Rubrika: Jazyk pod lupou

Publikováno

Proč čeština není nejbohatší jazyk na světě

Vztah k mateřskému jazyku je jako žádný jiný. Podívejte se už jen na tu metaforu – jazyk jako matka. Matku máme jen jednu a roli, kterou sehrála v našem životě, nikdy nebudeme moct úplně škrtnout. Dokonce i když si myslíme, že jsme na ni už úplně zapomněli a naprosto jsme se odcizili, na nás nejspíš podvědomě naučenými vzorci pořád působí. Stejně je tomu s mateřským jazykem – můžeme ho zapomenout a zcela ztratit (ať už proto, že jsme děti imigrantů, nebo proto, že vymírá), jenže pod povrchem pořád je a na nevědomé úrovni nás ovlivňuje dál.

Nejspíš si teď říkáte, co je to za melodrama a jestli trochu nepřeháním. V takovém případě se mnou mějte ještě chvilku strpení. Na rozdíl od jazyků, které si osvojujeme později v životě, totiž do mateřštiny doslova vrůstáme. Nikdo nás nemusí učit slovíčka ani gramatiku, náš úžasně tvárný mozek to všechno zvládne odvodit sám. Výsledkem je hotový mozek dospělého člověka, který se po mnoho let vyvíjel pod neustálým vlivem toho či onoho jazyka a jeho forem: podle toho, jaká v něm najdeme slova (a co přesně znamenají, případně jaké hodnocení obsahují) a co je v něm tak podstatné, že je to kódováno v gramatice. Jelikož v dětství není logické a analytické myšlení zrovna nejsilnější lidskou stránkou, prováže se mateřský jazyk s tím, co silné je: se vztahy a emocemi. Se slovy se nám tak v mateřštině nepojí jen významy, ale i prožitky a emoce. Proto jsou například vulgarismy v mateřském jazyce tak mocné a proto je tak snadné a pocitově beztrestné klít v jazyce cizím. A proto pouta, která nás vážou k mateřštině, nikdy nic nenahradí.

Poměrně často se lze setkat s názorem, že češtinu a jiné malé jazyky vlastně nepotřebujeme, a když vymře jazyk, tak se v podstatě nic neděje. Jednou za dva týdny, což je zhruba tempo, kterým ohrožené jazyky vymírají, prostě staromilští jazykovědci a antropologové zatlačí ekonomicky zcela bezvýznamnou slzu a to je celé. Jenže lingvistická data jsou nekompromisní. Když vám umře matka, je to většinou osobní tragédie. A když ztratíte mateřštinu, je to tragédie obdobných rozměrů. Ztrácíte kus vlastní identity, kus sebe sama, který od té chvíle bude už navždycky odsouzený k mlčení. Při výzkumu indiánů v Kanadě se kupříkladu ukázalo, že v komunitách, kde už méně než polovina dospělých dovedla vést konverzaci ve svém původním jazyce, páchali adolescenti sebevraždy šestkrát častěji. Takhle hluboko do naší identity mateřština zasahuje.

V jazyce, s nímž nás pojí takhle osobní vztah, jsme pak z pochopitelných důvodů schopni úplně jiných výkonů než v jazycích jiných. Dovedeme vyjádřit mnohem víc, vyčíst z promluv druhých mnohem víc, jsme kreativnější, vymýšlíme nová slova, hrajeme si, děláme vtipy. V žádném jiném jazyce si něco takového zpravidla ani neumíme představit – a právě odtud pochází onen oblíbený předsudek, že právě náš jazyk je nejbohatší, umožňuje vyjádřit nejvíc věcí, je nejkrásnější, nejlibozvučnější, nejkomplexnější a prostě všeobecně nejlepší. Ať už milujete češtinu jakkoli, je mi líto, ale musím vás zklamat. Není to nejbohatší jazyk, nemá řádově větší vyjadřovací schopnosti než jazyky jiné a není nejlepší. Respektive ona právě taková je, ale jen pro nás a jen proto, že je naše. A to sice není málo, ale taky to není víc, než mají ostatní. Každý jazyk je sám o sobě dokonalý a všechny jsou si tím pádem rovny.

