Co mě zajímá na blozích i lidech

Rozvíjela jsem onehdy v kavárně myšlenku, jaký blog je zajímavý. Svěřila jsem se, že některé blogy, které jsem kdysi začala nadšeně číst, upadly ve snaze o co nejvyšší návštěvnost do jakéhosi sebemarketingu a staly se pro mě prázdnými. Jiné zabředly do stále týchž depresivních výlevů, jejichž četba ubíjí. Další se postupně staly sbírkami recenzí – a upřímně řečeno, recenze mě opravdu nezajímají. Některé zemřely docela.
O pár týdnů později přišla při jiné příležitosti řeč na sledování nebo čtení rozhovorů. „Většina za moc nestojí. Lidi nechají mluvit svoji masku, nevidíš za ní člověka. Je to nuda.“ Přikývla jsem, vzpomněla si na horkou čokoládu a pomyslela si, že na blozích je to zrovna tak. Bloger si nasadí masku a nechá ji mluvit za sebe. V ten moment odcházím, i když mluví dobře. Nuda a šeď.
Mám za to, že s blogy i rozhovory se to má jako s lidmi: musí chytit za srdce. Blog mě přiková tehdy, když se mi při četbě tají dech nad myšlenkovými dobrodružstvími, opravdovostí emocí, humorným nadhledem nebo netradičním pohledem na svět. Žádám, stejně jako v realitě, autentického, celého člověka, zápal v jeho očích. Nemusí to nutně znamenat kdovíjaké detaily z osobního života. Stačí upřímnost a hloubka.
Masky mě zkrátka nezajímají. Mohou být krásné, ale jsou příliš sterilní, profesionální, nalajnované. Vidím za nimi čísla. Vím, že často vedou k vytouženému cíli, zvyšují návštěvnost a jánevímco ještě. Jenže proč něco takového číst? Já chci lidi. Slyšet jejich dech, cítit tep jejich slov. To mě zajímá. Skuteční, složití, inspirující lidé. Takoví, kteří si na nic nehrají a jejichž slova i myšlenky bublají bohatstvím jejich života.

O impertinentních otázkách

Jsou otázky, které asi nikdy nevymřou. Otázky nevhodné až drzé, otravné, vtíravé a většinou naprosto zbytečné. Někdy se skoro zdá, jako by tajemně poletovaly éterem a jen jen čekaly, kdo je zachytí a předá dál – čím vlezlejší intonací, tím lépe. Jako by pálily na jazyku natolik, že se s tím zkrátka nedá nic dělat a je třeba je nějakému chudákovi položit.
Hlavním rysem impertinentích otázek je věčná nespokojenost. Představme si pár, který spolu pár let chodí a pěkně jim to klape. Impertinentní dotaz je naprosto nevyhnutelný: „A kdy už teda bude svatba?“ Protože se prostě nejde zeptat normálně, nějak ve stylu, jestli máte nějaké plány do budoucna nebo tak něco. To by nebylo ono. Nyní si představme týž pár, který se ovšem rozhodl, že se vezme. Vsaďte boty, že se někdo zeptá: „Cože! Vy se chcete brát takhle mladí? To jako musíte nebo co?“ Co se týče vhodného období ke svatbě, můžu vás ubezpečit, že nic takového neexistuje. První dotaz se plynule přelévá do druhého a hranice mezi nimi je stejně tenká jako subjektivní. Není tudíž vyloučeno, že v týž den vás jeden člověk bude bombardovat dotazem prvním a od jiného se dočkáte dvojky. Ale vždy náležitě otravně.
Podobným evergreenem jsou děti. Stejně jako u svatby neexistuje vhodné období, kdy byste je měli mít. Pro jedny je moc brzy („Vy čekáte dítě? Nějaká nehoda, ne?“) a pro druhé už je pozdě („A co děti? Už máte nejvyšší čas!“ + trapně spiklenecké mrknutí). Kudy z toho ven? Nemyslete si, že uniknete tím, že se rozhodnete dítě mít. Protože pak přijde těžký kalibr v podobě nějakého toho „A kdy bude druhé?“ (mrk, mrk), ideálně ještě v šestinedělí. Snad jedinou odpovědí, která by mohla tazatelům zavřít ústa, by byl srdceryvný výlev, že děti mít nemůžete a život vás omrzel. Byť jsem si jistá, že i na to by se s trochou úsilí dal najít nějaký pitomý dotaz. Protože ten lze najít vždycky.
Nejzajímavější na hloupých otázkách je ale zcela nepochybně skutečnost, že to nejsou tak docela otázky. „Tazatelé“ vás totiž stůj co stůj chtějí někam dotlačit. Buď vás odradit od vlastních životních chyb (tzv. dotazy zrazovací), anebo vás přinutit, abyste se za každou cenu drželi jejich vlastního životního schématu (tzv. dotazy nátlakové), které se sice odehrávalo nezřídka o půlstoletí dřív a v úplně jiné situaci, ale vám zkrátka bude fungovat taky, to je jasné a hotovo. Obojí je tak milé a chápavé, až se v kapse samým nadšením otevírá kompletní švýcarský nůž.
A co je na celé aféře impertinentních dotazů to nejsmutnější? Že není úniku. Vždycky se najde někdo, kdo se bude cítit povinován vás jimi oblažit. Vy můžete být protivní, otrávení a drzí, ale moc to nepomůže. Jediný léty prověřený postup je počkat, zestárnout a pak se náležitě pomstít další generaci.
Jsem si jistá, že už se na vaše starostlivé a dobře míněné otázky těší.

