O nesnesitelně léčivém čaji

Když manžel ten čaj přinesl domů, nezdálo se, že půjde o situaci, která se zapíše do rodinných dějin. Normální bylinkový čaj, který si dáte po obědě, co vám tak docela nesedl, a za chvíli je vám zas dobře. Co na tom? Pravda, tu značku jsem neznala, ale když ten, který kupujeme obyčejně, neměli, koupili jsme prostě jiný. Nic, co by stálo za pozornost.

První zábavný moment nastal v momentě, kdy jsme zjistili, že je čaj vybavený příbalovým letákem. Usoudili jsme, že dneska už to výrobci s tou opatrností doopravdy přehánějí a zároveň že takový zdroj zábavy si nemůžeme nechat ujít. Třeba tam bude upozornění na to, abychom čaj před zalitím horkou vodou vyndali z krabičky nebo něco obdobně pikantního! I rozbalili jsme to a přečetli.

Příbalový leták nejenže neobsahoval žádné nonsensové informace, ale nebyl ani zdaleka tak stručný, jak byste si u čaje, který sestává z dosti obyčejných bylinek, představovali. Zato tam stálo, že ho nesmějí pít těhotné a kojící ženy a děti do tří let. Smáli jsme se od srdce a z plných plic. Bylinkový čaj, který někdo nesmí? To jako vážně?  Viděno zpětně, oba tyhle momenty nás měly varovat. Prozřetelnost na nás bezmála křičela, ale my jsme se jen smáli, plni bláhové nevědomosti.

Troufám si tvrdit, že u čaje na žaludek všeobecně nikdo žádnou velkou chuťovou extázi nečeká. Bývá to trochu nahořklé, žádná lahoda, ale udělá vám to dobře a o to tu běží. Nikdo nežádá víc. Ani manžel, který při jedné vhodné příležitosti usoudil, že není těhotná ani kojící žena, natož dítě do tří let, čaj si připravil a následně upil.

Za ta léta, co jsem vdaná, už jsem na manželově tváři viděla lecjaký výraz. To, co se stalo poté, co usrkl onoho čaje, ovšem nesnese srovnání vůbec s ničím. Pro názornost si to představte asi tak, jako když vezmete papírový pytlík a ten se pokusíte v jediné vteřině co nejbrutálněji zmačkat. A následně onen jemný, vzdělaný, intelektuálně a umělecky založený pytlík tento váš akt ještě doplní barvitým proudem nadávek.

Manžel to tehdy nedal. Čaje zvládnul upít ještě jednou, načež prohlásil, že to jde vylít. V tu chvíli mi ale zvědavost nedala. „To přece nemůže být tak hrozné,“ pravila jsem a zeptala se, jestli si ještě předtím, než tu léčebnou kúru dopřejeme útrobám našeho dřezu, můžu ochutnat. „No, jak myslíš!“ pravil manžel varovně. Myslela jsem si, že jsem léty pití bylinkových lektvarů u nás doma vytrénovaná a že mě jen tak něco nerozhází. Ach, naivita mládí.

Pro zážitek, který se dostavil, když jsem léčivou směs poválela po jazyku, český i jakýkoli jiný jazyk, který znám, postrádá vhodné výrazové prostředky. Jediné, co se nabízí, je říct, že to bylo naprosto příšerně, děsuplně a neuvěřitelně odporně hořké. Pro ostatní jemné bylinkové tóny v onom doušku přítomné už mi naprosto scházejí slova. Ono to totiž nebylo jenom hořké. Bylo to… prostě to nejodpornější, co jsem kdy ochutnala. (A to jsem kdysi ležela se salmonelózou týden v nemocnici a léčili mě Hylakem Forte, jehož chuť v době, kdy už mi bylo vcelku dobře, způsobila, že jsem obratem zase začala zvracet.) Chuťová exploze trvala jen pár vteřin, ale i v mém případě následoval proud nadávek a dost možná nejrychlejší výplach úst v historii lidstva.

