Občas člověk nemá tak obyčejně co dělat a občas má zase nepřekonatelnou chuť se vylepšovat, rozvíjet, růst a vůbec spoustu dalších skvělých a moderních věcí. Někdy se dokonce stane, že se tyhle dvě „občas“ setkají – a to pak končívám s houslemi, kytarou nebo štětcem v ruce; případně jako onehdy u hromady článků na téma „jak se stát úspěšným blogerem“.
Z takových článků si člověk odnese lecjaké ponaučení. Tak třeba: žádný spolehlivý návod (překvapivě) neexistuje, všechny tyhle články jsou si podobné jako vejce vejci a jestli chcete výrazně zvýšit návštěvnost na svém blogu, pak publikujte i celkem nicneříkající článek o tom, jak se stát úspěšným blogerem. Ale abych jim jen nekřivdila – přinesly mi i jisté poznání. Nejsem a zjevně ani nechci být úspěšný bloger.
Mám totiž dojem, že denní rutina úspěšného blogera vypadá takhle nějak: snídaně, sociální sítě, fotky, statusy, soutěže, oběd, optimalizace klíčových slov pro vyhledávače, analýza statistik návštěvnosti, kamarádění se s jinými blogery, večeře, třídění selfíček, ediční plán na příští rok, večerka. Nemusíte to číst znovu a marně hledat – psaní tam není. To se totiž do života úspěšného blogera pro všechen ten marketing snad už ani nevejde.
Nebudu lhát, myšlenka vysoké návštěvnosti mě láká, koho ne. Ale víte, já chci psát, docela obyčejně a pro radost psát. To je ten koníček, kterému se chci věnovat. Ne pátrat, co lidé v tomhle měsíci nejvíc vyhledávají, abych jim k tomu mohla napsat návod s dostatečným počtem klíčových slov a fotek. Ano, je to nemoderní a neoptimalizované a cesta k tisícům návštěv tudy patrně nevede. Ale jestli chci dělat opravdu to, co mě baví, pak se s tím nejspíš musím smířit – nečeká mě úspěch, ale prostě jenom zcela nevyčíslitelný a neměřitelný pocit naplnění.