V křesle

Když se pasuji do role turisty, snažím se obvykle alespoň o základní úroveň sofistikovanosti. Za ideální situaci považuji, když plynně mluvím úředním jazykem cílové země a znám základy místní kultury, historie, gastronomie a filmové tvorby. Když si nalijeme čistého vína, jsou země, které tyhle podmínky splňují, na světě asi tak tři a Austrálie není jedna z nich. Asociace, které ve mně donedávna vyvolávala, proto nebyly příliš pestré. Na prvním místě opera ve tvaru krabice s papírovými kapesníky, klokani a koaly (děkuji za upozornění, že správněji jsou koalové), v těsném závěsu ostatní bizarní zvířena jako ptakopyskové, emu, žraloci a pavouci a na bronzové příčce nepočetná směska všech ostatních, zcela náhodných informací od obráceného víru v umyvadle až po Krokodýla Dundeeho. Sofistikovanost sama.

Není proto divu, že z turistických atrakcí, které Brisbane nabízí, mě zaujala právě Lone Pine Koala Sanctuary. „Má to v názvu koala!“ zařval okamžitě můj instinkt nevzdělaného turisty. „Ještě klokany a bude to dokonalé!“ A Brisbane nezklamalo; zjevně ví, co od něj návštěvníci očekávají. Lone Pine totiž sice je hlavně záchranná stanice pro koaly, které by v divočině už nepřežily, ale najdete tu i celou řadu dalších australských endemitů – včetně klokanů. Jackpot!

Pravda, moje kapsa lehce zaprotestovala, padesát dolarů za vstup přeci jen není tak docela za hubičku. Pak jsem ale zjistila, že když si žádnou koalu nepohladím ani nepochovám, ušetřím jedním vrzem dalších pětačtyřicet dolarů a to moje české srdce přeci jen poněkud ukonejšilo. Však jdu v zásadě do zoo, uklidňovala jsem se, a klokaní krmení je v ceně! I mávla jsem rukou, přestala přepočítávat na koruny, popadla papírový pytlíček s granulemi a vydala se australské fauně vstříc.

Byli tam. V otevřené, volně přístupné ohradě, kam k nim mohl přijít kdokoli, uvyklí lidské společnosti, přežraní a flegmatičtí. Tohle nebylo žádné napružené klokaní stádo, jaké jsem onehdy viděla na brisbaneském golfovém hřišti (tedy v porovnání s Lone Pine prakticky v divočině). Tady když se některý klokan rozhodl někam odskákat, byli z toho návštěvníci jako u vytržení a nadšeně si to natáčeli. A když některému z vačnatců vyhládlo dost na to, aby udělal tři kroky směrem k nejbližšímu člověku s chrastícím pytlíčkem, to bylo teprve něco!

Uznávám, že šlo o zážitek dosti umělý a můj vnitřní sofistikovaný turista nad ním poněkud povytahoval obočí. To jako vážně? Laciné! Když mi ale jeden mladý klokánek začal žrát z ruky, vzaly veškeré zbytky sofistikovanosti za své. Krmím roztomilého klokana – co může být v Austrálii lepšího? A když deset čísel ode mě prošel emu (který je jen o něco málo menší než já), viděla jsem ve vodě kroužit ptakopyska (ten je zase překvapivě malý) a obdivila obřího krokodýla jako vystřiženého z Krokodýla Dundeeho, připadala jsem si tak australsky jako nikdy. Pravda, opera ve tvaru krabice s kapesníky u toho nebyla. Ale jinak tomu nechybělo opravdu vůbec nic.

Do Austrálie jsem přijela studovat a taky za novými zážitky. Obojí se rozjelo velmi slibně a já zažívám spoustu věcí úplně poprvé. Jeden den tak krmím klokany (o tom někdy příště) a dva dny nato si dělám první covidový samotest v životě. Velké vzrušení, obzvlášť v momentě, kdy – ejhle – test vyjde pozitivní! Ano, přátelé, prošla jsem všemi českými vlnami čistá jak lilie, abych chytila covid po dvou týdnech v Austrálii. Ale nebojte, nejsem teď izolovaná a opuštěná na samém konci světa. Test jsme si totiž v domě dělali hned tři a pozitivní vyšly úplně všechny.

