V křesle

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.

V moderním světě nezbývá příliš mnoho oblastí, které by z hlediska koncového uživatele fungovaly na bázi čiré magie. Můžeme sice zajít za kartářkou, nechat si spočítat horoskop nebo se poradit s věštcem, troufám si ale tvrdit, že většina běžných smrtelníků s těmito čarodějnými byzbysmeny příliš často do kontaktu nepřijde. Oproti tomu elektroniku jsme někdy vybírali všichni. A myslím, že každý, kdo si někdy kupoval třeba notebook, mi dá za pravdu. Je to magie se vším všudy.

Když jsem si před mnoha lety pořizovala notebook poprvé, velice záhy jsem zjistila, že jediné, čemu rozumím, je barva. Zbytek mohl být klidně psaný v jazyce pitjantjatjara; vyšlo by to nastejno. Sebekriticky jsem tehdy naznala, že to patrně k informovanému výběru nebude stačit, většina notebooků beztak byla černá. I šla jsem za svým starším bratrem, nejzkušenějším odborníkem, kterého jsem měla po ruce (notebook si v životě kupoval už dvakrát a jeho Pepa Tryskáč vešel do rodinných dějin). Bratr se své role zhostil s grácií skutečného gurua, moudře pokýval hlavou a pravil: „No, tam jsou v těch parametrech různý čísla a ty by prostě měly bejt co nejvyšší.“

Vybavená esoterickou znalostí magického učně první třídy jsem tedy začala vybírat znovu. V kouři vonných tyčinek a za zvuku zaříkávadel jako „proč je toho všude tolik“ a „dyť je to beztak všechno stejný“ jsem nakonec vybrala. Notebook byl černý a čísla zjevně stačila: sloužil mi dlouhých osm let. Pravda, ke konci už vykazoval všechny kvality legendárního Pepy Tryskáče a nechával tak obzvlášť silně vyniknout cholerické stránce mojí povahy. Pořád ale, přísně vzato, fungoval.

Když loni přišlo jaro, usoudila jsem, že není moudré ohrožovat zdraví chodců pod našimi okny rizikem letící elektroniky – a začala jsem vybírat nástupce. Zběžně jsem přelétla soudobý trh magickým zbožím a naznala jsem, že od dob mé první iniciace se leccos změnilo. Barev se kupříkladu vyrojilo celé množství a suverénně nejvíc letěla stříbrná. Kromě toho jsem i já v mezičase vystoupala na vyšší kouzelnickou úroveň: ono když se živíte psaním o elektronice, tak vás nějaká ta dedikovaná grafická paměť nezaskočí. Myslela jsem si, že tentokrát to bude brnkačka, brzy mi ale došlo, že psát a vybírat jsou dvě zcela jiné věci. I když už jsem se nemusela ptát, jestli Wi-Fi ac je klimatizovaná, na celkové magičnosti celého podniku se pranic nezměnilo. Pořád jsem doopravdy nevěděla, co že to vlastně všechno znamená a jestli se tomu dá věřit. Jinými slovy: kóan mého bratra stále platil.

I vytáhla jsem zas vonné tyčinky, třikrát plivla k severu a s magickým zaříkáváním pokročilé úrovně („proč do prčic nemají tenhle model, když se kolem něj točí celý jejich marketing“) si vybrala nový notebook. Stříbrný, s lehkým nádechem do modra a žlutým rámečkem. Zatím funguje krásně a já vřele doufám, že i tentokrát mi bude Štěstěna nakloněna. Chodci pod našimi okny to jistě ocení.