Jazyk je jako mnoho věcí, ale jazyk mateřský je podle mě především jako bytost, k níž máme vztah. Bytost milovaná, ignorovaná, nebo nenáviděná, přítomná nebo daleká, i tenhle vztah může nabývat celé řady podob. Jedno je ale jisté: je velmi blízký. I vnoučata imigrantů někdy píšou o jazyce svých prarodičů, kterému už nerozumějí, jako o zvláštně jedinečném zvuku, který v nich probouzí blíže neurčenou melancholii a stesk. To není žádné melodrama ani přehánění. Ať chceme nebo ne, mateřština je kus nás samých. Kus tak vrostlý do naší identity, že už ho od nás nikdy nic neoddělí.

Publikováno

Jak jsem se zamilovala do gramatiky

To, že miluju jazyk a slova mi proudí v žilách spolu s krví, bylo jasné už celkem dávno. První básničky jsem začala psát ve dvanácti, první příběhy si uvědomuju v šesti a s knihami jsem údajně zacházela velmi opatrně až nábožně od dvou a půl. Jde suverénně o nejdelší love story mého života – a jako každý správný dlouhodobý vztah má i ona různé fáze a neustále se vyvíjí. Poslední významnou změnu jsem zaznamenala, když jsem se vnitřně přepnula na několik měsíců do angličtiny a zpátky. Nevím, jestli to byla stříbrná svatba nebo nějaký jiný významný milník, ale od chvíle, kdy jsem se vrátila do mateřštiny, s trochou překvapení sleduji, že se náš vztah posunul na novou úroveň. Dřív jsem zamilovaně žasla hlavně nad jednotlivými slovy nebo frazémy, teď totéž dělám nad celým filigránem české gramatiky.

Čeština je totiž něco, čemu se v lingvistické hantýrce říká flektivní jazyk, tedy jazyk ohýbací. V praxi to znamená, že slova flexibilně mění svůj tvar podle toho, jakou roli právě ve větě hrají a jaký význam jim přesně chceme dát: takže skloňujeme, časujeme a přidáváme předpony, přípony a koncovky. Že na tom není nic kdovíjak skvělého? Vydržte ještě chvilku. Když se totiž podíváte blíž, zjistíte možná stejně jako já, že je to dokonalý a nesmírně jemně propracovaný systém, který nám umožňuje velice úspornými prostředky odstiňovat obrovské bohatství nejrůznějších významů a význámků a ve kterém se skrývá překvapivé množství humoru.

Vezměte si například jedno ze sloves, které jsem si v poslední době obzvlášť oblíbila: nakráčet si to někam. Jistě, vy můžete někam kráčet, totiž trochu obřadněji jít. Ale když někam nakráčíte, je to úplně jiná třída. Jediná nenápadná předpona a vaše sebejistota najednou z toho slova úplně čiší, a to takovou měrou, že by vás leckdo dokonce mohl podezírat ze samolibosti. A což teprve, když dodáme kouzelné slovíčko si! Tehdy máme před sebou hotové dílo zkázy. Sympatie, které jste ještě možná mohli v lidech vyvolat, když jste někam nakráčeli, jsou definitivně v tahu. V momentě, kdy si to někam nakráčíte, je z vás prostě arogantní hovado.

