O podivuhodných zdrobnělinách

Když jsem onehdy četla lingvistickou knihu, zavrtěla jsem nad jednou pasáží nechápavě hlavou. Ne že bych nerozuměla tomu, co se tam psalo (to by bylo na jiné vyprávění), ale to, o čem byla řeč, mi přišlo tak divné a zbytečně komplikované, že jsem se musela sama sebe ptát, proč si to ti Japonci a Thajci dělají. Šlo o takzvaná honorifika, nesmírně složitý systém vzájemného oslovování, kterým velmi precizně reflektujete společenskou pozici svoji i svého konverzačního partnera, a vyjadřujete mu tak patřičnou úctu. No řekněte, co je to za podivný vynález? Stojí jim to vážně za to?

V tu chvíli ovšem jako by do mě udeřil blesk. Jistě, honorifika v téhle podobě nemáme. Zato máme zdrobněliny. Vychytávku, která nám připadá úplně přirozená a používáme ji naprosto automaticky. Jak jinak bychom přece vyjádřili, že je něco malé a roztomilé a že to máme rádi? Vždyť je to tak samozřejmé! Jenže ono to samozřejmé vůbec není; a když jsem si představila, že bych to celé měla vysvětlit cizinci, pokusily se o mě mrákoty.

Teprve tehdy jsem si totiž plně uvědomila, jak nesmírně složitý společenský systém zdrobněliny představují. Taková „Maruška“ nese úplně jiné poselství než „Baruška“, vnější podobnosti navzdory; říkat kamarádce „Martino“ je v pořádku, zatímco „Miroslavo“ ne; a to vůbec nemluvím o „Mařce“ nebo „Káče“. Nenapadá mě ani jeden rozumně zobecnitelný důvod, proč se některá zdrobnělá jména hodí jenom pro děti nebo zvířátka, jiná vnímáme jako neutrální (a jako nevhodnou či nezdvořilou považujeme naopak jejich plnou variantu) a další jsou rovnou urážlivá. A aby toho nebylo málo, je mezi tím zhruba tisíc dalších jemně odstíněných pravidel a pravidélek, kdo kdy může koho kterou zdrobnělinou oslovit.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím méně se systému japonských honorifik divím. Stačí mi konec konců zamést si před vlastním prahem a podívat se třeba sem do komentářů: někteří mi říkáte zdrobněle, jiní ne, někteří volíte to jméno, jiní ono – a každá z těch variant má své důvody a své specifické zabarvení. To, co mi přijde nepochopitelné teď, je pro změnu skutečnost, že se v téhle šmodrchanici zvládáme bez většího úsilí vyznat. A hlavně: že se tím dovedeme docela normálně domluvit.

Filipika proti zběsilým animákům

Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.

Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.

Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.

Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.

O úhlech pohledu

Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.

Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.

Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.

Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.

Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?

Zpátky ke spodním proudům

Říká se, že existují dva druhy spisovatelů. Jedni, přísně organizovaní, kteří nesednou k papíru, dokud si všechny detaily předem pečlivě nesesumírují. A druzí, kteří čekají na pověstný polibek Múzy, nesnesou ani náznak plánu a při slově osnova se jim otevírá v kapse kompletní švýcarský nůž.

Na rozdíl od svého každodenního života jsem se v psaní vždycky považovala za druhý jmenovaný typ. Osnovu jsem ke slohům připisovala zásadně dodatečně a předem daná témata i žánry mě neúnosně svazovaly. Psaní pro mě byla jediná oblast, kde jsem si dovolila naprostou spontánnost a neuznávala žádná pravidla. Psala jsem ze spodních proudů, které mě strhávaly do svého překotného víru, a vznikaly bezohledné řádky, které nebyly určené žádným čtenářům; některé z nich ostatně nikdy nespatřily světlo světa. Nesrozumitelné, temné, exaltované, divoké.

Jenže psaní je taky řemeslo a jako v každém řemesle i tady platí, že cvik dělá mistra. Když jsem se rozhodla tohle řemeslo zvládnout, věděla jsem, že budu muset vykročit směrem k typu číslo jedna. Nevadilo mi to – jak se dělá disciplína, jsem ostatně věděla velice dobře. I vykročila jsem a naučila se vypointovat větu, namíchat interpunkci, vyladit rytmus a kadenci; zkrátka vést čtenáře písmenko po písmenku přesně tam, kde ho chci mít. Začala jsem psát pro druhé, tak, abych mohla být čtena.

