Malé velké učitelské radosti

Podzim vypukl a školní rok je opět v plném proudu. Pro někoho je to možná deprimující zpráva, ne však pro mě. Vzhledem k tomu, že moje září bylo, řekněme si to na rovinu, dost hrozné, představovala pro mě škola jeden z mála zdrojů jisté radosti. A jelikož je sdílená radost dvojnásobná radost, zvu k ní s potěšením i vás.

Červen. Studentka, která odešla v půlce školního roku, mi napíše, že bude mít absolventský koncert a jestli nechci přijít. Jelikož jsem také kdysi zvala učitele na svoje absolventské koncerty, velmi mě to dojme. Pozvání přijímám.

Na konci školního roku píšu všem svým studentům mimo jiné to, že bych je chtěla učit i v dalším školním roce. Přijde mi řada odpovědí, v nichž se dočtu, že by si přáli totéž, což se nám nakonec vyplní: učím všechny svoje loňské třídy, a ještě nějaké navíc. A pokud si vzpomínáte na chlapce, který se do mých hodin prostě přidal, tak vězte, že letos se k mé radosti stal mým regulérním studentem. Vysvědčení za moji angličtinu už si tak nebude muset tisknout sám.

První letošní dny ve škole. Na chodbách potkávám svoje staronové studenty a jejich reakce mě dojímají. „Oh my God!“ zavolá nadšeně studentka, když mě zdálky zahlédne, a začne na mě s úsměvem mávat. „Jé, dobrý den!“ rozzáří se student, když ho potkám na chodbě. Jiná studentka mi klepe na dveře kabinetu: „Já jsem vám něco přivezla z dovolené…“ a předává mi drobný dárek.

V učebně angličtiny nám na katedře leží normální český kalendář. Jelikož mám svátek hned v září, přišla jsem druhý týden do školy, kalendář otočila na nový týden a co nevidím – kolem mého jména se skvěje namalované srdíčko. Další týden přijdu do téže učebny a kalendář opět otočím na aktuální týden, tentokrát z pochopitelných důvodů už bez mého jména. O hodinu a půl později ovšem kalendář najdu otočený zpátky. Tahle výměna se následně odehraje ještě jednou.

Před hodinou potkám svoje studentky na chodbě. Jedna z nich na mě volá: „Jé, dobrý den! Já mám sušenky, nechcete taky sušenku?“

Studenti se mě ptají, jaký je můj oblíbený dinosaurus. Konstatuji, že nevím. Následně se dotazují, jaký dinosaurus bych chtěla být. Nechám volbu na nich, i začnou horečně googlit a následně se shodnou na tom, že jsem jasný parasaurolophus.

Loni jsem v půlce roku dostala tu nejtišší, nejpasivnější a nejzakřiknutější třídu, jakou jsem kdy viděla – třídu, kde si spolu lidé nepovídají ani o přestávkách a kde jsem zažila ticho tak mrazivé, že mi z toho bylo vyloženě smutno. Letos se ovšem vrátili jako vyměnění: při hodinách si povídají, vtipkují a smějí se, jednou diskutovali tak zapáleně, že si občas skákali do řeči, a onehdy dokonce někdo něco řekl, načež všichni vybuchli smíchy. A když jsem jim tenhle týden sdělila, že se s nimi jakožto čerstvá zástupkyně jejich třídního budu při školním focení fotit, ozvalo se nadšené „jó!“, načež mi začali vysvětlovat, že budou mít všichni na sobě něco oranžového a že si rozhodně musím taky něco oranžového vzít.

Před školou potkám svoje studentky a zastavím se na kus řeči. Skončí to tak, že mě začnou učit slang generace Z a generace Alpha (jestli chápete význam slova „skibidi“, tak mě prosím poučte v komentářích, protože mně to pořád není jasné). Když následně tuhle znalost využiju při hodině, vyvolá to výbuch nadšení. Taky jste sigma?

Kolegyně organizuje výlet do Anglie, kam rovněž jedu, i šly jsme za organizačními účely ukrást kus hodiny do mojí čerstvé kvinty. V momentě, kdy jsme vešly do třídy, na mě začali moji kvintáni s úsměvem mávat, jeden student zagestikuloval v duchu rétorického cvičení, které jsem s nimi kdysi dělala a které se obratem stalo interním vtipem, a jedna studentka mi z prstů seskládala srdíčko.