Aktuálně jsme tedy covidová domácnost v karanténě. Pro mě je to jako úpornější viróza, Anjali to měla podobně, ale stihla to o pár dní dřív, a Heather působí, jako by její rázná osobnost nějaký covid prostě nepřipouštěla. Eddie z nás lehnul jako první, takže už se stihl uzdravit a Majedovi podle všeho vůbec nic není.

Jsme jako taková skutečně zvláštní rodinka. Heather je paní domu, trochu přísná a od rány, ale zároveň je s ní legrace a každému vždycky ráda pomůže. Majedovi, který se z Arábie přijel učit anglicky, asistuje s domácími úkoly a trpělivě na něj pomalounku mluví a zuřivě u toho gestikuluje, když je třeba. Stejně jako Eddie (a podle všeho patrně všichni Australané) miluje sport, sušenky TimTam a podivnou pomazánku Vegemite, která chutná, asi jako kdybyste si na chleba namazali masox. Teď v karanténě se zuřivě věnuje zahrádce; kdo ví, co nám tady v neděli všechno poroste. Eddie už je v důchodu, takže se hodně dívá na televizi, hlavně na sport, jak jinak. A sám se taky nenechá zahanbit. Když zrovna nemá covid, jezdí do tělocvičny každý den. Na kole.

Večeříme společně. To tedy děláme i jindy, ale teď jsme všichni doma, takže se scházíme skutečně pravidelně. Před jídlem se modlíme, přestože Majed je muslim a pětkrát denně si bere svůj kobereček západním směrem (ano, odsud je to západním směrem). Po večeři myjeme nádobí a Majed se při tom snaží pochytit, jak se řekne trouba a jak sporák a která pánvička patří kam. Anjali ho trpělivě naviguje, je tu z nás přeci jen nejdéle, její indický přízvuk mu ale dělá potíže, takže to občas končí tak, že se snažíme pomáhat všichni a podle toho to pak dopadá.

V tyhle dny si obzvlášť silně uvědomuju, jaké jsem zase jednou měla štěstí. Našla jsem tu skutečně něco jako druhý domov. Když mi bylo špatně a akorát jsem ležela v posteli, Anjali se se mnou podělila o oběd. Potom, co jsme zjistili, že všichni máme covid, Heather pravila, že si na oslavu uděláme čokoládové kuličky, a tak jsme vedle pozitivních testů vyskládali čokoládu, datle, kokosový olej a další propriety, motali se v kuchyni a měli z toho velkou legraci. Majed si uvařil ve svojí kovové konvičce arabskou kávu a všem ji se slovy „very, very delicious!“ nabízel. Nesklidil valný úspěch (asi jako s kafem v osm hodin večer), ale když se vytasil se zvláštně bachratými a nezvykle světlými datlemi, to už jsme si říct nechali. Věděli jste, že Arabové jedí datle teplé? Úplně jiný zážitek!

Je to můj první delší a hlubší kontakt s opravdu multikulturním prostředím. Pocházíme každý z jiných poměrů, mluvíme jiným mateřským jazykem, jsme zvyklí na jiná jídla a známe jiné věci. Je dost možné, že názorově se velmi lišíme, politicky bychom se jen tak na něčem neshodli, a kdybychom měli najít film, který by se nám líbil všem, hledali bychom hodně dlouho – v zásadě to ale vůbec ničemu nevadí. Vyprávíme si, jak se věci dělají u nás, a vzájemně se tomu divíme. Hledáme svoje země na mapě a porovnáváme jejich zeměpisnou šířku a délku. Každý den zjišťujeme, co všechno neznáme (a že toho je). Funguje to s až okouzlující lehkostí. A nejen to – je to i skutečně obohacující.