Spodní proudy ale nikdy úplně nemizí. Na chvíli se mi možná ztratily z dohledu, vždycky jsem ovšem věděla, že tu jsou a můj šuplík je pořád plný básní. Když jsem naposledy poslouchala Rachmaninova, jeho melodie mě na chvíli vrátila zpátky, do víru chaosu, nezkrocených emocí, naprosté spontaneity a volnosti. Byla jsem znovu plná tryskajících slov, která nemyslí na čtenáře, jen se derou k povrchu – a věděla jsem, že přišel čas se vrátit. Řemeslo jsem zvládla. Teď mohu s jeho pomocí nechat mluvit to, co si žádalo mluvit odjakživa.

Kdysi jsem tu k prvnímu máji publikovala jednu ze svých básní. I dnes je první máj na dohled. Prosím, přijměte tento poetický dárek, slova bezprostřední a nezkrocená, proudy spodních vod.

 K nebesům
  
 Je mi zima
 Je mi tma
 Zkřehlými prsty se ptám
 Který bůh se nám směje
  
 K nebi vypustím holuba
 Chci se utopit
 V tlukotu jeho křídel
  
 Možná pak i moje duše
 Bude o něco bělejší 

O národním obrození (trochu) hodně jinak

Národní obrození jsem vždycky považovala za nejnudnější etapu v dějepise i literatuře vůbec. Konkurovat mu mohla jedině snad starší doba kamenná, ve které se na nějakou kulturu příliš nehledělo a na nějaký ten tisíc let taky ne. U pravěku se toho v mých očích mnoho nezměnilo, národnímu obrození ale k otočce o poctivých sto osmdesát stačilo doslova pár knih. Po několika stech stranách se totiž přede mnou otevřela naprosto fascinující, nesmírně zábavná a nanejvýš pozoruhodná doba.

Naši slavní buditelé museli být všechno, jenom ne nudní. Jen si to představte: jednoho krásného dne se probudíte a řeknete si, co kdybyste z toho potrhlého a příšerně komplikovaného nářečí, kterým mluví leda tak strejcové v chalupě, udělali plnohodnotný kulturní jazyk. Nevím jak vy, já bych to vzdala asi tak pět minut potom, co by mě to napadlo. Skoro tři sta let v češtině nevznikla prakticky žádná literatura, která by za něco stála. Veškerá věda se odehrávala německy. Vyšší kruhy mluvily různě, ale česky rozhodně ne. A vy se rozhodnete, že z tohohle bezvýznamného dialektu uděláte něco, do čeho se bude překládat Milton a Goethe.

Konec toho příběhu všichni dobře známe a o to úctyhodnější to celé je. Řekněme si to na rovinu: naši obrozenci si prostě na koleně udělali jazyk. Začali si hrát na to, že ho mají, a hráli si tak dlouho, až se to stalo pravdou. Představa o houževnatosti jejich bláhového úsilí v našem povědomí zůstala hlavně v podobě slavných slovních karikatur; obrození ale nejsou jen čistonosopleny a klapkobřinkostroje. Takový Kollár napsal svou Slávy dceru v antickém časoměrném verši, aby doložil, že čeština je stejně dobrá jako řečtina, přestože to kolikrát znamenalo dát přízvuk na poslední slabiku (to je ta slavná „národu mého rakev“). Vinařický vytvořil básnickou sbírku Varyto a lyra, kde nenajdete žádné dvě souhlásky vedle sebe, jenom proto, aby dokázal, že to jde. A Jungmann přeložil Ztracený ráj do jazyka, který prakticky neexistoval. Co mu chybělo (a že toho bylo), to si prostě vymyslel. Dovedete si představit, že do venkovské hatmatilky, která byla kulturně relevantní naposledy před třemi sty lety, budete překládat vysokou literaturu? A to všechno s vyhlídkou, že to možná vyjde úplně nadarmo a nikdo – snad kromě pár podobně založených bláznů – si to nikdy nepřečte?