Co se přípon týče, máme k dispozici hned několik systematicky šťavnatých kousků – třeba -áč nebo -ák. Takový pracháč znamená podstatně víc než jen člověka, který má velké množství peněz; přípona -áč nám totiž slouží jako výrobna posměšných slov už celá staletí (spěchám ovšem dodat, že to není její jediná funkce). Odtud pocházejí příjmení jako Bradáč, Břicháč nebo Hlaváč – ano, jde původně o posměšky, a že jich v češtině máme. Co se přípony -ák týče, je snad ještě pozoruhodnější, protože jde v podstatě o systematický nástroj na hanlivá pojmenování. Rusáka a Židáka znám už dlouho, Slovák se vžil do té míry, že přešel z roviny hanlivé do roviny oficiální, a Pražák je na dobré cestě k témuž. Když jsem ale v českém korpusu (opravdu velké a reprezentativní databázi češtiny) poměrně nedávno našla novotvar Babišák, moje lingvistické srdce nad tou kreativitou zaplesalo. Není to úžasné, že můžeme vytvořit úplně nové slovo, a přitom mu všichni na první dobrou rozumíme?

Anebo zdrobněliny, které si tu dokonce vysloužily samostatný článek. Čeština je jimi prakticky posedlá a vlastně se není čemu divit: u národa, který asi tak tři čtvrtiny svojí identity odvozuje z toho, že je malý, jde o poměrně logickou záležitost. Můžeme tak zdrobňovat podstatná jména, přídavná jména, ale i příslovce (brzičko) nebo slovesa (spinkat) – což už je lehce bizarní i z hlediska ostatních slovanských jazyků, které jsou zpravidla na zdrobněliny rovněž zatížené. Nejpikantnější ale je rozsah významů, které zdrobnělina vytváří. Na jednu stranu může znamenat, že je něco malé a roztomilé, to jsou všechna ta koťátka a štěňátka. Zdrobnělinami rovněž můžeme dávat najevo, že něco máme rádi na velikost nehledě, třeba něco tak obřího jako sluníčko. Ale pak jsou zdrobněliny, které fungují přesně obráceně. Když o někom řekneme, že je hlupáček, stává se z ozvěny něhy a roztomilosti blahosklonnost nejhrubšího zrna, takže by dotyčný snad býval dopadl lépe, kdybychom ho nazvali rovnou blbcem. A když posměšně hovoříme o té naší zemičce, ve které nemáme moc velké sebevědomíčko, dala by se naše jízlivost krájet.

Ve všeobecném povědomí jsou tou částí jazyka, která může mít význam, často jen slova a gramatika zůstává těmi nudnými pravidly okolo. Lingvistická literatura a moje vlastní zkušenost ovšem hovoří jinak: i gramatika má význam a i ona odráží sdílenou zkušenost rodilých mluvčích a jejich způsob myšlení. Až v situaci ponoření do angličtiny mi došlo, jak moc moje mysl žije ve světě, který se ohýbá; ve světě, kde jemné významové nuance malujeme odstíny zdrobnělin, přípon a předpon a kde si to můžeme v klídku někam nakráčet. Nemůžu se na tu nádheru vynadívat. Copak mi asi moje milá přichystá na zlatou svatbu?

Publikováno

Bilingvní šoky aneb co se mnou udělal čtvrtrok v angličtině

Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, který by mohl aspirovat na to být bilingvní. Moje rodina je skrz naskrz česká, a když jsem se začala v osmi letech učit anglicky, museli mi moji starší sourozenci občas pomáhat, protože jsem ledacos nechápala a učitelky ve škole na tom nebyly schopné mnoho změnit. Když jsem proto letos poprvé stanula na půdě anglofonní země, překvapilo mě, jak rychle věci můžou nabrat spád.

