Když vysoce citlivý člověk píše román

Na blogu jsem se tomu nijak zvlášť nevěnovala; pokud vím, programově o tom pojednával jediný článek. Je tomu tak jednak proto, že všeobecně nejsem ohledně tohoto tématu příliš sdílná, jednak proto, že toho poměrně dlouho mnoho ke sdílení nebylo. Jenže jak jde čas, věcí ke sdílení přibývá. A s jídlem, jak známo, roste chuť.

„Svou knihu“, jak familiérně říkám, jsem začala psát bezmála před dvěma lety. Měla jsem představu o tom, co chci sdělit a v čem má spočívat jádro příběhu, a to bylo všechno. V běžném životě jsem člověk nesmírně organizovaný a systematický (až mě to samotnou někdy děsí), moje psaní je ale naprostý chaos. V krátkých blogových článcích to nepoznáte, protože u nich postup „vím, o čem to má být, a tak si sednu, něco se stane a článek je tu“ krásně funguje. Teď si to ale představte u desítek popsaných á čtyřek – to už je pořádná lochneska. Rok a půl to vypadalo tak, že jsem se značně mlhavou představou o tom, co už jsem napsala, prostě nějak psala dál. Pěkně odprostředka, jak jsem zrovna měla chuť. Expresivnější autoři mluví o zvracení emocí na papír; já bych takových slov nepoužila. Psala jsem totiž výhradně do Wordu.

Čtení napsaného textu jsem se vyhýbala, jak dlouho to jen šlo. Jsem totiž – vzhledem ke své vysoké citlivosti – jako ten herec o kterém se mluví v semináři k cimrmanovskému Záskoku, že když hrál Maryšu, báli se s ním ostatní pít kávu. To takhle píšete, pustíte si k tomu nějakou hudbu, aby vám to lépe odsýpalo, a najednou moc špatně vidíte na obrazovku a běžíte ne pro jeden, ale pro celou hrst kapesníků. Při čtení to vypadalo dost podobně. Když jsem věnovala opravám celý den, vypotácela jsem se posléze ze dveří bezmála v mrákotách a jen s obtížemi si uvědomovala, co je za den, měsíc nebo roční období. Pak jsem si svatosvatě přísahala, že jestli někdy napíšu nějakou další knihu, bude to komedie.

Práce v současné době pomalu, ale jistě pokračují. Do první části jsem již nechala promluvit své superego, takže je promazána, seřazena a omalována několika různými barvami. Část druhou jsem zatím nedočetla, ale stejně občas píšu dál. Kvůli tomu se mi dokonce rýsuje původně neplánovaná část třetí, ve které se mi hromadí statě s časovým určením o jemnosti metráku uhlí. Poté, co jsem se jednou při psaní rozhodila tak, že mě spánek zastihl kolem třetí hodiny ranní, se snažím nálady, a tedy i části knihy, do kterých to potom přijde, střídat. Třetí část je tedy jednoduše částí bez závazků.

A jak to vlastně celé skončí? Ne, to pořád ještě nevím. Věřím ale, že můj chaos to nějak vyřeší. Vidím to tak, že si k té pestrobarevné lochnesce jednoho dne zkrátka sednu, něco se stane a bude to. Potíž přijde až v momentě, kdy si to po sobě budu muset přečíst.

Jak se mi žije na doktorátu

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.

Pár poznámek k nepodmíněnému základnímu příjmu

Když jsem se o nepodmíněném základním příjmu doslechla poprvé, zaťukala jsem si na čelo. Co je to za blbost? Na živobytí si přece vydělává každý sám a dostane se mu podle jeho zásluh. Aby dostal každý tolik, kolik by mu stačilo na skromný život, jenom tak, automaticky, to by tak hrálo!