Při zpětném pohledu je to naše obrození skutečný malý zázrak. Hrstce nadšenců se povedlo bezmála z ničeho vybudovat plnohodnotný státeček, nyní s tradicí více než staletou. Jistě, nebyla to historie kdovíjak slavná a lze k ní mít oprávněně celou plejádu výhrad. Ale máme vlastní jazyk i kulturu a může nám to připadat okouzlujícím způsobem samozřejmé. Dokonce tak samozřejmé, že naše buditele klidně necháme zapadat prachem; i s tím jejich fiktivním varytem.

O aktualizacích

Některé věci jsou na světě patrně proto, aby lidem pily krev. Kdykoli přijdou, nikdy to není vhod. Obtěžují vás prostě pokaždé. A na některé – na rozdíl od klíšťat, podomních obchodníků a neodolatelných telemarketingových nabídek – neplatí repelent ani zděšený křik, že prasata právě žerou vaše Volvo (Disman, 1993: 145). Jsou děsivé, nekompromisní a neoblomné. Softwarové aktualizace.

Mám za to, že nejpříznivější možný výsledek aktualizace je, když všechno zůstane stejné. V takovém případě vás sice rušila vyděračskými vyskakovacími okny, nebo vás rovnou donutila všeho nechat, protože nejdřív zasekala internet a potom vyžadovala restart počítače, který v krajním případě trval i několik hodin (jedna obzvlášť vypečená aktualizace před pár lety zvládla i reklamní panely na Václaváku na půlden proměnit ve vývěsku Windowsů). Následně ale přeci jen svolila, že můžete pokračovat v rozdělané práci, skoro jako by se nechumelilo a těch pár zvučných vulgarismů jako by nikdo neslyšel.

V opačném případě se máte skutečně nač těšit. Klikátka, na která jste byli zvyklí, se přesunou úplně jinam, ideálně tam, kde vám to bude co nejméně pohodlné. Kromě toho budou patrně jinak i vypadat, takže jejich hledáním strávíte třikrát více času – dost možná po dobu několika týdnů. Utěšovat se při tom můžete tím, že na původních místech se nacházejí prvky jiné; sice mnohem ošklivější, ale zato takové, které ani jednou v životě nepoužijete. A pokud aktualizování trvá obzvlášť dlouho, pak už se mentálně připravujte: změní se všechno a některé funkce dost možná přestanou fungovat úplně. Po příjemném dni stráveném s technickou podporou tak nejspíš půjdete s velkou slávou stahovat – ano, starou verzi programu.

Přiznávám, nejsem ajťák a o technické stránce aktualizací toho vím pramálo. Snažím se ale věřit, že nějakou skutečnou funkci doopravdy mají. Nebo alespoň část z nich. Jako zarytému technologickému konzervativci se mi to sice trochu příčí, je to nicméně jediná volba, která stojí mezi mnou a nihilismem. To, že se během psaní celého blogového článku nedokázala jedna malá aktualizace nejen nainstalovat, ale ani stáhnout, by totiž jinak šlo vysvětlit opravdu už jen čirou škodolibostí.

O plnění plánů

Pocházím z generace, pro kterou slovo pětiletka znamená nejvíc ze všeho jakousi historickou anomálii. Vyrostli jsme v nespoutaně euforické éře divokého kapitalismu a navzdory tomu anebo možná právě proto jsme občas skoro posedlí vytyčováním cílů a plněním plánů, pokud možno na starých známých sto pět procent. Na první pohled by se mohlo zdát, že časy se nemění. Opak je pravdou.

Plánování a plnění cílů se totiž ze sféry veřejné posunulo do sféry soukromé a tam vybujelo do rozměrů, které mě někdy děsí obdobně jako představa oněch pětiletek. Tvoje cíle musejí být SMART. Naplánuj si život. Dosáhni svých snů. Najdi motivaci. Na každý den si udělej To Do List, plň jednu položku za druhou a na konci dne budeš na vrcholu blaha (na mém seznamu by se na prvním místě skvělo „Najít vhodný překlad pro To Do List.“). Plány se dělají na všechno: na hubnutí, studium, práci, pohyb, jídlo, meditaci, čtení i chození ven. Každá činnost, ba dokonce i nečinnost se stává cílem, kolonkou v tabulce, položkou k odškrtnutí.

