V křesle

Jestli jsou flegmatičtí Australané na něco opravdu hrdí, jsou to jejich pláže. A mají důvod. Je jich tu prakticky nekonečno, písek na nich je někde tak jemný, že vám vrže pod nohama, a jeho zlatavou barvu by mu mohla závidět i Sahara. Připočtěte k tomu průzračně modrý oceán jako vystřižený z katalogu cestovky a vlny, které ztělesňují sny všech surfařů (Surfers Paradise, Ráj surfařů, je ostatně zcela konkrétní destinace relativně nedaleko od mého brisbaneského bydliště). Když na ně zkouší třeba Britové vytáhnout kvalitu svých vlastních pláží, Australané se tomu obvykle zasmějí a pak shovívavě řeknou: „Hele, radši přestaň mluvit a počkej, až tě vezmeme na opravdovou pláž.“

Co ovšem naivním evropským turistům nemusí hned dojít, je skutečnost, že abyste si australské pláže opravdu užili, musíte zůstat naživu. A to jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. První, co vás na to decentně upozorní, jsou barevné vlajky na vybraných úsecích. Tam hlídkují plavčíci, a když na to přijde, klidně pro vás skočí rovnou do vln Jižního Pacifiku. To, že ty vlajky od sebe nejsou nikdy příliš daleko a bezpečný úsek tak představuje v porovnání s rozlohou celé pláže jen směšně maličký prostor, je první varování. To druhé pak je skutečnost, že občas potkáte zvláštně oblečeného chlápka s dálkovým ovládání ke dronu, co se upřeně dívá směrem k oceánu. Možná vás napadne, že jde o nějakého nadšeného fotografa, ten dojem ovšem dlouho nevydrží. Kus od něj se totiž zpravidla nachází cedule, která vás nonšalantně informuje o tom, že právě tahle osoba monitoruje pohyb žraloků v reálném čase.

U žraloků to ale ani zdaleka nekončí – a tím nemám na mysli smrtící medúzy. Když jsem se minulý víkend vypravila na North Stradbroke Island (neboli Straddie; ano, pořád vám dlužím článek o australských zkratkách), hned u trajektu nám dali mapku i s komentářem. „Takže tady dostanete zmrzlinu a tady fish and chips a tady všude jsou nádherný pláže, který se táhnou celý kilometry. Jenom pozor, na týhle a týhle se nekoupejte. Jsou tam nebezpečný proudy a než se nadějete, budete na Zélandu. Tak krásný výlet!“ Upřímně, po dvou měsících v Austrálii, kdy jsem například na kampusu natrefila na víc než metrového hada rovnou na chodníku (fanoušci mého Facebooku vědí), už mě to ani nepřekvapilo.

Aby toho nebylo málo, je tu ještě jedno nezanedbatelné, byť poněkud plíživější nebezpečí. Slunce. Ozonová vrstva nad Austrálií připomíná cedník a slunce je tu tím pádem skutečně brutální. Zapomeňte na naše milé evropské sluníčko, které máme tak rádi. Všechny místní opalovací krémy mají ochranný faktor 50+, a pokud je jasný den, měli byste se mazat každé dvě hodiny. A jestli vás to otravuje, přečtěte si statistiky. Austrálie drží celosvětové prvenství ve výskytu rakoviny kůže, což v reálu znamená, že ji dostanou do věku sedmdesáti let dva ze tří Australanů.

Navzdory tomu všemu tu lidi zůstávají pozoruhodně v klidu. Jestli jsem se o Australanech naučila něco skutečně podstatného, tak to, že se svými riziky umějí žít. Nevyprávějí vám donekonečna o povodních a suchách, o lesních požárech a jedovatých hadech, o žralocích a rakovině kůže; místo toho se rozplývají nad nádhernými plážemi. To, že vám na nich sem tam může hrozit smrtelné nebezpečí, pak už je holt život. Tak to zkrátka chodí. Kdo chce mít jistotu, omezí se na pár přísně hlídaných metrů. A na dobrodruhy čeká všechno okolo.

Přestože jsem v Austrálii už přes dva měsíce, sleduji u některých věcí pozoruhodnou setrvačnost. Třeba moje tendence přát druhým dobrou chuť. Ta ani trochu nezeslábla, přestože v angličtině nic jako „dobrou chuť“ neexistuje a francouzské „bon apetit“ rozhodně není běžné. Anebo roční období. Uznávám, australská zima mi nedala příliš mnoho důvodů kdovíjak se mentálně z našeho léta přenastavovat. Teprve teď se ale tenhle nedostatek adaptace projevuje se vším všudy.

