Měsíc: Listopad 2019

Publikováno

O přátelích a kamarádech

To, že se jednotlivé jazyky liší v tom, jak odrážejí realitu, není žádné velké tajemství. Skutečnost, že tyto odlišnosti odrážejí jiné vnímání i něčeho tak běžného a základního, jako jsou přátelské vztahy, už ale dokáže překvapit. Copak nemají všichni na světě stejné kamarády? Nemají. Nebo o nich přinejmenším stejně neuvažují.
Vezměte si třeba našeho českého přítele a kamaráda; slovní rozlišení, které například angličtina nezná. Mám ve svém okolí několik lidí, se kterými se přátelím, ale nedokázala bych o nich říct, že jsou moji kamarádi. Náš vztah je jiný – a slovo kamarád by ho nějakým způsobem pokroutilo. Mám řadu kamarádů, ba i nejlepší kamarádky, ale také přátele; a tyhle dvě skupiny se ne zcela překrývají. Zatímco s kamarády se chodí na pivo (dobře, na limonádu), podnikají se výlety, sdílí se čas, prostor, záchvaty smíchu i pomoc, od přátel čekám něco jiného. Zpravidla se s nimi nevídám často, o to intenzivnější ale naše setkání jsou. Když jsme spolu, nastupuje hlubší úroveň sdílení. Zatímco u kamarádů jsem obeznámená s tím, co rádi dělají, u přátel vím, co je trápí a nad čím hloubají. S kamarády se bavím a trávím s nimi čas, s přáteli mohu roztáhnout křídla.
Je mi proto někdy líto, že silné a hluboké slovo přítel – v čistě přátelském významu – se pomalu ale jistě z mluvené češtiny vytrácí. Je nesmírně podivné o někom mluvit jako o příteli nebo přítelkyni, když tahle slova už dávno znamenají něco úplně jiného (a mohou tak vzniknout skutečně pikantní nedorozumění). Dokonce ani když se příteli pomůže nějakým tím „blízký, dobrý nebo jeden“, moc se to nevylepší.
No řekněte, nepřicházejí jazyky, které tohle rozlišení neznají, o něco podstatného? V našich očích jistě ano, když musí skládat pojmenování pro své blízké z několika slov. Jiné jazyky, které naopak mají pro různorodé přátele výrazů třeba sedm, možná stejně nechápavě hledí na nás, jak si s těmi pár slůvky vystačíme. Inu, vystačíme. A až jednou pod vlivem všech těch facebookových „přátel“ o ten krásný, silný význam přijdeme, vystačíme si taky. Bude to nicméně škoda, kterou už nic nenahradí.
Publikováno

