Měsíc: Srpen 2018

Stalo se to při poslední návštěvě mého domovského gymnázia. Bylo mi necelých pětadvacet, odmaturovat stihla celá jedna generace gymnazistů, kteří už mě nemohli znát, a škola najala vrátného, který návštěvníkům otevíral stále ještě relativně nové skleněné dveře (k nimž jsme se tehdy v sextě postavili tak, že k nim někdo z Kauflandu přitáhl nákupní vozík). Přijdu si takhle ke dveřím před velkou přestávkou, zazvoním a čekám. Těším se, až se zase shledám se svými oblíbenými pedagogy a příjemně si popovídáme, když tu se objeví zamračený pan vrátný, otevře dveře a bez nejmenšího stínu pochyb na mě vyštěkne: „Kde máš čip?!“

Často slýchám, že vypadat mladě je nesmírná výhoda. Ještě častěji ale vídám pohoršené výrazy kolemjdoucích, když někam jdu během dopoledních hodin. Pak zase slyším, že za dvacet let budu nadšená, až mě budou pořád oslovovat „slečno“. Následně se na mě prodavačka v obchodě velmi podezřívavě dívá a ptá se, jestli ti rodiče za mnou patří ke mně, a jestli nám tedy ta piva může namarkovat. A mezitím mi stále ještě sem tam někdo tyká.

Když jsem dostala řidičák, vyloženě jsem se těšila na to, až mě budou kontrolovat policajti. Představovala jsem si to takhle nějak: „Dobrý den, silniční kontrola.“ Chvilka ticha. „Prosímvás, slečno, máte už aspoň občanku, žejo?“ Ještě nedávno před volbami mě pouliční agitátoři míjeli bez povšimnutí, protože mně přece ještě nemohlo být osmnáct. A když jsem si jednou říkala, jak je to otravné a že se mnou snad budou jednat jako s puberťákem nadosmrti, máma mě uklidnila. Když jí bylo pětatřicet a jela domů s nákupem, sprdla ji jakási paní v autobusu, jak je to hrozné, že ti dnešní mládežníci ani nepustí staršího člověka sednout.

Čas je ovšem navzdory všemu neúprosný. Moje vlasy se už před několika lety rychle a jistě vydaly k metě „bílý jako sníh“ a nemám v úmyslu to nijak maskovat. Takže se třeba za pár let dočkám normálního zacházení bez blahosklonného přezírání. Ačkoli, buďme realističtí, známe svoje lidi. Vidím to tedy spíš na něco jako: „Fuj, ty mladý už fakt nevěděj, co by si vymysleli. Teď si dokonce barvěj vlasy na bílo!“

Jsou lidé, kteří hledají výzvy. Jakmile by se měli usadit, střelhbitě se vymrští a běží jinam – kde to opět neznají a kde budou muset vyvíjet značné úsilí a překonávat řadu překážek. Kdyby měli mít klid, patrně by se ukousali nudou. Zvyk pro ně znamená šedou rutinu, která je ubíjí.

Jsou také lidé, kteří hledají klid. Vyhýbají se změnám, touží si zvyknout, zabydlet se a vyhnout se všemu neznámému. Cítí se dobře tam, kde to mají obšláplé, kde už je nic nepřekvapí – a to i za cenu trochy nudy. Jistota a bezpečí jim za to stojí.

A pak jsou divní lidé. Tahle skupina (určitě mám někde alespoň jednoho kolegu, se kterým tu skupinu uděláme, věřím tomu) se vyznačuje tím, že hledá obojí a zároveň ani jedno. Špatně snáší změny, všechno nové je vysává a klid je pro ně prioritou, ale vnitřně hledají hranice, které budou moct stále znovu překonávat. Jakmile se oddají rutině, uklidní se a vydechnou, ale začnou být kdesi v hloubi duše nespokojeni. Jejich skutečné schopnosti odpočívají, a tak začnou hledat podněty a výzvy, překážky a novoty. Když jim ale nějaká taková věc sama vtrhne do života v míře větší než malé, naříkají si a co nejrychleji se chtějí dostat zpět do známých vod.

Divní lidé proto hledají externí vedoucí diplomové práce, protože žádný z dostupných interních vedoucích by jim nedal dost do těla; mluví o Erasmu, ale nikdy na něj nevyjedou; vyberou si skoro vždycky těžší variantu všeho, protože je bude víc bavit (ovšem hlavně když kvůli ní nebudou muset jít do nějaké neznámé knihovny); hledají brigádu, ale nevzdálí se při tom z fakulty; nadávají, když je práce příliš těžká, a brblají, když je příliš lehká. Divní lidé nevědí, co chtějí, anebo to vědí až příliš dobře, vyjde to nastejno. Jsou prostě divní a pohybují se mezi příliš velkým množstvím stresu a příliš velkým množstvím nudy ode zdi ke zdi.

Víte, na divnosti možná lze za jistých příznivých okolností vidět i nějakou tu romantiku. Ale upřímně, asi jen z velké dálky. Protože zblízka… zblízka to je zkrátka moc velká výzva. Anebo rutina? Asi obojí. Tak každopádně tím hůř.

Přijela jsem z cest. Byly to cesty relativně obsáhlé a já cítím nutkání něco napsat a zároveň naprostou vnitřní neschopnost něco vymyslet. Čím to je, že po některém návratu mám chuť vystavit všechny suvenýry, smést ze stolu starý prach, napsat tisíc článků, dva romány a tři sbírky poezie, nacvičit znovu Ďáblův trylek (blahé paměti) a jindy se vzpamatovávám dlouho a bolestně, blábolím blbosti ještě týden, malovaný kalendář ani nevyndám z hnědého papíru a prach má stále pré?

Doléhá na mě únava. Únava ze stereotypu a zároveň z nejistoty – a taky ze všech těch Jobových zvěstí, které se na mě v posledních měsících valí. Jsem bytost křehká a k rozbití mi stačí málo (pro mé věrné čtenáře to jistě není žádné překvapení). Ano, vím, že každá mince má dvě strany a že i tahle křehkost může znamenat nepřehlédnutelné klady. Jenomže nevýhodnost mého duševního a konec konců i tělesného ustrojení do současné doby (jakož i do jakékoli jiné doby) je natolik zjevná, až to bije do očí.

V superhrdinských filmech vídáme hrdiny, kteří přijímají své schopnosti a dávají je do služeb veřejnosti, která po nich prahne. V reálném životě vídám ovšem spíš talenty, o které nikdo nestojí, a schopnosti, které se nikomu nehodí, poněvadž se nedají zpeněžit. Ani Spidermanovi by se ten svět nezachraňoval tak snadno, kdyby o to nikdo nestál a nikomu by se to nevyplatilo. Nikdo nestojí o křehkost, jakož ani o dary, kterých mám plnou náruč. Když už, tak projeví zájem o zlámané měďáky kdesi po kapsách. Pravda, ty mi zpravidla rychle vynesou jistou prestiž, jenomže ta se rychle omrzí, protože to skutečně podstatné spí hluboko pod povrchem.

Vrátila jsem se z cest, ale nebyl to doopravdický návrat někam, kde to znám. Stojím na nové křižovatce. Já nevím, nešlo by to třeba… vrátit?