Od té chvíle už jsme se skutečnosti, že byl onen atomový čaj vybavený příbalovým letákem, nesmáli. Naopak: naprosto jsme chápali, proč tenhle biohazard nesmějí pít těhotné a kojící ženy a malé děti – ten chuťový zážitek otřese i zdravým člověkem v plné síle až do morku kostí. Nějakou dobu jsme zvažovali, jestli z čaje neudělat nezapomenutelný zážitek pro obzvlášť odvážné návštěvy („Měli jste někdy opravdu odporný čaj? O co, že to trumfneme!“), nakonec jsme ale usoudili, že tahle explozivní záležitost je tak daleko za jakoukoli pomyslnou čarou, že to prostě nikomu, včetně případných úhlavních nepřátel, nemůžeme udělat.

Ponaučení z toho pro nás plyne jasné: příbalové letáky a návody s upozorněními na to, abyste v mikrovlnce nesušili kočky, tu nejsou vždycky jen pro srandu králíkům. Až příště narazíme na čaj nebo nějakou jinou zdánlivě obyčejnou potravinu vybavenou příbalovým letákem a varováním od výrobce, v žádném případě ji nebudeme kupovat. Jedno hořké ponaučení bylo v tomhle případě až až!

Jak jsem učila na Scio škole

Ráno přicházím v 8:10. Děti se teprve pomalu začínají trousit; však vyučování začíná až za 20 minut. Za pár minut přichází můj místní provázející učitel. Tykáme si zcela automaticky – jsme přece na půdě Scio školy, tedy zařízení, kde nikdo nevyká nikomu.

Začínáme ranním kruhem, v jehož rámci se všichni (škola má kolem 150 žáků) shromáždí v jedné velké místnosti. Jedna holčička zrovna slaví narozeniny, všichni jí zazpívají „Hodně štěstí, zdraví“. Pak se nasdílejí některé praktické informace, pár zajímavostí a rozejdeme se do tříd.

Začínáme něčím, co by se u nás jmenovalo třídnická hodina. Děti z šesté třídy totiž právě končí takzvané druhé trojročí – to jsou celky, v jejichž rámci se odehrává spousta výukových aktivit. Čeká je tak v novém školním roce společnost osmáků a deváťáků a lehce odlišně fungující rozvrh. Na něco se těší, něčeho se bojí, na něco se chtějí zeptat – a to všechno sdílejí. Jak moc by tohle potřebovali moji oktaváni!

Při pohledu na rozvrh mi ledacos není jasné, protože předměty jako „Samorost“ u nás na gymplu skutečně nemáme. „Tam se učí, co chtějí – jen s námi předem musejí konzultovat, co to bude, my jim to schválíme a oni nám pak prezentují výsledky,“ vysvětluje mi můj provázející učitel. Je to bývalý voják, který jeden rok vedl dceru do Scio školy a druhý rok tam nastoupil taky. Kromě toho si dodělává terapeutický výcvik.

Je zrovna projektový den a já se účastním projektu „10 nejvýznamnějších staveb“ pro druhé trojročí. Děti ze čtvrté až šesté třídy, oblast, kterou neovládám, škola, která funguje úplně jinak. To, že tu nezvoní a učitelům se tu říká průvodci, jsou jen třešničky na dortu. Svoji komfortní zónu jsem rovnou nechala doma.

Když učím, je to trochu chaos. Chvílemi se některé děti lehce utrhávají ze řetězu nebo dělají něco, co nemají, ale nakonec všechno v pořádku dotáhneme do konce. Někteří z nich dokonce znají na kilometr přesně délku Velké čínské zdi. Není Scio škola náhodou proslulá tím, že se tu příliš nememoruje?

Komunikační virtuozita mého průvodce mě fascinuje. „Zažívám, že se mě teď už potřetí ptáš na to samé, já ti pokaždé dám tu samou odpověď a ty, místo abys to udělal tak, jak jsem ti řekl, se mě zase znovu dojdeš zeptat, jak to máš udělat,“ sdělí klučinovi, který se pořád nemá k tomu, aby vykonal svěřený úkol. Výsledkem je, že klučina jde a zcela bez problému vykoná svěřený úkol.