Postupně se mi to ale v hlavě rozleželo. Potkala jsem člověka, který o téhle myšlence psal diplomku. Slyšela jsem rozvíjet teorie o tom, že když zrušíme všechny zbytečné pracovní pozice, můžeme jít do důchodu ve třiceti. A taky jsem se doslechla o knížce s pikantním názvem Bullshit Jobs, hezky česky: Práce na hovno. Pojednává o pracích tak zbytečných, že i jejich vykonavatelé si plně uvědomují, jak moc nanicovatá jejich činnost je. Přesto ji ale dál dělají; nějak se přece živit musí. Tehdy mi myšlenka nepodmíněného základního příjmu pomalu ale jistě začala dávat smysl.

Dokud práce znamenala obdělávat pole a skutečně v potu tváře dobývat svůj chléb, byla nutná. S tím, jak západní společnost bohatla, se ale její charakter začal měnit. Lidé už neokopávali brambory, místo toho stáli u pásu a vyráběli věci. Musela to být hrozná práce, pod jejich rukama ale pořád něco vznikalo. Pak ovšem nastává na první pohled neznatelný zlom: objem vyráběných věcí se zvýší natolik, že už jim spotřeba nestačí. Když máte doma jednu ledničku, nepotřebujete další tři. Celý náš systém je ovšem nastavený tak, že musíme růst stále dál a výš, jinak přestává fungovat. A aby toho nebylo málo, ve stejné době se výroba čím dál víc automatizuje, takže zaměstnává čím dál míň lidí. Co s nimi? Potřebujeme, aby vydělávali a utráceli. Jinak budou firmy krachovat, lidé šetřit a frčíme rovnýma nohama do krize. A tak se rodí nová generace virtuálních prací. Prací, které nic nevyrábějí, nikomu nepomáhají, a kdyby je nikdo nevykonával, vůbec nic by se nestalo. Prací na hovno.

Myslím, že jsme se minimálně v bohatých západních společnostech dostali do bodu, kdy to celé pomalu ale jistě přestává dávat smysl. Pracujeme v zásadě jenom proto, že se to tak dělalo vždycky. To je ovšem setsakramentsky slabý důvod. Zvlášť když stojíme tváří v tvář hospodářským důsledkům pandemie a pokukuje po nás umělá inteligence, která už brzy bez řečí a bez nemocí zastane celou řadu našich činností. Co se všemi těmi lidmi hodláme dělat? Vymýšlet jim další a další práce na hovno?

Můžeme samozřejmě namítnout spoustu věcných připomínek: z čeho by se nepodmíněný příjem financoval? Kdo by dělal popeláře, když by ho nikdo dělat nemusel? A nezůstali by v takové situaci všichni ležet doma na kanapi? To jsou závažné otázky, které ne vždy dokážu zodpovědět. Pokusím se o to alespoň částečně.

Finance jsou bod, o kterém toho vím nejmíň. Zavedení nepodmíněného příjmu by samozřejmě znamenalo zrušení úplně všech sociálních dávek, důchodů, mateřských atp. Úplně by to nestačilo, ale pěkný první krok by to byl. Na kanapi by všichni rozhodně ležet nezůstali. Svoji identitu čerpáme z toho, co děláme, a nedělat nic je ubíjející. Nikdy jsem v práci netrpěla tolik, jako když nebylo co dělat, a nikdy jsem se necítila společensky hůř, než když jsem „nebyla nic“. Nepodmíněný příjem by navíc sice stačil na skromný život, ale rozhodně ne na nejnovější Lamborghini. Kdo by chtěl luxus, musel by se snažit. Profese, které nutně potřebujeme, by poháněla dílem jejich prestiž (o doktory, vědce nebo učitele bychom, myslím, opravdu nepřišli), dílem peníze. Nikdo by ale nebyl nucený vykonávat práci jenom proto, aby vykonával práci. Nikomu by nehrozil pád na absolutní dno. Byli bychom – poprvé v historii – svobodní.

