V křesle

Kdybyste se zeptali celé řady lidí, jestli jsem veselý člověk, nezaváhali by nejspíš ani na vteřinu. Co je to za otázku, prosím vás, samozřejmě že ano! Ta se pořád směje, vypráví vtipy, na všechno se dívá optimisticky a píše na blog nadějeplné články, a to dokonce i o dnešních teenagerech. Co víc byste chtěli? Kdybyste se ovšem zeptali jiné skupiny, dostali byste úplně jinou odpověď. Cože, veselá? To tedy opravdu ne.

Přiznám se, že i já samu sebe vnímám právě takhle rozpolceně a docela dlouho mě to lehce znepokojovalo. Jistě, do určité míry je to normální – každý má přece někdy lepší náladu než jindy. Jenže všeho s mírou. Když jste v jednu chvíli melancholičtí, cyničtí a pesimističtí a pár minut nato vyjdete ze dveří, začnete se zářivě usmívat, rozplývat nad vůní fialek a od srdce utěšovat všechny okolo, je na tom prostě něco divného. Obzvlášť když vám na přepnutí zpátky zase stačí pár minut. Pravda je přeci jen jedna a musí se nacházet buď na jedné, nebo na druhé straně, ne? Nemůžu být zároveň smutná i veselá a optimista i pesimista, to nedává smysl. Jedno z toho musí být maska. Jenže co, když se mi obě mé tváře zdají být úplně stejně reálné? Kdo tedy doopravdy jsem?

Dnes soudím, že odpověď na tuhle otázku byla po celou dobu přímo přede mnou, a to hned v několika podobách. Stačilo se kupříkladu pořádně podívat na můj filmový, hudební nebo knižní vkus, který je mi dokonalým zrcadlem. Moje oblíbené kusy se velice často vyznačují někdy až paradoxní směsicí radostného a smutného. Vezměte si třeba tenhle kousek filmové hudby z brilantní japonské perly Příběh o princezně Kaguje. Zní vám to vesele? Předpokládám, že ano. Pak vězte, že právě tahle melodie hraje v nejdepresivnější scéně z celého filmu, při které vám bude běhat mráz po zádech a slabším povahám nejspíš dojdou kapesníčky. Příběh o princezně Kaguje takhle japonské studio Ghibli ostatně namíchalo celý a já ho i po letech považuji za jeden z filmů, které se do mě otiskly natrvalo.

Nebo můj milovaný francouzský šanson. Řekněme si to na rovinu: francouzský šanson je jedna velká estetizace smutku. Jistě, najdeme i písně vcelku nadějeplné až radostné, ale musíme hledat dlouho, pečlivě a dost možná na to budeme potřebovat lupu. Většina je tragická a vůbec se to nesnaží skrývat. Moje nejmilejší kusy nicméně nejsou ani růžové, ani černé. Jde o velmi specifickou podskupinu písní velmi rytmických, živých a na první dobrou veselých, které ovšem pojednávají nějaký obzvlášť deprimující obsah. Kupříkladu Madeleine od Jacqua Brela. Její radostné rytmy vás dost možná zvednou ze židle, ovšem text vypráví o tom, že on natěšeně čeká na svou Madeleine, kterou bezmezně miluje, a ona nepřichází a nepřichází, až je vám jasné, že nepřijde prostě nikdy – což mu ovšem nebrání zakončit píseň nadšeně zaslepeným „a zítra přijdu zase a zase přinesu šeříky a tentokrát to určitě klapne a bude to žůžo“. Dokonalost.

Můj knižní vkus pak odráží totéž, byť v lehce pozměněné podobě. Jedním z mých vůbec nejoblíbenějších autorů je Kazuo Ishiguro, britský spisovatel, který před pár lety vyhrál Nobelovu cenu za literaturu. Jeho styl je mistrný, neokázalý a jemný jako hedvábí, takže z vás neždímá slzy ani se vámi nesnaží nijak bombasticky otřást. Místo toho si s vámi pohraje jako s myší. Ishiguro totiž dovede dávkovat informace a sebeklam svých nespolehlivých vypravěčů takovým způsobem, že často dost dlouho netušíte, oč tady vlastně jde. V přítomnosti se někdy neděje skoro nic, pokud tedy za obzvlášť pozoruhodnou nepovažujete skutečnost, že postarší pán jede vsí a nezajede slepici nebo že se robotka dívá na to, jak lidé jedí. To podstatné se ovšem zpravidla odehrává v retrospektivě a tam se kolikrát rozvíjejí dramata tak silná, že se vám při čtení dost možná budou ježit vlasy na hlavě, poklesne vám brada anebo rovnou obojí. Jemný náznak tu, narážka tady a bum – najednou vám to dojde. Oč něžnější a nenápadnější vyprávění bylo, o to víc to s vámi zamává.