Děti si na konci dávají zpětnou vazbu a dávají ji i nám. „Příště prezentaci nezačínej kotrmelcem,“ najdeme v jednom papíru. Velmi trefné, toho kotoulu na žíněnce v rohu jsem si taky všimla. Ke mně jsou výrazně hodnější, než jsem čekala, jeden klučina za mnou dokonce po hodině přijde a říká mi, že ho to bavilo. Zjevně jim trocha chaosu tolik nevadí (nebo rozhodně míň než mně).

Odcházím přeplněná dojmy. Zažít úplně jiný, výrazně autonomnější model vzdělávání je velmi osvěžující. Nejsem si jistá, jestli ta volnost na moje poměry není velká až příliš; na to, abych si udělala komplexnější obrázek, bych potřebovala vidět víc. Když jdu ale druhý den do svojí vlastní školy, mám dost jasno. Ať už si o soukromém školství myslíme cokoli, nám na státních gymnáziích by čas od času nějaký ten závan úplně jiného vzduchu rozhodně neuškodil.

Jak jsem soutěžila o titul nejoblíbenějšího učitele

Může se to zdát neuvěřitelné, ale poslední článek o učení se tu objevil v prosinci. Oproti dřívější kadenci pedagogicky laděného obsahu je to pauza skutečně značná – a to i když uvážíme, že obzvlášť během ledna frekvence vydávání poněkud poklesla. Důvodem není, že by se na téhle frontě nic nedělo. Spíš jsem moc nevěděla, jak uchopit to, co se dělo.

Kromě spousty jiného se totiž věci mají tak, že mě studenti nominovali do jisté ankety o nejoblíbenějšího učitele (tu zde nebudu jmenovat, protože Google je potvora a tenhle blog je, pokud vím, stále ještě anonymní). To za mnou takhle jednou přišli a zhruba takovým tónem, jakým se ptáte na obsah poslední hodiny, mi sdělili, že by mě rádi nominovali a jestli s tím souhlasím. Stalo se to na chodbě, takže když už jsem si z té novinky nemohla sednout, alespoň jsem se opřela o stěnu. Zeptala jsem se, co by takový podnik obnášel, a oni mi řekli, ať se podívám na videa na internetu. I podívala jsem se a našla záběry z loňského finále, kde učitelé na kameru rapují, zpívají a hrají na kytaru, a lehce jsem se opotila. To jako vážně? Ale pak jsem realisticky zvážila pravděpodobnost, s jakou mi hrozí finále, a kývla jsem.

Nasbírat stovku podpisů, která moji nominaci umožnila, trvalo dva dny – a to navzdory tomu, že se podpisy sbíraly fyzicky a ve hře byly berle. Přihláška splnila všechny náležitosti a s koncem roku se ze mě stala oficiální nominantka a účastnice regionálního kola.

Regionální kolo spočívá v tom, že jdete se třemi studenty na magistrát a tam si před porotou sednete do křesla a zodpovíte pár otázek. Performance je totiž v téhle fázi zcela na studentech či žácích, kteří mají kreativně ztvárnit, proč právě vás mají tak rádi. Moji studenti to pojali velmi civilně – neměli kupříkladu žádné plakáty ani kostýmy, natož aby se přestrojili za mě (ovšem ten kluk, který šel za svoji paní učitelku, zasloužil metál, protože vypadal opravdu jako ona). Řeknu vám, že už jen vidět ten malý dav dětí a teenagerů, kteří přišli jenom proto, že mají své učitele rádi a jsou ochotni se kvůli nim angažovat, bylo velmi dojemné. A sedět v místnosti s dřevěným vykládaným stropem a křišťálovým lustrem, poslouchat studenty, jak o mně mluví, a sledovat scénky z vlastních hodin, to už je zkušenost, která se mi popisuje jen těžko.

