Měsíc: Červen 2019

Svůj první důležitý zážitek z velkého světa dospělých jsem udělala v čerstvých osmnácti. Lekce to byla jednoduchá: stačí mít dostatečně schopné starší sourozence a půlka práce je za vámi. Pravda, nefunguje to vždycky a kupříkladu ve škole může být ovoce i poměrně trpké, ovšem na letní brigádě v hornickém muzeu stačilo zmínit příjmení (někdy dokonce jenom vejít do místnosti) a všichni mě nadšeně zdravili, ptali se co ten a co ta a vychvalovali naši rodinnou podobnost až do nebes. Poté, co jsem všem vypověděla, co moji starší sourozenci zrovna dělají a vyposlechla si patřičné ódy, jsem proto zapadla do muzejního soukolí, jako bych se tam narodila.

Vztahy na pracovišti byly neuvěřitelně klikaté. Jednotliví pracovníci měli pifku na různé jiné pracovníky a na podrobné vylíčení všech zákrut by patrně nestačila ani argentinská telenovela. Všichni ovšem měli pifku na ředitele. K uzoufání pedantský postarší pán se smutnými kníry kolikrát hnal muzejníky až nahoru na náměstí, aby sebrali psí exkrement, který hyzdil krásnou příjezdovou cestu k muzeu. Hlídal každičký vajgl nebo přerostlé stéblo – a taky sousedovic psa. Jeden z pracovníků proto pravidelně chodil kolem plotu, se zářivým úsměvem házel lopatou veškeré psí produkty zpátky k sousedům na zahradu a sem tam k tomu prohodil něco o dobrých vztazích.

Kam oko ředitele nedohlédlo, byly ovšem věci ponechány přirozenému vývoji, o který se nikdo nestaral, dokud to opravdu nehořelo. Výsledky byly někdy velmi šťavnaté. Když už například nešla bez újmy na čichovém ústrojí otevřít lednice v průvodcovské místnosti, přihnul si jeden ze zaměstnanců na posilněnou a jal se vynášet (pěkně po jednom) ledniční exponáty na světlo světa přes dvorek do koše. V dobrém rozmaru při tom bavil všechny, kdo čekali na prohlídku – a že takový přiopilý průvodce, který vynáší v pytlíku meloun hrající všemi barvami duhy a volá při tom „Hej, lidi, pojďte sem, bude menu!“, zvládne obveselit leckoho.

Těžko říct, kam bych chodila na vtipné historky, kdybych neprováděla v muzeu. Přišla bych o nespočet zážitků: o průvodce, který chytal šneky na muzejním trávníku, pak si je dva týdny vydržoval a následně snědl po dijonsku. O neuvěřitelné dotazy návštěvníků, kupříkladu kolik má ten parní stroj matek. O Maďary, kteří na nás mluvili jen maďarsky, ovšem zase velmi pomalu a pečlivě artikulovali. O Francouze, kteří málem vybuchli nadšením, když zjistili, že některý z průvodců umí francouzsky (nutno podotknout, že lámaná němčina pána, který jim prodával lístky, nebyla velká konkurence). O zhruba milion čísel časopisu Živa, které mi přinesl z hlubin svého kanclíku muzejní biolog. O návštěvníky, kterým jsem omylem zhasla v podzemí. A o naprosto neuvěřitelné množství drbů.

Nepamatuji si už si po letech statistiky vytěženého stříbra a uranu, přesto je mi jasné, že až zase jednou zajde některý z mých sourozenců do muzea, inkognito to nepůjde. I když moji starší ségru už nikdo z přítomné sestavy průvodců neznal, musela jim při své poslední návštěvě vypovědět všechno, co je u mě nového, a nepochybně si vyslechnout i nějakou tu ódu. Jízdu vláčkem měla ovšem s dětmi zadarmo – a kdyby byla dost iniciativní, jistě by se pro ni našel i nějaký ten shnilý meloun. Protože svět se mění, ale muzeum zůstává. Neměnné, právě tak jako doly a exponáty, které nabízí.