Brisbane. Zhruba dva a půl milionu obyvatel, třetí největší město Austrálie, hlavní město státu Queensland a moje současná domovina. Najdete ho na východním australském pobřeží, přibližně v polovině kontinentu. A pozor, nečte se [brizbejn], ale [brizben], autoři mezinárodní fonetické abecedy prominou. Pojďte se do queenslandské metropole podívat se mnou!

Brisbane je na naše poměry neobyčejně mladé, je mu zhruba dvě stě let, jeho centrum tedy vypadá úplně jinak, než jsme z Evropy zvyklí. Sestává prakticky kompletně z fungl nových mrakodrapů, které se na slunci oslnivě blyští a ve tmě se blyští elektrickým osvětlením. Ulice jsou tu rovné a plánovitě geometrické, nenajdete tu žádné útlé a křivolaké stezičky nebo romanticky schovaná zákoutí. Zato tu můžete velmi snadno narazit na obří parky a botanické zahrady, a to přímo v nejcentrovatějším centru.

Roma Street Parkland mě ze všech parků ohromil asi nejvíc. Viděla jsem v něm papoušky, kteří se rvali o kus pohozeného tousťáku, bojující obří ještěrky a všelijakou jinou zvířenu. A v samém středu nádhernou květinovou zahradu Spectacle Garden (osobně bych překládala jako Zahrada divů), která by si nezadala ani s těmi nejvyšperkovanějšími francouzskými parky. Stejně jako Městská botanická zahrada o kus dál ale ani tohle není žádná expozice. Botanické tu slouží zároveň jako parky, lidé tu piknikují na dekách, hrají badminton a mají tu svatební hostiny i jiné oslavy. Ono když vám dá město do parků erární altány a grily, tak to jde samo.

Skrz Brisbane protéká bohatě meandrující řeka poněkud lakonicky pojmenovaná Brisbane River. Je na ní překvapivě málo mostů, ale zrovna v centru jsem měla štěstí a dostala jsem se bez potíží na druhý břeh, do čtvrti South Bank (opět lakonicky: Jižní břeh). Tady vede nádherná promenáda South Bank Parkland, ze které se můžete kochat výhledem na řeku (má barvu chutného cappuccina) i mrakodrapy v City a užívat si všeho, co vám nabízí přímo South Bank. Bylinková a ovocná zahrada tady, tibetská stavba tam, japonská socha onde, tu kousíček deštného pralesa, tam ostrov na pikniky. A najednou zničehonic pláž. Jelikož v řece se dost dobře koupat nedá, tak si Australané prostě kousek od břehu vyhloubili koupaliště s průzračně modrou vodou, dovezli si k němu nádherně jemný bílý písek a osázeli to palmami. I teď v zimě se tam pár otužilců koupalo a vypadalo to jako skutečný tropický ráj.

Svůj den objevování Brisbane jsem zakončila proslulou říční procházkou (River Walk). Jelikož tu mají dost často záplavy a řeka rozhodně není tak bezpečně spoutaná jako třeba v Praze Vltava, jsou břehy často nepřístupné a zarostlé. To místní vykompenzovali tím, že vybudovali řadu stezek pro chodce a cyklisty na pilířích přímo nad hladinou. Ta nejikoničtější má asi pět kilometrů a vede přímo do centra. Popovezla jsem se tedy lodí, počkala na západ slunce a vyrazila. Mrakodrapy se rozsvítily, stejně jako Most příběhů (Story Bridge), který prý každý den září jinými barvami (tuhle fotku jste mohli vidět v minulém článku). Z přilehlých zařízení se linula hudba, lidé tančili na trávnících a večeřeli na zahrádkách; byla úplná tma, a přitom šest hodin večer, zima, a přitom dvacet stupňů. Neuvěřitelné mi na tom připadalo úplně všechno. Bylo to opravdu jako výlet do jiného světa.

