Měsíc: Červen 2018

Nepochybuji o tom, že každý takovou máme. Otázku, kterou nám naše nicnetušící okolí občas položí, po deseti minutách začne litovat, po půl hodině nenápadně pokukovat po dveřích a vydávat nervózní zvuky a po dvou hodinkách si rvát vlasy a s pološíleným křikem vybíhat z místnosti. Dotaz, který jako by měl zvláštní tajemnou moc, dotaz prokletý.

V mém případě jde o otázku „jaké bys mi doporučila knihy?“. Tehdy se mi rozsvítí oči, následuje chvilka ticha před bouří (ó, vy šťastní, v tuhle chvíli ještě netušíte, do jaké šlamastyky jste se dostali) a potom – potom vybuchne sopka. Řinou se ze mě názvy, jména i čísla a v ten moment patrně představuji největší žijící sbírku superlativů na světě. Sunu se seznamem své oblíbené literatury s jistotou tanku, až se dostanu do nejnovějších dějin toho, „co teďka čtu“. Tam proud mírně zpomalí a zřídne, ale nezastaví se, kdepak. Po malém okamžiku, kdy se zdá, že už už vyváznete, vás totiž zasype všechno, co vyškrábnu ze svojí paměti. To, s čím jezdím v tramvaji do práce, to, co mi leží doma na skříňce, to, po čem sáhnu, když chci jenom něco krátkého, pár chronicky rozečtených básnických sbírek, dosud neotevřenou knihu na stole – a když budete mít štěstí, možná i nějaký ten blog a nejistý oblak toho, „co si plánuju přečíst“. V této fázi už se ale většinou všichni přítomní kácejí v mdlobách k zemi (alespoň mentálně), pakliže se ovšem už neskáceli dávno předtím.

Nevím, co je to za zvláštní kletbu, která způsobuje takové pomatení smyslů, ale je neobyčejně mocná. Zvládne během vteřiny zvrátit jakkoli silný záměr odejít – a můžete si být jistí, že když už takový záměr mám, bývá skutečně velmi silný. Položte mi ale takovouhle otázku a je to, jako byste mávli kouzelným proutkem a změnil se celý svět. No konečně, na takovou otázku jsem čekala celý večer! Jen pamatujte, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.

Litovat svého prokletí totiž budu až později. Rozhodně tedy dlouho, dlouho po vás.

Málokdy se mi stane, že vím, o čem chci psát, ale nevím, jak do toho. Je to vzácný pocit, který zpravidla po pár dnech zmizí a zanechá po sobě nějaký ten článek; jen zcela výjimečně setrvá a usadí se mi v konečcích prstů jako jakési nervózní chvění. Výjimečně, ale například právě teď.

Když jsem psala o tom, že psaní je koníček, který nejde příliš sdílet a není možné si o něm povídat, jednu věc jsem opomněla. Totiž že psaní přece jen sdílet lze, protože je možné o něm – jak jinak – psát. A to s výsledky vpravdě nádhernými. Dovedu si kupříkladu představit jen málo způsobů komunikace, které by byly důvěrnější než třeba sdílení vlastní poezie. Je to trochu jako dát tomu druhému se slovy „na, čti si“ kousek svojí duše. To zkrátka nejde udělat v hospodě nad pivem a po komplikovaných povahách, které poezii v pokročilejším věku, než je sedmnáct let, píší, by bylo naprosto zbytečné něco takového chtít. Je to i takhle sdostatek těžká situace: na jednu stranu toužíte po tom, aby vás někdo četl a pochopil, na stranu druhou jste pak najednou hrozně zranitelní; vždyť dáváte všanc svoje nejniternější pocity a myšlenky, kapitoly z vlastní minulosti, které byste si třeba i přáli vyškrtnout, sám způsob, jakým vnímáte skutečnost – byť všechno poněkud zašifrovaně. Když to druhá strana rozluští, cítíte velkou radost, ale zároveň jste poněkud rozechvělí, protože jako všechno, co bývá ztajeno do nečitelných kódů, lze i tohoto ohromně snadno zneužít.

Chápu proto všechny blogery, kteří se i po mnoha letech sebevědomého blogování přiznají, že při publikování poezie se jim trochu chvěje ruka. Rozumím všem něžným a křehkým duším, které se normálně skrývají za bezpečnými hradbami rozumu, ale z jejichž veršů tryskají hotové gejzíry emocí. Znám ty zvláštně rozpolcené pocity, nedočkavost a zároveň obavy, nervozitu i vděčnou radost. A právě proto doufám, že na každého Básníka někde čeká jeho Čtenář (zpravidla sám rovněž Básník), nadšený, chápavý a jemný. Takový, který vás nechá zahlédnout kousek vlastní duše a sám zahlédne alespoň odlesk té vaší. Ano, je to riziková investice. Ale stojí to za to, stojí to za to tisíckrát.

