V životě každého psavce to jednou přijde. Nadšeně usedne za klávesnici a touží zase předat nějakou ze svých brilantních myšlenek světu. Když tu náhle – nic. Stránka se bezradně bělá a prsty se nervózně chvějí nad klávesami, zatímco myšlenky se beznadějně rozprchly, aniž by za sebou zanechaly byť jen jediného opozdilce. Přišlo mlčení a zastavilo proudy slov, které až do té doby zdánlivě nevyčerpatelně tryskaly.
S tvůrčími krizemi se musí nakládat uvážlivě, jak už to tak u zvláštních jevů, které mohou mít všelijaké příčiny, bývá. Jsou chvíle mlčení, které pramení z úžasného životního štěstí, které místo reflexe hledí žít a užívat a psaní k tomu nepotřebuje. Mlčenlivost může znamenat takřka záviděníhodnou životní spokojenost a vyrovnanost, která již nemá potřebu hledat ujištění na popsaných stranách a nechce o ničem nikoho poučovat.
Každá mince má ale i rub a ticho může rovněž znamenat velký smutek. Nemyslím teď romantický smutek, jak ho často vidíme ve filmech doprovozený pěknou melancholickou hudbou – ten naopak bývá obrovských zdrojem inspirace, zejména pro nějakou tu depresivní úvahu či poezii. Opravdu velký smutek neznamená nával melancholické inspirace, ale naprosté ticho. Těžký černý příkrov přikryje úplně všechno a slova zcela vyhasnou; žádné z nich není dost silné, aby popsalo, co se právě děje; vše je trapně povrchní, mělké, nedostatečné. Takové ticho je tichem němých, které nelze prolomit. To už není jen tvůrčí krize. Je to obrovský příkop, který dělí truchlícího od celého okolního světa.
Konečně může mlčení znamenat, že autor se již vyčerpal. Popsal již tolik stran, že na nich sdělil vše, co měl na srdci i v hlavě. Má pocit, že jeho publikum ho zná už tak dobře, že nadále nemusí pokračovat. Neví ani, co by konec konců řekl, vždyť o tomhle už napsal onehdy a o tamtom zas před dvěma lety. Takové ticho neznamená žádnou podstatnou životní změnu, spíše jakési spisovatelské vyhoření, neboť je známkou, že duševní vývoj autorův se ustálil natolik, že novoty se u něj již nevyskytují. Zda je to spíše příznakem nezdravé stagnace, nebo zdravé vyrovnanosti a zralosti, je otázkou pro každého jednotlivého čtenáře i autora. Každý konec konců máme nějaký svůj ustálený okruh myšlenek a témat.
Vždy, když narazím na nějaký mrtvý blog, říkám si, co se asi jeho autorovi stalo. Je tak strašně zaměstnaný, že nemá čas ani napsat nějakou tu řádku? Stihla ho deprese, nebo ho naopak potkalo pohádkové štěstí? Nebo prostě nemá, co by řekl, žádný z jeho nápadů se mu nezdá dost vhodný, psaní bylo jenom přechodnou etapou na jeho cestě? I strachuji se o umlklé autory a pročítám jejich poslední články – často z nich nelze vůbec nic vyčíst. Zbývá mi tak jediné: doufat, že stav mlčenlivosti, který je postihl, pramení z přirozeného vývoje nebo euforického štěstí. A taky tak trochu sobecky si přát, aby to přeci jen nebylo snad tak úplně definitivní.