Říká se, že první dojem je při setkání s cizím člověkem klíčový. Váš účes, úsměv, výraz očí, držení těla, stisk ruky, kadence kroku, tón hlasu a v poslední řadě také trochu toho, co skutečně říkáte – to vše se během prvních pár minut namixuje do směsi, jejíž příchuť nejspíš ucítíte pokaždé, když právě s tímhle člověkem znovu přijdete do styku. Přiznám se, že dřív jsem tomu tolik nevěřila. Dnes, po letech stále se opakujících zkušeností, už tomu věřím.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem přišla na to, jak na lidi působím. Poprvé mi to na rovinu řekl kolega průvodce v muzeu. „Vypadáš inteligentně,“ pravil tehdy bez ironie a já jsem se zarazila. Co to vůbec znamená? Inteligentně můžu mluvit nebo znít, ale vypadat? To přece není možné. Červíček pochybnosti už se ale pustil do svého chutného sousta. Začala jsem si víc všímat, jak na mě lidé reagují, a po letech jsem musela uznat, že kolega měl pravdu. Ať už to znamenalo cokoli, vypadala jsem inteligentně – nebo se tak aspoň všichni kolem mě chovali.

Největší sílu svého prvního dojmu jsem paradoxně pociťovala ve chvílích, kdy jsem plácala úplné nesmysly. Ve škatulce „ta chytrá“ jsem spočívala tak pevně, že když jsem si třeba spletla rok, provedlo moje okolí raději interpretační salto mortale, kterým mojí chybě dalo nějaký obzvlášť rafinovaný smysl, než aby připustilo, že jsem se jednoduše sekla. Při zkouškách i během přednášek se moji vyučující párkrát pustili do tak šíleně sofistikovaného výkladu nějaké mojí jednoduchoučké věty, že už jsem po těch pěti minutách zkrátka neměla srdce jim to vyvracet, a tak jsem jen kývala a usmívala se. Až když chyba opravdu bila do očí (například jsem místo bublifuk řekla hromosvod), dokázala se probojovat skrz bublinu sebenaplňujícího proroctví a ukázala se v pravém světle. Patrně jako výjimka potvrzující pravidlo.

Přiznávám, že ani po těch deseti letech, které od výroku mého kolegy uběhly, stále nevím, co přesně to „vypadat inteligentně“ vlastně znamená. Vysoké čelo, křivé špičáky, přírodní hnědá barva vlasů? Těžko říct. Jisté je jen to, že to funguje. Naposledy předevčírem: procházeli jsme se s manželem v parku a proti nám šla holčička s maminkou. Věnovali jsme jim asi tolik pozornosti jako jiným náhodným kolemjdoucím, holčičku jsme ale očividně zaujali. Zcela neomylně na mě a mého černovlasého, brýlatého manžela ukázala prstem a nadšeným hláskem pravila: „Hele, mami, koukej – Harry Potter a Hermiona!“

Něco mi říká, že ji čeká zářná budoucnost.

V naší rodině se dá zdědit kde co. Malý vzrůst, hubená postava, skvělá paměť, velká hlava nebo špatné klouby – to všechno, a ještě mnohem víc putuje z generace na generaci s pravidelností téměř železnou. Občas k této ustálené sadě nádavkem přibude nějaké to hudební nadání, literární sklony nebo vášeň pro šachy (ano, ta se mi vyhnula), podle toho, jak zrovna padnou čísla v dědičné loterii. A pak je tady ještě jedna věc. Věc, která v našem genofondu prostě a jednoduše chybí.

Když se rozdával orientační smysl a prostorová představivost, vyšli si nejspíš všichni moji předkové na nějakou pěknou vycházku – ze které už se patrně nikdy nevrátili. Výsledky vidíme každý den. Zaparkovat do řady kupříkladu neumíme bez asistence nikdo (někteří dokonce ani s asistencí, ovšem na mou obranu nutno dodat, že ta popelnice tam stála vážně zákeřně). Každé rodinné dovolené, na kterou se jelo autem, předcházela velmi náročná anabáze v podobě detailního hledání trasy, jejímž výsledkem bylo podrobné pojednání minimálně na formát A4. Výsledek? Vždycky jsme se ztratili. Jakmile jsme totiž dorazili na první neznačnou křižovatku, k čemuž dříve či později nevyhnutelně došlo, nebylo úniku. Jednou jsme při návratu domů po celé sérii podobných lapálií namísto do Milevska vjeli do Sezimova Ústí, načež táta začal objíždět nejbližší kruhový objezd a křičet, že tam prostě bude jezdit tak dlouho, dokud nebude vědět, kudy se do toho Milevska jede. Máma, která na sedadle spolujezdce hrála svou obvyklou roli navigátora, v tu chvíli pravděpodobně vyslala tichou modlitbu ke všem svatým, protože po třetím kolečku jsme nakonec z kruháče přece jen sjeli a domů s několikahodinovým zpožděním nakonec dorazili.