Nejdřív mi to znělo děsně šarlatánsky. Ten název! To mám jako brát vážně? Žádný vědecký základ, jenom staletí podivně mystického vývoje. Možná pěkná zajímavost, ale to je tak všechno. Pak jsem potkala pár lidí, přečetla pár knih… a podezřele znějící slovo enneagram pro mě nabylo významů tak nečekaných, až se tomu dodnes divím.

Jde o typologii osobnosti blíže těžko určitelného stáří, která rozlišuje 9 typů lidí. Oproti jiným typologiím má tu podstatnou výhodu, že jde skutečně do hloubky. Nesoustředí se na popis vnějších znaků a nahodilého chování, ale na to, co je pod tím. Ve zkratce by se dalo říct, že se na vás podívá a řekne vám, jaký motor vás kdesi uvnitř pohání. A když už je o tom řeč, tak se to zpravidla projevuje tak nebo onak, ale to není to nepodstatnější.

Popis jednotlivých typů tak je popisem toho, jakou strategii volíme k tomu, abychom se vyrovnali se světem, vyhnuli se zraněním a nikdo nám nešlapal na kuří oka. Jde o únikovou strategii, která se někdy v minulosti osvědčila, a od té doby jsme si vyšlapali cestičku, která do určité míry funguje a zdá se přirozená. Vše je ale dvojsečné a každá kompenzace zůstává pouhou kompenzací – a jsou momenty, kdy se nutně zadře. Hledání dokonalosti, úspěchu, informací, zábavy, klidu nebo pomoc druhým se v tu chvíli stávají něčím, co může být opravdu zásadně špatně.

Když jsem se o enneagramu dozvěděla poprvé, zatypovala jsem se špatně. Ano, povrchové znaky seděly, tedy alespoň většina z nich. Rozervaný romantik, hluboké prožívání, extravagantní, umělecky založený, kreativní. To je přece jasné! No, nebylo. Ani druhý typ, o kterém jsem uvažovala, nebyl ten správný. Až když jsem se dokopala do dostatečné hloubky, zjistila jsem, že pravda je jinde. Úplně na dně jsem totiž našla něco zcela odlišného, co se může projevovat podobně, ale vede mě ve výsledku jinými cestičkami. Odlesk tohoto objevu je patrný například už v pradávném článku Perfekcionismus a jiné nemoci. Pro ty z vás, kdo enneagram znají: nejsem čtyřka ani šestka, jsem jednička.

Když jsem poslouchala výklad o tomhle typu, až mě mrazilo. „To je ten typ lidí, kterým dáte do ruky text a oni vám řeknou ‚hm, hm, až sem dobrý, ale tady máš dvojitou mezeru‘.“ Ach ne. Kdyby to šlo, zalezla bych pod křeslo. Hledání dokonalosti. Snaha o nápravu celého světa. Všechno podle vlastních představ. Gestika, která by mohla přetnout kámen. Proboha. I na způsobu, jakým mluvím, je to slyšet! Jsem jednička, nejhorší typ ze všech. Tedy takový pocit měli ten den všichni, kdo tam byli, ale stejně.

Něco podstatného se však změnilo. Začala jsem se dívat na svoje myšlení a jednání úplně jinak a začala jsem mu rozumět. Rozsypané střípky, které do té doby nedávaly smysl, se najednou spojily v celek až děsivě smysluplný. Odcházeli jsme nakonec sice trochu zpráskaní, ale taky plní naděje. Existuje cesta ven, je způsob, jak vystoupit ze zaběhaných stezek a stát se milosrdnější jedničkou nebo rozhodnější devítkou. Vede hluboko pod povrch, bolestně napříč všemi vyzkoušenými trasami. Ale právě proto je to tak důležité – a odměna tisícinásobná.

Jsem mileniálka. Ještě donedávna bych měla problém něco takového říct, protože můj životní styl se poměrně výrazně liší od toho, který portrétují nelichotivé čláky na webu. Mimo to je docela snadné se rozejít zrovna s touhle generací, když nevlastníte chytrý telefon a nemáte Instagram; a taky jsme byli vychováni k individualismu. V poslední době ale vidím, že některé rozdíly zůstávají jen na povrchu. Přes všechnu odlišnost cítím kdesi v hloubi podstatný společný základ.

