Publikováno

Nevyhořet aneb odvrácená stránka naplněného života

Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.

Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.

Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.

Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?

A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?

11 Comments
Publikováno

Zdání klame aneb o tom, jak „nemůžu být introvert“

Stává se mi to s bezmála zarážející pravidelností. Potkám nějaké nové lidi, nějakou dobu jsem s nimi v kontaktu – a pak, když jednou mezi řečí s nonšalantní samozřejmostí prohodím, že jsem introvert, to přijde. Osoba naproti mně se zarazí, v očích se jí objeví nevěřícný výraz, načež prohlásí něco ve stylu: „Ale ty… ty přece nemůžeš být introvert!“

Ne, že by mě přednáška na téma „co je to introverze aneb proč ne každý introvert plaše sedí v koutku“ nebavila. Přednášení konec konců skóruje na žebříčku mých oblíbených aktivit velmi vysoko – a právě proto lidé, kteří mě někdy přednášet viděli, mi mou introverzi věří úplně nejmíň ze všech. Ano, mluvím velmi nahlas a rychle, s oblibou vykládám vtipy, gestikuluju jako větrný mlýn, jsem emocionální a intenzivní a nadšená energie ze mě doslova prýští. Když jsem v jednom z minulých týdnů měla ráno angličtinu na gymplu, po poledni seminář na fakultě a večer australskou přednášku pro veřejnost ve své domovině, byl to naprosto extatický den. Teenageři mě okouzlili svou mladistvou jiskrou, studenti na fakultě intelektuálním zápalem a lidé z mé domoviny už jenom počtem, ve kterém se dostavili. Bylo to naplňující, skvělé, úžasné. A pak jsem padla únavou polomrtvá k zemi.

Víte, to, že je někdo dobrý v komunikaci nebo ho baví přednášet a vykládat vtipné historky, ještě ani v nejmenším neznamená, že nemůže být introvert. Introverti preferují orientaci dovnitř, tedy čerpají energii a inspiraci ze svého nitra. Když si tím pádem chtějí odpočinout, nejdou na mejdan, ale zůstanou doma. To ovšem neznamená, že nemůžou být dobří ve způsobu, jakým se napojují na druhé, že je netěší, když někomu vykouzlí úsměv na rtech, nebo že nemůžou vidět svoje poslání na místech, která komunikaci zahrnují. Já tak sice planu nadšením, když přednáším, ale moje představa ideálního večera neomylně zahrnuje deku, svíčku, kakao a ASMR video. A pokud by moji nevěřící Tomášové pořád byli na pochybách, pak bych jim přála vidět, jak to vypadá, když něco zajímavého vybádám o samotě doma. Mému zápalu po dni stráveném s Wordem totiž z pochopitelných důvodů ještě nikdo z nich nebyl svědkem a – upřímně po introvertsku – doufám, že ani nikdy nebude.

Buďte tedy opatrní, než vhodíte člověka, s nímž jste právě vedli hladkou dvouhodinovou konverzaci, do definitivní škatule. Nic z toho, co jste viděli, nemusí znamenat to, co si myslíte – navíc z vlastní zkušenosti vím, že si velmi mnoho lidí vůbec nevšimne, že jste o sobě během těch dvou hodin řekli tři věty a zbytek sestával z dotazů a replik typu „no to snad ne!“. Otázka, která z toho plyne, je nasnadě. Když může mást intuitivně tak jasná kategorie, jako je introverze, co všechno ještě rovnou a bez přemýšlení házíme do špatného pytle?

33 Comments
Publikováno

Nečekaně bohatá filmová sklizeň

Už nějakou dobu mám pocit, že filmy a seriály tvoří o něco větší část mého života, než bych chtěla. Ačkoli spíš takhle: že průměrné až špatné filmy a seriály tvoří o něco větší část mého života, než bych chtěla. S příchodem streamovacích služeb jsem totiž pomalu ale jistě opustila osvědčený model, který praktikuji s knihami a hudbou: totiž že nejlepší díla jsou zpravidla od autorů bezpečně mrtvých. U Netflixu tenhle model ale z pochopitelných důvodů příliš nefunguje, a tak jsem se přizpůsobila a začala sledovat novinky, tedy z titulu věci riskantní kusy neprověřené časem. Přestože bych tenhle postup spíš nedoporučila, v posledních týdnech se na mě usmálo štěstí a viděla jsem hned několik skutečných perel. Věřím, že by mohly přijít k chuti i vám.