Nemám nic proti snaze zorganizovat si den nebo systematicky usilovat o splnění vlastních cílů. Jenže si nemůžu pomoct – v tom všem něco obrovského chybí. Život je daleko víc než naše plány a pro tohle víc by v něm mělo zůstat místo. Studium jako cesta, jak se skrz poznání stát lepším člověkem; procházka jako prostor pro úžas nad kvetoucím stromem, lezoucím broukem i ptačím zpěvem; čtení jako způsob, jak nahlédnout do jiných světů a nechat se jimi oslovit; neplánovaně nádherná slunečná středa; přítel, který potřebuje pomoct právě teď; příležitost, kterou jsme vůbec nečekali – zbývá nám pro to mezi předpřipravenými kolonkami vůbec místo?

Nejdůležitější otázka, která se mi při pohledu na všechny ty cíle a plány neodbytně vrací, je ale přeci jen ještě trochu jiná. Co z našeho života zbude, když úplně všechny kolonky odstraníme? Najdeme tam něco? Něco, za co budeme moct být jednou na smrtelné posteli vděční a s klidným svědomím říct „ano, tohle za to opravdu stálo“? Žití podle plánu je jistě velmi účelné, ba dokonce účely přímo přeplněné. Ale vedle účelů tady vždycky je ještě smysl. A ať se nám to líbí, nebo ne, ten se do žádného plánu nevejde.

Domorodci na Petříně

Někdy si říkám, jak by se asi cítil vysoce studovaný domorodec, kdyby získal od svého kmene grant, aby mohl vyrazit dělat terénní výzkum do Evropy. Naši kulturu by vůbec neznal a jako příslovečný nepopsaný list by se tak prostě jednoho dne octnul dejme tomu na Petříně a měl by vysvětlit, co před sebou vidí. Dávalo by mu naše chování nějaký smysl? A pokud ano – co bychom na ten smysl říkali my?

Ve výsledné monografii bychom se o sobě mohli dočíst třeba něco takového: Petříňané jsou kmen se zvláštním kultem. Vlastní placaté amulety různých barev, které jim ve společenství garantují odpovídající prestiž (čím dražší amulet, tím větší prestiž jeho nositele, srov. dobře zdokumentované praktiky některých severoamerických etnik). Své amulety Petříňané nosí neustále při sobě a často na nich provádějí rituál, který jsme pro účely této publikace nazvali jako dotýkání. Při rituálním dotýkání domorodci amulety vytahují, uctivě drží před sebou, pozorují je a specifickým způsobem z vrchní strany hladí. Toto hlazení se řídí velmi striktními pravidly: amuletu se není možné dotýkat příliš dlouho na jednom místě (patrně by se tím kontakt s nadpřirozenem stal příliš intenzivním), vyhrazeny jsou k tomu pouze konečky některých prstů a styk s nadpřirozenem je vnímán jako tak osobní, že pokud mu cokoli (například oděv, jakým jsou petříňanské rukavice) stojí v cestě, je třeba barevně odlišit části, které jsou k dotýkání amuletů určeny, od rituálně nezpůsobilého zbytku oděvu.

Bližší podstata kultu amuletů zůstává navzdory pečlivému zúčastněnému pozorování stále částečně zahalena tajemstvím, zjevně však souvisí s aniministickými a fetišistickými proudy, jaké známe od jiných nativních populací. Nejpravděpodobnější hypotézou je, že amulety chrání před působením démonických sil, kterými je podle všeho svět Petříňanů doslova prodchnut. Ohrožující síly zla sídlí zejména v otevřené krajině, u vodních toků, na vrcholech kopců, v megalitických stavbách, ale také v některých kvetoucích bylinách, stromech či některých druzích zvířat – na všech těchto místech totiž provádějí Petříňané rituální dotýkání s podstatně zvýšenou frekvencí. Zda magické vlastnosti připisují amuletům samým, či tyto slouží komunikaci s jinými, vyššími božstvy, zůstává otázkou pro další výzkum.

