Článek tak trochu pod psa

Mám ve svém okolí poměrně hodně nesmírně autentických milovníků psů. Touží po pejskovi celým srdcem, a když nějakého vidí, hned se v prastarém rituálu uctívání vrhají na kolena a pátrají po kapsách, jestli tam nenaleznou obětní piškot. Řeknu to zcela upřímně: nechápu to. Ještě než mě odsoudíte k věčnému zatracení, ráda bych vám nastínila proč.
Čtyři roky. Maličká Marie Veronika jde na procházku se svým starším sourozencem. Směřují do lesa, kolem několika domů ve vsi. V momentě, kdy procházejí kolem plotu s pootevřenou brankou, čemuž nevěnuje ani jeden z nich žádnou pozornost, se vyřítí od domu velký pes, povalí ji a ošklivě pokouše.
Šestnáct let. Dospívající Marie Veronika už se po letech nebojí projít kolem psa a nepřechází, když pejskař kráčí po stejné straně chodníku jako ona. V místech, kde zeleň převažuje nad civilizací, jí ovšem mizí jediný pevný bod ochrany, totiž vodítko. Psi bez vodítka a mnohokrát i bez viditelného majitele lítají jako šílenci a vrhají se s krvežíznivým štěkotem ke každému kolemjdoucímu. Dvacet metrů za nimi zpravidla někdo vykluše ze zatáčky a útěšně volá „Nebojte se, on by neublížil ani mouše!“ Být to o padesát let dál, infarkt by byl na spadnutí.
Dvacet let. Dospělá Marie Veronika přesídlila do podstatně většího města, kam civilizovanost vodítek pronikla i do zelenějších oblastí. Občas ale jde kolem plotu, za který není vidět. V momentě, kdy jeho zákeřný obyvatel počká, až kousek ujde a přestane být obezřetná, začně vší silou zcela bezdůvodně štěkat tak, že snad každý kolemjdoucí musí leknutím vyletět do povětří.
Dvacet tři let. Zkušenosti přibývají ve zcela osobní rovině, neboť hlavní hrdinka našeho příběhu se dostává do blízkého kontaktu s vlastníky psa. Snaží se, pes si ji oblíbí a ona jeho v rámci možností taky. Neposlušné stvoření bez disciplíny má ovšem své lidské vlastníky zcela u paty. Dělá randál a binec tak dlouho, dokud nevydyndá kýženou dobrotu, několikrát sežere to, co sežrat nesmí, na místech, na která nemá mít vůbec přístup – a moc dobře to ví. Časem se přidá i druhý pes, obrovský, který skáče na potkání. Ničí oblečení, dělá modřiny. Jediné, co na to zabírá, je zavřít ho do pokoje nebo rvát vší silou za provaz uvázaný kolem krku.
Současnost. Prokletí jménem dog-friendly office a dva majitelé psů, kteří sedí vedle sebe. Jekot, rvačky (prý si jenom hrají!), štěkání, vytí na celé patro. Páníčci na to něco občas řeknou, sem tam nějaké to obligátní „nesmíš“ a „fuj je to“, ovšem jejich miláčci tomu věnují pramalou pozornost. Rvou se dál, hýkají, chrochtají, štěkají, honí se, bourají do lidí v pěkné rychlosti dělové koule. Když je majitel chce odněkud dostat, musí přijít a fyzicky je odtáhnout, nebo dokonce odnést. Tomu se pes ovšem brání, takže občas jsou z toho honičky po celém patře. A že máme pořádně rozlehlá patra!
Možná jsem kdysi dávno psy ráda mívala. Oni sami mi to ovšem stihli spolehlivě vyvrátit ještě ve věku, na který skoro ani nemám vzpomínky. Od té doby mě nikdo nepřesvědčil, že jsou to kamarádi; ani že třeba někdy poslechnou svého pána.
Ale kdo ví, třeba ještě otočím. Dneska jsem totiž v kanceláři sice také slyšela nějaké to vytí a jekot, „sednout“ a „ne“, ale se psy to nemá nic společného. Tentokrát si sem někdo vzal dvě děti.