Při vyhlašování výsledků byli moji studenti jako na trní. Když zaznělo moje jméno, tak mi ruce v ochranném gestu bleskově vyletěly k uším, protože mí svěřenci zajásali tak nahlas, až to skoro bolelo. Byli šťastní. Šťastní jenom proto, že já jsem postoupila do dalšího kola. Tahle myšlenka mě ani po víc než měsíci nepřestává fascinovat.

Ještě týž den se mě hlavní iniciátor mojí nominace zeptal, jestli budu mít čas druhý den o přestávce. To je pro mě celkem běžná otázka – někdo prostě občas něco potřebuje, a tak si o tom přijde popovídat (v některých případech si dokonce přijde popovídat, i když nepotřebuje nic). Měla jsem za to, že se mnou onen student bude chtít řešit semifinále, když ale dorazil, sdělil mi, že potřebuje, abych s ním někam šla. Lehce mi zatrnulo, protože nemám příliš v lásce překvapení, obzvlášť ta, která zahrnují víc lidí a odehrávají se na veřejnosti. Jenže když jsme zahnuli za roh a tam celé malé shromáždění mých studentů začalo frkat na frkačky a volat „surprise!“, následně mě korunovali korunkou z dětského kostýmu Popelky, kolem krku mi dali věnec plastových havajských květin, a ještě přihodili vynikající koláč, měla jsem v očích slzy.

Semifinále se odehrálo ve Valdštejnském paláci a zahrnovalo mimo jiné prohlídku Senátu a oběd. Tentokrát to bylo jen na mě – studenti mě akorát měli vybavit 3 předměty, které nějak vystihují náš vzájemný vztah. Bylo nás 16 a někteří to pojali v tak megalomanském duchu, až mi padala brada (mě by kupříkladu ani ve snu nenapadlo zaměstnat i rodiče a vyrábět velmi pracné věci jen pro tuhle příležitost). Můj původní odhad se ukázal být zcela správný: do finále jsem nepostoupila. Mrzelo mě to, ale jen chvíli. Přeci jen mně nikdo šít semifinálové šaty nedal. Navíc finále už je opravdu náročné, protože chystáte dvě svoje vlastní scénky a nadto ještě jednu společnou se studenty. A svou korunku už jsem dostala.

Korunku jsem měla nakázáno ve škole nosit celý den. Inu, co se dalo dělat!

O víkendu se pak jako pomyslná tečka konal kantorský bál, kam nominovaní dostali lístky zadarmo a kde proběhla korunovace vítěze. To se neodmítá. I šli jsme s manželem na další ples v téhle sezóně, který byl výhradně zásluhou mých studentů. Jo, to si takhle jednoho dne začnete učit a o dva roky později vymetáte plesové sály kolem Václaváku, ani nevíte jak.

Kdybyste mi řekli, že se mi budou dít takovéhle věci, dejme tomu před pěti lety, asi bych se smála hodně dlouho a hodně nahlas. Já a semifinalistka celonárodní ankety o nejoblíbenějšího učitele? To je přeci úplně absurdní. A ono to svým způsobem vlastně pořád absurdní je – aby k tomu došlo, muselo se dohromady seskládat až neuvěřitelné množství náhod. Jenže ony se, světe div se, skutečně seskládaly. A já kdykoli otevřu v kabinetě skříňku a oko mi padne na plastové květiny a popelčí korunku, z toho pořád ještě nevycházím z údivu.

Zvykneme si na všechno aneb jak se všichni vaříme

Asi všichni známe tu historku o žábě v hrnci, které když ohříváte vodu dost postupně, nevyskočí, ani když ji začnete vařit. Kouzlo spočívá v tom, že kdybyste žábu vhodili do vařící vody rovnou, vyskočila by okamžitě; když ale změna nastává dost pomalu, tak se žába zvládá přizpůsobovat, dokud neumře. Ponaučení tohoto příběhu se zpravidla vykládá tak, že postupně se zhoršující podmínky jsou zrádné, protože i člověk si zvykne na kde co, a tudíž by se občas měl podívat na svou situaci z většího nadhledu, aby zjistil, jestli už se také náhodou nevaří. Po nedávných zkušenostech a úvahách mám ale za to, že to ani zdaleka neplatí jen o podmínkách postupně se zhoršujících.

