V křesle

Po těch letech, co píšu blog (letos jich bude, představte si to, právě 10) a jsem zvyklá přemýšlet dopředu o tom, co pojednám tentokrát, už jsem skoro zapomněla, jaké to je, prostě si sednout a psát – a nevědět. Nevědět, o čem to bude, kam mě myšlenky zavedou, jestli to někam vyústí a jestli to vůbec celé bude stát za přečtení.

Je to příjemná změna. Když prostě nevíte, mizí tlak na výkon jako pára nad hrncem. Nevíte, co chcete, tak toho nemůžete dosáhnout. Nemáte kontrolu, ale ono to vždycky nakonec nějak dopadne. Možná jsem si až příliš zvykla na dokonale disciplinované akademické psaní, kde z á odvodíte bé a z toho celého cé, a ještě to všechno vybetonujete řádnou citací. Jednou mi jeden přírodovědec řekl, že když mluvím o svém výzkumu, zním jako molekulární bioložka. Zkontrolovala jsem si to: myslel to jako kompliment.

Pořád ještě jsem tak úplně nerozdýchala všechno, co přinesl loňský rok, ale věci už se víceméně vrátily do normálu. Co všechno mě čeká v roce následujícím, zcela upřímně nevím. Mám ale za to, že si budu muset ještě mnohem víc zvykat na to, že nemám nad věcmi kontrolu. Jak že jsem to psala v minulém odstavci? Že mizí tlak na výkon a že ono to celé prostě nějak dopadne? Tedy zhruba tak. Doufejme, že dokončím doktorát, ale co bude pak, zkrátka nevím. Do světa pustím hned dvě třídy maturantů a odžiju si tohle loučení poprvé z druhé strany. Opouštění mého vlastního gymplu se odehrálo za takových okolností, že horší to snad už ani být nemohlo. Loučení, které mě čeká letos, beru jako druhou šanci si tuhle etapu prožít znovu, tentokrát zdravěji a lépe.

V loňském roce jsem přečetla velmi málo beletrie a v přírodě i v divadle jsem strávila znatelně méně času, než bych bývala chtěla. Teprve zpětně jsem mohla skutečně docenit, jak nesmírnou kliku jsem měla tehdy v prváku, když jsem dostala svůj grant, díky němuž jsem se doktorátu mohla první dva roky věnovat naplno. Nedovedu si představit, že bych udělala to, co jsem udělala, kdybych to měla bastlit po večerech. Úplně chápu, že 90 % českých doktorandů studium nikdy nedokončí.

Co si přát do nového roku? Těžká otázka. Nejsem si jistá, zda je moudré vykopávat s nějakými nadoblačnými ambicemi, protože v něm řada věcí skončí a konce mi nikdy nešly. Ano, ráda bych chtěla zase začít zářit, jako když jsem se vrátila z Austrálie s neochvějnou jistotou, že každý konec otevírá ještě úžasnější nový začátek a sklenice je poloplná. Realita se nicméně má tak, že do nového roku vstupuji spíše pokradmu a nejistým krokem plným obav. Úplně chápu svoje maturanty a jejich úzkost z budoucnosti. Možná bych k sobě měla začít mluvit stejně jako k nim. Tedy dobrá: v novém roce je v pořádku se bát, na tvém místě by se bál skoro každý. Ale já o tobě nepochybuju, protože vím, že máš kapacitu zvládnout úplně všechno, co je před tebou. Když odvedeš nejlepší práci, jakou odvést dovedeš, pak budeš moct být v klidu, protože víc jsi udělat nemohla. Ostatně – není možné mít věci pod kontrolou. Ono to ale navzdory tomu vždycky nějak dopadne.

Myslím, že není velkým tajemstvím, že mě fascinuje lidská komunikace. Tak samozřejmě, říkáte si, lingvistka, co učí angličtinu a píše, žádné překvapení. Ano, máte pravdu – ale tentokrát jenom částečně. Druhá část tohohle příběhu, kterou na blogu z pochopitelných důvodů nemáte šanci vidět, se začala psát, když jsem se před několika lety poprvé hrdinně konfrontovala s tím, jak strašně vypadá můj projev na kameře. Následně jsem totiž strávila příjemný večer sledováním celé baterie TED talků o neverbální komunikaci a objevila úplně nový svět.

Onen jeden večer nad přednáškami mě nesmírně obohatil. Zjistila jsem například, co dělají s posluchači gesta dlaněmi nahoru (přátelskost, otevřenost) i dlaněmi dolů (autorita), co o vás říká, když se dotýkáte při veřejném projevu vlastních rukou, paží nebo vlasů (snažíte se sami sebe pohladit a uklidnit), když přešlapujete (chcete utéct) nebo máte překřížené ruce či nohy (bráníte se). Taky jsem se dozvěděla, že z řeči těla získáváme mnohem víc informací než ze slov, nebo že naše gesta ovlivňují to, jak se cítíme. Fascinovalo mě to, ale měla jsem za to, že jde o znalosti, které se mi vzhledem k tomu, že jsem natáčení videí nikterak nepropadla, nebudou příliš hodit. A pak jsem přišla do školství.

