Vztah k mateřskému jazyku je jako žádný jiný. Podívejte se už jen na tu metaforu – jazyk jako matka. Matku máme jen jednu a roli, kterou sehrála v našem životě, nikdy nebudeme moct úplně škrtnout. Dokonce i když si myslíme, že jsme na ni už úplně zapomněli a naprosto jsme se odcizili, na nás nejspíš podvědomě naučenými vzorci pořád působí. Stejně je tomu s mateřským jazykem – můžeme ho zapomenout a zcela ztratit (ať už proto, že jsme děti imigrantů, nebo proto, že vymírá), jenže pod povrchem pořád je a na nevědomé úrovni nás ovlivňuje dál.
Nejspíš si teď říkáte, co je to za melodrama a jestli trochu nepřeháním. V takovém případě se mnou mějte ještě chvilku strpení. Na rozdíl od jazyků, které si osvojujeme později v životě, totiž do mateřštiny doslova vrůstáme. Nikdo nás nemusí učit slovíčka ani gramatiku, náš úžasně tvárný mozek to všechno zvládne odvodit sám. Výsledkem je hotový mozek dospělého člověka, který se po mnoho let vyvíjel pod neustálým vlivem toho či onoho jazyka a jeho forem: podle toho, jaká v něm najdeme slova (a co přesně znamenají, případně jaké hodnocení obsahují) a co je v něm tak podstatné, že je to kódováno v gramatice. Jelikož v dětství není logické a analytické myšlení zrovna nejsilnější lidskou stránkou, prováže se mateřský jazyk s tím, co silné je: se vztahy a emocemi. Se slovy se nám tak v mateřštině nepojí jen významy, ale i prožitky a emoce. Proto jsou například vulgarismy v mateřském jazyce tak mocné a proto je tak snadné a pocitově beztrestné klít v jazyce cizím. A proto pouta, která nás vážou k mateřštině, nikdy nic nenahradí.
Poměrně často se lze setkat s názorem, že češtinu a jiné malé jazyky vlastně nepotřebujeme, a když vymře jazyk, tak se v podstatě nic neděje. Jednou za dva týdny, což je zhruba tempo, kterým ohrožené jazyky vymírají, prostě staromilští jazykovědci a antropologové zatlačí ekonomicky zcela bezvýznamnou slzu a to je celé. Jenže lingvistická data jsou nekompromisní. Když vám umře matka, je to většinou osobní tragédie. A když ztratíte mateřštinu, je to tragédie obdobných rozměrů. Ztrácíte kus vlastní identity, kus sebe sama, který od té chvíle bude už navždycky odsouzený k mlčení. Při výzkumu indiánů v Kanadě se kupříkladu ukázalo, že v komunitách, kde už méně než polovina dospělých dovedla vést konverzaci ve svém původním jazyce, páchali adolescenti sebevraždy šestkrát častěji. Takhle hluboko do naší identity mateřština zasahuje.
V jazyce, s nímž nás pojí takhle osobní vztah, jsme pak z pochopitelných důvodů schopni úplně jiných výkonů než v jazycích jiných. Dovedeme vyjádřit mnohem víc, vyčíst z promluv druhých mnohem víc, jsme kreativnější, vymýšlíme nová slova, hrajeme si, děláme vtipy. V žádném jiném jazyce si něco takového zpravidla ani neumíme představit – a právě odtud pochází onen oblíbený předsudek, že právě náš jazyk je nejbohatší, umožňuje vyjádřit nejvíc věcí, je nejkrásnější, nejlibozvučnější, nejkomplexnější a prostě všeobecně nejlepší. Ať už milujete češtinu jakkoli, je mi líto, ale musím vás zklamat. Není to nejbohatší jazyk, nemá řádově větší vyjadřovací schopnosti než jazyky jiné a není nejlepší. Respektive ona právě taková je, ale jen pro nás a jen proto, že je naše. A to sice není málo, ale taky to není víc, než mají ostatní. Každý jazyk je sám o sobě dokonalý a všechny jsou si tím pádem rovny.
Jazyk je jako mnoho věcí, ale jazyk mateřský je podle mě především jako bytost, k níž máme vztah. Bytost milovaná, ignorovaná, nebo nenáviděná, přítomná nebo daleká, i tenhle vztah může nabývat celé řady podob. Jedno je ale jisté: je velmi blízký. I vnoučata imigrantů někdy píšou o jazyce svých prarodičů, kterému už nerozumějí, jako o zvláštně jedinečném zvuku, který v nich probouzí blíže neurčenou melancholii a stesk. To není žádné melodrama ani přehánění. Ať chceme nebo ne, mateřština je kus nás samých. Kus tak vrostlý do naší identity, že už ho od nás nikdy nic neoddělí.