Před časem jsme potkali známého, s nímž se manžel skamarádil za studií a který se později stal divadelním režisérem. Shrnula bych to zhruba těmito slovy: to se takhle s někým skamarádíte, protože se s ním dobře povídá, a o pár let později zničehonic zjistíte, že se znáte s někým, kdo režíruje inscenace ve Stavovském divadle a plakáty na jeho hru jezdí na pražských tramvajích. Když nám tuhle novinku nonšalantně sdělil, málem mi břinkla brada o stůl. Já se znám (sice málo, ale přece) s divadelním režisérem, který dělá mimo jiné pro Stavovské divadlo?! Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné. Proč nevypadá nadšeně? Jak to, že neskáče radostí?

Jenže pak jsem se podívala na sebe a celé mi to došlo. Jsme přesně jako ty vařící se žáby. Kdybychom na sebe dokázali nahlédnout očima svého náctiletého já, dost možná bychom viděli tvrďáky, kteří už toho spoustu dokázali. Jenže my žijeme ze dne na den, věci k nám přicházejí postupně, a každý další krok se tak zdá spíš jako logická návaznost než jako něco úžasně neuvěřitelného.

Já jsem kupříkladu před pár týdny řešila knižní vydání svojí dizertace a brala jsem to sice jako hezkou, ale přeci jen tak trochu samozřejmost. Dizertace se přece vydávají celkem běžně, znám hned několik lidí, kterým se to povedlo (ne všechna odborná nakladatelství mají pomalu v záhlaví velký nápis „Dizertace nevydáváme!“). Stačí vyplnit tahle lejstra, zjistit, co se u všech všudy myslí autorskými právy třetích stran a ono to třeba vyjde. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že kdyby tohle viděla osmnáctiletá Marie Veronika, která snila o tom, že jí jednou vydají knihu (byť ta si, pravda, představovala spíš nějaký děsně cool román), nejspíš by reagovala dost podobně, jako jsem reagovala já na našeho kamaráda-divadelního režiséra. Jak to, že netančíš po celé místnosti? Napsali ti, že to je slibné a že by stálo za to návrh na vydání předložit ediční radě. Proč neboucháš rychlé špunty?

Tehdy jsem uznala, že přišel čas vzít teploměr a strčit ho do svého pomyslného hrnce. O kolik stupňů už jsem vystoupala, aniž bych si to vůbec uvědomila? Austrálie, doktorát, učení na gymplu i na fakultě, potenciální vydávání dizertace, co nevidět vycházející kapitola v knize mých australských kolegů, kde se bude moje jméno skvět vedle jmen mých největších akademických vzorů. To jsou moje poslední tři roky. Když se to takhle sepíše, zní to dost neuvěřitelně, ale spousta z toho se stala takovou náhodou nebo tak samozřejmě vyplynula z všeobecného dění případně z několikaletého úsilí předtím, že jsem to prostě brala, jak to přicházelo, a nepřišlo mi na tom celkem nic divného. Nevím, jestli mi chyběly fanfáry nebo třeba ohňostroj, ale rychlé špunty jsem většinou nebouchala.

Vůbec nejneuvěřitelnější mi na tom ale připadá skutečnost, která mi došla záhy poté: když se totiž všechny tyhle porůznu posbírané střípky složí, nachází se na výsledné mozaice dost zřetelný obraz právě takového člověka, jakým jsem ve svých osmnácti chtěla být. Jistě, do dokonalosti má daleko a má za sebou věci, které nemůže chtít zažít nikdo na světě, ale celkový obraz je jasný. V očích svého náctiletého já bych dnes byla tvrďák a nevěřila bych, že to všechno vůbec můžu zvládnout (zde je ovšem třeba férově dodat, že moje náctileté já o sobě mělo takové pochyby, že pod vlivem všeobecného strašení nevěřilo moc ani tomu, že může zvládnout studium na vysoké škole). Kouzlo spočívá v tom, že se to všechno dělo postupně, krůček po krůčku, stupínek za stupínkem. A fanfáry k tomu také nehrály.

