Bývaly doby, kdy nejstrašnější výrok učitele mohl v mých očích vypadat takhle nějak: „Budeme psát čtvrtletku z matiky.“ nebo „Napíšeme si test na poezii.“ Ano, je to tak; a to navzdory tomu, že poezie mi vždycky byla nejvlastnějším jazykem a nepřirozenějším výrazovým prostředkem, díky poezii jsem začala s psaním a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přešla i k prozaičtějším útvarům. Jenomže četba cizí poezie a školní otázka „Co tím chtěl básník říci?“ pro mě znamenala hotovou pohromu.
Snad nikdy jsem během svých školských let nenarazila na hradby silnější a zákop hlubší než u interpretace poezie. Jakožto prototypický studijní typ jsem neměla při výuce žádné výraznější problémy, i tu matiku jsem vždycky nějak uhrála, ale jakmile zaznělo ono „co tím chtěl básník říci“, objevilo se prázdno, které nešlo napravit žádným učením. Prostě jsem nevěděla, nerozuměla, nechápala, netušila.
Zmateně jsem tak sledovala učitelské výklady, zvedala jsem tázavě obočí a kladla intelektuální dotazy typu „jak to kurňa může vědět“ a „kde to tam do háje je“. Poezie, kterou jsem sama psala po á čtyřkách, mi byla z cizího pera naprosto nesrozumitelná. Nesrozumitelná tak dokonale, že jsem se před testem klepala stejně jako před čtvrtletkou z matiky.
Změna přišla až na fakultě. V momentě, kdy jsem se popadala za břicho při výkladu o tom, jak Zahradníček Halasovi na koleji shazoval ze stěny obrázek Lenina, jako by se cosi zlomilo. Tehdy jsem si došla do knihovny vypůjčit útlounký svazeček Moji přátelé od Demla a nestačila jsem se divit. Tam, kde dřív bylo prázdno a pozdvižené obočí, se najednou hradba strhla a emoce se převalily z jedné strany na druhou jako povodeň. Poprvé se mi podařilo svými pocity napojit na ty básníkovy, konečně jsem dokázala odložit ono smrtící rozumové „co tím chtěl básník říci“ a vpít se do veršů srdcem. A bezhlavě se do nich zamilovat.
„Orchideo, až pomine nad tebou kouzlo Hadího krále, proměníš se opět v kolibříka?“
Od té doby soudím, že poezie se nedá naučit. Musí se prožít, předat něžně jako květ orchideje, namalovat nejjemnějšími barvami. Nemá smysl v ní hledat metafory a metonymie (tak stejně žádný básník neuvažuje), ale milovat ji a lásku k ní předávat. To je jediný způsob, jak ji lze skutečně pochopit, a jediný způsob, jak nám může odplatit. Protože ona odplácí, když chceme; odplácí tisíckrát.