Jsem mileniálka nejen proto, že můj rok narození je nekompromisní, ale také a předně proto, že si připadám právě tak ztracená v životě, jak nám všichni prorokují. Dráha, která je v tomhle světě normální, je mi těsná a cizí. Od života očekávám víc než práci, od práce daleko víc než výplatu a od druhých víc než blahosklonné přezírání. Žít šedivý každodenní život v průměrném zaměstnání a vlastním domečku se zahrádkou, kvůli kterému se zadlužím na deset dalších životů, se mi zdá málo.

Vzdělávali nás ve svobodě a mnohosti volby. Říkali nám, že čím víc se budeme snažit, tím lepší náš život bude a že můžeme dokázat cokoli. V realitě ale mnohost volby pokulhává a sociální mobilita je většinou jen pohádka. Přílišné vzdělání, inteligence nebo talent jsou na překážku – v reálu stačí vědět, jak věci fungují a zapadnout do vyježděných kolejí co nejhlouběji. Čím dřív s tím začnete, tím úspěšnější budete. A pokud se úspěch nedostaví, můžete si za to sami. Postupně padají veškeré iluze: o naplnění vlastního potenciálu, o seberozvoji, o změně světa k lepšímu, ba i o tom vlastním bydlení. Krmili nás jimi od narození, aniž by se ohlédli na skutečný stav světa. Říkali nám, že jsme výjimeční. Pokud se pletli, máme z toho deprese. Pokud ne, máme je tím víc.

Jsme patrně první generace, která vstupuje do produktivního života vyhořelá. Sentimentálně pokukujeme po vlastním mládí, a přitom je nám pětadvacet. Nemáme kam jít. Jsme obklopeni cizími úspěchy a třpytivým pozlátkem, ale pod nimi jsou neměnné staré struktury, do kterých se nehodíme. Nikdo do nás nevkládá své naděje a dává se nám velmi často najevo, že jsme tak nějak méněcenní a navíc. Nejsme tu zabydlení, jak reálně, tak metaforicky, nevidíme svou vlastní budoucnost – a do toho, co vidíme, se zdráháme vkročit. Jsme mileniálové, mladí dospělí nového tisíciletí, duchem napůl děti a napůl nesmírně staří. Dveře do života před námi jsou jen lehce pootevřené. Ti, kdo nebudou dost silní na to, aby je vyrazili, v nich zůstanou uvězněni napořád.

Je to tady zas. S příchodem letního počasí, které v člověku neodbytně vzbuzuje představy limonády a koupání, se i letos dostavuje tradiční letargie. Ta tam jsou všechna ušlechtilá předevzetí, prakticky žádné velké plány neustojí pohled z okna. Letní počasí podlamuje morálku a bere chuť do jakékoli práce. Nevím, čím to je, ale slova jako termín se mi v těchto dnech v ústech vždycky záhadně změní v něco, co zní podezřele jako deka, knížka nebo meloun.

Bylo by však ke slunečným dnům nefér zamlčet všechny okolnosti. Netrvá totiž dlouho vypozorovat, že k práci není vhodné naprosto žádné počasí. Když je ošklivo, máte chuť si někam zalézt (nebo lépe: vůbec odnikud nevylézt), dát si k tomu kakao a rozhodně nepracovat. Pokud začne být jen trochu hezky, táhne vás to ven a sezení u počítače vás ubíjí. Když je hezky opravdu hodně, připojí se k tomu ještě únava a obsedantní myšlenky na vodu ve všech podobách od třiceti stupňů níž.

V práci zkrátka – stejně jako všude jinde – platí základní pravidlo společenské konverzace: žádné počasí není dost dobré. Buď je moc ošklivo, moc hezky, moc zima, moc horko, moc mokro nebo moc sucho; nikdy není tak správně akorát. Nebo vy už jste někoho někdy slyšeli říkat „tyjo, dneska mě to počasí úplně motivuje do práce, ještě že nemusím být doma nebo venku“?

Hlava mi padá do klávesnice, zatímco poslouchám stále častější výroky svých kolegů o pivu nebo zmrzlině. Pravda, naše pracovní morálka tím trochu trpí, ale ne nadarmo se říká, že sdílení negativích pocitů stmeluje kolektiv. Cítím se opravdu hodně stmeleně. Protože v tomhle počasí… no je to fakt hrozný v tý práci sedět. Ne?