Patrně nebude náhoda, že mě v posledních měsících pronásledují lidé i knihy o tom, jak si efektivně přát, pozitivně myslet a plnit sny, jimž jsem se až donedávna velmi úspěšně vyhýbala. Jelikož nemám to srdce, abych své okolí odpálkovala, jen co na tato témata zavede řeč, nějaké informace jsem si osvojila. Upřímně, poněkud mě to vyděsilo. Protože, vzata do důsledků, se mi taková životní filosofie jeví jako velice krutá a prakticky k neunesení.
Domysleme strategie typu „jak si správně a úspěšně přát“ a zjistíme, že se za nimi nutně skrývá jeden předpoklad: totiž že všechno je v naší hlavě. Jen a jen my vytváříme okolní realitu; vše, co se nám děje, je tedy zásluha našeho myšlení. Proto se nám může splnit, cokoli si přejeme, stačí příslušně upravit myšlení a je to. Tomu se krásně věří, dokud se nám daří. Rádi se dmeme pýchou, že nás na tu vysněnou školu vzali, že jsme zkoušku udělali na sto pět procent a na semaforu nám vždycky skočí zelená. Nepopírám, že pozitivní myšlení v tom může hrát roli a pomáhat nám, o tom žádná. Jenomže pak je tady odvrácená strana mince. Někdo nás seřve, spadneme ze schodů, člen rodiny těžce onemocní, vykradou nám byt, nabouráme. Opravdu by někdo chtěl tvrdit, že jsme si to zavinili, protože svou realitu vytváříme v hlavě?
Nejsem žádný tvrdý vědař a skutečnost, že něco nejde vměstnat do zkumavky a přeměřit v laboratoři, pro mě není to nejdůležitější. Ale co je moc, je moc. Připadá mi nehorázné tvrdit lidem, kteří například trpí ve válce, že si za to mohou sami a jen si dostatečně mír a blahobyt nepřejí – k čemuž tahle životní filosofie ovšem nutně spěje. Rovněž se mi zdá neúnosná skutečnost, že bychom měli všechno ve svých rukou (případné střety s druhými, kteří by logicky měli mít všechno zase ve svých rukou, teď záměrně pomíjím). Jen si to představte, všechno! Abych parafrázovala Chestertona: někdy se snažíme nacpat si nebe do hlavy, jenže co praskne, je hlava.
Nejsilnějším argumentem v téhle věci mi ale nakonec stejně připadá můj dosavadní životní příběh. Jsem přecitlivělý, melancholický pesimista, jehož životní přístup je na míle daleko „úspěšným a efektivním přáním“. Přicházím k věcem jako slepý k houslím a ony přicházejí stejným způsobem ke mně. Jenomže se mi skoro všude daří, lidé mě mívají rádi a na velkou řadu věcí v životě jsem měla a mám opravdu velké štěstí. Tak. A teď mi to vysvětlete.