Jelikož jako učitelka jazyka jednak jsem veřejný řečník a jednak veřejný projev učím, jedním večerem to ani zdaleka neskončilo. Hledala jsem si významy nejrůznějších gest i pohybů těla, výrazů tváře a intonace hlasu, někdy jsem si i dělala výpisky – až jsem se jednoho dne náhle zarazila. Najednou se mi to celé zazdálo neuvěřitelně jednoduché a vlastně až legračně doslovné. Všeobecně je nám buď dobře, nebo ne. Když je nám dobře, jsme uvolnění a radostní, nebojíme se zabírat prostor a otevíráme se novým věcem a druhým lidem – otevřená a uvolněná je tím pádem i naše řeč těla. Když nám dobře není a jsme ve stresu, spustí se v nás dávné ochranné mechanismy a my se bráníme nebo utíkáme. Tehdy se uzavíráme (shrbená ramena, křížení rukou a nohou) nebo se nervózně a příliš rychle hýbeme (přešlapování, hraní si s věcmi a rukama, dotýkání se vlastního těla). Když se mi nějaká osoba líbí, chci k ní blíž, chci ji lépe poznat a ukázat, že spolu souzníme (nakloním se, rozšíří se mi zorničky, můj trup a moje prsty u nohou směřují k dané osobě a začnu zrcadlit její gesta i intonaci). Když se mi nelíbí, chci od ní prostě a jednoduše pryč (zvětšuji vzdálenost mezi námi, moje tělo a prsty u nohou směřují pryč, křížím ruce a nohy). Bezpečí versus nebezpečí, blízkost versus vzdálenost. Nepopírám, že pořád najdeme některé poněkud zvláštní úkazy (například skutečnost, že když nakloníte hlavu lehce na stranu, tak děláte empatičtější dojem), ale všeobecně je to právě takhle jednoduché.

Když mi tenhle průzračný vzorec došel, začala jsem se sama sebe ptát, jak je možné, že jsem na to, abych tohle objevila, potřebovala hromadu psychologických výzkumů. Chceme, aby nám bylo dobře, a tím pádem chceme trávit čas s lidmi, od kterých nějaké ty pozitivní emoce chytíme. Není to až bolestně jasné? Jak to, že mi to nebylo jasné odjakživa? A jak to, že to moji studenti podobně jako já úplně hltají? Přehnali jsme to s racionalitou v naší moderní společnosti tak moc, že jsme se odpojili od tak základních skutečností, jako je naše tělo a náš nejpřímější komunikační kanál? Zapomněli jsme na pravěkého lovce a sběrače, který v nás pod tenkou civilizační slupkou pořád dřímá, a na jeho základní a velmi nekomplikované potřeby?

Až tedy na internetu uvidíte šokující článek o tom, že falešný úsměv (tj. takový, při němž se svaly kolem očí ani nehnou) na rozdíl od toho pravého nevyvolává radost a nepřitahuje druhé lidi, vzpomeňte si na mě a na svého vnitřního lovce a sběrače. Zhluboka se nadechněte a vydechněte, najděte nejbližšího člověka, který vám je alespoň rámcově sympatický, a s rameny uvolněnými, hlavou nakloněnou na stranu, klidnými gesty a úsměvem, který vám způsobí vějířky kolem očí, mu povyprávějte o tom, že vůbec nejoblíbenější středoškolští studenti měli ve výzkumech společnou jedinou charakteristiku, totiž že jejich vlastní seznam lidí, kterém mají rádi, byl vůbec nejdelší ze všech. Schválně, jaký budete mít úspěch.

Nevím, do jaké míry jste v kontaktu s moderní seberozvojovou scénou. Já velmi zhruba v obrazu jsem, a to zejména proto, že řada jejích populárních pojmů pramení v psychologii a psychoterapii, takže mají dosti bytelný a zdravý základ. Kupříkladu vnitřní dítě, sebeláska nebo sebesoucit rozhodně nemůžou za to, že se někdy zdá, jako by cesta k duševnímu zdraví vedla přes nákup hromady zbytečností nebo – pokud jste žena – opravdu tučný účet na kosmetice, u kadeřnice a na wellness. Ne že by na čemkoli z toho bylo něco z principu špatně, ale skutečnost často vypadá výrazně jinak. Rozhodně tedy když udeří těžké časy.