Démonická hypotéza by rovněž vysvětlovala jinak těžko pochopitelný fakt, že se Petříňané navzdory ryze individuální povaze své rituální činnosti tak často věnují dotýkání i v kolektivu, a to zejména mezi svými rodinnými příslušníky a přáteli. Dokonce není výjimkou, že se vprostřed kmenové sešlosti některý z Petříňanů dobrovolně izoluje a po určitou dobu se věnuje pouze svému amuletu. Patrně se tímto způsobem snaží své nejbližší ochránit před působením nadpřirozeného zla, které podle všeho početnější sešlosti s gustem vyhledává. V kultovní rovině tedy Petříňan svou dočasnou izolací druhým prospívá víc, než kdyby se plně věnoval společenské interakci. Latentní funkcí této ignorance tak je žádoucí upevnění společenských vazeb.

Ať už o petříňanském kultickém uctívání amuletů soudíme cokoli, jisté je, že jejich kultura představuje bohatý zdroj exotických zvyků a nevšední lidové filosofie, s jakou se v našich končinách už nesetkáme. Nezbývá než doufat, že autenticitu jejich domorodého způsobu života nepohltí síly globalizace a že budeme schopni s odpovídajícími prostředky časem jejich populaci prozkoumat skutečně do hloubky. Domníváme se, že takový výzkum by umožnil nejen nahlédnout do nepřeberného bohatství světových kultur, ale také nastavit cenné zrcadlo naší osvícené a pokrokové civilizaci.

O vztahu hudebníka a jeho nástroje

Bylo nebylo, v jednom zapomenutém středočeském královstvíčku kdysi napsala malá šestnáctiletá studentka krátký e-mail. Zpráva přeletěla hranice několika okresů a bez zaváhání našla svého příjemce. Slovo dalo slovo, příjemce nelenil a několik měsíců nato dorazil do malého středočeského královstvíčka obří balík obalený největším množstvím bublinkové fólie na světě. Velká love story mého života právě začala.

Vztah hudebníka k jeho nástroji dalece překračuje všechny běžné vztahy k tomu, co souhrnně nazýváme věcmi. Nedá se srovnávat s oblíbeným kladivem, dobrou postelí ani trofejním telefonem. Houslista, který své hraní bere vážně, se svými houslemi stráví desítky, stovky, tisíce hodin času. Bere je do ruky každý den a rok za rokem se je učí lépe krotit a ovládat. Začíná bez smyčce, jednoduchým vybrnkáváním a končí dvojhmatovými stupnicemi a polohami tak vysokými, že mě bolí šlachy při pouhém pomyšlení na ně.

Každou stupnici, každý dvojhmat a skok z polohy do polohy houslista na svém nástroji vyzkoušel tisíckrát. Rozdíly, které se naučil za ta léta rukou vnímat, se měří na desetiny milimetru. Jeho housle jsou stejně jako on jedinečné – svými rozměry, poměrem svých stran, výškou strun nad hmatníkem, strukturou dřeva, barvou tónu – a on všechny zákruty jejich jedinečnosti dokonale zná.

Není možné vzít do ruky cizí housle a provést na ně z jedné vody načisto skladbu, kterou jsme secvičili s houslemi vlastními. Cizí housle matou: tu je potřeba jiný tlak, tu jiná vzdálenost prstů, hlavu naklonit víc semhle a do toho všeho neznámá barva tónu rozhazuje jindy tak automatickou rovnováhu. Abychom s cizími houslemi dosáhli stejné harmonie jako s vlastními, je třeba čas a zvyk, vyzkoušet si je, osahat, zkrátka si je tak trochu přisvojit.

Vlastní housle jsou jako prodloužená ruka: víme, co zvládne a jak přesně to udělat, ale také že když na to přijde, dovede pěkně bolet. Když s houslemi nedopatřením bouchnu nebo mi dokonce upadnou, přepadá mě děs, jako by mi padalo malé dítě. Bolí mě, když se rozladí a já musím silou tahat za kolíky; a když je vzal před mýma očima do rukou houslař, sledovala jsem jeho počínání s krajními obavami. Hlavně opatrně, chtělo se mi vykřiknout, jsou to moje housle! Žádné stradivárky ani guarnerky, ale moje štíhlé, javorové housle, které přišly před dvanácti lety v balíku obaleném bublinkovou fólií. Srostla jsem s nimi, potkala díky nim řadu přátel, zažila spoustu frustrace, záchvaty vzteku, ochromující trému i ohňostroje radosti. Pravda, brávám je do ruky už jen občas, tím se ale nic nemění. Jsou to moje housle, má prodloužená ruka, jedinečná a nenahraditelná součást mého já.