Když se na to takhle dívám, sama sebe se ptám, jak je možné, že najít odpověď na mou dávnou otázku mi trvalo tak dlouho. Asi jsme příliš zvyklí na nekompromisní matematickou logiku, v níž platí buď a, nebo b. Jenže tady nejsme v matematice, pravda se nachází stejnou měrou na obou stranách a není v tom žádný rozpor. Čím temnější stíny, tím jasnější světlo. Princezna Kaguja, Jacques Brel i Kazuo Ishiguro mi to dosvědčí.

Sedím ve vlaku a pozoruji déšť a mlhu za oknem. Dánská krajina je dokonale plochá, listnaté lesy už poztrácely listí a sem tam se na lukách pasou ovce. Tentokrát nevidím kolem sebe nikoho, kdo by pletl, ale to je patrně jen proto, že v mém dohledu sedí zejména skupinka hlasitých Američanů. Ti na rozdíl od Dánů ve zvyku plést ve vlacích nemívají.

Vyrazili jsme na minutu přesně, což je velmi příjemná změna. Po cestě tam jsem se připletla do cesty stávkám na německé železnici a zpoždění, které jsem nabrala v Hamburku, stačilo na to, aby mi ujel nejen plánovaný přípoj, ale i jeho následovník a my chytali úplně poslední vlak, co toho dne jel. Na nástupišti panoval zmatek, nikdo nevěděl, co se děje a proč vlak nepřijíždí, aplikace nic neukazovala a nádražáci krčili rameny. Mrzla jsem tam víc než hodinu a půl. Zkušenost to byla natolik silná, že při dalším přestupu už jsme tvořili jakési neviditelné společenství: spiklenecky jsme na sebe se svými spolutrosečníky pomrkávali – a s některými jsme si dokonce začali povídat.

François je zhruba sedmdesátiletý francouzský divadelník, který procestoval snad celou Evropu, viděl polární záři a překládal norskou poezii. Tentokrát jel za dcerou a vezl jí z Francie velký obraz, ořechy a jedlé kaštany. Elias, původem Němec, ale dnes už spíš Dán, který pracuje jako divadelní osvětlovač, se zase belhal o velmi historických berlích a jak jsme promptně zjistili, před dvěma dny si vyvrtnul kotník. V nemocnici mu žádné berle nedali, takže tohle bylo to jediné, co narychlo sehnal. Řeknu vám, že jsme byli opravdu bizarní trojka: jeden s obrovskou bagáží, druhý o berlích a k tomu já. Při dalším přestupu jsme přibrali ještě Nikhila, Inda, s nímž jsme si popovídali o indické kuchyni, náboženství, poezii i epice (bylo to poprvé, co jsem doopravdy uplatnila svou dávnou znalost Mahábhárathy). Bylo to surreálné a skoro jako ve filmu. „A až spolu pojedeme pozorovat polární záři, Marie nám poví o jazycích, Nikhil přečte Thákura, já budu vařit a Elias, kdyby to náhodou neklaplo, nám nějakou tu záři kdyžtak udělá.“

V uších mi hraje australská hudba. Částečně proto, že vážně nemám zájem poslouchat ty Američany odvedle, ale hlavně proto, že jsem se se svými Australany zase setkala. Přišli mě vyzvednout na nádraží oba, i když to znamenalo, že se pořádně nevyspíme nikdo. A to Cliff celý další den přednášel.

Když zrovna nepozoruji podzimně dekadentní krajinu, čtu si recenzentské posudky australských kolegů na svoji kapitolu do jejich knihy. Zapracovávám podrobnou zpětnou vazbu, kterou jsem v průběhu posledních dní na svoji práci dostala, a mám dokonce napsat recenzentský posudek na text někoho jiného. Tolik nových poznatků a příležitostí! Toho se mi doma nedostane. Stejně jako mi vedoucí ani žádný z mých kolegů nebude vařit ve své kanceláři čaj a nenechá mě přespat u sebe na gauči.

Odvážím si obrovské množství historek. S Cliffem jsme v dešti obcházeli jednu obrovskou křižovatku postupně třikrát, protože jsme nevěděli, který směr tramvaje potřebujeme, a názor jsme změnili několikrát. Vyprávěla jsem vtipy o komunistech a všichni se smáli, takže se následně rozjelo celé kolečko morbidních vtipů. V restauraci, která byla ztělesněním toho, co znamená dánské hygge, jsme si vysvětlovali, jak a kdy se používají ty či ony anglické vulgarismy a jak se správně vyslovují. A řeknu vám, že když si něco takového zkouší Argentinec, můžete si být jisti, že o tom bude vědět přinejmenším polovina dalších hostů. Objevili jsme nejlepší muzejní expozici, jakou jsem kdy viděla, a ve které se nacházejí interaktivní prvky jako měkká podlaha, když si máte připadat jako v dánských mokřinách, řízení vikingské lodi, vedení bitvy proti Římanům, hlasování, jestli tenhle lump zaslouží pověsit, nebo velmi realistické vyhotovení středověké latríny. Zjistila jsem, že existuje Maradonova církev (ano, je to ten fotbalista) a není to fór. Nabrala jsem do slovníku užitečné fráze jako „I’m in danger of doing people pleasing again“ (je to překladatelský oříšek, ale nejspíš bych převedla jako „hrozí mi, že se vám zase jenom budu snažit zavděčit“). A účastnila jsem se komicky mezikulturních situací typu „přijde Australanka, Rakušan a Češka do dánské pizzerie“. Ovšem tu místní ikonickou bramborovou jsme si nedali.

