Měsíc: Prosinec 2019

Říká se, že když začíná něco nového a odehrává se nějaká významná změna v našem životě, máme tendenci ji projevovat navenek, co to jde. Žena tak po svatbě ostříhá dlouhé lokny, v těhotenství uklízí jako šílená, a když děti dospějí do puberty, obarví si vlasy načerveno. Pravda, možná je to v té lidové moudrosti ještě trochu jinak, ale jednou do roka si trochu té přibližnosti mohu dovolit.

Mám za sebou nejstatičtější rok svého života. Celý jsem ho prožila v jedné práci, brblajíc od víkendu k víkendu, s pěti týdny dovolené a účesem stejným, jaký mám s menšími výkyvy posledních deset let. Nenaučila jsem se žádný cizí jazyk, moje váha zůstala stejná a nijak dramaticky se nezměnil ani můj jídelníček. Obklopují mě stále titíž lidé, prstýnky zůstaly na příslušných prstech a krom platební karty jsem nevyměnila jedinou legitimaci. Dokonalá nuda a šeď; nebo také jistota a stabilita – záleží na úhlu pohledu.

Jenomže zdání klame a letos je tomu tak ještě stokrát víc než jindy. Když teď, o prosincovém večeru, sedím vedle omamně vonícího stromečku a nedaleko planoucích svíček, trochu se mi z toho všeho motá hlava. Konec roku bývá tradičně spojován s chaosem, předvídáním budoucnosti, odvržením a novým přijetím řádu a vůbec vším možným tajemným a magickým, takže kdo ví, co to ze mě (kromě přebytku cukroví) vlastně teď mluví. Ale letošní rok jsem poprvé po dlouhé době pocítila potřebu vánočního úklidu a pořádné duševní i fyzické inventury. Změnilo se všechno a musí to ven.

Příští rok čekám nejeden převrat. Pokud všechno klapne podle mých představ, budu zanedlouho psát opět jako součást akademické obce (patrně tím procitne ze spánku příslušná rubrika, radujte se!), obklopená, no, vlastně zhruba stejnými knihami jako právě teď. Z těch sto čtyřiceti normostran ve Wordu, kterým vzletně říkám „moje kniha“ se možná stane ještě daleko víc normostran; doufám nicméně, že jich spíš ubude, zato se významně zvýší jejich kvalita. Třeba začnu po několika měsících znovu psát poezii. A hlavně doufám, že budu zase šťastná. Stejně šťastná jako jsem teď, omámená vůní smůly, která se po týdnu ani trochu nevyčerpala, ve světle svíček a pořádným fasciklem všemožné literatury po boku. Protože v momentě, kdy vás zachvátí omračující pocit štěstí z toho, že si čtete knihu, co se jmenuje Antropologická lingvistika, je to celkem jasný signál.

Nový roku, nejsem na tebe úplně připravená, ale to nebudu nikdy. Bojím se, ale tak to bude vždycky. Takže se na nic neohlížej a přijď. Vánoce jsou stále tady a ve mně se něco nového skutečně narodilo. Doufám, že to se mnou i zůstane.

Na světě je pramálo věcí, o které usilují opravdu všichni. Pokud ale něco takového skutečně existuje, je to bezpochyby pověstná muška jenom zlatá. Štěstí. Tolik skloňované, tolik vytoužené a tak vzácné.

Jestli jsem se o štěstí za dobu svého života něco naučila, je to skutečnost, že ho máme ve svých rukou. Šťastní můžeme být jenom tehdy, když svému životu vědomě dáváme směr a jsme pány svých rozhodnutí, na jejich velikost a význam nehledě. I drobné činy mohou dláždit cestu k velké spokojenosti. Naopak čím víc se jen tak vezeme, čím víc kloužeme po povrchu, jsme v něčím závěsu a vyhýbáme se těžkostem, tím méně šťastní jsme.

Jsem zarytým nepřítelem polovičatosti. Nechci dělat něco jenom proto, že se to ode mě očekává, i když je to zatraceně těžké. Odmítla jsem před více než dvěma lety jednoduše zůstat na doktorátu, protože bych to dělala ze setrvačnosti. Planě bych se potloukala akademickým světem, bez cíle a snahy, vyhořelá a nespokojená, polovičatá. Dnes se vrátit chci. Ubíjí mě šedivá rozbředlost běžného zaměstnaneckého života, od víkendu k víkendu, bez cíle, naplnění a smyslu. Chci zase zdolávat mety, zlepšovat se, jít dál a hořet jasným plamenem.

Být ve svém vlastním životě opravdu hlavní postavou, to je oč tu běží. Bavit se je hezké a snadné. Když se ale nechávám jen unášet nekonečným proudem seriálů, videí, sociálních sítí a vtipů, zanechává to ve mně pouze prázdnotu. Volba je na mně. Zavřít oči a přerazit tu neúplnost další polovičatou zábavou? Nebo z proudu vystoupit a raději něco vytvořit, otočit kormidlo z vnějšku dovnitř? Zábava je jako kapky, které stékají po povrchu. Já chci dát přednost prameni, který se na povrch dere zevnitř.

Každý den činíme řadu rozhodnutí, která mohou, ale také nemusejí být automatická. Automat sice někdy šetří čas, ve výsledku nás ale odcizuje nám samým. Dny potom plynou, jeden jako druhý, bez uspokojení či přesvědčení. Každý z nich nám sebere trochu života a my dál čekáme na změnu, nešťastní a otrávení. Sdílíme motivační citáty na Facebooku a se zakyslým výrazem pročítáme návody, jak být šťastní. Bezvýsledně. Na řadu věcí totiž sice vliv nemáme a osud nás někdy ošklivě skřípne, ale jediné, co s tím lze udělat, je vzít to do svých rukou a udělat s tím to nejlepší, co dokážeme. Nikdo jiný to udělat nemůže.