Tehdy totiž sebeláska nabývá úplně jiných podob, dokonce bych se nebála říct, že se podezřele podobá disciplíně. To první, co se stane, když začne významněji přituhovat, je totiž právě ztráta disciplíny a motivace. „Vždyť to stejně nemá žádnej smysl,“ zabručíte si pro sebe a slupnete mraženou pizzu, protože je hotová za deset minut. A pak neplánovaně hodinu (kterou byste bývali strávili přípravou a konzumací zdravého oběda) bezduše sjíždíte sociální sítě.

Sebeláska v takových okamžicích zavelí jasně. „Před časem sis řekla, že se budeš hýbat a jíst tak, aby ti bylo dobře,“ řekne jemně, ale pevně ta dospělá a rozumná část kdesi hluboko uvnitř. „A ten slib dodržíš, protože od toho sliby jsou. Na tom, aby ti bylo dobře, záleží,“ dodá nekompromisně a vnitřní dítě či teenager sice otráveně zvedne oči v sloup a možná i vydá nějaké ty nesouhlasné zvuky (zhruba takové, jako rodiče nebo učitelé teenagerů důvěrně znají), ale nakonec se přeci jen zvedne a jde.

„Jak se máš?“ ptají se mě občas lidi a já zpravidla úplně automaticky s úsměvem odpovídám, že dobře. Někdy i tehdy, když se zrovna dobře nemám. Každý má přece svých potíží dost – a ty cizí jsou určitě beztak větší a důležitější. „Tak to tedy ne,“ zvedne prst vnitřní rodič. „Ostatní lidi fungují mimo jiné jako záchranná síť. Nebudeš se izolovat a nebudeš na všechno sama!“ I zarazím automatickou zlehčující reakci a načrtnu alespoň rámcově skutečný stav věcí. Zpravidla následuje empatická reakce, která mě překvapí, i když by vlastně neměla. Vnitřní rodič měl pravdu.

Přicházím domů ze školy, na emailu se mi skvěje třicet studentských slohů, na stole nedočtená knížka ke státnicím, v koutě housle, které volají, že koncert se blíží, a v jiném koutě hromada nepořádku. Pracovat by člověk mohl pořád. Už už se do něčeho z toho s těžkým srdcem pouštím, protože přece nejdřív práce a pak zábava, když tu se opět ozve onen povědomý hlas. „Nenene. Není ti dobře a tím, že se strhneš, nikomu nepomůžeš. Práce počká. Co teď potřebuješ?“ Někdy nevím, protože hromada starostí je příliš hlasitá. Jindy stačí chvilku pozorně naslouchat. „Teď se potřebuju jít na chvíli projít na čerstvý vzduch a neřešit hromadu deadlinů.“ A tak nechám práci prací a jdu se projít.

Sebeláska v náročných období je stejně jako všechno ostatní těžká a nevyvolává žádné ohňostroje radosti. Já tedy rozhodně žádné velké nadšení necítím, když jdu zrovna vařit a strašně se mi nechce, vyrovnávám se se svým skutečným emocionálním stavem místo toho, abych se jen rozptýlila prací nebo zábavou, nebo sbíhám schody, zatímco na mě můj vnitřní perfekcionista křičí, že mě nikdo nebude mít rád, když nebudu mít všechno na sto třicet procent a pokud možno okamžitě hotovo (aneb perfekcionismus v kostce). Když to kolem vás bouří, není snadné se sebou zacházet slušně a nerezignovat, protože nejde o nikoho jiného, tak na tom přece nezáleží. Jenže jak s chutí umí připomenout každý rozumný dospělý uvnitř i navenek: udržuj řád a řád udrží tebe. Pro druhé, které máte rádi, byste přesně tohle udělali. Proč byste to neměli udělat pro sebe?

Řekněme si to na rovinu: nejsem pařící typ. Nikdy jsem neprotančila noc, nemám ráda hlučné prostředí a alkohol moje tělo sabotuje – což na mejdany není právě nejlepší výbava. Nejinak tomu bylo v mých osmnácti letech, na vlastní maturitní ples jsem se tedy nijak zvlášť netěšila.

Přesto i mě na maturáku jisté aspekty lákaly. Zejména skutečnost, že miluju tanec. Osud tomu navíc chtěl, že můj dlouholetý kamarád, s nímž jsme občas chodili tančit, byl shodou okolností můj spolužák. I rozhodla jsem se užít si na celém tom podniku to, co jsem si užít mohla, a pořídila si extravagantní velkou večerní a první opravdovské taneční boty. Chtěla jsem si zatancovat ve velkém stylu.

