Podzim vypukl a školní rok je opět v plném proudu. Pro někoho je to možná deprimující zpráva, ne však pro mě. Vzhledem k tomu, že moje září bylo, řekněme si to na rovinu, dost hrozné, představovala pro mě škola jeden z mála zdrojů jisté radosti. A jelikož je sdílená radost dvojnásobná radost, zvu k ní s potěšením i vás.
Červen. Studentka, která odešla v půlce školního roku, mi napíše, že bude mít absolventský koncert a jestli nechci přijít. Jelikož jsem také kdysi zvala učitele na svoje absolventské koncerty, velmi mě to dojme. Pozvání přijímám.
Na konci školního roku píšu všem svým studentům mimo jiné to, že bych je chtěla učit i v dalším školním roce. Přijde mi řada odpovědí, v nichž se dočtu, že by si přáli totéž, což se nám nakonec vyplní: učím všechny svoje loňské třídy, a ještě nějaké navíc. A pokud si vzpomínáte na chlapce, který se do mých hodin prostě přidal, tak vězte, že letos se k mé radosti stal mým regulérním studentem. Vysvědčení za moji angličtinu už si tak nebude muset tisknout sám.
První letošní dny ve škole. Na chodbách potkávám svoje staronové studenty a jejich reakce mě dojímají. „Oh my God!“ zavolá nadšeně studentka, když mě zdálky zahlédne, a začne na mě s úsměvem mávat. „Jé, dobrý den!“ rozzáří se student, když ho potkám na chodbě. Jiná studentka mi klepe na dveře kabinetu: „Já jsem vám něco přivezla z dovolené…“ a předává mi drobný dárek.
V učebně angličtiny nám na katedře leží normální český kalendář. Jelikož mám svátek hned v září, přišla jsem druhý týden do školy, kalendář otočila na nový týden a co nevidím – kolem mého jména se skvěje namalované srdíčko. Další týden přijdu do téže učebny a kalendář opět otočím na aktuální týden, tentokrát z pochopitelných důvodů už bez mého jména. O hodinu a půl později ovšem kalendář najdu otočený zpátky. Tahle výměna se následně odehraje ještě jednou.
Před hodinou potkám svoje studentky na chodbě. Jedna z nich na mě volá: „Jé, dobrý den! Já mám sušenky, nechcete taky sušenku?“
Studenti se mě ptají, jaký je můj oblíbený dinosaurus. Konstatuji, že nevím. Následně se dotazují, jaký dinosaurus bych chtěla být. Nechám volbu na nich, i začnou horečně googlit a následně se shodnou na tom, že jsem jasný parasaurolophus.
Loni jsem v půlce roku dostala tu nejtišší, nejpasivnější a nejzakřiknutější třídu, jakou jsem kdy viděla – třídu, kde si spolu lidé nepovídají ani o přestávkách a kde jsem zažila ticho tak mrazivé, že mi z toho bylo vyloženě smutno. Letos se ovšem vrátili jako vyměnění: při hodinách si povídají, vtipkují a smějí se, jednou diskutovali tak zapáleně, že si občas skákali do řeči, a onehdy dokonce někdo něco řekl, načež všichni vybuchli smíchy. A když jsem jim tenhle týden sdělila, že se s nimi jakožto čerstvá zástupkyně jejich třídního budu při školním focení fotit, ozvalo se nadšené „jó!“, načež mi začali vysvětlovat, že budou mít všichni na sobě něco oranžového a že si rozhodně musím taky něco oranžového vzít.
Před školou potkám svoje studentky a zastavím se na kus řeči. Skončí to tak, že mě začnou učit slang generace Z a generace Alpha (jestli chápete význam slova „skibidi“, tak mě prosím poučte v komentářích, protože mně to pořád není jasné). Když následně tuhle znalost využiju při hodině, vyvolá to výbuch nadšení. Taky jste sigma?
Kolegyně organizuje výlet do Anglie, kam rovněž jedu, i šly jsme za organizačními účely ukrást kus hodiny do mojí čerstvé kvinty. V momentě, kdy jsme vešly do třídy, na mě začali moji kvintáni s úsměvem mávat, jeden student zagestikuloval v duchu rétorického cvičení, které jsem s nimi kdysi dělala a které se obratem stalo interním vtipem, a jedna studentka mi z prstů seskládala srdíčko.
Po první hodině v mé nové třídě za mnou přijde studentka a sdělí mi, že je vážně ráda, že mě dostali a že se na hodiny se mnou moc těší. A to jsme strávili dvacet minut nácvikem evakuace.
Student si ze mě dělá legraci, že když se směju, dělám občas na chodbách fakt hluk. Když se následně stane svědkem mého setkání s mými patnáctiletými studentkami před školou, otočí se a z dálky na mě zavolá: „No, paní profesorko, nejen na chodbách!“
I když se mi ani zdaleka vždycky všechno nedaří a někdy mě moji svěřenci s úplně stejnou emoční intenzitou zvládají vytáčet (ach, moje kvinta!), vnášejí do mého života svou mladistvou energií, kreativitou, náklonností a vynalézavostí především velké množství radosti. Ťukají mi na dveře kabinetu, protože mají zrovna volnou hodinu a chtějí si povídat, nebo mi ťukají na dveře kabinetu, protože jdou zrovna kolem a tenhle vtip zjevně nestárne („Já jsem to nebyl!“ „Já taky ne!“). Rozesmávají mě při hodinách, usmívají se, když mě potkají na chodbě, ptají se na moje filmová doporučení nebo jestli si myslím, že ten certifikát opravdu zvládnou. Tak trochu stydlivě se usmívají, když se vší svojí intenzitou nadšeně reaguji na jejich pokroky, a jejich pohled je při tom měkce radostný. Ještě před dvěma lety by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi s teenagery mohlo být tak dobře. A ono je – a jsem za to opravdu vděčná.