Po první hodině v mé nové třídě za mnou přijde studentka a sdělí mi, že je vážně ráda, že mě dostali a že se na hodiny se mnou moc těší. A to jsme strávili dvacet minut nácvikem evakuace.

Student si ze mě dělá legraci, že když se směju, dělám občas na chodbách fakt hluk. Když se následně stane svědkem mého setkání s mými patnáctiletými studentkami před školou, otočí se a z dálky na mě zavolá: „No, paní profesorko, nejen na chodbách!“

I když se mi ani zdaleka vždycky všechno nedaří a někdy mě moji svěřenci s úplně stejnou emoční intenzitou zvládají vytáčet (ach, moje kvinta!), vnášejí do mého života svou mladistvou energií, kreativitou, náklonností a vynalézavostí především velké množství radosti. Ťukají mi na dveře kabinetu, protože mají zrovna volnou hodinu a chtějí si povídat, nebo mi ťukají na dveře kabinetu, protože jdou zrovna kolem a tenhle vtip zjevně nestárne („Já jsem to nebyl!“ „Já taky ne!“). Rozesmávají mě při hodinách, usmívají se, když mě potkají na chodbě, ptají se na moje filmová doporučení nebo jestli si myslím, že ten certifikát opravdu zvládnou. Tak trochu stydlivě se usmívají, když se vší svojí intenzitou nadšeně reaguji na jejich pokroky, a jejich pohled je při tom měkce radostný. Ještě před dvěma lety by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi s teenagery mohlo být tak dobře. A ono je – a jsem za to opravdu vděčná.

Moje nejlepší deskoherní zážitky

Říká se, že každý z nás se stává průsečíkem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkává. Souhlasím s tím na mnoha rovinách – a vůbec nejvíc, pokud jde o deskové hry. Věc se totiž má tak, že jsem díky manželovi a jeho kamarádům obeznámená s dosti nadprůměrným množstvím deskových her, včetně kusů poměrně starých, velmi kultovních, zcela nových i lehce bizarních. Pokud se v téhle oblasti běžně nepohybujete, vězte, že deskovky už dávno neznamenají jen Monopoly a Člověče, nezlob se. Jaké zážitky mě uchvátily natolik, že mě to inspirovalo napsat dnešní článek?

Detektiv: Po stopách zločinu

Když se mě lidé ptají na deskovková doporučení, přijde Detektiv na přetřes úplně vždycky. Je to příběhová hra s mobilní aplikací, ve které se se spoluhráči stanete týmem detektivů a řešíte pětici různorodých, ale navzájem propojených případů. Aplikace za vás obslouží všechno otravné a nenechá vás podvádět (nebo ne víc, než je vzhledem ke kooperativní povaze hry zdrávo), to nejzajímavější se ovšem odehrává ve vašich hlavách a interakcích. Spojujete stopy, vymýšlíte, co se jak mohlo stát, malujete myšlenkové mapy, zapisujete to i ono, a když na to přijde, střihnete si třeba i půlhodinovou diskusi o tom, na koho v kritické chvíli vystřelíte. Detektiva jsme začali hrát na jedné silvestrovské oslavě, šli jsme kvůli němu spát o dost později, než jsme původně chtěli, ještě v noci jsme se shodli na tom, že ráno budeme hned pokračovat, a úplně všem se nám o tom zdálo. Tak napínavé, dramatické, dobrodružné a skvěle napsané to je.

Oath: Kroniky Říše a vyhnanství

Jestli chcete vyzkoušet hru, která je opravdu jiná než mainstream, pak vřele doporučuji Oath. Jeho herní principy dokonale ladí s tématem, takže nejenže nemáte pocit, že jste něco podobného už hráli desetkrát (akorát jste místa dřeva sbírali třeba motýly), ale svou hrou jako byste opravdu psali kroniky velkolepé říše. Vždy tu proti sobě stojí mocný kancléř a banda jeho soků, vyhnanců v exilu, zbytek je ale velmi rozmanitý. Jak se jako vyhnanec zachováte? Budete sbírat tajemství mocných a tím je dostávat do šachu? Budovat náboženský zápal, který by jednou mohl aktuální režim svrhnout? Kupovat si přízeň lidu a doufat, že se nezvrhnou ve zdivočelou lůzou? Dobývat říši vojensky? Nebo se vlísáte do kancléřovy přízně, necháte se jmenovat občanem a budete čekat na vhodnou příležitost, jak mu vrazit kudlu do zad? Jelikož se progres po každé hře zaznamenává, situace v říši i na mapě se mění, takže je každá partie skutečně jiná. Jednou se vám třeba v průsmyku usadí bandité a pobijí všechny vládní vojáky, co projdou kolem, jindy vás budou terorizovat vlci, ještě jindy obchod ovládne frakce bohatých nomádů a všichni, kdo budou potřebovat obchodovat s někým jiným, ostrouhají. Některé karty zmizí, jiné přibudou, role se proházejí. Na co budete přísahat tentokrát?