Angličtina je jazyk, který mě už po mnoho let obklopuje. Filmy, seriály, písničky, videa, novinové články, vtipy na sociálních sítích i akademické texty, to všechno je v angličtině. Připočtěme k tomu český přístup k marketingu „je to anglicky, tudíž to je něco skvělého“ a zjistíme, že i u nás, v jedné z nejhomogennějších zemí světa, angličtina prorostla skoro všude. Slovo „skoro“ je tu ovšem plně na místě. Až po příletu do Austrálie jsem si totiž uvědomila, že všudypřítomná angličtina v českém prostoru je něco jiného než v prostoru anglofonním. V Austrálii najednou angličtina nebyla statusový symbol, něco skvělého, příznak mladé generace a otevřeného světa. Ne, byla doopravdy všude, stejně průhledná jako vzduch. To, že někdo pojmenoval obchod anglicky, neznamenalo nic jiného než prostý význam použitých slov. Překvapilo mě to víc, než jsem čekala.

Přizpůsobila jsem se během pár týdnů a vplula jsem do režimu, který bych nazvala funkčně bilingvní. Četla jsem dál české blogy, psala české články, s lidmi si volala i chatovala česky. A do toho jsem postupně získávala plnou plynnost mluveného anglického projevu a osvojila si aktivní akademickou angličtinu, s níž jsem mohla obstojně fungovat. Ano, můj anglický projev mi připadal chudý, placatý a nevýrazný a bylo to frustrující. Ztratila jsem výrazovou bohatost svojí češtiny, tisíc a jednu drobnou nuanci, díky kterým můžu vtipkovat a psát poezii, a přišla jsem o emocionální rovinu mateřštiny, kterou má každý rodilý mluvčí vrytou snad až v kostech. Nezanedbatelná část mých myšlenek mi tak zůstávala v hlavě nevyřčená a často i nevyřknutelná. Ale fungovala jsem – a troufala jsem si na čím dál vyšší tempo, komplexnější věty a osobnější obsah.

Náznaky přicházely postupně. Do angličtiny se adaptoval můj vnitřní myšlenkový monolog a nepřepnul do češtiny, ani když jsem byla sama. Když jsem něco upustila nebo se popálila, nepřišly mi na mysl vulgarismy české, ale anglické – navzdory tomu, že jsem před odletem vtipkovala o tom, že v Austrálii budu moct pěkně nahlas klít na veřejnosti, protože českým nadávkám nikdo nebude rozumět. Až když se mi ale poprvé zdál sen anglicky, došlo mi, jak rychle může vnitřní jazyková změna postupovat. Pořád jsem sice občas v angličtině zadrhávala, protože jsem kdesi uvnitř překládala z češtiny, ale v tohle osudové ráno jsem pochopila, že už mám dva jazykové domovy. Pravda, jeden z nich připomínal spartánsky minimalistický obývák po zásahu Marie Kondo, ale byl tam.

V novém jazykovém obýváku jsem se necítila vždycky pohodlně. Chyběl mi v něm domácký biedermeierský chaos, na který jsem zvyklá z češtiny: celé oblasti slovní zásoby i gramatiky, které angličtina postrádá, od zdrobnělin až po ekvivalent slovesa dělat se s něčím a zástup jeho jadrných synonym. Postupně jsem ale zjistila, že mi jeho strohá výbava poskytuje jiné výhody – a začala jsem jich využívat. A tak jsem poprvé v životě v češtině pohřešila předminulý čas; já, která jsem absurdní anglické časy vždycky ze srdce nesnášela. Když jsem měla ke konci své stáže napsat pro svou fakultu krátký text v češtině i angličtině, začala jsem automaticky psát anglicky a do češtiny jsem následně překládala, protože moje emocemi nabitá čeština se na odtažitý vědecký text prostě hodila míň než jazyk, kde je pasivum jako doma a zásoba takzvaných epistemických výrazů, které vám umožní odlišit, s jak moc velkou měrou jistoty něco tvrdíte, je prakticky nekonečná. Největší šok mě ale čekal doma v Česku: po návratu jsem chtěla zpracovat materiál, který jsem sepsala v Austrálii, do české podoby a vůbec poprvé se mi stalo, že mi v češtině naprosto chyběla slova. Skvěl se přede mnou můj vlastní text a já jsem bezmocně sledovala, jak zadrhávám a chybějí mi slova a vazby v mém mateřském jazyce.

