Nedá příliš mnoho práce zjistit (a příznivci mého Facebooku to již nějakou dobu vědí), že moji kolegové jsou naprosto posedlí populárním seriálem Hra o trůny. Celá úterní dopoledne už padla na diskuse o tom, co se stalo v posledním díle, kdo asi umře příště, kdo je skvělý a kdo hajzl, případně kdy má který herec narozeniny a jestli je dobré, když je ten který kolega má týden od něho. Včera se dokonce provádělo tajné písemné hlasování o tom, kdo umře a kdo usedne na trůn, lístečky se podepsaly a uzamkly v zásuvce, aby pravda vyšla v pravou chvíli najevo.
V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jeden z hororových momentů svého gymnaziální studia, totiž na památné slohové téma jedné češtinářské olympiády, které jsem ještě po mnoho let používala jako standard tragičnosti slohových témat vůbec. Znělo „Jaký jsem fanoušek“ a zvučné mlasknutí mojí dlaně o čelo bylo patrně slyšet i před učebnou, kde se slohy psaly. Kdo takovéhle téma vymyslel? Psal vůbec někdy nějaký sloh? Nejhorší téma na světě. Jediné, co by ho mohlo teoreticky ohrozit, jsou snad už jen provařené klasiky „Co jsem dělal o Vánocích“ a „Kde jsem byl na prázdninách“.
Co vám budu vykládat, olympiádu jsem tehdy nevyhrála a do dalšího kola vyrazil patrně nějaký lepší fanoušek. Jak se totiž ukázalo a stále ukazuje: jsem fanoušek zatraceně špatný. Tak špatný, že by se dalo říct, že snad nejsem fanoušek žádný a množina mojí fanouškovské existence zeje prázdnotou. Své oblíbené knihy (až na výjimky, které mi někdo dal) nevlastním, o oblíbených filmech a skladbách se raději ani nezmiňuji. Nemám doma ničí autogram, fotku, portrét ani tričko s obrázkem. Nepíšu fanfikce, nesbírám figurky ani nic podobného, nesleduji ničí osobní život, narozeniny, počet dětí a manželek či manželů. Vrcholem mého fanouškovství je, když někomu něco doporučím a pak si o tom nadšeně povídáme.
Zdá se, že jinak už to nebude. Nefandím Hře o trůny, jejíž první tři díly jsem na doporučení „podívej se na první tři díly, a když se ti to nebude líbit, tak to zahoď“ zhlédla a zahodila. Netřeba si to ale brát osobně: úplně stejně nefandím mnoha jiným věcem. Když sleduji své kolegy, je mi to trochu líto – na fandění je něco oddaně romantického. Člověk jako by se úplně rozplynul do své oblíbené fikce a pár týdnů jí doslova žil. Ale asi se nedá nic dělat. Češtinářská olympiáda minula bez následků a na naší pracovní nástěnce s výstavkou „můj oblíbený hrdina s mým dophotoshopovaným obličejem“ nejsem. Obávám se, že je to definitivní.