Když přijedete do nové země, stane se s vámi jako mávnutím kouzelného proutku celá řada změn. Víte, že máte jen omezené množství času a to každému dni dodá naprosto výjimečnou příchuť. Máte právě tolik a ani o píď víc. Jistě, teoreticky to platí pro celý váš život, ale kdo z nás k tomu tak doopravdy přistupuje? V nové zemi je tenhle pocit mnohem naléhavější. Když tuhle příležitost nevyužijete, dost možná už žádnou podobnou nedostanete. Dost možná už se sem nikdy nepodíváte. Možná už se nikdy nepodíváte ani na tuhle polokouli. Jak s tím naložíte?

Když přijedete do nové země, s překvapením zjistíte, jak snadno a rychle se na některé věci zapomíná. Přestáváte číst zprávy a dává vám zabrat, když si máte vzpomenout, co se na domácí scéně dělo předtím, než jste odjeli; z obzoru vám mizí politika, rozdělená společnost, inflace i válka. Veškerá vaše pozornost směřuje ke každodenním věcem – všechno se najednou dělá jinak a i ty nejprostší úkony si žádají plné soustředění. Jednoduše vám nezbývá nic jiného, než se cele ponořit do přítomnosti a odsunout abstraktní problémy stranou. Však jste od většiny z nich čtrnáct tisíc kilometrů daleko.

Když přijedete do nové země, nemůžete mít věci pod kontrolou. Tady nejsou žádné zvyky, na které by šlo navázat, žádné vyježděné koleje; všechno je nové. Pokud máte normálně pocit, že byste měli mít život pevně v rukou a měli byste vědět, co a jak, roztaje v nové zemi jako sněhulák na subtropickém slunci. Každé slovo prozrazuje, že jste cizinec, chodíte po špatné straně chodníku, taháte za sebou obří kufr, na přechodu panikaříte a na každém rohu se díváte do telefonu. Děláte chyby, nevíte, vypadáte ztraceně, jste bezradní. To je váš nový normál a je to v pořádku. Jinak to ani nejde.

Když přijedete do nové země, nikdo vás nezná. Přicházíte bez historie a všechno, co jste zažili, se najednou zdá zvláštně nerelevantní. Co z vás v takové situaci zbude? Nepoutají vás žádná očekávání ani sebenaplňující se proroctví, nikdo neví, kdo jste, co děláte, co máte a nemáte rádi; jste pro tuhle zemi noví právě tak, jako je nová ona pro vás. Všechno je možné. Můžete jít na ulítlou evangelikální bohoslužbu, kde se promítají videa a powerpointové prezentace a kde má kázání soundtrack. Můžete jít na sbor zpívat muzikálové melodie. Můžete si zahrát anglická Krycí jména se skupinou Číňanů, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích (tenhle nápad mimochodem nebyl z nejlepších). Můžete se dívat na svět úplně novýma očima a prostě se nechat překvapit.

Když přijedete do nové země, jste sami jako nikdy předtím. Zbaveni nejen svých blízkých, kteří zůstali za mořem, ale i všeho, co jste znali a na co jste byli zvyklí. Někdy je to osvobozující, jindy k pláči. Jednou přijde rauš, jindy kocovina. Z nejjistějšího přesvědčení, že tohle je ta nejlepší věc, jaká se vám v životě mohla stát, se můžete co nevidět propadnout do ohlušující samoty, kterou jen tu a tam protne nevyhnutelná otázka, co to tu vlastně děláte a jestli jste radši neměli zůstat doma. I když jsou na vás všichni hodní a všechno je skvělé, nové a vzrušující, i tehdy v nové zemi nosíte na dně srdce kamínek, který vás tu a tam zabolí. Nejste doma a takhle zkušenost sama o sobě stačí k tomu, aby vás změnila. Necháte ji?