Už je mi úplně jasné, proč náš kamarád divadelní režisér neskákal nadšením, když nám vyprávěl o své inscenaci ve Staváči. Všichni jsme žáby, ať chceme nebo ne, a všichni tím pádem čas od času potřebujeme trochu nadhledu. Někdy proto, abychom provedli potřebné změny, jindy docela obyčejně proto, abychom si navzdory všem aktuálním problémům uvědomili, jak daleko už jsme došli. A v takovém případě je plně na místě nechat si konečně zahrát ty fanfáry, bouchnout šampaňské a odstartovat nějaký pořádný ohňostroj.

O mém osobním lišejníku

Lišejníky, jak si možná ze školních škamen také pamatujete, fungují jako takzvané bioindikátory. To znamená, že některé druhy lišejníků ke svému růstu nutně potřebují relativně čisté ovzduší – a když se tedy někde vyskytují, je to pro tamější obyvatele dobrá zpráva. I já ve svém životě jeden takový lišejník, podle kterého se dá poměrně spolehlivě rozpoznat, jak si stojím, mám. Je jím poezie. Jsou období, kdy básně tvořím stejně samozřejmě, jako dýchám. Vedle toho se najdou období, kdy básněmi léčím bolesti duše; to lišejník stále tak trochu žije. A pak existují mrtvá období naprostého ticha.

Jelikož je poezie patrně vůbec nejautentičtějším způsobem, jakým píšu, znamenala období její absence v mém životě zpravidla opravdu velký průšvih. Když se mi to stalo poprvé, byl to šok. Do té doby jsem byla zvyklá, že všechno, co prožívám, jde nějak vtělit do slov, nehledě na to, kolika metaforami si musím vypomoct. Pak jsem se ovšem dostala do situace, u níž jsem šokovaně shledala, že žádná vhodná slova neexistují. I ta nejintenzivnější slova, jichž jsem byla schopná, zůstávala tak směšně daleko od skutečnosti, že mi, řečeno s Wittgensteinem, nezbylo než o tom mlčet.

Další případ, kdy moje verše utichají, pak je naprosté zahlcení. Když žiju od to-do listu k to-do listu a každý den je tak narvaný povinnostmi, že mi vedle nich nezbývá na nic jiného než jen na opravdu nutný odpočinek, tak z pochopitelných důvodů ztrácím schopnost rozprávět o vůni fialek. Stává se ze mě dospělý z Malého prince, který mluví jen o kravatách a spěchá na jednu stranu, aby za chvíli mohl spěchat zase na druhou. Stres kreativitu zabíjí se stoprocentní účinností.

O to radostnější zprávou je, že v posledních dnech proud mojí poezie po delší době znovu vytryskl. Máte-li tedy chuť, zvu vás, abyste se zastavili a nějakým tím čerstvým lišejníkem se pokochali.

Vděčnost

Protkávám své dny vděčností

Nic nikdy nebude tak dokonalé
Jako list na zčeřené hladině
Rozkvetlý kosatec
Vonící narcis
Holubi v okně
Vlídný úsměv

Zlatá nitka
Která udělá i z obyčejné látky
Umělecké dílo
Přítomnost

Rozlom křehkou dokonalost okamžiku
Ona zesládne
A bude jí náhle všude plno
Kane ti z vlasů
Teče po rukou
Dělá malé kaluže kolem kotníků
A ptáci z nich přilétají pít
A stromy – ač stále ještě holé
Tepou příslibem pupenů

Stačí aby ti spadly šupiny z očí
A můžeš se naplnit jediným okamžikem
Až po okraj
Ba až tou nesmírnou hojností
Začneš přetékat