Nejsem člověk přehnaně optimistický. Dokonce bych řekla, že jsem člověk docela výrazně pesimistický a kritický, který si s chutí namaluje nějakého toho čerta na zeď, a ještě se nad ním rozčílí. Tedy až donedávna. Protože moje pověst nemilosrdného vrchního kritika a škarohlída, který už v osmi nebo devíti letech na komplimenty odpovídá „dobrej vtip“, utrpěla značné šrámy.

Jak postupně zjišťuji, v našem pracovním kolektivu zastávám roli vrchního optimisty. Když mi to došlo, oslavila jsem to – jak jinak – pořádnou dávkou pesimismu. Svět, do kterého jsem skrz některá vyprávění nahlédla, je totiž temný. Strašně temný. V zásadě se všechny moje poznatky dají shrnout do jednoduchých slov: všichni jsou hloupí a zlí a jejich pohnutky jsou vždycky špatné. Neexistuje situace, v níž by se v tomto světě mohla například mladá žena provdat za staršího muže z lásky nebo někdo mohl něco dělat nezištně a pouze pro dobro věci.

Ano, i já už jsem šla ve svých úvahách o lidech hodně daleko, ale z těchto končin jsem se vždycky vrátila zpět, protože zůstávat tam mi nedává smysl. Už jen proto, že z čistě statistického hlediska blbci všichni být nemůžou – rozhodně ne z hlediska lidí s normální inteligencí, kteří tvoří zhruba tři čtvrtiny populace a opravdu si navzájem nemají co vyčítat. A také proto, že v takovém světě nechci žít. Copak by měl takový život cenu? Pokud nevěříme ani ve zblo dobra, můžeme si rovnou hodit mašli.

Abych pravdu řekla, moc nevím, co si s tím počít. Vyvracet to nemá cenu, protože na místě jedné useknuté hlavy jich vyroste nových pět, a nechat si tím narušit vlastní duševní rovnováhu teprv ne. Jediné řešení, které se mi teď nabízí, je velmi tvrdohlavě optimistický úsměv (nic pro mě), nebo zkrátka zbabělý útěk do hájemství tvrdého intelektu. Mám vybráno. Vidím to na něco jako: „Až mi přineseš přijímací listinu do Mensy ČR, uznám tvoje právo myslet si o všech, že jsou blbci. Do té doby navrhuji výrazně změnit téma.“

A už jste si všimli, že dneska je venku docela příjemně?

Na světě jsou věci, které s jinými věcmi tak nějak osudově a z podstaty nejdou dohromady. Nemyslím tím nic prudce metafyzického. Momentálně tím míním zejména to, že v takovémhle vedru opravdu, ale opravdu nejde psát.

Obdivuji každého blogera, jehož blogovací studnice ani přes léto nevyschne. Takový bloger je obdařen vůlí vpravdě ocelovou a věřím tomu, že hravě zažehná i každou krizi životní, manželskou či středního věku, protože když zvládnul tuhle, zvládne každou. Jak to dělají? Nechápu to. Jediné myšlenky, které při mně teď zůstávají, jsou „je mi vedro“ a „chce se mi spát“.

Vždycky si proto už po několika dnech od posledního článku začínám říkat, že bych honem měla napsat něco dalšího. V tu chvíli na mě ovšem záhadně padne únava, asi taková, jakou patrně trpí při nekončícím valení svého balvanu Sisyfos. Chvíli opoceně funím do monitoru, pak usoudím, že čas mě ještě netlačí a odložím to na další den. Další den se ale jako na potvoru špatně vyspím nebo najím nebo mě bolí tuhle a píchá tamhle a seznám, že zrovna dneska to nejde. Třetí den zasednu a v ten moment byste mi mohli v hlavě rozeznít gong a ozývalo by se to tam ještě dobrou půlhodinu – veškerá inspirace se záhadně vytratila. Patrně odjela na dovolenou.

Zdá se mi zkrátka, že horké počasí vysušuje rovným dílem krajinu zemědělskou a krajinu mozkovou, tu moji tedy rozhodně. Z pramenů inspirace se postupně stávají pramínky a čůrky, které se dále tenčí v přímé úměře se stoupající tendencí teploměru, až se začátkem prázdnin vyschnou úplně a zanechají jen utkvělý slogan „vedro“. Děje se mi to každý rok a letošek není žádnou výjimkou, ale jedním z nejzářnějších příkladů. Co s tím? Proti počasí jsme malí páni. Snad jedině posbírat úplně veškerou vůli a zkrátka to překonat. A jestli se mi to podaří, tak se těšte, krize životní, manželské i středního věku! Na mě si jen tak nepřijdete.