Měsíc: Září 2018

Patrně nebude náhoda, že mě v posledních měsících pronásledují lidé i knihy o tom, jak si efektivně přát, pozitivně myslet a plnit sny, jimž jsem se až donedávna velmi úspěšně vyhýbala. Jelikož nemám to srdce, abych své okolí odpálkovala, jen co na tato témata zavede řeč, nějaké informace jsem si osvojila. Upřímně, poněkud mě to vyděsilo. Protože, vzata do důsledků, se mi taková životní filosofie jeví jako velice krutá a prakticky k neunesení.

Domysleme strategie typu „jak si správně a úspěšně přát“ a zjistíme, že se za nimi nutně skrývá jeden předpoklad: totiž že všechno je v naší hlavě. Jen a jen my vytváříme okolní realitu; vše, co se nám děje, je tedy zásluha našeho myšlení. Proto se nám může splnit, cokoli si přejeme, stačí příslušně upravit myšlení a je to. Tomu se krásně věří, dokud se nám daří. Rádi se dmeme pýchou, že nás na tu vysněnou školu vzali, že jsme zkoušku udělali na sto pět procent a na semaforu nám vždycky skočí zelená. Nepopírám, že pozitivní myšlení v tom může hrát roli a pomáhat nám, o tom žádná. Jenomže pak je tady odvrácená strana mince. Někdo nás seřve, spadneme ze schodů, člen rodiny těžce onemocní, vykradou nám byt, nabouráme. Opravdu by někdo chtěl tvrdit, že jsme si to zavinili, protože svou realitu vytváříme v hlavě?

Nejsem žádný tvrdý vědař a skutečnost, že něco nejde vměstnat do zkumavky a přeměřit v laboratoři, pro mě není to nejdůležitější. Ale co je moc, je moc. Připadá mi nehorázné tvrdit lidem, kteří například trpí ve válce, že si za to mohou sami a jen si dostatečně mír a blahobyt nepřejí – k čemuž tahle životní filosofie ovšem nutně spěje. Rovněž se mi zdá neúnosná skutečnost, že bychom měli všechno ve svých rukou (případné střety s druhými, kteří by logicky měli mít všechno zase ve svých rukou, teď záměrně pomíjím). Jen si to představte, všechno! Abych parafrázovala Chestertona: někdy se snažíme nacpat si nebe do hlavy, jenže co praskne, je hlava.

Nejsilnějším argumentem v téhle věci mi ale nakonec stejně připadá můj dosavadní životní příběh. Jsem přecitlivělý, melancholický pesimista, jehož životní přístup je na míle daleko „úspěšným a efektivním přáním“. Přicházím k věcem jako slepý k houslím a ony přicházejí stejným způsobem ke mně. Jenomže se mi skoro všude daří, lidé mě mívají rádi a na velkou řadu věcí v životě jsem měla a mám opravdu velké štěstí. Tak. A teď mi to vysvětlete.

Náhodný posluchač by, myslím, velice snadno nabyl dojmu, že na téhle planetě je každý člověk neobyčejně starý. Ať už je mu pět nebo deset a „už je velký kluk/velká holka“ nebo osmdesát a „vypadá pořád krásně“, je mu vždycky o něco víc, než by okolí čekalo nebo než by si on sám přál.

Jako bychom všichni žili v jakémsi podivném prokletí věčného stáří. Ať slavíme narozeniny devatenácté, pětatřicáté nebo šestašedesáté, vždycky máme pocit, že už jsme nějací staří, div ne nad hrobem. To se opravdu stihneme fixovat na minulá čísla tolik, že o pár víc znamená v zásadě krok do rakve? Marně nás okolí nazývá mladíčky a zelenáči (nutno ovšem podotknout, že pokud jsme pro okolí mladíčky ve dvaceti, v šedesáti to nebude jiné, protože poměr zůstává). Oproti dvaceti je jednadvacet prostě osudových; a čím dál, tím hůř. To, že jsme byli v jednadvaceti mladí, zjistíme vlastně až zpětně, to už ale bude pozdě. Protože teď jsme přece staří a všechno jde od desíti k pěti.

Mám v tomto ohledu velké štěstí, neboť mě osud obdařil výrazně staršími sourozenci, kteří mě z paradoxu věčného stáří účinně vytrhují. Ono je docela těžké zoufat si nad vlastním stářím, když je vedle vás někdo, komu rodný list vetkl víc než deset let navíc. A když náhodou sourozenci nestačí, je tu divoká karta jménem babička. Ta občas utrousí něco o sedmdesátiletých mladících – a to mi hned spraví náladu. Protože ať dělám, co dělám, z takového úhlu pohledu jsem prostě mladá. A to se mi přeci jen zdá jako lepší úhel pohledu než si každý rok nad přibývajícími čísly opět zoufat.

Žijeme ve světě hotových věcí, neuvěřitelných divů a mistrovských kousků. Ať už je množství odpadu a balastu jakékoli, neustále máme před očima i to velké: to, nad čím se tají dech a říkáme věci jako „jak tohle někoho mohlo napadnout“. Ať už jde o překrásnou hudbu, dechberoucí knihu, nádherný obraz nebo úchvatný balet, vidíme vždycky hotový výsledek. Co mu ale předcházelo, zůstává velikou záhadou.

Cítím vždycky, když mám tendenci začít tvořit něco rozsáhlejšího než článek nebo básničku, jaká tíha tenhle moment doprovází. Ta obrovská nejistota, kdy není napsána ještě ani řádka, ani písmenko – a všechno čeká. Celý vesmír jako by zadržel dech a vyčkával na ten nový začátek. Ve filosofické literatuře se občas popisovala situace tvůrce, který tvoří něco z ničeho; ale prožít to, to je něco úplně jiného. Jak se dostávají dobré nápady a jak je rozpoznat? Jak vést sebe sama, když ještě není nic, když se doopravdy tvoří z nicoty? Miliony a miliardy možností se rozprostírají pod mýma rukama. Tíha rozhodnutí je obrovská.

Těžko si představit, že všechny ty překrásné věci, kterými se chceme obklopovat, vznikaly ve stejném vakuu, ve stejné úzkosti z nekonečna. Vždyť to vypadá tak jasně – jakmile je jednou hotovo, zdá se, jako by jiné cesty ani neexistovaly. Ale to je jenom zdání. Existují vždycky a je jich nezměrné množství, vesmír zadržuje dech, ruka se mírně chvěje a…

No, hlavně se mi, vesmíre, neudus.