Pokud čtete moje články o učení, může to dělat dojem, že kontakt se studenty je pro mě vždycky jen samá radost. Jenže víte co? Není. Jsou věci, které mi vadí, a to tak, že hodně. Jen to ani trochu nejsou ty věci, které lidé čekají. Abych pravdu řekla, nečekala jsem je na začátku ani já. Co mě tedy u studentů drásá?
Shazování sebe sama
To, co mi začalo vadit už po mé historicky první hodině, byla tendence některých studentů shazovat sebe sama. Když jsem je například požádala, aby zreflektovali svoji angličtinu a řekli mi, co jim jde a na čem by naopak potřebovali zapracovat, někteří suverénně prohlásili, že jim nejde nic. Mysleli to smrtelně vážně. Když jsem onehdy studentovi dala z ústního projevu jedna mínus, byl doslova pohoršený, jak je možné, že dostal tak dobrou známku a že to přece nejde. Jeden z mých herecky velmi nadaných studentů zhodnotil svou vynikající prezentaci slovy, že to bylo fakt špatné. Jiná studentka, která píše bezmála dokonalé slohy, mi zpravidla hned do e-mailu, v němž mi sloh posílá, neváhá napsat, že to je nejspíš hrozné, ale že líp to napsat nedokáže.
Není výjimkou, že studenti začnou přímo v hodině sami sobě nadávat. Jak je to konstruktivní, je zjevné. Trhá mi to srdce do té míry, že od doby, co učím, to zarážím i u dospělých ve svém okolí (kolegové z orchestru i z kabinetu by mohli vyprávět). Představím si totiž svou éterickou vílu s průměrem 1,0, jak se mi po hodině omlouvá za svoji angličtinu poté, co se prostě jenom zasekla při popisu obrázku, a nedá mi to. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.
Omlouvání úplně za všechno
Když někdo použije ChatGPT k podvodu, je omluva zcela na místě. Rovněž tak když studenti dělají takový bordel, že neslyším vlastního slova. Pak jsou tady řekněme ještě zapomenuté učebnice, svačení v hodině nebo paření na mobilu pod lavicí (případně na rovnou na ní). V takových situacích omluva potěší.
Tam bychom ovšem měli zhruba končit. Jenže moji studenti tam nekončí, minimálně někteří. Omlouvají se tak třeba za to, že jejich sloh je nejspíš špatný a že mi možná způsobí trvalou újmu. Omlouvají se, že jejich výkon nebyl dost dobrý. Omlouvají se, že mě otravují, když se chtějí na něco zeptat nebo potřebují poradit. Omlouvají se za svoje emoce, třeba za to, že jsou smutní. Vážně. Čekám, kdy se mi začnou omlouvat za to, že mi ve třídě vydýchávají vzduch. V jednom případě už jsem dokonce byla na vážkách, zda to zatrápené „sorry“ natvrdo nezakázat.
Absolutní people-pleasing
People-pleasing, neboli snaha se úplně všem za všech okolností a na vlastní úkor zavděčit, je slovo, které mi v češtině velmi chybí. Ve škole ale mluvím skoro vždycky anglicky, takže ho tam bez uzardění používám v původní podobě. A že je na místě mnohem častěji, než by mi bylo milé.
Snaha zavděčit se vede některé moje studenty k dost absurdnímu chování. Chci je kupříkladu oslovovat variantou jména, kterou mají nejradši. Mně je úplně jedno, jak jim budu říkat, tak proč bych jim říkala tak, jak se jim to nelíbí? Když jim tedy na první hodině dám instrukci, ať si na cedulku se jménem svou oblíbenou variantu napíšou, čekám, že se to stane. Někteří to udělají. Jiní napíšou své plné jméno a pak se třeba po půl roce začnou v mailech podepisovat jinak. I to je v pořádku, já si všimnu a zařídím se podle toho (pokud to tedy není Ryan Gosling nebo Hannibal Lecter). Ale z některých studentů jsem i takhle banální věc musela páčit. Na svoji prostou otázku „jak chceš, abych tě oslovovala?“, už jsem tak slyšela kde co. Od „to je jedno“ a „na tom nezáleží“ přes „oslovujte mě, jak chcete“ až po sofistikované „já vám kdyžtak řeknu, když mi to, jak mě oslovujete, bude vadit“. Zdá se to jako hloupost. Jenže když je problém i taková drobnost, jak to asi bude vypadat, až jim někdo skutečně začne překračovat hranice?
Úzkostný perfekcionismus aneb chyby úplně všude
Mám celou skupinu studentů, kterou souhrnně označuji jako klub úzkostných perfekcionistů. Jde o studenty, kteří na sebe mají extrémně vysoké nároky, jejich identita je nerozlučně spjatá s jejich výkonem a jejich metou je naprostá dokonalost. Často navíc mají pocit, že když budou chybovat, tak nejenže selhali, ale ještě mě zklamou, což je vzhledem k tomu, že mi docela často chtějí udělat radost, smrtící kombinace.
Někteří jsou kupříkladu celí špatní, když dostanou z něčeho dvojku. Ano, dvojku. Jiným se hroutí svět, když neznají při hodině nějaké opravdu pokročilé slovíčko – třeba takové, jaké já jsem neznala ještě před dvěma lety. Někdy, když dostanou opravenou čtvrtletku a vidí, že mají za jedna, alespoň veškerou svoji pozornost upřou na chyby. To by bylo ještě celkem v pořádku, však chybami se člověk učí (v jazycích zvlášť). Jenže ony zpravidla následují výkřiky typu „já jsem idiot“, rozhořčené rozhazování rukama nad vlastní neschopností nebo tichá varianta à la hromádka neštěstí – podle jejich letory. A to rozhodně není učení. To je to, co angličtina vystihuje geniálním slovesem to beat yourself up neboli zmlátit vnitřně sebe sama. A to mě opravdu bolí sledovat.
Když se moji studenti zlepšují v angličtině, mám velkou radost. Ale upřímně – mnohem větší radost mám z toho, když se začnou zbavovat výše zmíněných návyků. Když ten student, který si tak strhal svoji prezentaci (která mimochodem pojednávala o tom, jak přestat s oním vnitřním mlácením sebe sama), na konci další prezentace sice je nervózní, ale nehroutí se mu v očích celý svět. Když se mi studentka s oněmi bezmála dokonalými slohy v dalším e-mailu za kvalitu svého psaní už neomluví. Když mi student napíše, že si tu dvojku vezme, aniž by dodal, že si uvědomuje, že na jedničku není dost dobrý a angličtina mu nejde – a příště dokonce připojí dodatek o tom, že má radost z toho, jak se v bodovém hodnocení postupně posouvá čím dál výš. Když mi v nové třídě studenti začnou odpovídat, aniž by si byli odpověďmi jistí. Když už neslyším „já jsem debil“ poté, co rozdám čtvrtletky. Jsou to malé krůčky. Vesměs mnohem menší než pokroky, které pozoruji, v angličtině. Ale já mám právě z nich radost. Velikou, převelikou radost.