Netvrdím, že nepodmíněný základní příjem je jediná cesta, kterou bychom se všichni měli okamžitě dát. Jen je to cesta, která mi v současné situaci dává největší smysl a o které vlády pod tlakem koronaviru leckde začínají reálně uvažovat. Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte, klidně šiřte, sdílejte, lajkujte – jak vám srdce káže. Váš názor mě zajímá a budu ráda, když tenhle příspěvek vezmete především jako jemnou výzvu k civilizované diskusi.

A nebojte, příští týden už bude zase článek úplně normální 🙂

O nákupech elektroniky

V moderním světě nezbývá příliš mnoho oblastí, které by z hlediska koncového uživatele fungovaly na bázi čiré magie. Můžeme sice zajít za kartářkou, nechat si spočítat horoskop nebo se poradit s věštcem, troufám si ale tvrdit, že většina běžných smrtelníků s těmito čarodějnými byzbysmeny příliš často do kontaktu nepřijde. Oproti tomu elektroniku jsme někdy vybírali všichni. A myslím, že každý, kdo si někdy kupoval třeba notebook, mi dá za pravdu. Je to magie se vším všudy.

Když jsem si před mnoha lety pořizovala notebook poprvé, velice záhy jsem zjistila, že jediné, čemu rozumím, je barva. Zbytek mohl být klidně psaný v jazyce pitjantjatjara; vyšlo by to nastejno. Sebekriticky jsem tehdy naznala, že to patrně k informovanému výběru nebude stačit, většina notebooků beztak byla černá. I šla jsem za svým starším bratrem, nejzkušenějším odborníkem, kterého jsem měla po ruce (notebook si v životě kupoval už dvakrát a jeho Pepa Tryskáč vešel do rodinných dějin). Bratr se své role zhostil s grácií skutečného gurua, moudře pokýval hlavou a pravil: „No, tam jsou v těch parametrech různý čísla a ty by prostě měly bejt co nejvyšší.“

Vybavená esoterickou znalostí magického učně první třídy jsem tedy začala vybírat znovu. V kouři vonných tyčinek a za zvuku zaříkávadel jako „proč je toho všude tolik“ a „dyť je to beztak všechno stejný“ jsem nakonec vybrala. Notebook byl černý a čísla zjevně stačila: sloužil mi dlouhých osm let. Pravda, ke konci už vykazoval všechny kvality legendárního Pepy Tryskáče a nechával tak obzvlášť silně vyniknout cholerické stránce mojí povahy. Pořád ale, přísně vzato, fungoval.

Když loni přišlo jaro, usoudila jsem, že není moudré ohrožovat zdraví chodců pod našimi okny rizikem letící elektroniky – a začala jsem vybírat nástupce. Zběžně jsem přelétla soudobý trh magickým zbožím a naznala jsem, že od dob mé první iniciace se leccos změnilo. Barev se kupříkladu vyrojilo celé množství a suverénně nejvíc letěla stříbrná. Kromě toho jsem i já v mezičase vystoupala na vyšší kouzelnickou úroveň: ono když se živíte psaním o elektronice, tak vás nějaká ta dedikovaná grafická paměť nezaskočí. Myslela jsem si, že tentokrát to bude brnkačka, brzy mi ale došlo, že psát a vybírat jsou dvě zcela jiné věci. I když už jsem se nemusela ptát, jestli Wi-Fi ac je klimatizovaná, na celkové magičnosti celého podniku se pranic nezměnilo. Pořád jsem doopravdy nevěděla, co že to vlastně všechno znamená a jestli se tomu dá věřit. Jinými slovy: kóan mého bratra stále platil.

I vytáhla jsem zas vonné tyčinky, třikrát plivla k severu a s magickým zaříkáváním pokročilé úrovně („proč do prčic nemají tenhle model, když se kolem něj točí celý jejich marketing“) si vybrala nový notebook. Stříbrný, s lehkým nádechem do modra a žlutým rámečkem. Zatím funguje krásně a já vřele doufám, že i tentokrát mi bude Štěstěna nakloněna. Chodci pod našimi okny to jistě ocení.