Jak jsem se otiskla do svých slov

Když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem přesně, jak nechci dopadnout: mazat ho po pár měsících, protože je moc otevřený a zároveň není anonymní a lze dohledat. Dávala jsem si proto opravdu velký pozor na to, co o sobě zveřejňuji; a moje vlastní podoba patří k tomu, co jsem se rozhodla nechat si pro sebe. Jak jsem se ale přesvědčila, do svých slov jsem se otiskla natolik, že mě vnímavější čtenáři poznají docela snadno.
Šlo o jednu zářijovou sobotu, kdy jsem se rozhodla, že navštívím Čerfovu výstavu v Dobřichovicích (a Čerf mě nijak nesponzoruje, aby bylo jasno! :-). Nikdy předtím jsem žádného místního blogera naživo nepotkala, tak jsem byla zvědavá, jak takové setkání proběhne. Nedokážu si totiž dost dobře představit, jaký dojem sebe sama psaním vytvářím, jestli mají moji čtenáři potřebu malovat si při čtení mou podobu – a jak je případně trefná. Teď už odpověď mám. S Čerfem jsme se poznali okamžitě a věta „přesně takhle jsem si tě představoval“ mě ujistila, že je trefná až až.
Neuplynulo ani pár týdnů a přišla zpětná vazba jiná, tentokrát primárně na poezii: „No, tohle když si někdo přečte, tak musí mít pocit, že stačí fouknout a ty odletíš.“ Pár dní předtím jiný člověk označil mé verše jako křehké. Co přijde příště? Přesná váha? Výška? Odstín vlasů?
Překvapilo mě to, hlavně všechno dohromady. Asi jsem podcenila výpovědní sílu slov a toho, jak do nich lze nevědomky vtěsnat i vlastní fyzickou podobu. Nebo že by se náš vzhled tak moc otiskoval do našeho vnitřního světa, že by ovlivňoval ve výsledku i psaní? Nevím, ale jistě to bude nějak vzájemně provázané, jak už to se složitými věcmi bývá. Vlastně mi to ale vůbec nevadí. Jenom mi, prosím vás, dejte vědět, až se rozhodnete malovat můj portrét. Přeci jen všechny ty citlivé informace, osobní údaje a teď ty nové předpisy… inu, nikdo nechceme žádné opletačky, ne?

Kouzlo nechtěného aneb o geniální ceduli

Nejdřív mi na tom nápisu nepřišlo nic zajímavého. Prostě normální cedule na sloupu elektrického vedení, která nesla vcelku banální informaci. Pak jsem se ale podívala znovu a vyprskla smíchy. Po krátké diskusi už jsem se smíchy lámala v pase a tak trochu se usmívám ještě teď. Autor nápisu patrně musel být skrytý génius literárních miniatur, který si rád ze všech utahoval. Skvělo se tam totiž: „Poruchová linka pro elektřinu.“
Představuji si to takhle nějak:
„Dobrý den, tady elektřina.“
„Dobrý den, tady linka.“
„Tak linka, jo? Co je to jako za služby?! Včera jsem se vám celý den snažila dovolat! Takhle já si teda kvalitní servis nepředstavuju!“
„To víte, máme tu linku nějakou poruchovou. Nikdo to nedokáže spravit, je zkrátka taková. Moc se omlouváme. Mohu vám i přesto nějak pomoci?“
Ten kouzelník nechtěného dokázal téměř nemožné – čtyřmi slovy vymaloval scénu jak z nějaké absurdní komedie. Fujarou puškvorec neuvaříš, dnes večer vystupuje plešatá zpěvačka a máme tady službu, která je poruchová a inzerujeme to rovnou, žádná klamavá reklama. A taky je určená jenom elektřině. Když se potřebuje vypovídat a tak. Takže pokud nám bude chtít zavolat plyn, má prostě smůlu. Nejsme tu pro srandu králíkům. Teda když zrovna nemáme poruchu.
Nejsmutnější na celém tomhle fórku ale je skutečnost, že jsme na podobné chyby zvyklí natolik, že už si jich skoro ani nevšímáme. Nebýt toho, že nás tuhle brilantní ceduli vidělo víc, patrně by nám její genialita zůstala skryta. Jsme obklopeni samými „šampony pro krásné vlasy“, „Albert taškami“ a dalšími poloanglickými divnostmi do té míry, že se nám přesné vztahy slov v hlavě zamlžily, a tak produkujeme a ignorujeme takovéhle nesmysly. A přitom je to tak jednoduché – jen kdybychom se zamysleli. Není třeba být kdovíjaký spisovatel, v jednoduchosti je krása. Vlastně by tam stačilo napsat „Když se to porouchá, volejte sem.“ A je to.