Historka, která nejlépe ilustruje naše celorodinné prostorové neumětelství, se ale paradoxně vůbec nestala na cestách. Připravovali jsme tehdy chalupu k letní dovolené, což obnášelo kromě zevrubného úklidu i slunění matrací. Já jsem uklízela cosi uvnitř domu a táta se jal dopravit poměrně těžké matrace (ty, které byly ještě potřeba na jednu postel tři) na místo slunění. Ani ho nenapadlo nosit je ručně. Navršil si pěkně jednu po druhé na kolečko, aby si – po vzoru kapitoly ze středoškolské fyziky Páka, kladka, kolo na hřídeli – ulehčil práci. Jediná potíž spočívala v tom, že přes závratně vysokou molitanovou a slaměnou masu neviděl na cestu. Než by jel nadvakrát, raději jako hrdý konzervativec zvolil postup prověřený léty: zavolal si za navigátora mámu. Co by se mohlo pokazit?

Z domu mě přivolal výbuch hurónského mámina chechotu a tátův křik: „No! Dobrý! Prej dobrý to bylo!“ Když jsem doběhla ke dveřím, máma se lámala a rudla smíchy a táta rozčileně rozhazoval rukama a rudl nad matracemi, které ležely úplně všude po trávníku. V cestě stál široko daleko jediný, velmi plochý kámen.

Až se mnou někdy někam půjdete, vzpomeňte si na tuhle příhodu. Je totiž docela dobře možné, že právě ona bude stát mezi vámi a věčným ztracením.

Pro mé věrné čtenáře není žádným tajemstvím, že jsem poslední tři roky života strávila v něčem, čemu s lehkou ironií říkávám „normální práce“. Budovala jsem kapitalismus, chodila do kanceláře (nebo alespoň k vlastnímu psacímu stolu), psala maily a vydělávala peníze do kapes boháčů – nejdřív v malé firmě a po jejím krachu ve firmě opravdu, ale opravdu velké. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ty roky byly jen zbůhdarma vyhozené a ničemu mě nenaučily. Šlo nicméně často o lekce dosti smutné.

První poznatek přišel hned na začátku mé „kariéry“ a naučil mě, že normální práce je nesmírně snadná. Obtížnost toho, čemu jsem se věnovala při studiu, se s tím, co jsem dělala poté, nedala ani vzdáleně srovnávat. Když jsem dokončovala magistra, bála jsem se, jestli normální práci vůbec zvládnu. Ti, kdo mě bez ustání strašili „skutečným životem“, můj strach ještě přiživovali. Naprosto zbytečně.

Druhý poznatek přišel rovněž velmi záhy a ukázal mi, že osmihodinová pracovní doba je k uzoufání neefektivní. Hlavou není možné pracovat naplno osm hodin v kuse, a pokud to zkusíte, po třetím dni vás odveze auto s majáčkem (které to bude, záleží na vašem naturelu). Pracovní dobu je proto třeba v zájmu všech náležitě ředit a (v mém případě) zhruba čtvrtinu jednoduše odsedět. Dělají to tak všichni.

Třetí poznatek zrál během celých tří let. Postupně jsem totiž zjišťovala, že si člověk dokáže zvyknout opravdu skoro na všechno. Nechtěla jsem volat klientům, protože neznámým lidem nerada volám – ejhle, pracovní telefon mi stál do pár měsíců na stole. Nechtěla jsem do korporátu ani open-spacu; můžete hádat třikrát, kde jsem skončila (a ještě to byl open-space plný sprostých obchoďáků a jednoho příšerně neposlušného psa). Myslela jsem si, že stresové prostředí tvrdého byznysu nemůžu zvládnout a pak jsem překvapeně zjistila, že práce na tajemnické pozici na fakultě mě stresovala neporovnatelně víc. Nic zkrátka není tak horké, jak to vypadá.