Dokument, který by měl vidět každý

Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, první verzi článku už jsem dokonce měla načrtnutou. Jenže pak jsem zhlédla dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě a usoudila jsem, že všechno ostatní počká. O tomhle by měl vědět každý.

Dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě najdete na Netflixu.

David Attenborough proslul jako jedna z nejznámějších televizních tváří; ten, „co dělá všechny ty dokumenty“. Během posledních šedesáti let ho poznali snad všichni, kdo někdy zabrousili do těchto televizních vod. Díky své tvorbě procestoval celý svět a přispěl k poznání a popularizaci divoké přírody jako málokdo. Život na naší planetě završuje tenhle velkolepý život dechberoucím svědectvím a velmi důrazným varováním do budoucna.

Divočina, kterou Attenborough během svého dlouhého života poznal, už totiž z velké části zmizela. Během pouhých pár desítek let jsme zvládli vykácet nezměrnou plochu deštných pralesů, vybít celé druhy zvířat, zničit kompletní ekosystémy. Dlouho se nám zdálo, že se nic tak velkého neděje, Země se přece vzpamatuje. Ano, to je pravda, Země to zvládne. Ale my jako lidstvo bychom nemuseli.

Způsob, jakým žijeme, je totiž sérií neudržitelných jednosměrek. Pokud chceme jako druh přežít, musíme se z nich vrátit a vydat se jinudy. Nemůžeme dál pálit fosilní paliva, jíst každý den maso, kácet pralesy a vybíjet zvířata. Pokud chceme, abychom tu byli ještě za sto let, prostě nemůžeme. Jestliže zničíme jemně provázané ekosystémy naší planety, zničíme i stabilitu naší přírody, pravidelnost ročních období, předvídatelnost sucha a vláhy – všechno to, díky čemu jsme došli tam, kde jsme. Prosperita našeho druhu doslova a do písmene závisí na prosperitě druhů ostatních a s těmi je to v současnosti velmi nahnuté. Čím dál budeme pokračovat v nastaveném kurzu, tím rychleji budou změny pokračovat. A když říkám rychleji, myslím tím, že svědky potenciálního vymírání lidstva budou už dnešní děti.

Attenborough ale nepodává jen apokalyptickou vizi temné budoucnosti. Nabízí změnu, která může tohle všechno ještě zvrátit: konkrétní a dobře argumentované kroky, jimiž můžeme jemně protkané bohatství divoké přírody na Zemi vrátit a obnovit tak alespoň částečně stabilitu, kterou k životu nutně potřebujeme. Začít můžeme každý u sebe, pokračovat budou muset ti, kdo o nás rozhodují. Attenborough udělal, co mohl. My bychom měli též.

O síle prvního dojmu

Říká se, že první dojem je při setkání s cizím člověkem klíčový. Váš účes, úsměv, výraz očí, držení těla, stisk ruky, kadence kroku, tón hlasu a v poslední řadě také trochu toho, co skutečně říkáte – to vše se během prvních pár minut namixuje do směsi, jejíž příchuť nejspíš ucítíte pokaždé, když právě s tímhle člověkem znovu přijdete do styku. Přiznám se, že dřív jsem tomu tolik nevěřila. Dnes, po letech stále se opakujících zkušeností, už tomu věřím.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem přišla na to, jak na lidi působím. Poprvé mi to na rovinu řekl kolega průvodce v muzeu. „Vypadáš inteligentně,“ pravil tehdy bez ironie a já jsem se zarazila. Co to vůbec znamená? Inteligentně můžu mluvit nebo znít, ale vypadat? To přece není možné. Červíček pochybnosti už se ale pustil do svého chutného sousta. Začala jsem si víc všímat, jak na mě lidé reagují, a po letech jsem musela uznat, že kolega měl pravdu. Ať už to znamenalo cokoli, vypadala jsem inteligentně – nebo se tak aspoň všichni kolem mě chovali.