Společnost mrtvých básníků

Sklonek 60. let, soukromá americká střední škola s úchvatnými výsledky a neuvěřitelně úspěšnými absolventy. Disciplína, poslušnost, řád a pevně dané osnovy, které fungují. A do toho přijde nový, velmi svérázný učitel angličtiny, který svým studentům hned zkraje řekne, aby si otevřeli učebnici, vytrhli z ní celý úvod a rozcupovali ho na kousíčky… Jde o velmi silný příběh o smyslu života i vzdělání, o odvaze, poezii, snech i o tom, jak těžké je vystoupit ze zajetých kolejí. V hlavní roli září se svýma laskavýma očima Robin Williams, tehdy ještě téměř neuvěřitelně mladý; aby taky ne, když snímek vyšel v roce 1989. Společnost mrtvých básníků jsem viděla podruhé a líbila se mi ještě o pořádný kus víc než napoprvé. Okamžitě jsem ji naordinovala svým studentům, kteří mi následně psali dojaté e-maily, jak to byl jeden z nejlepších filmů, co kdy viděli. A to jsem ještě nečetla ty eseje, které o tom měli napsat!

Bílý lotos

Seriál Bílý lotos (2021) mě zaujal, hned jak jsem o něm slyšela. Chytrá a temná komedie se sociálním přesahem, brilantními dialogy a vynikajícími postavami; znělo to jako věc přesně pro mě. A taky že ano. Příběh se odehrává v luxusním hotelovém rezortu na Havaji, kam přijede jedna z mnoha skupin VIP hostů. Zaměstnanci hotelu jsou profesionálně usměvaví, hosté nadšení, všechno nablýskané – ovšem jen do chvíle, než nahlédneme pod povrch. Tehdy se totiž ukáže pravá tvář hostů i realita zaměstnanců, z nichž každý představuje svoje vlastní malé sociální drama. Komplikovanost postkoloniálních vztahů a sociální nerovnosti i prosté lidské sobectví se tu rozehrávají ve všech barvách duhy, a to jak ve skvělých dialozích a subtilních hereckých výkonech, tak v hudbě, jejíž kvality jdou stěží přecenit. Rozhodně vám neslibuji příjemně hladivý seriál na dobrou noc, ale vybroušenou, černohumornou a opravdu chytrou podívanou v každém případě ano.

Čas probuzení

Na Čas probuzení (1990) jsem narazila úplnou náhodou, takže jsem opravdu nečekala, že se z něj vyklube jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků vůbec. Děj je opět zasazen na konec 60. let, tentokrát ovšem do prostředí nemocnice, kam nastoupí nový, idealistický a trochu příliš vědecky a málo prakticky orientovaný doktor. Ovšem právě díky svému vědeckému zápalu se rozhodne na některých nereagujících neurologických pacientech vyzkoušet experimentální léčbu… Scénář filmu je založený na reálných událostech, což dodává celému příběhu obzvlášť silné vyznění. Ale hlavně: herecký koncert Robina Williamse a Roberta de Niro v hlavních rolích je něco, o čem se nedá mluvit. To se prostě musí vidět a ten pohled vám nejspíš úplně všechnu řeč vezme. Akorát si nezapomeňte kapesník. Anebo radši tři.

Andor

Na filmy a seriály z prostředí Star Wars jsem po několika hořkých zkušenostech před časem rezignovala. Pak mi ale několik lidí nezávisle na sobě doporučilo seriál Andor (2022) a já jsem se onu zlomenou hůl přeci jen ještě pro jednou rozhodla vyspravit. A dobře jsem udělala. Andor je seriál tak dobrý, že Star Wars vůbec nepotřebuje. Sledujeme nové postavy a nová místa a kulisy sice vypadají povědomě, ale to je tak všechno. Postavy se pohybují na morálně velmi nejednoznačném spektru, děj odkrývá realitu totalitní byrokratické moci i to, co obnáší, když proti takovému aparátu chcete začít bojovat. Zapomeňte na černobílé dělení na zlé imperiály a hodné povstalce, tady mají i povstalci velmi špinavé ruce a suverénně nejlepší romantická zápletka (byť jen v náznaku) se odehraje mezi dvěma fanatickými imperiály. Tak dobře napsané dialogy jako tady už jsem dlouho neviděla a vše doplňuje vpravdě galaktická hudba. Pokud neztratíte trpělivost s trošku pomalejším rozjezdem, než na jaký jsme u žánru hvězdných válek zvyklí, rozhodně nebudete litovat.

A jaké skvělé filmy či seriály jste v poslední době viděli vy?

