Měsíc: Únor 2018

Občas člověk nemá tak obyčejně co dělat a občas má zase nepřekonatelnou chuť se vylepšovat, rozvíjet, růst a vůbec spoustu dalších skvělých a moderních věcí. Někdy se dokonce stane, že se tyhle dvě „občas“ setkají – a to pak končívám s houslemi, kytarou nebo štětcem v ruce; případně jako onehdy u hromady článků na téma „jak se stát úspěšným blogerem“.

Z takových článků si člověk odnese lecjaké ponaučení. Tak třeba: žádný spolehlivý návod (překvapivě) neexistuje, všechny tyhle články jsou si podobné jako vejce vejci a jestli chcete výrazně zvýšit návštěvnost na svém blogu, pak publikujte i celkem nicneříkající článek o tom, jak se stát úspěšným blogerem. Ale abych jim jen nekřivdila – přinesly mi i jisté poznání. Nejsem a zjevně ani nechci být úspěšný bloger.

Mám totiž dojem, že denní rutina úspěšného blogera vypadá takhle nějak: snídaně, sociální sítě, fotky, statusy, soutěže, oběd, optimalizace klíčových slov pro vyhledávače, analýza statistik návštěvnosti, kamarádění se s jinými blogery, večeře, třídění selfíček, ediční plán na příští rok, večerka. Nemusíte to číst znovu a marně hledat – psaní tam není. To se totiž do života úspěšného blogera pro všechen ten marketing snad už ani nevejde.

Nebudu lhát, myšlenka vysoké návštěvnosti mě láká, koho ne. Ale víte, já chci psát, docela obyčejně a pro radost psát. To je ten koníček, kterému se chci věnovat. Ne pátrat, co lidé v tomhle měsíci nejvíc vyhledávají, abych jim k tomu mohla napsat návod s dostatečným počtem klíčových slov a fotek. Ano, je to nemoderní a neoptimalizované a cesta k tisícům návštěv tudy patrně nevede. Ale jestli chci dělat opravdu to, co mě baví, pak se s tím nejspíš musím smířit – nečeká mě úspěch, ale prostě jenom zcela nevyčíslitelný a neměřitelný pocit naplnění.

Jsou činnosti, které se dají vykonávat pouze ve společnosti, a činnosti, co se dělají o samotě. Těžko si zahrajeme městečko Palermo sami doma a ještě hůř se nám bude luxovat ve třech – o tom si ovšem můžeme mezi spiklenci podobného ražení aspoň popovídat. Nad tím by ještě nebylo třeba se pozastavovat. V poslední době mám ale čím dál neodbytnější pocit, že existuje výjimka, která vás odsuzuje nejen k samotě, ale také k naprostému mlčení, a to i v kruhu zasvěcenců. Mluvit o ní totiž zkrátka a dobře nejde. Je to psaní.

Představte si třeba, jak se sejdou dva spisovatelé a začnou se o svém nejmilejším koníčku bavit.

„No, víš, já jsem v poslední době docela začal s přechodníky. Jsou dobrý na styl.“

„Ale ty jsou docela těžký, ne?“

„To jo, ale za chvíli si zvykneš a stojí to za to.“

„To já se zase soustředím na neotřelý výrazy. Takový ty knižní, víš. Pěkně to ten text okoření. Ale nejdou mně dialogy.“

„Pravda, tam se ty knižní výrazy moc nehoděj. Ale zkus přechodníky. To je takovej literární kečup – hoděj se všude.“

Že vám to připadá poněkud nepravděpodobné? Nedivím se. Pokaždé, když se setkám s někým, kdo píše, debata o psaní velmi záhy skončí. Respektive skončí ve chvíli, kdy můj protějšek dopoví děj svojí prózy a já řeknu, že dějové věci nepíšu. A když se přece snažím o konverzaci, dopadá to zpravidla takhle nějak:

„Člověče, já jsem ti před týdnem chytila hotovej záchvat inspirace! A tak sednu a píšu a píšu…“

„A co jsi psala?“

„No… takový verše.“

„A o čem?“

„To se nedá říct, o čem. Prostě takový dojmy. O lidech a pocitech a přírodě a tak se to tam prolíná… A má to docela pěknej rytmus.“

„Aha, hm, tak jo. A co máš v plánu na víkend?“

Nepomůže dokonce, ani když váš partner v rozhovoru pravidelně čte vaše výtvory. Ba spíše naopak.