Každý rok je to stejné. Letos bude advent klidný, nikam se nebudu honit, ničím se nebudu zbytečně stresovat a dám si pozor, aby se mi nic nenahromadilo, říkám si v listopadu a těším se na to ticho při svíčkách a vůni perníkového koření. Při pohledu do diáře se spokojeně usmívám, ten koncert se nějak zvládne a jedno divadlo k tomu, no není to krása?

Jenomže pak se to vždycky nějak zvrhne. Jeden vánoční večírek, druhý vánoční večírek, třetí vánoční večírek. Jé a nechcete se ještě před Vánoci vidět? Slibujeme si to přece už tak dlouho! Měla bych navíc asi napsat tomu a tomu, už tak dlouho jsem o nich neslyšela. A nesejdem se ještě tenhle týden nad nějakou deskovkou? A co takhle zajít na kafe? A… už dost!

Moje plánovací mysl se pomalu ale jistě hroutí do temné propasti stresu. Ano, seznam dárků je prakticky odškrtaný, ale odškrtané jsou taky prakticky všechny večery a víkendy. Všichni ti lidé, se kterými je normálně fajn se vidět, se každý rok nějakým nepochopitelným způsobem nacpou zrovna do adventu a já mám chuť raději zemřít bolestivou smrtí zadušení perníčkem než večer zase někam jít a s někým se vidět. A ještě vlastně vyzvednout tenhle dárek. A taky na ten koncert musím cvičit. A odepsat na dalších pět mailů, protože na tu pozvánku všichni odpověděli a hrozně je zajímá, co je u mě nového. Sice nepřijdou, ale odepsat jim musím.

S každým novým e-mailem cítím, jak ze mě uniká trochu životních sil, každá zpráva na chatu mě vysává. Navíc – co čert nechtěl – zpravidla píšou všichni najednou. Do toho vedu normální život ze dne na den, tu nakoupit, tu vyprat. V mysli se mi neúprosně vynořují další a další úkoly, které čekají na splnění. Splním je, ano, včas a v přiměřené kvalitě. Jenomže za jakou cenu? Za cenu toho, že mi advent bude na obtíž a já budu strašně moc chtít nikoho nevidět, s nikým nemluvit a jenom si zalézt někam do kouta, kde nikdo, ale opravdu nikdo nevypustí z úst slova, která znějí jako „vánoční večírek“.

Trpíme, naši milí extrovertní přátelé, trpíme a nemáme kdy nabrat sil. Až jednoho dne (třeba tak hezky příhodně na Vánoce) bouchnou saze, tak se, prosím, nedivte. V adventním čase je to s námi totiž úplně přesně jako v tom geniálním vtipu.

„A co budete, pane profesore, dělat o Vánocích?“

„No co. Budu se vzpamatovávat ze všech těch vánočních večírků.“

Myslím, že každý jsme na nějaký takový narazili. Článek vydaný zpravidla po delší době nečinnosti, který začíná – jak jinak – omluvou za delší dobu nečinnosti. Následně více či méně mlhavě naznačí, že jeho pisatel v oné době procházel obtížným obdobím, ale už udělal potřebné změny nebo se cítí lépe a odteď všechno bude jenom krásnější. Pokud si v tuhle chvíli při čtení oddychujete (kupříkladu protože jde o jednoho z vašich oblíbených blogerů), pak vám nejspíš další vývoj událostí na optimismu nijak nepřidá. S největší pravděpodobností se nic nezlepšilo a v nejbližší době ani nezlepší – a už vůbec ne frekvence nových článků.

Články plné naděje, uvědomění a výhledů do budoucna často nevěstí nic dobrého. Nepíší je lidé, kteří jsou šťastní a hýří optimismem. Za jejich vznikem stojí jednak pocity viny z dlouhé blogové absence a jednak velmi zvláštní druh tvrdohlavého optimismu, který v sobě nosíme snad všichni. Když nás kupříkladu bolí zub a neúprosně nad ním visí nefalšovaná antická Damoklova vrtačka, také se úpěnlivě snažíme ho všemi prostředky přimět, aby bolel míň – a každou vteřinu, kdy to není tak hrozné, považujeme za známku možného zlepšení a kdo ví, třeba i obratu k dobrému. Když nás drtí všechny možné vnější podmínky, které nás zdržují nejen od psaní blogu, míváme každý den, kdy je to lepší, chuť vyhlásit počátek nového a lepšího života. Odvalujeme těžký pocit blogové viny, sypeme si popel na hlavu a stokrát i tisíckrát se čtenářům omlouváme. Odteď bude všechno jinak.

Jenomže životní trable ani bolení zubů takhle nefungují. Další den udeří s nezmenšenou intenzitou a včerejší úleva je zapomenutá. Balvan viny nás teď navíc netíží, a tak odevzdaně sklopíme hlavu a vydáme se vstříc všedodenním bojům, které nás opět uvrhnou do tísnivého blogového ticha, případně náruče krvežíznivých zubařů.

A na blogu zatím jako memento září ten poslední a zpravidla několik měsíců i let starý článek. Článek o naději, která byla stejně skutečná jako bláhová, a která možná došla a možná nedošla naplnění. Patrně nikdy se to nedozvíme. Protože blogy, na rozdíl od naděje, rozhodně neumírají poslední.