máte skutečně nač těšit. Klikátka, na která jste byli zvyklí, se přesunou úplně jinam, ideálně tam, kde vám to bude co nejméně pohodlné. Kromě toho budou patrně jinak i vypadat, takže jejich hledáním strávíte třikrát více času – dost možná po dobu několika týdnů. Utěšovat se při tom můžete tím, že na původních místech se nacházejí prvky jiné; sice mnohem ošklivější, ale zato takové, které ani jednou v životě nepoužijete. A pokud aktualizování trvá obzvlášť dlouho, pak už se mentálně připravujte: změní se všechno a některé funkce dost možná přestanou fungovat úplně. Po příjemném dni stráveném s technickou podporou tak nejspíš půjdete s velkou slávou stahovat – ano, starou verzi programu.

Přiznávám, nejsem ajťák a o technické stránce aktualizací toho vím pramálo. Snažím se ale věřit, že nějakou skutečnou funkci doopravdy mají. Nebo alespoň část z nich. Jako zarytému technologickému konzervativci se mi to sice trochu příčí, je to nicméně jediná volba, která stojí mezi mnou a nihilismem. To, že se během psaní celého blogového článku nedokázala jedna malá aktualizace nejen nainstalovat, ale ani stáhnout, by totiž jinak šlo vysvětlit opravdu už jen čirou škodolibostí.

Pocházím z generace, pro kterou slovo pětiletka znamená nejvíc ze všeho jakousi historickou anomálii. Vyrostli jsme v nespoutaně euforické éře divokého kapitalismu a navzdory tomu anebo možná právě proto jsme občas skoro posedlí vytyčováním cílů a plněním plánů, pokud možno na starých známých sto pět procent. Na první pohled by se mohlo zdát, že časy se nemění. Opak je pravdou.

Plánování a plnění cílů se totiž ze sféry veřejné posunulo do sféry soukromé a tam vybujelo do rozměrů, které mě někdy děsí obdobně jako představa oněch pětiletek. Tvoje cíle musejí být SMART. Naplánuj si život. Dosáhni svých snů. Najdi motivaci. Na každý den si udělej To Do List, plň jednu položku za druhou a na konci dne budeš na vrcholu blaha (na mém seznamu by se na prvním místě skvělo „Najít vhodný překlad pro To Do List.“). Plány se dělají na všechno: na hubnutí, studium, práci, pohyb, jídlo, meditaci, čtení i chození ven. Každá činnost, ba dokonce i nečinnost se stává cílem, kolonkou v tabulce, položkou k odškrtnutí.

Nemám nic proti snaze zorganizovat si den nebo systematicky usilovat o splnění vlastních cílů. Jenže si nemůžu pomoct – v tom všem něco obrovského chybí. Život je daleko víc než naše plány a pro tohle víc by v něm mělo zůstat místo. Studium jako cesta, jak se skrz poznání stát lepším člověkem; procházka jako prostor pro úžas nad kvetoucím stromem, lezoucím broukem i ptačím zpěvem; čtení jako způsob, jak nahlédnout do jiných světů a nechat se jimi oslovit; neplánovaně nádherná slunečná středa; přítel, který potřebuje pomoct právě teď; příležitost, kterou jsme vůbec nečekali – zbývá nám pro to mezi předpřipravenými kolonkami vůbec místo?

Nejdůležitější otázka, která se mi při pohledu na všechny ty cíle a plány neodbytně vrací, je ale přeci jen ještě trochu jiná. Co z našeho života zbude, když úplně všechny kolonky odstraníme? Najdeme tam něco? Něco, za co budeme moct být jednou na smrtelné posteli vděční a s klidným svědomím říct „ano, tohle za to opravdu stálo“? Žití podle plánu je jistě velmi účelné, ba dokonce účely přímo přeplněné. Ale vedle účelů tady vždycky je ještě smysl. A ať se nám to líbí, nebo ne, ten se do žádného plánu nevejde.

Bylo nebylo, v jednom zapomenutém středočeském královstvíčku kdysi napsala malá šestnáctiletá studentka krátký e-mail. Zpráva přeletěla hranice několika okresů a bez zaváhání našla svého příjemce. Slovo dalo slovo, příjemce nelenil a několik měsíců nato dorazil do malého středočeského královstvíčka obří balík obalený největším množstvím bublinkové fólie na světě. Velká love story mého života právě začala.

Vztah hudebníka k jeho nástroji dalece překračuje všechny běžné vztahy k tomu, co souhrnně nazýváme věcmi. Nedá se srovnávat s oblíbeným kladivem, dobrou postelí ani trofejním telefonem. Houslista, který své hraní bere vážně, se svými houslemi stráví desítky, stovky, tisíce hodin času. Bere je do ruky každý den a rok za rokem se je učí lépe krotit a ovládat. Začíná bez smyčce, jednoduchým vybrnkáváním a končí dvojhmatovými stupnicemi a polohami tak vysokými, že mě bolí šlachy při pouhém pomyšlení na ně.