Největší sílu svého prvního dojmu jsem paradoxně pociťovala ve chvílích, kdy jsem plácala úplné nesmysly. Ve škatulce „ta chytrá“ jsem spočívala tak pevně, že když jsem si třeba spletla rok, provedlo moje okolí raději interpretační salto mortale, kterým mojí chybě dalo nějaký obzvlášť rafinovaný smysl, než aby připustilo, že jsem se jednoduše sekla. Při zkouškách i během přednášek se moji vyučující párkrát pustili do tak šíleně sofistikovaného výkladu nějaké mojí jednoduchoučké věty, že už jsem po těch pěti minutách zkrátka neměla srdce jim to vyvracet, a tak jsem jen kývala a usmívala se. Až když chyba opravdu bila do očí (například jsem místo bublifuk řekla hromosvod), dokázala se probojovat skrz bublinu sebenaplňujícího proroctví a ukázala se v pravém světle. Patrně jako výjimka potvrzující pravidlo.

Přiznávám, že ani po těch deseti letech, které od výroku mého kolegy uběhly, stále nevím, co přesně to „vypadat inteligentně“ vlastně znamená. Vysoké čelo, křivé špičáky, přírodní hnědá barva vlasů? Těžko říct. Jisté je jen to, že to funguje. Naposledy předevčírem: procházeli jsme se s manželem v parku a proti nám šla holčička s maminkou. Věnovali jsme jim asi tolik pozornosti jako jiným náhodným kolemjdoucím, holčičku jsme ale očividně zaujali. Zcela neomylně na mě a mého černovlasého, brýlatého manžela ukázala prstem a nadšeným hláskem pravila: „Hele, mami, koukej – Harry Potter a Hermiona!“

Něco mi říká, že ji čeká zářná budoucnost.

Co se u nás doma nedědí

V naší rodině se dá zdědit kde co. Malý vzrůst, hubená postava, skvělá paměť, velká hlava nebo špatné klouby – to všechno, a ještě mnohem víc putuje z generace na generaci s pravidelností téměř železnou. Občas k této ustálené sadě nádavkem přibude nějaké to hudební nadání, literární sklony nebo vášeň pro šachy (ano, ta se mi vyhnula), podle toho, jak zrovna padnou čísla v dědičné loterii. A pak je tady ještě jedna věc. Věc, která v našem genofondu prostě a jednoduše chybí.

Když se rozdával orientační smysl a prostorová představivost, vyšli si nejspíš všichni moji předkové na nějakou pěknou vycházku – ze které už se patrně nikdy nevrátili. Výsledky vidíme každý den. Zaparkovat do řady kupříkladu neumíme bez asistence nikdo (někteří dokonce ani s asistencí, ovšem na mou obranu nutno dodat, že ta popelnice tam stála vážně zákeřně). Každé rodinné dovolené, na kterou se jelo autem, předcházela velmi náročná anabáze v podobě detailního hledání trasy, jejímž výsledkem bylo podrobné pojednání minimálně na formát A4. Výsledek? Vždycky jsme se ztratili. Jakmile jsme totiž dorazili na první neznačnou křižovatku, k čemuž dříve či později nevyhnutelně došlo, nebylo úniku. Jednou jsme při návratu domů po celé sérii podobných lapálií namísto do Milevska vjeli do Sezimova Ústí, načež táta začal objíždět nejbližší kruhový objezd a křičet, že tam prostě bude jezdit tak dlouho, dokud nebude vědět, kudy se do toho Milevska jede. Máma, která na sedadle spolujezdce hrála svou obvyklou roli navigátora, v tu chvíli pravděpodobně vyslala tichou modlitbu ke všem svatým, protože po třetím kolečku jsme nakonec z kruháče přece jen sjeli a domů s několikahodinovým zpožděním nakonec dorazili.