Organizace plesu vysloveně bolela. Nekonečné dohady s druhou třídou, se kterou jsme měli opačné názory úplně na všechno, se vyhrocovaly tak absurdně, že jsme ve finální fázi úplně vážně řešili, že přišly místo stříbrných dekoračních hvězdiček zlaté – nebo obráceně, to už si nevzpomínám. Také jsme ale debatovali o tom, kdo bude tančit se kterým z našich vyučujících (případně kdo místo sebe radši pošle svého velmi podobného staršího bratra). Rozebrali jsme si své učitele podle zažitého zvyku potichu mezi sebou; oni do poslední chvíle netušili, kdo si pro ně přijde.

O tom, že právě já a můj spolužák, jedni z největších třídních šprtů, chodíme občas trochu tančit, nikdo z našich pedagogů nevěděl. Ono zcela upřímně nebylo moc o čem vědět; na rozdíl od naší hudební dráhy (já housle, on příčná flétna), která za něco stála, byla tohle totiž opravdu jen zábava, nijak zvlášť nám to nešlo, a dojem, že jsme bezmála profíci, mohl získat jen někdo, kdo tančil naposledy v tanečních a od té doby tak maximálně jednou za rok na maturáku. Tedy, jak se ukázalo, drtivá většina našich učitelů. Na moment, kdy jsme onoho večera propluli v rytmu waltzu kolem učitelského stolu, nikdy nezapomenu. Jejich klidné výrazy vystřídal šok, začali se za námi otáčet a těm, kteří nás učili, se v očích zazračila hrůza.

Když jsem vyzvala k tanci našeho francouzštináře, začal se omlouvat, ještě než jsme dorazili na parket. Zatímco naše někdejší češtinářka, postarší učitelka drobné postavy, se bála, že s ní můj temperamentní tanečník vymete celý parket, můj učitel rozehrál klasickou hru „co když ti šlápnu na nohu“. Uklidnila jsem ho konejšivými slovy, že na vině bývá zpravidla ten, jehož noha je vespod, a vyslechla si nové kolo nervózních omluv, což znělo od někoho, koho normálně nic nevyhodilo z konceptu, velmi nezvykle. Obavy se ovšem jako většina obav, které lidé mívají, ukázaly zbytečné. Když totiž tančíte s někým, kdo tančit aspoň trošku umí, bývá výsledek neobyčejně hladký, protože se nemusíte s nikým prát ani přetahovat a všechno úplně samozřejmě plyne, jak má. Náš valčík byl přesně takový.

Když rok poté maturoval bratr mého kamaráda, šli jsme oba opět na maturák a dostavili se i oba naši učitelé. I počkali jsme si, až skončí oficiální ceremonie, a došli jsme si pro ně. Tentokrát se jim v očích nezračila hrůza. Můj učitel už se neomlouval, ba dokonce zakončil slovy, že když nás viděli, tak se těšili, že si s námi zase hezky zatancují. Dost možná šlo o můj první pedagogický úspěch vůbec.

To, že na mém současném gymplu zadávání učitelů neprobíhá na tajňačku, jsem empiricky zjistila, když se jednoho dne ozvalo zaklepání na dveře našeho kabinetu, které neznělo jako bušení na vrata od chlíva. Vešel jeden z mých maturantů a zeptal se, jestli bych s ním nechtěla tancovat na maturáku. Ťuklo do mě déjà vu; můj druhý oficiální učitelský tanec, tentokrát v opačné roli. Ačkoli – bude ta role vzhledem k tomu, jak to proběhlo posledně, skutečně tak opačná? Souhlasila jsem. „Tak snad vám nepošlapu střevíčky,“ pravil s úsměvem student konverzačně a mě déjà vu plesklo přímo do čela. „Bez obav. Když někdo na někoho šlápne, tak za to může zpravidla ten šlápnutý,“ odpověděla jsem bezmála automaticky, úplně stejně konejšivým tónem jako kdysi. Jen mi tentokrát nedošlo, že je pořadí událostí opačné. Úsměv mu lehce ztuhl a do hlasu se vkradla nervozita. „To znělo… jako že tomu rozumíte.“

A tak se po mnoha letech ocitám v úplně jiné, a přesto nesmírně podobné situaci. Šprtka, která se svým manželem chodí sem tam tak trochu tančit, už dávno nemá žádné sebezáchovné instinkty ve stylu „na prázdný parket se neleze“ a téměř nikdo o tom neví. Jen už se ode mě tentokrát neočekává žádná divoká pařba, můj studentský tanečník alespoň rámcově tuší, do čeho jde, a uklidňování se stalo běžnou součástí toho, co dělám.

Tak mi držte palce, ať mi na ty střevíčky skutečně nešlápne. Jednak by to na zlatém saténu mých latinek dost možná bylo vidět, ale hlavně – na vině je zpravidla ten, jehož noha je vespod.