Představte si následující dva příběhy:
1) Máte nějaký sen, tvrdě dřete a jdete si za ním. Sen se vám vyplní, jste šťastní, úspěšní, bohatí a máte všechno, co jste kdy chtěli. Skončíte pár let nato sebevraždou.
2) Jste vysoce inteligentní a oplýváte schopnostmi, které mohou změnit svět. Lišíte se jimi ale natolik, že jste v zásadě vyloučeni ze společnosti, nikdo vám nerozumí, pro všechny jste jenom divní – a tak namísto dělání díry do světa berete prášky proti depresi a pokoušíte se aspoň ráno vstát z postele.
Proč takové demotivující věci vyprávím? V poslední době jsem obklopená příběhy lidí, kteří v očích tohoto světa uspěli, i nedá mi to a přemýšlívám o tom, co vůbec úspěch obnáší a proč po něm tolik lidí prahne. A také proč tolik „úspěšných“ lidí i lidí, kteří by úspěšní být mohli, končí tak hrozně. Říkám si, co je s naším světem špatně, že téměř všichni touží po jednom jediném a přitom ti, kdo toho dosáhnou, propadnou… inu, v zásadě peklu. Co je to za svět, který nás všechny žene jedním směrem, a to směrem, který přináší zejména trápení?
Hlava mi to nebere. Závidíme, a přitom není co, toužíme, a přitom není po čem; ani nějaká ta sebevražda námi nepohne. Co bude se světem, který decimuje své úspěšné a potenciálně úspěšné takovým tempem, opravdu nevím. A taky nevím, jestli nakonec to, co vnitřně skutečně potřebujeme, není prostá nedosažitelnost, za kterou se můžeme dostatečně slepě hnát. Ať tak či tak, je to smutné. Tak smutné, že snad nad příštím příběhem ve stylu „před pár lety neměl na autobus, dnes má miliony dolarů“ namísto obdivného povzdechu uroním slzu.