Krvavá hodina odbila

Hra Blood on the Clocktower, která v češtině ještě ani nestihla vyjít, mi byla představena slovy „jako městečko Palermo, ale desetkrát lepší“, což mě úplně nepřesvědčilo. Následovalo ale „když jsme to dohráli, povídali jsme si o tom ještě celý druhý den“ a to už znělo o poznání lépe. I odhodlala jsem se vyrazit do společnosti a zkusit to – a nelitovala jsem. Ona společnost je ovšem patrně největší nevýhoda téhle hry; potřebujete totiž alespoň kolem deseti lidí, přičemž jeden z nich bude plnit roli vypravěče, a hru by tím pádem měl znát opravdu dobře.

Proti sobě stojí dva týmy: lidé a démoni. Vy znáte s jistotou jen svoji vlastní roli (a ani tou si za jistých okolností nemůžete být zcela jisti), všechny nitky se tak sbíhají v rukou vypravěče. Scénáře jsou různé, ale společné mají to, že prakticky každou noc někdo rukama démonů zhyne a ostatní o tom podle své role získají nějaké (pravdivé, nepravdivé či žádné) informace. Ve dne se pak všichni probudí a začne to nejzajímavější: povídáte si s lidmi, taháte z nich rozumy a sdělujete jim to, co chcete, aby o vás věděli. Nepředstavujte si ovšem spořádanou skupinovou konverzaci kolem stolu, jde spíš o dvojice a menší skupinky, které se přelévají během určeného času jedna do druhé, protože „před ním mluvit nebudu“ a „ty vypadni“. Nikdo neví, s kým se to právě baví, a jestli to náhodou není nepřítel. Kdo vypadá podezřele a čí popravu po těchto rozhovorech odhlasujete? Bude to démon a vyhrají tím pádem lidé? Nebo to bude světec a lidský tým je v tu ránu ztracený? Co že na to říkal věštec? Nebo tedy – ten, kdo se za věštce vydává? Cože, jim že tvrdil, že není věštec, ale pradlena?! Ano, tak přesně proto se o téhle hře budete bavit po celý zbytek večera. Žádní dva lidé totiž nemají úplně totožný zážitek a skládat z vašich soukromých konverzací a manipulací kompletní obrázek unikátního příběhu, který jste společně odehráli, se jen tak neomrzí.

A co vy? Zažili jste někdy s deskovkami něco nezapomenutelného?

Jak jsem šla odevzdat dizertaci aneb tragédie o třech dějstvích

Když jsem jela minulý týden na fakultu odevzdat tři fascikly svojí dizertace, nečekala jsem právě zážitky ohňostrojového typu. Slavit a radovat se mi tradičně příliš nejde a momenty, které by měly být triumfální, mě poměrně často spíš naplňují melancholií. Ta je navíc v tomhle konkrétním případě podbarvená vědomím, že mi nikdy nešlo primárně o to být paní Ph.D., ale o samotný proces bádání a objevování, u kterého ovšem vůbec není jisté, zda, kdy a jak bude pokračovat. Přesto moje zážitky z fakulty toho dne přerazily úplně všechna moje očekávání.

Potkala jsem totiž tři lidi, kteří si se mnou popovídali o něco víc, než bych čekala. První z nich byl můj vedoucí. Přiběhl do kanceláře s větrem ve vlasech a s naprostým zoufalstvím ve tváři. Já tedy vím, že je dlouhodobě přetížený, protože kdykoli jsem od něj v posledních měsících něco potřebovala, dočkala jsem se v první řadě vyčerpávajícího seznamu toho, čím vším je zahlcený a co všechno právě musí. To, čeho jsem se stala svědkem tentokrát, ovšem trhlo veškeré rekordy. O prázdninách jel na dovolenou a pak na tři týdny onemocněl. Výsledek? Přehlcení takového zrna, že být jeho manželka, tak se skoro bojím. Byl úplně mimo.