S podobnou bezmocí v současné době sleduji svůj mluvený projev. Po návratu jsem si dělala legraci, že mluvím jako retard, a čekala jsem, že se vše co nevidět vrátí do starých kolejí. Slova jsem ostatně prohazovala celkem vždycky a moje tendence říkat „schnout“ místo „vychladnout“ a „hromosvod“ místo „bublifuk“ je mezi mými přáteli dobře známá. Jak se ale ukazuje, cesta zpátky není ani zdaleka tak jednoduchá. Teď pro změnu zasekávám vprostřed českých vět, protože nemůžu najít tu správnou gramatickou vazbu – a s překvapením zjišťuji, že moje mysl stojí u hranatého panoramatického okna a kochá se výhledem na mrakodrapy, zatímco ten kyprý divan s dekorativními polštářky všech myslitelných barev a tvarů zeje prázdnotou.

Asi až teď, v době, kdy jsem předpokládala, že budu dávno s bývalou suverenitou brázdit vody rodné češtiny, plně reflektuji, co se stalo a že jsem dostala šanci nahlédnout maličký střípek toho, co to znamená být bilingvní. Vidím v přímém přenosu, jak se jeden jazyk hodí víc na něco a ten druhý na něco jiného; jak se mění moje intonace a melodie hlasu, když mluvím tak či onak; jak se v jednom jazyce mám tendenci vyjadřovat nejen jinými slovy, ale skutečně jinak než v tom druhém; jak jeden jazyk dává vyniknout některým stránkám mojí povahy a druhý zase jiným. Být bilingvní neznamená jednoduše být mistrem dvou jazyků. Je to do jisté míry rozdvojená existence dvou osobností, které si někdy konkurují a jindy se míjejí; křehké příměří jako u sourozenců, kteří bojují o pozornost téhož rodiče. Dva jazyky v jedné mysli nestojí vedle sebe jako dva rezervoáry, z nichž můžete podle potřeby nabírat. Jsou médiem našeho myšlení a našich hodnot, vryté do našich osobností a naší historie a provázané s našimi emocemi. Mít srovnatelným způsobem k dispozici dva tak sice představuje značné bohatství, jak si to zpravidla představujeme, ale taky jistou nepevnost, neukotvenost až zmatek. Protože ať chceme nebo ne, mysl máme jen jednu – a ve dvou obývácích najednou prostě být nemůže.

Publikováno

O australských zkratkách: Aussies, barbies a roos

O angličtině míváme v naší malé střední Evropě tendenci uvažovat dost stejnorodě. Jednou je to angličtina, tak jaképak s tím fraky? Jak už to tak bývá, zčásti je to pravda a zčásti ne. Nikdo by se asi neodvážil tvrdit, že by angličtinu (Anj) v rozvrzích našich středoškoláků měla nahradit britšina (Brj), nebo požadovat po Netflixu, aby nabízel i titulky v američtině. Ale to, že všude, kde se angličtina dost dlouho vyvíjela na svém vlastním území, vznikl v jistém smyslu svébytný samorost, by se neodvážil popřít asi žádný lingvista.

O tom, jaká specifika má australská angličtina, jsem až donedávna neměla téměř žádnou představu. Ve škole nás to neučili (Brj, vzpomínáte?) a filmová produkce Austrálie je u nás prakticky neznámá, takže roztomilý přízvuk a profláklé nadužívání slovíčka „mate“ (kámo) bylo zhruba to jediné, o čem jsem věděla. Angličtina v Austrálii mě proto měla čím překvapit, stejně jako zdejší obyvatelé. Zapomeňte na poněkud upjaté Brity i věčně rozjuchané Američany. Australané jsou od rány, nepotrpí si na hierarchii ani tituly a nemají rádi patos ani sentiment (například to, že Meghan na pohřbu královny plakala, se tu bralo jako hysterie). A jelikož celá jedna vrstva anglické slovní zásoby je programově nóbl a plná dlouhých až patetických slov z francouzštiny, zachovali se Australané podle svého étosu. Začali zkracovat a nezastavili se před ničím.

