Říká se, že když začíná něco nového a odehrává se nějaká významná změna v našem životě, máme tendenci ji projevovat navenek, co to jde. Žena tak po svatbě ostříhá dlouhé lokny, v těhotenství uklízí jako šílená, a když děti dospějí do puberty, obarví si vlasy načerveno. Pravda, možná je to v té lidové moudrosti ještě trochu jinak, ale jednou do roka si trochu té přibližnosti mohu dovolit.
Mám za sebou nejstatičtější rok svého života. Celý jsem ho prožila v jedné práci, brblajíc od víkendu k víkendu, s pěti týdny dovolené a účesem stejným, jaký mám s menšími výkyvy posledních deset let. Nenaučila jsem se žádný cizí jazyk, moje váha zůstala stejná a nijak dramaticky se nezměnil ani můj jídelníček. Obklopují mě stále titíž lidé, prstýnky zůstaly na příslušných prstech a krom platební karty jsem nevyměnila jedinou legitimaci. Dokonalá nuda a šeď; nebo také jistota a stabilita – záleží na úhlu pohledu.
Jenomže zdání klame a letos je tomu tak ještě stokrát víc než jindy. Když teď, o prosincovém večeru, sedím vedle omamně vonícího stromečku a nedaleko planoucích svíček, trochu se mi z toho všeho motá hlava. Konec roku bývá tradičně spojován s chaosem, předvídáním budoucnosti, odvržením a novým přijetím řádu a vůbec vším možným tajemným a magickým, takže kdo ví, co to ze mě (kromě přebytku cukroví) vlastně teď mluví. Ale letošní rok jsem poprvé po dlouhé době pocítila potřebu vánočního úklidu a pořádné duševní i fyzické inventury. Změnilo se všechno a musí to ven.
Příští rok čekám nejeden převrat. Pokud všechno klapne podle mých představ, budu zanedlouho psát opět jako součást akademické obce (patrně tím procitne ze spánku příslušná rubrika, radujte se!), obklopená, no, vlastně zhruba stejnými knihami jako právě teď. Z těch sto čtyřiceti normostran ve Wordu, kterým vzletně říkám „moje kniha“ se možná stane ještě daleko víc normostran; doufám nicméně, že jich spíš ubude, zato se významně zvýší jejich kvalita. Třeba začnu po několika měsících znovu psát poezii. A hlavně doufám, že budu zase šťastná. Stejně šťastná jako jsem teď, omámená vůní smůly, která se po týdnu ani trochu nevyčerpala, ve světle svíček a pořádným fasciklem všemožné literatury po boku. Protože v momentě, kdy vás zachvátí omračující pocit štěstí z toho, že si čtete knihu, co se jmenuje Antropologická lingvistika, je to celkem jasný signál.
Nový roku, nejsem na tebe úplně připravená, ale to nebudu nikdy. Bojím se, ale tak to bude vždycky. Takže se na nic neohlížej a přijď. Vánoce jsou stále tady a ve mně se něco nového skutečně narodilo. Doufám, že to se mnou i zůstane.