O promarněných překladatelských šancích

Lidské jazyky mají jednu úžasnou vlastnost – stejně jako živé organismy se dovedou měnit a přizpůsobovat, takže jen tak nezastarají. Ať už zrovna letí jakékoli módní nářečí (a že jich tu za posledních dvě stě let proletěla celá řada), životaschopný přirozený jazyk jeho vlivy vsákne, přizpůsobí vlastním potřebám a jde dál. Nejmocnějším nástrojem tohoto procesu jsou bezpochyby slovní výpůjčky – cizí pojmy přejaté ve své víceméně původní podobě, jakási rychlá a flexibilní omlazovací kúra jazyků. Někdy ale také trestuhodně promarněná šance. O kolik půvabu jsme přišli, když jsme si některé výpůjčky raději nepřeložili!

Asi poprvé jsem této propásnuté příležitosti zalitovala při pití čaje. Earl Grey zní, pravda, docela vznešeně. Ale uznejte: oč romantičtější by bylo, kdybychom místo něj popíjeli Hraběcí šedý. Nevím, proč takové Rulandské šedé prošlo a Hraběcí šedý ne. Možná máme raději víno než čaj. Jisté je, že když to na nějakou restaurační obsluhu (až to jednou bude zase legální) zkusíte, svého oblíbeného nápoje se nedočkáte. A to ani když to budete zkoušet pěkně didakticky v jednom lokálu víckrát.

Některé názvy zůstávají výpůjčkami z pochopitelných marketingových důvodů. Když jsem se kupříkladu dozvěděla, že slavné HBO je v překladu Domácí kasa, uznala jsem, že v marketingu pro čistou pravdu skutečně není místa. Ne vždycky by ale překlad jména způsobil regionální podnikatelský krach. Takový přeložený Netflix skrývá netušený potenciál. Vy byste se snad na Síťový biják nedívali?

Tradiční živnou půdou výpůjček je akademická mluva. Ať zabrousíte do kteréhokoli kouta univerzitního provozu, můžete si být jisti, že se co nevidět potkáte s nějakým tím signifikantním konceptem nebo jiným zástupcem početné třídy redundantních cizích slov. Jde o jakousi slovní magii, která akademikům umožňuje věnovat se něčemu, čemu nikdo jiný nerozumí; a taky o lenost překládat. Někdy by ale trocha práce usnadnila život celým generacím studentů – vezměte si třeba rondokubismus. „Koho?“ říkáte si nejspíš a já se ani trochu nedivím. On to ale vůbec není tak esoterický pojem. Kdybychom byli lehce (a opravdu jen lehce) kreativní, mohli bychom to přeložit asi jako kulatokrychlismus. Ano. Přidejte do hran kubistické architektury trochu jemných obloučků a je to. Najednou to není žádná věda.

Asi nejpozoruhodnější vztah překladů a výpůjček se nabízí u nejemocionálnější vrstvy jazyka, u vulgarismů. Sprostá slova v mateřském jazyce mají totiž tu unikátní vlastnost, že se spojují s úplně jinými oblastmi mozku než zbytek slovní zásoby. Proto mají drnčivé vulgarity zázračnou moc ulevovat od bolesti i uvolňovat nahromaděné emoce – a proto sprosté výpůjčky, s nimiž žádné emoce spojené nemáme, nemůžou fungovat ani z poloviny tak dobře. Moji bývalí kolegové měli kupříkladu v oblibě anglicismus shitstorm, sugestivní obraz bouře výkalů, která v korporátním prostředí vystihuje víc, než by bylo zdrávo. Proč ne, z hlediska významu to funguje. Ale uznejte, takové české hovnobití nese emoční potenciál s anglickou výpůjčkou nesrovnatelný.

Výpůjčky a novotvary jsou zkrátka hotovou studnicí jazykové kreativity, která jen jen čeká, až do ní ponoříme svá vědra, nebo alespoň čas od času nějaký ten hrneček. Schválně to někdy taky zkuste; během chvilky jistě dokážete přijít s hotovou mozkovou bouří. Kromě toho je to zábavné, zdarma a pokud vím, ani v tom našem Kocourkově to ještě nikdo nezakázal.