Uvnitř mě se totiž začal probouzet velmi silný dojem, že dny by se měly zkracovat, šípky červenat a vůbec že podzimní melancholie je namístě. A ono ne. Tady naopak začíná nádherné jaro, teploty atakují třicítku, všechno rozkvétá a všude možně probíhají oslavy a festivaly v duchu „hurá, jaro je tady“. Jak to skloubit s tím, že mi facebook nedávno nabídnul první reklamu na vánoční výzdobu?

Rozhodla jsem se se svými rozdvojenými pocity bojovat stylově. Město Toowoomba je od Brisbane vzdálené jen něco přes sto kilometrů, což se v Austrálii bere jako vzdálenost, kterou lze v podstatě přeplivnout. A právě Toowoomba, kde každoročně probíhá po celé září Karneval květin, je místo, které dovede hacknout jakkoli silné vnitřní nastavení na podzim.

Karneval květin nabízí Australanům další z mnoha příležitostí pojíst nějaké to rychlojídlo u stánku, povozit se na kolotočích a zajásat si u další trhlé přehlídky. A když říkám trhlé, myslím opravdu trhlé. Lidé oblečení jako květiny, lidé s více než metrovými motýlími křídly, která hezky plachtí jenom proto, že jejich nositel jede na kole, lidé pokrytí třpytkami. A do toho auta obložená květinami a velké květinové vozy, které soutěží v… no, vlastně si nejsem úplně jistá v čem přesně, ale jsme v Austrálii, takže se soutěžit musí. Doufám každopádně, že auto obložené slunečnicemi s obřím ptakopyskem na střeše vyhrálo. Minimálně cenu pro nejulítlejšího účastníka.

To hlavní ale byly městské zahrady a parky, kde probíhala samotná květinová výstava. A pro tu nemám slov. Macešky uspořádané do nápisů a obrazců, tulipány s replikami větrných mlýnů v pozadí, nekonečné řady pestrobarevných hledíků, kvetoucí třešně v japonské zahradě… Procházela jsem okouzleně mezi pestrobarevnými záhony v plném květu a nevěděla jsem, jestli se mám dřív kochat, čuchat, fotit nebo uhýbat jiným fotícím turistům. Lidí totiž dorazilo opravdu hodně, takže kdekoli jste se zastavili, mohli jste si být jistí, že právě někomu kazíte fotku. A když jste naopak fotili vy, ostatní vám to s gustem oplatili.

Bylo to nádherné, opojné, úchvatné. Lidé se smáli, nadšeně běhali od jednoho záhonu k druhému a nemohli se vynadívat. Radost a veselí tryskaly ze všech. A přestože jsem byla po nemoci (opět) a do sbírky jsem přidala další špatnou zkušenost s místní veřejnou dopravou (už zase), rozhodně to stálo za to. Navíc co se mojí mise týče, myslím, že ji lze s úspěchem prohlásit za splněnou. Takové jarní nakládačce nemohlo odolat nic.

Tímto tedy prohlašuji své druhé letošní jaro za zahájené!

Na první pohled to vypadá skoro normálně. Pětadvacet stupňů, modrá obloha, ostré slunce, zurčící voda, stromy a sem tam nějaké to křoví. Jenže pak přijdete blíž. Stromy jsou zvláštní, mají neznámé listy a úplně jinak voní. Na zemi neroste normální tráva – buď je tam zažloutlé cosi a sem tam keřík, nebo tuhá ostřice. Zurčící potůček má barvu čaje s mlékem a stromy leckde stojí přímo v něm. Ptáci spíš křičí, než že by zpívali, a sem tam přeběhne přes cestu obří ještěrka.

Na vycházku do australské buše jsem nemusela z Brisbane daleko. Vlastně jsem z Brisbane nemusela vůbec – Karawatha Forest je totiž lesní rezervace přímo ve městě (což ovšem neznamená, že tam nejedete hodinu a půl). Byla krásná sobota a já jsem po všech možných výstavách, muzeích, galeriích a ohňostrojích dostala chuť na trochu přírody. A i když se mi první dojem snažil našeptávat, že to není nic extra bombastického, stačilo málo, abych svůj názor zcela změnila.

Stačí se třeba jen zamyslet nad tím, že ten horký slunečný den je pořád ještě technicky vzato zima. Všechny rostliny, které vidíte před sebou, tak tohle počasí považují za příjemný chládek a připravují se na skutečné výzvy. A ty přijdou, na to můžete vzít jed. Sucha tu prý někdy udeří tak mocně, že vláda Australanům limituje čas, po který se smějí sprchovat; a jindy zase přijdou povodně, které vyženou z domovů tisíce lidí. V buši tyhle extrémy vidíte okamžitě: na jednom místě je všechno seschlé a žluté a o pár metrů vedle stojí stromy ve vodě.