23 Comments
Publikováno

Cíťa za katedrou aneb síla hypersenzitivního učitele

Jestli jsem se při nástupu do středního školství něčeho bála, byla to klasická představa krocení divé zvěře. Obecnou školu jsme viděli asi všichni – a naše gymplácká třída nebyla svého času od téhle mety nijak daleko. Co budu dělat, až se banda teenagerů prostě rozhodne namazat si mě na chleba? My jsme jednu z našich učitelek zvládli dohnat k slzám. Jak pod takovým tlakem obstojím já, drobná, křehká, hypersenzitivní a naprosto nezkušená osůbka, která nemá téměř žádné pedagogické školení a zvládne ji rozbrečet i dokument o rybách?

Za katedru jsem nastoupila suverénním krokem, pod ním se ale skrývala o něco menší dušička, než by se mohlo zdát. Měla jsem za to, že mojí hlavní zbraní bude moje inteligence, vzdělání a australská angličtina, v té době plynnější než moje mluvená čeština. To jsem ještě netušila, že tím nejcennějším bude to, co mám občas tendenci považovat za svou největší slabinu, totiž právě moje hypersenzitivita. Víte, ještě nikdy jsem neměla práci, ve které bych mohla tyhle svoje schopnosti doopravdy využít – zatímco pít alkohol a kofein a sledovat horory nemůžu pořád. Jistě, je pěkné, že poznám, jestli má někdo šťastný vztah jenom podle výrazu jeho očí, když o svém protějšku mluví, ale k čemu je to v praxi dobré? Jak se ukázalo, s bandou teenagerů je to dobré úplně ke všemu. Vidím, co se jim honí hlavou, co je zajímá, čeho se bojí, kdo potřebuje pochválit a povzbudit nebo kdy vyrušují, protože je něco obzvlášť zaujalo, a kdy naopak proto, že už je to nezajímá nebo je to pro ně moc těžké. Divili byste se, co dokáže pouhé konstatování toho, že to vidím a beru na vědomí; a jak mocných může být několik slov v ten správný okamžik.

Když jsem začala svého vhledu využívat, některým chvíli trvalo, než na to přistoupili. Jeden ze studentů ze začátku s oblibou vtipkoval o tom, že jemu v angličtině nejde nic, a jakoukoli pochvalu okamžitě shazoval ze stolu. To, že po několika týdnech a vážně míněných pochvalách nadobro přestal, považuji za jeden ze svých soukromých pedagogických triumfů. A když jsme před nedávnem dělali překlad do češtiny a nenápadná studentka, která sedí vedle něj, jako jediná skutečně přirozeně přeložila jeden úsek (na což jsem zareagovala úsměvem a tichým „wonderful!“), tak ji hned potom, co domluvila, nadšeně upozorňoval, že dostala pochvalu.

Jak školní rok postupuje, sleduji změny, které se s mými svěřenci dějí. Plaší introverti začali mluvit, a když znají odpověď na mou otázku, prostě ji řeknou. Rušiví vtipálci ze zadních lavic sice pořád dělají fórky, ale zároveň mi děkují za to, že zadávám domácí úkoly do systému, vděčně mi říkají, že tamten domácí úkol byl fakt zajímavý, okřikují svoje spolužáky, když hlučí přespříliš, a posílají mi vyfocené falešné přátele ze sjezdovek, kam jeli na víkend (rozhodně tedy od doby, kdy jsme brali falešné přátele, tj. slova, která znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného, například aktuálně a actually). Někteří studenti si sami od sebe říkají o mou zpětnou vazbu, jiní píšou slohy tak vtipné, že se při jejich čtení lámu smíchy, a další se mě ptají, jakou školu jsem vystudovala nebo prostě jenom, jak se mám. Dokonce i ten student, kterému jazyky vážně nejdou, se alespoň vždycky hned přihlásí, když je třeba vykonat nějaký praktický úkol, jako je stopování času při popisování obrázků – a pak po každém druhém spolužákovi mění melodii minutky a smějeme se všichni.

Když se na mě jejich oči začaly dívat s touž měkkostí, jejíž přítomnost mě upozorňuje na to, že máte svou drahou polovičku opravdu rádi, byla to asi nejsilnější pedagogická lekce, jaké se mi zatím dostalo. Došlo mi, že i za katedrou můžu být drobná, křehká a hypersenzitivní osůbka a právě v tom spočívá moje největší síla. Oni zjistili, že i v lavicích můžou být právě tím, kým jsou, a nikdo se jim za to nevysměje – a jsou za to až dojemně vděční. Mám je ráda všechny, ať už jim angličtina jde jakkoli, těším se na každou hodinu s nimi a ze školy odcházím vždycky o něco veselejší. Oni mě oslovují křestním jménem, vysvětlují za mě svým spolužákům, jak že se vyslovuje to th, a pojmenovávají svoje prezentace „AJ je nejlepší předmět“. Zcela upřímně: vy jste tušili, že je něco takového vůbec možné?