Historka, která nejlépe ilustruje naše celorodinné prostorové neumětelství, se ale paradoxně vůbec nestala na cestách. Připravovali jsme tehdy chalupu k letní dovolené, což obnášelo kromě zevrubného úklidu i slunění matrací. Já jsem uklízela cosi uvnitř domu a táta se jal dopravit poměrně těžké matrace (ty, které byly ještě potřeba na jednu postel tři) na místo slunění. Ani ho nenapadlo nosit je ručně. Navršil si pěkně jednu po druhé na kolečko, aby si – po vzoru kapitoly ze středoškolské fyziky Páka, kladka, kolo na hřídeli – ulehčil práci. Jediná potíž spočívala v tom, že přes závratně vysokou molitanovou a slaměnou masu neviděl na cestu. Než by jel nadvakrát, raději jako hrdý konzervativec zvolil postup prověřený léty: zavolal si za navigátora mámu. Co by se mohlo pokazit?

Z domu mě přivolal výbuch hurónského mámina chechotu a tátův křik: „No! Dobrý! Prej dobrý to bylo!“ Když jsem doběhla ke dveřím, máma se lámala a rudla smíchy a táta rozčileně rozhazoval rukama a rudl nad matracemi, které ležely úplně všude po trávníku. V cestě stál široko daleko jediný, velmi plochý kámen.

Až se mnou někdy někam půjdete, vzpomeňte si na tuhle příhodu. Je totiž docela dobře možné, že právě ona bude stát mezi vámi a věčným ztracením.

Co mě naučily 3 roky v byznysu

Pro mé věrné čtenáře není žádným tajemstvím, že jsem poslední tři roky života strávila v něčem, čemu s lehkou ironií říkávám „normální práce“. Budovala jsem kapitalismus, chodila do kanceláře (nebo alespoň k vlastnímu psacímu stolu), psala maily a vydělávala peníze do kapes boháčů – nejdřív v malé firmě a po jejím krachu ve firmě opravdu, ale opravdu velké. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ty roky byly jen zbůhdarma vyhozené a ničemu mě nenaučily. Šlo nicméně často o lekce dosti smutné.

První poznatek přišel hned na začátku mé „kariéry“ a naučil mě, že normální práce je nesmírně snadná. Obtížnost toho, čemu jsem se věnovala při studiu, se s tím, co jsem dělala poté, nedala ani vzdáleně srovnávat. Když jsem dokončovala magistra, bála jsem se, jestli normální práci vůbec zvládnu. Ti, kdo mě bez ustání strašili „skutečným životem“, můj strach ještě přiživovali. Naprosto zbytečně.

Druhý poznatek přišel rovněž velmi záhy a ukázal mi, že osmihodinová pracovní doba je k uzoufání neefektivní. Hlavou není možné pracovat naplno osm hodin v kuse, a pokud to zkusíte, po třetím dni vás odveze auto s majáčkem (které to bude, záleží na vašem naturelu). Pracovní dobu je proto třeba v zájmu všech náležitě ředit a (v mém případě) zhruba čtvrtinu jednoduše odsedět. Dělají to tak všichni.

Třetí poznatek zrál během celých tří let. Postupně jsem totiž zjišťovala, že si člověk dokáže zvyknout opravdu skoro na všechno. Nechtěla jsem volat klientům, protože neznámým lidem nerada volám – ejhle, pracovní telefon mi stál do pár měsíců na stole. Nechtěla jsem do korporátu ani open-spacu; můžete hádat třikrát, kde jsem skončila (a ještě to byl open-space plný sprostých obchoďáků a jednoho příšerně neposlušného psa). Myslela jsem si, že stresové prostředí tvrdého byznysu nemůžu zvládnout a pak jsem překvapeně zjistila, že práce na tajemnické pozici na fakultě mě stresovala neporovnatelně víc. Nic zkrátka není tak horké, jak to vypadá.