Místní všeobecná odolnost je fascinující. Brisbane v únoru zpustošila stoletá voda a já jsem to o pár měsíců později vůbec nepoznala. Viděla jsem jednu nefunkční lampu na nábřeží a jednu zavřenou zastávku trajektu. Toť vše. Ani na buši nepoznáte, jakými hrůzami si prochází. Sem tam kvete kytička, ptáci křičí… a pak přijdete k těm stromům, co mají tak zvláštně tmavou kůru, blíž. A zjistíte, že jsou ohořelé.

Jak jsem tak překračovala louže a popadané kmeny a vídala čím dál víc tmavě flekatých stromů, můj respekt narůstal. Až tady se přede mnou zhmotnil význam okřídleného sloganu, že v Austrálii není extrémní počasí otázkou jestli, ale kdy. Ano, tohle je ta země, kde se na cedulích, které varují před lesními požáry, v příjemně zelené části stupnice rizika skví nápis „Vysoké“. Když prostě hrozí riziko jenom vysoké, můžete zůstat úplně v klidu. Není nakonec to, že ten les vypadal docela normálně, ten vůbec nejbombastičtější zázrak?

Když mi zazvoní budík, je v české kotlině stále hluboká noc, tady už mě ale vítá krásné ráno. Krásné je ze statistických důvodů skoro vždycky – ono když máte v průměru 283 slunečných dní za rok, tak už si na nějaký ten déšť nebo mlhu musíte pomalu brát lupu. Nevím, jestli tu sezóna nadávání na počasí vypukne až s letními vedry, nebo prostě nevypukne. Možné je všechno.

Na univerzitu jezdím autobusem. To zní nudně, ale v reálu je to adrenalin. Styl jízdy některých řidičů mě nutí přehodnocovat životní priority a zvažovat, jestli by nakonec i pro mě nebylo řízení autobusu schůdný vedlejšák. Když pak s hlasitým poděkováním řidiči i nebesům vystoupím, vydávám se na každodenní kilometrovou vycházku buší na kampus. Někdy vídám papoušky a v téhle roční době už i ledacos rozkvétá. Konec srpna přátelé, jaro za dveřmi!

Program na univerzitě nebývá od pohledu příliš pestrý, to pravé bohatství se ale skrývá pod povrchem. Jsem tady, abych češtinu zapojila do mezinárodního výzkumu jazykových univerzálií (podrobněji v jiném článku), a chci se vrátit domů s tím, že i my právě tahle slova máme a fungují zhruba stejně jako v jazyce mangaaba-mbula. Je to složitější úkol, než se může zdát, takže hodně čtu už poměrně technické lingvistické elaboráty (což je výzva, protože kdo mě zná, ví, že jsem nikdy nestudovala přímo lingvistiku), překládám hromady příkladů, argumentuju, proč by se „if“ mělo převést spíš jako „jestliže“ než jako „pokud“, a když narazím na něco, s čím si nevím rady, konzultuju to s Cliffem. Ten mi zpravidla položí pár dobře mířených dotazů, prodiskutuje to se mnou, doporučí mi hromadu dalších článků a pak si nad horkou čokoládou pěkně popovídáme o životě nebo o experimentálních překladech Bible. Někdy se připojí i Lauren. Jiné dny se naopak minu s oběma.

Domů přicházím zpravidla mezi pátou a šestou. Tou dobou už mám mozek převařený tak, že si můžu být opravdu jistá, že v něm není žádná salmonela, a z další adrenalinové jízdy autobusem je mi lehce šoufl. Večery trávím různě. V pondělí chodím zpívat do sboru (12. září máme jarní koncert, tak doražte!), v ostatní dny dělám, co se namane. Hodně si píšu s lidmi, protože všichni chtějí vědět, jak se mám, a jsou už touhle dobou vzhůru. Do toho udržuju normální blogový provoz. Čas od času jdu s někým ven. Tančím. A vždycky je tady naše každodenní společná multikulturní večeře.

Dny v týdnu se zpravidla odehrávají ve stejném rytmu s výjimkou pátku – to totiž většina lidí pracuje z domova. Dělám to taky tak. Můžu se díky tomu i líp mentálně připravit na víkend, protože víkendy tady jsou jedna velká akce. Jednou jedu do Gold Coast na pláž, podruhé do centra Brisbane do muzea nebo galerie, potřetí na moře pozorovat velryby… vždycky se něco najde. A když se v neděli večer vrátím domů (vidíte, jak je „doma“ relativní?), zažívám něco neuvěřitelného – těším se na pondělí. Ano, opravdu. Jde to. A vlastně na tom není vůbec nic divného. Čeká na mě laskavý Cliff, charismatická Lauren, kampus v buši a nějaké ty jazykové univerzálie. Těšit se na něco takového je přece ta nejsamozřejmější věc na světě.