Fantóm jménem hubenost

Některým ideálům naší společnosti jednoduše nelze uniknout. Člověk by měl být mladý, krásný, bohatý, inteligentní – a nade vší pochybnost také hubený. Ideál hubenosti nás zaplavuje z různých zdrojů, hubené modelky se na nás dívají odevšad. Řada lidí kvůli tomu trpí, další řada se tím alespoň trápí. Na jednu skupinu ale naše společnost paradoxně nemyslí. Totiž na lidi, kteří skutečně hubení jsou.
Patřím shodou náhod k těm výhercům genetické loterie, kteří samovolně spíše hubnou, než by přibírali, a jsou hubení po celý život (ověřeno na rodičích). Ano, vím; kdyby šla tahle vlastnost ukrást, jistě už bych před léty ležela někde v příkopu s ránou na hlavě. Jenomže ona ukrát nejde, a tak mi ji ostatní „jen“ závidí. Tedy alespoň ti, kteří ještě neprohlédli, že to ani zdaleka není tak růžové, nebo kteří potkali moji starší sestru, která má dvě školní děti a 45 kilo.
Vezměte si třeba nakupování. To máte samé L, XL a XXL, opačným směrem to ale nefunguje. Pravda, někdy to jde vyřešit návštěvou dětského oddělení, ale tohle řešení, jak si jistě dovedete představit, zdaleka nejde aplikovat vždycky. Dávno jsem se smířila s tím, že naprostá většina věcí je mi prostě velká. Koupi kozaček jsem přeřadila do říše snů už před lety (ano, milí výrobci, hubení lidé mají hubené i nohy), koupě nových kalhot pro mě představuje noční můru úměrnou mé váze krát mou drobnou výšku na druhou (jo, kromě toho, že jsou mi všechny široké, jsou mi taky všechny dlouhé). Když jsem v jednom zlatnictví kdysi oznámila svou velikost prstýnku, paní prodavačka téměř vyprskla a následně mi ukázala veškerou dostupnou nabídku, která sestávala výhradně z prstýnků Hello Kitty.
Anebo rady na internetu. Kdybych chtěla zhubnout, to by bylo zdrojů a odborných řešení! Já chci ale přibrat, a to pomalu i strejda Google krčí rameny. Normálně jíte a nikde ani gram? Ticho po pěšině. Nic takového prostě není. Když si kupujete třeba matraci, najdete přehršel tipů, na co si dát pozor a jak vybírat s nadváhou. Jak mají ale volit hubení lidé, to se nedočtete. Prostě se s vámi nepočítá.
Skoro mám pocit, jako kdyby lidé, kteří dosáhli hubenosti, vstoupili do stavu jakési nadpozemské nirvány. Dosáhli jsme vytouženého, co bychom ještě chtěli víc? Takové přízemní věci, jako je třeba nákup oblečení nebo dokonce potravin, už přece nepotřebujeme řešit. Žijeme zvláštní existencí fantómů; polobožstev, která všichni uctívají, ale s jejichž účastí na reálném životě mimo Olymp se příliš nepočítá. Ano, občas to je lichotivé. Ale dokud se po maně a nektaru nebude přibírat, tak teda nevím.

Jak být opravdu děsně tajemný

Takže na úvod něco o mně: Jsem extrovertní introvertka, optimistická pesimistka a smíšek s melancholickými sklony. Ráda se představuji tak, aby to znělo velice tajemně a mysteriózně, a pokud možno to o mně nevypovídalo prakticky nic. Tak teď už o mně víte vše podstatné.
Zní vám to povědomě? Není divu. Poslední dobou mám totiž pocit, že nějaká ta extrovertní introvertka píše každý druhý blog. Módu představování zjevně ovládla vlna tajemných rozporů a enigmatických záhad. Označit se jen jedním pojmem z dvojice se jeví jako přehnaně omezující – vždyť na každého optimistu občas přijde splín a každý pořádný pesimista má někdy světlejší chvilku. Komu se to nestalo, ať první hodí kamenem!
Jako dlouholetý psavec moc dobře vím, že čím má být text kratší (snad s výjimkou opravdu dlouhých románů), tím hůř. Vůbec nejhorší jsou pak právě ony jednovětné až dvouvětné útvary, které musejí být úderné, srozumitelné a co nejobsažnější. Shrňte sami sebe do dvou vět! Není to snadné. Vidím se každý den v zrcadle, vyplňuji celý svůj vesmír. Zažila jsem všechny své vzestupy i pády, vyslechla každou myšlenku. Pak si řeknu, že si založím blog – a je to tady. Mám toho na srdci tolik (lidé, kteří toho na srdci mají málo, myslím, blogy spíše nezakládají) a hned na úvod takováhle omezení? Tak to se tedy ukaž a vraž to do dvou vět!
Není to lehké, vůbec to není lehké. Výsledkem proto je, že nám internetem pochodují armády introvertních extrovertů, pesimistických optimistů, veselých melancholiků, starých mladých, černých bílých a jednonohých dvounohých, kteří mají patrně všichni za to, že se jim ten popis náramně přesně a originálně povedl. Pravda, teď jsem to možná trochu přehnala, přiznávám. Ale co taky byste ode mě, člověka střízlivě skeptického a zároveň se sklony k dramatickému přehánění, čekali.