Je pondělní ráno a já poprvé vyrážím na svou hostující australskou univerzitu. Jedu autobusem, což je poněkud jiný zážitek než v Praze. Na rozdíl od brisbaneských vlaků, kde vám do omrzení opakují i to, že tlačítko na otevírání dveří najdete vprostřed dveří (kdybyste si toho velkého, zeleně svítícího kotouče náhodou nevšimli), místní autobusy nehlásí ani stanice. Zato si v nich užijete spoustu lidského tepla – někteří cestující řidiče halasně zdraví a přejí mu krásný den, jindy je to pro změnu řidič, kdo na všechny volá „Have a great day, folks!“; při výstupu pak patří k dobrému tónu pěkně nahlas poděkovat. To když jsem zjistila, tak moje počáteční podezření, že jsou tady všichni nějak neuvěřitelně milí, ještě o pořádný kus zesílilo.

Když vystoupím, překvapeně zůstanu koukat na les. Totiž pardon, na buš. Subtropickému lesu se tu totiž říká buš a rostou v ní palmy a všelijaké podivné i méně podivné stromy, křičí v ní ptáci a soudě dle výstražných cedulí v ní žijí i koaly. To mě obzvlášť nadchlo. Co chtít víc než potkat na australském kampusu koalu? Doufám, že se mi poštěstí!

Stoupám buší a občas na mě znenadání vykoukne budova. Normálně nemám moderní architekturu příliš v lásce, ale tady to funguje. Každý barák je trochu jiný, všechny jsou obklopené hustou zelení a na naše poměry (opět) ohromně daleko od sebe. Celý kampus je tím pádem obrovský, ani za prvních pár dnů jsem ho neprošla celý, a větší množství lidí se vyskytuje v zásadě jenom v samém centru; v kavárně, které se příhodně říká srdce kampusu. Kolem stolů se tu procházejí straky a krocani (oboje na první pohled jiné než u nás), kteří zobou drobečky a občas, když si nedáváte pozor, nějakou tu sváču prý i ukradnou.

Právě v srdci kampusu se potkávám s Cliffem a Lauren (hardcoroví fanoušci teď možná zpozorněli, obě jména se tu totiž v minulosti už vyskytla). Cliff je profesor, za kterým jsem přijela, a Lauren postdoktorandka, která dělá ve stejné linii výzkumu. Viděli jsme se už na jarní online konferenci a teď se poprvé setkáváme tváří v tvář, což oslavíme srdečným objetím. Bavím se představou, jak se poprvé potkám s nějakým akademikem v Česku a s nadšeným „Ahoooj!“ se mu vrhnu kolem krku. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Procházíme se kampusem a Cliff s Lauren mi ukazují všechno podstatné. A pak (tady doplňte fanfáru dle vaší volby) mě zavedou do mojí pracovny. Ano. Na univerzitě, kam jsem přijela na tři měsíce jako bezejmenná stážistka, mi dali vlastní kancelář. Když to srovnám se svými českými zkušenostmi, nevychází z toho naše vlast právě nejlépe. V Česku jako doktorandka prakticky neexistuju; za tajemnických let jsem na fakultě sdílela místnost asi tak s deseti vyučujícími, se kterými jsme se tam museli prostřídat, protože všichni najednou bychom se tam ani nevešli; v první práci nás bylo v kanclu pět a gigantický open space z druhé práce se tady na blogu proslavil hned několikrát. Když jsem zjistila, že budu mít poprvé v životě svoji pracovnu, zatlačila jsem slzu dojetí.

Když mi Cliff s Lauren ukázali, co bylo třeba, dali mi klíče a nechali mě vydechnout. Dveře zaklaply, mně razantně poklesl adrenalin v krvi a vyčerpaně jsem kecla na zem. Nevěděla jsem, jestli spíš brečet dojetím nebo se smát nadšením a připadala jsem si trochu jako blázen – ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem ve své vlastní pracovně, uprostřed kampusu, kde žijí koaly, s cedulí „Visiting academic“ na dveřích a s ochotnými a milými místními akademiky hned vedle. Šlo by si od australské univerzitní stáže vůbec slibovat něco lepšího?