26 Comments
Publikováno

Jak jsem si pokecala s umělou inteligencí

Jak je jasné i z minulého článku, nebývám zpravidla zrovna na čele technologického pokroku. Konec konců první chytrý telefon jsem si pořídila teprve loni a podobně jsem na tom i ve všem ostatním. Ani mě ale nemohl minout obrovský poprask ohledně pár měsíců staré umělé inteligence ChatGPT. Tenhle chytrý program, který si s vámi informovaně popovídá v podstatě o čemkoli a splní vám prakticky libovolné přání, jehož výsledkem může být text, okamžitě spustil tradiční vlnu apokalyptických předpovědí: brzy budeme všichni bez práce, studenti budou moct ve škole podvádět tak, jak nám se o tom ani nesnilo, svět ovládnou roboti a mrtví budou vstávat z hrobů. Kdybych neučila, nejspíš bych jenom protočila panenky. Takhle se mě ale minimálně jeden z uvedených bodů osobně dotýká, a tak jsem se technologii, o které všichni mluví, rozhodla vyzkoušet.

Jako první jsem se ChatGPTho zeptala, jaké by mi předložil argumenty a protiargumenty k jednomu ze současných horkých témat, konkrétně k homosexuálnímu manželství (samo od sebe by mě to asi nenapadlo, ale potom, co jeden student při hodině z legrace naznačil, že políbí jiného studenta, se nám o tom ve třídě rozproudila poměrně pikantní debata). Robot nezaváhal a předložil krásně strukturovaný a očíslovaný seznam shrnující nejčastější argumenty. Neměla jsem co vytknout. Háček se zasekl.

Tehdy se probudila moje vlastní vnitřní studentka. Víte, zrovna totiž píšu kapitolu dizertace, na kterou ještě nemám tak úplně načteno – a jelikož je to ta jediná doopravdy otravná kapitola, krutě se mi do toho nechce. I nechala jsem robota, aby mi jen tak zkusmo shrnul obsah jedné z knih, které bych si měla přečíst, a to, co na mě vypadlo, vypadalo opravdu velmi lákavě. Mám o obsahu té knihy jistou představu a tohle znělo přesně jako to, co jsem od ní čekala.

O tři články, které bych si měla přečíst, později, jsem se zarazila. Ano, zní to všechno velmi plauzibilně, ale mně už přeci jen dávno není šestnáct a doktorát je doktorát. I rozhodla jsem se bota si proklepnout. Nechala jsem ho udělat výtah z několika knih, které velmi dobře znám, a tehdy mi asi poprvé doopravdy zatrnulo. Výsledky totiž byly dobré. Zatraceně dobré. Navíc napsané velmi hezkou, pokročilou angličtinou; právě takovou, v jaké se píší akademické texty. Donedávna se psalo o tom, že umělá inteligence v první řadě nahradí nekvalifikované a manuální profese. Rozhodně ne akademiky.

Skutečné překvapení ale přišlo až v momentě, kdy jsem se bota zeptala, jak se při výuce dají použít mé milené jazykové univerzálie. Vypadlo na mě totiž úplně všechno, co si myslím, a řada toho, co už při výuce s úspěchem používám. Brada mi poklesla. Rozhodla jsem se tedy zajít ještě o úroveň dál a nechala jsem bota, aby mi navrhl výukovou hodinu. Přede mnou se v řádu sekund objevila naprosto dokonalá příprava včetně podrobného rozvrhu časové dotace a přínosu jednotlivých aktivit. Brada mi břinkla o zem.

Myslet dopředu a dohlížet všemožné důsledky kdečeho mi nikdy nečinilo větší potíže, tady mi ale skutečně došla představivost. Pravda, na některé otázky mi bot nebyl schopen dát uspokojivou odpověď, jednou si vymyslel článek, který neexistuje, jeho čeština znatelně pokulhávala a vygenerovat anglický sloh, u něhož by šlo uvěřit tomu, že ho napsal český teenager, nezvládl. To je ale všechno nejspíš jen otázka času; navíc vzhledem k množství dat, kterými momentálně ChatGPT všichni krmíme, nejspíš docela krátkého času. Co se teď všechno stane? Kolika profesím právě odzvonilo? Jaké to bude mít důsledky? Naprosto nedokážu dohlédnout. A vůbec – jen tak pro jistotu – nevšimli jste si náhodou kolem hřbitovů v poslední době nějaké podezřelé aktivity?

24 Comments