Měsíc: Duben 2018

Publikováno

O nemožném čtení poezie

Bývaly doby, kdy nejstrašnější výrok učitele mohl v mých očích vypadat takhle nějak: „Budeme psát čtvrtletku z matiky.“ nebo „Napíšeme si test na poezii.“ Ano, je to tak; a to navzdory tomu, že poezie mi vždycky byla nejvlastnějším jazykem a nepřirozenějším výrazovým prostředkem, díky poezii jsem začala s psaním a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přešla i k prozaičtějším útvarům. Jenomže četba cizí poezie a školní otázka „Co tím chtěl básník říci?“ pro mě znamenala hotovou pohromu.
Snad nikdy jsem během svých školských let nenarazila na hradby silnější a zákop hlubší než u interpretace poezie. Jakožto prototypický studijní typ jsem neměla při výuce žádné výraznější problémy, i tu matiku jsem vždycky nějak uhrála, ale jakmile zaznělo ono „co tím chtěl básník říci“, objevilo se prázdno, které nešlo napravit žádným učením. Prostě jsem nevěděla, nerozuměla, nechápala, netušila.
Zmateně jsem tak sledovala učitelské výklady, zvedala jsem tázavě obočí a kladla intelektuální dotazy typu „jak to kurňa může vědět“ a „kde to tam do háje je“. Poezie, kterou jsem sama psala po á čtyřkách, mi byla z cizího pera naprosto nesrozumitelná. Nesrozumitelná tak dokonale, že jsem se před testem klepala stejně jako před čtvrtletkou z matiky.
Změna přišla až na fakultě. V momentě, kdy jsem se popadala za břicho při výkladu o tom, jak Zahradníček Halasovi na koleji shazoval ze stěny obrázek Lenina, jako by se cosi zlomilo. Tehdy jsem si došla do knihovny vypůjčit útlounký svazeček Moji přátelé od Demla a nestačila jsem se divit. Tam, kde dřív bylo prázdno a pozdvižené obočí, se najednou hradba strhla a emoce se převalily z jedné strany na druhou jako povodeň. Poprvé se mi podařilo svými pocity napojit na ty básníkovy, konečně jsem dokázala odložit ono smrtící rozumové „co tím chtěl básník říci“ a vpít se do veršů srdcem. A bezhlavě se do nich zamilovat.
„Orchideo, až pomine nad tebou kouzlo Hadího krále, proměníš se opět v kolibříka?“
Od té doby soudím, že poezie se nedá naučit. Musí se prožít, předat něžně jako květ orchideje, namalovat nejjemnějšími barvami. Nemá smysl v ní hledat metafory a metonymie (tak stejně žádný básník neuvažuje), ale milovat ji a lásku k ní předávat. To je jediný způsob, jak ji lze skutečně pochopit, a jediný způsob, jak nám může odplatit. Protože ona odplácí, když chceme; odplácí tisíckrát.
Publikováno

Mimozemšťanem vně akademické sféry

Radikální životní změna s sebou často nese mnoho nechtěných důsledků až šoků. Jak pravidelní čtenáři vědí, jednu takovou změnu jsem prodělala před nedávnem, když jsem opustila akademickou sféru ve prospěch takzvaného „skutečného života“ a jala se provádět řadu věcí, které akademici nedělají – například vydělávat nějaké peníze. A taky způsobovat svému okolí jeden šok za druhým.
Přestože se ve „skutečném světě“ pohybuji již téměř půl roku, pořád si ještě připadám spíš jako akademik na prázdninách. S šibalským úsměvem tak kolegyni sděluji, že bychom mohly jít na oběd a tamto si nechat na potom, protože až přijde postgastrální demence, bude to spíš odpovídat naší intelektuální úrovni. Kolegyně se na mě zvláštně podívá a jdeme na oběd, z druhé strany kanceláře slyším tlumený smích.
Při obědní debatě jsem šokována konstatováním, že „chlapi jsou míň vztahovačný a Slováci hysterický“, protože jestli v univerzitních sférách humanitního zaměření člověk něčemu odvykne, tak jsou to stereotypy podobného druhu. Rovněž výklad o tom, že lidé narození ve znamení raka mívají špatný žaludek, mě poněkud vyvede z míry, protože když strávíte šest let čtením a analýzou textů a způsobů, jak se konstruují a jak navozují dojem autenticity, tak se vám v hloubi duše prostě uhnízdí přesvědčení, že to přece nikdo nemůže brát vážně.
U rozprav o českých televizních seriálech jenom mlčím a tvářím se nenápadně; když v restauraci potkáme jednu herečku z takového seriálu, nemám o tom nejmenší tušení. Neumím podat daňové přiznání a nevyznám se v bonusech, které poskytuje moje zdravotní pojišťovna. Zato umím vyslovit slovo quinoa a vím, že zralé olivy jsou vždycky černé a papriky vždycky červené. To se v životě obzvlášť hodí.
Nedivila bych se, kdybych už měla nějakou pěknou a jadrnou přezdívku, třeba Mimozemšťan. Zatímco akademiky totiž nechávají slova jako syntaktický a sémantika zcela chladnými, „skutečný svět“ je místo veskrze prozaické a informace ze srovnávací gramatiky snáší jen těžko. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. A hlavně nevím, jestli si na to zvykat chci.
Publikováno