Dospělácké divadlo

Nestává se často, že bych byla svědkem rozhovoru, který by mě bavil ještě několik dní. Na takové perly člověk musí zpravidla dlouho čekat, být pozorný, trpělivě setrvávat u dna a kousíček po kousíčku pátrat. Vskutku hodinářská práce. Když se na něj ale usměje štěstí, najde ji: v perlorodce komunikace se zaskví perla nejvzácnější.
Scéna: Autobus městské hromadné dopravy, tříkrálová neděle odpoledne. Naproti sobě sedí dva malí chlapci, očividně bratři, ve věku do deseti let (pro jednoduchost si je označme S a M – starší a mladší). Většinu času zasněně zírají z okna, pak se ale náhle začnou bavit.
S: (radostně) To bude dobrý, až přijdeme do školy a budem všem vyprávět, co jsme o prázdninách dělali. Jak jsme byli u babičky a dělali jsme hru…
M: (smrtelně vážně a trochu káravě) Tak dobrý to nebude. To taky budeme muset vyprávět, že jsme bourali, jako.
S: Nojo.
(chvíle pauzy, S se zamyslí)
S: (dospěle) No a co. To se stalo a už to nevrátíš.
M: (trochu ukřivděně a naštvaně) Je to ale pěkně blbý!
S: (ještě dospěleji) Ale hlavní je, že jsme všichni zdraví a nic se nám nestalo. Auto se opraví, ale zdraví si za peníze nekoupíš.
M: (ještě smrtelněji vážněji) No ale jako je to padesát tisíc vyhozených z okna. A neplaz na mě jazyk!
(oba na sebe začnou dělat ksichty a tradičně po dětsku zlobit, čímž toto dopravní intermezzo končí)
Komičnost těch dvou malých dětí byla obrovská. Chybělo jen velmi málo a v jejich hlasech by zazněla i barva hlasů jejich rodičů. Vyčítavé a káravé pohledy, hněv a naprostá vážnost jejich konverzace doslova čpěly dospělostí. Až na to, že debaty o vyhozených padesáti tisících, zničeném autě a životě ohroženém bouračkou se zpravidla nevedou s vyplazováním jazyků a kopáním do holeně.
V tu chvíli mě napadlo, jestli se od nich vlastně my, vážní dospělí, lišíme. Nejevily by se nějakému nadzemskému pozorovateli všechny naše normální smrtelně vážné konverzace obdobně komické? Nezdálo by se mu také, že našimi ústy mluví ve skutečnosti někdo jiný a my jen papouškujeme své významné druhé? A jak často vlastně vyplazujeme jazyk, aniž bychom si to uvědomovali?
Vzpomněla jsem si na malého prince a usmála se. S vědomím, že jsme všichni vlastně velké děti, jsem o chvíli později vystoupila z autobusu. Nemáme si co vyčítat: i my provádíme s děsivou vážností svěřený kus – a bez pochyby také sem tam někoho kopneme do holeně. Jediné, co nám chybí, je dětská bezprostřednost. Ale řekněte, nebylo by to krásné, vypláznout na někoho jazyk, sotva dozněla poslední tvrďácká replika?

Odvaha vykročit

Stalo se již pěknou místní tradicí, že nový rok nemá na běh mého blogu vůbec žádný vliv, předsevzetí si nedávám a bilance nejen nezveřejňuji, ale ani nedělám. Letos nicméně cítím, že tento zaběhlý pořádek mírně naruším. Ne snad že bych se rozhodla strávit večer čtením statistik, ale novoroční atmosféra visí ve vzduchu – i v mých úvahách.
Často slýchám, že mladá generace je beznadějná, rozmazlená, nezodpovědná či dokonce rovnou zkažená. Pravda, sama si někdy s gustem přisadím, protože, co si budeme vykládat, nějaké to společné zastěžování docela pěkně stmelí kolektiv. Jenže ať už je můj postoj jakýkoli, nejde se vyvléknout z toho, že i já patřím mezi ty odepsané a beznadějné mladé. A zejména se nelze vyvléknout z faktu, že teď, na počátku svého produktivního věku, začíná moje generace v jistém smyslu přebírat tenhle svět.
Buďme k sobě upřímní: Země, kterou dostáváme za dědictví, je v takovém stavu, že se v zásadě můžeme všichni už jen pěkně rychle chopit hasicích přístrojů. Vstupujeme do skutečnosti, která nám nabízí katastrofy nejrozmanitějších druhů, přičemž na některých z nich se pracovalo celá staletí. Přesto se vyčítá zkaženost právě nám, kteří jsme přišli k hotovému. Čeká se od nás, že převezmeme odpovědnost za všechny chyby i omyly, velké i malé, vědomé i nevědomé.
Břemeno, které dostáváme, je příliš těžké, k neunesení. Vrtím hlavou a snažím se mít naději, že má smysl se o něco pokoušet. Kdy jindy než v čase vánočním a na Nový rok by měl člověk doufat? Dědíme přece i mnoho ušlechtilého a krásného. Máme se lépe než dávní králové, dobré věci nás obklopují každý den. Nejsme zkažení, dosud jsme si nezadali. To, co se od nás čeká, však téměř nelze zvládnout. Snad tedy s novým začátkem nalezneme alespoň odvahu vykročit.
Snad ji nalezneme všichni.