Čtvrtý poznatek mě naučil, že všechno, co se o korporátech traduje, je pravda. Legendy o manažerech, kterým ani trochu nesejde na lidech, protože je zajímají jenom prachy. Mýty o zaměstnancích, kteří vyštípávají své kolegy. Zvěsti o lidech, kteří si postěžovali a už je ve firmě nikdo nikdy neviděl. Pověsti o vedení, které je buď úplně neschopné, nebo manipulativní až zlé. Anekdoty o nesmyslných tabulkách a výkazech. Zkazky o zaměstnancích, kteří v zásadě nic nedělají, i o těch, kteří makají za tři a posílají e-maily o půlnoci. Eposy o projektech, na kterých se dělá několik let, aby se následně s velkou slávou hodily do koše. Všechno se to skutečně děje, každou hodinu, každý den.

A konečně pátý a finální poznatek: totiž že v tomhle prostředí nechci být, je mi nesmírně cizí a zdá se mi napůl směšné a napůl hrozivě tragické. Potkala jsem v něm lidi hodné, přátelské a laskavé a uvědomuji si, že na celou řadu věcí jsem měla nehorázné štěstí. Ani pár příjemných nadřízených nebo kolegů ale nemůže nic změnit na tom, že je to prázdný, umělý, nesmyslný svět, ve kterém na místo božstva usedly peníze a staly se tak jediným konečným účelem lidského snažení. Svět, ve kterém máte právě takovou hodnotu, jakou ukazují vaše výkonnostní statistiky. Pustý a temný svět bez světla na konci tunelu, ze kterého si budete buď napůl cynicky a napůl vyhořele střílet, nebo ho přijmete za svůj a budete brát všechno to akvírování a ingejdžmenty smrtelně vážně. Dodnes nevím, která z těch dvou možností mě děsí víc. A z celého svého srdce doufám, že už to nikdy nebudu muset zjišťovat.

Určitě to taky znáte. Každodenní život ubíhá, tu nastane problém, tu trampota a čas od času nějaký obzvlášť velký průšvih. Až sem to vypadá celkem fádně, jenže pak přijde ten podstatný rozdíl: když se zdá, že je úplně nejhůř a situace se jeví zcela bezvýchodně, jedna z postav zahlásí nějaký vtip. Tím celou peripetii, kolizi, krizi i katastrofu zahraje daleko do outu a virtuální i skutečné publikum může vybuchnout salvou osvobozujícího smíchu. V tu chvíli všichni vědí, že bude zase dobře.

Když jsem prožívala nějaká obzvlášť těžká období, byly sitcomy jednou z mála věcí, které mě dokázaly uklidnit. Nestarala jsem se o to, že jsem celé pasáže z Big Bang Theory nebo Yes, Minister znala zpaměti a v některých dílech nebyl jediný vtip, který bych nedokázala předvídat. To mi divácký požitek nijak nekazilo. Všechno tam totiž vypadalo nesmírně snadně. Průšvih v práci nebo její ztráta, hádka s nejbližšími, problematické vztahy v rodině i vládní krize – to všechno postavy prožívaly s okouzlující lehkostí. Situace je nikdy zcela nepohltila, a když už, tak rozhodně ne všechny. Vždycky se našel někdo, kdo zůstal totálně nad věcí a mohl si z toho utahovat. Tehdy stačilo, aby zaznělo něco jako „Pane ministře, už to začíná být opravdu naléhavé!“ „Naléhavé, Humphrey? Copak se to tady učíme za nová slova?“ a já jsem věděla, že svět je přeci jen ještě v pořádku.

