Jsou věci, o kterých všichni mluví, každý na ně má svůj názor a každého se týkají. Takové věci zpravidla žijí vlastním skrytým životem, a když se vytáhnou na světlo, vyvolají přestřelku na život a na smrt. Není jich mnoho a upřímně řečeno, povětšinou se jim na blogu obloukem vyhýbám. Někdy to ale nejde – téma, které v hlavě klíčí už po mnoho měsíců, jednoho krásného dne přeteče.
Věcí, o které s takovými okolky mluvím, je vztah mužů a žen. Nikoli dvou konkrétních jednotlivců, ale dvou skupin obyvatelstva. Vztah, který se mi čím dál víc jeví jako více či méně otevřeně nepřátelský.
Stačí se podívat na stereotypy, které si jedno pohlaví vytvořilo o tom druhém. Stereotyp ženy je nelichotivý v každém ohledu. Jde o hloupé, nerozhodné stvoření ovládané nepredikovatelnými, až přírodními silami, které se zabývá primárně vzhledem, klevetěním, kýčovými roztomilostmi, nakupováním a mláďaty všech druhů. Stereotyp muže není v ženských očích o nich lepší. Dětinský a občas násilnický (nebo alespoň vzteklý) primitiv, který potřebuje mít pocit nadřazenosti a kontroly a kromě toho má zhruba dvě až tři životní potřeby.
V životě už jsem tolikrát slyšela s neskrývaným despektem říkat „nojo, to jsou ty ženský“ nebo „nojo, chlapi“ a „všichni/všechny jsou stejný“, že nevím, jestli mě to má spíš pohoršovat nebo děsit. Zřetelně ale vnímám, že stačí vytyčené mentální hranice jen zlehka překročit a lidé začnou být nervózní. Stereotyp totiž sice je negativní, ale neodpovídat mu je zpravidla ještě o něco horší. Rozmlouvat „intelektuálsky“, vědět víc, vynikat v práci vysokými statistikami, být představována jako „ta co píše o telefonech“ a mít při tom na sobě dlouhou, květovanou sukni – všechno nějakým způsobem špatně. Řekli byste, že to třeba povede k přehodnocení zažitých předsudků? Kdepak. Jenom se stanete jakýmsi barevným exotickým ptákem, který vyžaduje speciální zacházení. Nic víc.
Mám za to, že způsob, jakým myslíme a jakým mluvíme, je neodmyslitelně spjat. Nezdá se mi proto nikterak překvapivé, že kolega, kterého moje výsledky znervózňují zdaleka nejvíc, zároveň co chvíli vyprodukuje výrok typu „Hadi a ženský, to je to stejný.“ Mnohem víc mě překvapuje, že právě tenhle kolega má přítelkyni, a dokonce zvažuje žádost o ruku. Žádat o ruku tvora, kterého přirovnávám k odpudivé havěti, tomu tedy říkám životní rozhodnutí. Nejsem si úplně jistá, co přesně mi v celém tom příběhu uniká, ale něco to rozhodně být musí. Lámu si proto hlavu a v mezičase si stále dokola kladu tutéž otázku. Nebyl by bez všech těch nánosů svět mnohem, ale mnohem příjemnější místo k životu úplně pro všechny?