„V pondělí se mi povedla moc pěkná úvaha!“

„Jo, tu jsem četl. Je vážně dobrá.“

„Díky.“

No řekněte, čím to je? K mluvení i psaní používáme tytéž prostředky, jak je tedy možné, že se tak dokonale míjejí? Mám jen dvě hypotézy. Buď je tvůrčí proces věcí natolik intimní, že se o něm zkrátka nedá hovořit, na jeho médium nehledě – ovane vás tvůrčí duch (in-spirace) a vy, nevěda, co činíte, prostě píšete (jo, kečup). Anebo jsem neschopná jenom já a ostatní pisálci si za mými zády spokojeně klevetí o nejnovějším nápadu na nějakou neotřelou synekdochu. Tak nevím. Ale onehdy jsem vám chytila takový záchvat inspirace, to byste nevěřili…

Někdy se stane taková věc: štěstěna se usměje, dobře se vyspíte, přijde na vás nápad – a napíšete článek, který překoná všechny vaše představy. Když si ho po sobě čtete, jen těžko věříte, že jste ho doopravdy napsali, a zpětně žasnete, jak vás to vůbec napadlo. Komentáře vás nenechají ani na vteřinu na pochybách a třeba vám díky němu (jak příznivci facebookové stránky mého blogu vědí) dokonce naprosto nevysvětlitelně stoupne návštěvnost. Vyhříváte se na výsluní své jepičí slávy a je vám blaženě; ovšem na obzoru už se rýsuje cosi nehezkého.

Po výjimečně vydařeném článku totiž nutně musí přijít zklamání. Teoreticky se může stát, že se vám podaří napsat takové články dva nebo tři, ale jednoho dne vás to dožene. Je totiž vesmírnou nutností, že některé články se tak dobře nevyvedou, a je tudíž vysoce pravděpodobné, že za oním skvostem, na který jste tak hrdí, bude patrně trčet nějaký docela obyčejný kousek, který ve výsluní staršího krasavce nebude mít šanci.

Jak přeskočit laťku, kterou jste si celkem náhodou posunuli o pár metrů výš? Neřeknu, kdyby šlo o diplomku – v tom rozměru se ledacos ztratí a je docela dobře možné, že během delší doby psaní vás těch pár dobrých věcí přeci jen zase napadne. Ale z týdne na týden? Jednou se vydařilo – a bude vás to tížit ještě pěkně dlouho. Najednou žádný nápad není dost dobrý, vždyť jste to už dokázali lépe (a radostněji); a ostatní od vás teď čekají daleko víc.

Anebo vy sami od sebe čekáte daleko víc. A tam někde, hluboko v zemi, bude ten zakopaný pes.

Míváme ve zvyku o některých věcech a životních danostech mluvit jako o svých. Máme svou školu, svou práci, svého partnera či partnerku, svého mazlíčka, svou rodinu, svého plyšáka, svůj domov. Ať už je naše metafyzické přesvědčení či hmotné jmění jakékoli, všichni máme něco, o čem můžeme říci: to je moje. A nejen moje (na to stačí třeba jen podepsat nějaké lejstro), ale jedině a nefalšovaně Moje. A to je něco dočista jiného.

Škola se stane Mojí nejen úspěšným zápisem do studia. Skutečně Moje škola je to až ve chvíli, kdy se halasně zdravím se spolužáky na chodbě a zastavuji učitele na kus řeči. Školu přijímám za Svou, až když ji zalidním osobami, které znám; když vím, že v téhle učebně je ten křivý stůl, na tuhle židli neradno sedat a tahle tabule nese stopy neznámého poplety, co si na ni omylem vzal lihovku. Je to Má škola, když se tam zastavuji na kus řeči s panem šatnářem a v menze zdravím knihovníky; když do sebe nasaji činorodého a tvůrčího ducha studentství.

Moje práce je doopravdy Mojí, když si potykám s kolegy i nadřízenými, když na mě všichni spiklenecky mrkají, hned jak na mých zádech vidí houslový futrál; když mě pozná pan recepční a když vedoucí restaurace, kam chodíváme jíst, už při našem příchodu halasí, že dnes jdeme nějak brzo. Mou se práce stává, když znám obsah jednotlivých přihrádek v kuchyni, když vím, jaké zhruba zpoždění mívají tramvaje, kterými ráno jezdím, a jak dlouho vaří naše pomalovarná konvice. Moje práce to je, když zažiji zvláštnůstky svých kolegů, ovládnu osobité potřeby naší tiskárny a naučím se sešívačkou sešívat papíry i bez prstů.

Věc je Moje zkrátka tehdy, když poznám všechny její drobné poetické nedokonalosti a mohu přispěchat neznalci na pomoc s omluvným „víte, ono tohle vždycky chce nejdřív udělat takhle a takhle.“ Mít něco Svého znamená spatřit spoustu drobných nuancí a faset, které na první pohled nebyly patrné, prožít je a přijmout. Věc je Moje, když se v mých očích rozehraje tisíci a jednou barvou – a ve své rozmanité jedinečnosti zapadne do mnohotvárně pestré poezie Mého života.