Čtvrtý poznatek mě naučil, že všechno, co se o korporátech traduje, je pravda. Legendy o manažerech, kterým ani trochu nesejde na lidech, protože je zajímají jenom prachy. Mýty o zaměstnancích, kteří vyštípávají své kolegy. Zvěsti o lidech, kteří si postěžovali a už je ve firmě nikdo nikdy neviděl. Pověsti o vedení, které je buď úplně neschopné, nebo manipulativní až zlé. Anekdoty o nesmyslných tabulkách a výkazech. Zkazky o zaměstnancích, kteří v zásadě nic nedělají, i o těch, kteří makají za tři a posílají e-maily o půlnoci. Eposy o projektech, na kterých se dělá několik let, aby se následně s velkou slávou hodily do koše. Všechno se to skutečně děje, každou hodinu, každý den.

A konečně pátý a finální poznatek: totiž že v tomhle prostředí nechci být, je mi nesmírně cizí a zdá se mi napůl směšné a napůl hrozivě tragické. Potkala jsem v něm lidi hodné, přátelské a laskavé a uvědomuji si, že na celou řadu věcí jsem měla nehorázné štěstí. Ani pár příjemných nadřízených nebo kolegů ale nemůže nic změnit na tom, že je to prázdný, umělý, nesmyslný svět, ve kterém na místo božstva usedly peníze a staly se tak jediným konečným účelem lidského snažení. Svět, ve kterém máte právě takovou hodnotu, jakou ukazují vaše výkonnostní statistiky. Pustý a temný svět bez světla na konci tunelu, ze kterého si budete buď napůl cynicky a napůl vyhořele střílet, nebo ho přijmete za svůj a budete brát všechno to akvírování a ingejdžmenty smrtelně vážně. Dodnes nevím, která z těch dvou možností mě děsí víc. A z celého svého srdce doufám, že už to nikdy nebudu muset zjišťovat.

Uklidňující kouzlo sitcomů

Určitě to taky znáte. Každodenní život ubíhá, tu nastane problém, tu trampota a čas od času nějaký obzvlášť velký průšvih. Až sem to vypadá celkem fádně, jenže pak přijde ten podstatný rozdíl: když se zdá, že je úplně nejhůř a situace se jeví zcela bezvýchodně, jedna z postav zahlásí nějaký vtip. Tím celou peripetii, kolizi, krizi i katastrofu zahraje daleko do outu a virtuální i skutečné publikum může vybuchnout salvou osvobozujícího smíchu. V tu chvíli všichni vědí, že bude zase dobře.

Když jsem prožívala nějaká obzvlášť těžká období, byly sitcomy jednou z mála věcí, které mě dokázaly uklidnit. Nestarala jsem se o to, že jsem celé pasáže z Big Bang Theory nebo Yes, Minister znala zpaměti a v některých dílech nebyl jediný vtip, který bych nedokázala předvídat. To mi divácký požitek nijak nekazilo. Všechno tam totiž vypadalo nesmírně snadně. Průšvih v práci nebo její ztráta, hádka s nejbližšími, problematické vztahy v rodině i vládní krize – to všechno postavy prožívaly s okouzlující lehkostí. Situace je nikdy zcela nepohltila, a když už, tak rozhodně ne všechny. Vždycky se našel někdo, kdo zůstal totálně nad věcí a mohl si z toho utahovat. Tehdy stačilo, aby zaznělo něco jako „Pane ministře, už to začíná být opravdu naléhavé!“ „Naléhavé, Humphrey? Copak se to tady učíme za nová slova?“ a já jsem věděla, že svět je přeci jen ještě v pořádku.

Myslím, že právě tohle kouzlo je hlavní silou sitcomů. Vtip v nich samozřejmě hraje důležitou roli, přeci jen jde o situační komedie, ten ale ani v nejmenším nevysvětluje, proč lidé své oblíbené kousky sjíždějí pořád dokola. Podle sebe soudím, že se zkrátka zamilovali do nekomplikovaného světa, ve kterém si lze ze všeho beztrestně dělat legraci a nic není tak hrozné, aby to nešlo během dvaceti minut vyřešit. A i když v realitě některá řešení trvají podstatně déle, bolí, drhnou a žádají si lecjaké oběti, nezaškodí si tuhle lehkost občas připomenout. Dokáže být nejen uklidňující, ale také velmi inspirativní. A mimo to má rozhodně větší styl, když vám třeba spadne ze schodů skříň, místo sprostých nadávek prohlásit: „Ach gravitace, ty bezcitná děvko.“ Publikum, jakkoli nepočetné, to jistě ocení.