Jak jsem 5 let žila v klášteře

Čas od času na nějakém blogu narazím na článek typu „10 šokujících věcí, které jste o mně nevěděli“. Jde o klasický, téměř bulvární typ titulku, nad kterým mám tendenci obracet oči v sloup, tenhle konrétní na mě ale funguje, až hanba. Kliknu tedy – a většinou jsem zklamaná. Jde zpravidla o záležitosti dost normální až všední, mezi nimiž se něco šokujícího hledá jen těžko. Svůj dnešní titulek jsem proto zvolila jinak. A to, zda vás šokuje, ponechám jen a pouze na vás.
Přicházím domů, zachrastím klíči. Magnólie zrovna nekvetou, zato je v rozkvětu akademický rok. Vcházím, slyším hrát citeru a cítím omamnou vůni vanilkových rohlíčků. Z pokoje vedle dveří zní italština následovaná pořádně hlasitým výbuchem smíchu. Když vybíhám do schodů, obejme mě zvláštní klid, který je tu všudypřítomný. Odsud se nikomu nechce.
Ve společenském sále se v poličkách vyjímají mystikové hned vedle Harryho Pottera a na klavír občas cvičí některá ze spolubydlících. V kapli někdy při návratu zastihnu zpěv, sem tam hoří svíčky, meditační stoličky jsou k dispozici kdykoli a komukoli. Když přijdu některý večer domů pozdě, sednu si tu a jen tak jsem. Jindy ve tmě ladím citeru. Hladím hřbety knih v knihovně nebo se dívám prosklenou stěnou do zeleně. Je jí tu dost, někdy chodím ze školy lesem pěšky. A pak že je nevýhoda, že fakultu nemáme v centru.
Karmel je mi jednou z nejmilejších studentských vzpomínek. Tři byty obývané normálními vysokoškolskými studentkami (na vyznání nehledě) a patro pod nimi skupinka sester. Žádná večerka, žádný režim, nic, co si představíte, když se řekne klášter. Zato čas od času nějaká autorská výstava, veřejné čtení klasiků, promítání filmu, zajímavá přednáška a každý pondělní večer strávený se všemi, kdo chtěli přijít. A že se takoví lidé vždycky najdou.
Mezi spolubydlícími jsem našla některé milované duše, které se mnou zůstanou po celý život. Přátelství tak pevná, že s nimi nic neudělá vzdálenost časová ani prostorová. Na házení plastovým citronem se zkrátka nezapomíná, stejně jako na papouška, který vám přistává do vlasů, nebo brodění sněhem, který vám sahá po pás. Ano, chtěly jsme tehdy ukázat naší nové spolubydlící – Španělce, která přijela do Prahy na Erasmus – opravdovský, pořádný sníh. Zadařilo se.
Těžko se popisuje, čím vším mi za ta léta Karmel byl. Ani vystihnout jeho atmosféru prakticky není možné. Ten pocit přijetí, klidu a radosti se nedá předat. Nesmírně ráda se tam vracím a pokaždé odcházím s úsměvem. Tady se nespěchá a není třeba nikomu nic dokazovat. Vždycky tu najdete pochopení, respekt a přijetí. A nikdy se vám odtud nebude chtít – ať už přicházíte na pečení kaštanů, autorský večer, fyzikální přednášku nebo čtení Reynkových básní, jejichž interpretka o pár měsíců později získá cenu Thálie. Osazenstvo domu se za ty roky, co tu nebydlím, úplně změnilo. Duch ale zůstal. A ta citera, ta jistě potřebuje zase trochu naladit.
Publikováno

O maličkých lidičkách

Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Alespoň tak se to praví ve slavné Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký – a kdo by chtěl polemizovat s velikánem takového formátu? My, trpaslíci, jen těžko. Přeci jen to ale vidíme trošku jinak. Snad z podhledu.
Trpasličí poznatek číslo jedna spočívá v tom, že všichni jsou velcí. Ať dělají, co dělají, dívají se na vás vždycky trochu svrchu a vy, ať už o jejich morálních kvalitách soudíte cokoli, k nim nevyhnutelně alespoň trochu vzhlížíte. Jedinou výjimkou jsou malé děti, na ty se můžete dívat pěkně shora; ovšem stačí počkat si pár let a poměr se, jako vždy, obrátí.
Trpasličí poznatek číslo dva říká, že všechno je vysoko. Pravda, do hlavy se jen tak nepraštíte, ale zase pro vás zůstane obsah vrchních poliček jednou provždy tajemstvím. Pokud tam jsou sklenice, budete vždycky pít z hrnečku. Pokud hrnečky, raději si ten svůj pořádně hlídejte nebo taky skončí na nedosažitelných horánkách, o nichž můžete jen snít. Snad se na nich skrývá něco velkého a krásného? Nezbývá než věřit. Anebo jít pro štafle.
Trpasličí poznatek číslo tři ustavuje, že uhýbat musíte zásadně vy. Jinak do vás druzí budou vrážet, bourat nákupními vozíky nebo strkat taškou či batohem. Jste malí, docela maličcí, a tedy napůl neviditelní (předpokládám, že z té vrchní půlky, jinak si to nedovedu vysvětlit). Pokud to nevezmete na vědomí, nikdo jiný to za vás neudělá a končívá to potlučeným ramenem.
Trpasličí poznatek číslo čtyři shrnuje: co je nahoře, tedy opravdu vysoko – i mimo dosah obrů – nezůstane skryto. Pohled trpaslíkův je zvyklý bloudit směrem vzhůru, bloudívá tam proto často. Vidí zelené i barevné stromy, architektonické ozdoby a fasády krásných domů, barevné střechy, hejna ptáků a západy slunce, pohádkové mraky, srpek měsíce a hvězdy. Proti trpaslíkovi je celý svět velký a objevit ho trvá celou věčnost. Trpaslík je svou existencí odjakživa obrácen vzhůru. K nedosažitelnu, ve kterém růst nezná mezí.