Z univerzity se tak stala uni, z šálku čaje (cup of tea) cuppa, z moskytů mozzies, z krokodýlů crocs nebo freshies a salties. Filmovou kariéru udělala zkratka barbie, která ovšem nemá nic společného s panenkami, ale s oblíbenou australskou kratochvílí, grilováním (barbecue). Výstavě (exhibition) se tu říká ekka, klokanům roos (kangaroos), seminářům na univerzitě tutes (tutorials). Z avokáda se vyklubalo avo, z odpoledne arvo (afternoon) a z karburátoru carbie. Zkratky se dokonce vžily natolik, že se používají, i když je původní slovo či sousloví úplně stejně dlouhé – například sick day se říká sickie nebo místní variantě fotbalu footy (náš evropský fotbal je tady soccer). A protože jsme v Austrálii a to je brutálně dlouhé slovo samo o sobě, není nic jednoduššího, než ho taky pořádně zkrátit. O sobě tak Australané mluví jako o Aussies (čteme ozís) a Austrálii říkají buď Straya nebo dokonce (příznivci čarodějů odpustí) Oz.

Nádherně to ladí k tomu, jak jsem tu Australany během těch tří měsíců poznala. Jsou v klidu a v pohodě a nemají pochopení pro věci, které se s takovým klidem neslučují: od přehnaných emocí až po příliš ambiciózní lidi. Když tak chce Australan něco opravdu hodně pochválit, řekne zpravidla, že to je not bad at all (to není vůbec špatný) a smrtelnou autonehodu neváhá okomentovat slovy it was a bit tragic (bylo to trošičku tragické). Stejnou funkci pak plní i australské zkratky. Lidé, kteří je používají, působí přátelsky, mají od všeho žádoucí odstup a obě nohy pevně na zemi. Nevytahují se (protože třeba chodili na univerzitu), nenechají se jen tak něčím rozhodit (například nějakými těmi zabijáckými krokodýly) a to, že něco mají opravdu rádi, se zdráhají dát najevo jinak, než že tomu řeknou footy nebo barbie. Zkrátka žádná hysterie, tohle je přece Oz. A vůbec, dáš si cuppa, mate?

Publikováno

O blbštině

Bylo nám dvanáct, maximálně třináct let. Ve škole jsme se občas nudily a byly jsme na to čtyři. Pokud bychom se tehdy nudily ve dvou, dost možná by to skončilo piškvorkami a tenhle článek by nikdy nevznikl. Ve čtyřech se ale nabízí hlavně jedna relativně nenápadná aktivita, a tak jsme si jako každá parta puberťaček znuděná zeměpisem začaly posílat dopisy. Některé plné banalit, jiné se soukromými doznáními nejvyššího stupně utajení. Jenže záhy přišla logická otázka: co když nás učitel chytí? Hrozba prozrazení nad námi visela jako Damoklův meč. Přestat jsme nechtěly, a tak bylo třeba podniknout jiné protiopatření: začít šifrovat.

Ale jak na to? Učit se nějaké umělé písmo nám přišlo jako příliš mnoho práce a provařená klasika typu „přidej za každou slabiku ha“ se nám zdála směšně průhledná. Chvíli jsme jen tak experimentovaly a pak to přišlo. „Budeme dělat systematicky co největší množství chyb,“ navrhla spolužačka s vizí, za kterou by se nemusel stydět ani Dobrovský: totiž že když budeme opravdu důsledné, stane se v určitém bodě pro nezasvěcence vzkaz zcela nečitelným.

