V mém životě patrně neexistuje bohatší a vděčnější zdroj děsivých vtipných historek. Člověk by skoro nevěřil, co zvládne jedna osoba, jediný maniakální učitel, který nám ze života udělal pěkně po anglicku hell. Zaryl se nám pod kůži, až to nebylo hezké, a zanechal stopu tak hlubokou, že patrně nikdy nezanikne. Říkejme mu Pan magistr.
Pan magistr přišel jako mladý idealistický učitel na osmileté gymnázium pln iluzí – například té, že když nám nikdy neodpoví na žádný dotaz, povede nás to k větší zvídavosti. Nevedlo. Patrně si představoval třídu plnou zářných talentů, rozvinutých předchozími čtyřmi léty natolik, že jen jen čekají před prahem celorepublikových soutěží. Ani tato naděje se nevyplnila. Dostalo se mu bandy nevycválaných puberťáků, kteří strávili čtyři roky s podprůměrnou přeučenou ruštinářkou. Střet byl nevyhnutelný.
Učili jsme se strašně, v zásadě jsme nedřeli nic jiného než angličtinu. Test stíhal test: na všechna nepravidelná slovesa (pozlatit, například), na veškeré ovoce a zeleninu, na úplně všechny časy najednou. Přebásníme si Shakespearův sonet. Napíšete mi dlouhatánský elaborát o jiném Shakespearově sonetu. A esej každý týden, samozřejmě, na základě toho dvacetistránkového materiálu Writing for University (Psaní na univerzitě). Pět stran cvičení z učebnice. A jeho vlastní cvičení, u nichž jsme nerozuměli zadání, textu, ani tomu, co jsme tam měli doplňovat.
A do toho on sám. Skákal po lavicích, házel oxfordským slovníkem, běhal po třídě jako šílenec. Sem tam vykřiknul tak, že jsme se všichni lekli a hýkavě se smál, když někdo udělal nějakou chybu – a volal při tom slavné „Shame on you!“, tedy „Styďte se!“. Jednomu nešťastníkovi rozdrobil křídu na hlavu s anglickým křikem „Nemažte tu tabuli nasucho, je to nebezpečný, dostanete silikózu!“. Jindy posílal do kabinetu studenta za studentem s instrukcemi, které zněly asi jako botlovynk, aby to prý přinesli. Blíže nikdy neupřesnil. Tyhle kabinetní výlety se staly legendou: nezřídka hledali všichni, kdo měli zrovna v kabinetě volnou hodinu, a domýšleli se, co asi Pan magistr mohl chtít tentokrát. Třeba i čtyřikrát na hodinu – protože pochopit z instrukce „čaj“, že chce plechovku od čaje, do které vybíral peníze na divadlo, a ne ten nedopitý šálek, co mu stojí na stole, to už vyžaduje velmi pokročilou telepatii.
Nejhorší bylo čtení. Jestli na světě existuje větší pedant na výslovnost, než jsem já, je to jedině on. Jedna věta zabrala kolikrát i deset minut. Strašlivé „Řekněte to!“ se stalo postupně takovou metlou, že jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky. Dvě minuty mrazivého ticha jsme jednou strávili čekáním na odvážlivce, který si troufne říct „skříň“.
Připadala jsem si jako naprostý negramot. Čtyři roky jsem strávila neustálým bojem o to, abych alespoň tušila, co se zrovna ve třídě děje (když jste netušili, nikdo na vás nebral ohled, jen padala kule za kulí). Jednou se mě někdo ptal, jestli je normální, že se studenti Pana magistra učí v zásadě jen angličtinu, a ještě mají velmi špatné známky. Pokývala jsem hlavou a pravila, že ano, že je to normální naprosto, a jestli už přebásňovali sonety. Patrně jsem tomu moc nepomohla.
Zadostiučinění přinesla až univerzita. V prváku se mě na zkoušce z angličtiny, na kterou jsem se připravila tak, jak jsem byla od Pana magistra zvyklá, rodilý mluvčí zeptal, jestli jsem studovala v zahraničí. Podívala jsem se na něj vrcholně překvapeně a odvětila, že samozřejmě ne. Byla jsem v šoku; a v sedmém nebi zároveň.
Teprve tehdy mi to došlo: teror přinesl ovoce. Ve svých devatenácti, po deseti letech studia angličtiny, jsem poprvé měla pocit, že anglicky obstojně umím. Ten pocit už mě neopustil. Vymetla jsem s ním všechny ostatní anglické zkoušky, přeložila do češtiny téměř sto stran odborného textu a hřeje mě dodnes. Jakož i vědomí, že – jak mi jednou Pan magistr tajuplně sdělil, když ke mně zničehonic přiběhl na chodbě – stále ještě vím, jak se řekne baklažán in English.