Každou stupnici, každý dvojhmat a skok z polohy do polohy houslista na svém nástroji vyzkoušel tisíckrát. Rozdíly, které se naučil za ta léta rukou vnímat, se měří na desetiny milimetru. Jeho housle jsou stejně jako on jedinečné – svými rozměry, poměrem svých stran, výškou strun nad hmatníkem, strukturou dřeva, barvou tónu – a on všechny zákruty jejich jedinečnosti dokonale zná.

Není možné vzít do ruky cizí housle a provést na ně z jedné vody načisto skladbu, kterou jsme secvičili s houslemi vlastními. Cizí housle matou: tu je potřeba jiný tlak, tu jiná vzdálenost prstů, hlavu naklonit víc semhle a do toho všeho neznámá barva tónu rozhazuje jindy tak automatickou rovnováhu. Abychom s cizími houslemi dosáhli stejné harmonie jako s vlastními, je třeba čas a zvyk, vyzkoušet si je, osahat, zkrátka si je tak trochu přisvojit.

Vlastní housle jsou jako prodloužená ruka: víme, co zvládne a jak přesně to udělat, ale také že když na to přijde, dovede pěkně bolet. Když s houslemi nedopatřením bouchnu nebo mi dokonce upadnou, přepadá mě děs, jako by mi padalo malé dítě. Bolí mě, když se rozladí a já musím silou tahat za kolíky; a když je vzal před mýma očima do rukou houslař, sledovala jsem jeho počínání s krajními obavami. Hlavně opatrně, chtělo se mi vykřiknout, jsou to moje housle! Žádné stradivárky ani guarnerky, ale moje štíhlé, javorové housle, které přišly před dvanácti lety v balíku obaleném bublinkovou fólií. Srostla jsem s nimi, potkala díky nim řadu přátel, zažila spoustu frustrace, záchvaty vzteku, ochromující trému i ohňostroje radosti. Pravda, brávám je do ruky už jen občas, tím se ale nic nemění. Jsou to moje housle, má prodloužená ruka, jedinečná a nenahraditelná součást mého já.

Každá společnost, která je demokratická, pluralitní a řízená penězi, spočívá v první řadě na vzájemné důvěře. Věříme, že za potištěné papírky nám v obchodě dají housky, ba dokonce si troufneme doufat, že ty housky dostaneme, i když jenom začarujeme kouskem plastu kolem speciální krabičky. Oproti situaci, kdy byly tištěné peníze kryté zlatým standardem, velkým množstvím drahého kovu, který garantoval jejich hodnotu, jsme udělali pěkných pár kroků kupředu. Stačí, že na internetu vidíme nehmatatelný obrázek, párkrát klikneme, pozměníme jakási virtuální čísla a za chvilku jsou housky doma. Množství vzájemné důvěry potřebné k takové transakci je závratné.

Jenže důvěra je křehká věc a současná doba křehkým věcem nepřeje. Nebýt korunovaných virů, vedlo by tyto úvahy nejspíš jen pár společenských vědců. Jenže co čert nechtěl, teď jsme s nimi konfrontováni všichni. Hlavně proto, že se naše důvěra otřásá v základech.

Nevíme, co bude zítra, jestli budeme smět na krok z domu a nakoupit v nedalekém obchodě. Nemůžeme věřit prodejcům, kteří tvrdí, že ty respirátory mají zaručeně skladem a do 48 hodin nám je doručí, nemůžeme jim dokonce věřit ani to, že jde o skutečné respirátory a ne nějaký podfuk. Jeden den přicházejí zprávy, které tvrdí a, den nato se s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje b. S přísliby se žongluje, jak to zrovna přijde: dozvíte se to zítra, vlastně ne zítra, pozítří; a možná že ani to ne. S cynickým úsměškem čekáme, kdo se ozve první – jestli opožděná vláda, nebo jeden z těch čtyř internetových obchodů, které se před týdnem kasaly, že do druhého dne máte zboží od nich zaručeně doma (pozn. red.: vyhrála vláda, ale bylo to těsné). A důvěra se rozpadá, drobí na malinké kousíčky a pomalu ale jistě umírá.

Po zdrcující zkušenosti minulého týdne se zdá, že věřit už nemůžeme prakticky ničemu. Na žádné slovo není spoleh, všechno se vyhlašuje a pak zase ruší, odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Jak se dá žít v takovém světě, v takové společnosti? Veškerá zbylá dobrá vůle (a že už jí není mnoho) se rozbíjí o útesy naprostého chaosu. Nervy máme jen jedny. Jak daleko jsme od momentu, kdy nám prasknou nadobro a my se rozhodneme vzít věci pěkně středověce do vlastních rukou?