Jako první jsme prohodily měkké a tvrdé i. To je, pravda, poněkud prvoplánové, ale někde se začít musí. Dalším kandidátem se vzhledem k tehdejším osnovám pro nižší gymnázia stalo s a z (koho na tom ve škole negrilovali, ať se přihlásí). To nám ovšem otevřelo oči do celého kola dalších úprav, protože s a z figurují i v kapitole jménem spodoba znělosti – a tam už je nějakých dvojic na prohazování! I povyměňovaly jsme hbitě všechny znělé souhlásky za jejich neznělé protějšky a naopak, přičemž jsme k tomu zamíchaly i pár jiných dvojic, které se vysloveně nabízely, jako v/w nebo j/i. Tady už začínal být text pro neznalé obtížný, nám to ale nestačilo. Vyházely jsme dlouhé samohlásky a nahradily je shlukem samohlásek krátkých: á tak napříště mělo být zásadně aaa. Až poslední úprava ale udělala z naší šifrovací řeči skutečný galimatyáš: místo háčků jsme tam, kde to šlo, začaly používat spřežky, a to hned trojpísmenné. Namísto ř jsme tak psaly rcz nebo rzs, na konkrétní skladbě celkem nezáleželo. Teprve tehdy jsme seznaly, že je hotovo. Aniž bychom se musely učit jakákoli umělá písma, byly naše dopisy pro nepoučené oko zcela nerozluštitelné – a stačilo k tomu pár jednoduchých principů. Velmi úsporné, dokonale funkční. Pojmenovaly jsme svůj chybovací jazyk příhodně blbština (v originále plpzcsďyna) a používaly ho v zásadě do konce gymplu.

Tady by článek mohl skončit jako pouhý sentimentální výlet do dospívání (ne že by tu takové články nebyly). Tentokrát mi jde ale přece jen ještě o něco jiného. Sekunda i tercie totiž minula, přišla sexta, septima, oktáva, nějaká ta lekce historické mluvnice, letmé srovnání s jinými slovanskými jazyky a nám spadla brada, div to o zem nebřinklo.

Jak se totiž ukázalo, blbština vůbec nebyla nějaký libovolný výmysl; a to, co jsme považovaly za svévolné prznění češtiny, se ukázalo být v zásadě výletem proti proudu času. Při jazykových úpravách jsme nevědomky rušily jednu pravopisnou reformu za druhou a vracely se dál a dál do minulosti, před Veleslavína a před Husa, až do hlubokého středověku, kdy se o nějakých háčcích a čárkách nikomu ani nesnilo a výstřelky jako jednoduché vé byly hudbou budoucnosti. Vím, změn se v reálu odehrálo daleko víc a zdaleka nešlo jen o prohazování souhlásek. Ale když jsem poprvé stanula před polským textem plným spřežek (v blbštině jde o lahodné zbrzcesczci), zjistila jsem, že s ním mám daleko menší mentální potíže než ti, kdo několikaletou praxí blbštiny neprošli. V zásadě jsme si tehdy nevědomky naordinovaly historicko-mluvnické panslovanské školení, a to zcela ze své vlastní iniciativy.

Když se na náš dávný vynález dívám dnes, pořád tak trochu žasnu. O jazycích se někdy říká, že nemají žádnou vnitřní logiku a jsou to prostě slepence více či méně náhodných vlivů, které je třeba se nabušit tak, jak jsou. Ale copak je možné takové věci tvrdit, když máte gymnaziální sešity plné něčeho, co velmi podezřele připomíná staročeské texty z dob krále Klacka – a k čemu jste došli systematickým převracením pravopisných pravidel? Ne, myslím, že jazyk je mnohem víc než hromada historické náhody. Jeho vnitřní logika sice může být na první pohled nenápadná, někde tam ale je. A když už ji v hojnější míře nevyužívají jazykáři, může mě alespoň hřát vědomí, že ona si – zjevně – cestu najde. I když je to někdy celému školství navzdory.