Jsem nedospalá, unavená a nejradši bych celý další týden nevystrčila nos z domu, ale bylo to naprosto úžasné. Pravda, chvílemi jsem si říkala, co já tam mezi těmi lidmi vlastně dělám – úplně stejně jako v Austrálii. Ale to se – právě tak jako v Austrálii – záhy změnilo. Dokonce jsem tenhle proces roztávání mohla sledovat v přímém přenosu u jednoho z našich nových kolegů. Během těch pár dní postupně začal mluvit, sdílet, smát se a oči se mu rozzářily a mně to připadalo jako vidět ve zrychleném záběru svoje loňské léto. Takhle naše výzkumná komunita očividně zcela normálně funguje. Aneb řečeno tím, pro co bijí naše lingvistická srdce, totiž slovy tak jednoduchými, že je najdeme nejspíš úplně ve všech jazycích na světě: „Tihle lidé jsou lidé jako já. Když jsem s nimi, cítím něco velmi dobrého. Oni cítí to samé. To je velmi, velmi dobré.“ Amen.

Listopad. Mívala jsem ho z celého roku nejradši. Hlavně proto, že dlouhé večery nevybízejí k hromadě aktivit, ale naopak k tomu zalézt si někam s knihou. Taky protože miluju mlhu, která změkčuje všechny ostré hrany a i z ošklivé pouliční lampy zvládne udělat pohled, co vám vezme dech. Protože brodit se spadaným listím, které šustí pod nohama, mě od dětství nepřešlo. Protože svíčky, vonné tyčinky a šálek masaly na jaře ani zdaleka tolik nevyznějí. A taky protože se blíží Vánoce. Byl to pro mě nejinspirativnější měsíc v roce, kdy jsem poslouchala Mozartovo Requiem, psala poezii, a někdy dokonce malovala abstraktní obrazy, protože na ty konkrétní můj malířský um nestačí. Milovala jsem tu lehce dekadentní, romantickou melancholii.

Můj letošní listopad ale dost možná bude daleko víc melancholický než romantický. Loni jsem se totiž den po Dušičkách vrátila z Austrálie a moje zatrápená periodická paměť mi to teď servíruje na stříbrném podnose. Někdy se se smutkem už vzbouzím, jindy mě zničehonic přepadá během dne. A vzpomínka na moje milé protinožce, která mi už po řadu měsíců přinášela jen radost, zase začala bolet.

Několik posledních australských týdnů pro mě bylo krušných. Jak moc krušných, to jsem tehdy nikomu doopravdy neřekla, protože když příliš často posloucháte, že jste moc dramatičtí a všechno moc prožíváte, nutně to zanechá následky. Kdybych to měla shrnout nějakou básnivou metaforou, bylo to, asi jako by mě někdo trhal vejpůl a jedna moje část už měla navždycky zůstat jinde než ta druhá. Patnáct tisíc kilometrů jinde.

Místo knih a masaly tak beru do ruky věci, které jsem si přivezla z Brisbane a Sydney, a poslouchám zase písně hrané na ku-čeng, protože mi Cliff na několik posledních dní na kampusu, kdy už jsem svoji práci měla hotovou, půjčil knížku o sémantice čínské hudby. Četla jsem ji tehdy vsedě na zemi a opírala jsem se při tom o zeď, která spojovala naše pracovny. Ano, je to bláhové. Připadám si jako ti lidé, kteří po roce na Antarktidě dostali k Vánocům kameny a byli z nich úplně vedle, protože už rok neviděli nic než sníh, a tak jen pod stromečkem tiše seděli a se slzami v očích svoje kameny hladili.

Moje veselé, radostné a nadšené já, o kterém se tolik lidí po mém návratu vyjadřovalo slovy jako „záře“ nebo „sluníčko“, se tak znovu, ať chce, nebo ne, noří do loňské melancholie. Jsem doma, a přece nejsem. Chybí mě bolestně velký kus a právě díky tomu jsem nejúplnější, co jsem kdy byla. Stýská se mi hlubokým, pronikavým smutkem, který mě bodne pokaždé, když mi Austrálii cokoli připomene. Vytryskne z něj i letos nakonec proud oslňující radosti?