Druhým přírůstkem do sbírky se stal můj někdejší vedoucí bakalářky. Jelikož už jsme se dlouho neviděli, ptal se mě, co a jak, a samozřejmě došlo i na moje současné bádání. Poslouchal roztržitě a koukal při tom všude možně, i zkrátila jsem svoje povídání, co to šlo. Čekala jsem, že se rozloučí a taky někam poběží, takže mě o to víc překvapilo, když mi zničehonic sdělil, jak jsem byla excelentní studentka a jak skvělá byla moje bakalářka (jejíž téma si po víc než deseti letech pamatoval). Zarazila jsem se. Ano, zahřálo mě to u srdce. Ale nebylo by o něco lepší tohle studentům říkat v době, kdy to potřebují slyšet, protože si sami sebou nejsou ani trochu jistí, a kdy onu excelentní práci odvedli? Ta opravdová pecka ovšem přišla až potom. Zasnil se a s lehkým pelem smutku v očích pravil, že jsem na magistru utekla k lingvistice a že je vážně škoda, že jsem nezůstala u literárních témat nebo o tom aspoň něco nepublikovala – a že je to asi jeho chyba. Překvapeně jsem zamrkala. Co prosím? On měl někdo pocit, že jsem mu utekla a že mě ztratil? On někdo chtěl, abych někde něco publikovala, a teď se z toho kaje? A opravdu se tohle všechno dozvídám úplnou náhodou o deset let později?

Do třetice jsem potkala vedoucího katedry, na níž na fakultě učím. Ten melancholicky sice vypadá a mluví celkem vždycky, když se ovšem dozvěděl, že jsem právě odevzdala dizertaci, otevřelo to úplně všechna stavidla. Rozpovídal se o tom, jak vůbec na psaní nemá čas, protože vede katedru, do toho musí pořád někoho zkoušet, jen letos opravoval tolik a tolik těchhle velkých prací a psal tolik a tolik posudků a musel učit to a ono. A hlavně odpoledne musí jít „do skutečné práce, kde si i něco vydělá“, protože má doma tři hladové krky. Nato se zvedl a odešel, patrně buď někoho zkoušet nebo do oné skutečné práce. Kdo ví.

Ještě na bakaláři jsem pro sny o svojí budoucnosti používala slova „zůstat na fakultě“. Ta už nepoužívám poměrně dlouho, protože reálnou situaci na naší nejstarší univerzitě znám. I tak ale vědomí, že ta fakulta, kterou jsem kdysi milovala, už opravdu existuje jen v mých vzpomínkách, udeřilo silněji, než jsem čekala. Odcházela jsem otřesená. A taky s intenzivním pocitem, že ať už moje budoucnost bude vypadat jakkoli, v jednom mám jasno. Takhle nikdy skončit nechci.

O věcech, co příště jistě rychle najdu

Nejsem nijak zvlášť roztržitý člověk. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, věci si zpravidla nezapomínám, pozdě nechodím, v knihovně zpozdné neplatím, a pokud už něco ztratím, je to zpravidla proto, že se té náušnici uvolnilo zapínání. Přesto mě pronásleduje jedno prokletí. A pokud vím, nejen mě. Myslím, že ho dost možná budete znát i vy.

Vyjděme z pracovní hypotézy, že za běžných okolností mají lidé zhruba představu o tom, kde se přibližně nacházejí jejich věci. Já ji tedy rozhodně mám. Vím, kde najdu který předmět doličný alespoň řádově, a zpravidla mi stačí tam sáhnout a hledaná věc je na světě (někdy je to, pravda, o trochu složitější, ale většinou ne o moc). Občas se ale přihodí, že zacházím s nějakým objektem, o němž vím, že ho budu zakrátko znovu potřebovat. A tehdy to přijde; jako kletba zlého černokněžníka. „Jenom si to odložím semhle, ať to příště rychle najdu,“ zabrumlám si pro sebe, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zbavil mě veškeré mojí paměti. Předmět tedy na ono místo bláhově položím – a dílo zkázy je dokonáno.