O mentálním věku

Jsem ve věku, kdy se neustále řeší, kolik vám je. Moji vrstevníci jsou z každých dalších narozenin nešťastnější a nešťastnější, jako by stále nemohli tomu číslu uvěřit. Cítí, že by se měli cítit dospělí, a možná mají trochu pocit, že nestihli v bujarém mládí to, co chtěli, a život jim utíká mezi prsty. V hrudi jim pořád bije náctileté srdce a to se s dospělostí ne a ne srovnat. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpívá v písničce Šestadvacet Pokáč. A já vrtím nechápavě hlavou.

„Jak se cítíš, když už jsi teď v druháku?“ ptala se tehdy moje ročníková spolužačka o rok staršího spolužáka. Zatvářil se překvapeně a nevěděl, co na to odpovědět. Zapamatovala jsem si tu otázku, zajímalo mě, jestli se budu cítit jinak. A opravdu. Připadala jsem si jistější, dospělejší a – starší. Pocit se dál měnil a nuancoval ve třeťáku, zapouštěla jsem kořeny a vnímala všechny změny, které mi v hlavě prováděly stohy načtených knih. Ve dvaadvaceti jsem dokonce začala uvažovat o něčem jako přednášení; měla jsem pocit, že už jsem dostala tolik, že musím dávat dál. Svět se v mých očích měnil, získával tisíce neznámých odstínů a můj krok v něm byl čím dál pevnější.

Kotrmelec, který jsem prodělala na magistru, mě katapultoval úplně jinam. Přestala jsem vzhlížet k pedagogům, protože jsem zjistila, že mnozí z nich stojí na podobném stupni jako já. Padala jedna iluze za druhou a já jsem začala na své hlavě nacházet první bílé vlasy. Na řadu věcí, jako třeba čtení špatných knih, jsem si začala připadat příliš stará. Občas jsem se přistihla, jak říkám věci, u kterých by mému patnáctiletému já patrně spadla brada. Dnes bych se na svou mladší verzi usmála a prohodila jen „Je v pořádku nevědět. Všechno přijde samo.“

Největším předělem ale byl jednoznačně nástup do práce. Tehdy jsem zestárla během několika týdnů snad o deset let. Svět studia mi začal připadat nesmírně daleko, jako jiná realita, která už nebyla moje. Skráně mi prokvetly a při pohledu na své šediny jsem se melancholicky usmívala. Tak moc to korespondovalo s tím, jak jsem se cítila! S vnitřními boji, které jsem sváděla každé ráno, s každou myšlenkou na to, že tohle by měl být ten skutečný život, to, na co jsem se po tolik let připravovala. Rozhodnutí to všechno po několika letech zase opustit mě ale vnitřně nevrátilo zpátky. Naopak.

Jen na krátkou a velmi přechodnou dobu jsem měla pocit, že se moje tělo a mysl střetly zhruba v tomtéž místě. Dnes už ho zase nemám. Dávno, pradávno se necítím jako v pubertě, ba dokonce si od ní přijdu tak vzdálená, že si svoje tehdejší já a jeho boje téměř nedokážu vybavit. Nevidím v sobě žádné pozůstatky dětství, jeho hravost, lehkost a zálibu v pohádkách; nic, co by mi říkalo, že jsem vnitřně dokázala zůstat mladá. Moje mysl se rozeběhla tryskem vpřed a tělo nechala daleko za sebou. Nevím, jestli to jde vrátit. Obávám se, že je to, jak praví klasik: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.