Díky za každý horší článek

Nač bych to tajila; jsem velká příznivkyně a horlivá čtenářka Karla Čapka. Miluji jeho romány, miluji jeho dramata, ale hlavně miluji to, k čemu sama nejvíc inklinuji: jeho sloupky, fejetony a eseje, zkrátka krátké novinové články. Můžu je hltat celé dny a nikdy mě neomrzí bohatost jejich slovní zásoby, myšlenková hloubka, šířka autorova rozhledu, nenapodobitelná jazyková komika. Má to jen jednu vadu. Při jejich četbě upadám do deprese.
Srovnání s někým o moc lepším vždycky bolí. A tohle bolí opravdu dost. Říkám si, kde se vzala ta úžasná bohatost slovní zásoby, z níž některým slovům ani nerozumím? Odkud bral inspiraci, kudy dospěl k tak neotřelému pohledu na život, jak pro všechno na světě dokázal z tak obyčejných věcí vykouzlit tak neobyčejně vtipná, kouzelně trefná, milá a pravdivá díla? Soudila jsem, že na tyhle otázky neexistuje odpověď, že je to prostě výsledek jeho génia. Jenomže nedávno jsem natrefila na knížku, která mi alespoň část této záhady osvětlila – a mou depresi zahnala.
Když jsem si tu knížku (sebrané sloupky a fejetony) půjčovala, bylo mi řečeno, že něco z toho už je trochu passé. Mávla jsem nad tím rukou, protože co z Čapka může být passé? Pak jsem se ale začetla a mírně se zarazila. Ono to opravdu passé bylo. A nejen to. Dokonce se v tom opakovalo něco, co už jsem znala odjinud, a to v poněkud méně brilantní podobě. Vážně! Čapek – a napsal o kus horší článek než jindy. Zažrala jsem se do knížky a četla dál. A byly tam: články z mládí, jejichž patos k pozdější čapkovitosti ani trochu nesedí. Články velmi kritické, které neaspirují na věčný život v nebeském království fejetonů. Články, jejichž pointa mi nevyrazila dech. Zkrátka články, které se nevešly do výběrů toho nejlepšího, a ukázaly mi tak Čapka nikoli božského, jak ho známe obvykle, ale lidského. Čapka, který musel psát pořád a pokaždé se mu nezadařilo, a kterému třeba občas taky došla inspirace.
Ani nevíte, jak se mi ulevilo. I génius jako Čapek, který si s češtinou hrál jako s nejmilejším mazlíčkem, musel ujít kus cesty, než se ke své genialitě dobral, a i pak občas napsal něco trošku horšího než jindy. Škoda, že se při hodinách literatury tahle díla taky nečtou. Ne že by byla tak hodnotná sama o sobě, ale člověk, který má svou životní dráhu (ať už si zvolil jakýkoli obor) před sebou, potřebuje občas taky trochu povzbudit. A k tomu se důkaz, že i opravdový mistr tesař se ne vždycky trefí tak úplně na milimetr přesně, výborně hodí.
Publikováno

Jak dobře psát

Nečekala jsem, že někdy takovýhle článek napíšu; abych pravdu řekla, nečekala jsem, že něco takového vůbec napsat jde. Ale jednoho dne přiletěl kus inspirace, udělal hlasité bim přímo uvnitř mé mozkovny – a bylo vymalováno. Mám totiž za to, že cosi jako univerzální rada pro dobré psaní existuje a vztahuje se na všechny myslitelné žánry.
Abychom byli vůbec schopni říct, jak dobře psát, je nejprve třeba si ujasnit, co je to v jazyce (a při psaní) chyba. Chyba totiž není prosté porušení nějakých pravidel (to může být dost dobře i výborně provedený umělecký záměr) – chyba je volba jazykových prostředků, které jsou pro danou situaci neadekvátní. Když napíšu do formálního dopisu „Čau Franto“, je to chyba. Když to stejné použiju do dialogu dvou chlápků na ulici, je to perfektní. Pravda, obhájit si perly jako „holuby si povýdaly“ bude velmi těžké, a tak to bude chyba prakticky vždycky. Ospravedlnit porušování gramatických pravidel, to už totiž vyžaduje nějakého génia.
Tím se dostáváme k jádru věci: dobře psát znamená volit jazykové prostředky tak, aby ve svém kontextu stoprocentně fungovaly a plně sloužily svému účelu. Jak na to, ptáte se? Velmi tvrdě. Orwell v jedné své eseji píše „pakliže můžeš slovo, slovní spojení, větu či odstavec ze svého textu bez újmy na významu vyškrtnout, vždy tak učiň.“ Ámen! Při psaní je třeba podívat se na každé jednotlivé slovo a zeptat se: „Jaký účel slovo plní? Co jsem jím chtěl říct? Proč jsem nezvolil nějaké z jeho synonym? Proč je právě tady? Je tu nutné? Vyjádřil jsem jím skutečně beze zbytku, co jsem chtěl?“ A pakliže slovo neobstojí, ven s ním. Bez slitování.
Vím, je to tvrdé, a když jsem tím díky své vedoucí procházela při psaní diplomové práce, bolelo to. Pro mě, člověka píšícího odjakživa intuitivně a takříkajíc z éteru, to byla velmi tvrdá analytická škola disciplíny ve vyjadřování. Ale vyplatilo se, vyplatilo se tisíckrát: disciplína jazykového projevu je totiž odrazem disciplíny myšlení. Obojí se v sobě zrcadlí a vylepšení jednoho logicky vede k vylepšení druhého. Ať chceme nebo ne, myslíme v jazyce; a když se nedbale, nepřesně a mlhavě vyjadřujeme, poukazuje to na nedbalost a zanedbanost našich myšlenek. Neexistuje způsob, jak to zamaskovat, znalý člověk na to vždycky přijde. Domnívám se, že cesta, jak z toho ven, je jen jedna – úzká a trnitá stezička jazykového vzdělání, rozsáhlé četby a následné ostré sebekritiky. Patrně nikdo nemůže říct, že došel až na její konec. Ale myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že za jejím nejtrnitějším úsekem se začínají rozprostírat podstatně širší a úrodnější lány. Lány dobrého kreativního psaní.