Měsíc: Květen 2017

Publikováno

Dvojí metr aneb o naprosto děsivě příšerné knize

To, že se mi opět blíží státnice, se pozná na tom, že musím zase číst špatné knihy. S tím jsem tak nějak počítala. Jenomže jsem nepočítala s tím, jak špatné doopravdy budou. Kniha, kterou jsem dnes dočetla (zaplaťpánbůh za ty dary!), trhla v tomto směru snad všechny rekordy. Bylo tam špatně snad úplně všechno. Konkrétně:
1) Ani jedna citace. Mysleli jste si, že v akademickém textu musejí být citace? Cha chá! Pan docent vás pěkně rychle vyvede z omylu. Vloží někomu něco do úst a do této vulgární interpretace si pak hezky akademicky kopne. Nic není snazšího, protože oponent, vzhledem k tomu, že si neověříte, jestli to opravdu řekl (a v seznamu literatury třeba od něj není ani jedna kniha), zkrátka mlčí. Vítěz je jasný.
2) Ani hlava, ani pata. Text nemá žádnou strukturu, kapitoly nevedou odnikud nikam a velmi úspěšně parafrázují špatné referáty typu „a ještě tam taky bylo tohle“. To, že nikam nevede celý text, už lze brát jako samozřejmost. Argumenty se nepoužívají, vyplývání nás nezajímá. Pointa neexistuje.
3) Hodnotící výlevy. Kniha není neutrální, ani kdybyste zavřeli obě dvě oči. Autor si hezky vykládá, jak mu to přijde, nepodpírá to žádnou argumentací, prostě tam prdne nějaké hodnotící slovo a je to. Velmi korektní.
4) Chyby. A tohle mi vadí snad nejvíc. Hned na druhé stránce mých poznámek se v záhlaví skví velký nápis „straaaašně moc chyb!!!!!!!“ (vykřičníky přibývaly postupně s narůstající frustrací). Text si po sobě pan docent snad nepřečetl ani jednou. Čárky – jako kdyby si házel korunou, kam je dá a kam ne. Překlepy. Písmena navíc a namíň. Chybějící slova. Celé věty, které nedávají žádný smysl. Naprosto šílená přehršel pleonasmů (tzn. spojení jako „prvky, elementy se přeskupují“ nebo „obraz reality, skutečnosti“) – asi aby se vyrovnala ta chybějící slova jinde („transformace neřešitelných problémů v genetické“ vyhrává pomyslnou první cenu). Zkrátka: to, že autorovi chybí myšlenka, argumentace a pointa, se odráží i v naprosto šílené gramatice a stylistice. Jak na nebi, tak i na zemi.
Celý text je tak hlavně jedním velkým oblakem inkoustu, v němž autor skrývá, že neví, co by vlastně měl napsat. Podivné a krajně podezřelé mystické mlžení, v němž se ani jeden pojem jasně nedefinuje, ale všechny se používají, tak nesvědčí o kdovíjakých hlubinách ducha; naopak. Jak by totiž řekla skvělá vedoucí mé diplomky: to je takové to jakoby žvanění. Nejsmutnější na tom ale je, že tohle žvanění straší v naší univerzitní knihovně, že ho někdo vůbec vydal, že ten docent dopustil, aby něco takového vůbec spatřilo světlo světa. Přijít s tímhle jako s diplomkou, vyrazí se mnou na katedře troje dveře. To už snad ani není dvojí metr. To je metr desaterý.
Publikováno

Lidé až na prvním místě

Dnes jsem jakožto tajemnice seděla u bakalářských přijímaček. Pro nezasvěcené: je to celodenní procedura se zhruba patnácti sty uchazeči, kteří píší ve dvou turnusech tříhodinové přijímačky. Začíná v sedm ráno, takže s pražskými vzdálenostmi si jistě dovedete představit, v kolik hodin v takovém případě musíme vstávat; rovněž si asi dovedete představit, kolik lejster a organizačních opatření je na tuto monstrakci třeba. Jedna věc je nicméně na představování poněkud těžší. A to skutečnost, že i takováhle monstrakce může být něco krásného.
Na fakultě máme totiž skrytý poklad: jeden z nejúchvatnějších kolektivů administrativních pracovníků, jaký si jen dovedu představit. Seděla jsem v komisi s kolegyní (rovněž tajemnicí), s níž jsem ještě neměla to štěstí se znát: inu, poznaly jsme se. Obě jsme s sebou měly skvělé knihy, po celou dobu však zůstaly v batohu. Bavily jsme se celý den, stále bylo o čem – a já jsem opět zakusila, jaká radost je poznávat nové lidi, kteří jsou skvělí a s nimiž si rozumím.
Když nás obcházeli kolegové ze studijního, smáli jsme se a povídali si, s učiteli rovněž. Občas jsme se dokonce smáli tolik, že jsem si zacpávala pusu rukou (až přijde odvolání, že nemohli řádně konat zkoušku, protože jsme se řehtali za dveřmi, beru to na sebe). Roznášeli nám ovoce a čokoládu, nabízeli kafe, dávali k dobru různé historky. Uchazeč, co si zarazil propisku do ruky, vyhrává pomyslnou první cenu.
Jelikož tenhle nádherný kolektiv již brzy budu opouštět, snažím se připravit na život za hranicemi školy, jak se dá. Z dneška si odnáším další kousek mozaiky: nezáleží ani tak na tom, co dělám, jako na lidech, s nimiž to dělám. I vstávání v šest a hrabání se lejstry může být skvělé. Díky za to. Budu s láskou vzpomínat.
Publikováno

Zapomenuté okno do duše aneb o hlasu

To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.
Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.
Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet – a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme… no, prakticky všichni.
Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.
Publikováno

Poslední hodina

Včera byl velký den. Nemám teď na mysli tu mnohatisícovou demonstraci na Václaváku i různě jinde po republice, ale něco mnohem menšího, věc podstatnou osobně a pouze pro mě. Byla jsem na poslední výukové hodině na fakultě. Studiu odzvonilo.
Jistě, lze namítat, že přece ještě státnice a diplomka a do září daleko. Ale to už se nedá počítat – to nejsou studia, ale přechodové rituály.
Jelikož trpím sentimentalitou v pokročilém stádiu, těžko snáším, když je něco naposledy. Je to trochu, jako by k tomu vždycky hrál soudtrack z Amélie z Montmartru, jako kdyby to získalo zvláštní lesk. Tulipány před fakultou nevoněly jako vždycky; byly to tulipány, které mě provázely na poslední cestě ze školy. Ty nemůžou vonět jako každé jiné. Hraje jim k tomu smutný valčík.
Vždycky jsem byla student. Je to s mojí identitou spjaté skoro stejně nerozlučně, jako že hraju na housle nebo že píšu. Respektive bylo. Už nebude. Co tam doplním namísto toho, zůstává dokonale nezodpovězenou otázkou. Ne, nevím, co ze mě bude. Prostě něco, co přijde. Nedokážu si to představit. Nemám plány. Samozřejmě, že mě to znepokojuje, protože vždycky jsem měla všechno perfektně naplánované. Teď jsou ale plány krátké. A úkol vyrovnat se s tím je jen a jen na mně.
Držte mi palce.
Publikováno

Hvězdná kariéra prokrastinace

Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.
Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.
Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.
Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.