Myslím, že právě tohle kouzlo je hlavní silou sitcomů. Vtip v nich samozřejmě hraje důležitou roli, přeci jen jde o situační komedie, ten ale ani v nejmenším nevysvětluje, proč lidé své oblíbené kousky sjíždějí pořád dokola. Podle sebe soudím, že se zkrátka zamilovali do nekomplikovaného světa, ve kterém si lze ze všeho beztrestně dělat legraci a nic není tak hrozné, aby to nešlo během dvaceti minut vyřešit. A i když v realitě některá řešení trvají podstatně déle, bolí, drhnou a žádají si lecjaké oběti, nezaškodí si tuhle lehkost občas připomenout. Dokáže být nejen uklidňující, ale také velmi inspirativní. A mimo to má rozhodně větší styl, když vám třeba spadne ze schodů skříň, místo sprostých nadávek prohlásit: „Ach gravitace, ty bezcitná děvko.“ Publikum, jakkoli nepočetné, to jistě ocení.

Jsem ve věku, kdy se neustále řeší, kolik vám je. Moji vrstevníci jsou z každých dalších narozenin nešťastnější a nešťastnější, jako by stále nemohli tomu číslu uvěřit. Cítí, že by se měli cítit dospělí, a možná mají trochu pocit, že nestihli v bujarém mládí to, co chtěli, a život jim utíká mezi prsty. V hrudi jim pořád bije náctileté srdce a to se s dospělostí ne a ne srovnat. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpívá v písničce Šestadvacet Pokáč. A já vrtím nechápavě hlavou.

„Jak se cítíš, když už jsi teď v druháku?“ ptala se tehdy moje ročníková spolužačka o rok staršího spolužáka. Zatvářil se překvapeně a nevěděl, co na to odpovědět. Zapamatovala jsem si tu otázku, zajímalo mě, jestli se budu cítit jinak. A opravdu. Připadala jsem si jistější, dospělejší a – starší. Pocit se dál měnil a nuancoval ve třeťáku, zapouštěla jsem kořeny a vnímala všechny změny, které mi v hlavě prováděly stohy načtených knih. Ve dvaadvaceti jsem dokonce začala uvažovat o něčem jako přednášení; měla jsem pocit, že už jsem dostala tolik, že musím dávat dál. Svět se v mých očích měnil, získával tisíce neznámých odstínů a můj krok v něm byl čím dál pevnější.

Kotrmelec, který jsem prodělala na magistru, mě katapultoval úplně jinam. Přestala jsem vzhlížet k pedagogům, protože jsem zjistila, že mnozí z nich stojí na podobném stupni jako já. Padala jedna iluze za druhou a já jsem začala na své hlavě nacházet první bílé vlasy. Na řadu věcí, jako třeba čtení špatných knih, jsem si začala připadat příliš stará. Občas jsem se přistihla, jak říkám věci, u kterých by mému patnáctiletému já patrně spadla brada. Dnes bych se na svou mladší verzi usmála a prohodila jen „Je v pořádku nevědět. Všechno přijde samo.“

Největším předělem ale byl jednoznačně nástup do práce. Tehdy jsem zestárla během několika týdnů snad o deset let. Svět studia mi začal připadat nesmírně daleko, jako jiná realita, která už nebyla moje. Skráně mi prokvetly a při pohledu na své šediny jsem se melancholicky usmívala. Tak moc to korespondovalo s tím, jak jsem se cítila! S vnitřními boji, které jsem sváděla každé ráno, s každou myšlenkou na to, že tohle by měl být ten skutečný život, to, na co jsem se po tolik let připravovala. Rozhodnutí to všechno po několika letech zase opustit mě ale vnitřně nevrátilo zpátky. Naopak.

Jen na krátkou a velmi přechodnou dobu jsem měla pocit, že se moje tělo a mysl střetly zhruba v tomtéž místě. Dnes už ho zase nemám. Dávno, pradávno se necítím jako v pubertě, ba dokonce si od ní přijdu tak vzdálená, že si svoje tehdejší já a jeho boje téměř nedokážu vybavit. Nevidím v sobě žádné pozůstatky dětství, jeho hravost, lehkost a zálibu v pohádkách; nic, co by mi říkalo, že jsem vnitřně dokázala zůstat mladá. Moje mysl se rozeběhla tryskem vpřed a tělo nechala daleko za sebou. Nevím, jestli to jde vrátit. Obávám se, že je to, jak praví klasik: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.