Nevím, jak je to možné, ale místa, která se v jednu chvíli zdají dokonale na očích, fungují zhruba jako černé díry: něco si tam odložíte a daná věc nadobro zmizí z povrchu zemského. Nebo minimálně z povrchu vaší mysli. Když tedy zanedlouho danou věc potřebuji, přijdu tam, kde ji uchovávám normálně, a velmi překvapeně zjistím, že tam není. Nastane chvíle zmatkování, posléze nicméně kouzlo spoutávající moji paměť lehce povolí a já si vzpomenu, že jsem si přece onen předmět odložila někam, kde ho příště rychle najdu. Na to, abych věděla, kde se tohle „někde“ nachází, to sice nestačí, ovšem na zoufalé trhání vlasů nad tím, jak jsem si zase mohla myslet, že to tentokrát klapne, to stačí bohatě. Pokud jde o to příště rychle něco najít, není očividně žádné místo dost na ráně.

Jak to tedy dopadá se všemi těmi věcmi, které se propadnou do hlubin prostoru a času? Kouzlo má cosi jako poločas rozpadu, zpravidla jim tedy naštěstí není konec natrvalo (jinak už by mě to asi zruinovalo). Někdy danou věc objeví čirou náhodou manžel, jindy ji najdu se zpožděním sama; ve zcela ojedinělých případech moje zoufalé hledání přinese ovoce. Ve zcela krajních situacích se dokonce někdy ukáže, že předmět doličný po celou dobu držím v ruce. Ano, ani takhle při ruce nemusí být dost při ruce. Musíte uznat, že tady nemohou nebýt ve hře nadpřirozené síly.

Jo… a nůžky jste tady náhodou někde neviděli?

Po prázdninách

Tak nám skončily prázdniny. Ačkoli… prázdniny? Za sebe bych řekla, že to byly spíš doháněniny, byť v řádově volnějším tempu. S koncem června skončil školní a přerušil se akademický rok a mně se obrovsky ulevilo. První dva červencové týdny jsem nikam nejela, skoro s nikým se nevídala, a dokonce se mi ani na vteřinu nezastesklo po škole. To všechno přišlo až později.

„Ty se ale musíš nudit!“ říkali mi někteří lidé. Těm bych souhrnně odpověděla tak, že na konci července jsem odeslala školiteli zkompletovanou dizertaci a na konci srpna dizertaci po finální kontrole a ze svého úhlu pohledu připravenou k odevzdání. Čtyři roky života, 260 normostran, stovky a stovky hodin strávené nad knihami, jazykovými korpusy i Wordem. Bezmezné množství nadšení, fascinace z objevování i uspokojení z překonaných překážek, ale samozřejmě také nadávek, pochybností a frustrace. Je to regulérní kniha a napsat ji obnášelo naprosto nepředstavitelné množství práce. Byly to zkrátka prázdniny přesně v duchu vtipů o tom, co dělají akademici v létě. Neříkají: „Konečně nemusím pracovat!“ Ale: „Konečně můžu pracovat!“

Pokud bych měla ze svého léta – slovy jednoho ze svých studentů – vybrat některé střípky a nepořezat se, mluvila bych patrně o řadě setkání, dlouhých procházkách o samotě a čtení beletrie. Celkově bych ovšem spíš řekla, že i když jsem zažila věci velmi pěkné, celek zůstává v mé hlavě spíš pokažený některými bolestnými uvědoměními, na která jsem konečně měla kapacitu, a také několika ne zrovna dobrými zprávami, které mi dosud visí v podobě nepěkného oblaku nejistoty nad hlavou. To, co z nich nakonec přesně vypadne a jak moc náročné mi udělají nadcházející školní rok, zatím zůstává otázkou pro další výzkum. Plný ten rok ale zase bude každopádně.

I učím se přijímat věci, které nemám pod kontrolou, a nestresovat se tím, co nemůžu ovlivnit, a vůbec mi to nejde. Vychutnávám si pocit, že jsem napsala dizertaci, o které jsem s čistým svědomím ochotná říct, že je dobrá. Buduji si některé nové návyky, ohledně kterých chovám naději, že mi umožní nenechat se běžným shonem a stresem příliš semlít. Nadávám na to, že takhle radikální jsem si to cvičení v mindfulness přeci jen nepředstavovala. A těším se na čas strávený se svými studenty, po kterých už se mi opravdu stýská. I letos mi o prázdninách občas napsali a i tentokrát mi to vždycky udělalo velkou radost. Tedy, nový školní roku, jsem na tebe asi tak připravená, jak jen můžu být. Jdeme na to?